Den opričníka
Vladimir Georgijevič Sorokin
Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
День опричника (Děň opričnika), 2006
více info...
Přidat komentář
Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.
Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.
K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.
Souhlasím s předchozími komentáři, že jazyk je hrozný. Neumím si představit, že bych knihu opravdu četla, i audio poslech byl náročný. Ale když jsem si na to zvykla, fascinoval mě ten fanatický zápal. Za chvíli jsem se v dystopické společnosti vyznala. I na ten inverzní slovosled se dalo zvyknout. Co se mi opravdu příčilo bylo násilí, a to jak zjevně si jej protagonista užíval. To potěšení a až gurmánství pokud šlo o znásilňováni mi přišlo fakt odporné. Popis jeho přirození zrovna tak. Ve spojení s vírou a modlením je to pak tak absurdní...
Nevím, jestli je směšné nebo smutné, že si někdy někdo přestavoval budoucnost v Rusku zrovna takto. Kyje, kynžály a archaické větné členění... Právě tyto prvky měli zdůraznit opoždněnost nejen praktik opričniků, ale i zaostalost vůči jiným pokrokovějším, demokratickým zemím. Žhářství je neprominutelný čin, ale znásilňování je ve jménu Velkého Ruska, takže vlastně pohoda.
Začátek gradoval více, jinak se kniha táhla jen v duchu popisu. Po nějaké době mi začala vadit ta jejich neustálá provolávání, divné slogany a rituály. Už si to asi nikdy nepřečtu.
(SPOILER)
Pí**vina nesmírná, děj postrádající. Jazykem nestravitelným napsaná…. Snad jen bod za ukázku toho co široká duše ruská vlastně obnáší.
Celou dobu čekáte co z toho bude a nakonec gay porno. Vypnul jsem (audioknihu) před koncem a skláním se před panem Zahálkou, že takovou bobost dokázal přečíst celou nahlas. Načtené je to fantasticky, v tištěné podobě bych to nedal.
Tak toto mi absolutně nesedlo a už teď vím, že nikdy nic dalšího od Sorokina nebudu zkoušet číst. Anotace knihy mě nalákala, těšil jsem se na to. Ale je to katastrofa.
Sorokin se asi zkouřil marihuanou a v drogovém rauši napsal tento paskvil. Svým způsobem to má být asi inspirace Jedním dnem Ivana Denisoviče od Solženicyna. Jen obráceně, tedy že sledujeme jeden obyčejný den opričníka, který o všem rozhoduje, vraždí, znásilňuje a to vše dělá pro gosudara.
Děj knížky se odehrává v blízké budoucnosti, v roce 2027. Ale vše je napsáno tak nesmyslně archaicky, takže přídavná jména se píší za podstatné jméno, slovesa se dávají na konec věty. Takže hlavní postava Andrej Danilovič o sobě mluví například jako „Tvář svou omývám“ a když znásilňuje vdovu, tak to popisuje „a do jejího lůna vpouštím lysého tchoříka svého.“
V roce 2027 vládne car, lidé používají kynžály, kyje, létají letadly a letenky kupují za mince. Kolem Ruska je velká cihlová zeď, Číňani ekonomicky pomalu ovládají Rusko. A všichni mezi sebou mluví asi tak, jak když si představíte zastaralé české překlady Shakespearových divadelních her - a stejně tak nesmyslně zastarale i uvažují.
Vyhnout se této knížce je nejlepší řešení.
Dost drsná kniha a spíš než fikce se to blíží žhavému současnu. Jazyk a styl je zpočátku zajímavý, protože působí archaicky, ale časem to začně spíš vadit a obtěžovat, slovosled je pro nás neobvyklý. Ruského klasika jsem nečetl žádného, ale jestli píšou nějak takto, nebude se o to radši ani pokoušet.
Přesnější nebo aspoň pochopitelnější titul by byl Den agenta KGB, i když kniha spíš vyznívá jako historické dílo, byť se používá moderní technika. Jak již řada čtenářů psala, dílo je to dějově ploché, žádné konflikty mezi opričníky, líčení jejich "práce" vyznívá nezúčastněně a na každé stránce aspoň jedenkrát "Zaplať Pán Bůh", to je v půlce knihy už dost k nepřežití. A ty jejich orgie a ne jednou denně - to pak ta "prohnilost Západu" proklamovaná v dnešním Rusku je k smíchu.
Kniha se skvěle hodí k 1984 a Farmě zvířat, ale jejich mrazivosti a kvality nedosahuje. Přesto není marné si ji přečíst.
Slovník i téma mi zpočátku připomínaly také Fukse a jeho Spalovače, i tady hlavní hrdina mluví květnatým jazykem a jakoby stojí nad hrůzami, kterých je sám aktérem, vlastenectví a patos mi připomněly jiné knihy ruských autorů, i když zde je vše předimenzováno, to vše chápu, ale ta zvěrstva a orgie, které se zde popisují, jsou už za mojí hranou.
Kniha mně úplně nesedla. Možná jsem měl jen jiné očekávání.
Vzhledem k válce na Ukrajině, už bohužel není kniha jen vizí, kam může Putin dotáhnout Rusko a život v něm, ale stává se krutou realitou.
Skvělý námět (a je smutné, jak moc se mu přiblížila ruská realita), ale bohužel na můj vkus docela slabé zpracování. Sorokin se zřejmě inspiroval Solženicinovým Ivanem Děnisovičem, ale popis jednoho dne hlavního hrdiny je zde příliš svazující a nepříliš zajímavý. Okolnosti vzniku tohoto obludného režimu jsou jen letmo naznačeny a pozornost není příliš věnována ani dalším zajímavým rysům jako třeba čínské populační expanzi na Sibiři. Bohužel opričníci v Sorokinově podání jsou poměrně jednotvárnou skupinou bez viditelných konfliktů, extremistů, osobních ambicí apod, což jim ubírá na autentičnosti.
Dost hnusná kniha. Asi jako dnešní Rusko. Každému mnichovanovi před přestěhováním na východ vřele doporučuju přečíst.
Uf, tyjo.
Myšlení hlavního hrdiny je kapku jako ze "Spalovače mrtvol." Tak trochu magor divný, temně, zvrhle a poeticky přemýšlející... No pak jsem měla chvíli dojem zájezdu do "Otčiny" té západní, prohnilé. A na vršek dortíku žluklého položila bych "1984" třešniček říznutých lahůdkami podobnými.
Akorát že na tohle stačila pouhá jedna krátká knížečka.
Jak se vždycky divně křeníme, když někdo mluví našim hlasem vnitřním... hm?
Pohladilo na duši.
Nedočteno. Moc mě to nezaujalo. Je to prostě konstatování, jak to v Rusku chodí. Archaická, barbarská společnost.
Trochu kontextu na úvod :
Opričník bol skutočne člen tajnej osobnej gardy Ivana IV. Grozného, ktorý mala za úlohu udržiavať vnútorný poriadok, potlačovať politickú opozíciu a odstraňovať nepriateľov cára, boli známi svojou brutalitou a zverstvami.
K tomuto základu pridáme opisy ala Barbar Conan, veľké množstvo ruského pátosu, posunieme dej do roku 2000 a niečo, kvôli vojne je to vlastne jedno a získame toto majstrovské dielo, ktoré primárne poteší LGBT fanúšika serverov ako Hlavné správy či Infovojna.
Asi to mělo kopírovat Jeden den Ivana Denisoviče, proto jde jen o den bez nějakého vyvrcholení. Toto bych autorovi nevyčítala, ale jinak to jde úplně mimo mě. Ano, totalita vykreslená v knížce je opravdu odporná. Jenže mi tady chybí jakákoliv rafinovanost - hlavní hrdinou nelze než opovrhovat, nikde ani náznak toho, že bychom se třeba jako čtenáři mohli a měli nad něčím zamyslet, všechno je nalinkované a brutálně přímočaré. Asi o to autorovi šlo, ale není to pro mě.
Btw. nevím, jestli je to překladem, ale ani jazyk mi nevyhovoval. Přídavná jména položená za podstatnými, slovesa na konci vět… proč to?
Mám teď ruské období, snažím se pochopit, co se to v Rusku děje. Tahle knížka je další střípek k poznání ruské nátury a je to děsivé, protože uvěřitelné. Vypadá to, že na jednoho Borise Němcova tam žije milion mužiků.
Oceňuji skvělý překlad.
Nejsem asi cílová skupina (doporučil mi to o generaci starší čtenář) a navíc jsem si vybrala špatnou dobu pro ruské téma. Takže spíš je špatný můj výběr než kniha. Ale mně neoslovila.
Kniha, po ktorej by som nesiahol, ak by ju niekto nezmieňoval ako super čítanie. Pre niekoho možno áno, pre mňa to bolo otravné a v podstate nudné a povrchné poukázanie na to, ako to v Rusku chodilo, chodí a bude chodiť. Za ďalšie, nedokázal som prečítať ruských klasikov kvôli ťažkopádnemu jazyku, ktorý je aj tu - nejdem porovnávať, nemám ako, lebo ma ruská literatúra neoslovila - a je to príšerné. Na to, aká je kniha krátka, tak som ju čítal pomerne dlho pretože štýl, dej, reč, opisy - toto všetko ma rozčuľovalo. Úplnú nechuť a aj pachuť vo mne vyvolala posledná scéna, kľudne si ju mohol autor odpustiť, stačí, že bez podobných vecí sa dnes už nenatáčajú ani filmy, či seriály. Obávam sa, že ak sa z toho stane štandard aj v literatúre, tak sme na priamej ceste do zatratenia.
Knihu jsem si koupil zcela náhodou "do vlaku", ve výprodeji v antikrariátu. A přečetl ji na jeden zátah. Děj je již popsán v mnoha předcházejících příspěvcích, a tedy jen dodám, že hlavní červená nit, kterou jsem si v knize našel, je popis DNA ruské duše - náš car (zde zvaný Gosudar), je moudrý, rozhodný a neomylný vůdce a pastýř, kterému je souzeno vládnout. A lidem je souzeno jej obdivovat a pro něj pracovat, aby - někdy v budoucnosti- bylo lépe. Rusko v kostce. Plný počet bodů nejen za nečekaně aktuální knihu, ale i za výtečnou práci překladatele.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ruská literatura rozhlasové zpracování totalitní režimy tajná policie
Autorovy další knížky
2009 | Den opričníka |
2011 | Vánice |
2014 | Telurie |
2010 | Třicátá Marinina láska |
2003 | Fronta |
Hrdina nepochybuje. Ať už znásilňuje, zabíjí, fetuje, či dělá jiné blahovolné činnosti, které mu služba přináší, dělá to s vědomím všeobjímající správnosti. Pro Rusko a pro cara.
Archaický jazyk, na který jsou tu stížnosti, mi připadal asi nejhodnotnějším nápadem celé knihy. Dojem z návratu Ruska do doby Ivana Hrozného byl díky tomu hned živější.
Jen překlad básní a písní, kterých je tam bůhvíproč bohužel požehnaně, je extrémně mizerný. Ale pokud to není překladem, ale jsou takové i v originále, tak to potěš.
Jen určit, co je pointou příběhu zůstává viditelne na čtenáři. Sebedestruktivní chování opričniků zahrnující drogy, alkohol, minimum spánku na straně jedné a iniciační rituály společného sexu a společného sebe trýznění, které neustále připomínají nemožnost jiné volby, na straně druhé, by asi zasloužilo podrobnější literární rozbor. Nejsem však s to říct, co tím autor vlastně mínil.