Ztracená země: Příběh moderního Ruska přehled

včera

Skvělá práce! Jasné a pochopitelné, bez emocí. Měla by to být "povinná" četba :-)
Bohužel po přečtení se tušení, že jiné řešení než válka není, mění v jistotu :-(

22.11.2024

„Papírový reset vztahů Ruska s USA, jak si všiml historik Arthur Rachwald, byl nakonec pouze další epizodou v dlouhé řadě tendenčních zlepšení vztahů Moskvy se Západem, které se v historii periodicky opakovaly a byly ruskou elitou zištně využívány k získání času a prostoru pro rozvoj vlastní ruské domácí i zahraničněpolitické agendy. Rusko tak mělo bohaté zkušenosti s nasazením přívětivé masky líbivé pro naivní Spojené státy – a pro Západ jako celek. Pod vstřícnou maskou se však rozvíjely ambiciózní mocenské plány, neslučitelné se západními představami o přátelském Rusku.“

„Právě mnohovrstevná tragédie devadesátých let je zásadní pro pochopení ruské společenské poptávky po osobě jako Putin; po politikovi, který svou agendu explicitně postavil na kritice sdíleného ruského traumatu devadesátých let a přišel s alternativní vizí znovu mocného Ruska.“

„Američané a do značné míry také Evropané nedokázali pochopit hloubku ponížení, kterou Rusové cítili po ztrátě svého impéria.“

Název knihy je velmi výmluvný. Rusko je ztracená země. Autor předkládá výklad moderních dějin Ruska se zaměřením politický systém. Na úvod je třeba poznamenat, že práce je to velmi podobná knize „Všichni muži Kremlu“ od Michaila Zygara. Scherf svou práci podobně strukturuje a na Zygara se často a v mnohém odkazuje, přesto obsahuje mnohé, co Zygar pomíjí, zejména místy lehce odlišný západní pohled. Premisou knihy je neschopnost západu Rusku jakkoliv porozumět, porozumět ruské národní mentalitě, zejména zcela chybná aplikace západního způsobu přemýšlení a západních pravidel morálky na chování Ruska a jeho představitelů, a v neposlední řadě naprostá neschopnost, hraničící až s hloupostí a naivitou, západu toto chybné vnímání Ruska v průběhu posledního století jakkoliv korigovat.

Příběh začíná zcela pochopitelně v devadesátkách, pro Rusko naprosto tragických, kde lze nalézt původ mnohého, avšak ani zdaleka ne veškerého současného Ruského marasmu. Zaujala mě přímá účast amerických ekonomických poradců v Moskvě při návrhu a implementaci ekonomických reforem po rozpadu SSSR, nebo jinak snaha o implementaci západních kulturních norem na Ruskou životní realitu, ve světle dalšího textu knihy předem odsouzeno k nezdaru. Tenhle střípek dějin jsem vůbec neznal. Dále pokračuje ve výčtu dalších dějinných událostí: předání moci Putinovi, konsolidace moci a postupný odklon od pokusů o liberalizaci, válka v Gruzii, Jižní Osetie, výměna Putin – Medveděv, opět chvilkové tání a následný rychlý propad do příkladné despocie, pak již Ukrajina a barevné revoluce, obsazení Krymu a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Výklad sleduje podobnou linii jako u Zygara, v detailech je však odlišný, předkládá odlišné závěry, odlišné motivace. Scherf se hodně zaměřuje na kulturněpolitické a morální historické rozdíly mezi východem a západem, pramenící z patrimoniálního systému, který v Rusku fungoval po staletí. K tomuto lze vysledovat mnoho ze současných ruských patologií. Z pohledu politologie se autor hodně věnuje vytváření a konsolidaci ruské „řízené demokracie“, což je samozřejmě jen eufemismus pro klasickou východní despocii. Dále též vytváření nových národních a historických mýtů – např. nekončící Velká vlastenecká válka a implementace tohoto do současného konfliktu se Západem. V knize je však mnoho dalších komentářů k mnoha dalším tématům, zmíním ještě tolikero naprostou ruskou fascinaci „fašismem“.

Na závěr malé srovnání mezi Scherfem a Zygarem s ohledem na „co číst?“. Původně jsem chtěl dát doporučení spíš ve prospěch Zygara, jelikož se zdá být autentičtější – přeci jen je to Rus, navíc je v popisu událostí výrazně detailnější. Scherf naopak často ze Zygara vychází, v mnohém se opakuje, nepůsobí to příliš originálně. Na druhou stranu předkládá někdy velmi osvěžující výklad událostí a pochopitelně události komentuje s větším časovým odstupem, což je zjevná výhoda. Po znovu projití poznámek zájemcům doporučuji přečíst obě. Obě se vzájemně doplňují, Zygar nabízí východní pohled, Scherf naopak pohled západní. Už jen tohle stojí za porovnání.

V každém případě jde o slušný pohled na mentalitu ruské vládnoucí elity, a vlastně pohled na mentalitu Rusů obecně. Kniha je přístupná, psána lehkou formou, kapitoly jsou krátké, přehledné. Nebál bych se knihu doporučit i naprostým laikům, zájemcům o dění na východě.

„A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní scény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu.““