Ztracená země: Příběh moderního Ruska přehled

02.11.2024

„Rusku nerozumíme. A to opravdu hluboce.“

Nemáme soudit knihu podle obalu, ale už ten se mi moc líbí. Kniha se velmi dobře drží během čtení a listy hezky voní. Mapa Ruska také jako by dávala i tušit odpověď na otázku, jaký je hlavní problém Ruska (obava o hranice), a také naznačuje hodnotové smýšlení autora (mapa nezahrnuje Krym).

Kniha má prolog a tři části. Prolog vymezuje smysl knihy – pro mne je to čtivě přiblížit neruským čtenářům ruský pohled na jejich zemi a její pozici ve světě. To považuji za smysluplné, protože pokud nebudeme chápat ruský pohled, pak se budeme ve vztahu k Rusku dopouštět stále stejných chyb podobně jako americké a další administrativy. Kniha tak hezky doplňuje příběh ruské zahraniční politiky (společně s např. Uměním diplomacie a Dlouhým telegramem), která ukazuje, že autokratické státy mají oproti demokratickým režimům v zahraniční politice výhodu možnosti dlouhodobého a systematického prosazování svých plánů, protože v demokratických zemích se kurz plánů obvykle razantně změní na základě volebního cyklu. Tato výhoda je o to zřetelnější, pokud tyto demokratické režimy jednají z pozice bezpečí a s tím souvisejícího luxusu idealismu (jako např. USA), který často vede k obtížím pochopit vnímání světa zeměmi, které se cítí být neustále v ohrožení (jako např. Rusko).

První část se věnuje rozpadu SSSR, privatizaci a snaze o budování liberální demokracie v Rusku. Pro mne bylo v této části nejzajímavější přemýšlet nad paralelami mezi privatizací v Rusku a ČR. S jistotou můžeme říct, že obvykle na privatizacích vydělali ti, kteří profitovali nejvíce z předchozích režimů, což je minimálně z morálního hlediska nešťastné a jak v Rusku, tak u nás vedlo k velké deziluzi. Paradoxně v Rusku, na rozdíl od ČR, byli vítězové privatizace vítězi jen dočasně.

Druhá a třetí část popisují nástup Putina k moci, konsolidaci vertikály moci uvnitř Ruska a následný návrat k imperialistickému pojetí Ruska a snahu o rozšiřování moci Ruska a ruské civilizace (krásný oxymóron pro všechny, kdo kdy v Rusku byli) v návaznosti na ruskou (carskou) tradici. Jako červená nit se line těmito částmi důraz ruské společnosti na národovectví, svou výjimečnost (ta je zřejmě velkým zemím vlastní) a pravoslaví. Zdá se totiž, že v zemi, kde nic nemáte, lidem opravdu už zbývá jenom ta víra. K Putinově projevům na konci knihy bych ještě dodal, že o tom, jak je úžasné zemřít pro národ, mluví ti, kteří se umřít nejvíce bojí.

Především na posledních dvou částech knihy oceňuji, jak jsou neskutečně zábavné. Je to jako číst horor, kde sice víte, co se stane, ale nemůžete se uklidňovat tím, že je to „jen jako“. Ono se to všechno stalo a ovlivňuje nás to do teď.

Kromě erudice autora a obsáhlého poznámkového aparátu bych chtěl na knize zejména ocenit její přístupnost. Věřím, že zvláště pro akademika je náročné napsat knihu, která používá pojmy, které by samy vydaly na knihy (např. americká výjimečnost, město na hoře, řízení demokracie), přístupnou formou a bez zabíhání do zbytečných detailů. V tomto smyslu tak chci ocenit nejen to, co v knize je, ale také co v knize není. Byť věřím, že je náročné rozhodnout, co ještě do knihy přidat a co už ne.

„Rusko bylo Ruskem – a taky jím zůstane.“

Ze čtení si odnáším, že Rusko má dva problémy, které ho definují a zároveň spolu úzce souvisí. Za prvé, Rusko pokrývá velké území s dlouhými a slabými hranicemi. Za druhé, Rusko sedí na velkém nerostném bohatství. Z prvního vyplývá strach o své území. Z druhého lákavá cena pro toho, kdo toto území ovládá. První logicky vedlo, vede a vždy povede k expansionismu Ruska. Samozřejmě, že čím blíže k Moskvě bude NATO operovat, tím hysteričtěji bude Rusko reagovat, ale vidíme, že Rusko považuje za svou sféru vlivu celý svět. Relativní blízkost Moskvy k Evropě mi taky vysvětluje, proč Rusko řeší spíše Evropu než Asii, byť se jedná o asijskou zemi. Ale možná paradoxně právě Asie (a nikoli NATO) ukončí moc Ruska, byť Rusové v zajetí svých druhoválečných a studenoválečných narativů nad touto možností spíše přemýšlet nebudou. Druhé pak logicky vede k tomu, že vždy se bude nějaká skupina lidí snažit všemi možnými prostředky dosáhnout kontroly nad Ruskem. V současnosti je to Putin a jeho režim, předtím to byli oligarchové zrozeni v 90. letech. Po Putinovi to bude někdo další. Řešením ovšem není liberální demokracie; ta může fungovat v zemích, kde vítěz nezískává tolik, jako např. v ČR, SR, PL, EE, ale nemůže fungovat v Rusku, které nemá žádnou demokratickou tradici a kde vítěz získá neskutečné bohatství. Přál bych si proto, aby autor napsal ještě jednu knihu, která se bude snažit odpovědět na otázku – co s Ruskem udělat?

Knihu tak můžu radostně doporučit všem, které současné Rusko nenechává klidnými. A to by podle autora nemělo nikoho, dokud Rusko bude existovat.