Den opričníka
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28431/bmid_den-opricnika-CqV-28431.jpg
4
315
315
Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
День опричника (Děň opričnika), 2006
více info...
Přidat komentář
Přečetl jsem to jedním dechem, neskutečně podmanivý je jazyk a tady je asi třeba ocenit i překladatele. A dál? V dnešní době neskutečně aktuální dílo. Působivá satira a do extrému dovedený vlhký sen mnoha Rusů a třeba i jejich českých kolaborantů. Rusové vždy byli národem minulosti a věřím, že podobně si spousta z nich ideální Rusko představuje. A když myslím podobně, narážím jen na jednu část, kterou Sorokin popisuje. Na návrat k tradicím, pravoslaví a "slavné" minulosti Ruska. Autor k tomu ale zcela správně ukazuje i tu druhou část, kterou by to přineslo. Ještě větší korupci a ještě větší neúctu k lidskému životu a lidství obecně než je teď v Rusko obvyklé. Krásný příklad toho, jak by společnost mohla vypadat, kdyby se vlády ujala ta nejhorší lůza. Věřím, že kdyby voliči SPD byli gramotní, tak by z knihy byli nadšení a chtěli by být jako Pařez.
Čtení po letech...Při čtení neustále přemýšlím, jestli nepřestat, protože je to vyloženě otřesné, ovládají mě naprosto fyzické pocity hnusu a odporu....Vždycky dočtu, protože je to výborná literatura (teď se mnozí otřesou, jak může být dobrá literatura hnusná :-) ).
A protože ten hnus tam není prvoplánový.....není, toto se tam prostě děje, na různých úrovních a to nelze popsat krásnými slovy....Také jsem milovník ruské klasiky a čtu ji stále, ovšem dnešní literatura si s tím nevystačí, to by bylo jen opakování, které nic nepřinese.
Doporučuji, ale rozhodně to není pro každého.
Sice dobře napsáno a zajímavě podáno prostřednictvím osoby, kterou si může oblíbit, jen nemocný člověk, ale chybí tomu nějaké vyvrcholení. Nemyslím to doslovné, které se v knize nalézá, myslím to které vám i po přečtení, ještě chvíli doznívá v hlavě. Dílo se tváří, že jde do hloubky, ale v podstatě je velice povrchní. Co jsem taky chtěl, když název napovídá, že jde o den. Je to prostě popis dne člověka, oddaného své práci. Kdyby se odstranila ta pekelná nálož násilí, sexuálního násilí a vulgarit, klidně by mohlo jít o popis práce exekutora v první osobě.
Dystopickou vizi Ruska v roce 2027 napsal Vladimir Sorokin v době, kdy Putin vládl docela krátce a zemi směřoval k opatrné kooperaci se Západem. Přesto už tehdy vystihl nebezpečné tendence, jež jsou hluboce zakořeněné v mentalitě ruského člověka a v posledních letech se zhmotňují v našem světě. Jde hlavně o izolacionismus, zdůrazňující posvátné tradice panenské Rusi proti dekadenci Západu, což je dovedeno k dokonalosti zdí kolem celé země, aby byla ohrazena „od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých, od sodomitů, katolíků, melancholiků, buddhistů, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů“. Kniha líčí jeden perný den člena carovy gardy (inspirované tzv. opričným vojskem z dob Ivana Hrozného), jenž při vyřizování naléhavých státních záležitosti stihne šikanovat a znásilňovat nepohodlné osoby, rozhazovat korupční sítě, konzumovat kvanta ruských delikates i návykových látek či se zúčastnit „housenky opričné“. Gardisté navenek stavějí na odiv svou počestnost, ale potají se oddávají všem možným neřestem. Toto brutální pokrytectví a elitářství je pro autokracie typické, režimní oligarchie žije v přepychu na úkor ostatních a kdo se jí znelíbí, stihne ho trest. Vyprávění má (místy až zběsilý) spád a pozoruhodný je archaizující jazyk, přesto poněkud vítězí forma nad obsahem, je to spíše pracovní výkaz služebníka režimu než pohled do jeho duše. (8/10)
Zázrak se nekoná. Ruské 1984 se čte asi o pět řádů hůře a zachytit se tam čehokoliv je skoro nadlidské. Další kniha k odložení poté, co se nic neděje, když už tak to vyprchá a plave se v tom obrovskými rozměry. Audio ČRo: Sice jsem to dojel, ale že bych z toho nějak skákal, se říci nedá. Víte jak se říká ruské dystopii? Realita.
Téměř dokonalá kniha o jednom dni člena karnych sborů ve fiktivním Rusku budoucnosti , kde vládne autoritarsky vůdce ovládající celou společnost. Den oprocnika sleduje hlavního hrdinu behem toho, jak tyra, sikanuje, vraždí a znasilnuje odpůrce režimu, vydírá slabší, ji račí krky, snupe kokain (tehdy v Rusku oprocnikum povoleny), souloži s ostatními členy své jednotky, opět fetuje (nyní halucinogenni rybičky) a pálí klasické ruské romány. Je to vyčerpávající živit vraha. Ale co by za Rusko neudělal. Pro dobrou věc se musí trpět. Hojda, hojda!
Skvělý archaické styl psaní, nicméně jedna věc mě tam chyběla. Příběh je sled příhod, ale hlavní hrdina je úplně pasivní vyjonavatel zvule vladnociho totalotarniho ruského režimu a nijak se nesnaží neco na tom měnit, natož proti tomu bojovat. To z hrdiny dělá značně jednodimenzionalni postavu, které chybí příběh, hloubka a emoce. Takže proto jedna hvězdička dolů k jinak skvělé knize.
Na knihu jsem dostal doporučení teď logicky v souvislosti s ruskou invazí do Ukrajiny. A o to více je kniha aktuální (jak šílené je toto slovní spojení psát u antiutopické satiry), když se dozvídáme, co všechno ruští vojáci spáchali v okolí Kyjeva. Šílené...
Od vypalování, znásilňování a rabování přes ruský nacionalismus a sílu Číny po neustále řešené plynové potrubí na Západ (v knize jako součást výsměšného představení). Ano, na Rudém náměstí se ještě hromadně nepálí cestovní pasy, ale do roku 2027, kdy děj probíhá, máme ještě pět let.
Závěr knihy už je pak hodně fantasmagorický, zvláště s odkazem na svítící orgány, homosexuální orgie a hry s vrtačkami, ale dobře, beru to jako autorskou invenci, která dodává auru nereálnosti. I když, uvidíme za pár let, že...
To by vôbec nemuselo byť: "ako by to mohlo raz
vyzerať", ale aj: "ako to už raz bolo". Absurdnosť, nezmyselnosť a nespravodlivosť opisovaného systému je umocnená použitým jazykom a scénami hraničiacimi a prekračujúcimi hranice morálky a vkusu. Netreba sa čudovať otvorenosti a zurvalosti, koniec koncov, autori opisujú taký svet, aký ho poznajú a utiekanie sa k extrémom je synonymum tak doby, tak súčasnej umeleckej tvorby. A ikeď spomínané scény nepôsobia v rámci knihy samoúčelne, na mieste je otázka, do akej miery fungujú ako sprostá zábava a lákadlo pre čitateľa a do akej ako odstrašujúci príklad. To nech posúdi každý sám. Ako výtku by som uviedol fakt, že kniha nemá dej ako taký, skôr sled udalostí doplnených o popis mocenských praktík a ideológií. Ale formálna stránka je brilantná, o tom potom a ako obrázok o krajine od súčasného ruského autora má kniha jedinečný punc.
Třikrát hojda autorovi i překladateli. Den opričníka je, když už nic jiného, jazykový/stylový/slohový klenot. Příběh samotný, veskrze přímočarý a pro čtenáře zajímavější spíš prostředí a reálie ruské jsou - až z toho dnes zamrazí. Na wikině k nalezení je zajímavá a přibližující analýza "Slova a díla" tohoto:
https://en.wikipedia.org/wiki/Day_of_the_Oprichnik
Musím přiznat, že druhá půle brzdí a nic zásadního (včetně housenky barevné) nepřináší.
Stojí za přečtení, pak to pošlete Praskovně.
Jdu to zapít kvasem a vodečkou. Pak za Tátou naším pojedu medákem zvučným a koksíkem bělostným své útroby obohatím.
Den opričníka aneb když se vám přímo před očima mění dystopie v reportáž…
Rusko je jako diagnóza, kterou Sorokin zná až nebezpečně dobře. A není to diagnóza přívětivá.
Jestli je zrovna dnešní doba nejvhodnější ke čtení, tím si nejsem úplně jistá…dobře vám z toho nebude. Tím ovšem v žádném případě nechci říct, že četby nějak lituji – ona je nepochybně přínosná.
A drobná poznámka k překladateli - to je hvězda jasně zářící, o tom žádná.
Vždy jsem se bál, že se realita popsaná v této skvělé knize začne naplňovat, to, co včera začalo Rusko na Ukrajině a co dělá již řadu let doma i v zahraničí, ukazuje, jak dobře Sorokin vidí do budoucnosti. Bohužel.
Po jazykové stránce skvost. Hojda překladateli. Ale jinak jsem s touhle drobotinou bojovala. A nepomohlo mi ani opakování: "Slovo a dílo." Sáhla jsem po knize ze dvou důvodů. Prvním byla zvědavost, neb na divadle nám opričníka hrál Karel Dobrý. A druhý byla letošní čtenářská výzva. A že to nakonec byla velká výzva. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zdolala vlastní Everest. Tudy ty vlaky nepojedou.
Po celou dobu čtení přemýšlím, zda má tato absurdita vlastně nějaké meze. No v podstatě asi nemá :)
Sorokinova vize Ruska blízké budoucnosti, prohnilého, zkorumpovaného státu s veškerými nectnostmi společnosti. Taková ruská realita podaná krapet nestandardním způsobem. A spíše než vtipné je to vlastně velmi děsivé - tohle není ani tak kniha o budoucnosti, jako o současnosti.
Ach, toto bola fakt mňamka! Celé ma to rozsekalo a rozbilo ako uragán. A ten jazyk, a ten štýl- čistá krása! A to normálne nečítam žiadne dystopické knihy, nemám k tomuto žánru vzťah. Ale ono mi to v podstate ani neprišlo dystopické, skor celkom reálne (bohužiaľ). No ale ten jazyk a ten štýl, to proste len tak nevidíš...
Ochich och... ale jo, šlo to... ale doufám, že lidem zůstane rozum... obdivuji překladatele.
Dystopický popis totalitní společnosti definované ruskou národní povahou. Tuto vizi v současnosti prožívá Bělorusko a Rusko se k ní blíží. Absence práva a spravedlnosti, akceptace násilí jako systému udržení moci. Archaický jazyk odkazující na Ivana Hrozného je zajímavý, uznání překladateli. Závěrečná scéna s gay sexem a vrtáním nohou šla pojmout méně expresivně.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ruská literatura rozhlasové zpracování totalitní režimy tajná policieAutorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Kniha se bude určitě vzhledem k současným událostem v Rusku a na Ukrajině řadit mezi "znovuobjevené" romány. Autor knihu napsal v roce 2009, kdy se ještě Putin snažil tvářit jako demokrat, kterým nikdy nebyl. Samozřejmě, podobně jako u jiných znovuobjevených románů (např. Tábor svatých) ho nelze brát jako výplod geniální vizionářské fantazie autora. Sorokin v podstatě popsal vlhký sen všech ruských nácků. Touha otočit se k Evropě zády, spálit všechny "dekadentní" knihy, postavit znovu ortodoxii do středu společnského života a na trůn dosadit silného gosudara není v ruských ultranacionalistických kruzích nic nového. Idea, že Rusko je svatou zemí, která brání křesťanskou civilizaci, pochází ostatně už od prvních carů.
Je pravda, že děj knihy není nijak dynamický, ale v tom podle mého názoru spočívá pointa knihy. Příběh popisuje život opričniků, tedy pomyslných psů a metel novodobého gosudara, kteří stáli nad zákonem a v podstatě svými kořistnickými výpady šířili teror do všech stran. Jejich život byl již v sedmnáctém století plný násilí, nezřízených pitek a dekadentních radovánek. Sám hlavní hrdina na sobě pozoruje, že jako všichni opričnici je zoufale nevyspalý a na začátku každého dne si nemůže vzpomenout, co vlastně minulý den dělal. Tím se celý příběh navrací na svém konci do bodu, kde začal. Již několikrát jsem psal, že Rusko je zemí zahleděnou do své minulost, do níž by se ruský národ rád navrátil nebo alespoň vybrané její střípky přenesl do přítomnosti. Tato kniha popisuje, co by se stalo, kdyby se to podařilo nade všechna očekávání. Současný ruský režim buduje jakýsi slepenec adhokracie a novodobé opričiny (zejména v okrajových neruských částech - např. Kadyrov v Čečensku). Rusko za současných podmínek nemá jako civilizovaný stát budoucnost. Problém ovšem spočívá ve skutečnosti, že to ruskému režimu ani v nejmenším nevadí.
Kupodivu mě při čtení knihy nijak nerušil archaický jazyk a tímto skládám poklonu překladateli. Samotný autor na mě zatím působí podobně jako Philip K. Dick, což znamená velice zajímavé nápady a skvělý styl psaní, ale forma, jakou autor své náměty zpracoval neosloví každého. Ba naopak, u některých čtenářů může vyvolat vysoká očekávání a následné trpké zklamání.