Povídky
Franz Kafka
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46247/bmid_povidky-fe5-46247.jpg
4
305
305
Soubor povídek obsahuje zhruba tu část díla, jež vyšla ještě za jeho života, a tedy to jediné, co autor sám připravil do tisku. Setkáváme se tu s velmi odlišně vyhraněným stylem drobných próz mladšího období, shrnutých v útém cyklu Rozjímání (knižně poprvé 1912) a vzácných mimo jiné i proto, že Kafka většinu svých raných próz spálil. Dále jsou tu dvě vývojově a umělecky významné povídky Ortel (1915) a Proměna (1916), cyklus Venkovský lékař (1919) a povídka V kárném táboře (1919). Svazek uzavírá cyklus Umělec v hladovění (1924).... celý text
Přidat komentář
Proměna je fascinující. Ale i ostatní povídky či texty mají svou osobitou atmosféru.
Jen si to tu odložím.
Čtu po několikáté.
Rozjímání - geniální zprávy o nejistotě v jakémsi neurčitém světě, v našem světě. Rozechvělé, rozmlžené, a tak realistické.
Ortel, Proměnu, Venkovského lékaře a V kárném Táboře jsem hodnotil samostatně.
Umělec v hladovění - 4 povídky se zvláštní atmosférou, trochu upovídané, ale zajímavé
Nehodnotím hvězdičkami, protože jsem nedočetl.
Strašně mě to mrzí, protože jsem se na Kafku těšil. Měl jsem chuť zabrouzdat do vod existencialismu, ale tohle asi nechápu. Jsem vážně smutný, že tuhle knihu zavírám a zařazuji do nedočtených.
Možná jsem jen ve fázi života, ve které potřebuji číst o věcech jasnějších. Určitě se k ní někdy vrátím, ale zatím odkládám.
Povídky, které jsem si užil: Proměna, Ti, kdo běží kolem; Pasažér
Sbírka krátkých příběhů, úvah a povídek z pera Franze Kafky. Řekl bych, že každý z nás, čtenářů, jeho jméno někdy slyšel. Velká část jej i četla. Málokdo však pochopil.
Mně však nevadí, že v mnoha povídkách jsem absolutně nechápal, co tím chtěl autor říci. Mně bavilo číst text, který působil jako hlavolam, jenž jsem se snažil rozebrat. Třeba jsem jej pochopil, třeba ne. Hlavní je, že kniha čtenáře zaujme, což se v mém případě stalo.
Navíc je ve sbírce i Proměna, která dodnes patří mezi mé nejoblíbenější povídky vůbec!
- „Jé, my máme Kafku, tati?“
- „Na.“
- „Ale já ho nechci číst, jen se divím, že ho máme.“
- „To máš smůlu, už jsem ti ho podal.“
Stejně bych ho asi nepřečetla, kdybych při prolistování nenarazila na povídku „V kárném táboře“ – a z ní se stala láska na první pohled. Hodnotím knížku především s ohledem na ni. Jinak „Povídky“ obsahují leccos: kromě skutečných povídek by se v jednotlivých útvarech asi daly vidět básně v próze, literární skici a obrazy, scénáře snů, útržky bez pointy („Návštěva v dole“ – aspoň já ji tam nenacházím) i jakési „myšlenky pojaté coby žánr“, jak je vytvořili Pascal či Lichtenberg.
Vím, že dělení literatury do proudů a směrů je jenom orientační, ale stejně jsem si nemohla pomoct a nacházela jsem v Kafkovi skoro celou duhu moderny. Je tu impresionismus (třeba „Roztržité vyhlížení“ z okna, kde se západ slunce zrcadlí na tváři dívenky!), dadaismus (bytost zvaná Odradek ze „Starosti hlavy rodiny“ vypadá, jako by vyskočila z kompozic dadaisty Marcela Duchampa), surrealismus (z „Císařského poselství“ cítím frustraci z bezvýchodnosti a nesmyslnosti, tak příznačnou pro noční můry), expresionismus (třeba „Starý list“ o invazivním vojsku s masožravými koňmi, hlavně však „Venkovský lékař“), a dokonce snad i poetismus („cirkusové“ povídky, obsahující jakoby pohádkové okouzlení: hlavně „Na galerii“). Kafka-modernista dává smysl, byť se tím samozřejmě nevyčerpává jeho originalita; hlavně je to Kafka-Kafka. :)
Některé povídky komentuji zvlášť, tady se zdržím jen u dvou. Osobně si myslím, že „Ortel“ je poněkud přeceňované dílo – na rozdíl od „Zprávy pro jistou Akademii“, která by podle mě měla být daleko známější. Povídka o opičákovi, jenž se stal člověkem, je úžasný obraz evoluce z vlastní vůle, ale zároveň (zdá se mi) evoluce degenerativní, k horšímu – a tudíž i působivá kritika lidství.
Nejvíc mě uchvátila už zmíněná „V kárném táboře“. A to přesto, že jsem si z ní téměř jistě měla odnést jiný dojem a morální závěr, než ke kterým mě dovedla. Charismatický a oddaný důstojník citově fixovaný na mučicí/popravčí stroj, případně na jeho zvěčnělého konstruktéra, ve mně vzbouzel otázku, proč jen výjimeční lidé věnují tolik lásky destruktivním a ošklivým věcem. [spoiler] Když pak důstojník obětoval život ve víře v jakési paranáboženství „aparátu“ a také proto, že odmítal změnu táborového režimu, bylo mi jasné, že bych udělala totéž (stejně to má i vypravěč), protože – Treue bis zum Tod, bez toho není lásky. Rozhodně mi byl bližší, než měl.
Závěrem se omezím už jen na dva postřehy: Zaprvé o citlivosti a empatii vypravěče – takže hádám, že i samotného Kafky, kterého jsem si jako osobnost oblíbila. A zadruhé o tom, že v jeho prózách nabývají povolání a profese (obchodník, venkovský lékař, strážný před budovou soudu,...) pekelných, obludných, mučivých a abnormálních forem. Dobře, jako všechno, ale zdá se mi, že o povoláních to platí obzvlášť.
Nikdy bych nevěřila, že se mi bude Kafkova tvorba tak moc líbit. Úplně jsem se zamilovala. Pravda, nebyla to láska na první pohled, ani na druhý, ani na třetí,…:-)
První část knihy (Rozjímání) pro mne bylo určitým seznámení s Kafkou. Docházelo k lehkému oťukávání a sžívání se s jeho stylem. Zpočátku jsem si vybírala ty nejkratší povídky (např. Roztržité vyhlížení – 4 věty), Bída starého mládence – 2 věty). V mysli mi vyvstávaly popisované situace, obdivovala jsem Kafkovu schopnost vylíčit moment, nechápala jsem jeho promluvy a mnohdy jsem se ztratila tak, že jsem musela začít číst znovu. Čím více jsem s Kafkou trávila času, tím snáze se mi četl a postupně jsem zvládla přečíst i několik povídek za sebou, aniž bych se musela vracet na začátek:-)
„Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, aby je odsunul. Nikoli, nejde to, jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.“ (povídka Stromy)
Povídky v Rozjímání jsou spíše než povídkami jistými útržky, autorovým rozjímáním (lépe to sama vyjádřit neumím)… Jsou sice ideální k „proniknutí“ ke Kafkovi, avšak z celé knihy mi přišly na čtení nejnáročnější a někoho mohou od dalšího čtení odradit…
Ortel jsem četla již dříve. Doporučila mi ho osoba, jejíhož názoru na knížky, si hodně vážím… A chtěla jsem si ho přečíst znovu, a tak se stalo, že jsem narazila na tuto knihu. Dá se toho v ní objevit spoustu. Nejvýrazněji mě bil do očí narušený vztah otce a syna a potřeba skrývání svého pravého já. Nezdravý vztah F. Kafky a jeho otce je promítnut i do některých dalších povídek (např. Proměna – k té jsem napsala samostatný komentář, nebo Jedenáct synů)… Říká se, že ke Kafkovým dílům lze proniknout až po seznámení s osobou autora. Ano, rozhodně to pomůže v rozklíčování určitých prvků, témat, myšlenek a k pochopení toho, z čeho vycházel. Nicméně nemyslím si, že se bez znalosti jeho života nedá jeho dílo číst. Já jsem toho důkazem:-) Není pro mě důležité pochopit, proč to napsal, jak to psal. Líbí se mi to, nacházím v jeho textech svá vysvětlení. Baví mě představovat si to, co popisuje. Jeho povídky mi poskytly nezapomenutelný čtenářský zážitek. Ano, hodně významů mi uniká, ale nevadí mi to. Příště třeba objevím další. Díky jeho povídkám si skládám dohromady svůj obrázek o Franzovi…
Každá povídka má co nabídnout. Oslovila mě mimo jiné V kárném táboře. Cestovatel, důstojník, odsouzený, voják a zvláštní aparát – na první pohled povídka o popravě je podle mě obecně o nesmyslném lpění na něčem, co máme rádi, v co slepě věříme, máme s tím spojený velký kus našeho života, nejsme schopni otevřít oči a vidět a je nám zatěžko přistoupit na změnu. Pro někoho může být pak vidina změny neúnosná… Kafka měl výjimečný dar. Na absurdních motivech (umělec na hrazdě, umělec v hladovění, proměna v brouka, zpráva o předchozím opičáctví, atd.) vystaví „něco“, co v sobě skrývá mnoho zajímavých myšlenek a pohledů na život a svět vůbec. Ani o překvapivé pointy není nouze (třeba Malá paní mě dostala)… Doporučuji, není to sice lehké čtení, ale stojí za to!
„Tuto tužku nasadil teď nahoře na kámen; kámen byl velmi vysoký, ani se nemusil shýbat, zato však se musil předklonit, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Jakýmsi obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: „Zde odpočívá –“ (úryvek z povídky Sen)
Na mě to bylo dost těžký, asi jsem se dostatečně nesoustředil, ale nedařilo se mi dostat za slova. Smysl některých povídek mi úplně unikl.
Já vlastně nevím, jak tuhle knihu ohodnotit... Mám rozporuplné pocity. Je to můj první střet s Kafkou a bylo to hodně náročné. Krátké útržky bez děje a příběhu, střídané bizarními až psychedelickými povídkami. Často jsem se musela v textu vracet, číst znovu a pekelně se soustředit. Ale přiznávám, že mnohokrát jsem se nechala čtením vtáhnout a pohltit precizními popisy situace, vjemů, pocitů... V žádném případě nad další četbou Kafky hůl nelámu.
S touto knihou a s Kafkou mám spojený s dialogem se svým synem, vypadalo to aai takto:
-mami, jak se ti ten Kafka libí?
-nelíbí, nerozumím tomu
-tak proč ho čteš, Kafka se nečte na pohodu, je těžký
-protože ho četli u nás přeci všichni
-kdyby tě teď sám Kafka slyšel, přešla by ho chuť psát
- no dovol
-jo, dovolím, přesně tenhle maloměstský způsob uvažování byl vitr na jeho mlýn...
A tak to byl můj poslední, nedočtený Kafka. V úctě k jeho dílu nedočteno, nehodnoceno.
Kafka je bezesporu génius, ale neříkám, že se mi jeho povídky líbí, protože se vám nemůže líbit něco, z čeho se vám dělá fyzicky špatně, a to ještě svoje pocity popisuji velmi mírně. O Proměně mluvit nebudu, protože ta další reklamu nepotřebuje (a ano, je skvělá...). Za naprosto nejsilnější považuji povídku V kárném táboře, to bylo... ovládla mě směs naprostého znechucení a fascinace, která mi nedovolila povídku přeskočit, přesto, že jsem to vážně zvažovala... zkrátka síla. Potom tu ale jsou povídky, které se mi skutečně líbí - jeho raná tvorba, která vlastně ještě vůbec není pesimistická, ale zůstávají v ní ta jeho dokonalá pozorování a detaily - naprosto mě okouzlil například Pasažér... a Touha být Indiánem mi připadala vážně vtipná... zvlášť ta představa, že Kafka by chtěl být indiánem... :D Krása.
Ani nevím, jestli se pokoušet o nějaký komentář. O pocitu úzkosti z absurdity světa a o nemožnosti pochopit, natož navázat kontakt s „obyčejnými“ lidmi, bylo napsáno v souvislosti s Kafkou v odborné literatuře mnoho (a skutečně to v těch příbězích najdete, Venkovský lékař je až strašidelný...). Jen mohu dodat, že jsem dostala dobrý tip proniknout ke Kafkovi skrze jeho povídky a fungovalo to výborně.
Kafkovy povídky, zvláště ty publikované za jeho života, považuji za vůbec nejlepší z toho, co kdy napsal. Kromě těžších témat typických pro Proces či Zámek tu totiž vystupuje do popředí jeho odpoutaná fantazie a hravost. Zvlášť soubor raných básní v próze "Rozjímání" se vymyká ostatním pozdějších dílům svojí lehkostí a poetičností.
Cítím lítost a úctu.
Kafkův život byl tak trochu jedna velká deprese.. ale díky tomu je jeho dílo výjimečné... Z povídky V karném táboře se mi zdály divné sny.. Jak krásně dokázal člověka vyvést z míry! Líbí se mi neukončenost, ten prostor k hledání mezi řádky a to, že to občas vůbec nechápu.
Mé první setkání s p. Kafkou. Tato povídková sbírka tvoří torzo Kafkovi tvorby vydané za jeho života a tak tedy to, co bylo podle Kafky hodné zveřejnění, zdůrazňuji podle Kafky. Jeho romány jsem nečetl, ale po této zkušenosti, bych je rád zařadil mezi moji budoucí četbu. Zatímco část Rozjímání byla pro mě trochu rozporuplná už zde byli náznaky Kafkovi výjimečnosti, Ortel jako krátká, osobní zpověď Kafky mě zaujala, ale až s povídkou-novelou Proměna mě Kafka definitivně přitáhl, Řehořův příběh je sice nechutný, ale pravdivý, to jak se dokáže Kafka díky náznakům, symbolům či prostému dialogu dostat pod kůži je ohromující a nutný interpretace, to je to, co bych předně chtěl zdůraznit, jeho tvorba potřebuje čtenářovo úsilí, není to konzumní četba (i když se až na pár výjimek čte lehce), přece jen se zavrtá, jak červ do hlíny, a jediná možnost, jak ho z hlíny dostat je dostatečně se šťourat ve vlastní mysli. Cyklus Venkovský lékař je v některých částech až děsivě aktuální. V kárném táboře znovu Kafka ukázal svoji nekonvenčnost, poukázal na nevyhnutelnost nestrannosti ač se o to člověk snaží sebevíc. Nakonec Kafkovo rozloučení Umělec v hladovění, kde se alespoň podle mě Kafka vypořádává s otázkou své vlastní umělecké tvorby a jejího příjetí. Nakonec celá Kafkova tvorba se zakládá na jeho vlastním životě a je to cítit, nelehký lidský úděl. Depresivní četba? Možná, ale copak život není jeden těžký krok za krokem občas proložený šťastnou chvílí? Kafka jednoduše nezkrášloval realitu, jenom pod vrstvou imaginací psal o prosté pravdě.
Povídky mistrně napsané, se stále aktuálními tématy, až mrazí. Bohužel ovšem nejsou mým šálkem čaje, pro mě až příliš syrově úchylné, přímo z nich čiší autorova "nenormálnost" a komplexy (není míněno zle, prostě to, že se psaním vyrovnával sám se sebou, což činí většina autorů, ale zde to vyplouvá na povrch tak jasně). Bavily mě spíš kratší půl až dvoustránkové texty.
Povídky jsou napsány velmi zručně až precizně. Jen mi v mé omezenosti nedochází, proč bych je měl vlastně číst.
Kritik alá čtenář komiksů :D Kafka je jeden z nejlepších autorů týhle planety...to že se do jeho děl nedokážeš vcítit a pochopit je možná výsledek degenarace mozku čtením komiksů :D
Brak, už nikdy na tu knihu nešáhnu, i kdyby mě lidi v rolácích měli honit po dědině se soubory jeho díla a zapřísahali mi smrt.
Pro mě zde obzvláště vyniká povídka - Ortel.
Začíná rozjímaním vypravěče o chodu firmy, o tom jak se ožení, jak jeho otec stárne a jak napsat dopis, ve kterém by sdělil své novinky příteli do Petrohradu. Když to dopíše, tak jde za otcem, který pro stáří už skoro neopouští svůj pokoj.
Nastává ale pro vypravěče nečekaná situace, neb vede s otcem nejdříve dadaistický rozhovor, náhle se otec vzchopí, ukáže vypravěči svou moc, a odsoudí ho k sebevraždě. Vypravěč ji vykoná.
Moje dešifrování textu?
Ten, kdo vypravěče poslal na tento svět rozhodl i o jeho dalším osudu. On je počátek i konec, takže vypravěč vykoná s úlevou co si přeje. Díky tomu se osvobodí od budoucího skonu jinou cestou.
Část díla
Bída starého mládence
1913
Bratrovražda
1917
Cesta domů
1908
Císařské poselství
1919
Děti na silnici
1913
Autorovy další knížky
| 2007 | Proměna |
| 2005 | Proces |
| 1989 | Zámek |
| 2001 | Dopisy Mileně |
| 1962 | Amerika |
Na letošním Světě knih jsem se dozvěděla, že Kafka je ve svých povídkách velkým žertéřem a fabulátorem. Pustila jsem se tedy do povídek s chutí, že pro sebe objevím jiného Kafku. Leč nestalo se tak. Chápu, že se jedná o humor neprvoplánový, banánových slupek se nedočkáme, ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, ničevó. Ba naopak. A protože mám svejch srágor až až, odkládám nedočteno. Tentokrát jsme se, Franzi, nepotkali...
Ale nádherné ilustrace!