• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Fernando Pessoa

Nevinnost je nemyslet

„Zpočátku jsem měl s tou poezií "odosobnělosti", s tou naivní jednoduchostí veršů problém, ale v heteronymní sféře, kde se pro Pessou vše vzájemně propojuje, byl Alberto Caeiro ostatním "mistr" a hádám (rozumím tomu záměru) je něco jako "génius nad naše chápání, který to prostě uměl a zemřel mlád", takový wolkerovský, ortenovský typ (Hrabě asi moc ne). Poezie je to ale z toho soudku, kde se dost opakuje a nejen to může pro omezenou mysl působit jaksi rušivým, nedostačujícím dojmem, neboť jednoduše nevidíme, protože je to tak hluboké ve své jednoduché a před našima očima skryté povaze (nedávno jsem četl Roberta Saxe a ten jde v tom minimalismu ještě víc na dřeň) a nebo je to Pessoa, který si Caeiru zidealizoval, ostatně sentimentálně se na něj dívají i jeho další heteronyma - je to jeho část, kterou držel v upřímné lásce, jako mladšího bratra. Ono, Pessoa se navíc hrabal a potuloval v např. i okultní tématice a tak to opravdu nelze brát jen na lehkou "naivní" váhu, bez nějaké symboliky, hloubky... z jeho pár vět je mi i jasné, že má i (minimálně) ponětí o alchymii, o hermetismu... ale taky je to pořád člověk, co definitivně netrpěl nějakým přebujelým sebevědomím (to sázené vejce mě dostalo) a tak si utvářel typicky bohatý vnitřní svět, jako to zbývá pro všechny, kteří mluví pravdu a jsou izolovaní od telenovely povrchních denních lží a přetvářek. Každopádně, kniha je editorky vyšperkovaná - máme fotku originálních rukopisů nalevo a pak překlad napravo, nehledě na samotné ilustrace nejvíce zmiňované a nejklíčovější trojice Pessoových heteronym - Reis, Campos, Caeiro, posléze pak i osobní dopisy, které dost silně prohlubují celou zkušenost (podobně jako u Kafky), skvělý množství materiálu, který doslova vybízí k tomu se v té provázanosti hrabat a propadat do skládačky hlouběji a jak Pessou přítel nabádal, aby dokončil a publikoval, Pessoa nakonec lišácky skončil tak, že nechal tu sílu bobtnat a tvořil fragmenty, tu "editorskou nudu" pak nechal na ostatních plebs, k přehrabování. A oni se v tom hrabou dodnes. Dojem se s přibývajícími stránkami zlepšil. Pessoa je holt Pessoa a vždycky si mě v momentech získá, ačkoliv tohle bylo místy tak odosobnělé, až mi to místy evokovalo moje vlastní výlety mimo tělo - zapomenutí, kdo jsem. Nebýt je někdy... nebýt. "Nemám žádnou filozofii: mám smysly... O přírodě nemluvím proto, že bych věděl, co je. ale protože ji miluji, a kvůli tomu ji miluji, protože milující nikdy neví, co miluje, ani neví, proč miluje či co je to milovat... Milovat, to je věčná nevinnost, a jediná nevinnost je nemyslet..."“... celý text
— JP

---

Nevinnost je nemyslet

„Krásné básně. Álvaro de Campos se mi líbí víc, ale i "materialistický" radikalismus a prostota Alberto Caeiry mají něco do sebe. Krásné vydání s autorovými rukopisy na protistraně a dvěma dopisy Fernanda Pessoy přátelům, jež osvětlují mimo jiné vývoj a význam jeho heteronym.“... celý text
— jozik_v_tumane

---

Opiárium a jiné básně Álvara de Campos

„Je až s podivem, že je to teprve dnes, co jsem dočetl něco od autora, který, zdá se, jako kdyby byl pramen, co tryská z míst neznámých pro lidi, jako jsem já a mně podobní - on a jeho nekonečná truhlice heteronym. Začal jsem číst souběžně s tímhle (a 'Knihou neklidu')' i moderní a méně lyricskou (a více agresivní) verzi na tohle samotéřské kráčení životem - Henryho Rollinse (kterého rovněž znám roky a taky jsem od něj, dodnes, nic nedočetl). Pessoa a jeho odcizování se tělu, daydreaming, jako kdyby vždycky lamentoval nad svou ztraceností, ubohostí, vzdaloval se tělu i osobnosti (to občas taky dělám), nejednoznačností, špatné minulostí, ale i současně špatné možností jakékoliv jiné volby, je to zoufalství nad omezeností lidského života, nad omezeností našeho žití... ale většinou mezi tím vším lamentováním co "je jasný" pak vždycky probleskne s něčím, co vám škrtne o vaši duši, co roztepe srdce, protože to rozezní něco hluboko uvnitř vás jako tibetskou mísu... jen tam, kde jste sami, protože jen tam a tehdy je vaše duše absolutně upřímná a nebo se vytrácí v nic. Takovéhle texty jsou velmi vzácné a měly by být ceněné, za předpokladu, že člověk, co je čte, nemá dnešní dobou vytlučenou veškerou autenticitu z hlavy, nebo se mermocí nesnaží hrát to opičí divadlo na HARDCORE level, Pessoa to vlastně i zde označil, že žijeme dva životy, mě ale pořád víc baví verze Dennise z 'It's Always Sunny in Philadelphia', že lidem dnes ani tak moc nejde o to být "(ve skutečnosti) Etičtější, ale pouze tak být vnímaní ostatními." A stejně tak se lidé staví dnes ke svým vztahům, k tomu, jak se chovají v práci atd. Dnes by Pessou nejspíš zavřeli někam do ústavu, ale nejinak tomu asi bylo i v jeho době, když se téměř nic z jeho textů nepublikovalo, Pessoa sám zůstal hluboce uzavřený se svým bohatým vnitřním světem... a za jeho života toho moc nepublikovali a dokonce to málo co třeba i časopisecky publikoval, bylo veskrze vnímáno jako buřičské a policií zakázáno, jak jsem slyšel, ve velmi velmi tradicionalisticky smýšlejícím (deprimovaném) Portugalsku, kde není moc místa pro nové a moderní. "...Neumím cítit, neumím být lidský, neumím žít společně z hloubi smutné duše s lidmi, svými bratry na zemi. Neumím být užitečný, přestože je mi to líto, neumím být praktický, každodenní, jasný, zaujmout v životě nějaké místo, mít mezi lidmi nějaký osud, mít dílo, sílu, vůli, zahradu, nějaký důvod k odpočinku, potřebu se rozptýlit, něco, co do mne vstoupí rovnou z přírody." (str. 46) "...a já že jsem přežil sám sebe jak vyškrtnutá sirka..." (str. 87) "...Chudák, komu uteklo nabídnuté místo, že neměl slušné sako do práce, ale chudák i ten, komu vzdor bohatství a urozenosti uteklo místo v lásce, protože patřičné sako neměl v touze. jsem nestranný jako sníh." (str. 92)“... celý text
— JP

---

---

Kniha neklidu

„Jedním slovem geniální. Nakonec už jsem si do deníku nekopíroval celé pasáže, ale jen čísla odstavců, protože toho bylo tolik... Až jsem měl pocit, že už nemusím / nemůžu sám psát, protože Pessoa to všechno řekl (lépe) za mě. Tak přesně mi to mluví z duše, až mě z toho mrazí. Jestliže můj vlastní život mi připadá k nepřežití a k nevydržení kvůli vší bolesti, kterou cítím a uvědomuji si, pak nechápu, jak to mohl vydržet on. (Že hodně pil, mě opravdu nepřekvapuje.) Tuto knihu bych měl takříkajíc číst stále znovu (a nebudu, protože na to nemám sílu), abych si uvědomil, kde je moje místo, abych se zbavil všech marných nadějí, abych si příliš nezoufal nad svým trápením a pokorně ho snášel, protože nic jiného mi nezbývá. Ale raději se na to budu snažit prostě nemyslet. Zapomenout a žít jako zvíře, jak o tom Pessoa opakovaně píše. Zapomenout na sebe ve svém snění, stejně jako on. Číst tuto knihu pro mě bylo obrovskou útěchou v tom, že nejsem sám, kdo se na světě takhle cítí (kdo udělal se světem stejnou zkušenost), protože já svět a sám sebe vnímám velmi podobně, ale současně utrpením v tom, že mi potvrzuje, že nejsem blázen, že má bolest je zcela nevyhnutelná a logická, stejně jako jeho, a že nemůžu očekávat nic jiného, než že to bude pokračovat a prohlubovat se...“... celý text
— jozik_v_tumane

---

Nevinnost je nemyslet

„„Byl tu sice Fernando Pessoa, ale to je totéž, jako by tu nebyl.“ píše Álvaro de Campos (jeden z Pessoou vymyšlených básníků) ve svém textu o Albertu Caeirovi (jiném z Pessoou vymyšlených básníků). A s Pessoou kniha skutečně nemá téměř nic společného. Je prostou součástí vesmíru, jak ho Pessoa stvořil. Přestože ve sbírce Caeiro opakuje v podstatě stále to samé „je to, jak to je, jinak by to bylo jinak“ nebo „jenom vidím věci a nepřemýšlím o nich“, četba mě podezřele fascinovala. Asi proto, že součástí díla totiž není jenom ta nejprimitivnější a nejnaivnější materialistická bukolika (ve které se pořád sem tam najde zajímavý nápad), ale i mimoliterární komunikace, prostě celý svět schovaný za jedním jménem. Nevím, jaký by byl můj názor na básně samotné, určitě stále kladný, ale vracet by se mi k nim asi nechtělo. Takhle mě to ale nutí objevovat další a další střípky mozaiky jménem Pessoa. Malý bonus: v rukopise (faksimile) to vypadá, že je jedno datum přečmárané z 8. 3. 1913 na správné 8. 3. 1914; myšlenka, že ještě v březnu si nedokázal (ať už Caeiro či Pessoa) zvyknout na „nový“ rok, je mi víc než sympatická.“... celý text
— Vikliks