Listopád
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463130/bmid_listopad-zqU-463130.png
4
5401
5401
Zeptali jste se někdy sami sebe, jaký by asi byl váš život, kdyby to v listopadu 1989 dopadlo všechno úplně jinak? Jaké by asi byly naše osudy, kdyby komunismus neskončil a my bychom zůstali za železnou oponou oddělující nás od světa i jeden od druhého? Jedna z nejúspěšnějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová opět překvapuje; její nový román je dramatickým příběhem obyčejné rodiny, kterou velké dějiny během jedné listopadové noci rozdělí a postaví proti sobě. Sledujeme příběh Marie Hajné, která je kvůli účasti na demonstracích zatčena a odsouzena ke dvaceti letům vězení. Ví, že už nejspíš nikdy neuvidí vyrůstat své děti, a při životě ji udržují jen dopisy. A taky naděje, že se nakonec přece jen shledají... Vedle toho se odvíjí příběh dívenky Magdaleny, která je odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, ve které se vychovávají nové komunistické kádry. Jejich osudy se jednoho dne protnou, ale zcela jinak, než si obě představovaly a přály.... celý text
Přidat komentář
Velmi povedený nástin toho, jak to u nás mohlo dopadnout. Určitě mě více bavila druhá polovina - byla více románová, takže čtivější. Každopádně jsem moc ráda, že je dnes vše jinak
Povedla se jí. V záplavě Kyšů a jim podobných, je to osvěžující a dobře odvedená práce.
Knížku čtu už podruhé, protože já si příběhy filmů nebo obsahy knih napoprvé většinou nezapamatuju.
Možná jsem ji po přečtení na čas odložila i proto, že ve mně vzbudila děsivé emoce...
Z konkrétně popsaných událostí i postav čiší strach, úzkost a šílená nesvoboda.
Autorka umí úžasně popsat myšlení různých charakterů a jejich pocity. Jako by se do nich dokázala vcítit a čtenář může lépe pochopit uvažování i mnohdy neoblíbených či dokonce nenáviděných postav.
Chvíli jsem si zvykala na to, že autorka v textu nepíše roky číslicemi, ale slovy. Ale je to příjemná změna a drobnost, která ji odlišuje a je díky ní zapamatovatelná.
Přijde mi, jako by paní M. psala o postavách tak nějak nezaujatě. Jako by nesoudila chování ani jednoho člověka, o kterém píše.
Text přechází z ich formy do er formy, ale čtenáře to neruší ve čtení.
P.S. Tak ten konec jsem nečekala!
Po druhém čtení jsem přehodnotila a dala plný počet.Paní Morštajnová napsala román kdyby 17.11.to dopadlo opačně,a ono se to mohlo stát.... .Je to čtivě napsané,i nové technologie zmínila jak by to vypadalo za režimu.
Buďme vděční za svobodu a hlídejme ji!
Moc pěkný příběh.. srdcovka i když.. místy nelehký poslech.. mám tuhle p..spisovatelku moc ráda.
Najdou se zde tací, které kniha neoslovila, ale já ji řadím v rámci tvorby Mornštajnové vysoko, určitě výš než Hanu, u které jsem zase čekal víc.
Příběh je zajímavý, těžko představitelný, že by v roce 2019 bylo u nás vše jak za krále klacka, ale nakonec - nefunguje to tak v KLDR? Nedá se samozřejmě porovnávat evropský stát s asijským, ale jak by to vlastně vypadalo, kdyby se rok 89 nepovedl? Alternativ je mnoho, zde se předkládá jedna z nich. Mně se tedy nelíbí žádná, ve které lidé neznají Pelíšky.
Závěr byl přesmutný. Važte si svého rádoby těžkého života, na který si často stěžujete a nadáváte na tu či onu vládu. Mohlo být mnohem hůř.
Jedná se o fiktivní situaci po listopadu 1989, kdy si autorka vybrala tíživou variantu dalšího vývoje u nás. V polovojenském státě se lidé bojí jeden druhého a jsou ničeny jejich životy, pocity jsou jen strach a zoufalství. Velmi citlivý a složitý příběh matky a dcery, celé rodiny. Přesmutný román.
Dočteno zrovna dnes, 17. listopadu, 35 let po sametové revoluci.
Kniha je pro mne velkým překvapením, protože oproti tíživé minulosti se autorka vydala do naprosté fikce budoucnosti .... a mně se trefila kladívkem přesně na hlavičku:-) Závěr knihy graduje a vyvolal u mne spoustu emocí. Společně s úvahami, co by bylo, kdyby to tehdy nevyšlo, jak by se člověk zachoval, dokázal bych v sobě najít hrdinu?... Byl bych ochoten bojovat za pravdu? A co dělám pro pravdu dnes?...Spousta otázek, nad kterými je dobré se zamyslet, reflektovat svůj život vůči pravdě a svobodě...
Omlouvám se, asi hodně patetické hodnocení, ale i proto doporučuji k přečtení a nechť si udělá každý názor sám.
A já ještě i zde děkuji dobrým aktérům a hybatelům za 17. listopad 1989. Bylo mi tehdy 10 let a nic moc si kromě zpráv v černobílé TV ve vsi na Valašsku nepamatuji. DĚKUJI!
Tešila som sa na túto knihu, ale bola som sklamaná, podľa mňa to nemalo takú hĺbku, aby som bola z nej unesená, aby ma niečo ohromilo.
Protože jsem zažila 17.11.1989, tak mě kniha nemohla nechat klidnou. Nikdo nevíme, jestli by se situace rozvíjela tímto směrem, možná ani ne. Ale za oponu já nikdy neviděla, takže musím vycházet z toho, jak to nakonec dopadlo a příběh brát jako dobrý pokus o to, přiblížit lidem situaci, aby se k socialismu nechtěli vracet. Jenže za té doby bylo více jistot jak dnes svobody, takže kdo ví...
Pocity z této knihy jsou opravdu diskutabilní. Na začátku si člověk musí uvědomit, že se jedná o smyšlený příběh, jak na to autorka upozorňuje. Moje tchýně ji odložila po pár stránkách, že takový blábol číst nebude. Jenže já jsem mladší, tak jsem toto období nezažila, tudíž jsem nebyla takto ovlivněna. Jako matka jsem nedávala situace, kdy matku oddělili od dětí, v podstatě na začátku knihy a pak se dělila kniha na dva pohledy a životy dcery a matky. Těžko si to člověk umí přestavit a ani nechce. A v knize čekáte snad v nějaké lepší zítřky, jenže už jsme si trochu zvykli, že paní Mornštajnová nemá ráda sladké konce, končí i tato kniha smutně.
Knihu bych určitě doporučila, stojí za přečtení, hned bych jí nezavrhovala, vtáhne vás do děje, i když až později.
Pojetí československé minulosti jako alternativní historie aneb co by mohlo být, kdyby sametová revoluce nebyla úspěšná? Co by bylo s dětmi těch, kteří protestovali a chtěli svobodnější stát?
V knize se prolíná vícero příběhů, postupně se prolínají a… setkávají se. Společně s alternativní fiktivní cestou, jakou se mohla naše země vydat. Do toho hraje velkou roli mateřská láska a nucené vzdání se vlastního dítěte, rozdělení rodin.
Byla to vlna emocí, zvláště ke konci knihy.
Upřímně, četla jsem si různé recenze a přijde mi jako nejlepší rada, že by potencionální čtenář Listopádu neměl mít nějaká očekávání – aby si nemyslel, že jde číst české 1984 nebo nějaké vyprávění, kde se pořád něco děje.
Hodnotím 4/5.
Mluvené slovo: Jana Stryková, Igor Bareš a Simona Postlerová.
Když začal pan Bareš číst , měla jsem husí kůži z toho, že se tohle opravdu mohlo stát, tak přesvědčivě to znělo.
Jako kdyby četl opravdové zprávy...a Lidové milice-ozbrojená pěst KSČ, ti by byli asi nejhorší.
I já bych pravděpodobně skončila ve vězení, určitě i v mém okolí by se našel nějaký udavač.
Život (byl by to život?) ve vězeni jsem si dovedla živě představit díky Přítelkyním z domu smutku, hrozné.
Nevědět co je s dětmi a manželem? Strašné.
"Ozdravovna" mě ,bohužel, zklamala.
Zažila jsem sice v reálu stálé opakováni hesel až do zblbnutí, ale tady to bylo zdlouhavé až těžko uvěřitelné, přiznám se že jsem přeskakovala.
Ale to, že dětem lhali, aby v nich vypěstovali nenávist k rodičům ( což se zde u Magdy podařilo), tak to by soudruhům bylo podobné.
Setkání Magdy s matkou ( něžný hlas Simony Postlerové) těžko uvěřitelné, smrt Marie zbytečná a také náhlé prozření Lenky, no nevím, u tak režimem zdeformovaných jedinců, těžko.
Mám knihy paní Mornštajnové moc ráda, námět téhle se hlavně mé generace hluboce dotýká, ale tady tak nějak všechno divně vyšumělo, ani vlastně nevím proč....ale děkuji za připomenutí hektické doby.
Faktem zůstává, že tahle dystopie mohla být naší současností!
Ač je autorka moje oblíbenkyně, toto dílo mi úplně nesedlo. Nějak jsem tomu příběhu nemohla uvěřit.
17.10. 1989 mi bylo 15 let...Autorka patří mezi moje oblíbence ,asi mám na ní vysoké nároky..Tahle kniha mi nesedla...ani jsem se nemohla začít,nešlo mi to.Uplně knize nejde uvěřit,bylo to napsané jedním směrem ,až na sílu...Z mého hlediska to bývalo tak,že skoro každý porušoval KSČ.s chutí a lidé to měli u zadnice...V dnešní době mi to přijde naopak šíleně ..EU...a to je na dlouhou debatu..znova zákony,zákazy atd..až na cestování je to snad i horší........No posuďte Vy.Kniha mě bohužel začala bavit až u konce.. škoda
Nevím proč jsem si myslela, že budu číst příběh rodiny, která žije v polistopadové době. Takže mi dlouho trvalo, než jsem po knize sáhla. Byla překvapena, že čtu o něčem co není, ale mohlo být. Tato fikce mi k AM moc nejde, ale musím napsat, že se ji moc povedla.
Knihu Listopád od Aleny Mornštajnové jsem začala číst s přesvědčením, že se mi asi nebude moc líbit. Ale opak byl pravdou. Kniha se četla moc dobře a stále jsem chtěla ve čtení pokračovat, abych znala další události.
Je to fiktivní vyprávění o tom, jak by vypadal náš stát po listopadové revoluci, kdyby se vlády ujali zpět socialistické složky a založily stát s vojenskou diktaturou. Hlavní hrdinkou je mladá žena a matka Marie Hajná, která se se svým mužem Joskou zúčastnila demonstrace. Byli přemoženi vojenskou silou. Marie skončila na 20 let ve vězení a její muž zůstal trvale nezvěstný. Její děti, čtyřletá Lenička a sedmiletý nemanželský syn Jakub, byli v tu dobu u jejích rodičů.
Děj je rozdělený na dvě části vyprávění. První hovoří o Marii a její těžké situaci ve vazbě a ve vězení, druhá část hovoří o dívence Magdaléně, která byla odebrána rodičům a umístěna do „ozdravovny“, kde děti byly vychovávány státem, aby se z nich staly oddaní komunisté.
Teprve před koncem knihy se obě roviny vyprávění propojily. Byla jsem velmi překvapená, kam děj dospěl. Celá kniha se mi velmi líbila, ale byla dost smutná. Konec mne pak už zcela rozlítostnil.
Knížku jsem poslouchala jako rozhlasovou četbu na pokračování.
Neváhala jsem, koupila a teď, po nějaké době, znovu přečteno.
Žasnu nad myšlenkou, která klidně mohla být reálná.
Hrozná představa.
Přečtení rozhodně doporučuji !
Štítky knihy
dopisy česká literatura političtí vězni rok 1989 cenzura železná opona komunistický režim pečovatelský dům
Autorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2017 | Slepá mapa |
| 2023 | Les v domě |
(SPOILER) Kvalitní distopický román, který se v pohodě obešel bez popisů větší brutality či sadismu. Není to ani potřeba, protože nastíněná vize let 1989–2019, kdy u nás (respektive v Československu, ale také v Polsku či Východním Německu) stále vládli komunisté, je velmi depresivní. Nevím, proč se někdo v diskuzi čílí nad tím, že Mornštajnová popisovala v knize uvedenou dobu jako padesátá léta. Dotyčný asi nepochopil, že autorka popsala temnou fantazii/distopii. Autorka nechala románu otevřený konec, nedozvěděli jsme se totiž, zda Lenka/Magda byla v roce 2019 účastnicí úspěšného převratu a konce komunistické totality, nebo skončila za protesty proti režimu stejně jako její matka v listopadu 1989. Hádám, že s ohledem na v knize popsané by se spíše jednalo o druhou možnost.