engelmar komentáře u knih
(SPOILER) Výborná kniha, ze začátku jsem se v těch jménech docela ztrácel, pak se ale příběh rozjel a příběh zajímavý od začátku až do konce.
S realitou to samozřejmě nemá nic společného, taková trochu pohádka pro dospělé, v některých postavách jsem viděl paralely k jiným postavám Alexandra Dumase a Victora Huga, je ne tom znát, že to byli všechno současníci, kteří se navzájem ovlivňovali a ve Francii se v té době takto psalo, hrdina, který obětuje celý svůj život, aby splnil slib, jinému hrdinovi, kterého znal ani ne hodinu.
Trochu mě zklamalo, to že v tom nakonec měl osobní zájem, trochu jsem čekal podobnou pointu, jako Jean Valjean a Cosette. Láska dávající se, ne láska chtivá, spíš láska otcovská, ne láska milenecká, vychovávám ji pro někoho jiného, ne pro sebe. Spíš by mi dávalo smysl, kdyby si Legardere vzal Auroru matku, než dívku, kterou vychoval, to je nemohu si pomoc divné a hraničí to u mě s incestem. Auroru bych spíš viděl pro Chavernyho.
To je ale asi jediný nedostatek této knihy, jinak čtivý, dobrodružný příběh francouzského romantismu, takové mám rád.
Nejsem historik, tak nevím, jestli můj názor určitě objektivní, ale zase jsem o této knize nechtěl zatím přečíst žádné recenze, abych se nedal ovlivnit názory jiných, ale hned jak to sem dám. Chci o této knize najít, co nejvíc informací, co o tom píšou jiní, abych viděl, jak moc se můj názor liší.
Předně si vážím toho, že je někdo schopen napsat takovouto náročnou knihu a neopírá se o nějaký standartní výklad, není zatížen předsudky a zkusí to napsat pěkně poctivě znova, o to víc ocením, když se do této práce pustí zahraniční autor, který není zatížen, nějakými předsudky, dějepisem z dětství, národní hrdost, či bolest.
Přestože jsem o 20. století přečetl řadu knih, oceňuji, že spoustu věcí autorka otevřela z jiného pohledu a zařadila do jiného kontextu. Z knihy mě zaujaly hlavně kapitoly o pražském jaru a následující normalizaci, kde si myslím, že mám díry ve vzdělání a rád se do toho zase pustím.
Celkem mi tam ale vadilo nálepkování autorky. Působí to na mě, že autorka si vymyslela název, stát, který zklamal, tedy mám nějaké tvrzení a snažím se ho obhájit, proto nastuduji české dějiny a co toto můj pocit uspokojuje použiji a co ne, to ne. Prostě mám nějakou senzaci, všechno je jinak, než jste si mysleli, a to se bude prodávat.
Určitě není dobrý pohled, jak zveličujeme naše charaktery a děláme ze sebe slušný národ, který nikdy nikomu neublížil. Ale autorka to kyvadlo podle mě úplně obrátila. Daleko raději bych četl nějakou vyváženou knihu, samozřejmě popsat to, jak jsme se zachovali k Němcům, což považuji za naši národní bolest, nebo absurditu, jak k platnosti západní části republiky se použil historický kontext a k východní národnostní, což jde úplně proti sobě.
Autorka ale měla popsat i pozitivní stránky první republiky, takto z toho Masaryk a Beneš vychází, jako dva kariéristi, kteří si vymysleli svoje Československo, tedy vysloveně negativně, autorka strašně nálepkuje a používá jen půlku informací. Například tam popisuje, jak Viktor Dvorčák, založil východoslovenský národní výbor, protože dle něj jsou východní Slováci samostatný národ, ale vůbec nezmiňuje že to byl placený agent Maďarska, pochybuji, že to autorka nečetla, prostě se to do tohoto konceptu československých hajzlíků nehodilo.
Docela osobně jsem si bral poznámky o uplakanosti české hymny, národního divadla, které jsme si založili, abychom ukázali naši českou nadřazenost, či to, jak jsme my vyprovokovali druhou světovou válku mobilizací, možná si to ani autorka neuvědomuje, nebo to zde nezmínila, ale přesně tohoto se Beneš dle názoru Prokopa Drtiny bál, abychom nebyly vnímáni, jako důvod, proč byla válka a proto přistoupil na Mnichovský diktát a český národ ho pak bral za zrádce, bylo to dle mého názoru přesně naopak, než píše autorka.
Ale i přesto bych bral knihu, jako pozitivní, nebýt jedné poznámky. Zde je vidět, jak málo někdy stačí, aby kniha byla vnímána pozitivně, či negativně, pohár, který přetekl, způsobila poznámka pod čarou (63 kapitola 6), když Češi soudili Franka, kde se zmiňuje, že Ti největší zločinci, odsouzeni nebyli, protože umřeli včas a mezi nimi tam zmiňuje i Háchu, tento ničím nepodložený faul, mě naprosto otrávil dojem z této knihy, Hácha, který byl nemocný stařec nad hrobem, prezidenství vzal, protože k tomu byl přesvědčen a několikrát zlomen, táhl tu svoji káru protektorátu celou válku, nevím o tom, že by někomu vědomě ublížil, tak je autorkou vnímán jako daleko větší zločinec než Frank, který má na svědomí desítky lidských životů a vypálení Lidic a Ležáků. Nebýt této poznámky, bych asi dal i přes výhrady lepší hodnocení, takto nemohu dát víc než 2 hvězdičky.
V knize jsem se místy ztrácel, ale líbil se mi francouzský pohled, který nebyl nijak zatížen vlastenectvím, na tohoto zajímavého muže, obdivuji, kolik toho autor nastudoval.
Zajímavé paralely, ale asi to na mě bylo složité, nějakou prostitutku Lízu a dobro oplácené zlem jsem tam vůbec nenašel, jestli jsem nečetl nějakou zjednodušenou, nebo zkrácenou verzi.
(SPOILER) Tak přečtení této knihy byl z mé strany trochu hec, kniha s takto krátkým názvem, ale neskutečně dlouhá a propracovaná. Databáze knih mi ji odmítala najít, že mám zadat tři písmena se slovy "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky". Četl jsem ji možná měsíc, příběhy sedmi hlavních hrdinů propracované do nejmenších detailů, kde na sebe navazovaly a vracely se navzájem jeden do druhého, myslím si, že není moc autorů, kteří by byli schopni napsat takto komplexní a propracovanou knihu, také King ji psal 4 roky.
Bohužel se styl knihy, pohádky, s nádechem fantasy a hororů až tak nepotkal s mým vkusem, často jsem nechápal smysl toho všeho, popis jakésy příšery, která je někde pod městem a jednou za čtvrtstoletí vyleze a vraždí, trochu jsem čekal, nějaký smysl, závěr, proč to tak je, spíš mi to přišlo, jak silný příběh v okamžiku, který ale tak nějak se motá a nikam nesměřuje, příšera je na konci zabita, půlka Derry spadla, ale co je jinak, co skončilo? Myslím si, že podobný efekt by šel napsat v knize kolem 350 stran, spousta bočních linek, kde jsem čekal nějaký wau efekt nikam nevedla. Proč se Stan Uris tak bál, že spáchal sebevraždu, co viděl navíc? Proč se tam Beverly musela se všema vyspat, jaký účel to mělo? Sex jedenáctiletých dětí mi přijde silně perverzní a pokud to tam nemělo jasný účel, tak to tam být nemělo. Jakou roli tam měl manžel Beverly Tom? Myslel jsem, že když už ho tam autor vymyslí a pošle do Derry za Beverly, že tam bude mít nějakou roli, minimálně jako Audra, Billova žena, něco se stane, ale on prostě zmizí. Takových věcí, které mi tam úplně nezapadají, ale přesto jsou podrobně rozepsané a propracované je spousta a trochu mají pachuť, proč jsem nad touto knihou strávil tolik času, nic to ale nemění na tom, že to je jeden z nejkomplexnějších románů, co jsem kdy čet a tak trochu mám radost, že po letech obcházení jsem To přečetl.
Ještě jedna věc tam ve mě rezonovala, moc s tím nesouvisí, ale pro pobavení ji tam dopíši, King asi nikdy nečetl Foglara a možná ani neví, že existoval, ale podoba sedmi statečných dětí s Rychlými Šípy a zároveň partičky Henryho Bowersem s bratrstvem kočičí pracky byla takřka dokonalá. :-)
Hlavní hrdina mě dost rozčiloval svou uplakaností a popisování vlastní neschopností beze snahy colokiv s tím dělat.
Zaujala mě ale nadčasovost toho, jak chlapec svou snahou si udělá z holky nejlepší kamarádku, místo vztahu, tedy přesně opak toho co chce, nejhorší věta mám Tě ráda jako kamaráda je aktuální před 150 lety i dnes.
Četl jsem jiný překlad Cashel Byrron profesionál z roku 1908, od knihy jsem čekal malinko víc, první polovina knihy byla vyloženě nudná, trampoty Lýdie, Alice Cashela a obou bratránků uhánějící ch své sestřenice. V druhé půlce se děj trochu rozjel, ale pořád mi ty postavy přišly dost jednoduché, málo propracované a vesměs nesympatické, asi bych čekal od nobelisty víc, přece jen se asi jedná o jeho rané dílo, kde se sám ještě učil psát.
Kniha nebyla špatná, ale přece jen jsem měl očekávání malinko vyšší, podle toho názvu, který mě celkem zaujal jsem očekával, že autor byl v tom neštěstí v Nepálu víc angažován, než že byl v táboře 1, nechal se svézt vrtulníkem do základního tábora, cesta skončila a za dva roky se pokusil o Everest znovu a tentokrát mu to už vyšlo.
O zdolávání hory jsem se dozvěděl spoustu detailů, které by mě z knih Radka Jaroše, nebo Messnera ani nenapadly, tam je to rozepsané do detailu, přesto ale u mě trochu ten Everest takto ztrácí, malinko exkluzivitu, když dřív se velká expedice pustila do zdoláváí hory a nakonec, když to dva zvládli, tak se to bralo, jako obří úspěch všech okolo, zde v podstatě horolezec musí hodně makat, ale daleko větší zásluha na zdolání je na šerpech, kteří vytáhnou fixní lana, postaví stany, uvaří vodu a doprovodí horolezce až nahoru, aby se horolezec mohl soustředit na aklimatizaci a výstup. Když je tam těch horolezců tolik, že se ani nejsou schopni vyhnout, denně jich to dokáží desítky už to není takové romantické čtení, jako u těch prvních průkopníků, kde byla ta nejistota daleko vyšší.
Dle mého názoru hodně podobné, jako Žitokovské Bohyně, střídání rovin a spousta různých záznamů atd. Bylsa tam jedna nepřesnost, kdy se v dokumentu stb o Bělovodském knězi zmiňovalo o odbouchnutí kaple a reakce kněze, to ale už nemohlo být, protože kaple byla zlikvidovaná až při jeho pohřbu.
Je to další střípek upozorňující na zločinnost komunistického režimu o všech stránkách a těch nikdy není dost, toto bylo zpracováno perfektně.
Poměrně čtivý rozsáhlý román popisující emancipaci žen. Trochu to na mě působilo, že je to trochu neuchopené, první část mpenzionátu paní latterové by v podstatě mohl být samostatná kniha. Zbytek knihy popisující osudy Madi Břeské popisovaly její krásu a snahu o emancipaci, v podstatě mi byla Maďa velmi sympatická, jen jsem se s ní ne vždy byl schopen ztotožnit, taková zmatená existence, která neví co che, malinko se v tomto světě ztrácí a úplně ho nezvládá. Taky mi ten závěr knihy přišel takový neurčitě riozpačitý. Jinak zajímavý vhled do tehdejší doby a problémy lidí, zajímavé je jak spousta věcí o kterých nemám páru co je je tam bráno jako samozřejmost a jiné věci, které jsou dnes samozřejmost (např. slovo raut), v té době nebylo a je tam popisováno dopodrobna, co to vlastně je.
Na tuto knihu, jsem byl hodně zvědavý a jako věřící člověk jsem byl zvědav, jak bude pan Dawkins argumentovat.
Knihu mohu rozdělit na dvě části, první část mi přišla nosnější, protože jsem se zde dozvěděl spoustu nových věcí, až se trochu stydím, jak člověk, který vyrůstal na křesťanských tradicí vím tak málo o historii, jak bible vznikala, kdy byla psána, kdy se co vybíralo, do bible a tak. Celé mi to přišlo spíš, jako rozbíjení takové té naivní, dětské víry, postavené na to, že co je psáno to je dáno, všechno musí být pravda, zde je vidět, že je to psané pro Američany, kde je většinově zakořeněné křesťanství a ateisté jsou v menšině, zde, kde je situace přesně naopak a my věřící jsme v menšině, už takový vliv mít kniha nemůže.
Druhá část mi přišla už trochu slabší, myslím si, že problematiku evoluce autor daleko lépe popisuje v knize sobecký gen, tohle jsou skutečně základy z evoluční biologie, fyziky, něco z matematiky, ale celé mi to trochu přišlo, jak pro dvanáctileté děti a jestli byl jeho záměr, abych já jako čtenář přestal věřit v Boha, tak se to dost minulo účinkem a trochu mi to přijde absurdní, vědou se podle mě nedá vyvrátit Bůh, stejně, jako je absurdní se snažit vědou dokázat, že Bůh existuje. Duchovní svět je podle mě úplně jiná dimenze, než ten světský, to je prostě každého vnitřní svět, který můžeme částečně sdílet s ostatními a částečně ho máme stejně pro sebe, protože se to moc vysvětlit nedá. Pro mě je víra v Boha postaveného na židovsko křesťanské tradici velmi důležitá a skutečně věřím, že Bůh existuje.
Myslím si, že pan Dawkins si vymyslel nějakého Boha a snaží se vyvrátit, že v něj nevěří, ale v takového Boha, který mává hůlkou a kouzlí život, nebo ladí knoflíky a nastavuje přírodní zákony já nevěřím také. U mě naopak jakákoliv nová informace, kterou se dozvím z vědy a techniky posiluje víru v Boha´, protože mě skutečně spousta věcí v přírodě, včetně evoluce přijde jako obrovský zázrak a čím víc toho vím, tím větší zázrak mi to přijde, něco se vysvětlí, ale příčina proč to tak je, je ještě zajímavější, než to co se snažila dokázat.
Myslím si, že nejsem úplně v přírodních vědách nevzdělaný, ale stejně mé znalosti ani zdaleka nedosahují znalosti např. pana Marka Váchy a nebo Jiřího Grygara, kteří přesto, že o těchto věcech, co pan Dawkins popisuje moc dobře vědí, oba jsou velice vzdělaní v přírodních vědách a sami popularizují vědu, přesto v Boha věří. Pan Vácha je dokonce katolickým knězem. Není podle mě pravda, co píše pan Dawkins v knize, že čím vzdělanější člověk, tím spíš nevěří v Boha, myslím si, že to se vzděláním vůbec nesouvisí.
V knize na mě pan Dawkins udělal velmi dobrý dojem, jeho životní hodnoty lidské morálky sdílím, ale asi bych ocenil, kdyby měl trochu pokory a úcty k věřícím, daleko více by mi seděl styl, já si myslím, že Bůh není protože .......... a ne styl Bůh není jaktože to všichni nechápete? Trochu mám pocit, že nás věřící lidi tak trochu háže do jednoho pytle, jako neskutečné pomatence a to mě na něj mrzí.
Zajímavá kniha rozhovorů a pro mě, jako pro člověka, který není úplně queer friendly, velmi užitečná, že jsem mohl do této pro mě ne úplně příjemné problematiky proniknout. Líbila se mi Filipova schopnost se ptát cíleně i po stranách vysvětlivky, pro takové lidi, kteří této problematice nerozumí, podobně jako já.
Co se týče rozhovorů, velmi se mi líbila jejich pestrost, od těch nosných, jako je manželství, Bůh, historie, až po ty z mého pohledu bizáry, jako je bipolární, nebo drag. Vyloženě špatně se mi četly jen první dva rozhovory, u Vojtka je to asi můj osobní problém s ním, protože ho vůbec nepovažuji za odborníka, ta série deníku N s ním mi absolutně nesedla a nepamatuji si, že by tam dal nějakou užitečnou radu a u té Lenky Králové už je to na mě moc i s ohledem na to, že měl ženu a malé dítě, pořád jsem četbu musel přerušovat a myslet na ně, jak to asi dali a vůbec si nedovedu představit, že mě by se stalo něco podobného.
Asi mi vadila i přílišná otevřenost ohledně promiskuity dotazovaných, ty různé křovíčka za nádražím, kam si homosexuálové chodí anonymně udělat dobře (doufám, že jsem termín z knihy ocitoval přesně), už taky byly silně za hranou mého vkusu.
Celkově ale vnímám pozitivně, že mě tato kniha částečně vykolejila z mé komfortní zóny, donutila mě o této problematice přemýšlet a snad to více pochopit, abych až se to bude týkat někoho z mého okolí byl k této problematice tolerantnější, než jsem teď a neubližoval ostatním zbytečně moc.
(SPOILER) Skvělé, touto knihou se Kundera zařadil mezi moje oblíbené autory. Už jsem byl nadšený s Žertu, ale to je světové dílo a trochu jsem počítal s tím, že podobně, jako Nazí a mrtví a pak to ostatní, Sto roků samoty a pak to ostatní atd, že i u Kundery bude Žert a pak to ostatní.
Tedy Život je jinde. Od začátku, naprosto obyčejný příběh, který se děje jakoby mimochodem s pozadím velkých událostí 20 století, kdyby to napsal kdokoliv jiný než Kundera, mohlo to být docela nudné tlachání, zde ale ne, spousta, metafor paralel, wau efektů. Například 20 uříznutých sluchátek a změny jejího významu, přirozeně začínám chodit s dívkou, která se mi nelíbí, protože se to prostě stane, různé typy slz maminčin a jejich významů, návrat do místa, kde jsem byl počat a přirovní ke hříbku, který zde prostě vyrostl, paralela s Wolkrem a spousty jiných mladých básníků, kteří zemřeli mladí a jejich propojení s matkou, vlastně se propojení matka vs syn prolínalo celou knihou. Různé podoby matky a syna. Matka milující, matka starostivá, matka žárlivá, matka sobecká. No a nakonec ta kapitola čtyřicátník, podle názvu jsem tak nějak počítal, že autor popíše básníka, jako čtyřicátníka a pak jeho smrt, ale to by nebyl Kundera, zde si autor prostě tak nějak s lehkostí odskočil k někomu jinému a jinému příběhu a pak se zase nenuceně vrátil k básníkovi a nechal ho zemřít. Brilantní vyústění.
Vím, že se v poslední době hodně řešila kontroverze Novákovy biografie a Kunderova charakteru. Nemám na to názor, Knihu jsem nečetl a číst nebudu, ale jako spisovatel, je Kundera prostě skvělý, když to srovnám s některými dnešními spisovateli, tak bych skoro napsal Kundera je jinde. Už se těším na další autorovy knihy, které mi zatím tak nějak záhadně zůstali schovány, abych si je mohl pošetřit do současnosti a těšit se s nimi.
Trochu mi to přišlo, jako, kdyby každá ze tří částí byl jiný žánr, první část v podstatě červená knihovna, vůbec mi to k Londonovi nesedělo. Druhá část mi přišlo skoro budovatelský román ve stylu Jana Drdy, moc jsem se nebyl schopen ztotožnit s morální povinností se zúčastnit stávky a kdo na to má jiný názor, je stávkokaz a je třeba mu lámat ruce, aby nemohl pracovat. Až třetí část a hledání vysněného měsíčního
údolí byl podle mě typický Jack London, popis nádherné krajiny, trochu romantiky se šťastným koncem, povídky z dalekého severu mi asi sedí více, toto je takový průměr, špatné to nebylo, ale vyloženě super taky ne.
Tato kniha se skutečně minula s mým vkusem a stále přemýšlím, co koho na této knize mohlo bavit, od začátku do konce je tady popisovaná skupina lidí zaměstnaných v zážitkové firmě, kteří se celou dobu patlali ve svých problémech, každý sobecky řešil sám sebe, kniha plná detailních popisů intimnosti. Celou dobu jsem řešil, která postava mi je méně sympatická, která se chová více sobecky, dlouho to bylo vyrovnané, ale nakonec tomu dala korunu Andrea, která v podstatě z mého pohledu, zavinila smrt své tchyně, ani náznak sebereflexe tam ale nebyl, opět jediné , co řeší, je jaká je ona chudinka a jak využít majetek Květy. Po této kapitole jsem se opravdu nutil to dočíst, protože už mi z té knihy bylo zle a dočetl jsem to jen pro to, že málokdy knihu odkládám a chtěl jsem mít celkový pohled na knihu a možná trochu doufal, jestli tam přijde nějak zajímavé rozuzlení, což ovšem nepřišlo. Naštěstí pevně doufám, že toto je skutečně pohled na svět jen pana Hartla a co mám zkušenosti, tak v životě lidi tak špatní nejsou, dokáží myslet i na druhé a dokáží řešit i jiné hodnoty, než sami sebe.
Docela zajímavá psychologie mladého muže, který hledá svůj prostor ve společnosti a snaží se odpovědět na otázky, co chci dělat, kde chci žít, s kým chci žít, čemu chci věřit. Byl jsem zvědav, jak se vyvine vztah s Lucy, trochu mě zklamalo, že po rozchodu to jaksi vyšumělo a postava, které byly věnované první dvě třetiny hry se ve třetí úplně vytratila. Čekal bych větší gradaci děje do závěru.
Kniha mě trochu zklamala z hlediska toho, že jsem od ní čekal podstatně víc, název je podle mě zavádějící, myslel jsem, že se bude jednat o polárnické soupeření shackletona, scotta či amundsena o dobití jižního pólu, toto zde prakticky nebylo vůbec, místo toho tam byly různé historie plachetnic, velrybářství, či výpravy okolo Austrálie, které neměly nic společného s Antarktidou. Bylo tam spousta zajímavých inormací, ale trochu zmatečně poskládané, asi jako když nějaký starý pán vypravuje vzpomíná, skáče z tématu na téma, že jsem měl někdy problém poznat, jestli se mluví, ještě o tomto, nebo někom jiném, jestli se jedná o tuto událost, nebo už nějakou jinou, což je škoda, dalo se z toho vytěžit daleko víc.
Brilantně napsaný příběh, hvězdičku dolu za tom že se jedná pravděpodobně o fikci vydávající se za skutečný příběh,
Velice zajímavá kniha o revolucionáři Thomasovi Painovi, jehož příběh jsem neznal, tak alespoň to pro mě bylo překvapivé.
Díky ní jsem se dozvěděl spoustu zajímavých perliček z té doby a autor to dle mého názoru dobře popsal.
Moc ale nechápu, jak tato kniha mohla v padesátých letech vyjít, autor sice komunista, ale takový naivní a idealistický, než ten Stalinský demagogický, Taky se od komunismu po odhalení zločinů Stalinismu a potlačení Maďarského povstání odklonil. Kniha ale popisuje i Francouzskou revoluci včetně toho, jak sama revoluce může být zlá a likvidovat své vlastní revolucionáře, což se přesně dělo ve východním bloku.
Proto mě překvapuje, že v padesátých letech mohl vyjít takovýto celkem kvalitní kousek a ne jen budovatelské braky, jen proto, že to psal Americký komunista a to stačilo k vydání, ať už napsal cokoliv.
Hezky a čtivě napsaná kniha, která mi rozšířila obzory biologie a vývoje druhů. Jednu hvězdičku srážím proto, že jsem tam viděl jistou nabubřelost a zesměšňování jiných pohledů, dále pakmi tam chybí jistý návod, jak se smířit s tím, že jsme jen vehicle určený k přežití miliard genů, pro které je v tento okamžik výhodné, když tvoří nás, nebo jsem to tam alespoň neviděl.