engelmar
komentáře u knih
Kůže
Curzio Malaparte (p)
Kniha Kůže od Curzia Malaparteho představuje fascinující a zároveň trýznivou nadstavbu jeho předchozího díla Kaput. Propojení obou knih je natolik výrazné, že se zdá být logickým krokem číst je v těsné návaznosti. Přestože jsem tento pořádek zcela nedodržel, zpětně mi připadá, že by to výrazně prohloubilo čtenářský zážitek.
Na adresu Kůže se často objevují recenze poukazující na její údajně příliš naturalistické ztvárnění. Podrobné popisy války a jejích dopadů na lidské osudy mohou na někoho působit jako neúprosné zrcadlo doby. Já však vnímám tuto knihu jinak. Její tón mi připadá až překvapivě laskavý, naplněný hlubokým pochopením a soucitem k těm nejzranitelnějším a nejvíce trpících. Malaparteho pohled je prostoupen smutkem a lítostí, které dávají knize specifickou emocionální hloubku.
Na rozdíl od Kaputu, který se rozprostírá napříč celou válečnou Evropou, Kůže se zaměřuje na jediné místo – Neapol. Toto geografické omezení však otevírá prostor pro intenzivní a sugestivní příběhy, které na čtenáře doléhají svou tíhou. Mezi nejsilnější momenty patří scény se ztraceným psem, mrtvou holčičkou či tragické osudy dětí, které jsou nuceny obchodovat se svým tělem. Každý z těchto obrazů je zachycen s bolestivou přesností a zároveň s hlubokým lidským pochopením.
Přestože je kniha brilantně napsaná, její komplexnost může být pro čtenáře místy náročná. Některé pasáže na mě působily složitě a vyžadovaly vyšší soustředěnost. To však neubírá na její síle – naopak, tato náročnost zdůrazňuje hloubku autorova sdělení. Kůže je dílem, které čtenáře nejen zasáhne, ale také přiměje přemýšlet o lidskosti, válce a utrpení způsobem, jaký je v literatuře vzácný.
Josef Andrews
Henry Fielding
(SPOILER) Četlo se to moc hezky, je zajímavé, jak se v 18. století psalo úplně jinak než v 19. je to takový spíš epos, kde postavy putují a potkávají se s různými postavamy, ale překvapilo mě, jak dobře dokázal Fielding vykreslit charaktery postav a některé prvky mi opravdu přišly nadčasový Až při čtení doslovu jsem se dozvěděl, že se jedná o parodii na jiné dílo. Jak tam těch postav bylo hodně, tak jsem zapomněl, kdo byl vlastně Andrewsův otec Wilson, musel jsem si tu danou pasáž znova dohledat. Ten závěr, kde se ukázalo, že Andrewsovy nejsou rodiče Josefa, ale Fanynky mi přišel až lehce kýčovitý, ale vesměs mám dojem z této knihy velmi pozitivní a určit si rád ještě něco přečtu.
Kaput
Curzio Malaparte (p)
Kniha Kaput od Curzia Malaparteho je fascinující dílo, které bych popsal jako esenci války vytaženou až do těch nejmenších detailů. Autorova schopnost vykreslit atmosféru je neuvěřitelná, a některé obrazy, jako zmrzlí koně, naložené oči, muži v sauně nebo dívky ze Sobok, zůstávají hluboce zakořeněné v paměti.
Struktura šesti kapitol a mnoha podkapitol mě také zaujala. Místy však vyprávění působí až příliš naturalisticky. Ke konci jsem se v textu začal trochu ztrácet, možná už to na mě bylo příliš intenzivní.
Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
Pustil jsem se do dalšího díla světové literatury, tentokrát k ikonickému Doktoru Živagovi od Borise Pasternaka.
Upřímně jsem měl od knihy vyšší očekávání. Zdá se mi, že Nobelovu cenu získal spíše z politických než čistě literárních důvodů. Z mého pohledu je kniha místy zmatená kvůli velkému množství postav, ve kterém jsem se často ztrácel. Identifikace jednotlivých postav byla postupná a někdy dokonce matoucí, což mě bohužel připravilo o část čtenářského zážitku.
Hlavním přínosem knihy je nepochybně autentické vykreslení atmosféry tehdejšího Ruska. Pasternak mistrně zachytil chaos revoluční doby, všudypřítomné hrůzy a kolaps fungujícího společenského řádu. Skvěle popsané jsou také některé epizody, jako Živagův pobyt u partyzánů, které přispívají k hloubce příběhu.
Na druhé straně mě ale rušily Živagovy komplikované vztahy s Tonjou, Larou a Marinou. Hlavní postava mi byla značně nesympatická, především kvůli své sebelítosti a neustálému hledání omluv pro své činy. Také mi přišlo, že kapitola závěr, které dále rozvíjí děj, byla zbytečná. Naopak epilog, ve kterém se objevuje Živagova dcera Táňa, mi připadal zajímavý a otevřený konec považuji za zdařilý. Ostatní Živagovy děti, kterých bylo celkem čtyři s dalšími dvěma ženami, působily spíše jako komparz.
Celkově bych knihu hodnotil na 3 až 4 hvězdičky. Přestože děj místy pokulhává a ztrácí na přehlednosti, je třeba uznat, že Pasternakův jazyk a styl jsou velkolepé a mistrovské. Proto se nakonec přikláním ke 4.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Velmi dobře propracované, líbí se mi, jak autor pracuje s postavama, jak člověk odhaluje kousek a pak kousek, na konci románu už člověk ví, jak to s Tomášem, Terezou a Francem dopadne a vlastně dopadne optimisticky, kdy jsou spolu a šťastní a román se uzavře. Vlastně jsem uzavřel i Kunderovo dílo, které jsem si takto přečetl.
Máma milovala Gabčíka
Veronika Homolová Tóthová
Malinko jsem od toho čekal víc, příběh zajímavý, ale jsou tam věcné chyby, například Lidický farář, který se nechal sám popravit, jako poslední je mýtus, pak mám obavy, co z toho použiji jako argument. Je to čtivé, ale v podstatě hodně podobné dva proti říši, čekal jsem, že to bude odbornější a víc zaměřeno na Annu Malinovou, popřípadě její dceru Alenku, ten Gabčíkův příběh je obecně známý, tak bych ho trochu umenšil.
Paní hostinská (Mirandolina)
Carlo Goldoni
Docela zajímavý vhled do Italské komedie. Myslím si, že to bylo sice lehčí čtení, na druhou stranu mě zaujala pestrost rozhovorů, překvapivé komické situace, asi by nebylo špatné to někdy vidět naživo.
Candide
Voltaire (p)
„Candide“ považuji za velmi propracované dílo 18. století, které mě zaujalo svým hlubokým filozofickým přesahem. Román Voltairea brilantně zobrazuje lidskou touhu po kráse a dokonalosti, což je ztělesněno v postavě Kunhuty. Zajímavým aspektem je, že i když Candide svou vysněnou Kunhutu nakonec dostihne, ona svou krásu ztratí, avšak on si ji přesto vezme a spokojí se s obyčejným životem.
Byl jsem překvapen krutostí té doby, jak je v románu popsána, často do brutálních podrobností. Na druhé straně je zde vykresleno i vysněné Eldorádo, které však zůstává nedosažitelné. Eldorádo v tomto kontextu představuje ideál lidské touhy po dokonalosti a utopii, která je v reálném světě nedostižná.
Dílo na mě působí místy depresivně, avšak závěr mě povzbudil svou jednoduchou, avšak hlubokou myšlenkou. Není třeba honit se za iluzemi a ideály; stačí žít svůj obyčejný život. Tento dramatický závěr je skutečně mistrovsky zpracovaný a dodává celému románu zvláštní kouzlo.
Mírotvorci: Pařížská konference 1919
Margaret MacMillan
Hodně dobře zpracované období pařížské konference, různé pohledy, postoje. Líbílo se mi, jak to autorka zpracovala, kolik práce si s tím dala, někdy to na mě bylo až dost složité, ikdyž toho asi hodně zapomenu, alespoň si ponechám základní obraz toho, jak se mnohé státy dostali do vlastně až součastných hranic
Otrantský zámek / Starý anglický baron / Vathek / Sicilský román
Ann Radcliffe
Hodně mě tato kniha zaujala, ikdyž to na mě někde působilo místy komicky, hlavně taková ta servilnost té doby, hlavně u Starého anglického barona, kde si všichni tak 15 poděkovali a dali nějakou poklonu, než se diskuse někam protáhla. Všechny 4 knihy mi přišly hodně silné a krásně ukazují odkaz té doby.
Šikmý kostel
Karin Lednická
Taky jsem se nechal přesvědčit o přečtení této knihy, byla vellmi čtivá, děj mě dostal do oblasti, která mi není tak známá a je velmi zajímavá. Tak mě zaujal příběh českopolské války o těšínsko, o které jsem toho moc nevěděl a dost mě překvapilo, jak se zachovali legionáři barbarsky při té vraždě poláků a jestli je to pravda, tak mě to na ně dost mrz a trochu to kazí jejich kult.
Nebyl jsem z knihy až tak unešený, jako většina lidí zde. Přišlo mi to celkem jednoduchý venkovský příběh, něco ve stylu Vlasta Javořická, co četla moje babička, ale omezilo se to na pár postav a ty ostatní tam ten román v podstatě opustily a byly tam i chyby, například v jedné části byly Ludwikovy sestry uvedeny, jako že jsou starší (Ludwik byl benjamínek), když je popidsováno, jak si ho rodina Tomka a Jurka vzala, tak zase byly sestry mladší, pak úplně zmizely z příběhu. Berutu knihu jako lepší průměr.
Lidice - Zrození symbolu
Vojtěch Kyncl
Mám radost, že vznikla takto rozsáhlá publikace o Lidicích, kde jsem si mohl trochu dát dohromady souvislostí, určitě na ní pan Kincl nechal kus práce. Líbilo se mi, že dokázal některé věci podložit u některých naopak, že se jedná naopak o mýtus (například, že faráři bylo nabídnuto propuštění a on to odmítl).
Trochu mě mrzelo, že nebylo dáno víc pozornosti Lidicích a jeho obyvatelích po postavení nových Lidic, myslím, že je to zajímavá oblast, která by chtěla víc probádat.
Pak mě taky trochu mrzí asi nedostatek empatie a co se hodí napsat, odkazuji na údajnou udavačku Alžbětu Doležalovou, matku Marie Šupíkové, již zmiňovanou, poznámku a Lidická žena a povolání, i kdyby byla velká šance, že to tak bylo, nemůže s ohledem na žijící potomky, toto napsat, nebo se má spíš věnovat dějinám, které už nemají pamětníky, například Rudolfínské době. Zde bych asi prosil víc empatie a citlivosti.
Setkání v Telgte
Günter Grass
Docela mě překvapilo, že ještě vyšla jedna nová kniha od Guntera Grasse, samozřejmě jsem si jí přečet. Trochu mi to přišlo natahované, kdyby to psal kdokoliv jiný než Gunter Grass, asi by mi to přišlo dost nudné, takové prndání spisovatelů, kteří se sešli, práce s jazykem u Guntera je ale vynikající, dokáže překvapovat, dívat se na svět z různých pohledů a je i zábavný.
Anna a Karel Knězovi: Příběh českého četníka a sudetské Němky
Alena Mergl Kučerová
Paní Kučerová se rozhodla, sepsat příběh svého dědečka, válečného hrdiny Karla Kněze. To je velice chválihodná a užitečná činnost. Líbily se mi hlavně její vzpomínky a hodně fotografií. Bohužel to bylo takové stručné, nic tam nebylo z motivů, proč se Karel Kněz do odboje dostal, jak o tom uvažoval. trochu to na mě působí, jako by to bylo omylem. Možná se to už opravdu nedalo dohledat. Moc se mi líbila ta pasáž vzpomínek na babičku, která zde ještě 30 let žila, taky jsem si vzpomněl na svojí babičku a dětství s ní.
Babylonská princezna
Voltaire (p)
Moje první přečtená kniha od Voltaira, četlo se to moc příjemně, spousta zajímavých paralel, líbilo se mi jak Egypstký král, který neuměl střílet, zastřelil Fénixe. Potom to putování světem, často tam bylo odkazováno na budoucnost, to město, co se jednou bude jmenovat Sevilla. Musím si zkusit přečíst víc knih z té doby, protože je to psáno úplně jinak, než pozdější kníhy, takové zvláštní pohádkové tajemno.
Čurda z Hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu
Miloš Doležal
Zajímavá kniha, takové útržky, kde člověk koukne to příběhů lidí, kteří byli na druhé straně. Asi nejzajímavější byl příběh Čurdy, kde to podle mě bylo selhání, těch, kteří ho vybrali pro operaci, že nejen síla a schopnost a umění skákat padákem je pro tuto akci potřeba. Jinak je v textu docela málo textu a hodně obrazového materiálu, takový nepoměr jsem ještě nezažil, ta kniha byla přečtená v podstatě za dva večery.
Jdu s hlavou vztyčenou
Daniel Anýž
Myslím si a jsem vděčen za každý počin o snahu o knihu o Miladě Horákové, taky už jsem měl tuto novou knihu nějakou dobu v plánu. Musím se teda přiznat, že jsem od toho čekal malinko víc. Je v podstatě postavená na rozhovorech a setkání s Janou Kánskou a dopisech, co psal Bohuslav Horák, ale moc v tom nevidím nějaký přínos autora, kromě toho že to dal dohromady, informativně nosnější mi přišla Kniha Zory Dvořákové i justiční vražda Miroslava Ivanova. Tato kniha se tvářila velkolepě, že to bude něco zbrusu nového, ale trochu mi přišlo, že je tak hlavně udělaná, spousta volných stránek, text napsaný tak, že autor v podstatě přepsal svými slovy a pak ho tam ještě vložil, takže jsem některé pasáže četl dvakrát úplně slovo od slova stejné. Jsem rád, že jsem si to přečetl a že jsem se dozvěděl nějaké nové věci o osudech rodiny Horákových, ale trochu mě mrzí, že když už měl tu možnost se s Janou Kánskou setkávat, že se toho nezhostil pečlivěji. Spousta věcí by tam mohla být dodána. Chyběl tam větší detail k tomu procesu. Protože to člověk načte z jiných zdrojů tak to asi tak nevadilo, ale proč, když se tu věnuje rodině tam nejsou další osudy Věry a Josefa Tůmových, kteří hráli v jejich rodině klíčovou roli, prostě se po odjezdu do Ameriky vypařili. Jak to dopadlo z dědou Králem, či babičkou Horákovou? Kdy zemřeli, jak vypadalo jejich loučení? Možná autorovi křivdím, že z toho tu nafouklou velkolepost udělal jen nakladatel, aby se to lépe prodávalo, možná se to mohlo udělat s menší pompou a jako spoluautor Jana Kánská.
Co mě potěšilo je, že byly na konci ty dopisy Milady před popravou, překvapil mě seznam knih, co Milada četla a doporučila Janě, půlka z toho byl socialistický brak (Anna proletářka, Majerová ...), tak by mě zajímalo, jestli to četla proto, že v komunistickém kriminále se k ničemu jinému nemohla dostat a nebo chtěla před smrtí pochopit zrůdnost toho systému ve kterém žila.
Nevědění
Milan Kundera
Trochu lehčí počtení, dobrá reflexe návratů z emigrace, kdyby to napsal někdo jiný než Kundera, asi by to bylo na pět. Kundera má romány, jako je Žert, nebo Život je jinde nasazenou laťku dost vysoko, ty knihy jsou opravdu jinde. Trochu mě zklamal závěr, tam se to trochu podle mě rozplizlo.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
(SPOILER) Další s Kunderových knih, kterou musím označit plným počtem hvězdiček. Ze začátku se děj rozjížděl pomalu, ale pak se to rozjelo a perfektně to do sebe začalo zapadat. Kundera už pro sebe v typicky rozbil konvence, jak se má psát román, zde to ale dostalo nový rozměr, náhodné setkání se ženou v sauně a jejího letmého gesta vystaví celý příběh spuusta paralel, opakování příběhů, autor do děje vstupuje, jeho zpráva z rádia, kde mladá žena chce udělat sebevraždu uprostřed silnice způsobí smrt Agnes, Agnes její postava se najednou ukáže, jako postava loutnistky v příběhu, který jakoby do celkového motivu vůbec nezapadal. Do toho příběh Hamingwaye a Goetheho, který je označen, jako střed dějin. Mistrně sepsáno, myslím si, že není mnoho spisovatelů, který by dokázaly takto mistrně román sepsat, od začátku až do konce, možná proto je Kundera tak světový.
Obléhání Leningradu 1941-44
David M. Glantz
Já jsem teda od té knihy čekal více, přijde mi malinko zavádějící název a obrázek, čekal jsem lepší popis utrpení těch lidí a co se dělo reálně ve městě, místo toho to byl spíš vojenský popis, kde která strana měla kolik jednotek, příběhy těch lidí jsou tam minimální. Kdyby se to nenapsalo 900 dní hrůzy ale 900 dní bojů a místo úvodního obrázku by byl třeba tank, nebylo by to zavádějící, ale asi by to tolik lidí nečetlo