Hobo diskuze u knih

Zaujalo mne, že tato kniha je v tak hojné míře napadána trolly. Zřejmě druhé takové není. Myslím, že to svědčí jen a jen v její prospěch.

4 20.12.2024

Ta kniha vyšla 1967 a 1983. Odkud se vzala dezinformace o zákazu? Nesmysl.
Možná se nesměl promítat film kvůli Chramostové, to pak ale jde o zákaz Chramostové, nikoli knihy.

2 10.09.2024

Stačí podívat se, StrašněHodná, na současnou EU, popř. i jen na naši současnou pětivládu. Těch paralel je opravdu mnoho...

2 17.08.2023

(2)...Čerokíjská republika se rozpadla a poslední rozptýlené Čerokíje zahnala jako stádo za řeku Mississippi kavalerie Spojených států o tři roky později.
Jestliže Georgie zakrývala svou nenávist k Indiánům pokryteckým lpěním na vládě zákona, Arkansas byl ve své přetvářce ještě průhlednější. Ze všech států trval nejhorlivěji na nadřazenosti bělošských civilizovaných hodnot nad divošskými. Čerokíje arkansaský zákonodárný sbor kritizoval jako neklidný, nespokojený, povýšený a zlovolný kmen s intrikářskými sklony Komu v žilách kolovala více než čtvrtina indiánské krve, nemohl v Arkansasu svědčit před soudem. Ve státě fungoval systém apartheidu a zákon zakazoval obchodní styky mezi bělochy a Indiány. Ironií přitom je, že arkansaská společnost patřila ve Spojených státech k nejzaostalejším. Tamní sobečtí a extrémně agresivní běloši měli sklon buď k samotářství (jako izolovaně žijící lovci, trapeři či primitivně hospodařící farmáři), nebo se sdružovali do klanů. 14 000 arkansaských usedlíků získalo teritoriální vládu v roce 1819, ale kromě moci soudní a zákonodárné tam nadále vládly i souboje. V roce 1819 byl v jednom zabit brigádní generál domobrany a pět let nato se totéž přihodilo soudci nejvyššího soudu (zavraždil ho vlastní kolega pro špatně zahranou karetní hru). Lidé z klanu Flanaganů neuznávali žádné zákony, lidské ani Boží, a byli otroky svých vlastních chtíčů a brutálních zvyků. Klan Wylieů se vyznačoval negramotností, nebetyčnou tupostí a pověrčivostí. Lidé z tohoto klanu byli tak slaboduší, že věřili na čarodějnice, skřítky, duchy či na uhrančivý pohled... Neobdělávali půdu, kolem svých dřevěných chatrčí neměli žádné ploty a vypadalo to, že tento bludný, nesourodý život vedou od bitvy u Bunker Hillu, po níž uprchli do této divočiny. Přesto zaujímal Arkansas k Indiánům tvrdší přístup než kterékoli jiné teritorium či stát.

1 07.05.2023

V míře přizpůsobení byly ovšem mezi Indiány nesmírné rozdíly. Kríkové, Čerokíjové, Čoktavové, Čikasavové a Seminolové, kteří nesli hlavní tíhu bělošské agrese, byli už dávno známi jako pět civilizovaných kmenů. John Quincy Adams neměl Indiány nikdy v lásce, ale delegaci Čerokíjů, která přišla v roce 1824 navštívit prezidenta Monroea, musel uznat za naprosto civilizovanou. Oblečení těchto mužů, zaznamenal si Adams, zcela odpovídalo našemu stylu. Dva z nich měli výtečnou anglickou výslovnost a jeden ani nedělal žádné gramatické chyby. Když Monroe při kabinetní diskusi hovořil o absolutní nutnosti přesídlit Indiány za řeku Mississippi, označil ministr války Calhoun za velký problém právě civilizační pokrok Čerokíjů. Calhouna znepokojovalo, že jich v Georgii žije 15 000 a jejich počet narůstá stejně rychle jako počet bělošského obyvatelstva. Byli to sami obdělavatelé půdy, kteří mají své zastupitele, soudní dvory, lancasterské školy a stálý majetek. Jejich nejvyšší náčelníci, dodal, sepisují vlastní úřední dokumenty a argumentují stejně logicky jako většina bělošských diplomatů.
To všechno byla pravda. Čerokíjové civilizačně vyspívali a osvojovali si společenské a politické uspořádání vlastní bělochům. Od roku 1792 měli národní radu a od roku 1808 psaný právní kodex. V roce 1817 vytvořili republiku. Z národní rady se volil na dvouleté funkční období třináctičlenný senát a její zbytek představoval nižší parlamentní komoru. V roce 1820 Čerokíjové své teritorium rozdělili na osm přesně vymezených kongresových okrsků, v nichž fungovala policie, soudy a úřady oprávněné vybírat daně, vyplácet mzdy a inkasovat dluhy. V roce 1826 uspořádal čerokíjský mluvčí ve Filadelfii veřejnou přednášku o jejich systému. Následujícího roku sestavil národní konvent psanou ústavu, jejíž předlohou byla americká Ústava a v níž se přiznávalo volební právo všem svobodným občanům mužského pohlaví starším osmnácti let s výjimkou těch, kteří jsou afrického původu. První volby se konaly v létě roku 1828. Nejvyšší soud už v té době působil pět let. První číslo jejich republikových novin Cherokee Phoenix vyšlo 28. února 1828. Hlavní město New Echota mělo docela promyšlenou zástavbu s krásnou budovou nejvyššího soudu, několika dvouposchoďovými domy z červených cihel (včetně domu Josepha Vana, Bohatého Joea, který je dosud ke spatření poblíž dnešního Chatsworthu v Georgii) a s úhlednými řadami srubů.
Pro bělochy měla však tato utopie malý háček: vznikla jako soudržná indiánská jednotka. To zastínilo i jinak potěšitelný fakt, že tato soběstačná komunita eliminovala všechny nešvary, které běloši Indiánům až dosud přičítali. Phoenix vedl mohutnou kampaň proti konzumaci alkoholu a existoval plán na zavedení prohibice. Soudy tvrdě trestaly zloděje koní. Úřady podněcovaly Indiány k práci a zajišťovaly k tomu potřebné prostředky v republice bylo v provozu 2000 kolovrátků, 700 tkalcovských stavů, 31 šrotovníků, osm odzrňovacích strojů na bavlnu, osmnáct škol (jejich vyučovacím jazykem byla angličtina a nová psaná verze čerokíjského jazyka). 15 000 Indiánů z této usedlé komunity vlastnilo 20 000 kusů dobytka a 1500 otroků, takže se ničím nelišili od ostatních civilizovaných obyvatel Georgie. Avšak samotná existence republiky - a ještě víc její ústava - byla v rozporu s georgijskými i federálními zákony, a tak v roce 1827 Georgie požádala federální vládu, aby Indiány bezodkladně odsunula jinam. Objevení ložisek zlata sem přilákalo plno bílých zlatokopů a znamenalo jen další hospodářskou pohnutku k vysídlování Indiánů. Osud komunity zpečetilo zvolení generála Jacksona prezidentem na konci roku 1828. Ve svém nástupním projevu zdůraznil, že celistvost státu Georgie a Ústava Spojených států jsou důležitější než indiánské zájmy, jakkoli chvályhodné. Muž, který byl v zájmu ústavních principů připraven rozpoutat válku proti vlastním rodákům v Jižní Karolíně, tuto utopii divochů nehodlal strpět. V rámci obrovského a sílícího národa sjednoceného společným systémem práva i vlády by to byla anomálie, v čemž měl Jackson - z pohledu člověka na konci 20. století - samozřejmě absolutní pravdu. Řada nezávislých indiánských republik v rámci Spojených států by proměnila Ameriku v chaotickou změť. Vznikly by problémy s jejich zastupováním u Spojených národů i s nezávislou zahraniční politikou, stejně jako by neustále docházelo k pokusům o anulování indiánských smluv ze strany bělochů a k územním požadavkům Indiánů vůči všem bílým sousedům.
Našli se samozřejmě běloši, kteří tehdy existenci Čerokíjské republiky podporovali. Kongres v reakci na georgijskou žádost vydal dekret, jímž se od 1. ledna 1830 začaly všechny státní zákony vztahovat i na Indiány. O pět měsíců později schválil vysídlovací zákon, který prezidenta opravňoval, aby v případě nutnosti i silou odsunul z východních území za řeku Mississippi ty Indiány, kteří budou stále ještě organizováni kmenově. Skupina bílých misionářů podnítila Čerokíje, aby se ve věci své republiky odvolali k Nejvyššímu soudu. Soud v čele s Johnem Marshallem ale v případu Čerokíjský národ versus stát Georgie rozhodl, že kmen z hlediska Ústavy Spojených států nepředstavuje národ, a proto nemůže podávat žalobu. Misionáři pak doporučili Indiánům ozbrojený odpor, a proto 15. září 1831 bylo jedenáct z nich odsouzeno za porušení státních zákonů ke čtyřem rokům nucených prací. Devíti se podařilo trest zvrátit výměnou za přísahu věrnosti Georgii. Dva se odvolali k Nejvyššímu soudu, který jejich rozsudky zrušil. Georgie, na jejíž straně stál prezident Jackson, ale soudní rozhodnutí odmítla vzít na vědomí. Konec Čerokíjské republiky nastal v průběhu několika dalších let a způsobila jej kombinace síly, ekonomického nátlaku - zastavení výplaty důchodů, stornování dluhů - a podplácení. Na základě smlouvy podepsané v srpnu 1835 v New Echotě chamtivou menšinou, kterou vedl náčelník Major Ridge, postoupili Indiáni poslední části svého území za 5,6 milionu dolarů. Čerokíjská republika se rozpadla a

1 07.05.2023

Milá Lily101, obávám se, že jste opravdu četla jinou knihu. Tato je Nezval, nikoliv Prévost.

1 28.02.2023

Milanp044 popisuje přesně, proč knihu považuji za odpad. "diky jejimu vehlasu/ctenosti si prectou treba i ti, kteri snad se soucasnosti s moznostmi, budoucnosti nejsou spokojeni..."

05.02.2023

Když je třeba, dá se na Stalina svalit úplně všechno, včetně vlastních vin.

1 08.01.2023

Já tu Lukáškovou prostě začínám milovat.

6 25.09.2022

Uvědomme si, že nejprve je třeba se shodnout na definici pojmů. Např. známý požadavek "volnost, rovnost, bratrství" je v zásadě správný, nelze ovšem nebrat v úvahu dvě okolnosti: 1) dobu, ve které byla uplatňována (a pak zjistíme, že smysl je odlišný od současného chápání) a 2) obsah, který mu přikládají různí lidé. Např. pojem volnost (svoboda) lze vykládat v opravdu širokém rozsahu - svoboda před čím, od čeho (máme být např. svobodní od objektivní pravdy?)? V tom se současný liberalismus skutečně topí a začíná objektivní pravdu popírat. A nikdo už nezpochybňuje takové obecně uznávané heslo, jako je "moje svoboda končí na hranicích tvé svobody". Opravdu? A co když druhý staví své hranice uprostřed mého pozemku svobody?
Myslím, že zde není prostředí pro takovou diskusi, nezbývá nám než omezit se na literární díla, jejich hodnocení a předávání vlastních zkušeností s nimi a nezabíhat do filozofických otázek. Vždyť já se dnes skoro stydím, jak jsem před časem některé knihy hodnotil a dnes se na ně dívám opačně.

03.09.2021

Žádný termín není snad dnes tolik zneužíván jako výraz tolerance. Dost o dnešní společnosti vypovídá i počet těch, kteří roní slzy tolerance nad lidmi, kteří tolerantní nejsou vůbec k nikomu. Opravdu máme nastavovat tvář těm, kteří neumějí nic jiného než nás do ní opakovaně tlouci? Souhlasím s Castelliem, vůči jiným názorům jsem tolerantní, ale vůči násilníkům je nutno se bránit. Tady tolerance končí.

4 01.09.2021

Nikde v knize Rétyi netvrdí, že Měsíc je dutý.

18.08.2021

Tedy považovat Vondrušku za autora s ultralevičáckými názory, to mi hlava nebere...

4 16.08.2021

No, Qiero, myslím, že roli Vášáryové by zahrála lecjaká kůstka, ale napsat to dokáže pouze Hrabal a zfilmovat pouze Mencl.

Drohtnian se svým velmi dobrým příspěvkem dopustil jednostrannosti přímo ukázkové. Zkritizoval chyby církve, na které nebyla kniha zaměřena, neboť té šlo o technologický pokrok. A aby to prakticky potvrdil, ohodnotil to i počtem hvězd. A byť lze s jeho závěry víceméně souhlasit, těžko souhlasit s tím, že hodnotí něco, o čem kniha není, neboť ta se nesnaží o nic jiného než vyvracet mýty o protivědecké pozici církve. Faktem totiž je, že evropská civilizace se dostala na přední místo vědy díky křesťanské nauce a nic na tom nezmění žádná řada idiotů, kteří svou omezenost nadřadili všemu, ač se pokládali za věrné křesťany. Ukažte mi náboženství, které má ve víře postulát, že víra se nemůže rozcházet s praktickým poznáním světa. A těžko dokážete, že dnešní tzv. vědecká doba není plná bludů, mýtů a pověr, které poměrně rychle vedou lidstvo místo na vrchol do zkázy. Je snad méně idiotů?

3 28.06.2021

Doporučuji tuto krásnou píseň s názvem Ztracené město.
https://www.youtube.com/watch?v=4vv8UwQl2vE

03.06.2021

Může mi někdo vysvětlit, co bych měl z 20 "podstatných" stránek, když si můžu užít vynikajících skoro pět set?

Solverino: Já tedy musím přiznat, že zbraně jsou pro mne španělská vesnice, ale prostě jsem zadal do googlu "glock ráže .38" a hned první odkaz byl tento: alfatactical

20.05.2021

mrkvajdo, v jedné vesnici obvykle žije mnoho čarodějnic, i když i pouhá jedna je až moc! :-)

Tedy georginoo, taková tolerance k mužům je dnes opravdu vzácná!

17.04.2021

Musím přiznat, že knihu jsem dosud nečetl (právě dnes se ke mně dostala), ale zcela obecně si dovoluju podotknout, že ač rozbor politické situace může být jakkoli výborný, nikdy, opravdu nikdy nemůže posloužit jako morální zástěrka zrady na národu. To pak můžeme opravdu začít omlouvat vlasovce a všechny quislingy, ať jsou odkudkoliv.
Nu, další si ponechám až po přečtení.

Informace o novém vydání v r. 1996 mě docela překvapila. Okamžitě jsem šel na web nakladatelství, ale nenašel jsem tam ani zmínky. Pravděpodobně dávno vyprodáno, ale kolik výtisků vůbec vyšlo? Budu asi muset dál uchovávat dávno rozpadlý svazek z r. 1915, který jsem kdysi sehnal v nějakém antikvariátu.

15.03.2021

MrKrahujče, proč vůbec čtete knihy, když Vám stačí jedna věta?

24.01.2021

Lorco, nebývá to vždycky věkem. Však to poznamenal už Werich, že starý blbec musel být kdysi mladý blbec.

02.12.2020

Teď jsem si uvědomil, že jediná podobná kniha, s obdobnou atmosférou a krutostí, je Nabarvené ptáče.

30.11.2020

Ona taky, Kariol, byla tehdy situace zvířat podstatně odlišná od dnešní. Všude jich bylo dost, jen v Evropě jich jaksi ubývalo...

25.11.2020

Drahá sieno, v kategoriích pravicový/levicový já už dávno neuvažuji, to je dávno za mnou. Ale budiž. Možná až si přečtete Russella Kirka, pochopíte i jeho mimikry. Diskutovat o věcech, které jsou dávno za mnou, už nehodlám. Prostě vezměte na vědomí můj názor, nic víc s tím dělat nemusíte.

19.11.2020

Omlouvám se, sieno, ale žádnou otázku jsem od Vás nenašel. Narážím na osobní názory, ale na otázky nikoliv. Nejste intelektuálka?

18.11.2020

toni-az: "Děj se plácá od ničeho k ničemu po vzoru hrdinů knihy." Tak se mi jaksi vybavuje, jak můj alkoholickej brácha se taky plácal od ničeho k ničemu... Řekl bych, že o tom ta kniha je.

18.11.2020

Nedokázali byste, prosím, diskutovat opravdu ke knize?

1 15.11.2020

Souhlasím s Lectorem. Označit pouze levičáky za intelektuály je trochu podpásovka, mezi tzv. pravičáky se jich také najde nemálo. Pouze - když nad tím tak přemýšlím - je otázka, nakolik jsou tito tzv. pravičáci opravdu pravicoví. Namátkou mě napadá Petr Fiala, ODS. U něho jde spíš o mimikry... Ale v každém případě soudím, že intelektuálové jsou obecně spíš neštěstí lidstva bez ohledu na politické zabarvení. Celé dějiny nás pomalu a jistě zavádějí do pekla. Čest světlým výjimkám, leč i tady platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.
A děkuji za informaci v posledním odstavci. To je skutečný bonbónek!

1 12.11.2020

Messo, já opravdu nechápu, jak by mohlo knize prospět, kdyby byla kratší. Jde přece o požitek z četby, ne?

1 14.09.2020

Dost mě překvapuje, kolik lidí odrazuje ten pocit zla, někteří tomu nechtějí věřit... Což genocidní 2. světová válka snad neproběhla? Je snad toto vyprávění horší zlo než ty tisíce vypálených ruských vesnic? Nebo koneckonců naše Lidice a Ležáky?
Kromě toho, Kosinski nikde netvrdí, že vypráví o sobě.

04.09.2020

Velmi zajímavá a věcná polemika bez faulů je zde:
https://ceskavec.com/2019/07/prvni-vecna-kritika-knihy-p-hampla-prolomeni-hradeb a její pokračování s odpovědí Petra Hampla zde:
https://ceskavec.com/2019/09/sociolog-petr-hampl-odpovida-na-kritiku-jeho-knihy-prolomeni-hradeb-ktera-byla-zverejnena-na-nasem-serveru. A další pokračování zde: https://ceskavec.com/2019/11/polemika-nad-knihou-sociologa-p-hampla-pokracuje-nemate-argumenty-obvinte-druhou-stranu-z-konspiracni-teorie-je-sociologie-opravdu-veda#comments

14.08.2020

2 úryvky z knihy Douglase Murrayho "Podivná smrt Evropy":
Těch několik lidí, kteří se nenechali vrahy zastrašit, se dostalo pod velký tlak. Jednou z nich byla ona mladá Somálka Ayaan Hirsi Aliová, jež před deseti lety utekla do Holandska před vynuceným manželstvím. Stala se výjimečným příkladem imigrantského úspěchu. Dlouho se živila rukama, než se naučila jazyk a dostala se na univerzitu. Během studia v Leidenu si přivydělávala překlady a po získání magisterského diplomu z politologie se stala poslankyní za liberální stranu. Oslnivý výkon chudé Afričanky byl svědectvím výjimečné vůle, inteligence a tvrdé práce. K její mediální slávě ale přispěla především potřeba holandské elity předvést příklad úspěšné adaptace. Jaký to byl šok zvlášť pro levici, když se ukázalo, že vystoupení Aliové naprosto nenaplnilo očekávání.
Aliová později napsala, že si po útoku z 11. září potřebovala ujasnit, zda zločin nemá kořeny ve víře, v níž vyrostla, zda agrese a nenávist nevychází z islámu samotného. O půl roku později po přečtení jedné ateistické knihy si musela připustit, že víru svého mládí nadobro ztratila. Pod tlakem holandských médií se dostala do nezáviděníhodné situace. Novináři na ni agresivně doráželi a snažili se ji zatlačit do defenzivy. Sympatizanti na ni zase naléhali, aby mluvila otevřeně, protože chtěli s její pomocí otevřít širší diskusi. Černošku nešlo obvinit z rasismu, ale přesto si zastánci multikulturalismu našli cestičku, jak napadnout její argumentaci: prohlásili, že Aliová neví, o čem mluví, protože je traumatizovaná svým osobním prožitkem.
Byla obětí ženské obřízky, což později výstižně popsala ve svém životopise, a v období puberty považovala rozsudek smrti nad Salmanem Rushdiem za přiměřený - už tyhle okolnosti znemožňovaly vést debatu „politicky korektně“. Příkladná imigrantka byla pro holandskou politickou třídu nepohodlná a samozřejmě se stala terčem nenávisti místní muslimské obce.
Na počátku její mediální kariéry se jí jeden z přátel zeptal: „Copak nechápeš, jak výbušné jsou tvé výroky?“ „Výbušné?“ opáčila ironicky. „V zemi legální prostituce, drog, eutanazie a potratu? V Holandsku, kde se lidé běžně procházejí po pláži nazí, muži pláčí v televizi a papež je zesměšňován v hlavním programu? Ve společnosti obdivující spisovatele Gerarda Reve za fantazírování o pohlavním styku s oslicí, která má být metaforou boha? Jak mohou být v takovém kontextu mé výroky výbušné?“ Ale byly.
Aliová šlápla na velmi bolestivé kuří oko slušné a svobodomyslné společnosti, která nechápe, že je nejen přípustné, ale i nutné debatovat o tom, zda otevřenost, snášenlivost a slušnost nezašly příliš daleko. Aliová navzdory výhrůžkám i vraždě svého kolegy věřila, že mlčení se stává spoluviníkem zločinu.
Obavy Evropanů se nutně zvyšují, neboť i dnes vlády stále přijímají migranty v počtu, jaký nikdo nečekal, a problémy, jak sladit islámské právo s evropskou kulturou a tradicí, nás budou zaměstnávat i v daleké budoucnosti. Když Ghofrane Haddaouiová odmítla v roce 2004 muslimského nápadníka, byla v Marseilli veřejně davem ukamenována. Nikdo nebyl potrestán. Britská policie odmítá vyšetřovat podezřelá úmrtí mladých žen, protože je považuje za záležitost místní obce. Počet ženských obřízek v roce 2006 odhadla Britská lékařská komora na 74 000, a ani jeden případ se nedostal k soudu.
* * *
Západní politici a novináři de facto podřídili otázku bezpečnosti Evropy představě o reformování sektářského náboženství. Navíc se ocitli v pasti antidiskriminace. Theresa Mayová v roli ministryně vnitra ve svém projevu na sněmu konzervativní strany v roce 2014 nezapomněla zdůraznit mírumilovnost islámu a na podporu svého tvrzení citovala verše z koránu. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble v roce 2016 přímo vyzval k vytvoření německého islámu.
Opačnému náhledu se příliš nedaří. Ayaan Hirsi Aliová se delší dobu skrývala v konspiračních bytech i v kasárnách, až jí nakonec bezpečnostní experti v Holandsku zařídili bydlení ve speciálně zabezpečeném a hlídaném domě. Její sousedé se ale vzbouřili a podali žádost k soudu, aby byla vystěhována. Na základě nepravdivé informace o jejím nelegálním pobytu v době, kdy přišla do Holandska, jí ministr z její vlastní politické strany zrušil nizozemské občanství. A tak stát, jenž přijal více než milion nepřizpůsobivých imigrantů včetně největšího počtu nenávistných muslimských kazatelů v Evropě, znemožnil ženě, která se stala symbolem úspěšné integrace, aby žila v nové vlasti. Aliová nalezla útočiště v Americe a stala se slovy Salmana Rushdieho prvním politickým emigrantem západní Evropy od holokaustu.
Nějaký čas se evropská politická třída utěšovala, že umlčováním a vyháněním kritiků problémy s extremismem zaniknou, jenže muslimští imigranti zůstávají a noví přicházejí. Mnozí z nich se drží výslovného doporučení svých rodných zemí, aby se nestali Evropany. Turecký premiér Erdogan promluvil v roce 2008 v Kolíně nad Rýnem ke shromáždění 20 000 Turků nejen z Německa, ale i z Belgie, Holandska a Francie: „Moc dobře rozumím vaší neochotě se asimilovat, vždyť by to byl zločin proti lidskosti, je ale zapotřebí, abyste se zapojili do německé politiky a získali vliv, protože jen tak mohou miliony Turků změnit ústavu a přestanou být pouhými hosty v cizí zemi.“

1 06.03.2020

(pokr.)
Obava z násilí muslimů měla závažný dopad na společnost. Vžila se myšlenka „komunitární politiky“ založené na nábožensko-kulturní identitě menšiny. Jakmile se v ulicích objevily tisíce rozhněvaných muslimů, potřebovaly úřady a politici znát jejich představitele. Aféra s Rushdiem vedla k založení první reprezentace muslimů, tzv. komise pro islámské záležitosti, jež si vytkla za úkol usměrňovat společnost a předcházet zveřejňování kritických publikací jako Satanské verše. Komise byla později přejmenována na Muslimskou radu Británie a záhy ji ovládlo militantní křídlo. Rada byla zprvu financována Saúdskou Arábií, ale vzhledem k většině pákistánských muslimů v zemi převzala financování pákistánská islamistická politická strana Jamaat-e-Islami. Neblahý vývoj umožnil kariéru bezvýznamným lidem, kteří díky postavení v radě získali významnou pozici ve společnosti. Prospěl i fundamentalistické verzi islámu, protože každá krize vedla k posílení fundamentalistů na úkor svobodomyslnějších členů obce.
V souladu se slavným bonmotem Henryho Kissingera „Jaké telefonní číslo mám vytočit, když potřebuji mluvit s Evropou?“ vznik zdánlivě reprezentativních organizací vládě vyhovoval. Teď už britská vláda věděla, komu zavolat, když chtěla mluvit se svými muslimy. Pokud se někdo domnívá, že za tuto nešťastnou situaci může levice, pak se mýlí. O založení Muslimské rady jako vládního partnera se zasloužil konzervativní ministr vnitra Michael Howard, syn židovských přistěhovalců z Rumunska. Pochybný model byl bohužel vyvezen i do západoevropských zemí a navzdory tamní republikánské protináboženské tradici vznikl i ve Francii pod názvem Conseil français du culte musulman, zde pod taktovkou pravicového politika Nicolase Sarkozyho.
Nevýhoda takového řešení se brzy projevila. Mezi řadové muslimy a jejich volené zástupce se postavila nábožensko-politická organizace, která nahrávala aktivistům a znevýhodňovala ty, kteří kvůli vlastním existenčním starostem nemají dost sil, aby se zabývali komunitární aktivitou. Nejhlasitější extremisté z Jamaat-e-Islami, často neoblíbení v rodném Pákistánu, se stali oficiálním hlasem muslimů v Evropě. V rozhovoru, jenž poskytl Rushdie ke čtvrtému výročí islamistického útoku v New Yorku z 11. září 2001, autor řekl, že „aféra se Satanskými verši posloužila islamistům k vyloučení umírněných muslimů z veřejné rozpravy. Bohužel teprve po útoku na Ameriku si lidé uvědomili, že fatva byla historickým počátkem střetu s islamismem“. Varovné signály zaznívaly ovšem i dříve, neboť do Evropy se stěhovali ve velkém počtu příslušníci antagonistického náboženství, kteří své nároky prosazovali čím dál hlasitěji, a to především v první evropské zemi, kde se stali významnou menšinou - v Holandsku.

1 06.03.2020

Zajímavý příspěvek k Satanským veršům jsem našel v knize Douglase Murrayho Podivná smrt Evropy, str. 122-126:

Nic nedokazuje krach multikulturní politiky lépe než naprostý nezájem o politické a náboženské přesvědčení příchozích. Veřejná debata se omezila na nesmyslný problém rasy a evropského rasismu. Téměř nikdo si neuvědomil, že etnické pozadí imigrantů je naprosto bezvýznamné a že pro zařazení do společnosti je rozhodující jejich nábožensko-politický postoj. Teprve na přelomu tisíciletí se Evropě zjevil fenomén multináboženského soužití.
Až do té doby nikdo nepředpokládal, že se v 21. století bude mluvit hlavně o víře. Západ se domníval, že po dvou stoletích sekularizace patří religiozita minulosti. A přece první signál zazněl už dávno. Na svatého Valentina roku 1989 dal nejvyšší duchovní a vůdce íránské islámské republiky ajatolláh Chomejní na vědomí „všem horlivým muslimům světa“, že autor Satanských veršů, knihy namířené proti islámu a jeho prorokovi, se odsuzuje k trestu smrti, a to spolu s osobami, které se podílely na vydání, tisku a distribuci. „Volám zanícené muslimy celého světa, aby viníky vypátrali a rozsudek co nejdříve vykonali. Jen tak zabráníme tomu, aby už nikdo neurážel, co je muslimům svaté.“6 V Teheránu vypsali za hlavu britského spisovatele odměnu tři miliony dolarů a Evropané poprvé uslyšeli slovo fatva.
Během čtyřiadvaceti hodin se Salman Rushdie pod ochranou britské policie ukryl do podzemí a zároveň vyrazily do ulic davy muslimů požadujících vyhlášení trestného činu blasfemie. Před rozvášněným davem v Bradfordu se objevil nějaký Iqbal Sacranie a vedl procesí s románem Satanských veršů za město, kde měla být kniha před shromážděnými zástupy spálena. Díky této kontroverzi se Sacranie stal mluvčím britských muslimů a později byl povýšen do šlechtického stavu. Na otázku novinářů, zda si spisovatel zaslouží za své dílo smrt, odpověděl: „Poprava za blasfemii je příliš mírný trest.“ Nejznámějšího britského islámského konvertity Yusufa Islama se v televizi zeptali, zda by poskytl Rushdiemu přístřeší, kdyby ho o něj požádal. „Ovšem, ale okamžitě bych zavolal Chomejnímu, aby věděl, koho jsme chytili.“ Na otázku, zda se zúčastní protestní demonstrace a symbolického upálení figuríny spisovatele, odpověděl, že by byl raději, kdyby šlo o skutečnou osobu.
V kulturních a politických kruzích se začalo diskutovat o blasfemii a na pravici i na levici se ozývaly hlasy obviňující spisovatele, že překročil meze slušnosti. Lord Dacre (Hugh Trevor-Roper) se vyznamenal výrokem, že by neuronil ani slzičku, kdyby si v nějaké temné uličce britští muslimové na spisovatele počíhali a naučili jej slušnému chování. Ministr zahraničních věcí sir Geoffrey Howe se nechal v televizi slyšet, že Satanským veršům neholduje, ale autorovy urážlivé názory nemají v kultivované Británii co pohledávat. Někteří novináři vyhrabali Rushdieho kritické výroky o Angličanech a došli k závěru, že vlastně dostal, co mu patří. „Kdo si hraje s ohněm, spálí se.“ Takové zadostiučinění prý vyjádřil v soukromí i korunní princ Charles. Představitelé církví se snažili íránskou republiku uchlácholit. Arcibiskup canterburský Robert Runcie, primas anglikánské církve, vyjádřil své pochopení nad muslimským rozhořčením a vrchní rabín Immanuel Jakobovits pravil, že pan Rushdie i ajatolláh zneužili svobodu slova. Ani představitelé katolické církve a ostatních denominací nezůstali pozadu.
Dokonce i levice, která tradičně pohrdá náboženstvím, se nyní ozývala ve stejném duchu. Známý spisovatel John le Carré prohlásil, že žádný přírodní ani společenský zákon nedovoluje beztrestně urážet víru. První černošský poslanec v Británii Bernie Grant sdělil svým kolegům v Dolní sněmovně, že jde pouze o opětovnou snahu bělochů vnutit světu evropské představy, a ačkoli on s ajatolláhem nesouhlasí, íránští muslimové mají právo žít podle svého. „Ostatně pálení knih není pro černochy světoborná záležitost.“
Na obranu svobody slova se ozvala malá rozhodná skupina lidí, kteří si uvědomili, co fatva znamená, a Rushdieho se zastali. Spisovatelka Fay Weldonová se v televizním rozhovoru s Yusufem Islámem po jeho poznámce o upalování s nehraným údivem podívala na přítomného šéfa policie, co tomu říká. Neměl by okamžitě zpěváka zatknout pro podněcování k vraždě? Brzy nato vydala brožuru o aféře a vyjádřila lítost nad tím, že tak málo lidí četlo korán a spokojí se z opakováním hloupé fráze o velkém světovém náboženství. Samozřejmě pak byla napadena britskými muslimy, pro něž je každá kritika koránu projevem nenávisti vůči jeho vyznavačům. Ozval se i jinak umírněný spisovatel Ziauddin Sardar. „Zdá se, že si paní Weldonová může vymýšlet, jak se jí zlíbí, a hlásat nenávistné předsudky proti muslimům, protože jsou bezbranná kořist.“ Jenže bezbrannou kořistí se naopak stali podporovatelé Rushdieho. Italský překladatel Satanských veršů byl v roce 1991 pobodán ve svém milánském bytě. O dva roky později byl norský nakladatel knihy William Nygaard třikrát postřelen na prahu svého domu v Oslu. Do dvou knihkupectví v Anglii, která měla knihu ve výkladu, někdo vhodil zápalné bomby. V londýnském hotelu Paddington se vyhodil do povětří jednadvacetiletý Libanonec Mustafa Mahmoud Mazeh a zničil dvě patra budovy, protože se domníval, že se tam skrývá Rushdie.
V Evropě i v Americe si leckdo uvědomil, že jde o útok na svobodu projevu, ale málokdo se tím chtěl zabývat. Susan Sontagová, předsedkyně americké odbočky PEN klubu, sezvala známé autory k veřejnému čtení z Rushdieho románu. „Dnes je zapotřebí projevit občanskou odvahu.“ Takových rozhodných občanů a vlád se ale mnoho nenašlo, málokdo si uvědomil dosah problému. V předválečné publikaci Veliká kacířství se Hilaire Belloc v jedné kapitole kriticky věnuje Mohamedovi, a přestože jsou v porovnání s jeho textem Satanské verše jen slabý odvar, nemusel se Belloc ukrývat v podzemí (ovšem tehdy v Británii žilo velmi málo muslimů).
(pokr.)

1 06.03.2020

Zajímavou zmínku o Cizinci jsem našel v Robertu Merlovi "Za sklem". Dejte si:

Kvůli tomu jsem se právě poprvé dostal do sporu s Annou-Marií, když jsme se trochu líp znali. Vystudovala literaturu na Sorbonně a třikrát týdně mi v ulici Simoneau dávala diktáty; když viděla, že dělám velké pokroky a taky že už dobře čtu, tak mi chtěla půjčovat knihy. Gidova Imoralistu. Abych jí udělal radost, tak jsem si tu knížku přečetl. A potom Camusova Cizince, ale to jsem se už vzepřel. V úterý večer jsem se tam přihnal, pozdravil, a ona se na mne usmála. Anny-Marie by si člověk na ulici třeba ani nevšiml; vůbec se nemalovala, nebyla nalíčená, vlasy měla utažené a tvářila se moc vážně, ale když se jí člověk podíval líp na obličej, tak byla opravdu moc hezká, a když se usmála, tak měla oči jako dvě kvítka. Usmála se na mne a řekla:
- Tak co, Abdelazizi, líbil se ti Cizinec?
- Ne, odpověděl jsem jí. Vůbec ne. Ten tvůj Camus je ubohý lhář.
Užasle se na mne podívala. Ta měla ale oči! Jako obloha nad zídkou u nás doma na vsi, a když se zlobila, tak ještě víc zmodraly. Ale nedávala to najevo a zlobila se málokdy. I tehdy na mne byla hodná jako sestra, sladká jako mandle.
- Cože? řekla a velice ji to zarazilo. Lhář? Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš? Albert Camus že je lhář?
- A velký, povídá spoustu pitomostí.
- Pitomostí? řekla (ty oči, ty její oči!). Abdelazizi, uvědomuješ si, co říkáš?
- Já ano, ale ty ne, Anno-Marie. Nevíš, co to bylo Alžírsko. Že by byl bílý Alžířan odsouzený k smrti za to, že zabil Araba? Araba s nožem? Na pláži? Beze svědků? A že by se ten šílenec jen tak povaloval na slunku? A hrál si s nožem? Čekal na Evropanky, aby je znásilnil? Poslyš, Anno-Marie, ten Camusův běloch by byl v tu ránu osvobozený, že jednal v sebeobraně, a porota by mu blahopřála. Ten tvůj Camus napovídal Francouzům spoustu nesmyslů.
Anna-Marie se moc pokoušela vysvětlit mi, že to není to nejdůležitější. S intelektuálem si člověk nepopovídá o moc líp než s Moktarem. Moktar člověka neposlouchá vůbec. Intelektuál poslouchá, ale to, cos řekl, nikdy není to nejdůležitější.
- Popravený bílý Alžířan, řekla Anna-Marie, může být něco nepravděpodobného, ale ne tak docela, a na každý pád v tom není podstata knihy.
Nepravděpodobné, ale ne tak docela! A tohle mi řekla tím svým něžným hlasem a dívala se na mne přitom těma svýma modrýma očima! Všechno, co se v Alžírsku odehrálo mezi Araby a Francouzi, zamaskoval kolonialismus, ale to není důležité. Důležitá je filozofie absurdity. Prosím. Poslouchám. Natahuju uši. Vyložila mi to velice důkladně, za prvé, za druhé, za třetí, mluvit uměla velice dobře. Francouzština je pěkný jazyk, zvlášť v ženské puse. Poslouchal jsem ji a viděl jsem jí na očích, že mne lituje, a tak jsem už mlčel. Ale pro mě je jasné, že v tom příběhu je nejabsurdnější právě příběh.

2 03.03.2020

Mne osobně nezajímá, je-li kniha psána z pohledu Čechů, nebo Němců, zajímá mne, nakolik je psaná z pohledu pravdy.

1 16.02.2020

Celkem nechápu, jak je možné tuto autobiografii srovnávat s knihou Poslední aristokratka. Jedná se přece o dva naprosto odlišné žánry! Poslední aristokratka je humoristický román, je možno vést diskusi o tom, zda je to dobrý nebo lepší humor, a pak jsme v rovině subjektivních pohledů na humor, líbí/nelíbí, je možno to porovnávat třeba se Švejkem, nebo se Saturninem, ale není přece možné vést srovnání s autobiografií... Ta není psána s cílem pobavit, ale něco o sobě vypovědět, seznámit zájemce s průběhem svého života nebo jeho částí, a pak možno vést polemiku, nakolik je uvěřitelná, nakolik se autor stylizuje apod. Součástí hodnocení může být i čtivost, ale určitě to narozdíl od románu není nejdůležitější hledisko.
Deník šílené markraběnky je z mého pohledu velmi uvěřitelný a upřímný. Dost jsem s ní prožíval ten chaos v nitru, však v dnešní tzv. demokratické době musí i šlechtický původ způsobovat v hlavách mladých dívek pěkný zmatek...

16.02.2020