Umírat v nitru
Robert Silverberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14649/bmid_umirat-v-nitru-14649.jpg
4
134
134
David Selig se narodil se schopností nahlížet do lidské mysli i srdce a odhalit pravdu ukrytou v nejtajnějším koutku duše. S bezohlednou nenuceností využívá tento talent pro vlastní potěšení. A pak, jednoho dne, jeho síla začne pomalu odumírat... Román, všeobecně uznávaný jako zásadní dílo s motivem telepatie, je živý a bez přehánění úchvatný portrét člověka, jenž si nevážil pozoruhodného daru, kterého se mu dostalo. Díky trýznivé ztrátě nadlidského nadání je však nucen naučit se žít jako obyčejný člověk a paradoxně tak porozumět lidem kolem sebe mnohem lépe, než tomu bylo kdykoli dříve. Robert Silverberg, neobyčejně plodný a talentovaný autor science fiction, vytvořil v této knize nezapomenutelnou postavu telepata, jenž dokáže proniknout do nitra každého čtenáře a navždy ho změnit.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2009 , Laser-books (Laser)Originální název:
Dying Inside, 1972
více info...
Přidat komentář
Byť je Robert Silverberg považován za velikána sci-fi žánru, jeho one man show Umírat v nitru si toho ze sci-fi bere opravdu málo a soustředí se v první řadě na člověka samotného. David Selig se narodil s mimořádným darem (za jistých okolností by se dalo říct i požehnáním), jenže ho celý svůj život skrýval a dost možná i promrhal na laciné sebeuspokojení. Nyní se musí vyrovnat s tím, že ho ztrácí. Jeho přerod v obyčejného člověka je trýznivá, vyostřená a hluboce sebezpytující studie osamělosti lidského jedince uprostřed davu. Silverberg si pohrává s Kafkou, Sofoklem, Aischylem i Euripidem. Dívá se na svého hrdinu zevnitř i zvnějšku a nešetří ho ani v jednom případě. Ostatní postavy jsou jen stíny v pozadí, protože tohle je sonáta jen pro jedny housle - nitro Davida Seliga, v němž se myšlenky a činy ostatních zrcadlí a odráží, hnětou a zpracovávají. Pokud jste vzali knihu do ruky kvůli dobrodružství, nemohli jste se více zmýlit, ale je-li vaší parketou psychologie, budete jásat.
Příběh telepata,který ztrácí své schopnosti,je zřejmě nejznámějším,ale pro mne také nejnáročnějším románem mého oblíbeného Roberta Silverberga.
Čtete v myslích lidí kteří vás míjejí,stejně jako v myslích lidí vám nejbližších.Tohle Davidu Seligovi zničí život.Přehrabovat se někomu v myšlenkách,se až příliš podobá zahanbujícímu šmírování.Kdyby o tom ti lidé věděli,takového člověka by roznesli na kusy,doslova nebo obrazně.Možná pro tuto atmosféru viny a hanby,a také neschopnosti svého daru-prokletí využít,je četba románu tak těžká a znepokojující.Většina lidí okolo nic jistě neví,ale tuší,nebo spíše cítí.A telepat zoufale bojuje a snaží se udržet si svou schopnost,i když ví že je za všemi jeho selháními,za lidmi kteří od něj odešli.
Zřejmě pro navození této atmosféry viny a zahanbení je román místy zbytečně až pornograficky popisný a vulgární.Ale ve smiřujícím a očistném konci už zase poznávám Silverberga,tak jak jeho knihy mám rád.
Davide.
Davide Seligu.Tenkrát,co jsem se ponořil poprvé do tvých peripetií a úžasných starostí s tvojí myslí v Tvé hlavě a co jsi poté pronikal i do jiných myslí i hlav.To jsem si vážně užil to ti povím.
Do té doby,jsem toho zase neměl až tolik načteno,co se týče scí-fek,tak úplně stejně.
Ted tedy s dojmem velmi oblíbené knihy,jsem vstoupil podruhé.A nebylo to už takové,jako tenkrát.Pěkně si mě nechal topit s těmi vypsanými semestrálky.Dopodrobna vylíčenými pasážemi a zdlouhavými,tak tam už to taky nebylo ono.Zato s tím Kafkou jsi na to kápnul.Toho si dávám dodnes a objevuju ty jeho spirály duše.
Je vidět,je jasné,že Umírat v nitru je ovlivněno šedesátkama i se začátkama sedmdesátek si nezadá.Sexuální svoboda,nějakej ten speed či LSD,volnost myšlenek atd.
No tenkrát si se mě zadral více pod kůži.A není to rozhodně jenom tím,že vím co se stane v ději dopředu.Mám z toho jen jinej dojem a ty se hold mění stejně jako lidské psýché.Ne,že by to nebyla pořád sranda s tvýma hláškama.Ty tvoje perly s vklouznutím telepatickým v době kopulujících dvojic taky nejsou k zahození.Pořád je to špica psychoška s nahoru-dolů dějem,zpátečkama a vzpomínkama a zamotaností myšlenek.
Dobrá,dobrá tedy.Přeci jenom se nedá popřít spoustu věcí.Působivé stále,to rozhodně.V rámci žánru je to tutovka.Pokud chcete více takových sáhněte po podobné Pusté duši od Dana Simmonse.
Ta obálka je pořád povedená.Rozhodně zaujme na první pohled.
Až na pár zbytočných, rádoby freudovských sexuálnych vysvetlení niektorých častí príbehu (autor sa úspešne živil písaním lascívnych príbehov, medzi ľuďmi známymi pod slovom porno), sa mi kniha ako celok páčila. Veľmi pekne a opisne podaný prerod človeka, ktorý sa o schopnosť hrabať sa druhým v hlavách a čítať im myšlienky, nikdy neprosil. Samotný príbeh je chuťovka a forma, akou je podaný, ho radí k vysokému nadpriemeru. Silverbergovi sa podarilo niečo, čo ho navždy zaradilo medzi autorov aspoň jedného majsterštiku. A tým "Umírat v nitru" nepochybne je.
Něco málo postřehů, co mě zpětně napadly ohledně 'Dying Inside': Identifikace s hlavním hrdinou Davidem nebyla v době čtení tak silná, ale teď je, jelikož strávil celý život nevyužitím svého potenciálu, spíše držením se stranou a přežíváním... něco s čím sám silně zápasím. Většina dobré sci-fi, pro mě, je psychologická studie, něco hluboce lidského, zasazené do pouhých žánrových kulis, skoro jako kdyby ani nebyly nutné, jen to autorům přišlo příhodné a to jim svého času naroubovalo nálepku béčkového žánru (a tenhle text je toho nejlepším příkladem). A ještě jedna věc... eventuelně bych k němu našel cestu, ale jde o to, že jsem ji k němu našel ve správný čas - tahle kniha mě přivedla ke Kafkovi.
Podle mě obsah na zadní straně knihy úplně nesouhlasí se skutečným příběhem. Selig nikdy neřekl, že si svého "daru" neváží. Jak v závěru popsal, nikdy se o tuto schopnost neprosil, byl prostě vybrán nějakou vyšší mocí.
Pokud se jedná o hlavní postavu, nebyla mi sympatická, to je ale normální a dokonce i lepší než kdybych si Seliga oblíbila. Autor opravdu důvěrně vystihuje a popisuje mentalitu zcela normálního člověka jako jsme my obdařenou o onu schopnost. Pokud by se něco takového přihodilo v realitě, myslím že by se daný člověk cítil právě takto. Líbilo se mi i občasné vkládání výstižných citátů.
Co se mi opravdu nelíbilo a až protivilo bylo množství intimních scén, které tam vůbec nemusely být. Asi mají sloužit k nalákání jednodušších čtenářů, ale za mě teda palec dolů.
Konec byl očekávaný a překvapivě klidný. Ponaučení je jasné: Po tu dobu, co jsi tady, žij!
Byla jsem na tuto knihu zvědavá a natěšená... ale že by to byla bomba, tak to fakt ne... psychedelická slátanina s dobrou myšlenkou, co se rozplizla...
Čte se to dobře, možná na mě moc choulostivých scén. Jinak za začátku jsem myslel, že svojí proměnu nemyslí vážně a David mi nebyl sympatický, ale tak ve 3/4 knihy jsem ho začal chápat a vžíl se do něj. Jeho přehnaná sebelítost je často i mým problémem, rozhodně si z toho něco vezmu. "Kdo hledí do dírky, může vidět něco co nechce."
Což o to, Silverberg psát umí, jenže!, pokud jako já potřebujete, aby hlavní postava byla trochu charakterní, nebo alespoň došlo ke katarzi či nějakému prozření, tak budete znechuceni touto ukvičenou sebestřednou troskou. Nelíbilo se mi to vůbec. Ale za styl ty tři hvězdy dám.
Kniha je psaná celou dobu z pohledu Davida (telepata) samotného. Je o tom, jak ve svém středním věku začíná tuto svou schopnost ztrácet až ji ztratí úplně. Časové linie často přeskakují do jeho dětství a mládí, kdy přemítá o tom, jaké to s jeho schopností bylo dříve, a na které lidi narážel. Kniha se četla celkem dobře, ale nijak zvlášť mě nepohltila, protože v podstatě od začátku je zřejmé, kam to celé spěje. Nic hlubšího jsem v ní nenašla a kromě retrospektivy byla její náplň poměrně nudná.
Skvělá, stejně jako když jsem ji četla poprvé na gymplu. Jedna z těch knih, u nichž se častokrát přistihnu, že už zase nečtu - protože přemýšlím nad něčím, co mě zrovna k textu napadlo.
Nejlepší kniha, co jsem kdy četla. O čtení mysli v knize zas až tak nejde, podstatná je ztráta této schopnosti a potřeba Davida naučit se žít bez daru, kterým tolik pohrdal. Nádherně vykreslené vztahy s okolím, které ho považuje z pochopitelných důvodů za zrůdu. Styl psaní je úchvatný a střípky z Davidovy minulosti nenásilně přispívají k pochopení hlavního hrdiny. Kniha nutí k zamyšlení nad samou podstatou lidské duše. Je surová, skoro až cynická a smutná.
Po přečtení tohohle díla už nikdy nebudete chtít vědět, co si ostatní myslí...
Mentální výlety do cizích hlav byly zachyceny skvěle. Stejně tak pochopitelná averze Judity vůči Davidovi. Vždyť David se dokázal dotknout nejniternějších zákoutí lidské osobnosti. Nejen dotknout - David se tímto nadmíru soukromým materiálem drze přehraboval svýma špinavýma rukama. Byl to slídil, který se hroutí z toho, že svou schopnost ztrácí: že ztrácí svou výhodu a výjimečnost. Získal ale něco jiného: konečně je schopen začít budovat mezilidské vztahy. Pro ty je životně důležité, aby si člověk občas mohl bez obav myslet svoje.
Jedna z nejlepších knih co jsem měl možnost přečíst. Nejde ani tak o samotný příběh, jako o formu vyprávění. Díky nahodilým střípkům z Davidova života se dá knížka číst prakticky pořád dokola, sem tam si proto přečtu nějakou oblíbenou kapitolu. Spousta sarkastického humoru, občas pěkná dávka deprese. Díky různým zajímavým hrátkám s vyprávěním (např. kapitola, kde hlavní postava jako průvodce popisuje svůj život fiktivním návštěvníkům jeho vlastního bytu) má kniha jedinečnou atmosféru.
První knížka, kterou jsem četla od tohoto autora a i když sci-fi nemusím, přijemně mě překvapil. Opravdu zajímavé, když zjistíte na co většina lidí pořád myslí...... Jaké by to bylo,kdyby jsme uměli číst myšlenky ostatních...??
Fascinující knížka...líbila se mi ta zvláštní atmosféra...velmi čtivý...moc hezky napsaný. Škoda že takových knížek nemá Silverberg víc...
Autorovi jsem moc nerozuměl, nejsem typ, co by lovil 100 a více samic do roka. Prapodivný apatický fatalista jako hlavní hrdina se spoustou podivných postav okolo. Téma na povídku, možná na desítky stran roztaženo na 200. Divil jsem se sám sobě, že jsem to dočetl a stejně mě to nikterak neobohatilo na dušičce.
Po pravdě,nepokrytecky ... Víte na co lidé skoro neustále myslí...? Fascinující výlet do zákoutí hlavy telepata a ještě dál. Upřímná sonda,scifi-psycho s užasně čtivou návykovostí :-)
Hodně zajímavá knížka. kdo by nechtěl umět číst myšlenky. :) Ale co pak, když se schopnost vytratí...? Líbila se mi ta ponurá atmosféra.
Brilantní, fascinující, nezapomenutelné a přesto opakované čtení zasluhující! Psychologické, básnivé, otevřené, inspirující k průzkumu mnoha témat. Kolik otázek jen na téma mrhání talentem ve vás tahle kniha probudí... Myslím na Leonarda da Vinciho umírajícího se slovy „Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo.“. Co by pak měl říkat „normální člověk“... – Mistrovský překlad Petra Kotrleho.
Výpisek (láska na první pohled s touto pasáží má už skoro dvacet let): „Úžas: starý Schiele je mystik, extatik! Po mrzutosti ani památky. Žádná temná luteránská mstivost. Tohle je ryzí budhismus: Schiele stojí v bohaté prsti svých polí, opřený o motyku, nohy zabořené, a rozmlouvá s vesmírem. Bůh proudí do jeho duše. Dotýká se jednoty všech věcí. Nebe, stromy, země, slunce, rostliny, potok, hmyz, ptáci – všechno je jedno, část bezešvého celku a Schiele s tím souzní v dokonalé harmonii. Jak je to možné? Jak může tak mrzoutský, nepřístupný člověk ve svých hlubinách chovat takovou extázi? Raduj se s ním! Je plný vjemů. Ptačí zpěv, sluneční paprsky, vůně květin a hrud rozorané půdy, šelest zelených, ostrolistých obilných stébel, stružka potu stékající po zarudlé, vrásčité šíji, zakřivení planety, hebký ukvapený obrys měsíce v úplňku – ten muž je v objetí tisíce radostí. David s ním jeho rozkoš sdílí. V duchu pokleká, s úctou a bázní. Svět je mocný chorál. Schiele se probírá ze strnulosti, zvedá motyku a nechává ji dopadnout; pevné svaly se napínají, kov se zarývá do země a všechno je, jak má být, všechno se podřizuje božskému záměru. Takhle tráví Schiele své dny? Je takové štěstí vůbec možné? David s úžasem zjišťuje, že oči se mu plní slzami. Tento prostý, úzkoprsý muž žije v každodenní milosti.“
Autorovy další knížky
| 1998 |  Pozitronový muž |
| 1993 |  Příchod noci |
| 1992 | Proti proudu času |
| 1994 | Dítě času |
| 1992 | Muž v labyrintu |
„Sám neschopný dát, nemůže ani přijímat. Jeho duše vytvrzená samotou a neochotou odpouštět se stává nepřístupnou, a tak ho ostatní těžko mohou milovat. Smyčka se zatahuje a on je v ní lapený.“
Hluboce intimní psychologická zpověď sociálně izolovaného člověka, uzavřeného ve své zvláštní, nadlidské mysli. David Selig je telepat, vlastně je to celkem obyčejný chlap, jako každý má své naděje, strachy, neurózy – pravda, těch neuróz má možná o něco víc, a kromě toho má neobyčejnou mysl, mysl umožňující číst myšlenky ostatních lidí. Čtenář se s Davidem setkává v okamžiku, kdy o tuto svou zvláštní schopnost začíná přicházet.
Příběh je hluboce psychologický, je to mimořádně niterní zpověď. Autor skrze protagonistu tráví množství času vnitřními úvahami, vnitřními monology, téměř dokonale tak vystihuje patologický neuroticismus protagonisty, všechny ty neustálé pochybnosti, sebenenávist, neustálé obavy, neurózy, úzkosti, deprese, izolace v nitru, neschopnost navazovat funkční vztahy, odlišnost je zde životní trest. Ze zjevných důvodů je příběh spíše melancholický, často deprimující a depresivní, protagonista se utápí v marasmu sebelítosti. Hodně mi to připomnělo jiné podobné prózy, Kafkovu Proměnu, nebo Odepsaného od Osamu Dazaie. Je to podobné, minimálně v té izolaci od společnosti, osamělosti, neschopnosti se napojit. Je to podobné strachem ze života, strachem ze štěstí, přesto je to však jiné. Na rozdíl od Kafky a Dazaie Silverberg příběh naštěstí koncipuje spíš jako pokus o nový začátek, přechod, restart života. Je zde tedy pořád naděje, přestože po většinu času není moc vidět.
Komentář možná působí dost depresivně, nicméně román je rozhodně zajímavý. Osobně na mě zapůsobil velmi hluboce, proto hodnotím, jak hodnotím. K protagonistovi jsem pociťoval lítost, nicméně přes všechno negativní, též sympatie. Osud si nikdo z nás nevybírá. Kniha je zařazena v řadě „SF Masterworks“, napsána význačným SF autorem, nicméně určitě lze argumentovat, zda do sci-fi skutečně patří. Jediným sci-fi prvkem je zmíněná telepatie, ta sice hraje příběhově zásadní roli, přesto jde o vedlejší prvek, vedlejší prostředek, jádrem je psychologický román. V rámci zkoumání různých stylů a společenských extrémů to však funguje. Zájemcům lze doporučit.
„Žijíce, trápíme se. Umírajíce, chceme žít.“