Opiárium a jiné básně Álvara de Campos
Fernando Pessoa
Álvaro de Campos provázel svého duchovního otce Fernanda Pessou (1888–1935) po velkou část jeho tvůrčího života, od roku 1914 prakticky až do autorovy smrti, a je podle všeho nejvýraznější a nejzajímavější z jeho heteronym – svébytných fiktivních tvůrců, kteří koexistovali v Pessoově nitru a používali portugalského básníka jako médium pro svá originální díla. Začínal jako básník rozsáhlých modernistických ód a buřičských postojů, jak ho ostatně svého času poznali i čeští čtenáři Heteronym, básně z pozdějších let se však od těchto mladistvých výtvorů liší rozčarovaným, melancholickým tónem a kratším rozsahem. Výbor se snaží postihnout celý oblouk básníkova díla, které je svou celistvostí a věrohodností jen dalším důkazem Pessoova znepokojivého génia.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2003 , PasekaOriginální název:
Álvaro de Campos, Poesia, 1915
více info...
Přidat komentář
Absolutní zjevení. Vůbec jsem autora neznal a po přečtení tohoto výboru mohu říct, že jsem asi v životě nečetl jinou poezii, se kterou bych se tolik ztotožňoval. Samozřejmě mi dokonale nesedlo všechno, ale dobrá polovina je tak přesným vyjádřením mého "životního pocitu", že jsem z toho byl na každé stránce znovu v šoku...
Štítky knihy
portugalská literaturaAutorovy další knížky
1999 | Kniha neklidu |
1998 | Bankéř anarchista |
1968 | Heteronyma |
2008 | Nevinnost je nemyslet |
2010 | Dopisy přátelství, lásky a magie |
Je až s podivem, že je to teprve dnes, co jsem dočetl něco od autora, který, zdá se, jako kdyby byl pramen, co tryská z míst neznámých pro lidi, jako jsem já a mně podobní - on a jeho nekonečná truhlice heteronym. Začal jsem číst souběžně s tímhle (a 'Knihou neklidu')' i moderní a méně lyricskou (a více agresivní) verzi na tohle samotéřské kráčení životem - Henryho Rollinse (kterého rovněž znám roky a taky jsem od něj, dodnes, nic nedočetl). Pessoa a jeho odcizování se tělu, daydreaming, jako kdyby vždycky lamentoval nad svou ztraceností, ubohostí, vzdaloval se tělu i osobnosti (to občas taky dělám), nejednoznačností, špatné minulostí, ale i současně špatné možností jakékoliv jiné volby, je to zoufalství nad omezeností lidského života, nad omezeností našeho žití... ale většinou mezi tím vším lamentováním co "je jasný" pak vždycky probleskne s něčím, co vám škrtne o vaši duši, co roztepe srdce, protože to rozezní něco hluboko uvnitř vás jako tibetskou mísu... jen tam, kde jste sami, protože jen tam a tehdy je vaše duše absolutně upřímná a nebo se vytrácí v nic. Takovéhle texty jsou velmi vzácné a měly by být ceněné, za předpokladu, že člověk, co je čte, nemá dnešní dobou vytlučenou veškerou autenticitu z hlavy, nebo se mermocí nesnaží hrát to opičí divadlo na HARDCORE level, Pessoa to vlastně i zde označil, že žijeme dva životy, mě ale pořád víc baví verze Dennise z 'It's Always Sunny in Philadelphia', že lidem dnes ani tak moc nejde o to být "(ve skutečnosti) Etičtější, ale pouze tak být vnímaní ostatními." A stejně tak se lidé staví dnes ke svým vztahům, k tomu, jak se chovají v práci atd. Dnes by Pessou nejspíš zavřeli někam do ústavu, ale nejinak tomu asi bylo i v jeho době, když se téměř nic z jeho textů nepublikovalo, Pessoa sám zůstal hluboce uzavřený se svým bohatým vnitřním světem... a za jeho života toho moc nepublikovali a dokonce to málo co třeba i časopisecky publikoval, bylo veskrze vnímáno jako buřičské a policií zakázáno, jak jsem slyšel, ve velmi velmi tradicionalisticky smýšlejícím (deprimovaném) Portugalsku, kde není moc místa pro nové a moderní.
"...Neumím cítit, neumím být lidský, neumím žít společně
z hloubi smutné duše s lidmi, svými bratry na zemi.
Neumím být užitečný, přestože je mi to líto, neumím být
praktický, každodenní, jasný,
zaujmout v životě nějaké místo, mít mezi lidmi nějaký osud,
mít dílo, sílu, vůli, zahradu,
nějaký důvod k odpočinku, potřebu se rozptýlit,
něco, co do mne vstoupí rovnou z přírody." (str. 46)
"...a já že jsem přežil sám sebe jak vyškrtnutá sirka..." (str. 87)
"...Chudák, komu uteklo nabídnuté místo, že neměl
slušné sako do práce,
ale chudák i ten, komu vzdor bohatství a urozenosti
uteklo místo v lásce, protože patřičné sako neměl v touze.
jsem nestranný jako sníh." (str. 92)