V první linii: Z Leningradu až do Berlína
Nikolaj Nikolajevič Nikulin
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387731/bmid_v-prvni-linii-z-leningradu-az-do-be-2pP-387731.jpg
5
50
50
Autor nastoupil rovnou ze školy, ve věku 18 let, na nejkrvavější úsek Leningradské a Volchovské fronty. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Nepočítal s tím, že je bude někdy publikovat, a tak zůstaly 30 let v jeho pracovním stole. Byly publikovány až na naléhání spolubojovníků, v dobách relativního tání politického napětí v sovětské společnosti. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i nedávné ruské životopisy mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí – tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby. Po válce a po studiích se N. N. Nikulin stal odborným pracovníkem Ermitáže. Jeho oborem bylo umění starých evropských mistrů, vydal řadu knižních publikací a jako vynikající pedagog vychoval několik generací studentů. Jako vědecký pracovník státní instituce a evropsky uznávaný odborník navštívil několikrát i Západní Německo, kde měl možnost konfrontovat své zážitky s vojáky druhé strany; i o tom píše ve své knihy a i z těchto postřehů mnohdy mrazí. Nikulinovy vzpomínky na válku v první linii nejsou rozhodně vhodnou četbou před spaním. Knihu doprovázejí unikátní fotografie jednak samotného autora, dále oficiálního fotografa divize, ve které Nikulin sloužil – D. F. Onochina – a potom snímky H. Vierse, německého vojáka, který bojoval na druhé straně fronty a dlouho po válce se s autorem seznámil a spřátelil…... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , Elka PressOriginální název:
Воспоминания о войне, 1975
více info...
Přidat komentář
Pan Nikulin byl mobilizován ihned poté, co ukončil střední školu v roce 1941, zakusil si nejtvrdší boje v oblasti Leningradu a nějakým zázrakem celou válku přežil. Viděl to, co si my ani v tom nejhrůzostrašnějším snu neumíme představit. Jeho kniha je plna autentických výpovědí, které by nemohly za minulého režimu vyjít. Čest jeho památce!
"Na svítání před začátkem boje nikdy nezapomenu, (...) Rámus, rachot, skřípění, vytí, bouchání - pekelný koncert. A po cestě, v šedé mlze svítání, se potácí rozespalá pěchota do přední linie. Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli vpřed, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy... Pocítil jsem relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen k tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války."
Vzpomínky pana Nikulina coby inteligentního, kultivovaného a vzdělaného člověka na první linii východní fronty mají nesmírnou vypovídací hodnotu. Jak sám autor přiznává, své vzpomínky sepsal primárně proto, aby se s prožitými hrůzami vnitřně vyrovnal. A že jich bylo.
Kromě válečných hrůz a útrap autor nemilosrdně odsuzuje ruský způsob vedení války, který postrádal jakoukoliv úctu k lidskému životu, a tím de facto otevřeně zpochybňuje roli SSSR coby vítěze války. Rovněž se neštítí opakovaně odsuzovat zvířecí chování ruských vojáků na "osvobozených" územích.
Jak autor uvádí v doslovu, při sepisování svých vzpomínek byl ze strachu v mnoha ohledech až příliš mírný. I přesto k němu chovám velký obdiv. Nejen za jeho odvahu a morální postoj během války, ale především za odvahu pojmenovat věci pravými jmény. Znamenitá kniha.
Čo sa týka témy - vojna na východnom fronte - výborné sú aj knihy Krvavá cesta od Stalingradu, Hodina mŕtvych očí, Na mušce lovce a Válka nemá ženskou tvář ... ale táto kniha je jednoducho topka ..
Otřesné, velice vzácné svědectví. Smutné zjištění o neúctě k lidskému životu, o nelidských jatkách, o režimu, který nutil člověka i po válce ke strachu a mlčení.
Na konci se autor zamýšlí nad dneškem: Pravda o skutečných hrdinech, jejich jménech, místa bojů byla nahrazena monumentálními pomníky oslavujícími vítězství.
“Vždyť vztah k padlým, k vzpomínkám na naše předky - to je součást naší vyhaslé kultury. Kde chybí, není v našem životě dobrota a slušnost. Zašlapávání kostí na bitevních polích - to je totéž, co pracovní tábory, násilná kolektivizace, mazáctví v současné armádě, vznik různých mafií, zlodějina, hospodářský rozvrat.”
Docela zajímavá kniha ruského vojáka, který prošel frontou přes půl Evropy. A i přes to, že byl čtyři krát postřelen, dočkal se konce války.
Pravdivý příběh jednoho vojáka Rudé armády, který přežil druhou světovou válku. Nic nepřikreslil - takové to bylo. Osobně jsem před čtyřiceti lety vyslechl dva příběhy vojáků, kteří bojovali na ruské frontě - každý na opačné straně - proti sobě. Tvrdili, že měli obrovské štěstí, že ty hrůzy přežili. Stejně jako autor této knížky.
Po přečtení knihy Na západní frontě klid jsem si myslela, že nikdy nic tak děsivě realistického z období 2. sv. války už číst nebudu. Omyl, toto vyprávění bylo ještě mnohem děsivější, až se mi nechtělo věřit, že to bylo na východní frontě tak strašné. Znala jsem heslo "nas mnogo", ale že měl lidský život až tak malou hodnotu, to mě nenapadlo. Posílat mladé kluky do beznadějných bitev, to bylo na provaz, ne na metál. Doporučuji přečíst, ale je to velice těžké čtení. A z chování ruských vojáků na území dobytého Německa mi bylo taky špatně.
Kniha o obyčejných sovětských vojácích neaspiruje na ocenění svých literárních hodnot, je to ve své podstatě výpověď člověka - vojáka Rudé armády, který měl tu kapku štěstí, že válku přežil, ač byl jako obyčejný voják pro vojenské velení v podstatě je bezcenný materiál. Je s podivem, že tohle bylo vydáno poprvé v originále už v roce 1975, protože autor se kritice sovětského vojenského velení v průběhu II. světové války nijak nevyhýbá.
uprimne a krute spomienky sovietskeho vojaka, ktorý neglorifikoval svojich sukmenovcov, ale opisal aj zverstva cervenej armady voci civilnemu obyvatelstvu, V jeho spomienkach neprevladaju opisy bojov ako takých, ale skor opisy zivota vojaka v nich plneho ukrutnosti a smrti. Je v nich len miminum pátosu a ospevovania sovietskeho rezimu.
Hodně nezvyklý pohled na 2. světovou válku navíc od ruského účastníka a vědce. Ukazuje válku takovou, jak se jevila obyčejným vojákům, kteří víceméně fatalisticky sledovali, jak okolo umírá spousta jejich přátel i nepřátel. Velmi kritický k táboru socialismu a míru zejména k SSSR. Čtivé jsou především různé historky, ostatní úvahy již méně, ale pořád je vše vrcholně překvapivé a opravdu lidské.
"Jen mrtví se dočkali konce války" - citát řeckého filozofa Platóna mě pronásledoval po celou dobu četby Nikulinových válečných zážitků.
Konečně výživná kniha od frontového vojáka Rudé armády. Bez příkras a zbytečných žvástů. Samozřejmě, ten kdo 2. světovou válku nezažil, nemůže věrohodnost zcela posoudit, nicméně osobně věřím, že tak to v Sovětské armádě fungovalo.
Až do stránky 185 nemám ke knize výhrady. Od kapitoly Berlín,konec války už mě děj tolik nebral.. Rukopis vznikl v roce 1975. Autor sám přiznal, že později by knihu napsal jinak, nelítostněji i pravdivěji. (" V roce 1975 mi změkčoval způsob psaní strach.")
Doporučuji, konečně pořádný vývar z "mlýnku na maso", žádná propagandistická polívčička ve stylu Zápisky odstřelovače, atd, atp.
Silná kniha.
Při jejím čtení mi přicházelo na mysl, že Rusko by si zasloužilo vlastní variantu Norimberského procesu. A s Ruskem vlastně celá východní Evropa, dobytá a dlouhá léta likvidována Stalinem a jeho pohrobky.
Samotný fakt existence SMĚRŠe a nebo zadržovacích oddílů pro mne nebyl nový, ale v této knize dostává barbarství bolševického velení RA onen potřebný osobní a dramatický ráz. Který je dokresluje jednu z hlavních příčin tak obrovského množství obětí v řadách RA během WWII.
Jak autor přesně píše:
"Ve válce se plně projevila podlost bolševického zřízení. Tak jak se v mírových dobách prováděly věznění a popravy pracovitých, inteligentních, aktivních a rozumných lidí, probíhalo teď totéž, ale v ještě otevřenější a odpornější formě. Například: Z vyšších míst přichází rozkaz – obsadit návrší. Pluk útočí neúspěšně několik týdnů, denní ztráty jsou velké. Stále jdou doplnění – lidí skutečně není nedostatek. Mezi nimi jsou dystrofici z Leningradu, kterým lékaři právě předepsali klid na lůžku a pořádnou stravu po dobu tří neděl. Mezi doplněními jsou čtrnáctileté děti, na něž se vojenská povinnost nevztahuje… „Vpřřřed“ a basta! Nakonec se nějaký vojín, poddůstojník, velitel čety, někdy i kapitán či velitel roty, když vidí tu do nebe volající tupost, ohradí a řekne: „To přece nejde tak ničit lidi. Na návrší pálí nepřítel z betonového bunkru a my máme jenom 76milimetrové dělíčko. Tím ho nezlikvidujeme!“ Hned je povolán politruk, SMERŠ 4 a tribunál. Jeden z práskačů, kterých je všude plno, svědčí: „Jistě, v přítomnosti vojáků pochyboval o našem vítězství.“ Ihned dodají vyplněný blanket. Je nutno pouze doplnit příjmení, a je to: „Zastřelit před nastoupenou jednotkou!“
Ti co bojovali zůstali ve stepích a lesích ležet napořád. Než padli, zažili co je hlad, zima, nemoci, zranění a další strádání. Ti co moc nebojovali, ale hlavně veleli v drtivé většině přežili a slízli smetanu. V rudé armádě toto bylo více než zjevné.
(SPOILER)
Emocionálně náročná kniha, která autenticky a zcela syrově popisuje válku očima sovětského vojáka. Knihou se jako červená nit line beznaděj, smíření se s osudem, cynismus a lhostejnost. Sověti měli za 2. světové války dle historiků cca 26 milionů obětí, novější revidované odhady hovoří až o 35 - 40 milionech. Bylo by zajímavé dát si tu práci a zkusit spočítat, o co nižší by byly celkové ztráty nebýt milionů bezejmenných obětí při zbytečných a k nezdaru dopředu odsouzených útoků a bitev. Vyjma vylodění v Normandii byla západní Evropa podobných jatek ušetřena, na území tehdejšího Sovětského svazu to však byla každodenní realita. Sověti zaplatili strašlivou cenu, nejvyšší z nejvyšších. Nebylo rodiny, která by o někoho ve Velké vlastenecké válce, mnohdy i opakovaně, nepřišla.
Povinná četba pro všechny válkychtivé jedince, kteří mají zkreslené, zidealizované a mytizované představy o (jakékoliv) válce.
"U moci a při síle zůstali ti druzí - ti, kteří zaháněli lidi do Gulagu, ti kteří honili vojáky do nesmyslných, krvavých útoků na bitevním poli. Byli to oni, kteří konali ve jménu Stalina a kteří o tom dodnes mluví. V přední linii nikdo nekřičel - Za Stalina! - Komisaři nám to zkoušeli vypálit do hlav, ale v útocích komisaři jaksi chyběli." Naprosto dechberoucí pohled na 2sv očima sovětského vojáka...Utrpení vojáků na frontě bylo neskutečné, sám autor přiznává, že ty nejhorší části ještě vynechal. Popis toho, co s člověkem udělá válka... Kolik lidí muselo naprosto zbytečně zemřít? Další úryvek z knihy: "Slunce svítilo, vzduch krásně voněl a já jsem se neubránil myšlence na to, že v každém z těch tanků, u každého rozstříleného děla zemřeli lidé. Věděl jsem, že ten památník smrti brzy zmizí, přetavený v nové tanky a v nová děla. Přijdou noví lidé a budou znovu položeni na běžící pás války, který pracuje nepřetržitě a vyžaduje neustále nové oběti."
Popis neuveritelne diletantnosti sovetskeho vojenskeho veleni a neuveritelne zvireci vydrze tech, kterym veleli. Diky pane Nikuline
O tom, jak tupost a nadutost mála, zabila mnohé.
Smutek a marnost - s tím jsem knížku zavírala.
Po dlouhé době se mi dostala do rukou kniha, od jejíž řádků jsem se odtrhával dost nerad. Po formální stránce není nijak velkolepá, nakladatel si sem tam dovolil i nějaké hrubky a autor sám chrlí věty pod permanentním tlakem, vůbec se nepokouší o nějakou velkou literaturu (což ostatně odpovídá důvodu, proč knihu sepsal). Nejedná se ani o epické dílo, které by mělo oslnit svým příběhem. Čtivost této knihy spočívá v něčem jiném. V její syrové bezprostřednosti a věcnosti. Obsah je uspořádán do řady novel, které víceméně chronologicky mapují autorovy prožitky při jednotlivých fázích bitvy o Leningrad (kterou prodělal na Volchovském frontu), při tažení na Berlín a v závěru i v poválečném období. Rozhodně se zde nedočtete, jak mladý N. N. Nikulin zabíjel Němce po desítkách, jako tomu je v memoárech různých odstřelovačských es, i když smrt a násilí jsou na každé stránce všudypřítomné. Jde tu především o šílenství války, o povahy lidí, které se v tomto stavu anomie projeví ve své ryzí nahotě. Přestože obraz sebe sama autor nastiňuje spíš ironicky, rozhodně takto nevnímá lidskou tragédii, která probíhá všude kolem něj. Odhaluje naši slovanskou povahu až na dřeň její podstaty, neuhýbá před ničím, i když sám dodává, že se v době sepisování knihy bál vyjevit své pocity naplno. Druhá světová válka stála sovětský lid miliony životů, bylo s ním nakládáno s naprostou bezohledností, přesto obyčejní vojáci přijali svůj osud a plnili často nesmyslné rozkazy, dokud nedosáhli absolutního vítězství. A právě o obyčejném sovětském vojákovi je tato kniha. Je památníkem milionům bezejmenných obětí, které byly zmařeny na sovětské straně fronty, je kritikou zodpovědných osob, které měly na svědomí stovky zbytečných masakrů a špatných taktických rozhodnutí. Ukazuje také, že na válce není nic heroického ani romantického, že jejím důsledkem je jen smrt, zkáza a duševně poznamenaní lidé. Osobně knihu nevnímám jako literární dílo, ale jako výpověď člověka, který část života prožil v naturalistickém infernu. V tomto směru má obsah publikace obrovskou vypovídající hodnotu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) východní fronta (2. světová válka) vojenské dějiny historie a faktaAutorovy další knížky
| 2018 |  V první linii: Z Leningradu až do Berlína |
| 1982 | Ermitáž Leningrad |
„Řada za řadou, pluk za plukem. Figury bez tváře, ověšené zbrojí a zakryté hrbatými stanovými dílci. Šli v před, pomalu, neodvratně se přibližujíce k vlastní smrti. Generace odcházející na věčnost. Bylo v tom tolik zobecňujícího smyslu, tolik apokalyptické hrůzy … Pocítil jsem celou relativnost bytí a bezcitnost chodu dějin. Ocitli jsme se v roli drobného hmyzu, který je odsouzen tomu, aby shořel beze stopy v pekelném ohni války.“
„Ve válce pro mě byl asi nejhorší věcí život v duševním vakuu přízemnosti a ničemnosti.“
Vzpomínky ruského řadového vojáka na východní frontě. Vzpomínky z první linie. Text je vlastně množství více či méně nesouvisejících vzpomínek a poznámek. Nesouvisejících, časově však ukotvených v běhu bojů na východní frontě během druhé světové války. Počínaje povoláním na frontu, prvním výcvikem, dále pokračuje boji při obraně / obléhání tehdejšího Leningradu, v podstatě otřesná zákopová válka, dále postupný ústup Němců, boje v Pobaltí, v Polsku, nakonec v samotném srdci třetí říše – v Berlíně.
Autorovy vzpomínky jsou nesmírně silné, celá zpověď je prodchnuta značnou kritikou ruského / sovětského stylu velení a vedení boje. Autor popisuje pověstnou taktiku zahlcení nepřátelské obrany čirým množstvím těl, naprostou neúctu k životu vlastních vojáků, nekompetenci ruských velitelů. Na výběr mezi smrtí v předu z rukou nepřátel nebo smrtí vzadu, v týle, z rukou velitelů, komisařů, zádržných oddílů. Šílenost. Muselo to být strašné, otřesné, chybí slova.
Tímto však téma není vyčerpáno, jakkoliv se nese jako hlavní myšlenka celým textem. Autor vzpomíná a zmiňuje další a další věci. Mimo jiné obrovský problém s alkoholem – tak jako Němci provedli blitzkrieg na pervitinu, tak Rusové se do Evropy přiřítili na chlastu, permanentně opilé důstojníky a vojáky, rozkrádání eráru, nekompetentní a neschopné velení, posty za loajalitu, hrozné podmínky pro řadové vojáky, nedostatek jídla, nedostatek vybavení. Dále naprosto otřesné chování ruských / sovětských vojáků a armády jako celku k civilnímu obyvatelstvu – krádeže, násilí, znásilňování, bez ohledu na věk a cokoliv dalšího. Některé příběhy jsou doslova neuvěřitelné. Absolutní buranství a barbarství, absence humanity a jakékoliv morálky.
Příběh je vyprávěn z ruského pohledu, kritizuje primárně ruské válečné a bojové chování, nijak nehodnotí a nekomentuje pravděpodobně stejně otřesné „výkony“ ze strany Němců, i když jistému srovnání, např. v zacházení s řadovými vojáky ze strany německých versus ruských velitelů, se autor samozřejmě neubrání. A samozřejmě úplně pomíjí hrůzy německého "vyhlazování", o tom kniha vůbec není.
Kniha má nesmírnou výpovědní hodnotu, autor a spolu s ním všichni jeho spolubojovníci prožili nesmírné utrpení, tváří v tvář nelítostnému nepříteli, stejně tak tváří v tvář nekompetentnímu velení ruské armády, fanatickým a krutým politickým komisařům, jednotkám Smerš, nelidským zádržným oddílům. Sám autor v závěru přiznává, že ty největší hrůzy a zvěrstva vlastně ani nezmiňuje, ze strachu, z důvodu autocenzury, a zpětně toho lituje.
Knihu je těžké hodnotit, přes vše výše uvedené, přes zásadní svědectví, které text přináší, alespoň pro mě bylo velmi obtížné se začíst. Kompozice je rozdrobená, autor přeskakuje od vzpomínky ke vzpomínce, čtivé to prostě není, alespoň tedy pro mě. A druhá věc, přes nespornou inteligenci, citlivost a humanismus autora, jakkoliv ten nepochybně patří k těm nemnoha zástupcům ruské inteligence, kterým nebyl lhostejný humanismus, lidskost a západní přístup k civilizačním a morálním hodnotám, je v závěru textu stále cítit jakási nostalgie po sovětském zřízení – nicméně zase tak moc to nelze odsuzovat, prožil v tom celý život.
V komentáři nemám v úmyslu jakkoliv znevažovat oběti ruských/sovětských vojáků a jejich úlohu při porážce nacistického Německa, na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že ty enormní ztráty pravděpodobně nebyly nutné a dnešní chvástání Ruska rolí mučedníka je často bezpředmětné. Smrt milionů vlastních vojáků byla jak dílem agresivity nacistického Německa, tak dílem nekompetence ruského velení, nadutosti a hlouposti ruských důstojníků, krutosti politických komisařů, prosté neúcty k lidskému životu, neúcty k životu obyčejných vojáků. V souvislosti se současnou odpornou ruskou agresí a agresivitou, neomluvitelným útočením na civilní objekty a hlášenými zvěrstvy vůči civilistům je dnes autorovo svědectví o to silnější a důležitější. Doporučuji.