Hobo komentáře u knih
Tradiční výklad rozvoje sovětského státu od revoluce až po dobu, kdy sovětská armáda začala vyhrávat válku. Přes ideologickou rétoriku poměrně realistický popis.
Nechci dávat nějaký hluboký rozbor. Četlo se dobře. Je patrno, že autorkou je žena (pouze konstatování). Jen mírně ovlivněné feminismem (přijatelně) a bohužel i současnými ideologiemi méně přijatelného charakteru.
Nebudu opakovat slova Claria21, s nimiž naprosto souzním, tak jen dvě zmínky. I v knize samotné se na několika místech píše, že šlo o "ruský hladomor" a zužování na "ukrajinský" se tudíž nejeví zcela oprávněné; nejde pak o genocidu Ukrajinců, nutno přemýšlet hlouběji. Vlastně to vypadá, že existovala jakžtak nakrmená Moskva a ve zbytku země byl hlad. Prostě v zemi, kde vládnou mužici v láptích, to jinak dopadnout nemohlo. A svádět všechno, ale úplně všechno, na Stalina, se mi jeví jako primitivní.
Co absolutně nechápu: jak se mohl národ, potácející se v takovém marasmu, natolik vzchopit, že vyhrál válku?
Už v mládí jsem měl pocit silné propagandy. Ve stáří poznávám, že vlastně, konfrontuji-li to se současností, to zas tak velká propaganda nebyla.
Tak se ptám, jakou zápletku má Babička Boženy Němcové. Je zápletka v rodinné sáze, jako je Šikmý kostel, nezbytná? Podívám-li se na svůj život, jakou zápletku v něm najdu?
Překvapivě čtivé. O Mnichovu a situaci před a po Mnichovu jsem se dozvěděl mnoho nového a uvěřitelného. Takže budu muset brzy přejít k 2. dílu.
V této knize jsou zahrnuty všechny myšlenky, které mi probíhaly hlavou po celý život. Tak si to taky přečtěte!
Fenomenální publikace, přinášející mnohé u nás opomíjené informace, články a práce českého šlechtice.
Až po dočtení jsem zjistil, že se jedná o zkrácené vydání... Ale nešť, zřejmě vyhledám vydání úplné a rád si ho přečtu.
Z té knihy vane především pozitivní, optimistická nálada. Příběh má jemný mravoučný nádech, plyne klidně a přirozeně a naplňuje čtenáře dobrými předsevzetími. A tak mě při četbě napadalo, jak zásadně se duchovně liší literatura 19. století od té současné, v níž se děj řítí kosmickým tempem, popisných částí ubývá, hlavní je nenechat čtenáře oddychnout a s nějakými mravoučnými posláními - no, nenechte se vysmát. A jaká je literatura, takoví jsme i my. Ještě zřetelnější je to v hudbě...
Divíte se, že dnešní doba je tak nestabilní? Je, jací my jsme!
Proměna je fascinující. Ale i ostatní povídky či texty mají svou osobitou atmosféru.
Konečně jsem se dostal k 3. dílu. A věru nebyl jsem zklamán. Takto se má psát o minulém režimu, žádné současné ideologické žvásty.
Od Jizerských hor jsem vzdálen už cca 60 let, kam se však vracet než domů?
Text bez zbytečných detailů a kliček může někomu připadat jako nedostatečně dokumentovaný, ale proto zůstává čtivý, přehledný a srozumitelný. Autor záměrně zůstává v zobecňující, shrnující rovině, kterou dokládá historickými příklady. Čtenář znalý fakt víc nepotřebuje. Je znát, že autor není teoretik, ale právě proto neintelektualizuje a neutápí se v "odbornickém bahně."
V poměru k jasnému sdělení padá do tohoto bahna Cílkův doslov.
Základní spor mezi evolucionisty a kreacionisty spočívá v otázce "Je Bůh?" A pro odpovědi oba tábory zastávají pevné pozice na hradbách. Boj nemůže být vyhrán. Fakt je, že důkazy svědčící pro evoluci chybějí. Usilovně se hledají, ale nejsou. Takže osobně doporučuji konstatovat, že nevíme. A mezitím dál zkoumat, jak to bylo.
Toto je výborný příspěvek ke sporu.
Makarenko je ruský Komenský. Dokud jsem ho nečetl, byl pro mne spíše směšnou postavou, režimním protagonistou, něco jako oslavovaný Meresjev, "veliký sovětský člověk-hrdina". Ale jeho kniha mi ho postavila zpět mezi lidi (ostatně stejně jako Meresjeva). Příklad toho, jak státní propaganda může ublížit.
Makarenko, na rozdíl od Komenského, který byl spíše teoretik a v praxi úspěšný tolik nebyl, byl naopak dokonalý praktik, který svůj pedagogický přístup dokázal uvést v život, dokázal čelit teoretickým idealistům a byrokratům ve funkci. Je škoda, že další vývoj společnosti jeho dílo dokázal mařit a ideologicky znehodnotit.
Tuto knihu by měli povinně číst všichni pedagogové.
Velmi důstojné pokračování. Autor čtenáři nic neodpustí a nutí ho k plnému soustředění. Pokud se to čtenáři podaří, získává odměnu.
To je sci-fi naprosto jiného druhu než Asimovova Nadace. Zatímco Asimov je jasný představitel "vědecké", možno říci vernovské fantazie, v Herbertovi je pozadí "fantazy"; věda jde stranou. Asi jsem se k Duně dostal zákonitě v době, kdy mě "vědeckost", resp. "sci-fi", začala opouštět a ukazovat mi svou nedokonalost a omezenost. A zatímco literatura fantazy, se kterou jsem se setkával, jako by byla svázána s minulostí (Hra o trůny...), tato fantazy zamířila do propastné budoucnosti a je tak více spojena s mou vernovskou láskou sci-fi.
Chvílemi mi to dávalo zabrat. Leč zvládl jsem to a objevil nový svět. Nikoliv chladně "vědecky" vykalkulovaný, ale krevnatě vášnivý.
Stručný úvod do doby zániku antiky a v druhé části výběr dobových dokumentů, dokreslující tehdejší společenské problémy. Velmi dobrý úvod do hlubšího studia v tlustších svazcích.
Na rozdíl od knih Karla Poppera, k němuž se Soros (a já) vehementně hlásí, je toto snůška zmatených a nepodložených závěrů. Soros Poppera evidentně nepochopil a filozoficky jeho kniha nemá žádnou cenu. To, že jsem ji nezařadil přímo do odpadu, je dáno skutečností, že dobře slouží k pochopení autorovy osobnosti.