engelmar
komentáře u knih
Šikmý kostel 2
Karin Lednická
Druhý díl románu Šikmý kostel jsem četl přibližně půl roku po prvním, což mě zpočátku zavedlo do mírné nejistoty při orientaci v ději a postavách, které jsem částečně zapomněl. Postupně jsem si však jednotlivé postavy i události oživil a opět se ponořil do příběhu.
Kniha na mě působila inspirativně především díky autentickému zprostředkování atmosféry daného regionu. Prostřednictvím vyprávění jsem nasál specifickou historii oblasti, která se v průběhu 20. století odlišovala od zbytku republiky, a to zejména tím, že nebyla součástí ani protektorátu, ani sudet. Tento historický kontext považuji za velmi zajímavý a podnětný.
Přestože mě kniha místy zaujala, působila na mě spíše jako lehčí čtení, možná až na hranici melodramatu. Chyběla mi jasná dějová linie či výraznější směřování, které by celý román posouvalo kupředu. Upřímně řečeno, úplně nerozumím tomu, co činí tuto knihu tak mimořádnou, že si získala takovou popularitu. Přesto mě zaujaly některé úvahy a myšlenkové pochody postav, které považuji za cenný přínos knihy.
I když mě zpracování nepřesvědčilo po všech stránkách, rozhodně si chci přečíst i třetí díl. Doufám, že se k němu dostanu dříve než za půl roku, abych mohl lépe navázat na zážitek z předchozích dílů.
Atomové návyky
James Clear
Atomové návyky mi přišly jako velmi užitečná kniha. Dlouhodobě bojuji s tím, že se mi nedaří trvale měnit svůj životní styl a zavádět pravidla, která by vydržela. Často se stává, že něco nějakou dobu dělám, ale nakonec přestanu. Myslím si, že tato kniha mi může pomoci lépe pochopit principy fungování návyků a díky tomu efektivněji organizovat svůj život.
Menší mínus dávám za to, že autor občas přehlíží kauzalitu. Předkládá příklady, kdy nějaké jednání vedlo k úspěchu (např. u komiků, sportovců nebo podnikatelů), ale nezohledňuje, že tisíce jiných lidí mohou dělat totéž, aniž by uspěli. Tento aspekt zmiňuje jen okrajově až v závěru knihy, když hovoří o vlivu genů. I přes to je kniha velmi inspirativní, a doufám, že si z ní odnesu něco, co mi skutečně pomůže v životě.
Manon Lescaut
Antoine François Prévost
Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela.
Nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon Lescaut – krásná, nedostupná, tajemná. Inspirovala Nezvala, inspirovala Kryla, inspirovala desítky dalších dramatiků a umělců.
Možná proto zůstává tak inspirující – protože se v ní každý z nás vidí.
Prévostův román je příběhem vášnivé a tragické lásky mezi rytířem des Grieux a fascinující Manon, ženou, která jeho život navždy poznamená. Prévost mistrně zobrazuje sílu a destruktivní povahu vášně, jež nakonec zničí oba hrdiny. Manon je komplexní postavou, která se pohybuje mezi čistou láskou a sobeckým přežitím.
Rytíř des Grieux je ztělesněním ztracené duše, jehož oddanost Manon je absolutní, ale také zničující. Jeho přítel Tiberge pak symbolizuje morálku a rozum, jehož snaha o navrácení rytíře na správnou cestu kontrastuje s rytířovou slepou láskou. Tiberge přináší příběhu stabilitu a věrnost, zatímco Manon zosobňuje touhu po něčem novém a neotřelém.
Kniha není jen příběhem lásky, ale také studiem lidských slabostí, moralismu a osudovosti.
Manon Lescaut podle mě zůstává krásným příkladem románu, který je živý a aktuální i po téměř než třech stoletích. V sobě totiž nese univerzální témata – lásku, vášeň, ztrátu a hledání smíření.
Mě samotného tato kniha uchvátila. V Manon vidím touhu po něčem neskutečně krásném, ale zároveň drogu, která ničí.
Myslím, že každý vášnivý čtenář by si tuto klasiku osmnáctého století měl přečíst.
Plyn, plyn..., pak oheň
František R. Kraus
Literatura o holocaustu a vzpomínky pamětníků mě vždy zajímaly. Přečetl jsem již mnoho knih na toto téma, protože považuji za důležité poznávat největší hrůzy 20. století z různých perspektiv. Přesto mi kniha Františka Krause přinesla nový pohled, který mě hluboce zasáhl.
František Kraus přežil holocaust jako muž středního věku. Tato skutečnost dodává jeho svědectví další rozměr, protože jako dospělý muž už měl vybudovaný život a rodinu, a také pevně zakotvené představy o normálním světě. Právě díky této perspektivě dokáže Kraus brilantně poukázat na nesmyslnost a absurditu nacistického režimu. Zajímavé je také to, že kniha vyšla již v roce 1945, tedy prakticky okamžitě po skončení války, což z ní činí jedno z prvních svědectví o holocaustu. Tato bezprostřednost dodává textu mimořádnou autentičnost.
Krausův popis událostí je mimořádně silný a detailní. Čtenář cítí tíživou atmosféru a zůstává otřesen hrůzami, které autor popisuje. I ve mně kniha vyvolala více otázek než odpovědí, což považuji za znak skutečně hlubokého a podnětného díla. Nutí mě dál hledat a přemýšlet o tom, co se stalo a jak podobným událostem v budoucnosti zabránit.
Velmi si vážím odvahy Františka Krause, který se rozhodl své svědectví sepsat. Díky jeho práci máme možnost i po více než osmdesáti letech nahlédnout do temných kapitol lidské historie. Je to připomínka, že na tyto události nesmíme nikdy zapomenout.
Z jabkenické myslivny
Běla Čapková
Ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v souvislosti s novým filmem Smetana, kde jsem se zajímal o jeho rodinu a narazil jsem na tuto knihu Smetanovy vnučky. V této knize popisuje své dětství na Jabkenické myslivně, kde Smetana strávil své poslední roky života.
Na rozdíl od filmu, kde je Smetana vykreslen jako hodně nepříjemná a protivná postava. Působí kniha více jako nostalgické vzpomínání. Dá se to přičíst tomu, že paní Čapková své vzpomínky sepsala na sklonku života a dětství vnímala jako nejkrásnější období, přičemž je zde patrný jistý „vzpomínkový optimismus“.
Původně jsem očekával, že se kniha bude více věnovat samotnému Bedřichu Smetanovi, ale paní Čapková má na svého dědečka pouze pár vzpomínek. Mnohem větší prostor je věnován době po jeho smrti a vyprávění končí odjezdem rodiny z Jabkenické myslivny – který se dá chápat, jako konec dětství. Závěr pak přináší krátký epilog, kdy se autorka po více než 70 letech na myslivnu vrací a reflektuje, jak se vše změnilo.
Trochu mě mrzelo, že se autorka alespoň rámcově nevěnovala dalším osudům ostatních členů rodiny. Z dostupných údajů vyplývá, že její maminka i starší sestra musely krátce po odjezdu zemřít, zatímco otec se dožil velmi vysokého věku. Jak se ale rodině vedlo po odjezdu z Jabkenic, se čtenář nedozví – to zůstává jen v nepatrných náznacích.
Přesto mě překvapilo, jak zdařilým dílem kniha je. Autorka, ačkoli neměla zkušenosti s psaním knih, dokázala velmi živě zachytit atmosféru konce 19. století a života na vesnici.
Zvlášť mě zaujal popis místních lidí – pošťačky, která denně překonávala dlouhé kilometry pěšky, svíčkové báby, obchodníků s látkami – což dohromady tvoří pestrý obraz tehdejší doby. Právě díky těmto detailním popisům mě kniha rozhodně nezklamala, i když jsem od ní očekával něco trochu jiného. Rozhodně ale stojí za přečtení.
Bakalář ze Salamanky
Alain-René Le Sage
Trochu mě překvapilo, že jsem první, kdo tuto knihu hotový. Je to spíš epos než román, takový odkaz, jak se v té době psalo, příběh stále plynul dál a to předchozí postupně minulo. Vyplývalo z toho, jak nestálý je Cherubín ve svém počínání, napadlo ho jít do kláštera, napadlo mu odejít, napadlo se mu oženit, pak se zamiloval jinde, pak odjel atd. atd. Jinak ale krásný odkaz této doby osmnáctého století, kdy byla kniha napsána.
Kůže
Curzio Malaparte (p)
Kniha Kůže od Curzia Malaparteho představuje fascinující a zároveň trýznivou nadstavbu jeho předchozího díla Kaput. Propojení obou knih je natolik výrazné, že se zdá být logickým krokem číst je v těsné návaznosti. Přestože jsem tento pořádek zcela nedodržel, zpětně mi připadá, že by to výrazně prohloubilo čtenářský zážitek.
Na adresu Kůže se často objevují recenze poukazující na její údajně příliš naturalistické ztvárnění. Podrobné popisy války a jejích dopadů na lidské osudy mohou na někoho působit jako neúprosné zrcadlo doby. Já však vnímám tuto knihu jinak. Její tón mi připadá až překvapivě laskavý, naplněný hlubokým pochopením a soucitem k těm nejzranitelnějším a nejvíce trpících. Malaparteho pohled je prostoupen smutkem a lítostí, které dávají knize specifickou emocionální hloubku.
Na rozdíl od Kaputu, který se rozprostírá napříč celou válečnou Evropou, Kůže se zaměřuje na jediné místo – Neapol. Toto geografické omezení však otevírá prostor pro intenzivní a sugestivní příběhy, které na čtenáře doléhají svou tíhou. Mezi nejsilnější momenty patří scény se ztraceným psem, mrtvou holčičkou či tragické osudy dětí, které jsou nuceny obchodovat se svým tělem. Každý z těchto obrazů je zachycen s bolestivou přesností a zároveň s hlubokým lidským pochopením.
Přestože je kniha brilantně napsaná, její komplexnost může být pro čtenáře místy náročná. Některé pasáže na mě působily složitě a vyžadovaly vyšší soustředěnost. To však neubírá na její síle – naopak, tato náročnost zdůrazňuje hloubku autorova sdělení. Kůže je dílem, které čtenáře nejen zasáhne, ale také přiměje přemýšlet o lidskosti, válce a utrpení způsobem, jaký je v literatuře vzácný.
Josef Andrews
Henry Fielding
(SPOILER) Četlo se to moc hezky, je zajímavé, jak se v 18. století psalo úplně jinak než v 19. je to takový spíš epos, kde postavy putují a potkávají se s různými postavamy, ale překvapilo mě, jak dobře dokázal Fielding vykreslit charaktery postav a některé prvky mi opravdu přišly nadčasový Až při čtení doslovu jsem se dozvěděl, že se jedná o parodii na jiné dílo. Jak tam těch postav bylo hodně, tak jsem zapomněl, kdo byl vlastně Andrewsův otec Wilson, musel jsem si tu danou pasáž znova dohledat. Ten závěr, kde se ukázalo, že Andrewsovy nejsou rodiče Josefa, ale Fanynky mi přišel až lehce kýčovitý, ale vesměs mám dojem z této knihy velmi pozitivní a určit si rád ještě něco přečtu.
Kaput
Curzio Malaparte (p)
Kniha Kaput od Curzia Malaparteho je fascinující dílo, které bych popsal jako esenci války vytaženou až do těch nejmenších detailů. Autorova schopnost vykreslit atmosféru je neuvěřitelná, a některé obrazy, jako zmrzlí koně, naložené oči, muži v sauně nebo dívky ze Sobok, zůstávají hluboce zakořeněné v paměti.
Struktura šesti kapitol a mnoha podkapitol mě také zaujala. Místy však vyprávění působí až příliš naturalisticky. Ke konci jsem se v textu začal trochu ztrácet, možná už to na mě bylo příliš intenzivní.
Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Pustil jsem se do dalšího díla světové literatury, tentokrát k ikonickému Doktoru Živagovi od Borise Pasternaka.
Upřímně jsem měl od knihy vyšší očekávání. Zdá se mi, že Nobelovu cenu získal spíše z politických než čistě literárních důvodů. Z mého pohledu je kniha místy zmatená kvůli velkému množství postav, ve kterém jsem se často ztrácel. Identifikace jednotlivých postav byla postupná a někdy dokonce matoucí, což mě bohužel připravilo o část čtenářského zážitku.
Hlavním přínosem knihy je nepochybně autentické vykreslení atmosféry tehdejšího Ruska. Pasternak mistrně zachytil chaos revoluční doby, všudypřítomné hrůzy a kolaps fungujícího společenského řádu. Skvěle popsané jsou také některé epizody, jako Živagův pobyt u partyzánů, které přispívají k hloubce příběhu.
Na druhé straně mě ale rušily Živagovy komplikované vztahy s Tonjou, Larou a Marinou. Hlavní postava mi byla značně nesympatická, především kvůli své sebelítosti a neustálému hledání omluv pro své činy. Také mi přišlo, že kapitola závěr, které dále rozvíjí děj, byla zbytečná. Naopak epilog, ve kterém se objevuje Živagova dcera Táňa, mi připadal zajímavý a otevřený konec považuji za zdařilý. Ostatní Živagovy děti, kterých bylo celkem čtyři s dalšími dvěma ženami, působily spíše jako komparz.
Celkově bych knihu hodnotil na 3 až 4 hvězdičky. Přestože děj místy pokulhává a ztrácí na přehlednosti, je třeba uznat, že Pasternakův jazyk a styl jsou velkolepé a mistrovské. Proto se nakonec přikláním ke 4.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Velmi dobře propracované, líbí se mi, jak autor pracuje s postavama, jak člověk odhaluje kousek a pak kousek, na konci románu už člověk ví, jak to s Tomášem, Terezou a Francem dopadne a vlastně dopadne optimisticky, kdy jsou spolu a šťastní a román se uzavře. Vlastně jsem uzavřel i Kunderovo dílo, které jsem si takto přečetl.
Máma milovala Gabčíka
Veronika Homolová Tóthová
Malinko jsem od toho čekal víc, příběh zajímavý, ale jsou tam věcné chyby, například Lidický farář, který se nechal sám popravit, jako poslední je mýtus, pak mám obavy, co z toho použiji jako argument. Je to čtivé, ale v podstatě hodně podobné dva proti říši, čekal jsem, že to bude odbornější a víc zaměřeno na Annu Malinovou, popřípadě její dceru Alenku, ten Gabčíkův příběh je obecně známý, tak bych ho trochu umenšil.
Paní hostinská (Mirandolina)
Carlo Goldoni
Docela zajímavý vhled do Italské komedie. Myslím si, že to bylo sice lehčí čtení, na druhou stranu mě zaujala pestrost rozhovorů, překvapivé komické situace, asi by nebylo špatné to někdy vidět naživo.
Candide
Voltaire (p)
„Candide“ považuji za velmi propracované dílo 18. století, které mě zaujalo svým hlubokým filozofickým přesahem. Román Voltairea brilantně zobrazuje lidskou touhu po kráse a dokonalosti, což je ztělesněno v postavě Kunhuty. Zajímavým aspektem je, že i když Candide svou vysněnou Kunhutu nakonec dostihne, ona svou krásu ztratí, avšak on si ji přesto vezme a spokojí se s obyčejným životem.
Byl jsem překvapen krutostí té doby, jak je v románu popsána, často do brutálních podrobností. Na druhé straně je zde vykresleno i vysněné Eldorádo, které však zůstává nedosažitelné. Eldorádo v tomto kontextu představuje ideál lidské touhy po dokonalosti a utopii, která je v reálném světě nedostižná.
Dílo na mě působí místy depresivně, avšak závěr mě povzbudil svou jednoduchou, avšak hlubokou myšlenkou. Není třeba honit se za iluzemi a ideály; stačí žít svůj obyčejný život. Tento dramatický závěr je skutečně mistrovsky zpracovaný a dodává celému románu zvláštní kouzlo.
Mírotvorci: Pařížská konference 1919
Margaret MacMillan
Hodně dobře zpracované období pařížské konference, různé pohledy, postoje. Líbílo se mi, jak to autorka zpracovala, kolik práce si s tím dala, někdy to na mě bylo až dost složité, ikdyž toho asi hodně zapomenu, alespoň si ponechám základní obraz toho, jak se mnohé státy dostali do vlastně až součastných hranic
Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román
Ann Radcliffe
Hodně mě tato kniha zaujala, ikdyž to na mě někde působilo místy komicky, hlavně taková ta servilnost té doby, hlavně u Starého anglického barona, kde si všichni tak 15 poděkovali a dali nějakou poklonu, než se diskuse někam protáhla. Všechny 4 knihy mi přišly hodně silné a krásně ukazují odkaz té doby.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Taky jsem se nechal přesvědčit o přečtení této knihy, byla vellmi čtivá, děj mě dostal do oblasti, která mi není tak známá a je velmi zajímavá. Tak mě zaujal příběh českopolské války o těšínsko, o které jsem toho moc nevěděl a dost mě překvapilo, jak se zachovali legionáři barbarsky při té vraždě poláků a jestli je to pravda, tak mě to na ně dost mrz a trochu to kazí jejich kult.
Nebyl jsem z knihy až tak unešený, jako většina lidí zde. Přišlo mi to celkem jednoduchý venkovský příběh, něco ve stylu Vlasta Javořická, co četla moje babička, ale omezilo se to na pár postav a ty ostatní tam ten román v podstatě opustily a byly tam i chyby, například v jedné části byly Ludwikovy sestry uvedeny, jako že jsou starší (Ludwik byl benjamínek), když je popidsováno, jak si ho rodina Tomka a Jurka vzala, tak zase byly sestry mladší, pak úplně zmizely z příběhu. Berutu knihu jako lepší průměr.
Lidice - Zrození symbolu
Vojtěch Kyncl
Mám radost, že vznikla takto rozsáhlá publikace o Lidicích, kde jsem si mohl trochu dát dohromady souvislostí, určitě na ní pan Kincl nechal kus práce. Líbilo se mi, že dokázal některé věci podložit u některých naopak, že se jedná naopak o mýtus (například, že faráři bylo nabídnuto propuštění a on to odmítl).
Trochu mě mrzelo, že nebylo dáno víc pozornosti Lidicích a jeho obyvatelích po postavení nových Lidic, myslím, že je to zajímavá oblast, která by chtěla víc probádat.
Pak mě taky trochu mrzí asi nedostatek empatie a co se hodí napsat, odkazuji na údajnou udavačku Alžbětu Doležalovou, matku Marie Šupíkové, již zmiňovanou, poznámku a Lidická žena a povolání, i kdyby byla velká šance, že to tak bylo, nemůže s ohledem na žijící potomky, toto napsat, nebo se má spíš věnovat dějinám, které už nemají pamětníky, například Rudolfínské době. Zde bych asi prosil víc empatie a citlivosti.
Setkání v Telgte
Günter Grass
Docela mě překvapilo, že ještě vyšla jedna nová kniha od Guntera Grasse, samozřejmě jsem si jí přečet. Trochu mi to přišlo natahované, kdyby to psal kdokoliv jiný než Gunter Grass, asi by mi to přišlo dost nudné, takové prndání spisovatelů, kteří se sešli, práce s jazykem u Guntera je ale vynikající, dokáže překvapovat, dívat se na svět z různých pohledů a je i zábavný.
Anna a Karel Knězovi: Příběh českého četníka a sudetské Němky
Alena Mergl Kučerová
Paní Kučerová se rozhodla, sepsat příběh svého dědečka, válečného hrdiny Karla Kněze. To je velice chválihodná a užitečná činnost. Líbily se mi hlavně její vzpomínky a hodně fotografií. Bohužel to bylo takové stručné, nic tam nebylo z motivů, proč se Karel Kněz do odboje dostal, jak o tom uvažoval. trochu to na mě působí, jako by to bylo omylem. Možná se to už opravdu nedalo dohledat. Moc se mi líbila ta pasáž vzpomínek na babičku, která zde ještě 30 let žila, taky jsem si vzpomněl na svojí babičku a dětství s ní.