Deník šílené markraběnky

17.10.2024

Neurazí, nenadchne.
Každý jsme tak trochu šílený, každý máme své boly.
Alespoň byla knížka čtivá, těch pár stránek bylo hned fuč...

Tak tohle bylo opravdu šílené. Přečteno jako jednohubka. Bylo mi ji moc líto, tím jak trpěla depresemi, anorexií a dalšími neduhy. Snažila se, ale prostě to nedopadlo podle jejich představ...

"Kdo byl zasažen peklem, předurčeným neštěstím, ten nachází svou kopii v ideálním světě, ve štěstí všech, a toho se ten, kdo hodně vytrpěl, děsí."

Ztracený čas. Dočetla jsem to s velkým problémem. Pro mne fakt odpad

02.01.2024

Mě se ta kniha docela líbila.

Sáhl jsem po něm v knihovně vlastně omylem, na základě první věty anotace o maďarské šlechtičně, která „popisuje historii své české i uherské rodiny, složitosti života aristokracie [...] se stejnou provokativní upřímností, s jakou žije i svůj život“. Nedošlo mi, že to nejsou paměti šlechtičny někdy z počátku 20. století, ale žhavá současnost. „Markraběnce“ je čtyřicet (dnes padesát), banálních povzdechů, životních pseudomouder a „provokativních upřímností“ ale má, jako by jí bylo nejmíň tři sta padesát. O aristokracii a šlechtických titulech by měl český čtenář vědět mimo jiné to, že nic takového podle zákona neexistuje a člověk není chválabohu definován svým rodem. Přesně to kniha každým svým čtverečním centimetrem usilovně zamlčuje. Už z přebalu se dozvídáme, po kom autorka zdědila titul markraběnky, kdo byl jejím prapradědečkem a čí nemanželskou dcerou byla maminka. Ale taky taky to, co všechno ve svém univerzálním životě Zita Pallavicini už stihla – být baletkou, modelkou, poradkyní, jejím největším hobby jsou stále koně, zabývá se rovněž designem interiérů, dvě nádherné děti, anorexii, osamělost, zklamání, nejlepší nápady dostává při vaření, velkou lásku ke knížeti Karlu Schwarzenbergovi, „prožila řadu pozoruhodných vztahů a vždy toužila po skutečných citech, jichž se jí často nedostalo“... Sentiment k historickému šlechtictví (případně zájem o šmírování Schwarzenberga) je zjevně tím, proč má vůbec někdo brát knihu do ruky, jinak je to totiž samoživotopisná slohovka bez hlavy, paty i záměru, jejíž význam nepřevyšuje okruh vlastní rodiny, jíž je kniha připsána. Svému českému nakladateli, Garamondu, slouží kniha jednoznačně pro ostudu. Pro ilustraci ještě pár výmluvných citací z předmluvy a závěru: „Po šesti letech, vlastně když to teď pročítám, tak je to i víc, jsem mohla udělat tečku za poslední větou. Nebylo to snadné, mockrát jsem zapochybovala o tom, že to dokážu. Možná proto, že jsem to příliš dlouho zvažovala, měla jsem obavy, trápily mě pochybnosti, co tomu asi řeknou lidi. V dnešní době už téměř každý píše knihy a teď mám své nitro odhalit i já... [...] Tak takhle na tom jsem a ještě není konec... Proč jsem se dostala až sem? Správná otázka, mnoha věcí jsem se mohla ušetřit, kdybych vykročila jiným směrem. Jsem ovšem přesvědčená, že pro mě opravdu neexistoval jiný směr. Byl to můj osud... [...] Kráčela jsem dlouhou chodbou, na které byla spousta dveří. Zvědavě jsem každé z nich otevřela, nakoukla jsem dovnitř a většinu z nich jsem potom zase pečlivě zavřela... Kdybych do některých z nich vstoupila, ocitla bych se na nekonečné skluzavce. Ale kdyby se mi to všechno nepřihodilo, nebyla bych Zita Pallavicini. Zažila jsem slast i peklo. Něco za něco. Stálo to za to. Jsou lidé, kterým nikdy nebylo dáno prožít opravdové city, a přitom život bez nich není život!“

Banalita na banalitě, melodramatická vata.

24.03.2023

Paní má svůj styl psaní, během jednoho odpoledne v nemocnici přečteno

17.07.2021

Kniha od Zity Pallavicini je svižná a krátká. Čte se jedním dechem. Pallavicini je podle mě upřímná žena, která tak i knihu napsala, což samozřejmě neznamená, že je v ní popsáno všechno do nejmenších detailů; na to má Pallavicini svůj styl, který si uchovává i v této knize. Prostě je v ní to, co tam napsat chtěla a o co se chtěla podělit. Ačkoli kniha není zamýšlena jako růžová pohádka aristokratky, rozhodně si nemyslím, že by měla vzbuzovat poprask.

Kniha má svůj styl, nenudí vás a je v ní cítím rozvážnost a zkušená moudrost, kterou bych čekal od vyrovnané dámy s určitými životními zkušenostmi .

Ačkoli někdo mluví o chaosu a nedokončování kapitol, pro mě je to spíše utnutí příběhu ve správnou chvíli, kterým autorka šetří čtenářův čas.

Pro mě to bylo jedno příjemné odpoledne se Zitou Pallavicini.

23.06.2021

Co napsat......., kniha měla velkou reklamu, ale dost mě zklamala. Chápu, že to asi v životě neměla moc lehké, ale to i jiní lidé. Za mě tedy 184 zbytečných stránek - škoda papíru. 2 hvězdičky za krásnou obálku knihy.

13.07.2020

I přes negativní komentáře jsem si knihu přečetla a vůbec mi to nepřišlo tak špatné, jak se zde píše. Záleží, co kdo čeká, ale kniha si podle mne nedělala ambice na kdovíjaký počin nebo snad odhalení, spíš chtěla popsat život, jaký může být. Rozhodně mne to nepobouřilo, nerozčílilo, i jsem se zasmála. Přišla mi upřímná, psaná s nadhledem.

15.03.2020

Jej prapradedkom bol gróf Július Andrássy. Autorka zdedila "modrú krv" a hoci sa snažila uniknúť tejto pečiatke, jej minulosť bola viac búrlivá ako obyčajná.
Ak niekto taký napíše knihu o svojom živote, zrejme sa očakáva nejaká rodinná sága typu Sissi/mimochodom Sissi mám veľmi rada/. Preto hodnotenia tejto knihy sú viac negatívne. Napísať o sebe s dávkou sebairónie a zároveň vystaviť svoje pocity posudzovaniu iných považujem za veľkú odvahu.
"Přijíždíme s princeznou k parkovišti u běžecké stopy. Muž v tyrkysové kombinéze nám nadšeně mává a ukazuje na volné místo. Jak milé. Stahují okénko,abych mu podala dvoufrankovku. Muž se na mně dívá překvapeně.Princezna vedle mně se s jekotem dusí smíchy. Nestalo se nic zvláštního, akorát jsem za hlídače parkoviště považovala belgického následníka trúnu."

15.12.2019

Titul jsem si pořídila jako e-knihu kvůli názvu, říkala jsem si, že to bude něco ve stylu Poslední aristokratky. Nebylo to dobré ani trochu, paní markraběnka neustále fňukala a řešila jen sebe, své problémy a chyby. Asi po třetině knihy jsem přeskakovala stránky a knihu dočetla opravdu se sebezapřením.

Škoda, že jsem si nepřečetla komentáře, než jsem začala číst knížku. Mohla jsem ušetřit čas. Nemám ve zvyku knihu nedočíst, ale tady jsem se musela přemáhat. Lituji toho, kdo si knihu koupil. Já ji naštěstí mám půjčenou z knihovny.

Slátanina, která nestojí za čtení; nechápu, že to někdo mohl vydat.

28.10.2019

Dvě hvězdy za odvahu vydat knihu s takovou literární "kvalitou". Forma deníku asi byla zvolena správně. Ačkoliv musím říci, že takové přeskakování, nedokončování...ani nálepka chaotičky moc nepomáhá akceptovat zmatek, který z knihy čiší. A nemluvím jen o emočních zmatcích... Přečetla jsem velmi rychle, abych měla za sebou. Moc mě nezajímají informace o "VIP", chtěla jsem udělat výjimku a zjistit nějaké pikantnosti z této společnosti, ale ani to se nekonalo. Jen zklamání a smutek z neurovnaného vyprávění.

22.10.2019

Taková ufňukaná a věčně nespokojená aristokratka. Tohle mě opravdu zklamalo.

10.10.2019

Nechápu nízké hodnocení a negativní odsudky. Pravda, začal jsem to sám číst bez nějakého očekávání, na základě obdobného odsudku blízké osoby, ale předpoklad se naprosto nepotvrdil. Autorka zjevně věrně a čtivě popisuje svůj život, své omyly i závažné chyby, chaos, ve kterém se potácí a já to z toho vyprávění cítil. To je to, co očekávám od autobiografií, pohled na člověka, který mi vypráví skutečně o sobě, bez prázdných frází. Ale emocionální chaotička, i přes anorexii, která toto dokáže, má stále naději. Já jí věřím.
Možná jsem dal 4 hvězdy i proto. Abych skóre trochu vyrovnal, nevím. Mně se to líbilo.

Něco neuvěřitelně špatného formou i obsahem. Naprosto souhlasím s předchozími negativními názory.

14.08.2019

Mně se to líbilo. Přečetla jsem to téměř jedním dechem. Konec nebyl nic moc extra, ale do 2/3 to bylo hezky. Jako oddechové čtení dobré. Klidně si to přečtu znovu.

Naprosto zbytečný počin autorky a ztráta času čtením. Paní Zita nám ve své knize nesdělila vůbec nic. Nemělo to děj, nemělo to příběh, nic. Autorka má zřejmě dojem že její životní zážitky stojí za knihu (o tom lze polemizovat, znám řadu lidí se zajímavějším životem) a možná stojí, ale to by je musel zpracovat někdo, kdo umí knihu napsat. Takhle z toho vyšlo jen něco, co připomíná článek z Blesku na několik desítek stránek. V podstatě by se celá kniha dala shrnout do souvětí: “Jsem chudák politováníhodná markraběnka, co spala zároveň se dvěma muži, takže si není jistá čí je to dítě, ale zajímavější z těch dvou byl kníže, takže je určitě jeho, protože já chci aby bylo Schwarzenbergerovo.”