Ztracená země: Příběh moderního Ruska
Filip Scherf
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542942/bmid_ztracena-zeme-pribeh-moderniho-ruska.jpg
5
10
10
Proč se Rusko odpoutalo od západního světa? Celý západní svět se přinejmenším v posledních letech snaží pochopit současné Rusko. Analytici, komentátoři i filozofové se však opakovaně dopouštějí chyby, která stojí za dosavadním zmatením z ruské politiky, společnosti i historie: vykládají je totiž prizmatem západních hodnot, idejí a zkušeností. Avšak ruské dějiny i současnost stojí na odlišných základech, nesou si jiná traumata, mají jiná očekávání a naděje. Řídí se tak pro západního pozorovatele často těžko pochopitelnou dynamikou. Kniha Ztracená země tuto chybu napravuje a vypráví historii moderního Ruska po rozpadu Sovětského svazu z ruského pohledu. Líčí příběh nepovedené ekonomické transformace, za níž stáli američtí konzultanti a která zrodila oligarchy i zášť vůči Západu. Předkládá příběh bývalé velmoci, která padla téměř na úplné dno, dokud jí někdo neslíbil obnovit velikost a sílu — a to i za cenu odcizení od demokratického světa. A odhaluje tak příběh postupného ztrácení země, jehož si však málokdo všímal.... celý text
Přidat komentář
Mistrně zpracovaná kniha s kvalitním ozdrojováním a spoustou profesionální práce. Autora obdivuji za jeho znalosti.
Můj dojem z knihy je, oproti ostatním komentářům, rozporuplný.
Vzbudila ve mně dojem, že po rozpadu SSSR, tady byla jistá snaha Ruska se začlenit na Západ, ale nabubřelost a špatná komunikace poradců z USA všechno zhatila - vysvětleno v kapitolách o zpackané privatizaci a zrodu oligarchů. Kdyby USA nepřehnalo svá očekávání, mohlo vše dopadnout jinak?
Kamenem úrazu byl pak ten kontrast mezi sociální situací Západu v nultých letech a bídného stavu ruské ekonomiky. Nástup Putina, vládce a absolutisty bylo jen logické vyústění předchozí neschopné vlády Gorbačova a Jelcina a nespokojenosti a frustrace obyvatel Ruska. Mohlo to snad dopadnout jinak? A že se tolik pozastavujeme nad potřebou vlády pevné ruky?
Trochu mě to implikuje římský styl vládnutí, kdy centrem moci byl Císař, který v rukou držel absolutní moc a senát plnil jeho příkazy. Nic neobvyklého a v praxi vyzkoušeno po staletí. A za Císařství Řím rostl a budovalo se to, co dodnes obdivujeme, zatímco za republiky byla jedna občanská válka za druhou a lid trpěl.
Takže to, že Rusko je prostě zcela odlišné od "našich" západních hodnot nemusí ještě zjevně znamenat, že je zcela špatné. Jen je ztracené z našeho pohledu. On ten Západ ve své bohaté historii má také spoustu přešlapů a zda je liberální politika státu a dravý kapitalismus opravdu tím všelékem se ještě v budoucnosti ukáže. Zatím to vypadá že "máme pravdu my", ale co je to Pravda?
Chce to rozhodně hlubší studium, tato kniha je jen takový úvod a nejde moc do hloubky - Nicméně účel splnila. Trochu mně tam chybělo více příkladů z historie Ruska a zdůvodnění některých geopolitických vztahů, ale to je možná jen mojí neznalostí.
Volné vyprávění o soudobých dějinách Ruska s přesahem do začátku současné války na Ukrajině. Autor někdy pracuje se zdroji trochu ledabyle, někdy necituje vůbec a někdy cituje notoricky známé informace. Proto bych to nazval volným vyprávěním. Je to srozumitelné pro ty, kdo neznají historické souvislosti pádu SSSR a vývoje 90. a nultých let. Kdo historické souvislosti zná, něco mu může chybět a něco mu může připadat příliš zjednodušené. Pro potřeby knihy je to však dostačující, tj. potvrdit hypotézu, že současné Rusko je pro západní svět tzv. "ztracená země" (nelze s ní komunikovat, obchodovat, spolupracovat, mluví jiným jazykem).
Skvělá práce! Jasné a pochopitelné, bez emocí. Měla by to být "povinná" četba :-)
Bohužel po přečtení se tušení, že jiné řešení než válka není, mění v jistotu :-(
„Papírový reset vztahů Ruska s USA, jak si všiml historik Arthur Rachwald, byl nakonec pouze další epizodou v dlouhé řadě tendenčních zlepšení vztahů Moskvy se Západem, které se v historii periodicky opakovaly a byly ruskou elitou zištně využívány k získání času a prostoru pro rozvoj vlastní ruské domácí i zahraničněpolitické agendy. Rusko tak mělo bohaté zkušenosti s nasazením přívětivé masky líbivé pro naivní Spojené státy – a pro Západ jako celek. Pod vstřícnou maskou se však rozvíjely ambiciózní mocenské plány, neslučitelné se západními představami o přátelském Rusku.“
„Právě mnohovrstevná tragédie devadesátých let je zásadní pro pochopení ruské společenské poptávky po osobě jako Putin; po politikovi, který svou agendu explicitně postavil na kritice sdíleného ruského traumatu devadesátých let a přišel s alternativní vizí znovu mocného Ruska.“
„Američané a do značné míry také Evropané nedokázali pochopit hloubku ponížení, kterou Rusové cítili po ztrátě svého impéria.“
Název knihy je velmi výmluvný. Rusko je ztracená země. Autor předkládá výklad moderních dějin Ruska se zaměřením politický systém. Na úvod je třeba poznamenat, že práce je to velmi podobná knize „Všichni muži Kremlu“ od Michaila Zygara. Scherf svou práci podobně strukturuje a na Zygara se často a v mnohém odkazuje, přesto obsahuje mnohé, co Zygar pomíjí, zejména místy lehce odlišný západní pohled. Premisou knihy je neschopnost západu Rusku jakkoliv porozumět, porozumět ruské národní mentalitě, zejména zcela chybná aplikace západního způsobu přemýšlení a západních pravidel morálky na chování Ruska a jeho představitelů, a v neposlední řadě naprostá neschopnost, hraničící až s hloupostí a naivitou, západu toto chybné vnímání Ruska v průběhu posledního století jakkoliv korigovat.
Příběh začíná zcela pochopitelně v devadesátkách, pro Rusko naprosto tragických, kde lze nalézt původ mnohého, avšak ani zdaleka ne veškerého současného Ruského marasmu. Zaujala mě přímá účast amerických ekonomických poradců v Moskvě při návrhu a implementaci ekonomických reforem po rozpadu SSSR, nebo jinak snaha o implementaci západních kulturních norem na Ruskou životní realitu, ve světle dalšího textu knihy předem odsouzeno k nezdaru. Tenhle střípek dějin jsem vůbec neznal. Dále pokračuje ve výčtu dalších dějinných událostí: předání moci Putinovi, konsolidace moci a postupný odklon od pokusů o liberalizaci, válka v Gruzii, Jižní Osetie, výměna Putin – Medveděv, opět chvilkové tání a následný rychlý propad do příkladné despocie, pak již Ukrajina a barevné revoluce, obsazení Krymu a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Výklad sleduje podobnou linii jako u Zygara, v detailech je však odlišný, předkládá odlišné závěry, odlišné motivace. Scherf se hodně zaměřuje na kulturněpolitické a morální historické rozdíly mezi východem a západem, pramenící z patrimoniálního systému, který v Rusku fungoval po staletí. K tomuto lze vysledovat mnoho ze současných ruských patologií. Z pohledu politologie se autor hodně věnuje vytváření a konsolidaci ruské „řízené demokracie“, což je samozřejmě jen eufemismus pro klasickou východní despocii. Dále též vytváření nových národních a historických mýtů – např. nekončící Velká vlastenecká válka a implementace tohoto do současného konfliktu se Západem. V knize je však mnoho dalších komentářů k mnoha dalším tématům, zmíním ještě tolikero naprostou ruskou fascinaci „fašismem“.
Na závěr malé srovnání mezi Scherfem a Zygarem s ohledem na „co číst?“. Původně jsem chtěl dát doporučení spíš ve prospěch Zygara, jelikož se zdá být autentičtější – přeci jen je to Rus, navíc je v popisu událostí výrazně detailnější. Scherf naopak často ze Zygara vychází, v mnohém se opakuje, nepůsobí to příliš originálně. Na druhou stranu předkládá někdy velmi osvěžující výklad událostí a pochopitelně události komentuje s větším časovým odstupem, což je zjevná výhoda. Po znovu projití poznámek zájemcům doporučuji přečíst obě. Obě se vzájemně doplňují, Zygar nabízí východní pohled, Scherf naopak pohled západní. Už jen tohle stojí za porovnání.
V každém případě jde o slušný pohled na mentalitu ruské vládnoucí elity, a vlastně pohled na mentalitu Rusů obecně. Kniha je přístupná, psána lehkou formou, kapitoly jsou krátké, přehledné. Nebál bych se knihu doporučit i naprostým laikům, zájemcům o dění na východě.
„A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní scény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu.““
„Rusku nerozumíme. A to opravdu hluboce.“
Nemáme soudit knihu podle obalu, ale už ten se mi moc líbí. Kniha se velmi dobře drží během čtení a listy hezky voní. Mapa Ruska také jako by dávala i tušit odpověď na otázku, jaký je hlavní problém Ruska (obava o hranice), a také naznačuje hodnotové smýšlení autora (mapa nezahrnuje Krym).
Kniha má prolog a tři části. Prolog vymezuje smysl knihy – pro mne je to čtivě přiblížit neruským čtenářům ruský pohled na jejich zemi a její pozici ve světě. To považuji za smysluplné, protože pokud nebudeme chápat ruský pohled, pak se budeme ve vztahu k Rusku dopouštět stále stejných chyb podobně jako americké a další administrativy. Kniha tak hezky doplňuje příběh ruské zahraniční politiky (společně s např. Uměním diplomacie a Dlouhým telegramem), která ukazuje, že autokratické státy mají oproti demokratickým režimům v zahraniční politice výhodu možnosti dlouhodobého a systematického prosazování svých plánů, protože v demokratických zemích se kurz plánů obvykle razantně změní na základě volebního cyklu. Tato výhoda je o to zřetelnější, pokud tyto demokratické režimy jednají z pozice bezpečí a s tím souvisejícího luxusu idealismu (jako např. USA), který často vede k obtížím pochopit vnímání světa zeměmi, které se cítí být neustále v ohrožení (jako např. Rusko).
První část se věnuje rozpadu SSSR, privatizaci a snaze o budování liberální demokracie v Rusku. Pro mne bylo v této části nejzajímavější přemýšlet nad paralelami mezi privatizací v Rusku a ČR. S jistotou můžeme říct, že obvykle na privatizacích vydělali ti, kteří profitovali nejvíce z předchozích režimů, což je minimálně z morálního hlediska nešťastné a jak v Rusku, tak u nás vedlo k velké deziluzi. Paradoxně v Rusku, na rozdíl od ČR, byli vítězové privatizace vítězi jen dočasně.
Druhá a třetí část popisují nástup Putina k moci, konsolidaci vertikály moci uvnitř Ruska a následný návrat k imperialistickému pojetí Ruska a snahu o rozšiřování moci Ruska a ruské civilizace (krásný oxymóron pro všechny, kdo kdy v Rusku byli) v návaznosti na ruskou (carskou) tradici. Jako červená nit se line těmito částmi důraz ruské společnosti na národovectví, svou výjimečnost (ta je zřejmě velkým zemím vlastní) a pravoslaví. Zdá se totiž, že v zemi, kde nic nemáte, lidem opravdu už zbývá jenom ta víra. K Putinově projevům na konci knihy bych ještě dodal, že o tom, jak je úžasné zemřít pro národ, mluví ti, kteří se umřít nejvíce bojí.
Především na posledních dvou částech knihy oceňuji, jak jsou neskutečně zábavné. Je to jako číst horor, kde sice víte, co se stane, ale nemůžete se uklidňovat tím, že je to „jen jako“. Ono se to všechno stalo a ovlivňuje nás to do teď.
Kromě erudice autora a obsáhlého poznámkového aparátu bych chtěl na knize zejména ocenit její přístupnost. Věřím, že zvláště pro akademika je náročné napsat knihu, která používá pojmy, které by samy vydaly na knihy (např. americká výjimečnost, město na hoře, řízení demokracie), přístupnou formou a bez zabíhání do zbytečných detailů. V tomto smyslu tak chci ocenit nejen to, co v knize je, ale také co v knize není. Byť věřím, že je náročné rozhodnout, co ještě do knihy přidat a co už ne.
„Rusko bylo Ruskem – a taky jím zůstane.“
Ze čtení si odnáším, že Rusko má dva problémy, které ho definují a zároveň spolu úzce souvisí. Za prvé, Rusko pokrývá velké území s dlouhými a slabými hranicemi. Za druhé, Rusko sedí na velkém nerostném bohatství. Z prvního vyplývá strach o své území. Z druhého lákavá cena pro toho, kdo toto území ovládá. První logicky vedlo, vede a vždy povede k expansionismu Ruska. Samozřejmě, že čím blíže k Moskvě bude NATO operovat, tím hysteričtěji bude Rusko reagovat, ale vidíme, že Rusko považuje za svou sféru vlivu celý svět. Relativní blízkost Moskvy k Evropě mi taky vysvětluje, proč Rusko řeší spíše Evropu než Asii, byť se jedná o asijskou zemi. Ale možná paradoxně právě Asie (a nikoli NATO) ukončí moc Ruska, byť Rusové v zajetí svých druhoválečných a studenoválečných narativů nad touto možností spíše přemýšlet nebudou. Druhé pak logicky vede k tomu, že vždy se bude nějaká skupina lidí snažit všemi možnými prostředky dosáhnout kontroly nad Ruskem. V současnosti je to Putin a jeho režim, předtím to byli oligarchové zrozeni v 90. letech. Po Putinovi to bude někdo další. Řešením ovšem není liberální demokracie; ta může fungovat v zemích, kde vítěz nezískává tolik, jako např. v ČR, SR, PL, EE, ale nemůže fungovat v Rusku, které nemá žádnou demokratickou tradici a kde vítěz získá neskutečné bohatství. Přál bych si proto, aby autor napsal ještě jednu knihu, která se bude snažit odpovědět na otázku – co s Ruskem udělat?
Knihu tak můžu radostně doporučit všem, které současné Rusko nenechává klidnými. A to by podle autora nemělo nikoho, dokud bude Rusko existovat.
Ztracená země: Příběh moderního Ruska
Mistrná dokumentaristická práce, kteří někteří zvláště prozápadní ekonomové a především politici a nejen ti nechtějí vidět ani slyšet.
Také velmi objektivně a dokumentaristicky precizní toho, proč Rusko bylo impérium už v době, kdy USA například teprve vznikaly a vysvětlení příčin, proč se prozápadní ekonomové, politici a politechnologové stali obětí projekcí vlastních hodnot a "racionálních" kalkulací do ruského chování a nechali se ukolébat klamnými nadějemi, že Rusko nalákají na konzumní přežitky.
Přes selhání USA v rámci resetu kdy západní svět díky USA vytlačil Rusko na okraj zájmu.
"Být na americkém sankčním listu je jako vyhrát politického Oskara" smál se sankcionovaný Surkov.
V zahraničí nemám žádné účty. Na Spojených státech mě zajímá jen Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Nepotřebuji víza, abych se dostal k jejich tvorbě, takže jsem západními sankcemi neztratil nic." lakonicky shrnul dopad sankcí bývalý šedý kardinál. Kroky Západu proti Rusku po anexi Krymu ruskou elity nerozdělily. Naopak, semknuly ji ještě těsněji. Sankcemi potrestaní Rusové věděli, že skutečnou újmu jim může způsobit pouze samotný ruský režim, jedině ten má moc připravit je o všechno, tak jako kdysi Chodorkovského a mnoho jiné. Rusko jako kdysi lze rozložit pouze zevnitř.
"Někdy se zabývám myšlenkou, že náš medvídek klidně jen posedět, krmit se bobulemi a medíčkem. Možná ho pak nechají na pokoji. Nenechají! Vždycky se jej budou snažit vsadit do řetězů. Jakmile jej spoutají, vyrvou mu zuby a drápy - tedy jaderné zbraně, v současnému smysl. A až je vyrvou, medvídka nebudou potřebovat. Udělají z něj vycpané zvíře a tím to skončí."
Je to dáno velmi jednoduše i historicky a především geopoliticky. Rusko je od 18. století nuceno čelit snahám Evropy zadržovat expanzi kulturně i politicky unikátního, tedy nezápadního Ruska. Vzývaná ruská unikátnost je výsledkem staletí relativní izolace obyvatel Ruska od dění hýbajícího evropským kontinentem a později také Severní Amerikou. Ruská civilizace, rozkládající se v nepropustných lesích a na nekonečných stepích se střetla s Evropou jen ve chvílích existenční hrozby.
V roce 1814 tak Ruská vojska dopochodovala do Paříže, aby osvobodila "matku Rus" od Napoleona o 131 později sovětská armáda dobyla Hitlerův Berlín. Podobná střetnutí se světem mimo Rusko vždy Rusům připomněla jejich jinakost, posílila v nich pocit "ruskosti."
Pokaždé interakci s Evropvou se bude bylo bude a je Rusko nuceno stáhnout, aby vytvořilo silnější verzi Rusko, nikoliv prozápadoevropskou verzi Ruska.
Jedině autokraticky centralizovaný systém vládnutí, podporující autonomii a nezávislost, umožnil Rusku přečkat tak dlouho v natolik nepřátelském a nejistém geopolitickém prostředí.