Kniha neklidu
Fernando Pessoa
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/51064/bmid_kniha-neklidu-jVg-51064.jpg
5
85
85
Tato „neklidná“, nikdy neuzavřená kniha absurdního bytí a „zběsilého snění“ portugalského stvořitele řady fiktivních básníků a prozaiků Fernanda Pessoy dnes putuje světem jako literární hlavolam pro editory, překladatele i čtenáře. Teprve po 47 letech od autorovy smrti byl z jeho literární pozůstalosti vydán první knižní soubor těchto prozaických fragmentů různé stylistické a myšlenkové koncepce, ale polemika o jejich možném čtení, uspořádání i imaginárním autorství neustává. Vyd. 2., upravené... celý text
Přidat komentář
Zdá se mi, že čistá literatura má dvě tváře – kafkovskou a Pessoovu. Ač jsou oba na opačném konci spektra, při jejich čtení se mě zmocňuje myšlenka, že přesně takhle má Dílo vypadat. Na jedné straně máme téměř čistě dějovou prózu s minimální obrazností, jejíž bohatství vyplývá z interpretací, které se v nepřeberném množství klubou až mimo text; na druhé knihu vysoce poetickou, ve které se děj rozplývá v myšlenkovém bohatství jinak poměrně přímo interpretovatelného textu. Oba si protiřečí a doplňují se navzájem.
Pokud čtete literaturu kvůli jejímu bohatství, zkuste do Knihy neklidu alespoň nahlédnout – třeba tam předchozí čtenář nechal založenou stovku.
Pessoa je bezesporu zvláštní postavou světa literatury, Kniha neklidu mi (snad) osvětlila ten zástup jeho heteronym...Asi není třeba se příliš snažit s ní ztotožňovat, stejně jako do ní vybrané fragmenty s celou jeho složitou osobností. Šíři jeho vnímání a myšlení, cítění, imaginace i souběžného odstupu ode všeho a ode všech se asi ani není možné vždy přiblížit...Ale nechat sebou při správném rozpoložení pro četbu této knihy jen všechny ty poetické obrazy, filozofické či metafyzické myšlenky proplouvat, a bylo-li to možné, nalézt v tom kus nějaké "své" rezonance, bylo každopádně jak inspirativním, tak i literárním zážitkem.
Děkuji databázi knih za možnost přečíst si Knihu neklidu alespoň v elektronické formě.
Táto kniha nedávno pribudla na mojej kope rozčítaných kníh. V skutočnosti som ju začal čítať oveľa skôr. Zaujala ma v jednom kníhkupectve v modernej budove uprostred starej historickej výstavby v Kutnej Hore. Doniesol som si ju domov, ale neprečítal som ju ani do polovice a založil som ju do knižnice, kde zostala zabudnutá alebo polozabudnutá dvanásť rokov. Medzi komentármi k tejto knihe je jeden, ktorý hovorí o "úmornej sebaľútosti". Súhlasím. To bol presne ten dôvod, pre ktorý som knihu založil späť do knižnice. Ale teraz sa k nej vraciam a chcem si ju prečítať celú. Chcel som ju predať jednému internetovému antikvariátu, ale povedal som si, že keď som si ju pred dvanástimi rokmi kúpil v tom krásnom meste, asi bol k tomu nejaký dôvod. Z Pessoovho štýlu vyžaruje istý druh mágie. Porozumenie svetu, jeho prijatie a zároveň odmietnutie, odkrývanie a zahmlievanie, túžba po smrti, ktorá je len zle skrývanou túžbou po živote, próza, poézia aj pátos. Túžba po blízkej osobe, nemožnosť zdieľania vlastnej verzie sveta, prebytok lásky preložený do slov. Prvým predpokladom prijatia niečoho, či niekoho, je porozumenie a tomu musí predchádzať vôľa k porozumeniu. Mám pocit, že som ju práve našiel.
Šeptám věty, když je čtu a nezřídka začnu mluvit nahlas. Pak se směju. Jako obvykle, u těch nejlepších textů, kniha nevyšla za autorova života... Pessoův rukopis, nalezený, sestavený ze všech chaotických poznámek a psaný nadvakrát s odstupem dekády a publikovaný prvně 47 let po jeho smrti, byl mravenčí práce pro editory a lidi, kteří knihu dávali dohromady.
"Be Total Night, become the Only Night, and let my whole self be lost and forgotten in you, and may my dreams shine like stars in your body full of distance and denial..."
(Buď Absolutní Nocí, staň se Jedinou nocí, a nech celé mé já ztratit se a zapomenout v tobě a ať mé sny září jako hvězdy v tvém těle, plném odstupu a zapření...)
Tak mnoho emocí. Chtěl jsem si vzít týden volno jen s touhle knihou. Když jsem ji dnes v noci po předmluvě a poznámce editora začal číst, musel jsem se zastavit při některých příležitostech a jít to vydýchat. Všechny ty malé momenty, nálady. Jediné, co mě zdržovalo bylo neustálé přeskakování k translatoru, protože vlastním kompletní anglické vydání a i když se považuji za zběhlého angličtináře, moje slovní zásoba téhle knize nestačí. Oh, tohle je skutečný gem, drahokam. Neuvěřitelně barvité popisy, lyrické pasáže. A možná nejlepší ryzí literatura, jakou jsem četl. Dýchlo to na mě obdobně jistým stylem a úrovní, jako Musilův Muž bez vlastností. Je to jako kdyby Kafka přestal se všemi drobnosti, co ho od vás izolují, se vším tím čistým moralizováním, a začal mít monolog přímo k vám (což samozřejmě s faktem, že psal sám pro sebe jaksi odporuje logice, ale stejně, tenhle vnitřní vesmír mi Kafku dost připomněl... a to jsem jen na straně 26). "And I will let my life die in you." (A nechám svůj život zemřít v tobě) Usínám s úsměvem. Tahle kniha ke mně skutečně mluví. (27.2.2020)
Mám pocit, že každá stránka knihy je úplně stejná jako ta předchozí. Dostala jsem se asi do poloviny a kniha na mě při každém čtení působila jako sedativa. Nicméně Pessoa píše moc krásným jazykem, možná dám knize v budoucnu ještě šanci.
Řekla bych: výborně popsaný stav mysli v situaci, kdy svět absolutně nenaplňuje naše potřeby a my kvůli tomu chvíli naříkáme a chvíli se na sebe díváme se znechuceným odstupem a říkáme si: Hm, svět, hm, moje potřeby. A kdo mě nutí, abych vůbec celou tuhle jejich špinavou hru hrál?
„Budu vždycky pod velikým modrým baldachýnem němých nebes ministrantem nepochopeného obřadu, opatřen životem, abych jej mohl vykonávat, a – aniž bych věděl proč – budu dělat gesta a kroky, mít postoje a způsoby, dokud ta slavnost nebo moje role v ní neskončí a já si budu moci smět jít pro lahůdky k velkým stánkům, které jsou prý kdesi vzadu dole v zahradě.“
„Ve znuděné duši nebolí jen prázdnota věcí a bytostí: bolí rovněž prázdnota samotné duše, jež to prázdno cítí, jež se cítí být prázdnem a sama sebe v něm odpuzuje a zavrhuje.“
„Ta nuda je tak nesmírná, ta hrůza z toho, že žiju, tak svrchovaná, že nevím o ničem, co by tu mohlo posloužit jako utišující prostředek, jako protilék, balzám nebo jako zapomnění. Spát mě nade vše děsí. Umřít mě nade vše děsí. Jít a stát představují tutéž nemožnou věc. Doufat a nevěřit se sobě rovnají v chladu a popelu. Jsem police prázdných sklenic.“
„V pravdě a omylu, v radosti i strasti si podrž své vlastní bytí. To dokážeš jen sněním, protože tvůj reálný život, tvůj lidský život je ten, který není tvůj, ale těch druhých. Nahradíš tak život snem a budeš dbát jen o dokonalé snění. Ve všech činech svého reálného života od narození až do smrti nic nečiníš ty: jsi činěn; nežiješ ty: jsi pouze žit.“
Nestává se mi často, abych si knihu pořídila pouze na základě názvu a letmého nahlédnutí. Nicméně právě takové bylo mé první seznámení s autorem. Stránky Knihy neklidu mi zútulňovaly a zahřívaly život v mrazech, v dobách, kdy ještě sněžívalo. Pamatuju si ten chlad zábradlí v zádech na zaprášených schodech, kde jsem čekala na svou poslední zkoušku prvního semestru - velký den pro studenta a ještě větší den pro čtenáře. Právě tam, ve vší té nepohodlnosti, úzkosti a očekávání jsem se zamilovala. Pamatuju si tu nenasytnost, s níž jsem nedokázala odtrhnout zrak ani mysl od těch pravdomluvných stránek. Od těch slov, které jako bych psala sama, kdybych to takto uměla! Pamatuju si tu úlevu, kdy jsem po zkoušce vyšla ven do něžných ulic, křupavých a vrzajících pod nohama, s prostou a náruživou radostí z toho, že mozek může zase dýchat a že jsem NĚCO našla. Spřízněnou duši. Autora Knihy neklidu. V tom melancholickém období, kdy dospívající člověk ví, že má ještě všechno před sebou, ale cítí se, jako by před sebou neměl už nic. Tehdy jsem nalezla jistotu, že na světě nejsem sama. Že snění není zlé, méněcenné. Že může mít přesně takový význam, jaký mu my sami přisoudíme. Že není neustále důvod k omluvám a vysvětlování. Kniha neklidu mi dala klid. Od té doby vím, kde jej mám hledat, když všechno ostatní selže.
❝A nad temnotou lesklých střech se chladné světlo vlahého rána konečne rozbřeskne jako trýzeň apokalypsy. Zas je tu nesmírná noc stále silnejšícho jasu. Zas ta stejná hrůza jako vždy - den, život, vymyšlená užitečnost, beznadějná činorodost. Zas ta moje fyzická osobnost, viditelná, společenská, sdělitelná ve slovech, jež nic neříkají, použitelná skrze cizí vědomí a gesta druhých. Jsem to zase já, takový, jaký nejsem.❞
Existenciální bible melancholiků, snílků a těch, kteří "trpí" věčnými nezodpovězenými otázkami - myšlením, které nelze zastavit...
Pokud máte špatný den, Pessoa vás ještě zkropí vědrem zoufalství. Krásné imaginativní obrazy a příliš velké přehrabávání v nitru, které se mi čas od času podaří zdárně hluboko ututlat, takže Knihu neklidu je asi lepší číst ve chvíli, kdy máte podobnou náladu a potěší vás ujištění, že tady byl někdy někdo, kdo trpěl podobně. Jen lituju ty, kteří se se pak musí dívat na můj výraz při čtení ve vlaku..
Pessoa je zjevení. Jeho Kniha neklidu pro mne byla sdíleným bojem. Inspirativní, silné, nezapomenutelné.
Pro introvertní melancholické povahy povinná četba, která poslouží jako další polínko do ohně.
,,Sepni své ruce a vlož je do mých. Naslouchej mi má lásko. Budeme se spolu modlit litanii beznaděje"
95%
Zápisky filozofa z lidu, který žil na přelomu století v Lisabonu. Říkám si, měl ten člověk duševní poruchu, nebo prohlédl tu lidskou mizérii. Sám nevím....
Autorovy další knížky
| 1999 |  Kniha neklidu |
| 1998 |  Bankéř anarchista |
| 1968 | Heteronyma |
| 2008 | Nevinnost je nemyslet |
| 2010 | Dopisy přátelství, lásky a magie |
Jedním slovem geniální. Nakonec už jsem si do deníku nekopíroval celé pasáže, ale jen čísla odstavců, protože toho bylo tolik... Až jsem měl pocit, že už nemusím / nemůžu sám psát, protože Pessoa to všechno řekl (lépe) za mě. Tak přesně mi to mluví z duše, až mě z toho mrazí. Jestliže můj vlastní život mi připadá k nepřežití a k nevydržení kvůli vší bolesti, kterou cítím a uvědomuji si, pak nechápu, jak to mohl vydržet on. (Že hodně pil, mě opravdu nepřekvapuje.) Tuto knihu bych měl takříkajíc číst stále znovu (a nebudu, protože na to nemám sílu), abych si uvědomil, kde je moje místo, abych se zbavil všech marných nadějí, abych si příliš nezoufal nad svým trápením a pokorně ho snášel, protože nic jiného mi nezbývá. Ale raději se na to budu snažit prostě nemyslet. Zapomenout a žít jako zvíře, jak o tom Pessoa opakovaně píše. Zapomenout na sebe ve svém snění, stejně jako on. Číst tuto knihu pro mě bylo obrovskou útěchou v tom, že nejsem sám, kdo se na světě takhle cítí (kdo udělal se světem stejnou zkušenost), protože já svět a sám sebe vnímám velmi podobně, ale současně utrpením v tom, že mi potvrzuje, že nejsem blázen, že má bolest je zcela nevyhnutelná a logická, stejně jako jeho, a že nemůžu očekávat nic jiného, než že to bude pokračovat a prohlubovat se...