thorir komentáře u knih

„Teprve na podzim 2004 moskevští konspirologové náhle dospěli k závěru, že protivníka podcenili. Že revoluce kolem ruských hranic, konkrétně gruzínská, ukrajinská, a dokonce abchazská – jsou výsledkem protiruského komplotu. Ba co víc, že zámořští patroni barevných revolucí si jako další cíl vytyčili Rusko. Proto je třeba oranžové revoluci v Ruské federaci za každou cenu zabránit.“

„A jaký závěr z toho učinil významný státní úředník, který mi to vyprávěl? „Zase nás ti Amíci ošálili,“ uzavřel to. „Oni ty zbraně museli mít taky, jedině, že my jsme je neodhalili.“ „A kde berete tu jistotu?“ zeptal jsem se. „Copak se nedá připustit, že Američané se zachovali poctivě a smlouvu neporušovali?“ „Samozřejmě že ne. To si myslíte, že jsou lepší než my? Proč by měli smlouvu respektovat, když my jsme ji tajně porušili?“

Politická historie moderního Ruska pohledem nezávislého novináře, který byl později nucen svou rodnou zemi opustit. Kniha je neuvěřitelná. Autor se zaměřuje na vzestup a vládu současného prezidenta Vladimira Putina, jeho nejbližší spolupracovníky a jeho administrativu. Název nemůže být výmluvnější. Příběh začíná na konci devadesátých let, místy se však vrací hlouběji do minulosti – zejména do velmi nešťastného a traumatizujícího období po rozpadu SSSR. Vzestup Putina autor sleduje skrze další jednotlivé aktéry, politiky, úředníky, manažery – jeho lidi. Kniha je rozdělena na jednotlivé kapitoly – co kapitola, to jedno jméno, jeden příběh vyprávěný v širších souvislostech. Časová kontinuita je zachována, tj. autor čtenáře skrze příběhy jednotlivých „postav“ postupně provází skrze konec devadesátých let a předání moci mezi Jelcinem a Putinem, přes nultá léta dvacátého prvního století, po rok 2015, kdy kniha končí.

Jedná se o mimořádně zajímavý pohled pod pokličku vládnutí v Kremlu. Autor vychází, kromě běžně dostupných zdrojů, též ze svých vlastních rozhovorů v pozici novináře s protagonisty knihy, jejich kolegy, úředníky, a dalšími pracovníky kremelské administrativy. A pohled je to opravdu neskutečný, zejména pro Evropana, pro „zápaďana“. Od prvních stránek se zcela otevřeně ukazuje naprosto odlišná mentalita Rusů, oproti „zápaďanům“. Ukazuje postupný, ale zcela neúprosný posun od počátečních snah o liberalizaci (pomiňme teď teorie, které říkají, že jakékoliv historické snahy o liberalizaci Ruska byly, jsou a budou jen záměrné pauzy, oddechové přestávky, vyvolané za účelem zmatení naivního Západu, a získání času na konsolidaci moci, dozbrojení, apod.), přes pomalé a postupné utužování moci, až po implementaci nového despotického systému, ne nepodobného předrevolučnímu autokratickému carskému režimu, ale též režimu revolučnímu, bolševickému. Ukazuje v plné nahotě mafiánský režim a chobotnici moci, kde neplatí běžné západní zákonné normy. Ukazuje systém zcela bez respektu k právnímu řádu. Ukazuje gangsterský stát, kde neplatí žádná známá pravidla, pouze právo silnějšího. Ukazuje postupnou radikalizaci a v průběhu let rostoucí protizápadní rétoriku spojenou s protizápadní paranoiou, atmosféru mezi nejvyšším vedením státu, kdy za všechno špatné a nepovedené mohou konspirace a nepřátelství Západu. Ukazuje postupnou, ale neodvratnou instalaci nového despoty, nového Cara.

Kniha je mimořádně užitečná v tom, že v detailu a pohledem v Rusku narozeného a vyrůstajícího autora vysvětluje současné ruské postoje na poli mezinárodní politiky – chronickou potřebu Ruska naplňovat si svůj velmocenský status. Autor se detailně vrací k historickým událostem, l důležitým vnitřním událostem, a zároveň k milníkům a momentům definujícím zvětšující se rozkol mezi Ruskem a Západem, postupně od války v Gruzii o Jižní Osetii a zamrzlý konflikt v Abcházii tamtéž, přes občanskou válku v Sýrii, konečně po události na Ukrajině, prostupující celým dějem, neboť první barevná revoluce tam proběhla již v roce 2004. Těžištěm událostí na Ukrajině je pak samozřejmě obsazení Krymu a události bezprostředně předcházející. Kniha končí v roce 2015, další následné události plně podporují všechny autorovi úvahy a závěry.

Ještě poznámka ke zdrojům a objektivitě. Ano, autor je novinář a je zřejmé, že není na straně vládnoucího režimu, vyjádřeno mírně. Vlastně za svou odvahu platí docela vysokou cenu. Na druhou stranu, text je konzistentní, autentický a zcela zapadá do celkového kontextu toho, co o Rusku píšou jiní. Neměl jsem pocit, že by autor chtěl čtenářem jakkoliv manipulovat.

Co dodat? Kniha nabízí ojedinělý vhled do srdce gangsterského státu, pohled na reinkarnaci carismu v moderním hávu. Je to poutavé, poučné, avšak krajně neradostné čtení. O to víc, uvědomíme-li si, že zjevně patologické národní charakteristiky, pověstné chronické lhaní, stejně chronické porušování smluv, agresivita, paranoia ve spojení se zbytnělým národním egem, pocitem výlučnosti, výjimečnosti, ale též s pocitem křivdy a nenaplněných velmocenských ambicí a neutuchající vírou v jakési národní poslání, nejsou omezeny pouze na aktuální nevyšší vedení, ale prolínají celým státem, jeho historií, jeho populací. Rusko rozumí pouze síle. Neradostná vyhlídka.

Samuel Huntington ve své přelomové práci „Střet civilizací“ označil Rusko za samostatnou unikátní civilizaci, nezapadající do žádného z dalších civilizačních okruhů, nepatřící ani na západ, ani na východ. Čím víc se toho člověk o Rusku dozvídá, tím víc mu musí dát za pravdu. Doporučuji všem, koho zajímá současná politika a moderní historie a zejména těm, kteří s obavou hledí na dění na východě.

„Asad totiž dávno očekával a doufal, že se Rusko konečně přestane tvářit jako běžná západní demokracie a konečně se stane normální orientální tyranií, normálním darebáckým státem. A přestane se stydět prodávat rakety jeho zemi, Sýrii, a samozřejmě také Íránu.“

5 19.11.2024

„Dlouho jsme se dřeli, abychom vybudovali ráj, a nakonec jsme zjistili, že je plný hrůz.“

„Quis custodiet ipsos custodes?“

Monument mezi komiksy, jakékoliv další superlativy a nadšené výkřiky jsou v podstatě zbytečné a blednou před realitou. Přesto jich ještě pár doplním. Na úvod musím přiznat, že nemám moc rád superhrdinský komiks a tenhle je výjimka potvrzující pravidlo. Oni totiž Strážci nejsou klasičtí superhrdinové, se superschopnostmi, nezranitelní, nelidští. Strážci jsou obyčejní lidé, to je ten klíč.

Příběh je parádní a odráží bolesti doby, hluboká morální dilemata, zásadní společenské otázky, je usazený a vystavěný v linii alternativní historie, v jakési lehce despotické, temnější verzi USA. Studená válka je v plném proudu, atomové hodiny odměřující čas do konce světa se neúprosně blíží půlnoci. Atmosféra zmaru a beznaděje je všudypřítomná, strach z nukleárního Armageddonu prostupuje každou stránkou, každým obrazem. Postavy jsou výjimečné, archetypální. Nepřekvapivě. Protagonisté, jejich chování, reakce, morální postoje, lidskost, nebo naopak nelidskost a odlidštění, tvoří podstatnou – vlastně hlavní – část příběhu. Ani zdaleka nejde jen o zcela ikonického Rorschacha, nekompromisního, izolovaného, depresivního a paranoidního, ale zároveň mimořádně tvrdého, nebo o stejně ikonického Dr. Manhattana, nelidského, odlidštěného a snad ještě více izolovaného, zbaveného všech pout k jakkoliv zdánlivému lidství. Ostatní mají též svoje nezastupitelné role. Komediant, pragmatický, bezskrupulózní, agresivní, neřiditelný rebel a násilník, bez svědomí, bez lítosti. Ozymandias, dokonalý, avšak ve své dokonalosti stejně nelidský jako Dr. Manhattan. A konečně Hedvábný přízrak a Sůva, oba snad nejlidštější ze všech, neobyčejnější z neobyčejné skupiny hrdinů, a možná proto nejsympatičtější. Ona dokonale ženská kráska, pozorná, hodná, starostlivá a zároveň odvážná a silná. On, tichý, bez sebevědomí, nesmělý, plný zábran, jako obyčejný člověk, avšak mimořádně schopný ve svém alter egu Sůvy. Vztah mezi nimi je pak jedním z vrcholů příběhu. Až na výše uvedené výjimky jsou Strážci zcela lidští, nedokonalí, bez speciálních schopností – mimo Dr. Manhattana, odmítající lhostejnost, vybavení pouze odvahou a odhodláním porazit bezpráví, zastat se slabých. Někdy slabí, jindy silní, často ztrápení, smutní a v depresích, prožívající běžná lidská vítězství nebo naopak selhání. A hlavně odhodlaní převzít zodpovědnost a případně zaplatit cenu, bude-li to třeba.

Příběh vznikl během studené války a ve fiktivní studené válce se taktéž odehrává. Zároveň je však téměř mrazivě současný a střízlivý. Věty typu „pokud se někdo připravuje na krvavou válku, pak bude hlasitě a výmluvně plédovat za mír“, tnou hluboko a rozevírají i současné rány.

Fyzicky je kniha též mimořádná, sestavená z jednotlivých sešitů, mezi sešity jsou pak vloženy „dokumentární vsuvky“ v podobě dalších dílčích fiktivních detailů, např. historie Strážců, osobní detaily protagonistů a další poznámky pomáhající budovat atmosféru komiksu. Grafika je téměř archaická, jednoduchá, barvy základní, avšak výstižné, celek podmanivý, odrážející dobu a společenskou náladu, dokonale podporující zamýšlenou atmosféru.

Komiks je skvělý, možná jeden z nejlepších. Příběh je nezapomenutelný. Rozhodně jde o mistrovské dílo žánru. Doporučuji.

6 15.11.2024

Druhý Blacksad se trochu jiný než ten předchozí. Těšil jsem se na stejnou drsnou černobílou noir detektivku ze staré školy, příběhy jsou však tentokrát trochu jinde. Složitější, méně jednoznačné, méně černobílé, morálně nejednoduché, silně sociální. Témata mi nebyla blízká. Na druhou stranu kresbě není co vytknout, platí všechny pochvaly, uvedené u prvního dílu. První povídka je jakási variace na moderní western, nebo roadshow. V hlavní roli je depresivní smolař lev. Je to taková jednohubka, moc mě to nebavilo. Dále pokračuje rozsáhlá dvoudílná povídka otevírající komplikovaná a hluboká morální a silně sociální témata, roli mafie, odborů a bezskrupulózních politiků schopných pro svůj zisk a moc obětovat cokoliv, nechat za sebou v díře v zemi kohokoliv. Příběh ukazuje, že nikdy není nic jednoduché, že život není černobílý, že motivy lidí jsou různé, že vrah bez svědomí může být zároveň milující bytost. Zkrátka často nevidíme úplný obrázek, alespoň ne ze začátku. Tohle je blíž prvnímu Blacksadovi, jakkoliv to pořád není úplně ono. Konec je ovšem zoufalost a celkový dojem spíš zkazí. Ani tohle mě ve finále úplně nechytlo.

2 15.11.2024

„Pěšáci Prvotního ničitele jsou již v pohybu a připravují pasti pýchy, ješitnosti a zášti, aby uvěznili ega figurek potřebných ke svržení krále.“

Do tohoto dílu jsem měl v rámci knih a příběhů série „Horus Heresy“ jasného favorita: Legii od Dana Abnetta, všemocnou a tajemnou Hydru Legie Alfa. Nyní však přichází Magnus Rudý, Karmínový král a jeho Tisíc synů, s osudem nešťastnějším než hrdinové řeckých tragédií, aby rozehrál partii, kterou nemůže vyhrát. Na příběh legie Tisíc synů jsem se těšil od okamžiku, kdy se kniha objevila v edičním plánu vydavatele. A je to přesně tak parádní, jak jsem očekával. Měl jsem vysoká očekávání a ta byla bezezbytku splněna. Děj se soustřední na Magnuse a několik z jeho vybraných synů, zejména Ahrimana, prvního kapitána a vrchního knihovníka. V příběhu vystupuje i několik lidí, z kádru pamětníků, historiků, přidružených k flotile – jejich linky jsou však spíš nezajímavé a podružné. Nicméně nepřekáží ani neruší. Naopak zcela zásadní roli má další z legií Astartes, Hvězdní vlci – ve světě Wh40k přirozený nemesis Tisíce synů. Pokud prahnete po detailech světa Warhammeru, tady se jich dozvíte opravdu mnoho, kniha je předěl v sérii – plná imperiální historie, plná detailů fungování warpu, chaosu, magie, světa, démonů, temných bohů a nečistých dohod, hříchů minulosti. Počátek a původ Tisíce synů a stejně tak jejich nátura jsou ukryty v temnotě minulosti a jejich rozkrývání tvoří podstatnou a nejzajímavější část knihy. A že je to na poměry Warhammeru tentokrát pořádná bichle. Je na co se těšit. Osud legie a jejího primarchy je téměř klasická tragédie, epická, smutná, neodvratná, deprimující, plná pýchy a přílišné sebedůvěry, plná slepoty k vlastním chybám a tajeným a skrytým hříchům, plná dobrých úmyslů zakončených pádem do pekla a trestem na konci. Příběh Magnuse mi chtě nechtě připomněl starořeckého Ikara. Stejně nadějný, stejně epický a stejně tragický.

Pro fanoušky Warhammeru naprostá povinnost.

„Jsem synem Bouře a oceán duší znám jako moře kolem Asaheimu. Když na obloze září Vlčí oko, kovárna světa se otáčí a proutkaři hledají tichá místa, místa, která jsou klidná i uprostřed všeho zmatku. Hledal jsem klid, a tak jsem tě našel.“

2 15.11.2024

Příběhově tentokrát slabší kousek, alespoň mě tedy příliš nezaujal. Ten orientální mysticismus jsem nějak nedokázal ocenit. Příběh je příliš kýčovitý, příliš schematický, ale co už, přiznejme, že příběhy nikdy nebyly Segrellesovou silnou stránkou. Nebo že by konečně únava sérií? Možná. Přesto samozřejmě obvyklé kvality přetrvávají: mimořádná malba, technický detail, a v tomto příběhu též mnoho žen v nesnázích. Fandové Žoldnéře by pochopitelně vynechat neměli.

3 15.11.2024

„Navštěvuje kavárny a pivnice, kde esámani mávají vlajkami s hákovým křížem. „Co máte proti židům?“ ptá se Mowrer těchto mužů.
„Nejsou to lidi jako my ostatní,“ odpovědí mu.
Mowrer vyzvídá dál: „Myslíte si to vy sami, nebo to jsou myšlenky vašich straníků?“
„Myšlení už nás unavuje,“ prohlásí jeden. „Nikam tě nedostane. Sám vůdce říká, že skuteční nacisti myslí krví.““

Převzetí moci nacisty v Německu v lednu 1933 je další z traumatizujících milníků v historii temného dvacátého století. Nacistické převzetí moci v Německu mi vždycky přišlo výrazně komplikovanější než např. bolševické převzetí moci v Rusku. Trochu sebekriticky to přisuzuji chybějícímu detailnímu vhledu do problematiky. V Rusku je ta událost nesmírně lineární, přímočará, jednotlivé kroky následují nezadržitelně jeden za druhým, navazují na sebe v kritickém řetězci událostí a vše je závislé na několika málo postavách, především na Leninovi (a současně na absurdní nekompetenci carského režimu), kdekoliv se to mohlo zadrhnout, stačilo málo a bolševici by nezvítězili. Tahle kniha ukazuje, že přes vnější dojem zdánlivé složitosti se to má s nástupem nacismu v Německu velmi podobně. Stačilo málo …

Kniha je svým způsobem unikátní, autoři se zaměřili na relativně krátké období mezi 17. 11. 1932 až 30. 1. 1933. doslova den po dni popisují dění v Německu, primárně aktivity „gentlemanů“ na obálce knihy – hrobařů republiky – Hindenburga, Papena, Schleichera, Hitlera, Goebbelse. Hlavní „protagonisty“ doplňují vedlejší postavy v podobě novinářů, cizinců pobývajících v Berlíně, odborářů, předsedů nebo reprezentantů dalších zainteresovaných stran – komunistů, socialistů, průmyslové a velkostatkářské elity, Berlíňanů, a mnoha dalších. Každou kapitolku – každý jednotlivý den – uvozují ukázky nadpisů dobového tisku.

Text je nesmírně intenzivní, jeden až žasne, jak bylo téma uchopeno. „Příběh“ je akční, nekompromisně směřující k cíli, autoři se rozhodli dění popisovat v krátkých nesouvisejících odstavcích, text se chvíli věnuje tomu, potom dalšímu, pak přeskočí zase jinam a překvapivě to funguje. Celek je mimořádně čtivý politický thriller, je to mikrohistorická sonda do kritického okamžiku evropských, vlastně světových dějin. Čtenář doslova žije uprostřed dění, doslova dýchá mrazivý zimní berlínský vzduch. Není třeba mít o událostech načteno, není třeba se obávat neznalosti dění. Kniha je skutečně přístupná, podrobná, detailně popisuje postup rozvratu republiky. Vše potřebné autoři vysvětlí. Jsou to novináři, ne historici, takže primárně popisují dění, a popisují ho čtivě. Nezkoumají pozadí, motivy, neanalyzují. Navíc je třeba ocenit naprostou objektivitu, v tomto případě zjevně nezatíženou německým národním historickým traumatem z nacismu.

Je fascinující to sledovat. Je fascinující poskládat řetězec událostí, sledovat kumulující se jednotlivá drobná lidská selhání na úrovni jednotlivců, která v součtu umožnila nástup absolutního zla. Stejně tak mimořádně zajímavé je nasát dobovou atmosféru, všeobecné společenské napětí, sledovat postupující vulgarizaci politiky, až za hranu politického násilí. Z textu je patrné, že značná část lidí, jakkoliv to zní neuvěřitelně, tehdy po totalitě a diktatuře skutečně toužila. Chtěli zničit svobodu a rozvrátit republiku, a to se jim nakonec splnilo. V tomto vývoji lze nalézt poučení i pro dnešní dobu, nepodceňoval bych touhu mnohých po návratu vlády tvrdé ruky, může se to hodně rychle a hodně šeredně zvrtnout. Knihu rozhodně doporučuji.

11 18.10.2024

„Jak píšu ta slova, najednou chápu, že být nevinný mezi viníky je vlastně totéž jako být jediný viník mezi nevinnými.“

Od komiksu člověk obvykle nečeká hlubokou sondu do podstaty lidské morálky, komiksová adaptace Brodeckovy zprávy však přesně tohle nabízí. Je to mimořádný počin. Komiks jde na hranu zla ukrytého v lidech. Příběh je jednoduchý: děj se odehrává v zapadlé a polozapomenuté horské vesničce na okraji světa, těsně po válce. Brodeck, jeden z „místních“, je požádán, aby sepsal podrobnou zprávu o vraždě cizince, ke které ve vesnici nedávno došlo. Při svém pátrání však odkrývá neradostnou minulost, a brzy začne být zřejmé, že tato minulost měla raději zůstat skryta. První, co zaujme je vizuální styl, provedení je výjimečné, zaujal mě i potah desek, zcela v souladu s poválečnou dobou. Neortodoxní provedení si však vybírá jistou daň, byť je to drobnost, nicméně alespoň tedy mně se kniha nedržela úplně dobře. Obsah však plně kompenzuje mírné fyzické nepohodlí. Od prvních stránek je zřejmé, že půjde o mimořádný zážitek. Kresba je bez výjimky černobílá, syrová a nekompromisní. Atmosféra je od začátku do konce depresivní, zima, sníh a led nejsou jen v krajině, nýbrž i v lidských duších. Mrazivé obrazy horské zimní krajiny střídají pohledy na zamračené venkovany, vším probleskuje krutá minulost, vzpomínky plné nejhorší lidské krutosti. Jak děj postupuje a Brodeck odhaluje nehezké věci, celým pátráním začíná prostupovat strach, vyřčené i nevyřčené výhrůžky, čím dál intenzivnější, čím dál vtíravější. Vyprávění se postupně posouvá téměř do hororu. Larcenet má tendenci ke karikatuře, ta je však velmi citlivě zamíchána do celkově temného obrazu. Vojáci jsou zrůdy, nebo zombie, a venkované vlastně také. Styl plně reflektuje slepou oddanost ideologii, jak na straně vojáků a jejich násilnické, nelidské a kruté dobyvačné válečné mašinérii, tak na straně venkovanů a jejich vrozené uzavřenosti, omezenosti, nedůvěry a otevřené nenávisti ke všemu vnějšímu a cizímu. Příběh otevírá motivy ceny za přežití, kterou je jedinec, nebo kolektiv, ochoten zaplatit, a stejně tak hluboká a emočně velmi náročná témata vyloučení, odlišnosti, zrady a naprosto zbytečného násilí. Autor zkoumá hlubiny lidské povahy, traumatické vzpomínky na hrůzy války, morální selhání jednotlivců a celých kolektivů, zbabělost a omezenost lůzy, prázdnotu v duši, zlo skryté v lidech kolem nás. Jsou to obtížné otázky, obtížná morální dilemata, a přestože je na konci jasno, kdo je „dobrý“ a kdo „zlý“, červíček v mysli stále hlodá, nutnost okamžité volby mezi životem a smrtí není nikdy jednoduchá, není černobílá. Každý máme svá tajemství, každý máme svoje démony, každý máme svoje krátery ukryté hluboko v našich zjizvených duších. Příběh i zpracování ve mně zanechalo mimořádný dojem. Doporučuji.

15 17.10.2024

„Rozbouřené moře zvířené krvavé pěny, závoje nepopsatelných a nepochopitelných barev, obrovské kvílející síně z emocí obnažených až do masa. Černá loď Aeria gloris se blížila ke své sesterské lodi a kolem vířila pekelná bouře immateria jako z nočních můr.“

Soubor povídek z časů konce křížových výprav za sjednocení galaxie a lidských kolonií, roztroušených a ztracených během Staré noci. Kvalita je proměnlivá, bavily mě ty s vazbou na knihy série. Čtenář se podívá na Zemi, vlastně hned dvakrát. Dále na planetu sužovanou nájezdy xenoťanů, mezi Nositele slova, mezi Sestry ticha během jejich pátrání po lodi ztracené v hrůzách warpu, nebo se stane svědkem nalezení Angrona, primarchy Požíračů světů. Za sebe považuji za nejpovedenější povídky „Hlas“ a „Vlk před branami“. Nezklame ani „Potomstvo bouře“ a překvapivě je celkem zajímavá i „Poslední kaple“. Povídky rozšiřují a doplňují celkový obraz příběhu Horova kacířství, tak jak je podáno v prvních několika knihách. Pro čtenáře série je to téměř povinnost. Další detaily u jednotlivých povídek.

5 17.10.2024

Kniha navazuje na příběh vyprávěný v Sestupu andělů. Luthor, Zachariel – v pozici knihovníka, a další, se vrací zpět na Caliban. Primarcha Lion ElJonson, Nemiel – v pozici kaplana, a zbytek legie Temných andělů, pokračují v nekončícím křížovém tažení za znovuobjevení a sjednocení ztracených lidských světů roztroušených po galaxii. Události Horova kacířství však zasáhnou i Anděly. Příběh se rozděluje na dvě linie. Na Calibanu dochází k podivným vzpourám a následně k organizovanému povstání proti přítomnosti Impéria. Druhá linka sleduje Primarchu bojujícího proti kacířům a silám Hora na planetě Diamat. Z těchto dvou je výrazně zajímavější ta první, tj. dění na Calibanu, povstání a rozkol v řadách Temných Andělů. Ta druhá linka je spíš do počtu, přišla mi nezajímavá, nedůležitá. Zatímco primarcha bojuje generickou bitvu, na Calibanu se odvíjí události zásadního významu. Zachariel a spol. se dostávají na samotnou dřeň podstaty planety. Některé momenty jsou zajímavé a zábavné, některá odhalení na Calibanu celkem zásadní, a přestože Chaos, temné rituály a zakázané znalosti svoji roli sehrají také, čekal jsem mnohem větší zapojení temných žíznících bohů v našeptávání zrady. Anebo ne, prostou zradu možná není nutné hned svádět na působení Chaosu. Uvidí se, co přinese další vývoj. Konec je trochu víc otevřený, než bývá obvyklé.
V rámci série díl nepatří k těm zajímavějším, fanoušky však jistě neurazí.

6 15.10.2024

Tenhle zapomenutý literární poklad jsem našel v antikvariátu. A že to poklad opravdu je. Děj se soustředí na jedno zasedání jednoho nejmenovaného politbyra, v jedné nejmenované tyranii. V čele nejvyšší tyran – diktátor a kolem něj v přísné hierarchii poskoci, tedy ministři, členové politbyra. Příběh je nadmíru komorní, čtenář v podstatě neopustí místnost. V úvodníku na přebalu se píše, že Dürrenmatt je zlý spisovatel, že své postavy nechává koupat ve vlastním strachu. A skutečně, autor si s postavami pohrává opravdu nehezky, zcela nemilosrdně a krutě, strach je hmatatelný a je hlavním tématem textu. Strach z pádu, strach ze smrti, strach z nevypočitatelného a nevyzpytatelného „šéfa – diktátora“. Hutná atmosféra je vyvedena brilantně, stejně tak prostředí politbyra, vzájemné politické vztahy, spojenectví, nepřátelství. Přes téměř hororový nádech je kniha místy vtipná, nebo spíš posměšná – vysmívá se poskokům nejvyššího, jejich strachům, slabostem, jejich byrokratické zbabělosti, jejich neschopnosti, čímž se pochopitelně vysmívá tyranii samotné. Autor perfektně vystihl totalitní atmosféru diktatury, nestálost postavení, nutnost být neustále v pozoru, neustále sledovat nestabilní prostředí, měnící se aliance, věnovat extrémní pozornost detailu v situaci, kdy každý sebemenší krok může představovat neodvratný konec, neodvratný pád. Mimořádně vyčerpávající. Čtenář se neubrání pocitu, že si to poskoci vlastně zaslouží. Příběh mi trochu připomněl „Tmu o polednách“ od Arthura Koestlera. Ne dějem, ani ne úvahami, kterých zde také není málo, nýbrž atmosférou, hutnou, syrovou, plnou strachu a zmaru a schopností dokonale vystihnout živoucí realitu tyranie. Je to kraťoučká jednohubka, nicméně určitě doporučuji.

7 15.10.2024

Třetí a poslední Druuna. Kniha obsahuje tři na sebe lehce navazující příběhy: Zapomenutá planeta, Klon, Anima. Druuna se vrací do známého světa, do rakovinného Města hnusu, zrůd a nádorů. Příběh je opět nesourodý, příliš nenavazuje na předchozí knihy – snad jen v náznacích, tematicky a ve formě některých vracejících se minulých postav a archetypů. V porovnání s předchozími knihami jsou jednotlivé obrazy snad ještě zmatenější, příběh hodně přeskakuje. Druuna je jednou tady, pak se probudí jinde, pak znovu jinde. Smysl jsem hledal marně. Iluze, sny a realita se tu prolínají skutečně zmateně. Poslední Anima je pak zcela jiná, v jiném prostředí, bez dialogů, nicméně opět sen ve snovém světě. Objevuje se jakási symbolika znovuobjeveného Ráje. Malé cameo má Serpieri. Grafiku a vizuální styl netřeba komentovat, zůstává beze změny. Jednoznačně nejslabší kniha, nicméně pro kompletaci příběhu zřejmě nutnost.

Pokračování Druuny se nese v podobném duchu jako první část. Druuna spí a sní neznámo kde, ani po probuzení nelze rozhodnout, co je vlastně sen a co je realita. Vrací se rakovinná choroba proměňující živý i neživý svět. Vrací se posádka lodi, objevují se replikanti, kyborgové, autor opět otevírá hlubší otázky lidské existence. Celkově je příběh víc epizodický, víc roztříštěný, víc nesouvislý. Je stále těžší sledovat děj, sledovat, co je realita a co je sen. Druuna je stále stejná, sexy, přitažlivá, polonahá, vzrušivá, nadržená. Běhá po světě, pasivní, naivní, hloupoučká, přes pasivitu a naivitu je však její role v příběhu zcela klíčová. Příběh rozvíjí snahy o záchranu posádky lodi a následné nalezení komponent séra, protijedu proti nákaze. Stejně jako v předchozím díle vnímám příběh jako slabší, přetechnizovaný, zamotaný do spirály snů a umělé reality. Grafika je naopak téměř beze změny, rakovinné nádory a hnus střídají obrazy explicitní nahoty, sexu na hraně pornografie. Vše popsáno v komentáři u první části. I když, jeden rozdíl oproti předchozímu dílu snad přece jen existuje – Druuně, zdá se, narostla prsa. Deformovaná mysl deformuje vše ostatní. Komu se líbil první díl, zklamán zde určitě nebude.

7 01.10.2024

„Doufali, že najdou důkazy pro smělou teorii, kterou Wasson vyslovil a která ho zaměstnávala až do jeho smrti: že náboženský impuls u lidí poprvé zažehly vize inspirované psychoaktivními houbami.“

„Bylo to tak, že hippies tíhli k psychedelikům, nebo že psychedelika vyrábí hipíky? Nixon se domníval, že platí ta druhá možnost. A možná měl pravdu!“

V posledních letech se do povědomí veřejnosti čím dál víc dostává fenomén psychedelie. Skoro to vypadá na dlouho očekávanou renesanci. A že bylo na čase, po desítkách let nezasloužené ostrakizace, ilegality a záměrného útlumu. Kniha je fascinující a provede čtenáře světem psychedelik a psychedelických prožitků, a dosud spíše skrytého obřího potenciálu. Po úvodní obecné, osobní a vzpomínkové kapitole autor čtenáře vede rovnou do historie – vrací se k Albertu Hofmannovi a objevu LSD. Obecně věnuje hodně prostoru historii psychedelického hnutí. Zevrubně probírá prudký vzestup a následný pád v 50. a 60. letech minulého století, prováděné výzkumy, slavná jména oboru: Wasson, McKenna, Grof, nepopulární Leary, a mnoho a mnoho dalších, prvních psychonautů, výzkumníků, průzkumníků. Detailně komentuje tehdejší první výzkumy, chyby v metodice, problémy s výsledky, ale též značný příslib a enormní terapeutický potenciál, který byl již tehdy zcela zjevný. Postupně přechází do 60. let, kdy došlo k proniknutí psychedelik, zejména LSD a houbiček, mezi širokou veřejnost, což předznamenalo počátek konce. Odchod ze slávy rovnou do ilegality v rámci tehdejší americké „války proti drogám“ dává do přímé souvislosti s rozšířením těchto látek mezi širokou veřejnost, jako fenomén potenciálně ohrožující hierarchické struktury státu. Zde je naprosto klíčový příběh Timothy Learyho a Harwardského psilocybinového klubu, který k pádu ze slávy nemalou měrou přispěl. Nelze nezmínit několik málo poznámek o vládním projektu CIA nazvaném „MK Ultra“, s cílem studovat možnosti ovládání lidí pomocí psychelik, např. souvislost s LSD a Charlesem Mansonem. Byla to naprosto fascinující a divoká doba. Psychedelika jsou naneštěstí ilegální dodnes.

Text se detailně věnuje jen několika vybraným psychedeliků, jmenovitě LSD, psilocybinu obsaženém v houbičkách, okrajověji pak DMT. LSD i houbičky mají vlastní obsáhlé kapitoly. Zmíněny jsou některé další látky, nicméně spíš z rychlíku. Fascinující jsou nejen detailní popisy fungování, působení a vizí, ale též kulturní dopady, historické užití – houbičky, šamanské rituály, eleusínská mystéria, apod.

Samostatnou kapitolou je pak působení psychedelik v lidském mozku, shrnutí nejnovějších teorií, pohled na neurotransmitery a receptory, k čemu vlastně dochází, co se při prožitku děje a proč má vlastně tak silný terapeutický účinek. Tomuto terapeutickému potenciálu je věnována samostatná kapitola shrnující recentní studie na téma léčby závislostí, depresí, ale též třeba zmírnění strachu ze smrti nevyléčitelně nemocných. Nechybí mimořádně zajímavé teorie popisující mechanismus účinku a proč právě psychedelický prožitek účinně pomáhá. Fascinující jsou pak části pojednávající o mystických a transformativních prožitcích mající potenciál úplně proměnit psychonautův život. V rámci vlastní zkušenosti autor též neopomene popsat své vlastní zkušenosti s psychonautickými výlety: LSD, houbičky, ropuchu. Popisuje přípravu, průvodce, vlastní cestu, prožitek, dopady. Zdůrazňuje nutnost správného nastavení mysli a prostředí a probírá specifika psychedeliky asistované psychoterapie.

Kniha je parádní, téma je mimořádně zajímavé a inspirativní. Text se čte skvěle a přesto, že je autor novinář, nabízí erudovaný vhled do problematiky. Naopak, díky tomu, že je novinář, je vše napsáno zábavně a čtivě. A protože je novinář, hovoří s mnoha lidmi, výzkumníky první vlny, účastníky hiátu 50. a 60. let, pamětníky, průvodci, ale i vědci a výzkumníky nové generace, celý příběh tak získává na živosti. Téma knihy se nepochybně nese na vlně obnoveného zájmu o psychedelika, a to je dobře. Víc podobných informací mezi veřejnost.

Zájemcům o problematiku doporučuji.

13 27.09.2024

„Národy tvoří dějiny během vlastního vzniku a zároveň ničí tradice, které pak musejí rekonstruovat vědci, zajímající se o skutečné události.“

Často se říká, že Západ a Západní Evropa region Východní Evropy vůbec nechápe a vůbec mu nerozumí. Jsem přesvědčen, že totéž lze říct o nás, Středoevropanech, jakkoliv jsme Východu Evropy blíž, geograficky i kulturně. Lze to pravděpodobně částečně přisoudit neznalosti historie východoevropských národů. To lze do jisté míry pochopit, tato historie je totiž mimořádně složitá a komplikovaná. Je plná protínajících se kulturních vlivů, různých soupeřících etnik a národů, územních nároků a protinároků, soupeřících náboženství, různých tradic, plná historických křivd.

Kniha je poměrně úzce zaměřená na historii formování národů a národních států Litvy, Polska, Běloruska a Ukrajiny. Tím naznačuji, že spíš než o populárně naučnou, jde o práci odbornějšího charakteru. Autor mapuje vzestup národů od dob Polsko-litevské unie až po současnost. Je mimořádně zajímavé to sledovat. Důraz je kladen na národovecké snahy a formování národních států. Kniha je rozdělena do tří hlavních kapitol: Litva, Ukrajina, Polsko. Bělorusku je prostor věnován průběžně. Témat je mnoho, počínaje zamyšlením, co je vlastně národ, ukazuje posun významu v průběhu historie – v souvislosti s tím vyvrací tezi, že etnika jsou vlastně jakési protonárody, dále se detailně věnuje národním obrozeneckým hnutím – zejména na příkladech význačných literárních děl (např. Adam Mickiewicz – Pan Tadeáš, ale též další), městské a venkovské kultuře, náboženství – vlivy východních pravoslavných a uniatských církví. V Případě Litvy je mnoho prostoru věnováno otázce „komu patří Vilnius“. Vlastně, osudy Vilniusu jsou sledovány v průběhu celého textu. Podrobně vysvětluje a srovnává, proč se Litevcům podařilo konsolidovat národ, kdežto Bělorusům ne. Čtenář tak má možnost sledovat, jak vlastně národy a národní státy vznikají, co je k tomu potřeba, co tomu naopak u jiných brání, přestože výchozí podmínky jsou stejné.

V části věnované Ukrajině je prostor vyhrazen pro Chmelnického kozácké povstání, obecně kozákům a specifickému rozdělení ukrajinského území mezi okolní státy a s tím souvisejících historických dopadů do současnosti. Dále mapuje ukrajinské obrozenecké snahy v 19. stol., obdobu národního obrození u nás, a odpor Ruska proti jakémukoliv vzedmutí národoveckého povědomí.

Značná část všech hlavních kapitol se věnuje událostem mezi dvěma světovými válkami, zejména té druhé. Počínaje územními nároky jednotlivých států, získání nezávislosti, následně opět ztráta svobod a obsazení (Ruskem nebo Německem), dále hladomory a genocida Ukrajinců během Stalinovy hrůzovlády a specifika holokaustu ve východní Evropě. Neméně důležitým a vlastně kritickým bodem je rozšíření etnik a jazykových skupin, násilné odsuny a přesuny obyvatel a poválečné repatriace (např. operace Visla). Podrobně je vysvětlen fenomén Bandera, banderovci a činnost Ukrajinské povstalecké armády na Ukrajině a v Polsku. Stejnou péči autor věnuje lokálním etnickým konfliktům a následným etnickým čistkám mezi Ukrajinou a Polskem – Volyň a Halič.

Témat je mnohem víc, informační bohatost textu je značná, ten však i přes zahuštěnost naštěstí stále zůstává čtivý. Kniha ukazuje, jak extrémně komplikované jsou vztahy ve východní Evropě. Historicky téměř chaotické. Např. konflikt mezi Polskem a Ukrajinou ve Volyni a na Haliči během a po druhé světové válce dodnes občas probublá do vzájemných vztahů, přes hlasitě proklamované spojenectví. Neméně důležitým tématem je pohled Východu Evropy na Rusko, respektive odvěkou snahu Ruska tuto oblast považovat za svou, popřípadě alespoň ovládat a kontrolovat, což má pochopitelně přesah do současného Rusko ukrajinského konflikt, resp. agrese Ruska vůči Ukrajině. Kniha je mimořádně užitečná v konsolidaci útržkovitých znalostí o východních oblastech Evropy a pomůže pochopit dynamiku současných vztahů a konfliktů. S ohledem na současnou situaci text též pomůže proniknout mlhou polopravd, manipulací a výslovných lží, zahlcující náš informační prostor ze strany Ruska a jeho pomatených a blábolících fanoušků.

Zájemcům o historii doporučuji.

14 27.09.2024

„Nesmíme ani zapomenout, že uvažování státníků, inteligence i celého národa do značné míry určoval onen duševní zákon, který nám radí věřit tomu, v co sami doufáme. Tento svůdně jednoduchý způsob uvažování je třeba mít na paměti vždy, když se blíží velká rozhodnutí. Lidé doufali, že se baltským zemím podaří z důsledků smluv víceméně šťastně vyváznout, a proto tak ochotně věřili ruským slibům.“

„V článku 97 ústavy Estonské sovětské socialistické republiky je uvedena celá řada občanských svobod: svoboda slova, svoboda tisku, svoboda shromažďování a projevu. V praxi to znamená, že všechny tyto svobody smí využívat pouze osoba, která ústně i písemně chválí a ctí současný systém, komunistickou stranu a její opatření. Shromáždění a demonstrace smí pořádat pouze komunistická strana a na těchto setkáních se nesmí kritizovat vládní opatření.“

Historie se možná neopakuje, ale téměř jistě se rýmuje, abych parafrázoval Marka Twaina. Tahle útlá knížka je toho dokladem. Autor v ní zevrubně a z pozice přímého účastníka popisuje krátké období mezi podzimem 1939 a létem 1940 v Pobaltí, na jehož konci byly Litva, Lotyšsko a Estonsko obsazeny a začleněny jako svazové republiky do Sovětského svazu. Historicky jde o nesmírně zajímavé, nicméně neradostné čtení. Z dnešního pohledu je příběh mimořádně důležitý, nelze totiž nevidět podobnost mezi rozvratným úsilím a konáním tehdejšího Sovětského svazu a stejně rozvratným úsilím a konáním dnešního Ruska. Metody zůstaly, vlastně ani cíle se nemění.

Text začíná krátkým historickým exkurzem do novodobých dějin Pobaltí a Finska. Autor neopomene zmínit opakované pokusy o obsazení oblasti Sovětským svazem, resp. Ruskem po ustavení nezávislosti v roce 1920 (např. zmařený pokus o vyvolání bolševické revoluce v Estonsku v roce 1924, řízen a personálně zajištěn ze SSSR – nelze nevidět podobnost s událostmi probíhajícími od roku 2014 na východě Ukrajiny).

Následuje působivý popis procesu postupné likvidace nezávislosti pobaltských států. Čtenář má možnost podrobně se seznámit s kroky a událostmi, které nezadržitelně a neodvratně vedly ke ztrátě svobody. Ze strany SSSR šlo o klasickou propagandistickou válku, kterou poznáváme dnes. V první fázi využití vojenských incidentů jako záminek k podpisu nevýhodných a manipulativních „obranných smluv“, následně obsazení a de facto počátek okupace. V mixu nechybí patologické ruské lhaní, manipulativní výklad smluv, infiltrace společnosti, rozvrat morálky a úplná demoralizace. Nelze přehlédnou klíčovou roli lokálních komunistických stran v procesu obsazení a začlenění jednotlivých států do SSSR. Jejich význam nelze dostatečně zdůraznit, jejich role v lokální politice je pro Rusko extrémně důležitá. Jsou to dveřníci, jsou to klíčníci, otevírají dveře ruskému moru. Myslím, že máme dostatečnou vlastní zkušenost.

První část textu se zabývá politickou situací, časově do zmanipulovaných voleb, které proběhli ve všech třech pobaltských státech zároveň, dne 14. července 1940. Volby autor komentuje obšírně, vyjmenovává všechny podivnosti, odchylky od demokratické normy, roli komunistických stran, roli poskoků SSSR, roli bolševických komisařů – loutkovodičů, vše za jediným cílem – legalizovat připojení k SSSR.

Další část knihy se pak zabývá každodenním životem pod nadvládou Sovětů, dopady okupace, dopady začlenění, inflace, měnová reforma, zchudnutí, demoralizace, znárodňování, rychlá kolektivizace, prudké omezení svobod. Nelze se divit, že Pobaltí Rusáka svorně tak nenávidí, to, jakým způsobem jim ukradl jejich země je naprosto bezprecedentní.

To podstatné je však v názvu – Válka o pravdu – a je to pochopitelně mnohokrát zdůrazněno v textu, totiž ruský modus operandi, způsob vedení propagandistické války. Manipulace s veřejností, s veřejným míněním, demoralizace, demotivace, ale především lhaní, lhaní, lhaní, a ještě jednou lhaní. Pavučina lží. Klíčová je ztráta schopnosti rozlišit pravdu a lež, dobré od špatného, morální a amorálního. Stejně klíčová je ztráta důvěry v systém, v demokracii, v instituce a ztráta schopnosti se správně rozhodnout.

Text je psán čtivým reportážním stylem, autor však často sklouzává k subjektivitě, do příběhu vnáší vlastní názorové a hodnotové soudy. Neoddiskutovatelný je silný protiruský sentiment – s ohledem na události se však nelze ani v nejmenším divit.

Příběh o tom, jak se tři malé pobaltské státečky nechali Rusákem infiltrovat, zmanipulovat, rozvrátit, obsadit a poté připojit k impériu je strašidelný a dnes o to víc aktuální. Když se na všechny ty události a požadavky SSSR, nebo dnešního Ruska, člověk dívá optikou naplňování vize ruského mesianismu a hledání ruské spásy, dostává to všechno úplně nový rozměr. Zrádci jsou pak skutečně zrádci, ne pouzí oblouznění pomatenci, ale jedinci fakticky pomáhající Rusku naplňovat jeho národní spasitelské vize.

Doporučuji všem.

13 25.09.2024

Kultovní Druuna, černovlasá sexy kráska zakletá v říši zmaru, hnusu a rozkladu a vyžívající se v sexu. Z počátku čtenář nic moc nechápe, svět je divný, postapokalyptický, špinavý. Špína je všude, stejně tak rozklad, hnus, mutanti nebo jiné slizké a odporné kreatury. A samozřejmě násilí, nebo přesněji sexuální násilí. Kontrast světa, společnosti a Druuny nemůže být větší. Svět je špína, hnus, zvrácenost a smrt. Společnost je v rozkladu, umírající, prázdná, násilná, žijící ve strachu, žijící v područí tyranie podivných zahalených kněží. Město beze smyslu, plné odporností a rakovinu připomínající choroby. Na druhé straně je Druuna, krásná, čistá, sexy, prostá, po většinu času nahá nebo polonahá, s dokonalým tělem bohyně, dáma a zároveň děvka, spíš pasivní, naivní, často znásilňovaná, ještě častěji nadržená a vzrušená.

Vizuál je dech beroucí. Druuna je zobrazována jasně, čistě, dokonale, bez ohledu na rámeček vždy v centru dění, vždy v centru pozornosti. Maják v mlze, přitahující pozornost, vyvolávající reakce. Sexuální scény jsou vzrušivé, často násilné, plné explicitních pornografických detailů. V absurdním protikladu k tomu je tu rakovinné Město, záhadné, hnusné, mutující, plné nemocí, podivných chaotických biologických a mechanických výrůstků, plné zrůd a kreatur, plné hemžících se stvůr, plné nádorů, boláků, mokvající, páchnoucí. Druuna je dokonalost uprostřed chaosu, krása uprostřed hnusu. Ta kombinace mechanického a biologického, ten akcent na sexualitu, pornografii a násilí, mi místy lehce připomněl H.R.Gigera, klasická Erotomechanika to pochopitelně není, Giger je mnohem hlouběji v temnotě perverzních představ.

K příběhu nemá smysl moc co doplňovat. Je podružný, přestože se tváří komplikovaně, přestože vyvolává zdání hlubšího přesahu. Druuna pobíhá světem / Městem – to podstatné je, že nahá / polonahá – potkává různé postavy, tvory, obyvatele nekonečných hlubin, utíká před chorobou, hledá smysl v chaosu. Sexy hrdinka si je samozřejmě plně vědoma své přitažlivosti a svou sexualitu často neskrytě a ráda využívá, nebo se hodí napsat, že si užívá. Čtenář postupně odhaluje podstatu Města, podstatu a původ choroby. Autor se snaží otevírat složitější témata: lidskost, humanismus, transcendenci, ale i umělou inteligenci. Neměl jsem však pocit, že něco z toho nějak zásadně funguje. Některé příběhové skoky je obtížné sledovat, často nedávají smysl. Ještě častěji nelze rozlišit mezi realitou a snem, mezi skutečností a iluzí. Jinde to zase sráží přetechnizované vysvětlení. Měl jsem dojem, že i sám autor se do příběhu často zamotává, nebo neví, jak z něj ven. Ať je to jakkoliv, komiks si lze užít, vizuál je alfou a omegou. Je právem vydán v edici MDEK, je zaslouženě považován za kultovní. Doporučuji.

Komiksová adaptace příběhu rodiny Rodriga Borgii, nebo jinak papeže Alexandra VI., od kultovní autorské dvojice Milo Manara a Alejandro Jodorowsky. Kniha čtenáře zavádí do renesanční Itálie konce 15. století. Renesance, jako předstupeň humanismu a osvícenství, komiksová realita však nemůže být dále od tohoto tvrzení. Autoři si libují v absolutních, možná až absurdních, kontrastech. Komiksová renesanční Itálie je všechno jen ne humanistická. Je to výlet do království dekadence, hnusu, pokrytectví, elitářství, zkorumpované moci. Výlet do světa násilí, mučení, vraždění, krve, sexu, nahoty, incestu, anebo také svatokrádežných sexuálních fantazií, nejtemnějších tužeb, představ, dekadentních přání. Příběh, byť vychází z reálných postav a událostí, je vyloženě ahistorický, události jsou smyšlené, nebo přinejmenším hodně přitažené za vlasy. Bezezbytku je však využita pohnutá pověst Borgiů, zvrácené rodiny, nejen papeže Rodriga a jeho dcery Lukrecie. Některé scény jsou pak vyloženě provokativní, antitradicionalistické, nepokrytě se vysmívající církevní a křesťanské morálce. Autoři se nebojí přímého násilí, sexuálního násilí, usekaných částí těl, krve a dalších tělních tekutin. Kresba je parádní, drsná, středověká, nic není ponecháno nevyřčené, vše je nekompromisní, násilné, krvavé. A stejně tak je kresba barevná, jasná a velkolepá, jako by snad odkazovala na fresky starých renesančních malířských mistrů. Ženy jsou typicky Manarovské, krásné, štíhlé, téměř bílé, sexuchtivé, těla modelek, nebo spíš pornohereček, žádostivé, nadržené. Kontrast mezi obvyklou představou o renesanční Itálii a komiksovou realitou plnou hnusu, úpadku, špíny, násilí a krve a zároveň neřízené sexuální touhy a žádostivosti je o to silnější. Doporučuji přečíst závěrečný komentář vydavatele. Nejen, že je trefně pojmenovaný, ale perfektně též vystihuje podstatu příběhu, všemožné kontrasty a fascinaci úpadkem a špínou. V neposlední řadě pak zasazuje příběh do historického kontextu, komentuje záměrné nepřesnosti a narovnává hlavní odlišnosti. Fanouškům komiksu doporučuji.

7 23.09.2024

„Jak příhodné. Jak odpovídající zrádné povaze vesmíru. Služba končí jedině smrtí, ale bolest jí nekončí. To je něco, co vám kněží a hierofanti neřeknou. Smrt není konečné osvobození od bolesti. Bolest s vámi zůstane. Bude se vás držet navěky.“

Příběh navazuje přímo na Dosah spásy. Od začátku je atmosféra depresivní, temnější, než bývá u této série obvyklé. Vesmír je kruté a krvavé místo, vesmír Wh40k zvlášť. Cesta z Dosahu spásy zpět do Impéria neprobíhá vůbec dobře. Dochází k zásadním událostem, které změní osud Duchů a zejména Gaunta samotného. Následuje dění na planetě Urdesh, příběh je opět spíše komornější, introspektivní, i když na větší bitvy a intenzivní akci dojde také. Zacílení je zřejmé: vnitřní dění v pluku, pokus o regeneraci a konsolidaci, politika, intriky a situace kolem Gaunta, velitelů tažení a samotného Vojevůdce a v neposlední řadě události přímo související s nákladem přivezeným z Dosahu spásy, s artefakty arcinepřítele a nevyhnutelným zapojením imperiální Inkvizice. Díl je celkově temnější, atmosféra intenzivní. Děje se toho hodně a děje se to svižně, nikde není hluché místo, nikde se to nezasekává. Autor opět ukazuje, že v krutém světě Wh40k to nikdo nemá jisté, jedna ze ztrát je tentokrát obzvlášť bolestivá. Postupem času si čím dál víc vážím autorů, kteří dokážou vytvořit silný a hluboký vztah mezi čtenářem a protagonisty příběhů, Abnettovi se to zde za ty roky povedlo bezchybně a dokonale. Čtenář s Duchy žije, o to víc ztráty bolí. V textu je několik odkazů na povídky ze sbírky „Sabbatino tažení“, nejsou úplně podstatné, přesto pro úplnost doporučuji povídky nevynechat, ukazují některé podstatnější i méně podstatné detaily kolem vybraných postav z řad Duchů, ale též celkový strategický vývoj kolem Synů Seka a Krvavého spolku. Konec je hodně otevřený, vše netrpělivě čeká a vyhlíží další díl. Skoro jsem si vynadal, že jsem nepočkal taky. Pro fanoušky Duchů povinnost.

3 23.09.2024

Příběh pokračuje ve stejné intenzitě. Lien se ocitá na palubě Kurtsovy pirátské lokomotivy a, ač neustále pronásledován, uniká z dosahu Transevropské Společnosti. Druhá příběhová linka se soustředí na Yeuze a Lienova syna, toho času zajatce Sibiřské společnosti – spolu s celým potulným divadelním ansámblem. Lien se vydává na západ, do Panamerické společnosti, Yeuze putuje na východ. Objevují se další a další detaily světa, konečně např. výčet dalších Společností. Objevují se indicie nezadržitelného úpadku lidstva, nevratnou ztrátou znalostí a technologií, ale též úpadku fyzické zdatnosti vlivem nedostatečné výživy. Lienův příběh mi tentokrát trochu připomněl příběh Wernhera von Brauna, taktéž cizinec v „Panamerické“, taktéž jedinec s unikátním souborem technických znalostí. Vtipná je propagace rozšířených stereotypů o Panamerické a Sibiřské společnosti, jedna přehnaně kapitalistická, druhá přehnaně asketická. Zatím mě to nepustilo.

5 23.09.2024

„Říkalo se, že má obrovskou knihovnu plnou knih o černé magii, vázaných v kůži stažené za živa z lidských obětí, a že v tajemných hlubinách pod kopcem, na kterém se tyčí jeho hrad, obcuje s temnými silami zla a vyměňuje křičící mladičké otrokyně za pekelná tajemství. Pravým vládcem Kothu byl on.“

Velkolepý návrat do Hyborského věku. Conan je klasika žánru meče a magie, vlastně je to základní stavební kámen. Klasika dobrodružné literatury. Při čtení jsem se vrátil do chlapeckých let, okouzlen dobrodružstvím, okouzlen čistou radostí z boje a nepřetržité akce. Kniha obsahuje dvě povídky a jednu novelu: „Meč s Fénixem“, „Šarlatová citadela“ a konečně „Hodina draka“. V životním příběhu Conana jde o příběhy z období, kdy je králem Aquilonie. Společným jmenovatelem jsou vždy snahy nepřátel o uzurpaci aquilonského trůnu. Dobro a zlo je zcela jasně vymezeno. Ano, souhlasím, je to pulp, je to brak, je to vše na jedno brdo, ale baví mě to. Je to akční, je to dobrodružné, je to temné, je to násilné, plné krvavých detailů, rozsekaných kreatur, uťatých končetin, plné pekelných nepřátel, magie, meče. Baví mě ta barevnost jazyka, poetičnost, výpravnost, příslib temnoty a hrůz, jako kdyby některé části příběhů vyprávěl nebo uváděl šedivý stařec, svědek událostí.

Souhlasím též s názory, že Conanovský svět je podivný, není příliš uvěřitelný, je jednoduchý, při bližším zkoumání neobstojí, je nekonzistentní a lidé se tam chovají podivně, často zcela nelogicky. Na druhé straně je to však svět nesmírně poutavý, rozmanitý, rozlehlý, inspirativní a ukazuje enormní hloubku Howardovy představivosti. Stejně tak souhlasím, že příběhy jedou podle stejné šablony, jeden jako druhý, stejný scénář. Přesto hodnotím vysoko, baví mě to, vady na kráse přecházím, nevadí mi, je to pro mě skvělé odreagování.
Provedení knihy je parádní, ilustrace potěší. Jediné, co snad chybí je nějaká mapka na předsádce.

Doufám, že se povede naplnit smělou vizi redaktora edice Argo Fantastica, pana Martina Šusta, publikovanou v době vydání, tedy v roce 2021, tedy že skutečně postupně dojde k novému českému vydání komplet Conana a vlastně komplet tvorby R.E. Howarda. Conan a další Howardova tvorba si to jistojistě zaslouží.

9 19.09.2024