thorir
komentáře u částí děl
Autor zkoumá světy multiverza / paralelní reality. Na čtenáře vybalí výčet různých historií a množství epizodických událostí pro dokreslení časoprostorové katastrofy - chaos prolínajících se paralelních historií. Že by lehká a principiální inspirace pro Crichtonův Proud času? Za mě asi nejslabší povídka, byť není úplně špatná, možná, kdybych ji četl před 20 lety (tedy o 20 let mladší), líbila by se mi víc. Postavy jsou nevyhraněné, z dnešních pohledu se chovají krajně nekorektně, což obvykle považuji za pozitivum. Delší povídka, možná noveleta.
Stylem je to klasická Heinleinovka, tak jak si je pamatuji z dob, kdy jsem je jako školák hltal, co to šlo, nebo co dala městská knihovna. Časové paradoxy zamotané do sebe, propletenec navzájem se křížících linií, kde se čtenář snadno ztratí. Přesto, je to zábava, Heinlein má obrovský dar vkreslit do svých příběhů sympatické hrdiny a tato povídka není výjimkou. Zpětná rekurze – ten zašmodrchanec je nicméně vážně hrozný. Jak že to vlastně začalo?
Poněkud zvláštní mytologie Velkého třesku, který se tehdy ještě zřejmě nejmenoval Velký třesk. Víc netřeba dodávat.
Začátek mi přišel jako variace na Věc. Tohle bylo zábavné - detektivní odhalování zlodějů mozků - telepatických marťanů, schopných dokonale imitovat okolí. Kde už jsem to jen viděl?
Přečteno na doporučení kamarádky po „diskuzi“ na téma umělé inteligence. Možná již není tak hrůzostrašná jako v době vydání, přesto obsahuje varování. Varování před ze řetězu utrženou umělou inteligencí, varování před superinteligencí, které jakákoliv lidská inteligence, již z definice, nikdy nebude stačit. Umělou superinteligenci nebude možné spoutat soustavou pravidel a morálních dogmat, to by měl být zcela základní axiom. V kontextu doby to musela být naprostá pecka, a i dnes se stále skvěle čte, čtenář vnímá hrůzu z podobného osudu. Přesto, možná vzhledem k jisté civilizační otupělosti, už nepůsobí až tak strašidelně.
