Evoluce všeho přehled

20.11.2023

Ridley napsal knihu v nejlepší tradici novověkého racionalismu. Evoluce všeho je, řečeno jinými slovy, stará dobrá metafyzika. Má svoji ontologii (vše je evoluce), epistemologii (experiment a postupy některých současných věd o přírodě), a dokonce i etiku (spontánní procesy jsou dobré, a když se na ně člověk spolehne, otevřou mu světlejší zítřky). Spočívá v tom ale i její slabina; Ridley postrádá důslednost filosofa. Hned druhý odstavec první kapitoly obsahuje seznam zavádějících zkratek, ne-li omylů. Jedna z mála věcí, kterou jsem si odnesl ze školy a kterou má čtenářská zkušenost potvrzuje dodnes, je, že ve filosofii se má člověk spolehnout zejména na primární texty, byť to není v případě antických anebo třeba středověkých autorů vždy možné. Pisatel neklade ani klíčovou otázku, jak jsou možné shora řízené procesy (jsou to maladaptace?). V kapitole o evoluci vlády beze všeho předpokládá existenci lidských práv, potlačovaných v archaických společnostech kořistnickými bandami. Lidská práva se snad nevyvinula, když vše je evoluce? (Musím být vůči autorovi fér a uvést, že se jedná o jeho citát historika Higgse. Citát ovšem, nad nímž se nepozastavuje.) Ridley - a podobní autoři - se i s náboženstvím vypořádává šmahem a jeho kritika pokulhává daleko za tou z pera Feuerbacha anebo Nietzscheho.

06.11.2023

Inspirován zřejmě Einsteinovými teoriemi relativity, Ridley razí název "obecná evoluce", přičemž klasickou darwinistickou (biologickou) evoluci označuje jako "speciální" a považuje ji jen za specifickou verzi evoluce obecné. Je přesvědčen, že veškeré dění, ať již v přírodě, společnosti, technice, ekonomice, politice, kultuře, finančnictví atd. atd., podléhá stejnému evolučnímu schématu. Tyto dvě kategorie jsou ovšem nesouměřitelné. Biologická evoluce probíhá již miliony let a je podporována mnoha důkazy, od paleontologických nálezů až po sekvenování genomů. Naproti tomu téměř všechno ostatní zahrnuté do obecné evoluce je časově velmi omezené a důkazy přinejmenším sporné; jak lze např. v období zhruba jedné generace nebo i kratší době vůbec aplikovat myšlenky evoluce? Ridley ovšem zastává názor, že i v těchto případech jde o spontánní, zevnitř vycházející proces, který nemá žádný cíl, děje se formou pokus - omyl, veškeré změny jsou emergentní a lidé či institutce nad ním nemají kontrolu. Jako příklad (nepříliš šťastný) uvádí vznik svého počítače: "Je produktem evolučního procesu; ten jednak propojil práci tisíců vynálezců, prosel nesčetné množství možných návrhů a vybral konečnou verzi avšak jednotlivé složky a stavební části vděčí za svou existenci jiným vynálezcům". Toto je ale popis běžného postupu při výrobě jakéhokoli podobného produktu. Cíl je (na rozdíl od evoluce) předem jasný a využívání předchozích zkušeností naprosto samozřejmé. Pro něco takového existuje slovo pokrok: záměrný pohyb směrem ke zdokonalenému, zlepšenému nebo jinak žádoucímu stavu. Tedy ne evoluce, jak ji chápe většina lidí.

Celou knihou se táhne jako červená nit teze, mnohokrát opakovaná, že veškeré zásahy řídících orgánů, tedy "shora dolů" dopadnou špatně, kdežto opačný, spontánní proces (zdola nahoru) bude úspěšný. Hlavní kritika je zaměřena na státem financováné a řízené projekty, která je jistě alespoň částečně oprávněná, ale nějak se zapomnělo na projekty úspěšné (např. urychlovač LHD, teleskopy Webb a Hubble, objev Higgsova bosonu, gravitačních vln, temné energie), které přinesly obrovské množství nových poznatků a které by soukromý sektor nikdy nedokázal financovat a realizovat. Ridley se rovněž zapoměl zmínit o Japonsku, silně centralizovaném státu, v kterém se brzy po válce vytvořila prosperující a bohatá společnost nebo o skandinávských, napůl socialistických, státech, jejichž řízení přineslo občanům jak prosperitu, tak i sociální jistoty. A je tu také rozpor: jestliže všechno podléhá evolučnímu principu, evoluce zrovna tak vytvořila systém "shora dolů". Co s tím?

Další, silně kontroverzní téma, které Ridley v knize rozvíjí, je ochrana životního prostředí. Počátky "zelené ideologie" nachází již v Hitlerově Německu: "Také v Německu se ničení lidských životů úzce spojovalo s ochranou přírody Právě zeleně motivovaná snaha obnovit rolnickou společnost vedla nacisty k invazi do Polska. A jejich zelený antikapitalismus a odpor k bankéřům je dovedl k nenávisti vůči Židům". Vskutku pozoruhodné vysvětlení vzniku druhé světové války a holocaustu!
Podobně se staví ke změnám klimatu, kde používá stejnou argumentaci jako v předešlých případech: "Stále více vědců se mi svěřuje se svými obavami z toho, že převládající pohled (na globální oteplování) je zkreslený a příliš zaměřený shora dolů". A pokračuje dál, že přesvědčení klimatologů o nebezpečnosti globálního oteplování je "typicky náboženským rysem". Při výběru publikací k danému tématu postupuje bohužel velmi selektivně; to, co nepodporuje jeho názory, jednoduše ignoruje. To nelze charakterizovat jinak, než jako porušení všeobecně uznávaných etických norem vědecké práce.
Kniha začíná kapitolou o evoluci vesmíru. Čekala jsem, že půjde o jednu z nejrozsáhlejších pasáží - vždyť v posledních letech došlo k mnoha zásadním objevům, které vedly k vytvoření nových hypotéz a modelů vývoje vesmíru, jako je např. inflační expanze po velkém třesku, teorie superstrun, existence multiverza, úloha temné hmoty, stáří vesmíru atd. Bohužel nic z toho nebylo zmíněno. Pomineme-li obecný historický úvod, Ridley odbyl celou historii vesmíru na necelých dvou stranách, kde se zaměřil pouze na kritiku (dnes již překonaného) antropického principu. Napsal: "Pro kohokoli mimo úzkou kliku kosmologů, kteří tráví příliš mnoho času se svými teleskopy, zní myšlenka antropického principu buď triviálně, nebo přihlouple, podle toho, do jaké míry ji vezmeme vážně". Není jasné, zda měl jako reprezentanty této "kliky" na mysli Johna Wheelera (participativní princip) nebo Stephena Hawkinga (slabý antropický princip), kteří se na základě sofistikovaných matematických modelů pokoušeli začlenit do svých rovnic možný vliv lidské existence na počáteční podmínky i průběh vesmírné evoluce.

I když některým kapitolám nelze nic vytknout, posuzováno jako celek jde o špatnou knihu. Vědecká fakta jsou smíchána s ideologií a politikou, výběr podpůrných argumentů je silně subjektivní a to jsou z hlediska vědy smrtelné hříchy. Kniha může sloužit leda jako odstrašující ukázka toho, jak vědecké či odborné pojednání nepsat. Možná si ale Ridley vzal k srdci jeden Einsteinův bonmot: "Vychovávat lze jen vlastním příkladem. A když to nejde jinak, tak špatným příkladem".