thorir komentáře u knih

„V roce 1923 se snažil reportér z New York Times vytáhnout z Malloryho odpověď na otázku, proč by měl kdokoliv riskovat svůj život při výstupu na nejvyšší horu světa. Horolezec mu tajuplně odpověděl: „Protože tam je.““

Kniha se věnuje britským výpravám do Himaláje a prvními pokusy o zdolání Mount Everestu v letech 1921-22. Je to celkem fascinující čtení. V úvodu příběhu překvapí množství byrokracie, které bylo nutno překonat pro získání povolení, následují přípravy a popisy vlastních expedic. První, v roce 1921, je spíš průzkumná, cílem je hlavně zmapovat přístup k hoře a podmínky v okolí. Následující expedice v roce 1922 je pak již plnohodnotný pokus o zdolání vrcholu. Autor příběh vypráví skrze jednotlivé účastníky, zejména pochopitelně skrze Malloryho, Finche a dalších hvězdných horolezců, jejich deníkové záznamy, skrze zaznamenané vzpomínky a oficiální zprávy.

Z dnešního pohledu je příběh téměř neuvěřitelný, nejde jen o tehdejší vybavení – žádné technické textilie, žádná Moira ani Gore-tex, hádky kolem použití přídavného kyslíku a první kyslíkové přístroje. Nejde jen o komplikovanou dopravu na místo přes Indii, přes svazový stát Sikkim, přes Tibet, trvající týdny a týdny. Nebo třeba též specifika tehdejší komunikace – pochopitelně nic jako dnešní satelitní telefony a všudypřítomný internet neexistovalo. Nebo například naprostá absence meteorologických předpovědí a s tím související rizika ve vysokohorském prostředí. Ten pohled do minulosti stojí za to. Tehdejší úroveň techniky a k tomu nekonečné odhodlání, nekonečná odvaha, a obsese posouváním hranic. Z dnešního pohledu téměř nepředstavitelné. Hluboký obdiv. Čtení je to skvělé, svižné, dobrodružné, mrazivé, výprava je epická, zcela mě to pohltilo. Tuhle historii jsem vůbec neznal a jsem rád, že jsem si o tom mohl něco přečíst. Zamrzí snad jen, že autor vyprávění neprotáhl k tehdejšímu vrcholu britských snah, tragickému pokusu v roce 1924. Kniha obsahuje několik málo fotografií a škoda, že jich není víc, mnohé jsou naprosto fascinující.

Bavilo mě to velmi. Doporučuji.

6 29.11.2024

Tohle je bez nadsázky jedna z těch knih, která čtenáři otevře úplně nové obzory. Pokud si kladete otázky, proč se Rusko chová, tak jak se chová, proč je takové, jaké je, proč je taková propast mezi Západem a Ruskem, proč Západ Rusku nerozumí, a proč mu vlastně ani rozumět nemůže, tady naleznete odpovědi. Nebo alespoň podstatnou část odpovědí. Tady je jádro, tady je úhelný kámen. Práce je to zcela vyčerpávající a monumentální, jen nemnoho západních autorů se může pochlubit podobnou úrovní odbornosti, kterou zde předkládá Pipes. Text je zcela mimořádný, napsán, pro mnohé jistě překvapivě, před půl stoletím, přesto nezestárl ani o fous. Ve svých vývodech a závěrech lehce překonává i mnohem novější práce. Pokud si chcete přečíst jednu knihu na téma politická historie Ruska, tak právě tuto.

Autor svou analýzu zahajuje geografickou charakteristikou Ruska, aneb jak prostředí a geografická poloha Ruska formovala charakter Rusů. Již jen tento poměrně krátký úvod je zcela dech beroucí, hloubka analytického vhledu značná a zcela jasně předznamenává mimořádnou kvalitu dalšího výkladu.

Následuje hlavní část textu, tedy přehled politických dějin Ruska. Text je rozčleněn do tematických kapitol. Zvláštní pozornost je věnována původu patrimoniálního systému, v podobě, v jaké se vyvinul právě v Rusku, a jeho dopadům na společnost, vládu a stát, v celé šíři souvislostí. Historie je to hluboká, počátky lze vystopovat až do období vikingské expanze a prvopočátkům Kyjevské Rusi. V dalších částech se v podobném duchu věnuje hlavním složkám ruské společnosti: venkovanům / rolníkům, dvorjanům, neboli ruské šlechtě, státní správě, městskému obyvatelstvu, buržoazii, církvi – jako neautonomní části státní správy, a v neposlední řadě nešťastné a tragické ruské inteligenci. Popisuje v podstatě společnost tvrdě rozdělenou do neprostupných kast. Poslední část je výmluvně nazvaná „Směrem k policejnímu státu“, a shrnuje proměny společnosti v posledním období carismu směrem k despocii. Časově text pokrývá období od počátků vikingské expanze, přes formaci Kyjevské Rusi, po období cca poslední čtvrtiny konce devatenáctého století.

Text ve svých závěrech pomáhá vysvětlovat chování Ruska na mezinárodní scéně. Ukazuje původ veškeré té pověstné ruské zaostalosti, v různých oblastech státu a společnosti a v plné nahotě. Důsledky dlouhého historického vývoje jsou děsivé a vidíme je dnes z první ruky. Text má zcela zásadní přesah do současnosti. Nabízí odpovědi na otázky ohledně původu všemožných státních, kulturních a společenských patologií tamní společnosti, např. chronické absence práva a právního státu, neúcty k soukromému vlastnictví, stejně chronického nedodržování dohod – nejen mezinárodních. Vysvětluje původ ruské fascinace kolektivismem. Vysvětluje též nezájem, nebo velmi malý zájem, o budování státní a občanské infrastruktury a vytváření sítě fungujících občanských služeb, nebo třeba také pověstné lhaní a patologickou obsesi územní expanzí, hluboce imperialistického modu operandi. Prorocky vysvětluje vznik a původ současného systému oligarchů, a zároveň jejich až absurdně slabé postavení tváří v tvář moci nejvyššího despoty, cara / prezidenta. Vysvětluje pověstnou neúctu k lidskému životu, zjevné opovržení humanismem a fascinaci agresivitou a násilím, a zároveň původ oné ikonické a historické schopnosti a zdroje národní hrdosti Rusů doslova rýt držkou v hlíně – ruština proto má i speciální slovo. Vysvětluje chronickou úplatnost státní správy a odmítání jakékoliv, i minimální, participace ruského lidu na politickém procesu. Vysvětluje touhu ruského lidu po postavě silného hegemona, despoty, cara / prezidenta. Zároveň jasně dokládá předurčenost a inklinaci Ruska a ruského národa k despotickému a tyranskému způsobu vlády. Tato náklonost k totalitarismu je neměnná, znovu a znovu se probouzí, přes existenci reformních období a občasných, periodicky se opakujících snah o liberalizaci společnosti, a je hluboce historická, s kořeny ve staletích a staletích patrimoniálních vztahů mezi prostým lidem / venkovany a jejich otcovským majitelem, zvláštním způsobem uctívaným polobožským a téměř zbožštěným, „Gosudarem“, „Baťuškou“, Carem.

Ve zkratce kniha poskytuje odpověď např. na základní otázku, proč mají Rusové raději své atomové bomby, rakety, atomové ponorky a hypersonické střely, než např. vodovod s pitnou vodou, splachovací záchody, kvalitní občanské služby a právní stát obecně. A kde že je to původ této mentality.

Komentář jsem pojal trochu jako kritiku Ruska, nicméně kniha je to skvělá a čtení fenomenální. Všechny ty historické spojitosti a souvislosti jsou naprosto fascinující, text je analytický a mimořádně pronikavý. Autor nehodnotí, nemoralizuje, pouze objektivně popisuje historickou realitu a jasně dokládá neotřesitelnou a nezměnitelnou kontinuitu vykonávání ruské politické moci, kontinuitu ruské mentality, bez ohledu na to, zda vládl car, bolševici, nebo nyní prezident. Na pojmenování nezáleží, systém je stále stejný a neměnný. U nás pravděpodobně nejlepší práce na dané téma. Zájemcům o politickou historii Ruska jednoznačně doporučuji.

10 28.11.2024

„Papírový reset vztahů Ruska s USA, jak si všiml historik Arthur Rachwald, byl nakonec pouze další epizodou v dlouhé řadě tendenčních zlepšení vztahů Moskvy se Západem, které se v historii periodicky opakovaly a byly ruskou elitou zištně využívány k získání času a prostoru pro rozvoj vlastní ruské domácí i zahraničněpolitické agendy. Rusko tak mělo bohaté zkušenosti s nasazením přívětivé masky líbivé pro naivní Spojené státy – a pro Západ jako celek. Pod vstřícnou maskou se však rozvíjely ambiciózní mocenské plány, neslučitelné se západními představami o přátelském Rusku.“

„Právě mnohovrstevná tragédie devadesátých let je zásadní pro pochopení ruské společenské poptávky po osobě jako Putin; po politikovi, který svou agendu explicitně postavil na kritice sdíleného ruského traumatu devadesátých let a přišel s alternativní vizí znovu mocného Ruska.“

„Američané a do značné míry také Evropané nedokázali pochopit hloubku ponížení, kterou Rusové cítili po ztrátě svého impéria.“

Název knihy je velmi výmluvný. Rusko je ztracená země. Autor předkládá výklad moderních dějin Ruska se zaměřením politický systém. Na úvod je třeba poznamenat, že práce je to velmi podobná knize „Všichni muži Kremlu“ od Michaila Zygara. Scherf svou práci podobně strukturuje a na Zygara se často a v mnohém odkazuje, přesto obsahuje mnohé, co Zygar pomíjí, zejména místy lehce odlišný západní pohled. Premisou knihy je neschopnost západu Rusku jakkoliv porozumět, porozumět ruské národní mentalitě, zejména zcela chybná aplikace západního způsobu přemýšlení a západních pravidel morálky na chování Ruska a jeho představitelů, a v neposlední řadě naprostá neschopnost, hraničící až s hloupostí a naivitou, západu toto chybné vnímání Ruska v průběhu posledního století jakkoliv korigovat.

Příběh začíná zcela pochopitelně v devadesátkách, pro Rusko naprosto tragických, kde lze nalézt původ mnohého, avšak ani zdaleka ne veškerého současného Ruského marasmu. Zaujala mě přímá účast amerických ekonomických poradců v Moskvě při návrhu a implementaci ekonomických reforem po rozpadu SSSR, nebo jinak snaha o implementaci západních kulturních norem na Ruskou životní realitu, ve světle dalšího textu knihy předem odsouzeno k nezdaru. Tenhle střípek dějin jsem vůbec neznal. Dále pokračuje ve výčtu dalších dějinných událostí: předání moci Putinovi, konsolidace moci a postupný odklon od pokusů o liberalizaci, válka v Gruzii, Jižní Osetie, výměna Putin – Medveděv, opět chvilkové tání a následný rychlý propad do příkladné despocie, pak již Ukrajina a barevné revoluce, obsazení Krymu a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Výklad sleduje podobnou linii jako u Zygara, v detailech je však odlišný, předkládá odlišné závěry, odlišné motivace. Scherf se hodně zaměřuje na kulturněpolitické a morální historické rozdíly mezi východem a západem, pramenící z patrimoniálního systému, který v Rusku fungoval po staletí. K tomuto lze vysledovat mnoho ze současných ruských patologií. Z pohledu politologie se autor hodně věnuje vytváření a konsolidaci ruské „řízené demokracie“, což je samozřejmě jen eufemismus pro klasickou východní despocii. Dále též vytváření nových národních a historických mýtů – např. nekončící Velká vlastenecká válka a implementace tohoto do současného konfliktu se Západem. V knize je však mnoho dalších komentářů k mnoha dalším tématům, zmíním ještě tolikero naprostou ruskou fascinaci „fašismem“.

Na závěr malé srovnání mezi Scherfem a Zygarem s ohledem na „co číst?“. Původně jsem chtěl dát doporučení spíš ve prospěch Zygara, jelikož se zdá být autentičtější – přeci jen je to Rus, navíc je v popisu událostí výrazně detailnější. Scherf naopak často ze Zygara vychází, v mnohém se opakuje, nepůsobí to příliš originálně. Na druhou stranu předkládá někdy velmi osvěžující výklad událostí a pochopitelně události komentuje s větším časovým odstupem, což je zjevná výhoda. Po znovu projití poznámek zájemcům doporučuji přečíst obě. Obě se vzájemně doplňují, Zygar nabízí východní pohled, Scherf naopak pohled západní. Už jen tohle stojí za porovnání.

V každém případě jde o slušný pohled na mentalitu ruské vládnoucí elity, a vlastně pohled na mentalitu Rusů obecně. Kniha je přístupná, psána lehkou formou, kapitoly jsou krátké, přehledné. Nebál bych se knihu doporučit i naprostým laikům, zájemcům o dění na východě.

„A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní scény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu.““

7 22.11.2024

„Proč jsi vytvořil jen jednoho mého druhu? Tím, že jsem pouze jediný, se cítím velmi osamělý.“

Nenápadná sci-fi novela, kde protagonistou je neobyčejný inteligentní pes. Zní to divně, ale je to skvělé a funguje to výborně. Jak již napovídá anotace příběh Síria je hluboce emotivní. Autor, v Česku téměř neznámý, zde zkoumá množství důležitých témat. Ani zdaleka nejde jen o vztah mezi lidským a zvířecím, to je pouze povrch. A nejde též jen o zkoumání cizí inteligence ve vztahu k lidské. Ani nejde jen o hluboké přátelství a lásku navzdory nepřekonatelným odlišnostem. Najdou se zde mimojiné témata izolovanosti, prokletí výjimečnými schopnostmi, navazování vztahů, témata úcty a nenávisti, sebenenávisti, agresivity, deprese a zároveň naděje, motivace a hledání cesty, témata obvyklého zpátečnictví a strach z neznámého, davové nenávisti, ale též třeba téma mystických transformativních prožitků. Tohle vše a mnoho dalšího. Příběh je v zásadě filozofické a psychologické drama, nosnou linkou je pak motiv nezměnitelné osamělosti ve vlastní vědomé individualitě. Text je krásný, někdy až poetický, děj téměř romantický. Vztah mezi Plaxy a Síriem je komplikovaný, přesně takový, jaký by byl v reálném životě, mezi dvěma individualitami. Závěr pak vyvolá silné emoce, řečeno mírně.

O Stapledonovi se říká, že svým psaním ovlivnil řadu dalších sci-fi autorů, a skutečně zde lze spatřit možnou inspiraci např. pro „Oheň nad Hlubinou“ Vernora Vinge, a kdo ví, možná též pro světoznámý „Algernon“.

Děkuji vydavateli za odvahu vydat jedno z těch zásadních starodávných sci-fi děl. Doufám, že nebude poslední. Kniha je součástí řady „SF Masterworks“. Čtenářům sci-fi doporučuji.

10 22.11.2024

„Sám neschopný dát, nemůže ani přijímat. Jeho duše vytvrzená samotou a neochotou odpouštět se stává nepřístupnou, a tak ho ostatní těžko mohou milovat. Smyčka se zatahuje a on je v ní lapený.“

Hluboce intimní psychologická zpověď sociálně izolovaného člověka, uzavřeného ve své zvláštní, nadlidské mysli. David Selig je telepat, vlastně je to celkem obyčejný chlap, jako každý má své naděje, strachy, neurózy – pravda, těch neuróz má možná o něco víc, a kromě toho má neobyčejnou mysl, mysl umožňující číst myšlenky ostatních lidí. Čtenář se s Davidem setkává v okamžiku, kdy o tuto svou zvláštní schopnost začíná přicházet.

Příběh je hluboce psychologický, je to mimořádně niterní zpověď. Autor skrze protagonistu tráví množství času vnitřními úvahami, vnitřními monology, téměř dokonale tak vystihuje patologický neuroticismus protagonisty, všechny ty neustálé pochybnosti, sebenenávist, neustálé obavy, neurózy, úzkosti, deprese, izolace v nitru, neschopnost navazovat funkční vztahy, odlišnost je zde životní trest. Ze zjevných důvodů je příběh spíše melancholický, často deprimující a depresivní, protagonista se utápí v marasmu sebelítosti. Hodně mi to připomnělo jiné podobné prózy, Kafkovu Proměnu, nebo Odepsaného od Osamu Dazaie. Je to podobné, minimálně v té izolaci od společnosti, osamělosti, neschopnosti se napojit. Je to podobné strachem ze života, strachem ze štěstí, přesto je to však jiné. Na rozdíl od Kafky a Dazaie Silverberg příběh naštěstí koncipuje spíš jako pokus o nový začátek, přechod, restart života. Je zde tedy pořád naděje, přestože po většinu času není moc vidět.

Komentář možná působí dost depresivně, nicméně román je rozhodně zajímavý. Osobně na mě zapůsobil velmi hluboce, proto hodnotím, jak hodnotím. K protagonistovi jsem pociťoval lítost, nicméně přes všechno negativní, též sympatie. Osud si nikdo z nás nevybírá. Kniha je zařazena v řadě „SF Masterworks“, napsána význačným SF autorem, nicméně určitě lze argumentovat, zda do sci-fi skutečně patří. Jediným sci-fi prvkem je zmíněná telepatie, ta sice hraje příběhově zásadní roli, přesto jde o vedlejší prvek, vedlejší prostředek, jádrem je psychologický román. V rámci zkoumání různých stylů a společenských extrémů to však funguje. Zájemcům lze doporučit.

„Žijíce, trápíme se. Umírajíce, chceme žít.“

8 22.11.2024

„Teprve na podzim 2004 moskevští konspirologové náhle dospěli k závěru, že protivníka podcenili. Že revoluce kolem ruských hranic, konkrétně gruzínská, ukrajinská, a dokonce abchazská – jsou výsledkem protiruského komplotu. Ba co víc, že zámořští patroni barevných revolucí si jako další cíl vytyčili Rusko. Proto je třeba oranžové revoluci v Ruské federaci za každou cenu zabránit.“

„A jaký závěr z toho učinil významný státní úředník, který mi to vyprávěl? „Zase nás ti Amíci ošálili,“ uzavřel to. „Oni ty zbraně museli mít taky, jedině, že my jsme je neodhalili.“ „A kde berete tu jistotu?“ zeptal jsem se. „Copak se nedá připustit, že Američané se zachovali poctivě a smlouvu neporušovali?“ „Samozřejmě že ne. To si myslíte, že jsou lepší než my? Proč by měli smlouvu respektovat, když my jsme ji tajně porušili?“

Politická historie moderního Ruska pohledem nezávislého novináře, který byl později nucen svou rodnou zemi opustit. Kniha je neuvěřitelná. Autor se zaměřuje na vzestup a vládu současného prezidenta Vladimira Putina, jeho nejbližší spolupracovníky a jeho administrativu. Název nemůže být výmluvnější. Příběh začíná na konci devadesátých let, místy se však vrací hlouběji do minulosti – zejména do velmi nešťastného a traumatizujícího období po rozpadu SSSR. Vzestup Putina autor sleduje skrze další jednotlivé aktéry, politiky, úředníky, manažery – jeho lidi. Kniha je rozdělena na jednotlivé kapitoly – co kapitola, to jedno jméno, jeden příběh vyprávěný v širších souvislostech. Časová kontinuita je zachována, tj. autor čtenáře skrze příběhy jednotlivých „postav“ postupně provází skrze konec devadesátých let a předání moci mezi Jelcinem a Putinem, přes nultá léta dvacátého prvního století, po rok 2015, kdy kniha končí.

Jedná se o mimořádně zajímavý pohled pod pokličku vládnutí v Kremlu. Autor vychází, kromě běžně dostupných zdrojů, též ze svých vlastních rozhovorů v pozici novináře s protagonisty knihy, jejich kolegy, úředníky, a dalšími pracovníky kremelské administrativy. A pohled je to opravdu neskutečný, zejména pro Evropana, pro „zápaďana“. Od prvních stránek se zcela otevřeně ukazuje naprosto odlišná mentalita Rusů, oproti „zápaďanům“. Ukazuje postupný, ale zcela neúprosný posun od počátečních snah o liberalizaci (pomiňme teď teorie, které říkají, že jakékoliv historické snahy o liberalizaci Ruska byly, jsou a budou jen záměrné pauzy, oddechové přestávky, vyvolané za účelem zmatení naivního Západu, a získání času na konsolidaci moci, dozbrojení, apod.), přes pomalé a postupné utužování moci, až po implementaci nového despotického systému, ne nepodobného předrevolučnímu autokratickému carskému režimu, ale též režimu revolučnímu, bolševickému. Ukazuje v plné nahotě mafiánský režim a chobotnici moci, kde neplatí běžné západní zákonné normy. Ukazuje systém zcela bez respektu k právnímu řádu. Ukazuje gangsterský stát, kde neplatí žádná známá pravidla, pouze právo silnějšího. Ukazuje postupnou radikalizaci a v průběhu let rostoucí protizápadní rétoriku spojenou s protizápadní paranoiou, atmosféru mezi nejvyšším vedením státu, kdy za všechno špatné a nepovedené mohou konspirace a nepřátelství Západu. Ukazuje postupnou, ale neodvratnou instalaci nového despoty, nového Cara.

Kniha je mimořádně užitečná v tom, že v detailu a pohledem v Rusku narozeného a vyrůstajícího autora vysvětluje současné ruské postoje na poli mezinárodní politiky – chronickou potřebu Ruska naplňovat si svůj velmocenský status. Autor se detailně vrací k historickým událostem, l důležitým vnitřním událostem, a zároveň k milníkům a momentům definujícím zvětšující se rozkol mezi Ruskem a Západem, postupně od války v Gruzii o Jižní Osetii a zamrzlý konflikt v Abcházii tamtéž, přes občanskou válku v Sýrii, konečně po události na Ukrajině, prostupující celým dějem, neboť první barevná revoluce tam proběhla již v roce 2004. Těžištěm událostí na Ukrajině je pak samozřejmě obsazení Krymu a události bezprostředně předcházející. Kniha končí v roce 2015, další následné události plně podporují všechny autorovi úvahy a závěry.

Ještě poznámka ke zdrojům a objektivitě. Ano, autor je novinář a je zřejmé, že není na straně vládnoucího režimu, vyjádřeno mírně. Vlastně za svou odvahu platí docela vysokou cenu. Na druhou stranu, text je konzistentní, autentický a zcela zapadá do celkového kontextu toho, co o Rusku píšou jiní. Neměl jsem pocit, že by autor chtěl čtenářem jakkoliv manipulovat.

Co dodat? Kniha nabízí ojedinělý vhled do srdce gangsterského státu, pohled na reinkarnaci carismu v moderním hávu. Je to poutavé, poučné, avšak krajně neradostné čtení. O to víc, uvědomíme-li si, že zjevně patologické národní charakteristiky, pověstné chronické lhaní, stejně chronické porušování smluv, agresivita, paranoia ve spojení se zbytnělým národním egem, pocitem výlučnosti, výjimečnosti, ale též s pocitem křivdy a nenaplněných velmocenských ambicí a neutuchající vírou v jakési národní poslání, nejsou omezeny pouze na aktuální nevyšší vedení, ale prolínají celým státem, jeho historií, jeho populací. Rusko rozumí pouze síle. Neradostná vyhlídka.

Samuel Huntington ve své přelomové práci „Střet civilizací“ označil Rusko za samostatnou unikátní civilizaci, nezapadající do žádného z dalších civilizačních okruhů, nepatřící ani na západ, ani na východ. Čím víc se toho člověk o Rusku dozvídá, tím víc mu musí dát za pravdu. Doporučuji všem, koho zajímá současná politika a moderní historie a zejména těm, kteří s obavou hledí na dění na východě.

„Asad totiž dávno očekával a doufal, že se Rusko konečně přestane tvářit jako běžná západní demokracie a konečně se stane normální orientální tyranií, normálním darebáckým státem. A přestane se stydět prodávat rakety jeho zemi, Sýrii, a samozřejmě také Íránu.“

9 19.11.2024

„Dlouho jsme se dřeli, abychom vybudovali ráj, a nakonec jsme zjistili, že je plný hrůz.“

„Quis custodiet ipsos custodes?“

Monument mezi komiksy, jakékoliv další superlativy a nadšené výkřiky jsou v podstatě zbytečné a blednou před realitou. Přesto jich ještě pár doplním. Na úvod musím přiznat, že nemám moc rád superhrdinský komiks a tenhle je výjimka potvrzující pravidlo. Oni totiž Strážci nejsou klasičtí superhrdinové, se superschopnostmi, nezranitelní, nelidští. Strážci jsou obyčejní lidé, to je ten klíč.

Příběh je parádní a odráží bolesti doby, hluboká morální dilemata, zásadní společenské otázky, je usazený a vystavěný v linii alternativní historie, v jakési lehce despotické, temnější verzi USA. Studená válka je v plném proudu, atomové hodiny odměřující čas do konce světa se neúprosně blíží půlnoci. Atmosféra zmaru a beznaděje je všudypřítomná, strach z nukleárního Armageddonu prostupuje každou stránkou, každým obrazem. Postavy jsou výjimečné, archetypální. Nepřekvapivě. Protagonisté, jejich chování, reakce, morální postoje, lidskost, nebo naopak nelidskost a odlidštění, tvoří podstatnou – vlastně hlavní – část příběhu. Ani zdaleka nejde jen o zcela ikonického Rorschacha, nekompromisního, izolovaného, depresivního a paranoidního, ale zároveň mimořádně tvrdého, nebo o stejně ikonického Dr. Manhattana, nelidského, odlidštěného a snad ještě více izolovaného, zbaveného všech pout k jakkoliv zdánlivému lidství. Ostatní mají též svoje nezastupitelné role. Komediant, pragmatický, bezskrupulózní, agresivní, neřiditelný rebel a násilník, bez svědomí, bez lítosti. Ozymandias, dokonalý, avšak ve své dokonalosti stejně nelidský jako Dr. Manhattan. A konečně Hedvábný přízrak a Sůva, oba snad nejlidštější ze všech, neobyčejnější z neobyčejné skupiny hrdinů, a možná proto nejsympatičtější. Ona dokonale ženská kráska, pozorná, hodná, starostlivá a zároveň odvážná a silná. On, tichý, bez sebevědomí, nesmělý, plný zábran, jako obyčejný člověk, avšak mimořádně schopný ve svém alter egu Sůvy. Vztah mezi nimi je pak jedním z vrcholů příběhu. Až na výše uvedené výjimky jsou Strážci zcela lidští, nedokonalí, bez speciálních schopností – mimo Dr. Manhattana, odmítající lhostejnost, vybavení pouze odvahou a odhodláním porazit bezpráví, zastat se slabých. Někdy slabí, jindy silní, často ztrápení, smutní a v depresích, prožívající běžná lidská vítězství nebo naopak selhání. A hlavně odhodlaní převzít zodpovědnost a případně zaplatit cenu, bude-li to třeba.

Příběh vznikl během studené války a ve fiktivní studené válce se taktéž odehrává. Zároveň je však téměř mrazivě současný a střízlivý. Věty typu „pokud se někdo připravuje na krvavou válku, pak bude hlasitě a výmluvně plédovat za mír“, tnou hluboko a rozevírají i současné rány.

Fyzicky je kniha též mimořádná, sestavená z jednotlivých sešitů, mezi sešity jsou pak vloženy „dokumentární vsuvky“ v podobě dalších dílčích fiktivních detailů, např. historie Strážců, osobní detaily protagonistů a další poznámky pomáhající budovat atmosféru komiksu. Grafika je téměř archaická, jednoduchá, barvy základní, avšak výstižné, celek podmanivý, odrážející dobu a společenskou náladu, dokonale podporující zamýšlenou atmosféru.

Komiks je skvělý, možná jeden z nejlepších. Příběh je nezapomenutelný. Rozhodně jde o mistrovské dílo žánru. Doporučuji.

8 15.11.2024

Druhý Blacksad se trochu jiný než ten předchozí. Těšil jsem se na stejnou drsnou černobílou noir detektivku ze staré školy, příběhy jsou však tentokrát trochu jinde. Složitější, méně jednoznačné, méně černobílé, morálně nejednoduché, silně sociální. Témata mi nebyla blízká. Na druhou stranu kresbě není co vytknout, platí všechny pochvaly, uvedené u prvního dílu. První povídka je jakási variace na moderní western, nebo roadshow. V hlavní roli je depresivní smolař lev. Je to taková jednohubka, moc mě to nebavilo. Dále pokračuje rozsáhlá dvoudílná povídka otevírající komplikovaná a hluboká morální a silně sociální témata, roli mafie, odborů a bezskrupulózních politiků schopných pro svůj zisk a moc obětovat cokoliv, nechat za sebou v díře v zemi kohokoliv. Příběh ukazuje, že nikdy není nic jednoduché, že život není černobílý, že motivy lidí jsou různé, že vrah bez svědomí může být zároveň milující bytost. Zkrátka často nevidíme úplný obrázek, alespoň ne ze začátku. Tohle je blíž prvnímu Blacksadovi, jakkoliv to pořád není úplně ono. Konec je ovšem zoufalost a celkový dojem spíš zkazí. Ani tohle mě ve finále úplně nechytlo.

3 15.11.2024

„Pěšáci Prvotního ničitele jsou již v pohybu a připravují pasti pýchy, ješitnosti a zášti, aby uvěznili ega figurek potřebných ke svržení krále.“

Do tohoto dílu jsem měl v rámci knih a příběhů série „Horus Heresy“ jasného favorita: Legii od Dana Abnetta, všemocnou a tajemnou Hydru Legie Alfa. Nyní však přichází Magnus Rudý, Karmínový král a jeho Tisíc synů, s osudem nešťastnějším než hrdinové řeckých tragédií, aby rozehrál partii, kterou nemůže vyhrát. Na příběh legie Tisíc synů jsem se těšil od okamžiku, kdy se kniha objevila v edičním plánu vydavatele. A je to přesně tak parádní, jak jsem očekával. Měl jsem vysoká očekávání a ta byla bezezbytku splněna. Děj se soustřední na Magnuse a několik z jeho vybraných synů, zejména Ahrimana, prvního kapitána a vrchního knihovníka. V příběhu vystupuje i několik lidí, z kádru pamětníků, historiků, přidružených k flotile – jejich linky jsou však spíš nezajímavé a podružné. Nicméně nepřekáží ani neruší. Naopak zcela zásadní roli má další z legií Astartes, Hvězdní vlci – ve světě Wh40k přirozený nemesis Tisíce synů. Pokud prahnete po detailech světa Warhammeru, tady se jich dozvíte opravdu mnoho, kniha je předěl v sérii – plná imperiální historie, plná detailů fungování warpu, chaosu, magie, světa, démonů, temných bohů a nečistých dohod, hříchů minulosti. Počátek a původ Tisíce synů a stejně tak jejich nátura jsou ukryty v temnotě minulosti a jejich rozkrývání tvoří podstatnou a nejzajímavější část knihy. A že je to na poměry Warhammeru tentokrát pořádná bichle. Je na co se těšit. Osud legie a jejího primarchy je téměř klasická tragédie, epická, smutná, neodvratná, deprimující, plná pýchy a přílišné sebedůvěry, plná slepoty k vlastním chybám a tajeným a skrytým hříchům, plná dobrých úmyslů zakončených pádem do pekla a trestem na konci. Příběh Magnuse mi chtě nechtě připomněl starořeckého Ikara. Stejně nadějný, stejně epický a stejně tragický.

Pro fanoušky Warhammeru naprostá povinnost.

„Jsem synem Bouře a oceán duší znám jako moře kolem Asaheimu. Když na obloze září Vlčí oko, kovárna světa se otáčí a proutkaři hledají tichá místa, místa, která jsou klidná i uprostřed všeho zmatku. Hledal jsem klid, a tak jsem tě našel.“

4 15.11.2024

Příběhově tentokrát slabší kousek, alespoň mě tedy příliš nezaujal. Ten orientální mysticismus jsem nějak nedokázal ocenit. Příběh je příliš kýčovitý, příliš schematický, ale co už, přiznejme, že příběhy nikdy nebyly Segrellesovou silnou stránkou. Nebo že by konečně únava sérií? Možná. Přesto samozřejmě obvyklé kvality přetrvávají: mimořádná malba, technický detail, a v tomto příběhu též mnoho žen v nesnázích. Fandové Žoldnéře by pochopitelně vynechat neměli.

3 15.11.2024

„Navštěvuje kavárny a pivnice, kde esámani mávají vlajkami s hákovým křížem. „Co máte proti židům?“ ptá se Mowrer těchto mužů.
„Nejsou to lidi jako my ostatní,“ odpovědí mu.
Mowrer vyzvídá dál: „Myslíte si to vy sami, nebo to jsou myšlenky vašich straníků?“
„Myšlení už nás unavuje,“ prohlásí jeden. „Nikam tě nedostane. Sám vůdce říká, že skuteční nacisti myslí krví.““

Převzetí moci nacisty v Německu v lednu 1933 je další z traumatizujících milníků v historii temného dvacátého století. Nacistické převzetí moci v Německu mi vždycky přišlo výrazně komplikovanější než např. bolševické převzetí moci v Rusku. Trochu sebekriticky to přisuzuji chybějícímu detailnímu vhledu do problematiky. V Rusku je ta událost nesmírně lineární, přímočará, jednotlivé kroky následují nezadržitelně jeden za druhým, navazují na sebe v kritickém řetězci událostí a vše je závislé na několika málo postavách, především na Leninovi (a současně na absurdní nekompetenci carského režimu), kdekoliv se to mohlo zadrhnout, stačilo málo a bolševici by nezvítězili. Tahle kniha ukazuje, že přes vnější dojem zdánlivé složitosti se to má s nástupem nacismu v Německu velmi podobně. Stačilo málo …

Kniha je svým způsobem unikátní, autoři se zaměřili na relativně krátké období mezi 17. 11. 1932 až 30. 1. 1933. doslova den po dni popisují dění v Německu, primárně aktivity „gentlemanů“ na obálce knihy – hrobařů republiky – Hindenburga, Papena, Schleichera, Hitlera, Goebbelse. Hlavní „protagonisty“ doplňují vedlejší postavy v podobě novinářů, cizinců pobývajících v Berlíně, odborářů, předsedů nebo reprezentantů dalších zainteresovaných stran – komunistů, socialistů, průmyslové a velkostatkářské elity, Berlíňanů, a mnoha dalších. Každou kapitolku – každý jednotlivý den – uvozují ukázky nadpisů dobového tisku.

Text je nesmírně intenzivní, jeden až žasne, jak bylo téma uchopeno. „Příběh“ je akční, nekompromisně směřující k cíli, autoři se rozhodli dění popisovat v krátkých nesouvisejících odstavcích, text se chvíli věnuje tomu, potom dalšímu, pak přeskočí zase jinam a překvapivě to funguje. Celek je mimořádně čtivý politický thriller, je to mikrohistorická sonda do kritického okamžiku evropských, vlastně světových dějin. Čtenář doslova žije uprostřed dění, doslova dýchá mrazivý zimní berlínský vzduch. Není třeba mít o událostech načteno, není třeba se obávat neznalosti dění. Kniha je skutečně přístupná, podrobná, detailně popisuje postup rozvratu republiky. Vše potřebné autoři vysvětlí. Jsou to novináři, ne historici, takže primárně popisují dění, a popisují ho čtivě. Nezkoumají pozadí, motivy, neanalyzují. Navíc je třeba ocenit naprostou objektivitu, v tomto případě zjevně nezatíženou německým národním historickým traumatem z nacismu.

Je fascinující to sledovat. Je fascinující poskládat řetězec událostí, sledovat kumulující se jednotlivá drobná lidská selhání na úrovni jednotlivců, která v součtu umožnila nástup absolutního zla. Stejně tak mimořádně zajímavé je nasát dobovou atmosféru, všeobecné společenské napětí, sledovat postupující vulgarizaci politiky, až za hranu politického násilí. Z textu je patrné, že značná část lidí, jakkoliv to zní neuvěřitelně, tehdy po totalitě a diktatuře skutečně toužila. Chtěli zničit svobodu a rozvrátit republiku, a to se jim nakonec splnilo. V tomto vývoji lze nalézt poučení i pro dnešní dobu, nepodceňoval bych touhu mnohých po návratu vlády tvrdé ruky, může se to hodně rychle a hodně šeredně zvrtnout. Knihu rozhodně doporučuji.

12 18.10.2024

„Jak píšu ta slova, najednou chápu, že být nevinný mezi viníky je vlastně totéž jako být jediný viník mezi nevinnými.“

Od komiksu člověk obvykle nečeká hlubokou sondu do podstaty lidské morálky, komiksová adaptace Brodeckovy zprávy však přesně tohle nabízí. Je to mimořádný počin. Komiks jde na hranu zla ukrytého v lidech. Příběh je jednoduchý: děj se odehrává v zapadlé a polozapomenuté horské vesničce na okraji světa, těsně po válce. Brodeck, jeden z „místních“, je požádán, aby sepsal podrobnou zprávu o vraždě cizince, ke které ve vesnici nedávno došlo. Při svém pátrání však odkrývá neradostnou minulost, a brzy začne být zřejmé, že tato minulost měla raději zůstat skryta. První, co zaujme je vizuální styl, provedení je výjimečné, zaujal mě i potah desek, zcela v souladu s poválečnou dobou. Neortodoxní provedení si však vybírá jistou daň, byť je to drobnost, nicméně alespoň tedy mně se kniha nedržela úplně dobře. Obsah však plně kompenzuje mírné fyzické nepohodlí. Od prvních stránek je zřejmé, že půjde o mimořádný zážitek. Kresba je bez výjimky černobílá, syrová a nekompromisní. Atmosféra je od začátku do konce depresivní, zima, sníh a led nejsou jen v krajině, nýbrž i v lidských duších. Mrazivé obrazy horské zimní krajiny střídají pohledy na zamračené venkovany, vším probleskuje krutá minulost, vzpomínky plné nejhorší lidské krutosti. Jak děj postupuje a Brodeck odhaluje nehezké věci, celým pátráním začíná prostupovat strach, vyřčené i nevyřčené výhrůžky, čím dál intenzivnější, čím dál vtíravější. Vyprávění se postupně posouvá téměř do hororu. Larcenet má tendenci ke karikatuře, ta je však velmi citlivě zamíchána do celkově temného obrazu. Vojáci jsou zrůdy, nebo zombie, a venkované vlastně také. Styl plně reflektuje slepou oddanost ideologii, jak na straně vojáků a jejich násilnické, nelidské a kruté dobyvačné válečné mašinérii, tak na straně venkovanů a jejich vrozené uzavřenosti, omezenosti, nedůvěry a otevřené nenávisti ke všemu vnějšímu a cizímu. Příběh otevírá motivy ceny za přežití, kterou je jedinec, nebo kolektiv, ochoten zaplatit, a stejně tak hluboká a emočně velmi náročná témata vyloučení, odlišnosti, zrady a naprosto zbytečného násilí. Autor zkoumá hlubiny lidské povahy, traumatické vzpomínky na hrůzy války, morální selhání jednotlivců a celých kolektivů, zbabělost a omezenost lůzy, prázdnotu v duši, zlo skryté v lidech kolem nás. Jsou to obtížné otázky, obtížná morální dilemata, a přestože je na konci jasno, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“, červíček v mysli stále hlodá, nutnost okamžité volby mezi životem a smrtí není nikdy jednoduchá, není černobílá. Každý máme svá tajemství, každý máme svoje démony, každý máme svoje krátery ukryté hluboko v našich zjizvených duších. Příběh i zpracování ve mně zanechalo mimořádný dojem. Doporučuji.

16 17.10.2024

„Rozbouřené moře zvířené krvavé pěny, závoje nepopsatelných a nepochopitelných barev, obrovské kvílející síně z emocí obnažených až do masa. Černá loď Aeria gloris se blížila ke své sesterské lodi a kolem vířila pekelná bouře immateria jako z nočních můr.“

Soubor povídek z časů konce křížových výprav za sjednocení galaxie a lidských kolonií, roztroušených a ztracených během Staré noci. Kvalita je proměnlivá, bavily mě ty s vazbou na knihy série. Čtenář se podívá na Zemi, vlastně hned dvakrát. Dále na planetu sužovanou nájezdy xenoťanů, mezi Nositele slova, mezi Sestry ticha během jejich pátrání po lodi ztracené v hrůzách warpu, nebo se stane svědkem nalezení Angrona, primarchy Požíračů světů. Za sebe považuji za nejpovedenější povídky „Hlas“ a „Vlk před branami“. Nezklame ani „Potomstvo bouře“ a překvapivě je celkem zajímavá i „Poslední kaple“. Povídky rozšiřují a doplňují celkový obraz příběhu Horova kacířství, tak jak je podáno v prvních několika knihách. Pro čtenáře série je to téměř povinnost. Další detaily u jednotlivých povídek.

5 17.10.2024

Kniha navazuje na příběh vyprávěný v Sestupu andělů. Luthor, Zachariel – v pozici knihovníka, a další, se vrací zpět na Caliban. Primarcha Lion ElJonson, Nemiel – v pozici kaplana, a zbytek legie Temných andělů, pokračují v nekončícím křížovém tažení za znovuobjevení a sjednocení ztracených lidských světů roztroušených po galaxii. Události Horova kacířství však zasáhnou i Anděly. Příběh se rozděluje na dvě linie. Na Calibanu dochází k podivným vzpourám a následně k organizovanému povstání proti přítomnosti Impéria. Druhá linka sleduje Primarchu bojujícího proti kacířům a silám Hora na planetě Diamat. Z těchto dvou je výrazně zajímavější ta první, tj. dění na Calibanu, povstání a rozkol v řadách Temných Andělů. Ta druhá linka je spíš do počtu, přišla mi nezajímavá, nedůležitá. Zatímco primarcha bojuje generickou bitvu, na Calibanu se odvíjí události zásadního významu. Zachariel a spol. se dostávají na samotnou dřeň podstaty planety. Některé momenty jsou zajímavé a zábavné, některá odhalení na Calibanu celkem zásadní, a přestože Chaos, temné rituály a zakázané znalosti svoji roli sehrají také, čekal jsem mnohem větší zapojení temných žíznících bohů v našeptávání zrady. Anebo ne, prostou zradu možná není nutné hned svádět na působení Chaosu. Uvidí se, co přinese další vývoj. Konec je trochu víc otevřený, než bývá obvyklé.
V rámci série díl nepatří k těm zajímavějším, fanoušky však jistě neurazí.

6 15.10.2024

Tenhle zapomenutý literární poklad jsem našel v antikvariátu. A že to poklad opravdu je. Děj se soustředí na jedno zasedání jednoho nejmenovaného politbyra, v jedné nejmenované tyranii. V čele nejvyšší tyran – diktátor a kolem něj v přísné hierarchii poskoci, tedy ministři, členové politbyra. Příběh je nadmíru komorní, čtenář v podstatě neopustí místnost. V úvodníku na přebalu se píše, že Dürrenmatt je zlý spisovatel, že své postavy nechává koupat ve vlastním strachu. A skutečně, autor si s postavami pohrává opravdu nehezky, zcela nemilosrdně a krutě, strach je hmatatelný a je hlavním tématem textu. Strach z pádu, strach ze smrti, strach z nevypočitatelného a nevyzpytatelného „šéfa – diktátora“. Hutná atmosféra je vyvedena brilantně, stejně tak prostředí politbyra, vzájemné politické vztahy, spojenectví, nepřátelství. Přes téměř hororový nádech je kniha místy vtipná, nebo spíš posměšná – vysmívá se poskokům nejvyššího, jejich strachům, slabostem, jejich byrokratické zbabělosti, jejich neschopnosti, čímž se pochopitelně vysmívá tyranii samotné. Autor perfektně vystihl totalitní atmosféru diktatury, nestálost postavení, nutnost být neustále v pozoru, neustále sledovat nestabilní prostředí, měnící se aliance, věnovat extrémní pozornost detailu v situaci, kdy každý sebemenší krok může představovat neodvratný konec, neodvratný pád. Mimořádně vyčerpávající. Čtenář se neubrání pocitu, že si to poskoci vlastně zaslouží. Příběh mi trochu připomněl „Tmu o polednách“ od Arthura Koestlera. Ne dějem, ani ne úvahami, kterých zde také není málo, nýbrž atmosférou, hutnou, syrovou, plnou strachu a zmaru a schopností dokonale vystihnout živoucí realitu tyranie. Je to kraťoučká jednohubka, nicméně určitě doporučuji.

8 15.10.2024

Třetí a poslední Druuna. Kniha obsahuje tři na sebe lehce navazující příběhy: Zapomenutá planeta, Klon, Anima. Druuna se vrací do známého světa, do rakovinného Města hnusu, zrůd a nádorů. Příběh je opět nesourodý, příliš nenavazuje na předchozí knihy – snad jen v náznacích, tematicky a ve formě některých vracejících se minulých postav a archetypů. V porovnání s předchozími knihami jsou jednotlivé obrazy snad ještě zmatenější, příběh hodně přeskakuje. Druuna je jednou tady, pak se probudí jinde, pak znovu jinde. Smysl jsem hledal marně. Iluze, sny a realita se tu prolínají skutečně zmateně. Poslední Anima je pak zcela jiná, v jiném prostředí, bez dialogů, nicméně opět sen ve snovém světě. Objevuje se jakási symbolika znovuobjeveného Ráje. Malé cameo má Serpieri. Grafiku a vizuální styl netřeba komentovat, zůstává beze změny. Jednoznačně nejslabší kniha, nicméně pro kompletaci příběhu zřejmě nutnost.

Pokračování Druuny se nese v podobném duchu jako první část. Druuna spí a sní neznámo kde, ani po probuzení nelze rozhodnout, co je vlastně sen a co je realita. Vrací se rakovinná choroba proměňující živý i neživý svět. Vrací se posádka lodi, objevují se replikanti, kyborgové, autor opět otevírá hlubší otázky lidské existence. Celkově je příběh víc epizodický, víc roztříštěný, víc nesouvislý. Je stále těžší sledovat děj, sledovat, co je realita a co je sen. Druuna je stále stejná, sexy, přitažlivá, polonahá, vzrušivá, nadržená. Běhá po světě, pasivní, naivní, hloupoučká, přes pasivitu a naivitu je však její role v příběhu zcela klíčová. Příběh rozvíjí snahy o záchranu posádky lodi a následné nalezení komponent séra, protijedu proti nákaze. Stejně jako v předchozím díle vnímám příběh jako slabší, přetechnizovaný, zamotaný do spirály snů a umělé reality. Grafika je naopak téměř beze změny, rakovinné nádory a hnus střídají obrazy explicitní nahoty, sexu na hraně pornografie. Vše popsáno v komentáři u první části. I když, jeden rozdíl oproti předchozímu dílu snad přece jen existuje – Druuně, zdá se, narostla prsa. Deformovaná mysl deformuje vše ostatní. Komu se líbil první díl, zklamán zde určitě nebude.

7 01.10.2024

„Doufali, že najdou důkazy pro smělou teorii, kterou Wasson vyslovil a která ho zaměstnávala až do jeho smrti: že náboženský impuls u lidí poprvé zažehly vize inspirované psychoaktivními houbami.“

„Bylo to tak, že hippies tíhli k psychedelikům, nebo že psychedelika vyrábí hipíky? Nixon se domníval, že platí ta druhá možnost. A možná měl pravdu!“

V posledních letech se do povědomí veřejnosti čím dál víc dostává fenomén psychedelie. Skoro to vypadá na dlouho očekávanou renesanci. A že bylo na čase, po desítkách let nezasloužené ostrakizace, ilegality a záměrného útlumu. Kniha je fascinující a provede čtenáře světem psychedelik a psychedelických prožitků, a dosud spíše skrytého obřího potenciálu. Po úvodní obecné, osobní a vzpomínkové kapitole autor čtenáře vede rovnou do historie – vrací se k Albertu Hofmannovi a objevu LSD. Obecně věnuje hodně prostoru historii psychedelického hnutí. Zevrubně probírá prudký vzestup a následný pád v 50. a 60. letech minulého století, prováděné výzkumy, slavná jména oboru: Wasson, McKenna, Grof, nepopulární Leary, a mnoho a mnoho dalších, prvních psychonautů, výzkumníků, průzkumníků. Detailně komentuje tehdejší první výzkumy, chyby v metodice, problémy s výsledky, ale též značný příslib a enormní terapeutický potenciál, který byl již tehdy zcela zjevný. Postupně přechází do 60. let, kdy došlo k proniknutí psychedelik, zejména LSD a houbiček, mezi širokou veřejnost, což předznamenalo počátek konce. Odchod ze slávy rovnou do ilegality v rámci tehdejší americké „války proti drogám“ dává do přímé souvislosti s rozšířením těchto látek mezi širokou veřejnost, jako fenomén potenciálně ohrožující hierarchické struktury státu. Zde je naprosto klíčový příběh Timothy Learyho a Harwardského psilocybinového klubu, který k pádu ze slávy nemalou měrou přispěl. Nelze nezmínit několik málo poznámek o vládním projektu CIA nazvaném „MK Ultra“, s cílem studovat možnosti ovládání lidí pomocí psychelik, např. souvislost s LSD a Charlesem Mansonem. Byla to naprosto fascinující a divoká doba. Psychedelika jsou naneštěstí ilegální dodnes.

Text se detailně věnuje jen několika vybraným psychedeliků, jmenovitě LSD, psilocybinu obsaženém v houbičkách, okrajověji pak DMT. LSD i houbičky mají vlastní obsáhlé kapitoly. Zmíněny jsou některé další látky, nicméně spíš z rychlíku. Fascinující jsou nejen detailní popisy fungování, působení a vizí, ale též kulturní dopady, historické užití – houbičky, šamanské rituály, eleusínská mystéria, apod.

Samostatnou kapitolou je pak působení psychedelik v lidském mozku, shrnutí nejnovějších teorií, pohled na neurotransmitery a receptory, k čemu vlastně dochází, co se při prožitku děje a proč má vlastně tak silný terapeutický účinek. Tomuto terapeutickému potenciálu je věnována samostatná kapitola shrnující recentní studie na téma léčby závislostí, depresí, ale též třeba zmírnění strachu ze smrti nevyléčitelně nemocných. Nechybí mimořádně zajímavé teorie popisující mechanismus účinku a proč právě psychedelický prožitek účinně pomáhá. Fascinující jsou pak části pojednávající o mystických a transformativních prožitcích mající potenciál úplně proměnit psychonautův život. V rámci vlastní zkušenosti autor též neopomene popsat své vlastní zkušenosti s psychonautickými výlety: LSD, houbičky, ropuchu. Popisuje přípravu, průvodce, vlastní cestu, prožitek, dopady. Zdůrazňuje nutnost správného nastavení mysli a prostředí a probírá specifika psychedeliky asistované psychoterapie.

Kniha je parádní, téma je mimořádně zajímavé a inspirativní. Text se čte skvěle a přesto, že je autor novinář, nabízí erudovaný vhled do problematiky. Naopak, díky tomu, že je novinář, je vše napsáno zábavně a čtivě. A protože je novinář, hovoří s mnoha lidmi, výzkumníky první vlny, účastníky hiátu 50. a 60. let, pamětníky, průvodci, ale i vědci a výzkumníky nové generace, celý příběh tak získává na živosti. Téma knihy se nepochybně nese na vlně obnoveného zájmu o psychedelika, a to je dobře. Víc podobných informací mezi veřejnost.

Zájemcům o problematiku doporučuji.

13 27.09.2024

„Národy tvoří dějiny během vlastního vzniku a zároveň ničí tradice, které pak musejí rekonstruovat vědci, zajímající se o skutečné události.“

Často se říká, že Západ a Západní Evropa region Východní Evropy vůbec nechápe a vůbec mu nerozumí. Jsem přesvědčen, že totéž lze říct o nás, Středoevropanech, jakkoliv jsme Východu Evropy blíž, geograficky i kulturně. Lze to pravděpodobně částečně přisoudit neznalosti historie východoevropských národů. To lze do jisté míry pochopit, tato historie je totiž mimořádně složitá a komplikovaná. Je plná protínajících se kulturních vlivů, různých soupeřících etnik a národů, územních nároků a protinároků, soupeřících náboženství, různých tradic, plná historických křivd.

Kniha je poměrně úzce zaměřená na historii formování národů a národních států Litvy, Polska, Běloruska a Ukrajiny. Tím naznačuji, že spíš než o populárně naučnou, jde o práci odbornějšího charakteru. Autor mapuje vzestup národů od dob Polsko-litevské unie až po současnost. Je mimořádně zajímavé to sledovat. Důraz je kladen na národovecké snahy a formování národních států. Kniha je rozdělena do tří hlavních kapitol: Litva, Ukrajina, Polsko. Bělorusku je prostor věnován průběžně. Témat je mnoho, počínaje zamyšlením, co je vlastně národ, ukazuje posun významu v průběhu historie – v souvislosti s tím vyvrací tezi, že etnika jsou vlastně jakési protonárody, dále se detailně věnuje národním obrozeneckým hnutím – zejména na příkladech význačných literárních děl (např. Adam Mickiewicz – Pan Tadeáš, ale též další), městské a venkovské kultuře, náboženství – vlivy východních pravoslavných a uniatských církví. V Případě Litvy je mnoho prostoru věnováno otázce „komu patří Vilnius“. Vlastně, osudy Vilniusu jsou sledovány v průběhu celého textu. Podrobně vysvětluje a srovnává, proč se Litevcům podařilo konsolidovat národ, kdežto Bělorusům ne. Čtenář tak má možnost sledovat, jak vlastně národy a národní státy vznikají, co je k tomu potřeba, co tomu naopak u jiných brání, přestože výchozí podmínky jsou stejné.

V části věnované Ukrajině je prostor vyhrazen pro Chmelnického kozácké povstání, obecně kozákům a specifickému rozdělení ukrajinského území mezi okolní státy a s tím souvisejících historických dopadů do současnosti. Dále mapuje ukrajinské obrozenecké snahy v 19. stol., obdobu národního obrození u nás, a odpor Ruska proti jakémukoliv vzedmutí národoveckého povědomí.

Značná část všech hlavních kapitol se věnuje událostem mezi dvěma světovými válkami, zejména té druhé. Počínaje územními nároky jednotlivých států, získání nezávislosti, následně opět ztráta svobod a obsazení (Ruskem nebo Německem), dále hladomory a genocida Ukrajinců během Stalinovy hrůzovlády a specifika holokaustu ve východní Evropě. Neméně důležitým a vlastně kritickým bodem je rozšíření etnik a jazykových skupin, násilné odsuny a přesuny obyvatel a poválečné repatriace (např. operace Visla). Podrobně je vysvětlen fenomén Bandera, banderovci a činnost Ukrajinské povstalecké armády na Ukrajině a v Polsku. Stejnou péči autor věnuje lokálním etnickým konfliktům a následným etnickým čistkám mezi Ukrajinou a Polskem – Volyň a Halič.

Témat je mnohem víc, informační bohatost textu je značná, ten však i přes zahuštěnost naštěstí stále zůstává čtivý. Kniha ukazuje, jak extrémně komplikované jsou vztahy ve východní Evropě. Historicky téměř chaotické. Např. konflikt mezi Polskem a Ukrajinou ve Volyni a na Haliči během a po druhé světové válce dodnes občas probublá do vzájemných vztahů, přes hlasitě proklamované spojenectví. Neméně důležitým tématem je pohled Východu Evropy na Rusko, respektive odvěkou snahu Ruska tuto oblast považovat za svou, popřípadě alespoň ovládat a kontrolovat, což má pochopitelně přesah do současného Rusko ukrajinského konflikt, resp. agrese Ruska vůči Ukrajině. Kniha je mimořádně užitečná v konsolidaci útržkovitých znalostí o východních oblastech Evropy a pomůže pochopit dynamiku současných vztahů a konfliktů. S ohledem na současnou situaci text též pomůže proniknout mlhou polopravd, manipulací a výslovných lží, zahlcující náš informační prostor ze strany Ruska a jeho pomatených a blábolících fanoušků.

Zájemcům o historii doporučuji.

14 27.09.2024

„Nesmíme ani zapomenout, že uvažování státníků, inteligence i celého národa do značné míry určoval onen duševní zákon, který nám radí věřit tomu, v co sami doufáme. Tento svůdně jednoduchý způsob uvažování je třeba mít na paměti vždy, když se blíží velká rozhodnutí. Lidé doufali, že se baltským zemím podaří z důsledků smluv víceméně šťastně vyváznout, a proto tak ochotně věřili ruským slibům.“

„V článku 97 ústavy Estonské sovětské socialistické republiky je uvedena celá řada občanských svobod: svoboda slova, svoboda tisku, svoboda shromažďování a projevu. V praxi to znamená, že všechny tyto svobody smí využívat pouze osoba, která ústně i písemně chválí a ctí současný systém, komunistickou stranu a její opatření. Shromáždění a demonstrace smí pořádat pouze komunistická strana a na těchto setkáních se nesmí kritizovat vládní opatření.“

Historie se možná neopakuje, ale téměř jistě se rýmuje, abych parafrázoval Marka Twaina. Tahle útlá knížka je toho dokladem. Autor v ní zevrubně a z pozice přímého účastníka popisuje krátké období mezi podzimem 1939 a létem 1940 v Pobaltí, na jehož konci byly Litva, Lotyšsko a Estonsko obsazeny a začleněny jako svazové republiky do Sovětského svazu. Historicky jde o nesmírně zajímavé, nicméně neradostné čtení. Z dnešního pohledu je příběh mimořádně důležitý, nelze totiž nevidět podobnost mezi rozvratným úsilím a konáním tehdejšího Sovětského svazu a stejně rozvratným úsilím a konáním dnešního Ruska. Metody zůstaly, vlastně ani cíle se nemění.

Text začíná krátkým historickým exkurzem do novodobých dějin Pobaltí a Finska. Autor neopomene zmínit opakované pokusy o obsazení oblasti Sovětským svazem, resp. Ruskem po ustavení nezávislosti v roce 1920 (např. zmařený pokus o vyvolání bolševické revoluce v Estonsku v roce 1924, řízen a personálně zajištěn ze SSSR – nelze nevidět podobnost s událostmi probíhajícími od roku 2014 na východě Ukrajiny).

Následuje působivý popis procesu postupné likvidace nezávislosti pobaltských států. Čtenář má možnost podrobně se seznámit s kroky a událostmi, které nezadržitelně a neodvratně vedly ke ztrátě svobody. Ze strany SSSR šlo o klasickou propagandistickou válku, kterou poznáváme dnes. V první fázi využití vojenských incidentů jako záminek k podpisu nevýhodných a manipulativních „obranných smluv“, následně obsazení a de facto počátek okupace. V mixu nechybí patologické ruské lhaní, manipulativní výklad smluv, infiltrace společnosti, rozvrat morálky a úplná demoralizace. Nelze přehlédnou klíčovou roli lokálních komunistických stran v procesu obsazení a začlenění jednotlivých států do SSSR. Jejich význam nelze dostatečně zdůraznit, jejich role v lokální politice je pro Rusko extrémně důležitá. Jsou to dveřníci, jsou to klíčníci, otevírají dveře ruskému moru. Myslím, že máme dostatečnou vlastní zkušenost.

První část textu se zabývá politickou situací, časově do zmanipulovaných voleb, které proběhli ve všech třech pobaltských státech zároveň, dne 14. července 1940. Volby autor komentuje obšírně, vyjmenovává všechny podivnosti, odchylky od demokratické normy, roli komunistických stran, roli poskoků SSSR, roli bolševických komisařů – loutkovodičů, vše za jediným cílem – legalizovat připojení k SSSR.

Další část knihy se pak zabývá každodenním životem pod nadvládou Sovětů, dopady okupace, dopady začlenění, inflace, měnová reforma, zchudnutí, demoralizace, znárodňování, rychlá kolektivizace, prudké omezení svobod. Nelze se divit, že Pobaltí Rusáka svorně tak nenávidí, to, jakým způsobem jim ukradl jejich země je naprosto bezprecedentní.

To podstatné je však v názvu – Válka o pravdu – a je to pochopitelně mnohokrát zdůrazněno v textu, totiž ruský modus operandi, způsob vedení propagandistické války. Manipulace s veřejností, s veřejným míněním, demoralizace, demotivace, ale především lhaní, lhaní, lhaní, a ještě jednou lhaní. Pavučina lží. Klíčová je ztráta schopnosti rozlišit pravdu a lež, dobré od špatného, morální a amorálního. Stejně klíčová je ztráta důvěry v systém, v demokracii, v instituce a ztráta schopnosti se správně rozhodnout.

Text je psán čtivým reportážním stylem, autor však často sklouzává k subjektivitě, do příběhu vnáší vlastní názorové a hodnotové soudy. Neoddiskutovatelný je silný protiruský sentiment – s ohledem na události se však nelze ani v nejmenším divit.

Příběh o tom, jak se tři malé pobaltské státečky nechali Rusákem infiltrovat, zmanipulovat, rozvrátit, obsadit a poté připojit k impériu je strašidelný a dnes o to víc aktuální. Když se na všechny ty události a požadavky SSSR, nebo dnešního Ruska, člověk dívá optikou naplňování vize ruského mesianismu a hledání ruské spásy, dostává to všechno úplně nový rozměr. Zrádci jsou pak skutečně zrádci, ne pouzí oblouznění pomatenci, ale jedinci fakticky pomáhající Rusku naplňovat jeho národní spasitelské vize.

Doporučuji všem.

13 25.09.2024