• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Ztracená země: Příběh moderního Ruska - Filip Scherf

Proč se Rusko odpoutalo od západního světa? Celý západní svět se přinejmenším v posledních letech snaží pochopit současné Rusko. Analytici, komentátoři i fi... detail knihy

Nové komentáře u knih Filip Scherf

Ztracená země: Příběh moderního Ruska

„Mistrná dokumentaristická práce, kteří někteří zvláště prozápadní ekonomové a především politici a nejen ti nechtějí vidět ani slyšet. Také velmi objektivně a dokumentaristicky precizní toho, proč Rusko bylo impérium už v době, kdy USA například teprve vznikaly a vysvětlení příčin, proč se prozápadní ekonomové, politici a politechnologové stali obětí projekcí vlastních hodnot a "racionálních" kalkulací do ruského chování a nechali se ukolébat klamnými nadějemi, že Rusko nalákají na konzumní přežitky. Přes selhání USA v rámci resetu kdy západní svět díky USA vytlačil Rusko na okraj zájmu. "Být na americkém sankčním listu je jako vyhrát politického Oskara" smál se sankcionovaný Surkov. V zahraničí nemám žádné účty. Na Spojených státech mě zajímá jen Tupac Shakur, Allen Ginsberg a Jackson Pollock. Nepotřebuji víza, abych se dostal k jejich tvorbě, takže jsem západními sankcemi neztratil nic." lakonicky shrnul dopad sankcí bývalý šedý kardinál. Kroky Západu proti Rusku po anexi Krymu ruskou elity nerozdělily. Naopak, semknuly ji ještě těsněji. Sankcemi potrestaní Rusové věděli, že skutečnou újmu jim může způsobit pouze samotný ruský režim, jedině ten má moc připravit je o všechno, tak jako kdysi Chodorkovského a mnoho jiné. Rusko jako kdysi lze rozložit pouze zevnitř. "Někdy se zabývám myšlenkou, že náš medvídek klidně jen posedět, krmit se bobulemi a medíčkem. Možná ho pak nechají na pokoji. Nenechají! Vždycky se jej budou snažit vsadit do řetězů. Jakmile jej spoutají, vyrvou mu zuby a drápy - tedy jaderné zbraně, v současnému smysl. A až je vyrvou, medvídka nebudou potřebovat. Udělají z něj vycpané zvíře a tím to skončí." Je to dáno velmi jednoduše i historicky a především geopoliticky. Rusko je od 18. století nuceno čelit snahám Evropy zadržovat expanzi kulturně i politicky unikátního, tedy nezápadního Ruska. Vzývaná ruská unikátnost je výsledkem staletí relativní izolace obyvatel Ruska od dění hýbajícího evropským kontinentem a později také Severní Amerikou. Ruská civilizace, rozkládající se v nepropustných lesích a na nekonečných stepích se střetla s Evropou jen ve chvílích existenční hrozby. V roce 1814 tak Ruská vojska dopochodovala do Paříže, aby osvobodila "matku Rus" od Napoleona o 131 později sovětská armáda dobyla Hitlerův Berlín. Podobná střetnutí se světem mimo Rusko vždy Rusům připomněla jejich jinakost, posílila v nich pocit "ruskosti." Pokaždé interakci s Evropvou se bude bylo bude a je Rusko nuceno stáhnout, aby vytvořilo silnější verzi Rusko, nikoliv prozápadoevropskou verzi Ruska. Jedině autokraticky centralizovaný systém vládnutí, podporující autonomii a nezávislost, umožnil Rusku přečkat tak dlouho v natolik nepřátelském a nejistém geopolitickém prostředí.“... celý text
— Romcha

---

Ztracená země: Příběh moderního Ruska

„Mistrně zpracovaná kniha s kvalitním ozdrojováním a spoustou profesionální práce. Autora obdivuji za jeho znalosti. Můj dojem z knihy je, oproti ostatním komentářům, rozporuplný. Vzbudila ve mně dojem, že po rozpadu SSSR, tady byla jistá snaha Ruska se začlenit na Západ, ale nabubřelost a špatná komunikace poradců z USA všechno zhatila - vysvětleno v kapitolách o zpackané privatizaci a zrodu oligarchů. Kdyby USA nepřehnalo svá očekávání, mohlo vše dopadnout jinak? Kamenem úrazu byl pak ten kontrast mezi sociální situací Západu v nultých letech a bídného stavu ruské ekonomiky. Nástup Putina, vládce a absolutisty bylo jen logické vyústění předchozí neschopné vlády Gorbačova a Jelcina a nespokojenosti a frustrace obyvatel Ruska. Mohlo to snad dopadnout jinak? A že se tolik pozastavujeme nad potřebou vlády pevné ruky? Trochu mě to implikuje římský styl vládnutí, kdy centrem moci byl Císař, který v rukou držel absolutní moc a senát plnil jeho příkazy. Nic neobvyklého a v praxi vyzkoušeno po staletí. A za Císařství Řím rostl a budovalo se to, co dodnes obdivujeme, zatímco za republiky byla jedna občanská válka za druhou a lid trpěl. Takže to, že Rusko je prostě zcela odlišné od "našich" západních hodnot nemusí ještě zjevně znamenat, že je zcela špatné. Jen je ztracené z našeho pohledu. On ten Západ ve své bohaté historii má také spoustu přešlapů a zda je liberální politika státu a dravý kapitalismus opravdu tím všelékem se ještě v budoucnosti ukáže. Zatím to vypadá že "máme pravdu my", ale co je to Pravda? Chce to rozhodně hlubší studium, tato kniha je jen takový úvod a nejde moc do hloubky - Nicméně účel splnila. Trochu mně tam chybělo více příkladů z historie Ruska a zdůvodnění některých geopolitických vztahů, ale to je možná jen mojí neznalostí.“... celý text
— koubin007

---

Ztracená země: Příběh moderního Ruska

„Volné vyprávění o soudobých dějinách Ruska s přesahem do začátku současné války na Ukrajině. Autor někdy pracuje se zdroji trochu ledabyle, někdy necituje vůbec a někdy cituje notoricky známé informace. Proto bych to nazval volným vyprávěním. Je to srozumitelné pro ty, kdo neznají historické souvislosti pádu SSSR a vývoje 90. a nultých let. Kdo historické souvislosti zná, něco mu může chybět a něco mu může připadat příliš zjednodušené. Pro potřeby knihy je to však dostačující, tj. potvrdit hypotézu, že současné Rusko je pro západní svět tzv. "ztracená země" (nelze s ní komunikovat, obchodovat, spolupracovat, mluví jiným jazykem).“... celý text
— S.P.I.C.Y.

---

---

Ztracená země: Příběh moderního Ruska

„Skvělá práce! Jasné a pochopitelné, bez emocí. Měla by to být "povinná" četba :-) Bohužel po přečtení se tušení, že jiné řešení než válka není, mění v jistotu :-(“... celý text
— borntobike1963

---

Ztracená země: Příběh moderního Ruska

„„Papírový reset vztahů Ruska s USA, jak si všiml historik Arthur Rachwald, byl nakonec pouze další epizodou v dlouhé řadě tendenčních zlepšení vztahů Moskvy se Západem, které se v historii periodicky opakovaly a byly ruskou elitou zištně využívány k získání času a prostoru pro rozvoj vlastní ruské domácí i zahraničněpolitické agendy. Rusko tak mělo bohaté zkušenosti s nasazením přívětivé masky líbivé pro naivní Spojené státy – a pro Západ jako celek. Pod vstřícnou maskou se však rozvíjely ambiciózní mocenské plány, neslučitelné se západními představami o přátelském Rusku.“ „Právě mnohovrstevná tragédie devadesátých let je zásadní pro pochopení ruské společenské poptávky po osobě jako Putin; po politikovi, který svou agendu explicitně postavil na kritice sdíleného ruského traumatu devadesátých let a přišel s alternativní vizí znovu mocného Ruska.“ „Američané a do značné míry také Evropané nedokázali pochopit hloubku ponížení, kterou Rusové cítili po ztrátě svého impéria.“ Název knihy je velmi výmluvný. Rusko je ztracená země. Autor předkládá výklad moderních dějin Ruska se zaměřením politický systém. Na úvod je třeba poznamenat, že práce je to velmi podobná knize „Všichni muži Kremlu“ od Michaila Zygara. Scherf svou práci podobně strukturuje a na Zygara se často a v mnohém odkazuje, přesto obsahuje mnohé, co Zygar pomíjí, zejména místy lehce odlišný západní pohled. Premisou knihy je neschopnost západu Rusku jakkoliv porozumět, porozumět ruské národní mentalitě, zejména zcela chybná aplikace západního způsobu přemýšlení a západních pravidel morálky na chování Ruska a jeho představitelů, a v neposlední řadě naprostá neschopnost, hraničící až s hloupostí a naivitou, západu toto chybné vnímání Ruska v průběhu posledního století jakkoliv korigovat. Příběh začíná zcela pochopitelně v devadesátkách, pro Rusko naprosto tragických, kde lze nalézt původ mnohého, avšak ani zdaleka ne veškerého současného Ruského marasmu. Zaujala mě přímá účast amerických ekonomických poradců v Moskvě při návrhu a implementaci ekonomických reforem po rozpadu SSSR, nebo jinak snaha o implementaci západních kulturních norem na Ruskou životní realitu, ve světle dalšího textu knihy předem odsouzeno k nezdaru. Tenhle střípek dějin jsem vůbec neznal. Dále pokračuje ve výčtu dalších dějinných událostí: předání moci Putinovi, konsolidace moci a postupný odklon od pokusů o liberalizaci, válka v Gruzii, Jižní Osetie, výměna Putin – Medveděv, opět chvilkové tání a následný rychlý propad do příkladné despocie, pak již Ukrajina a barevné revoluce, obsazení Krymu a vyvolávání nestability na východě Ukrajiny. Výklad sleduje podobnou linii jako u Zygara, v detailech je však odlišný, předkládá odlišné závěry, odlišné motivace. Scherf se hodně zaměřuje na kulturněpolitické a morální historické rozdíly mezi východem a západem, pramenící z patrimoniálního systému, který v Rusku fungoval po staletí. K tomuto lze vysledovat mnoho ze současných ruských patologií. Z pohledu politologie se autor hodně věnuje vytváření a konsolidaci ruské „řízené demokracie“, což je samozřejmě jen eufemismus pro klasickou východní despocii. Dále též vytváření nových národních a historických mýtů – např. nekončící Velká vlastenecká válka a implementace tohoto do současného konfliktu se Západem. V knize je však mnoho dalších komentářů k mnoha dalším tématům, zmíním ještě tolikero naprostou ruskou fascinaci „fašismem“. Na závěr malé srovnání mezi Scherfem a Zygarem s ohledem na „co číst?“. Původně jsem chtěl dát doporučení spíš ve prospěch Zygara, jelikož se zdá být autentičtější – přeci jen je to Rus, navíc je v popisu událostí výrazně detailnější. Scherf naopak často ze Zygara vychází, v mnohém se opakuje, nepůsobí to příliš originálně. Na druhou stranu předkládá někdy velmi osvěžující výklad událostí a pochopitelně události komentuje s větším časovým odstupem, což je zjevná výhoda. Po znovu projití poznámek zájemcům doporučuji přečíst obě. Obě se vzájemně doplňují, Zygar nabízí východní pohled, Scherf naopak pohled západní. Už jen tohle stojí za porovnání. V každém případě jde o slušný pohled na mentalitu ruské vládnoucí elity, a vlastně pohled na mentalitu Rusů obecně. Kniha je přístupná, psána lehkou formou, kapitoly jsou krátké, přehledné. Nebál bych se knihu doporučit i naprostým laikům, zájemcům o dění na východě. „A podobně jako dítě na pískovišti, které nezná lepší způsob, jak si zjednat respekt, než křik a skákání po cizích bábovičkách, vstoupilo znovuzrozené Rusko do mezinárodní scény. V blízkém zahraničí si začalo křikem a dupáním vymáhat vážnost. Američané tak nalezli Rusko plné starých imperiálních ambic. Zemi odhodlanou „obnovit svou vojenskou moc a maximalizovat svůj vliv v postsovětském prostoru, aréně, kterou Rusko vnímalo jako přirozenou sféru svého zájmu.“““... celý text
— thorir