engelmar komentáře u knih
Já jsem teda od té knihy čekal více, přijde mi malinko zavádějící název a obrázek, čekal jsem lepší popis utrpení těch lidí a co se dělo reálně ve městě, místo toho to byl spíš vojenský popis, kde která strana měla kolik jednotek, příběhy těch lidí jsou tam minimální. Kdyby se to nenapsalo 900 dní hrůzy ale 900 dní bojů a místo úvodního obrázku by byl třeba tank, nebylo by to zavádějící, ale asi by to tolik lidí nečetlo
Musím říci, že mě kniha dost zklamala, dlouho jsem se na ni chystal s vědomím, že je to úplně zásadní kniha pro dost lidí a já to tam prostě neviděl.
Nevím, asi jsem to možná jen nepochopil, nebo se jen to minulo s mým vkusem, ale já jsem v té knize neviděl vůbec žádný smysl, začátek se rozjel hodně zajímavě, setkání na Patriarchových rybnících a Pilátův příběh na mě udělal dost silný dojem, čekal jsem zajímavý příběh, který se nějak rozvine a ono nic, prostě ďábel přijde na zem, chvíli poletuje po zemi a dělá neplechu ruzným lidem, v jejich jménech jsem se postupně ztrácel a na konci zase zmizí.
Ten příběh piláta a Ježíše je tam daleko víc okrajově, než jsem čekal, naopak jsou tam různá kouzla, zlomyslnosti a tak.
Dávám dvě hvězdičky, za rozhovory a nějaké zajímavé momenty, ale v celkovém kontextu mě ta knihu zklamala, asi především proto, že jsem měl od ní daleko vyšší očekávání.
Taky mě trochu ruší autorova sebestřednost, ikdyž teda výkon byl obdivuhodný. Ale musím se přiznat, že mi byl sympatičtější Rudd i z těch mála informací, kterýma je zmiňován, zkušený polárník, který tak trochu autorovi jistí záda a urazil to stejné dva dny za ním s větší jistotou a zkušeností, ani nedomyslet, kdyby byl Rudd stejná povaha a na krev se hnal za vítězstvím, mohlo by to možná dopadnout pěknou katastrofou. Ale jsem rád za tyto lidi, jako je pan Brady, díky nim můžeme sledovat neuvěřitelné výkony.
William Blake je hodně zajímavý autor, jeho paralely ne vždy úplně dávám, ale místy mi to přijde skoro, jako kdyby člověk četl bibli. Jestli sám o sobě tvrdil, že je vizionář a nic nepřepisoval, možná je to opravdu prorok.
Líbí se mi, jak Updike dokáže z jednoduchýych obyčejných lidských příběhů udělat tak poutavé čtení. Ani mi nevadilo, že jsou všechny povídky podobné, rozhodně jsem to nebral negativně, jako stařecké lamentace, samozřejmě tam trochu osobní motivace bylo vzhledem k tomu, že je to poslední dílo autora vydané posmrtně, vnímal jsem to jako brilantní náhrdelnník, kde se propojuje Amerika, jaká byla a jaká je teď, jak se Amerika mění, jak můj dědeček vs já je jiný vztah, než já a můj vnuk. Taková snová romanitcká Amerika na mě z té knihy dýchala a moc jsem si ji užil.
(SPOILER) Zajímavě psaná kniha, trochu mi to připomínalo styl Tučkové, vlastně vztah otec komunista vs dcera jsem viděl i v románu Bílá Voda, ikdyž tam byl otec vyloženě hovado, tady se nějaká lidskost najít dala, ikdyž se na své dceři taky brutálně podepsal. Taky, jak zde již někdo psal jsem až na konci pochopil, že Bohdana nemluví vůbec a vlastně mi to do logiky příběhu moc nezapadalo, myslel jsem, že je jen nemluvná, nebo žije si vy svém vlastním světě, ale pokud by nemluvila vůbec bez nějaké objektivní příčiny, určitě by už dávno nechodila k nějaké lokální psycholožce z Valašského Meziříčí, která ještě byla popisovaná dost pofiderně. to je podle mě blbost, to už by byla pod drobnohledem nejlepších specialistů. Nakonec mě dost zklamal závěr, jak se příběh pěkně odrazil k nějakému závěru tak najednou vlastně žádný závěr nebyl, nějak jsem se těšil na vyvrcholení příběhu, kam to celou dobu směřovalo, nějakou literárně zajímavou konfrontaci otec dcera, kde se vysvětli jejich postoje a najednou nic, trochu to na mě působí, jako by autorka nevěděla, jak to zakončit, tak to nezakončila, otevřené konce mi nevadí, pokud tam vidím nějakou přidanou hodnotu a tady ji nevidím, tento nezávěr malinko zkazil dojem z knihy, který byl jinak výborný.
Malinko jsem byl zklamán, protože jsem čekal román a on to vlastně román byl, ale tak trochu Kunderovsky jiný, než jsem čekal, spojení bylo v tématu, ne v osobách. Někde už na mě té erotiky a popisu situace trochu moc, ale některé prvky mě tam vyloženě zaujali, nejlepší část knihy to setkání z básníky, kde jim dal jména skutečných velikánů a jejich dohadovačky byl vyloženě mistrovsky sepsaný koncert.
Hodně zvláštní kniha, trochu skutečně připomínající pohádky tisíce a jedné noci, spousta příběhů, které se do sebe vnořují a vynořují, vlastně jsem se v tom celkem rychle ztratil, což až tak nevadilo, protože to byly v podstatě nezávislé příběhy, jen mi občas vadilo, že často dlouho trvalo, než jsem před jiný příběh do toho zase zajel. Ke konci už mě to začalo nudit, už jsem byl těch příběhů přesycen, ale zase to beru jako odkaz té doby a jak se tenkrát psalo. Je evidentní, že autor nevěděl, kam knihu směřuje, kde skončí, prostě začal psát a někam ho to zavane. Přesto tam nakonec pointa či závěr byl, což mě malinko překvapilo a musím říci, že i potěšilo
Myslím si, že dost dobře popsané uvažování politických, kteří všechno přiznali a byli straně věrni až do konce. Nevěděl jsem, jestli mám Rubašovi fandit a nebo mu to přát.
Mě toto dílo přišlo velmi silné, je to hodně stará kniha, četl jsem i hodně starý překlad z dob Rakouska Uherska Rudolfa Trauba (jméno mi nic neříká) z knihy voněl čas,. Jména jsou zmiňována jako P****, T**** atd. Což nevím, jestli byl autorův záměr, nebo věc překladu, nikdy jsem se s tím nesetkal. Je to krásný popis lásky, která se přejí, trochu mi to připomíná knihu Milá Páně Alberta Cohena. Jak vlastně Adolf zůstává Elonorou ze soucitu a oba dva tím ničí, nedokáže žít s ní, ani bez ní.
Nevím, co si myslet o Adoflovi, člověk, který se nějak utápí ve svých pocitech, asi to výstižněji než já napsal autor v korespondenci dvou lidí na konci knihy a to touto větou.
Nenávidím onu chabost, která stále viní jiné ze své vlastní nemohoucnosti a nevidí, že zlo nevězí v bližních, ale v ní samé. Byl bych sám uhodl, že Adolf byl potrestán za svou povahu právě svou povahou, že nedal se pevně určenou drahou, že nezaujal nijak prospěšné povolání, že svoje schopnosti nestrávil jiným způsobem, než svými vrtochy.
Kdyby to napsal současný autor, tak bych to viděl na 3 - 4 hvězdy, ale tím jak vidím, že to napsal takřka 200 let mrtvý autor mě to dojímá k slzám, jak některé věci a určití lidé se stále opakují. Roky ne roky. Nemohu jinak, než dát 5 hvězdiček.
Po přečtení knihy se cítím dost spráskaně a říkám si, na co si to autor vlastně hraje. Co tím chce říci? Knihu mi doporučili kamarádi, kteří z toho byli nadšeni, neobvyklá forma a dvě knihy, ze kterého si člověk může vybrat kteroukoliv, začal jsem číst příběh a celkem se sklutečně rozjel zajímavý příběh, Adama a minulé Adamy, jak se snaží nají smysl života, trochu doplněné fylozofiockýma a matematickýma textama. Jak tam byl přerod s tím Sibiořským jedem, zdálo se to, jako zajímavý přechod a čekal jsem na zajímavou pointu. Ale pak prd, jako by se na to autor vykašlal a prostě si to Nina s tím profesorem vymysleli. Byl jsem zvědav na knihu, myslel jsem si, že to bude nějaké doplnění, vau efekt, ale ne, neskutečné prndání a vracení se k příběhu, jako kdybych za každou cenu chtěl napsat druhý díl, ale nic ho nenapadá, tak se vracím k tomu prvnímu a do toho hodím nějaké rozumy, co mě zrovna napadnou, ale nemají hlavu a patu. Kdyby to byla normální kniha se dvěma díly, asi bych tomu dal 3 hvězdičky, dílo nijak nenadchlo, ale vyloženě špatné taky není, ale s ohledem na tu tajemnost a za každou cenu udělat něco netradičního, abych vynikl, to na mě působí, takové tlučhubovské. Ta křečovitá snaha snaha kolem sebe navázat komunitu lidí, jako nějaké sektářství. Nemohu dát víc než 1. S ohledem na to, že to dost lidí nadchlo, jsem tu knihu možná jen nepochopil a svoje kouzlo má, na mě působí dost toxicky, dávám jednu hvězdičku, za zajímavé rozjetí příběhu, než se to začalo všechno kazit
Četl jsem vydání z roku 1991, kde 3 ze směšných lásek chyběly, byl jsem na atlantis naštvaný, že je vyndal, až z poznámky autora jsem pochopil, že je vyndal sám Kundera, na což má samozřejmě právo, i tak jsem zvědav, jaké byli a zkusím si je někdy dohledat. Jinak typický Kundera, obyčejbé příběhy dokáže protnout úžasným jazykem, dobře se mi to četlo. Úplně nejvíc Eduard a Bůh.
Z mého pohledu je tato kniha mimořádně špatná, chtěl jsem si ji půjčit, jako laik, který o léčivých rostlinách neví vůbec nic, abych si dostal do sebe nějaké základy a v tomto mě tato kniha zklamala ale naprosto, bez ladu a skladu jsou tam naházeny do sebe ověřené rostliny s čínskou medicínou, ajurvédou, různé šamanské praktiky, někde podlez pod stromem a něco se stane, jedna bába povídala, že ji zabralo toto, halucinogenní látky, vedle toho je prudce jedovatý tis červený, u kterého by laik neměl ani pomyslet, že by něco utrhl a nějak použil. Přemýšlím nad tím, jak se znalosti z této knihy s dají nějak uplatnit, aby člověk nějak nikomu neuškodil, je tam psané, co je dobré na co, vlastně všechno je dobré na všechno, nikde není množství účinné látky, aby člověk mohl něco použít, skoro to na mě přijde, jako opsaná wikipedie s nějakou úpravou, tak aby se to vešlo přesně do dvou maximálně 4 stránek textu, naházené to tam bez ladu a skladu, jako u pana Zátureckého Kunderově povídce, nikdo se nebude smát. Spíš to na mě působí tak, aby člověk ukázal kamarádům, jakou má hezkou knihu o bylinkách s obrázky, než že by to měl reálně číst, možná jsem i první vůbec, kdo to celé přečetl, dávám odpad a budu hledat dál.
Mě to přišlo dost dobré, asi jako někteří další mě taky trochu zarazila autorova nafrněnost a malinko ba mě působí, že sám dělá, to co mu vadí na jiných, tedy to, že o svých přednostech víc píše, než že by je člověk otevřel jen jakoby mimochodem, ale pro mě osobně tam mám spoustu podnětů, co bych chtěl do svého života sám uvést a myšlenka dostat tam víc náhodnosti mě zajímá. Přijde mi velice užitečné, když v některých věcech, kde je velmi kontroverzní otevře prostor pro diskuzi, protože je podle mě dost reálné, že spousta věcí, ke kterým se věda nějak postavila a uzavřela jsou postaveny na totálně mylných základech a jsem rád, že tu je někdo jako Taleb, kdo do toho trochu kope a tíám otevře diskuzi.
Kniha mě celkem pobavila, byla propletena samýma absurdníma postavama, kde Ignacius jako hlavní hrdina, jehož hlavním smyslem života je sepisování nějakých nesmyslů je super. Fraška mi trochu připomíná Švejka, nebo Hlavu XXII. Ale jejich kvalit podle mě nedosahuje, přišlo mi to utahané, opakující se příběhy, asi až příliš jsem zde viděl argumentací některých individuí u nás. Závěr mě zase celkem zaujal, asi jak už zde někdo psal měla být kniha kratší a mít větší spád.
četlo se mi to dost těžko, ze začátku jsem se v tom úplně ztrácel, vůbec jsem nevěděl, kdo je kdo, co řeší, kam to směřuje, různé prndání, kdo půjde kam do lázní, říkal jsem si, jestli to vůbec budu schopen dočíst. Poté, co se tam rozvinul příběh Glauka, krásné Iony a zlého Arbacase, příběh se rozběhl a bylo to podstatně čtivější, stejně jsem si ale říkal, zda si mám opět přečíst těch prvních 100 stran, které jsem nepochopil a nějak se mi tam ty postavy vynořily ze tmy a nevěděl jsem, kde se tam vzaly.
Celkem čtivá kniha, Nell byla takovým andělem, člověk, kterého musí milovat snad každý, působí jako anděl, žijící ve světě mezi různých karikatur nejroztodivnějších povah. Z mého pohledu nejméně sympatická postava byl dědeček, Quilp byl podle mě špatný, tak nějak prvoplánově, dědeček Nell v podstatě vysál, sebral jí mládí, nějaké naděje, sny a vlastně nakonec zprostředkovaně i život a ještě se tak nějak schovával za její dobro. Zvláštně na mě působilo to, jak tam byla postava vypravěče, která příběh začala vyprávět ze svého pohledu a pak se vlastně úplně vypařila, jako by Dickens nevěděl, o čem to bude a vymýšlel to za pochodu. Dickův postupný přerod z negativní postavy v ryze pozitivní byl skvělý.
Kniha je často citovaná v různých knihách o okupaci 1968, či komunismu obecně, asi není moc zdrojů, kde by člověk byl takhle blízko jednání a zároveň udělal, alepoň jakousi sebereflexi, možná, to ukazuje, že i takto vysoko v ksč se mohl člověk dostat z naivity a ne vyloženě prospěchářsky, nebo alespoň prozřít. Místy se četla kniha těžko, ale zase mi to malinko ucelilo infortmace a zločinosti minulého režimu a některé věci usadilo lépe do souvislostí.
V této knize je vidět Tolsteho mistrovství, jak dokáže barvitě popsat takové obyčejné věci, jako studentskou pitku, nebo jízdu kočárem.
Co se týče děje, už mě to trochu začínalo nudit, jak chodí po těch zkouškách a navštěvuje ty lidi, taky mi to přijde neukončené, možná proto, že čtvrtý díl, který Tolstoj plánoval napsat už nikdy nenapsal. Zajímavé jsou ale i Ruské reálie vyšší společnosti té doby, třeba jaký důraz byl na to mluvit Francouzsky a kdo to neuměl byl mimo.
Je to moje první kniha od Tolstého, kterou jsem četl a určitě si rád přečtu nějakou další.
Hodně zajímavá kniha a rád jsem si přečetl, další pohled na únorový puč z pohledu přímého účastníka. Některé pohledy se například od pohledu Prokopa Drtiny lišily, například Ripka vůbec nezmiňuje nutnost sehnat 13. demisi, aby vláda musela padnout. Uvažovalo se například o Janu Masarykovi, jeho role tam ale nebyla zmíněna. Líbilo se mi, že v té knize Ripka na nikoho neútočil, nikomu nic nevyčítal, snažil se být maximálně autentický a věcný. Trochu mě překvapil jeho pohled na to, že přejít do otevřeného útoku byla jediná možnost, jak s režimem bojovat, moc se nezamýšlel, jestli se třeba někde nestala nějaká chyba, něco se dalo udělat lépe, ale samozřejmě je to pohled člověka, který tu demisi inicioval, tak k tomu nevidí výhrady.
Kniha rozhodně stála za to a určitě ji doporučuji.