thorir komentáře u knih

Zajímavý příspěvek do řady Mistrovských děl Evropského komiksu. Mimořádný a originální je zejména graficky, kdy obyvateli komiksového světa jsou antropomorfizovaná zvířata. Komiks je oslavou noirové detektivky z Ameriky padesátých let. Prostředí je klasické, špinavé, šedivé, temné. Epizody se odehrávají v typickém americkém velkoměstě plném otevřeného násilí a zoufalství. Všehoschopní a bezskrupulózní boháči bezostyšně využívají své bohatství, moc a vliv na úkor zoufalých chudáků, policie je často bezmocná. Protagonistou a vypravěčem příběhů je John Blacksad, tvrdohlavý černý panter a soukromý detektiv. Řeší rozmanité případy, někdy osobní, jindy méně, co případ, to epizoda. A tedy se spolu s ním pustíme třeba do pátrání po vrahovy bývalé milenky – je zajímavé, že některé ženské charaktery jsou zde obecně výrazně méně zvířecí než charaktery mužské. Následuje silný případ rodinné pomsty s příměsí segregace a rasismu. Nebo též třeba silné téma špionáže z řad levicových kruhů s jasnými odkazy na reálný dobový McCarthismus. Výčet to není kompletní, pro představu postačí. Canales má obecně zcela evidentní zájem o silná sociální a společensky kontroverzní témata: bohatství vs. chudoba, moc boháčů vs. bezmoc chudáků, zmíněný rasismus, segregace, levice a politicky a ideologicky motivované špionážní aféry minulosti, ale též třeba prosté drogy, zrada, umění a drobné osobní tragédie, vždy tak zásadně dopadající na jednotlivé rodiny. Graficky je komiks velmi výrazný. Antropomorfizace již byla zmíněna, tím však nápady nekončí. Noirové prostředí velkoměsta je často kontrastní, špinavé, šedivé, násilné a krvavé obrazy střídají obrazy jasně veselejší, s jasně akcentovanými barvami, navozující spíše pozitivní atmosféru v, jakkoliv neveselém, příběhu nebo závěru. Zaujali mě též některé dílčí detaily, např. v epizodě tematizující rasismus a segregaci v Americe padesátých let, kromě ikonického názvu, též fakt, že všechna „rasistická“ zvířata jsou ta s bílou srstí, kdežto příslušníci černých panterů mají pak pochopitelně srst tmavou a černou. Jednoduché a průhledné? Možná. Prvoplánové? Jistě. Přesto je to povedené. Komiks mě zaujal a rozhodně vyhlížím pokračování.

9 11.06.2024

Klasický román mimozemské invaze v hororovém podání. Příběh se odehrává v malém americkém městečku Mill Valey, kde si lidé – nejprve ženy – začnou všímat, že jejich blízcí vlastně nejsou tak úplně jejich blízcí. Protagonistou je místní praktický lékař, doktor Miles Bennell. Miles a několik jeho blízkých přátel zjišťují rozsah událostí a pátrají po původu změn. Pátrání je zpočátku téměř detektivní. Počáteční nevíru a skepsi záhy vystřídá hrůza v podobě hlubšího poznání a následuje nesmiřitelný boj o přežití. Nastupuje strach, paranoia, boj o život. Kdo je kdo? Kdo je člověk a kdo není? A komu věřit? Téma je klasické, text je čtivý, nicméně z dnešního pohledu hodně předpotopní, archaický a zoufale nemoderní. Hlavní postava Miles je fajn, celkem si mě získal a se zájmem jsem sledoval jeho osudy, od počátečního pátrání, přes první zásadní objevy, přes následný boj za záchranu sebe a svých blízkých, vč. decentní romantické linky. Kritice se z dnešního pohledu nevyhne často krajně nelogické chování postav, místy značně nekonzistentní děj a do očí bijící díry v příběhu. Ale též třeba zastaralý styl psaní – vyloženě mě štvala literární forma nevyřčených náznaků, „panika a strach v očích“, jako prostředek budování hororové atmosféry. Na mě to nefungovalo. Některé scény jsou dobré, např. objevy lusků ve sklepech, jiné méně, konec je výrazně slabší. Je to čtivé, není to špatné, ale není to ani skvělé. Postrádal jsem trochu víc napětí a strachu, ale je pravděpodobné, že jsem zkrátka jen zhýčkán a rozmazlen moderním stylem psaní hororu a sci-fi. Doporučit lze v rámci poznávání historie žánru.

9 11.06.2024

Kniha nemá v rámci série Horus Heresy příliš dobrou pověst. Recenze a komentáře bývají spíš negativní. V rámci rozbíhajících se galaktických událostí se jedná o mikropříběh, jehož důležitosti jsem po celou dobu nějak nedokázal uvěřit. Příběh je naznačen v anotaci a soustředí se na nesourodou skupinku Adeptus Astartes, složenou z Ultramariňáků, Hvězdných vlků, Požíračů světů a jednoho z Tisíce synů. Každá kapitula má svého význačného zástupce – velitele oddílu. Skupina pronásleduje novou obří loď z dílen temného Adepta Mechanica s posádkou Nositelů slova, mířící k domovskému světu Ultramariňáků, planetě Macragge, s cílem vyhladit a zničit vše živé. Z pohledu rozmáhajícího se kacířství není příběh příliš důležitý, ani podstatný, jakkoliv se autor snaží naznačit opak, alespoň u mě se mu to nepodařilo. Přesto obsahuje pár světlých momentů. Za zmínku stojí místy vtipné interakce mezi různými kapitulami v řadách loajalistů, nebo třeba pohled na Nositele slova a další detailní střípky jejich ústřední role v grandiózním schématu Horovy vzpoury. Co naopak chybí – to, co mě tolik baví u jiných dílů série – zajímavé a silné lidské charaktery. Obyčejných lidí je tu jen pár, nejsou vůbec zajímaví, už vůbec ne podstatní pro děj. Pouhé maso do mlýnku končící nejčastěji rozmazáno po stěnách lodních koridorů. Nejzajímavější postavou je jednoznačně Mhotep, příslušník Tisíce synů, s magickou aurou tajemna a s mysteriózním nádechem zapovězené hereze, jako předzvěst věcí budoucích. Zajímaví jsou též Nositelé slova, ani ne jejich charaktery, jako spíš pohled na kapitulu jako celek, knihu a slovo Lorgarovo, jejich kacířskou roli, jejich vztah k entitám warpu. Celý příběh je spíš balast, postavy jsou krajně šablonovité, nezajímavé, kromě výše uvedených výjimek. Po celou dobu se vlastně nic moc neděje. Mírně to vylepší až intenzivní závěr, kde se naopak děje vše najednou, vč. závěrečných soubojů loajalistů a jejich Nemesis. V každém případě je konec v maximální možné míře předvídatelný. Překlad je tentokrát hodně divný, některé věty nedávají smysl, některá slova jsou zvolena vyloženě špatně. Co je třeba „popud nutrientů“? Tahle kus je slabší, v rámci série lze s čistým svědomím vynechat. Váhal jsem mezi dvěma a třemi hvězdami. Dal bych dva a půl, pro intenzivní konec a vhled do dalších osidel chaosu.

9 11.06.2024

Možná trochu nostalgicky doplňuji komentář ke knize, která pomáhala formovat můj raný zájem o severskou mytologii. Vlastně byla jedna z prvních, co jsem si na tohle téma koupil. Jedná se o klasickou encyklopedii, v úvodu jsou dva krátké komentáře uvozující severskou a germánskou mytologii a mytologii finskou, která je v mnohém dost odlišná. Následuje vlastní slovník hesel. Ten obsahuje množství známých, méně známých anebo zcela neznámých pojmů. Od čistě mytologických, náboženských a kosmologických, souvisejících s legendami stvoření světa a konce světa, přes výčet bohů, dalších bytostí, neviditelného lidu, legendární hrdiny a krále, dále pochopitelně pojmy historické, kulturní a mnoho a mnoho dalšího z různých oblastí. Po grafické stránce je kniha nepřekvapivě plná parádních severských motivů, fotografií artefaktů, ale též třeba mapek souvisejících s výkladem, a dalších obrazů souvisejících s tím, či oním heslem. Je třeba uznat, že některé výklady a interpretace legend se od vydání posunuly. Stran současného poznání zde lze odkázat na fenomenální "Děti Jasanu a Jívy" od Neila Price. Přesto se v knize dodnes dá s radostí listovat, sem tam si přečíst jedno nebo druhé heslo, a stále nacházet něco nového.

10 10.06.2024

Další příběh Žoldnéře. Tentokrát se spolu s Ky vrací na planetu Geos, cílem je najít lék pro nemocného Lamu. Příběh je opět celkem naivní, některé příběhové skoky a zvraty vlastně vůbec nedávají smysl. To stejné lze říct o chování protagonistů. Ale co už, příběh je zde pouze částí zážitku. Jak bylo zmíněno, děj se odehrává na Geosu, z části pod hladinou jeho oceánů. Podvodní svět je zcela nový, skvělý a neotřelý. Žoldnéř s Ky opět bojují s podivnými potvorami a jako úhlavní nepřátelé se vrací nebezpečné mýtické bytosti z jednoho z předchozích dílů. V sázce je tentokrát osud utlačovaných obyvatel podmořského světa. Kresba je opět parádní, fantaskní a detailně propracovaná. I zde bych vyzdvihl obrazovou přílohu na konci sešitu – tématem je moře. Příloha je plná obrazů lodí, včetně jedné ponorky a jednoho batyskafu, moje srdcovka.

8 10.06.2024

Tohle je hodně divné, ale ve finále vlastně docela dobré. Svět Pandarve je zvláštní, podivností si čtenář všimne od prvních stránek. A naprosto chápu, že s tím někdo může mít trochu problém. Komiks se tváří jako sci-fi, ale od začátku je zřejmé, že to tak úplně klasické sci-fi není. Svět je zvláštní kombinace sci-fi, fantasy, steampunku, dieselpunku a mnoha dalších vlivů. Vesmír je podivný, soustava Pandarve se vymyká zažitým představám. Nestandardní fyziku světa je nutné překousnout a akceptovat, pak si lze dobrodružství náramně užít.

Příběh je klasický a dobrodružný, Storm a jeho společnice Zrzka jsou přeneseni do neznámého světa, ten postupně objevují, získávají nové přátele, nové nepřátele, přežívají, putují, bojují. Storm je takový ten klasický hrdinský archetyp. Zrzka je pak krásná sexy společnice / bojovnice. Nelze nezmínit též Nomáda. Komiks začal vznikat v osmdesátých letech a tato dekáda mu vtiskla jednoznačný, nezaměnitelný a oldschoolový charakter.

Na kresbu jsem si chvíli zvykal, ale nakonec je parádní, obrazy jsou fantaskní, mnohé z nich jsou dech beroucí a nezapomenutelné. Fan servis v podobě sexy pohledů na sexy bojovnice je stejně tak podstatný jako nezapomenutelný, zejména se Zrzkou v ústřední roli.

Záporáci jsou též graficky expresivní a výrazní. Například podobnost mezi Teokratem Pandarve a císařem Mingem Nelítostným z Flashe Gordona nelze přehlédnout. Podobnost s Flashem Gordonem mě vlastně napadala opakovaně, jakkoliv je to pochopitelně stále dost jiné.

Jednotlivé epizody příběhu jsou dobrodružné, zábavné. Tentokrát jsem se nechal bavit, nelogičnosti a divnofyziku jsem záměrně přehlížel, a rozhodně bych se u vydavatele přimluvil za pokračování.

14 10.05.2024

„Zákon, že entropie vždy roste, má, myslím, nejvyšší postavení mezi přírodními zákony. Pokud vás někdo upozorní, že vaše oblíbená teorie vesmíru je v rozporu s Maxwellovými rovnicemi – tím hůř pro Maxwellovy rovnice. Pokud se ukáže, že je v rozporu s pozorováním – no, oni ti experimentátoři taky občas něco zpackají. Ale pokud se zjistí, že vaše teorie je v rozporu s druhým zákonem termodynamiky, nemohu vám dát žádnou naději; nezbývá jí nic jiného než se sesypat v nejhlubším ponížení.“
-- Arthur Eddington

„Pro teoretické fyziky jsou všechny krávy sférické, to z nich dělá bystré myslitele, ale jako farmáři stojí většinou za starou bačkoru.“

V dubnu letošního roku jsem navštívil přednášku Briana Coxe „Horizons: A 21st Century Space Odyssey“ v pražském Kongresovém centru. Snad první vědec, fyzik a popularizátor světového formátu, který do svého světového turné zařadil Prahu, nebo o nikom dalším nevím. V každém případě v hledišti bylo vyprodáno a přednáška naprostá pecka. O této knize jsem v tu dobu věděl, přednáška jen urychlila objednání a přednostní zařazení do seznamu „chci číst (hned)“.

Kniha je populárně naučná, přesto, aniž bych chtěl komukoliv upírat četbu, základem kvalitního zážitku je pozitivní vztah k fyzice a matematice. Text je vlastně podstatným doplněním a rozšířením přednášky, nebo naopak, přednáška je kondenzovaná kniha. Úvodní část je shrnutí historie objevování černých děr a zejména akceptace konceptu vědeckou / fyzikální komunitou a dále pokračuje v hlavním tématu. Následně autoři postupně staví jeviště pro stále složitější a složitější scény. Trpělivě budují základy, vysvětlují koncepty, odbornosti a obtížnosti se sice není třeba příliš obávat, přesto je nutné upozornit, že text vyžaduje pozornost, trpělivost, zastavení se, přemýšlení o probírané látce. Čtenáři se postupně seznámí se základními fyzikálními modely, Newtonem, Einsteinem a jeho teoriemi relativity, speciální i obecnou, prostoročasovým intervalem, světočárami, světelnými kužely, dále Penroseovými diagramy a dalšími a dalšími jednotlivostmi studia černých děr. Obtížnost postupně roste a rozhodně se vyplatí dávat pozor. Poslední kapitoly se věnují nejnovějším poznatkům ohledně termodynamiky a vyzařování černých děr, kvantové gravitaci, kvantovému provázání, konceptu holografického principu a teorii kvantové informace. Autoři tak ukazují, jakým neočekávaným směrem v tuto chvíli míří poslední vývoj studia černých děr. A pohled je to skutečně fascinující.

Text je čtivý, tedy do té míry, do jaké si lze užít úvahy o podstatě prostoročasu. Kdo Briana Coxe zná, ví, že občas mluví jak básník, jak poeta, romanticky popisující fyzikální a matematickou realitu. V knize se občas podobné obraty nalézají také, například když popisuje planety, na kterých se vyvinuly darwinovské „nekonečné formy“. Vědecká rigorozita skrytá v básnickém jazyce krásné literatury.

Kniha obsahuje některá naprosto neuvěřitelná a pozoruhodná tvrzení, která pohladí srdce každého fyzika, matematika, ale i srdce scifisty. Text jsem si užil, ale v žádném případě nebudu tvrdit, že jsem pobral vše. Zejména závěrečné úvahy jsou obtížné, neintuitivní a vyžadují od čtenáře značnou účast a pozornost. Ať je to jakkoliv, tahle výprava do světa singularit, nekonečen a k podstatě prostoročasu je mimořádně zajímavá a fascinující. Zájemcům doporučuji.

23 06.05.2024

„Pro dělníky zhypnotizované komunistickou propagandou však nebylo žádné varování dost důrazné. Výstrahám nevěřili. Pro ně to byly jen lži třídního nepřítele, který se snažil pošpinit Sovětský svaz. Často však stačilo jen pár měsíců života v komuně, a lidé stáli přede dveřmi zatracovaných československých úřadů a prosili o pomoc. Prozření však muselo teprve přijít.“

Kniha se věnuje méně známému příběhu Českých, respektive Československých dějin, vysídleneckým projektům do tehdejšího Sovětského svazu. Jakkoliv migrace Čechů / Čechoslováků směřovala většinově na západ, našlo se několik stovek / tisícovek jedinců, kteří se rozhodli migrovat na východ, do tehdejšího „komunistického“ ráje, do Sovětského svazu, v rámci soudružské pomoci v budování socialismu a komunismu. Kniha se věnuje primárně komuně Interhelpo, okrajově jsou však zmíněny i další vystěhovalecké projekty. Historie je to nesmírně zajímavá.

Příběh začíná v roce 1924, v počátcích formování komun v Čechách, autor jmenuje důležité jedince, hlavní organizátory vystěhovaleckého hnutí, pokouší se odhalovat / odhadovat jejich motivace, napojení na tehdejší SSSR a mezinárodní komunismus, roli tehdy čerstvě zformované KSČ. Dále popisuje organizaci prvních komun, boje s Československými státními úřady, první hromadné transporty do zahraničí a s tím spojené útrapy, dojezd do cíle – v případě komuny Interhelpo předaleký a zaostalý Kyrgyzstán, město Pišpek, později Frunze, dnes hlavní město Biškek. Dále se čtenář v detailu dozvídá o budování komuny, o nepopiratelných úspěších a prvenstvích, stejně tak o nevyhnutelných nezdarech. Dále jakási konsolidace komuny, jakýsi vrchol, a později nevyhnutelný úpadek, rozpad a zánik v důsledku inherentně nepřejícího a nepřátelského prostředí období stalinismu.

Příběh je to tragický a tragédie se prohlubuje zejména v průběhu třicátých let, v období stalinismu, v době velkého teroru – ježovštiny, v období všeobecné nedůvěry vůči cizincům. Represe se nevyhýbají ani Interhelpu. Nejde pouze o to, že komuny jsou v podstatě zestátněny, zatýkáno je množství komunardů – nechvalně známý článek 58, z nichž mnozí jsou popraveni, další byli odesláni do gulagu. Ti, kteří nevyužili možnost se včas vrátit do tehdejšího Československa, toho později často litovali.

Nelze si nevytvořit dojem obrovské naivity, až hlouposti, a ideologické zaslepenosti na straně komunardů, která stála v počátku toho všeho. Pravda, byly hromadně oklamáni organizátory, komunistickými agitátory a komunistickou stranou. Ať je to jakkoliv, úsudek byl neoddiskutovatelně chybný. A Sovětský svaz se opět ukázal jako gangsterský stát, kterým byl po celou svou historii a je jím dodnes. Přesto, ta rétorika, to fanatické odmítání oficiálních varování tehdejších státních úředníků mi připomíná dnešní dobu a totální zaslepenost současných fanoušků Ruska. Mnohým to obhajování vystěhovaleckého projektu a budování socialismu zůstalo až do konce, soudě alespoň dle rozhovorů s pamětníky a jejich potomky a dalších střípků, které autor dokázal sesbírat.

Text je v každém případě čtivý, autor nijak nehodnotí, nemoralizuje, nesoudí, uvádí historická fakta – alespoň v té míře, v jaké se mu je povedlo dohledat, události popisuje s maximální snahou o objektivitu, hodnocení nechává na čtenáři. Kniha čtenářům zpřístupňuje zajímavou kapitolu Českých / Československých dějin s mnoha souvislostmi a s přesahem do dějin komunismu a Sovětského svazu. Zájemcům o historii doporučuji.

16 03.05.2024

Legie Alfa. Hydra. Tohle bylo super. Špionážní thriller ve světě Wh40k. Chytlo mě to od začátku a nepustilo až do konce. Je to plné tajemství, tajných znalostí, tajemných mystérií, lží, dvojakostí a manipulací. Je to možná přehnaně komplikované a zamotané, ale to jsem příběhu snadno odpustil. Legie Alfa a Hydra mě úplně pohltila. Lidské postavy jsou tentokrát parádní, ať už jde o hejtmany a latentně psykerské uxor Geno 52 Chiliad, nebo o tajemného a nebezpečného Johna Grammatica. Za legii Alfa pak jednoznačně tajemný Alpharius / Omegon. V textu je množství zajímavých historických poznámek k období sjednocení Terry. Chaos, primordiální ničitel, zde hraje naprosto ústřední roli. Chaos, starobylá xenosská frakce Cabal a dávné proroctví. Závěrečné dilema je nezáviděníhodné. Text je svižný a mimořádně čtivý, koneckonců autorem je Abnett. Skvělý kousek.

14 03.05.2024

Další příběh z dob Horova kacířství, nebo vlastně tentokrát ne, tentokrát se čtenář podívá do vzdálenější minulosti, na planetu Caliban, vražedný svět plný lesů, smrtících bestií a roztroušených lidských osad bojujících o každodenní přežití. Svět před příchodem Impéria. Budoucí domovský svět legie Temných andělů, tedy to, co z něho zbylo. Je to však také svět starobylých rytířských řádů, určených ochránců lidstva, jejichž vzestup byl nevyhnutelným důsledkem izolace Calibanu během Věku svárů a dlouhé noci. Jeden takový řád rytířů – hrdinů je v centru příběhu. Vlastně je to řád největší, pojmenovaný prostě Řád.

Příběh sleduje cestu dvou mladíků, přátel, protagonistů – Zachariela a Nemiela, od vstupu do řádu, iniciaci, přes tvrdý výcvik, setkání s bestiemi, hodnost rytíře. Cesta Zachariela je vlastně archetypální cesta hrdiny. Neméně důležitý je pochopitelně též základ legendy primarchy Liona El Johnsona a jeho pobočníka Luthera.

První část, odehrávající si na Calibanu, je nepopiratelně zajímavá, četl jsem se zájmem. Osudy Zachariela a Nemiela a celková historie Temných andělů zaujme, tempo je uměřené. Závěr je naopak výrazně větší nářez, civilizace na planetě Sarosh, skrytá nákaza chaosem, paráda.

Celkově tentokrát spíš průměr a tomu odpovídá hodnocení, jakkoliv to má své výrazné momenty a sympatické postavy. Semínka legendárního sváru a rozkolu v řadách Temných andělů jsou zaseta, náznaky lze vystopovat v průběhu celého textu. Závěrečné rozhodnutí Liona by si sice zasloužilo obsáhlejší komentář, náhodné je pouze zdánlivě a k vysvětlení motivace se dojde v průběhu dalších instancí příběhu. Pochopitelně lze taktéž dohledat dostupných rozsáhlých databázích historie univerza Wh40k.

9 03.05.2024

„Což není člověk pouhý květ nesený větrem a jen hory, moře, hvězdy a tato země našich bohů jsou skutečné a věčné?“

Monumentální román, o kterém bylo napsáno snad již vše a cokoliv dalšího je pravděpodobně nadbytečné. Přesto bych si dovolil zde přidat několik svých dojmů a tímto zakončit tento zcela výjimečný čtenářský zážitek. Příběh netřeba příliš komentovat, je dostatečně známý. Píše se rok 1600, anglický lodivod John Blackthorne přežije ztroskotání lodi u japonských břehů, je zachráněn a zajat, a následně se stává účastníkem zásadních politických událostí, svou odvahou a výjimečnými schopnostmi si získává přátele i nepřátele. Je figurkou na šachovnici japonských feudálních lordů. Poznává a učí se japonskou kulturu, tolik odlišnou od té západní, evropské. Je součástí epického boje o moc a vládu nad ostrovní říší.

Příběh je fenomenální. Naprosto mě to odzbrojilo a nenacházím další superlativy. Protagonisté jsou vykreslení do nejmenšího detailu, zejména pochopitelně John Blackthorne, neboli Andžin-san, lodivod. Postupné odhalování a poznávání japonských reálií té doby, poznávání kulturních odlišností, poznávání zcela jiné morálky a jiné životní filozofie, postavené na budhistických zásadách, tvoří neoddělitelnou část příběhu a je jedním z klíčových prvků výjimečnosti textu. Při čtení jsem ten kulturní šok místy sám pociťoval velmi silně. Dalším klíčovým prvkem jsou neuvěřitelně silné charaktery, předně, jak jsem již zmínil, Andžin-san, ale též Mariko-san, Toranaga-sama, Jabu-san. Ti všichni mají úlohu na šachovnici. Ti všichni, a mnozí další, čtenáře velmi silně chytnou a nepustí. Mimochodem, dalším zcela klíčovým prvkem příběhu je vztah Andžina a Mariko, aniž bych chtěl cokoliv prozrazovat, protože to postupné odhalování je stejně tak součástí zážitku, jako příběh samotný. V každém případě je tato příběhová linie to nejsilnější z celé knihy. Vlastně, charakter Mariko-san často září tak, že zastiňuje ostatní, vč. Andžina, až si čtenář klade otázku, kdo je vlastně protagonistou.

Výprava do říše samurajů, do země sakur rozkvetlých pod posvátnou horou Fudži je ve všech ohledech mimořádně silným čtenářským zážitkem. Příběh je nezapomenutelný, odzbrojující, povznášející a naplňující. Text je nesmírně čtivý. Všudypřítomný kontrast mezi banální krutostí a japonskou poetikou, mezi životem a smrtí, mezi svobodou a povinností, odvahou a odhodláním, tradicí a odpovědností je intenzivní a nelítostný. Japonská estetika, etika, morálka, tradice, oddanost, střet budhismu a křesťanství, karma a bušidó dýchají z každé stránky. Je to dlouhá kniha a patří k těm, u kterých se po přečtení sice dostaví oprávněný pocit naplněnosti, ale zároveň též pocit jakéhosi prázdna, ve smyslu „co dál“? Sedíte a přemýšlíte kam dál, protože svět se změnil, vaše vnímání se změnilo, vy jste se změnili. Jste úplnější, jste bohatší, je to jedinečný zážitek, výjimečný zážitek. Doporučuji všem.

„Život je jenom sen uprostřed snu.“

36 02.05.2024

Kniha známé a respektované sovětoložky Sheily Fitzpatrick. Název je vše vypovídající, základní charakteristikou textu je maximální stručnost. Autorka čtenáře velmi stručně provází dějinami Sovětského svazu, od jeho počátku, počínaje bolševickou revolucí 1917, přes formální rozpad v roce 1991 a další události až do roku 2022. Text je nesmírně zhuštěný a stručný. Čtenář doslova proletí všemi zásadními obdobími, všemi formativními okamžiky. Od bolševické revoluce, přes první roky diktatury proletariátu, přes krvavkou občanskou válku, smrt Lenina, následný boj o moc a konsolidace moci Stalinem, stalinismus, hladomory, čistky a velký teror, druhou světovou válku – velkou vlasteneckou válku, poválečné období, smrt Stalina, následný triumvirát, poté Chruščov, Brežněv, následně období Gorbačova, glasnosť, perestrojka a neodvratný pád. Poslední kapitola se věnuje situaci po rozpadu SSSR, divokému kapitalismu, extrémnímu rozčarování běžných Rusů, vládě Jelcina, nástupu Putina, postupnému odklonu od – zdánlivé – demokratizace, opět směrem k utužení systému, nárůst represí, proměnu v novodobou diktaturu. V několika posledních odstavcích jsou komentovány současné imperiální choutky, vč. anexe Jižní Osetie, Krymu a rozpoutání agresivní války na Ukrajině. Za zmínku stojí několik krátkých poznámek o enormních problémech s alkoholismem v mužské populaci a s tím související klesající doba dožití – to jen na okraj k současnému stavu.

Všechny podstatné události jsou krátce komentovány, doplněno je několik málo analytických postřehů, nelze čekat přílišnou hloubku, postačí opravdu pouze pro základní přehled. Výklad je podáván se snahou o maximální objektivitu, i za cenu eroze některých historických mýtů. Autorka vyjadřuje záměr vyprávět příběh „odspodu“, nicméně s ohledem na rozsah knihy je tato snaha předem odsouzena k neúspěchu – na detail prostě nezbývá místo. Nicméně je to čtivé, svižné a celkově se to čte dobře.

Při čtení jsem si kladl otázku, pro koho je kniha vlastně určena? Zájemce, který o Rusku už něco přečetl, tam mnoho nového nenajde. Snad jen někdy lehce odlišný pohled autorky na některé historické události, popřípadě jinou interpretaci běhu dějin, než zná z předchozího studia. Trochu paradoxně, nebo právě naopak, se mi hůře četli události, kde mám již něco načteno, tj. v mém případě zejména kolem bolševické revoluce, občanské války, a třicátá léta. Ta zahuštěnost a stručnost opravdu neuspokojí. Naopak dobře se mi četli období, která načtené nemám, jmenovitě, až na pár výjimek, téměř vše po Stalinově smrti. Z toho soudím, že kniha by mohla být vhodná pro laiky, vhodná pro čtenáře teprve se seznamující s dějinami molochu Sovětského svazu.

Rozumím kritice stručnosti, chápu, že někomu může výklad připadat frustrující, zjednodušený, nesrozumitelný. Náročného čtenáře kniha pravděpodobně neuspokojí, ten si však jistě najde specializovanější publikace. Naopak laický čtenář se může občas cítit ztracen, zahlcen informacemi. Přesto jsem přesvědčen, že, s trochou čtenářské trpělivosti, má kniha šanci oslovit širší publikum.

10 30.04.2024

„Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli v před, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy … Pocítil jsem celou relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války.“

„Ve válce pro mě byl asi nejhorší věcí život v duševním vakuu přízemnosti a ničemnosti.“

Vzpomínky ruského řadového vojáka na východní frontě. Vzpomínky z první linie. Text je vlastně množství více či méně nesouvisejících vzpomínek a poznámek. Nesouvisejících, časově však ukotvených v běhu bojů na východní frontě během druhé světové války. Počínaje povoláním na frontu, prvním výcvikem, dále pokračuje boji při obraně / obléhání tehdejšího Leningradu, v podstatě otřesná zákopová válka, dále postupný ústup Němců, boje v Pobaltí, v Polsku, nakonec v samotném srdci třetí říše – v Berlíně.

Autorovy vzpomínky jsou nesmírně silné, celá zpověď je prodchnuta značnou kritikou ruského / sovětského stylu velení a vedení boje. Autor popisuje pověstnou taktiku zahlcení nepřátelské obrany čirým množstvím těl, naprostou neúctu k životu vlastních vojáků, nekompetenci ruských velitelů. Na výběr mezi smrtí v předu z rukou nepřátel nebo smrtí vzadu, v týle, z rukou velitelů, komisařů, zádržných oddílů. Šílenost. Muselo to být strašné, otřesné, chybí slova.

Tímto však téma není vyčerpáno, jakkoliv se nese jako hlavní myšlenka celým textem. Autor vzpomíná a zmiňuje další a další věci. Mimo jiné obrovský problém s alkoholem – tak jako Němci provedli blitzkrieg na pervitinu, tak Rusové se do Evropy přiřítili na chlastu, permanentně opilé důstojníky a vojáky, rozkrádání eráru, nekompetentní a neschopné velení, posty za loajalitu, hrozné podmínky pro řadové vojáky, nedostatek jídla, nedostatek vybavení. Dále naprosto otřesné chování ruských / sovětských vojáků a armády jako celku k civilnímu obyvatelstvu – krádeže, násilí, znásilňování, bez ohledu na věk a cokoliv dalšího. Některé příběhy jsou doslova neuvěřitelné. Absolutní buranství a barbarství, absence humanity a jakékoliv morálky.

Příběh je vyprávěn z ruského pohledu, kritizuje primárně ruské válečné a bojové chování, nijak nehodnotí a nekomentuje pravděpodobně stejně otřesné „výkony“ ze strany Němců, i když jistému srovnání, např. v zacházení s řadovými vojáky ze strany německých versus ruských velitelů, se autor samozřejmě neubrání. A samozřejmě úplně pomíjí hrůzy německého "vyhlazování", o tom kniha vůbec není.

Kniha má nesmírnou výpovědní hodnotu, autor a spolu s ním všichni jeho spolubojovníci prožili nesmírné utrpení, tváří v tvář nelítostnému nepříteli, stejně tak tváří v tvář nekompetentnímu velení ruské armády, fanatickým a krutým politickým komisařům, jednotkám Smerš, nelidským zádržným oddílům. Sám autor v závěru přiznává, že ty největší hrůzy a zvěrstva vlastně ani nezmiňuje, ze strachu, z důvodu autocenzury, a zpětně toho lituje.

Knihu je těžké hodnotit, přes vše výše uvedené, přes zásadní svědectví, které text přináší, alespoň pro mě bylo velmi obtížné se začíst. Kompozice je rozdrobená, autor přeskakuje od vzpomínky ke vzpomínce, čtivé to prostě není, alespoň tedy pro mě. A druhá věc, přes nespornou inteligenci, citlivost a humanismus autora, jakkoliv ten nepochybně patří k těm nemnoha zástupcům ruské inteligence, kterým nebyl lhostejný humanismus, lidskost a západní přístup k civilizačním a morálním hodnotám, je v závěru textu stále cítit jakási nostalgie po sovětském zřízení – nicméně zase tak moc to nelze odsuzovat, prožil v tom celý život.

V komentáři nemám v úmyslu jakkoliv znevažovat oběti ruských/sovětských vojáků a jejich úlohu při porážce nacistického Německa, na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že ty enormní ztráty pravděpodobně nebyly nutné a dnešní chvástání Ruska rolí mučedníka je často bezpředmětné. Smrt milionů vlastních vojáků byla jak dílem agresivity nacistického Německa, tak dílem nekompetence ruského velení, nadutosti a hlouposti ruských důstojníků, krutosti politických komisařů, prosté neúcty k lidskému životu, neúcty k životu obyčejných vojáků. V souvislosti se současnou odpornou ruskou agresí a agresivitou, neomluvitelným útočením na civilní objekty a hlášenými zvěrstvy vůči civilistům je dnes autorovo svědectví o to silnější a důležitější. Doporučuji.

24 29.04.2024

Adaptace dvou historických příběhů do podoby komiksů s lehkou příměsí Manarovské nahoty a erotiky.

Indiánské léto je jednoduchý příběh z dob osidlování severní Ameriky, asi 17.-18. stol. Příběh je celkem přímočarý a jednoduchý: dva indiáni znásilní bílou dívku, následně je zločin pomstěn rukou a puškou dalšího kolonisty. Nevyhnutelně se roztáčí kolotoč násilí a nekonečné krvavé msty. Celé je to děsně divné až bizarní. Středobodem je incestní rodinka a vedle toho perverzní a zároveň puritánský pastor, nechybí vesničané a indiáni. Příběh plný incestu otevírá témata náboženské bigotnosti, viny a trestu, odpovědnosti, násilí, sexuálního násilí, a mnoho dalšího. Kresba je parádní, ženy jsou klasické Manarovské, krásné, štíhlé, sexuálně emancipované, provokativní. Sexu, nahoty a oplzlostí zase tolik není, spíš je víc násilí, zabíjení, bojů mezi indiány a bělochy. Celkově mě to bavilo.

El Gaucho je příběh z Argentiny 19. stol., zpracovává události kolem přítomnosti britské flotily v ústí řeky Rio de la Plata a vylodění v Buenos Aires. Protagonistou je britský voják, bubeník, Tom Brown. Vlivem událostí se dostává na břeh a sleduje svůj mikropříběh na pozadí výrazně větších událostí. Scénář je podobně jednoduchý jako u předchozího příběhu. A stejně jako tam, i zde autoři otevírají hlubší témata, politiku, válku, otroctví a boj za svobodu, nevolnictví, kolonie katolického Španělska, boj za nezávislost. I zde s lehkou příměsí nahoty a erotiky, i zde krásné, štíhlé, výrazně emancipované ženy, i zde místy bizarní, např. správně úchylné irské kurvičky v britské flotile. Kresba pochopitelně zcela typická, Manarovská.

Oba příběhy mě svým způsobem zaujaly, Indiánské léto přesto hodnotím o fous výše.

10 29.04.2024

Další příběh z ledového světa, ze světa neustálé zimy, mrazu a chladu. Protagonisty nacházíme tam, kde jsme se s nimi v předchozí části rozloučili. Lien žije s kmenem zrzavých lidí, stará se o syna. Události tentokrát nicméně nabírají velmi rychlý spád, veškeré jistoty a zdánlivý klid je pryč a Lien je opět nucen bojovat proti represím tyranského systému Společnosti, Bezpečnosti a Neokatolíků. Hlavním tématem je tentokrát útěk, pronásledování, skrývání se, záchrana vlastního dítěte. Děj je výrazně víc akční, napětí na útěku všudypřítomné, čtenář se rozhodně nenudí. Příběh se dále zamotává, objevují se další střípky „mytologie“ světa, zrzavců, a proč je zakázáno studovat a rozvíjet astronomii a proč jsou astronomové nejvýše v seznamu hledaných Bezpečností, dokonce ještě výše než přátelé „Zrzavců“. Tentokrát mě to bavilo.

5 29.04.2024

Tohle je zvláštní počin, je to spíš taková komiksová sbírka povídek, příběhů, povzdechů, vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou vytvořeny na motivy skutečných příběhů několika vybraných vojáků sloužících v zákopech první světové války, vytvořeny na motivy příběhů jejich smrtí. Celek je silný protiválečný manifest, vyprávěný ústy protagonistů – obyčejných vojáků – výrazně zpochybňující smysl vedení válek, národů, států, pohledem od spodu. V centru všeho je bahno, strach, smrt, hnus, hnijící mrtvoly, ostnatý drát, zákopy, bláto, smrad, nemoci, nekonečná hrůza, nekončící utrpení. Kresba je syrová, černobílá, vojáci jsou karikatury, celá válečná existence je v podání autora vlastně karikaturou na život. Vytknul bych tomu snad jen krátký rozsah, těch příběhů mohlo být víc.

8 29.04.2024

„Politici dávali jednoznačně přednost tomu, aby nepoddajná individua šířila civilizaci někde mezi hvězdami, než revoluci tady dole na zemi.“

Komiksová adaptace slavného sci-fi příběhu. Na úvod přiznám, že mě to bavilo mnohem víc než původní novela. Nebo jsem možná po všech těch letech schopný vidět víc než jen ten silný protiválečný apel spojený s autorovými zážitky z války ve Vietnamu. Dnes na mě příběh působí jinak, hlouběji, silněji. Více jsem vnímal ten přesah do politicko-společenské a civilizační roviny – vládní tyranie, globální vláda, sociální skóre, nesvoboda, cenzura, manipulace, civilizační potíže spojené s hrozbou přelidnění, environmentální hrozby, vojáci = otroci, to vše tam lze nalézt. Ten protiválečný apel tam samozřejmě je také. Celkově to na mě působí mnohem silněji než před lety.

Komiks je v každém případě parádní, kresba je syrová, explicitní, expresivní. Příběh je jednoduchý, zásadním aspektem jsou relativistické časové skoky, které mě nepřestávají fascinovat. Vlastně je to celé svým způsobem dost depresivní, samé ztráty, samí mrtví. Nekompromisní smrt je na každém rohu, na každé stránce, je náhodná, nevybíravá, všeobjímající, přesně taková, jaká by byla ve skutečné věčné válce. Prostě válka, netřeba dodávat nic dalšího. Doporučuji čtenářům předlohy i všem ostatním.

3 29.04.2024

„Stěny tu byly rudé jako syrové maso lesknoucí se krví. Byly i žebrované jako svalovina. Obklopoval je odporný puch. Vycházel z hluboké nádrže uprostřed místnosti. Nad ní byl rozkročen obrovský zmučený stroj. Celý pokroucený a s trčícími ostny nepřipomínal nic, co Culcis dosud viděl. Bylo to něco jako vrtná plošina, částečně kovová, částečně tvořená organickou hmotou. Měla čtyři pseudotesáky, zaryté hluboko do půdy a pumpovala a nasávala do té krvavé břečky čirou kapalinu.“

„Muž se zapotácel, rukama si sevřel ránu a zřítil se z cestičky do krvavé břečky. Okamžitě se potopil, jako kdyby ho jeho velká váha nebo něco stáhlo dolů. Čarodějnice zavřískala potěšením. Další oběť pro Ničivé síly.“

Hodnocení knih z oblíbených sérií je někdy zatraceně těžké. Gauntovi duchové bez debat patří oprávněně k tomu nejlepšímu, co lze ve Warhammeru 40k nalézt. Člověk chce dát téměř automaticky nejvyšší hodnocení, už jen kvůli tomu univerzu, kvůli známým a oblíbeným postavám a příběhům. Tato povídková sbírka rozšiřuje některé stávající příběhy, přidává některé nové a celkově vyplňuje některá bílá místa ságy Gauntových Důchů. Ve srovnání s posledními přírůstky a naprostými peckami jako „Jedině smrtí“, „Krvavý spolek“ nebo „Dosah spásy“ však zůstává spíš v průměru. V úvodu Dan Abnett osvětluje motivace a důvody proč sbírka vznikla. Před každou povídkou je pak krátká poznámka, taktéž z pera Abnetta, stručně představující autora povídky, uvozující příběh do kontextu nějakého většího schématu, komentující vznik, apod. Tyto poznámky jsem vždy se zájmem přečetl, prozrazují další střípky na pozadí tvorby oblíbeného univerza. Samotné povídky, jak bývá obvyklé, mají kolísavou kvalitu. Kladně hodnotím zejména ty, kde mě nějakým způsobem zaujala nějaká zajímavá nebo výrazná postava nebo událost, tj. tam kde si přes krátký formát vytvořit k protagonistům nějaký vztah. Za sebe bych vyzdvihl „Krédo Apoštolů“, „Královražda“ a „Modrá krev“. Zbytek je spíše průměr. Fandové Warhammeru 40k a zejména fandové ságy Gauntových Duchů by sbírku nicméně vynechat neměli. Více u jednotlivých povídek.

„Takto jsou ničeny sny a dobré úmysly upadají v zapomnění. Všechno se obrací v prach a zbývá jen slepé válčení v ruinách měst proti mužům, kteří bývali bratry, dokud je o rozum nepřipravilo šílenství.“

10 21.02.2024

„„Hoši, potřebujem pohnojit tenhle dub. Skočte do té jámy u kořenů a já vás zasypu hlínou.“ Udělali bychom to. Kdokoliv z nás. A starý pán by nás pohřbil zaživa, kdyby byl přesvědčen o alespoň třiapadesátiprocentní pravděpodobnosti, že je to Strom svobody, který hnojí.“

Pro tenhle nadčasový kousek z dílny jednoho z mistrů velké trojky mám slabost. Jedno z prvních sci-fi, které jsem kdysi dávno koupil. Dá se říct, že je to typický Heinlein, svižný, akční, místy hororový, často neortodoxní, zároveň s velkým důrazem na svobodu lidí, liberalismus, libertarianismus, individualismus a ve svém konečném důsledku symbolizující boj lidstva za své svobodné a nezávislé místo ve vesmíru.

Příběh je téměř klasický, sleduje průběh mimozemské invaze na planetu Zemi a boj lidstva, tedy Ameriky, proti nezvaným a nevítaným parazitickým vetřelcům. Mimozemské potvory jsou příkladně zákeřné a způsob infiltrace a postupného ovládnutí kořisti mimořádně odpudivý, název novely prozradí mnohé. Protagonisté jsou sympatičtí, odvážní, neústupní, ale často též velmi svéhlaví. Představují naprosto typické Heinleinovské archetypy: sympatický, nadaný a nezávislý hrdina, krásná sexy rusovláska, stejně sympatická, talentovaná a nezávislá, a nakonec moudrý, zkušený a rozvážný stařec, poskytující nejen metaforické vedení. Nechybí romantická linka s parádní chemií. Nechybí hororové okamžiky a paranoia, nechybí mimozemské odpornosti, nechybí náznaky mrazivých konců pozemšťanů - průzkumníků. Motivem je boj proti tyranii, proti ovládání lidí a myslí, snadno si lze domyslet dobové paralely z tehdejší reality. Fascinující jsou události spojené s posouváním hranic, průzkumem neznáma a smrtí v černočerné temnotě studeného vesmíru – linka Mary. Technicky je novela objektivně jednoznačně zastaralá, nelze se divit, originál je z roku 1951. Úroveň techniky, objevů a představ o dalším vývoji jsou zásadně limitovány dobou vzniku, jakkoliv byl zrovna Heinlein téměř prorok ohledně mnoha společenských otázek. Přesto je to stále čtivé, zábavné, otázky a nesrovnalosti, které text dnes nevyhnutelně vyvolá – a není jich málo – lze naštěstí snadno ignorovat a do příběhu se plně ponořit. Závěrečná kapitola je pak doslova jako z jiné doby, z jiného světa – opět téměř klasická výzva lidstvu k ovládnutí vesmíru, jakýsi apel na objevitelskou morálku a předurčenost vládnout a nebýt ovládán. Lidstvo nezdolné, nezničitelné, houževnaté, nevyvratitelné! Jak říkám – z jiné doby.

Mám tyhle starodávné příběhy ve velké oblibě. Příběhy z doby kolem zlatého věku sci-fi. Jsou psané tak nějak svobodněji, uvolněněji, bez současných útlocitných pravidel (mluvím o západní sci-fi), bez obav, že někoho urazí. Je to znát na textu, na vtipech, na celkové atmosféře. Někomu se to líbí, jinému ne, někoho to baví, jiný to nečte, a tak je to v naprostém pořádku, neboť vždy jde o svobodu volby. Lze parádně vidět, jak se postupně mění ideály.

Čte se to skvěle, text rozhodně patří mezi mistrovská díla SF. Doporučuji.

„Odpojil jsem sluch; svoboda projevu umožňuje člověku mluvit o psychologii améby, ale to ještě neznamená, že já ho musím poslouchat.“

20 21.02.2024

Jodorowsky je téměř vždy sázka na jistotu. Nejinak tomu je u tohoto eposu. Příběh čtenáře zavádí do Tibetu, časově neurčeno, ale řekněme někde začátek 20. stol. Protagonistou je Gabriel, potomek návštěvníků z Evropy, bílý láma, hrou osudu vychovávaný v Tibetské rodině, tulku předurčený jako nádoba k převtělení lámy Mipama. Vyrůstá, učí se, chlapec se mění v muže. Příběh je cesta, životní cesta neustálého rozvoje, učení se, příprava dle lamaistické tradice, posilování těla i mysli, snaha přemoci emoce, tužby, žádosti a zlobu, jakási východní obdoba stoicismu. Cesta pomíjivostí je série zkoušek, plná trýzně, utrpení a strastiplných muk každodenního zoufalství. Moc neznamená vítězství.

V podání autora je Tibet drsné místo, kruté místo, místo plné intrik, krve, násilí a zabíjení. Jedním z nosných témat je boj proti tyranii zlovolného uzurpátora Migmara. Pak je tu samozřejmě reinkarnace, samsára, nekonečný cyklus smrti a znovuzrození, mýtické hledání vysvobození.

Protagonista má na své cestě samozřejmě též spojence, kromě učitelů, duchovního vedení předchozí inkarnace, též mystické kočky, strážkyně chrámů. Příběh je epický, závěr monumentální. Pomsta, očista, všechno je iluze, ale i sen lze očistit od zla. Jodorowski je mistr, děj je plný kontrastů: život / smrt, krása / ošklivost, násilí / mír, osvícení / zatracení. Tibetské a budhistické tradice a mystika se tu propojuje se staršími formami, démony, magií, šamanismem a pradávným tibetským animistickým náboženstvím „bön“. Nechybí vize zkázy spojená s neodvratnými a osudovými událostmi 20. století.

Kresba je parádní, ostrá, někdy kontrastní, někdy syrová, nekompromisní. Sníh, hory, chrámy, prostředí je přitažlivé a exotické. Kniha obsahuje též celkem povedený závěrečný komentář vydavatele, osvětlující některé další prvky příběhu.

Trochu lituji, že jsem před začtením se neměl přečteno víc o budhismu, lamaismu a tibetských tradicích. Jestli to někdy napravím, pravděpodobně se k příběhu vrátím.

14 21.02.2024