Šikmý kostel přehled

dnes

Kronika ztraceného města. Posloucháno jako audio kniha, načtené výbornou paní Cibulkovou.
Příběh krásný, prolíná se několik osudů. Ale tak nějak jsem pořád čekala, že se stane něco většího a to nepřišlo. Nicméně pokračování si určitě buď prectu nebo poslechnu.

předevčírem

(SPOILER) Moc pěkné. Hodně mi to připomínalo vzpomínání mé a manželovy babičky, manžel je totiž od Oslavan (tam se donedávna těžilo černé uhlí), jeho babička se tam narodila, vyrostla, vdala se a je tam pochovaná, její otec byl horník, takže dokonce i v tomto se to prolíná. Moje babička sice byla „jen“ z chudé rolnické rodiny, ale byla to žena statečná a zažila si v životě spoustu dřiny.
Dost se zajímám o historii a četla jsem spoustu historických i beletristických knih, navíc jsem si prošla pravou katolickou výchovou (v podání mých vychovatelů se to někdy podobalo spíš vymývání mozku, čest výjimkám, ale přežila jsem a o víru jsem nepřišla), takže si dobu na přelomu 19. a 20. století nějak představuju a snad tedy můžu napsat, že pár věcí mi v Šikmém kostele nesedělo.
- Proč odešla ovdovělá Barbora na začátku knihy z domu po rodičích? Nedává to ekonomicky vůbec žádný smysl. Měla přeci na pomoc nejstarší dceru, nebyla uvázaná u malých děvušek (viz její dření v hospodě), v tom malém hospodářství jim by jim bylo dle mě líp, ograpčoru by mohla dělat úplně stejně.
- Aspoň, že Barce uspořádala svatbu za peníze, co tak pečlivě šetřila. Františka z nich neviděla nic? A co Žofka? Mezitím válka a inflace asi veškerou hodnotu peněz požrala, kdyby zůstaly uložené v nemovitosti, myslím, že by to bylo daleko výhodnější. Uvidím, jestli se dozvím v dalším díle.
- Sexuální revoluce proběhla až v 60. letech 20. století, a bez toho, že by byla vyřešená antikoncepce, by k ní asi těžko došlo. V knize je popisovaných několik dlouhodobých vztahů, které zůstávají i celé roky bezdětné. Autorka nevysvětluje, jak je to možné (i když jindy nás informuje, i že někomu nenakynulo těsto na buchty), dost mě to rušilo, vrtalo mi to hlavou, všechno se dá vysvětlit, ale nevěnovat se tomu vůbec? Kniha hlavně o starostech ženských a ani jedno nechtěné těhotenství? Ani jednou strach z nechtěného otěhotnění? Fakt divný...
- Jurek je povýšený na vedoucího odbytového oddělení pivovaru, dají mu krásný byt a ztrojnásobí mu plat. Skutečně by v takovém okamžiku hledal práci pro svoji skoro čerstvou novomanželku? V roce 1906? Přes ředitele pivovaru by si domluvil schůzku s ředitelem lázní? Neslušelo by se spíš, aby jeho finančně zabezpečená paní zůstala v domácnosti? V zemi, kde byl např. povinný celibát učitelek zrušený až v r. 1919?
- Julčiny vulgárně zjednodušující úvahy o Bohu jsou vyloženě trapné a laciné, takto nám ve škole argumentovali komunističtí učitelé za minulého režimu (true story). Já mám ráda emancipované ženy, které si dokážou zařídit život po svém (napadá mě třeba Žeňa ze Želarů), Julčin příběh je hezký a líbí se mi, jak se prolíná s příběhem Matuszkových, ale toto mi přišlo fakt zbytečné a co hlavní, pro tu dobu neautentické.
- Tolerantní uvažování ve stylu „Dělej a mysli si holka co chceš, když tím nikomu neubližuješ...“, je do značné míry věc posledních 30 let. Ještě v druhé půlce 20. století pamatuju na ženské velmi silný společenský tlak na dodržování různých psaných i nepsaných pravidel (Ba co víc, cítím ho i dneska.). A co teprve na přelomu 19. a 20. století! Myslím, že to autorka dost podceňuje. Některé dějové linky nebo uvažování postav mi tím pádem přišly mimo mísu. Jak jsem psala výš, tím, že autorka nenechá nikdy např. Julku nechtěně otěhotnět, ušetří jí některá těžká životní rozhodnutí a umetá jí tím cestičku.
Mně vlastně přišlo, je to můj názor, že kniha obratně balancuje na hraně červené knihovny, a to takové, která konvenuje současné čtenářce. Zkuste se začíst třeba do starých kalendářů, tamní červená knihovna se liší...
Celkově se mi ale vyprávění opravdu líbilo, a ty stovky detailů z rešerší a z rozhovorů s pamětníky, co si autorka tak pečlivě dělala, mě moc potěšily. Dozvěděla jsem se spoustu nového, podnítilo mě to k vlastním rešerším. A sice už neposlouchám Nohavicu, ale jeho Těšínská mi kdysi vypálila díru do hlavy, naprosto mě dostala. Moc se mi líbí, jak z ní autorka sem tam v knize cituje.