thorir
komentáře u částí děl
„Dobyli jsme každičkou obydlenou planetu v tomhle subsektoru. Co víc ještě máme vykonat?“ Bulveye nepromluvil hned. „Co víc?“ Řekl konečně. „Svou povinnost vůči lidstvu, pochopitelně.“ Nato se obrátil zpět k huskarlovi. „Pověz mi o té planetě,“ přikázal.
Děj se vrací do období křížových výprav za sjednocení lidstva. Soustředí se na 954. expediční armádu, pod vedení Hvězdného vlka, vlčího lorda Bulveye. Odřad Hvězdných vlků se dostává na planetu sužovanou nájezdy xenoťanů. Tito s přežívajícími obyvateli planety zacházejí opravdu odporně, vč. výběru pravidelné „daně“ v podobě lidí určených k umučení. Hvězdní vlci se rozhodnou v zájmu tradice křížového tažení trýzněné lidské populaci pomoct. Povídka má nečekaně nedobrý konec, otevírající tvrdé morální dilema, které s sebou pravidelně nese Imperiální přítomnost.
Objevení Angrona, primarchy Požíračů světů. Děj je plný absurdního násilí, nekontrolovaného vzteku, běsnící zuřivosti a rudé mlhy. Některé momenty jsou opět naprosto parádní, třeba planeta červů. Nicméně první kapitán Kharn na první setkání se svým primarchou pravděpodobně nevzpomíná s nadšením.
Asi nejslabší kousek sbírky. Pohled na Temné Anděly během křížových výprav a rozdílné způsoby velení a zajištění a připojení planety k Impériu.
„Sor Talgrone, co si vybavuješ ze staré víry na Colchisu?“
Pohled na Nositele slova a jejich primarchu Lorgara Aureliana, detailní pohled na vnitřní dění legie a předzvěst událostí, které tolik ovlivnily další dění v rozpínajícím se Impériu lidstva. Bez spoilerů nelze popsat víc. O to víc se těším na „Prvního kacíře“.
Poslední kaple na staré Zemi. Poslední kaple a poslední kněz. Povídka je možná nudnější, úvahy jsou zdlouhavější, nicméně poskytuje jedinečný pohled na starou Zemi v poslední fázi sjednocení. Celá povídka je vlastně rozhovor mezi knězem Uriášem a jeho tajemným návštěvníkem, Zjevením. Rozhovor plný vzpomínek a úvah o náboženství má jistou tajemnou podmanivost a gradující napětí. Nesedlo mi naprosto zbytečné kopání do křesťanství, když „existovali“ mnohem horší alternativy. Argumentačně je to na úrovni antihistorických aktivistů, ale co už, chápu tu snahu jako kontrast k událostem budoucím, resp. jako naprostý protiklad k tomu, co z Impéria později vyroste.
Terra, Adeptus Custodes, pátrání po infiltrátorech v imperiálním paláci. Hra špiónů, špionáže, kontrašpionáže a dezinformací, pátrání po zrádcích na nejvyšší úrovni obyvatel planety.
Bez debat nejlepší povídka sbírky. Sestry ticha a Černé lodě. Páriové a psykeři. Sestra Amendera Kendel pátrá po sesterské černé lodi ztracené v empyreanu. Povídka je hodně atmosférická, téměř hororová, některé scény a obrazy hodně temné, dle nejlepších tradic „grimdark“ Warhammeru.
Nejdelší povídka, vlastně jediná conanovská novela. Král Conan opět čelí spiknutí uzurpátorů s cílem připravit ho o aquilonský trůn. Spiklenci si tentokrát na pomoc povolají několik tisíciletí mrtvého nekromanta, tento kousek se jim však posléze šeredně vymkne z rukou. Conan je tentokrát v honbě za nepřáteli nucen procestovat obří kus světa. Příběh je někdy trochu zdlouhavý, částečně repetitivní, a někdy trochu pohádkově naivní. Nevadí, i tak mě to bavilo. Fascinující je detailní pohled na odpornou Stygii a pohled do nitra tamějších pyramid plných nemrtvých hororů.
Další conanovská klasika. Král Conan opět čelí spiknutí s cílem připravit ho o aquilonský trůn. Je zajat a odvezen do nechvalně proslulé Šarlatové citadely. Povídka je stejnou měrou výpravná a hororová. Conan musí bojovat s úkladnými zrádci, hrůzami temného labyrintu a stejně tak s obřími armádami.
„Ve tvém domě je had, ó králi, ve tvém království je zmije, která přišla ze Stygie a ve stínech své kalné duše ukrývá temná vědění.“
Klasická krátká a úderná povídka o skrytém zlu v temnotě, spiknutí proti králi, stygijském černokněžníkovi a démonu z vnější tmy.
Povídka zasazena mezi „Jedině smrtí“ a „Krvavý spolek“. Gaunt je léčen po extrémních zraněních, která utrpěl v bitvě o Hinzerhaus. Obsahuje některé zajímavé momenty a postřehy, jinak spíš průměr.
Kromě názvu, který se mi z nějakého důvodu líbí, je tenhle kousek spíš průměr. Chvíli mi trvalo, že jsem pochopil příběh a směřování děje, chvílema mi to připadalo trochu zmatené a až příliš obskurní. Ale jsou tu chaos kultisté dědice Asphodela, titáni, Adeptus Mechanicum, takže fajn. Nakonec lepší průměr.
Edit po druhém čtení: spolu s novelou ze sbírky povídek "Sabbatino tažení" a po druhém přečtení to nabralo úplně jiný rozměr, přidávám hvězdičku.
Za mě nejlepší povídka sbírky. Ukazuje Volponský pluk v akci v boji s nákazou Chaosem. Je to pecka, konečně pořádně odporné a krvavé Ničivé síly. Nákaza se šíří, korumpuje nezkorumpovatelné, naděje ubývá, Chaos je nablízku. V příběhu se objeví opravdu zajímavé a výrazné postavy, např. kapitán Hauke a jeho oddíl jakési divošské jednotky Imperiální gardy. Možná trochu spojler, ale závěrečná bitva v jeskyních prosáklých chaosem stojí za všechny hvězdičky. Hrdinství a smrt!
Jedna z těch lepších, trochu paradoxně. Hlavní postavou je Larice Asche z knihy Dvojitý orel – proto paradoxně, kniha ve mně až tak skvělý dojem nezanechala. Prim hrají opět piloti a letecké bitvy. Tentokrát je to však přece jen zábavnější, víc zaměřené na postavy, na interakce, na samotnou Larice. Čtenář poznává Apoštoly, elitní jednotku z Dvojitého orla, fungování jednotky, interakce s okolím, víc se seznámí se samotnou Asche a stejně jako ona nakonec pozná skutečné krédo Apoštolů.
Tohle je pecka. Čtenář se vrací na Balhaut, hluboko do historie křížového tažení a prožívá legendární poslední boj vojevůdce Slayda a stejně legendární bitvu o Balhaut. Parádní začátek v podobě mučení čarodějnicí krvavého spolku. Hrdinský boj, a ještě hrdinštější Comodus Ryland, zásadní imperiální artefakt, hrdinství, mučení, krvavý spolek, železné masky. Je to super, téměř učebnicový Warhammer 40k.
Povídka ze samotných začátků, zasazená po událostech „Tvůrce Duchů“, odehrávající se na planetě Voltemand. Příběh z dob, kdy duchové Gaunta ještě hromadně nesnášeli. Zajímavé to je, líbí se mi název. Vlastně je to o něco lepší, než jiné „trojky“ ve sbírce, nicméně stále spíš průměr.
Opět spíš průměr, nemastný neslaný, bez rozuzlení. Opět spíš nevyužitý potenciál. Protagonista pátrá po stopách přítele na planetě Verghast, děj se odehrává po událostech v „Nekropolis“. Na scénu vstupuje Adeptus Arbites, lehce nějaký Chaos. Přes jistý potenciál je to opět spíš zapomenutelné.
Možná nejslabší kousek, byť s obrovským potenciálem. Příběh se odehrává na planetě obsazené arcinepřítelem. Skrze protagonisty sledujeme zoufalé snahy odboje o přežití. Potenciál obrovský, ve finále bohužel spíš zapomenutelné.
Není to špatné, vlastně to vůbec není špatné, zaujalo mě to. Nosná myšlenka je zajímavá, krutá, nehezká, smutná, ale hlavně krutá. Příběh je vyprávěn v náznacích, ale o to víc zaměstnává představivost. Konec poskytuje jisté zadostiučinění. Aniž bych něco prozradil, kdo ví, co to bylo za monstrum? Kolik nohou? Kolik chapadel? Ještě horší věci? Představivost je nekonečná. Největší zádrhel je, že je to krátké. Příliš krátké. Příběh by se dal parádně rozpracovat.
Tahle povídka začíná skvěle, strach, paranoia, hrůza, vše je hmatatelné. Příběh velmi rychle graduje a celkově je nesmírně intenzivní a nekompromisní. Tématem jsou opět infiltrátoři, imitátoři a další s tím související odpornosti. Dobrá povídka, bavilo mě to.
