Opiárium a jiné básně Álvara de Campos

28.10.2024

Je až s podivem, že je to teprve dnes, co jsem dočetl něco od autora, který, zdá se, jako kdyby byl pramen, co tryská z míst neznámých pro lidi, jako jsem já a mně podobní - on a jeho nekonečná truhlice heteronym. Začal jsem číst souběžně s tímhle (a 'Knihou neklidu')' i moderní a méně lyricskou (a více agresivní) verzi na tohle samotéřské kráčení životem - Henryho Rollinse (kterého rovněž znám roky a taky jsem od něj, dodnes, nic nedočetl). Pessoa a jeho odcizování se tělu, daydreaming, jako kdyby vždycky lamentoval nad svou ztraceností, ubohostí, vzdaloval se tělu i osobnosti (to občas taky dělám), nejednoznačností, špatné minulostí, ale i současně špatné možností jakékoliv jiné volby, je to zoufalství nad omezeností lidského života, nad omezeností našeho žití... ale většinou mezi tím vším lamentováním co "je jasný" pak vždycky probleskne s něčím, co vám škrtne o vaši duši, co roztepe srdce, protože to rozezní něco hluboko uvnitř vás jako tibetskou mísu... jen tam, kde jste sami, protože jen tam a tehdy je vaše duše absolutně upřímná a nebo se vytrácí v nic. Takovéhle texty jsou velmi vzácné a měly by být ceněné, za předpokladu, že člověk, co je čte, nemá dnešní dobou vytlučenou veškerou autenticitu z hlavy, nebo se mermocí nesnaží hrát to opičí divadlo na HARDCORE level, Pessoa to vlastně i zde označil, že žijeme dva životy, mě ale pořád víc baví verze Dennise z 'It's Always Sunny in Philadelphia', že lidem dnes ani tak moc nejde o to být "(ve skutečnosti) Etičtější, ale pouze tak být vnímaní ostatními." A stejně tak se lidé staví dnes ke svým vztahům, k tomu, jak se chovají v práci atd. Dnes by Pessou nejspíš zavřeli někam do ústavu, ale nejinak tomu asi bylo i v jeho době, když se téměř nic z jeho textů nepublikovalo, Pessoa sám zůstal hluboce uzavřený se svým bohatým vnitřním světem... a za jeho života toho moc nepublikovali a dokonce to málo co třeba i časopisecky publikoval, bylo veskrze vnímáno jako buřičské a policií zakázáno, jak jsem slyšel, ve velmi velmi tradicionalisticky smýšlejícím (deprimovaném) Portugalsku, kde není moc místa pro nové a moderní.

"...Neumím cítit, neumím být lidský, neumím žít společně
z hloubi smutné duše s lidmi, svými bratry na zemi.
Neumím být užitečný, přestože je mi to líto, neumím být
praktický, každodenní, jasný,
zaujmout v životě nějaké místo, mít mezi lidmi nějaký osud,
mít dílo, sílu, vůli, zahradu,
nějaký důvod k odpočinku, potřebu se rozptýlit,
něco, co do mne vstoupí rovnou z přírody." (str. 46)

"...a já že jsem přežil sám sebe jak vyškrtnutá sirka..." (str. 87)

"...Chudák, komu uteklo nabídnuté místo, že neměl
slušné sako do práce,
ale chudák i ten, komu vzdor bohatství a urozenosti
uteklo místo v lásce, protože patřičné sako neměl v touze.
jsem nestranný jako sníh." (str. 92)