Prameny a smysl ruského komunismu

02.08.2024

„Ukázalo se, že komunismus je nevyhnutelným osudem Ruska, vnitřní daností osudu ruského národa.“

„Revolucionář se rozešel s občanským pořádkem a civilizovaným světem, s morálkou tohoto světa. Žije v tomto světě, aby ho zničil. Nesmí mít rád ani vědy tohoto světa. Zná jen jednu vědu – boření. Pro revolucionáře je morální vše, co slouží revoluci. Je třeba stupňovat utrpení a násilí tak, aby to vyvolalo povstání mas. Je třeba se spolčovat se zločinci, kteří jsou opravdoví revolucionáři.“

„Ruská vládní moc se nemůže stát lidskou a rubem toho je ruský anarchismus. Nihilistický vztah ke světu a k člověku je zvrácenou formou asketického pravoslaví.“

Mimořádně zajímavá kniha o Rusku, ruské národní povaze a ruské kultuře. Autor se snaží nalézt původ ruského komunismu. Hledá odpovědi na otázku, proč k bolševické revoluci došlo zrovna v Rusku? V zemi, dle všech teoretických marxistických předpokladů, naprosto nevhodné k zavedení cesty do utopického ráje. A přesto k tomu došlo právě zde, v zemi zemědělské, zaostalé, v zemi bez „proletariátu“, zde a nikoli na kapitalistickém průmyslovém západě.

Autor svou analýzu začíná v historii, nejprve krátce, nicméně velmi trefně, komentuje ruskou národní povahu, následně se již přesouvá do dvou století předcházejících bolševickou revoluci a postupně se věnuje vynořujícím se kulturním fenoménům doby: slavjanofilství, zapadnictví, rozkolnictví, ruskému pravoslaví, ruské mesianistické vize a představy, ruský nihilismus a víra v apokalypsu, prvním revolucionářům, slavným literátům – Gogolovi, Tolstojovi, Dostojevskému, ale též mnoha dalším, méně známým. V druhé polovině devatenáctého století postupně přechází k prvním komunistům, prvním marxistům. Podrobně analyzuje osobu Lenina, bolševiky a bolševismus. V knize jsem například nalezl jedno z nejjasnějších vysvětlení filozofických a politických rozdílů mezi bolševiky a menševiky. Zajímavé jsou též odbočky k původnímu občinovému systému – spojení s pozdějším budováním socialismu, vnímání vlastnického práva, roli ruské inteligence, ruské tendence vnímat vše totalitně a v neposlední řadě poznámky k ruské národní kolektivistické povaze. Závěrečnou kapitolu pak věnuje srovnání komunismu a křesťanství a dospívá zde k nepřekvapivým závěrům.

Autorovy postřehy, analýzy a hodnotové soudy jsou hluboké a jdou na samotnou dřeň ruské národní povahy, ruské kultury a ruského pravoslaví. Rozbor ruského totalitarismu, sklonů ke kolektivistické tyranii, neschopnosti vlád vybřednout z despocie, obdivu k represím a neschopnosti lidu žít ve svobodné společnosti je krajně neradostná. Z knihy je hned z kraje zřejmé, že ruský národ se za těch sto let vůbec nikam neposunul, vůbec nijak se nezměnil. Už Gogol píše, že Rusko je říše posedlá duchem zla a lži. Evidentně to platí dodnes. Kniha je mimořádná právě v tom, že umožní historický náhled a srovnání s dneškem. Berďajevovy vývody jsou platné dodnes a jednoznačně potvrzují, že Rusko je zcela samostatná civilizace (viz Huntington a jeho „Střet civilizací“), nepatřící na Západ, ale nepatřící tak úplně ani na Východ, jakkoliv toho má kulturně a povahově s Východem společného mnohem víc než se Západem.

Autor v knize prokazuje platnost tvrzení, že Rusko bylo pro komunismus předurčeno, že to, co tam vzniklo, bylo dáno ruskou národní povahou, historií, kulturou, ruskou mentalitou, ale též jakousi deformovanou verzí pravoslavné askeze. Jednoznačně též ukazuje, že komunismus je svého druhu náboženství, kult, plnící ruské národní mesianistické vize.

Kniha je varováním. Varováním nejen před Ruskem, které se opravdu vůbec nijak nezměnilo, to impérium lží a zla, které tu bylo po většinu dvacátého století, je tu znovu. Neproběhla vůbec žádná sebereflexe. Kniha je však i obecným varováním před vzestupem totalitarismu, varováním před autoritářskými a totalitními stranami a autokratickými a dominantními vůdci, kteří naneštěstí dokážou svůj ohavný despotický charakter vtisknout celé zemi, státu, národu a nastolit další kola smrtících represí.

Poznámka na závěr. Naprosto nechápu pomatence, kteří věří, že Rus nějak zachrání Evropu a Západ před „woke“ virem. Já nepochybuju o tom, že „woke“ je třeba porazit, ale nebude to Rusák, kdo s tím jakkoliv pomůže. Při čtení odstavců o dobových západních komunistech, již tehdy adorujících tyranský sovětský režim v jeho nejhorší podobě, nevědomky tak pomáhajících ruskému národu plnit své mesianistické cíle jsem se musel smát. S jakým despektem o nich autor píše! O jejich pomatenosti, o jejich ponížení, o jejich hlouposti a nechápavosti. O ruských fandech dnes platí to samé. Knihu doporučuji.

„Západní komunisté, kteří se přidali k Třetí internacionále, hrají ponižující roli. Nechápou, že když se připojili k Třetí internacionále, připojili se k ruskému národu a uskutečňují jeho mesianistické poslání.“

02.08.2024

Takový stůl štamgastů v hospodě zhruba dává obdobný výsledek. Rusové (resp. Češi) jsou takoví a makoví; je to typické hospodské tlachání a zobecňování, bez vědeckého podkladu. A stejně jako v hospodě občas probleskne jiskřička pravdy. Věštkyně vám také řekne mnoho pravdivého; když se její věštbou prokoušete, objevíte mnoho skutečností, které sedí. Ale v celku není zbla pravdivého.
Vydáte-li takové tlachání jako knihu, stanete se filozofem, budete ctěn a vážen.
Už na to nějak neskáču...

17.12.2023

Berďajevova kniha se snaží dát odpověď na otázku, která byla do určité míry záhadnou pro ortodoxní vykladače Marxova učení. Jak se mohlo první komunistickou zemí na světě stát zaostalé agrární Rusko, když podle historického materialismu se měla socialistická revoluce uskutečnit v zemích s rozvinutým kapitalismem a silnou dělnickou třídou? A jaká je tedy vlastně podstata sovětského komunismu? Tím hlavním a zásadním předpokladem, na kterém Berďajev své teze staví, je fakt, že původ ruského komunismu se všemi jeho specifiky je třeba hledat v Rusku. Že nejde o jev, který by byl do Ruska importován ze Západu a který je naprosto neslučitelný s ruskou povahou a založením, jak to interpretoval např. Solženicyn. Že 25. říjen 1917 netvoří tlustou čáru, za kterou následuje duchovně a mentálně nové Rusko. Historici, jako např. R. Pipes sledují kontinuitu obou režimů na jejich vnímání právního řádu, institucích, zejména represivních a vztazích k občanské společnosti a na analýze těchto faktů dospívají k závěrům, že bolševické Rusko je zrcadlovým obrazem Ruska imperiálního a že komunistická ideologie je jen nadstavba policejního státu, jehož základy byly položeny již na konci 19. století a jehož metody byly pouze zefektivněny prostředky totalitního státu 20. století.
Berďajev dospívá k podobným závěrům již ve 30. letech a to z úhlu pohledu nikoliv historika, ale filosofa. Zárodky vidí už v samotné ruské duši formované pravoslavím, pro niž jsou typické mesianismus, dogmatismus a ochota upnout se na cíl, v posledku ne nutně náboženský, jak to můžeme pozorovat na radikální inteligenci 19. století. Autor sleduje formování ruské inteligence na principech slavjanofilství a západnictví, s jejich rozdílnou akcentací smyslu ruských dějin a z toho plynoucí budoucnosti. Popisuje zrod politických proudů od utopického socialismu přes nihilismus, agrární socialismus, anarchismus až po příchod Marxových myšlenek do Ruska. Každé z těchto hnutí přineslo něco, co pozdější komunismus adoptoval a zároveň všem těmto proudům bylo vlastní něco, co mělo opět základ v ruské duši a v ruském vidění světa a to snaha o nalezení totalitního (ve významu celistvého) světonázoru, který by poskytl odpovědi a vodítka na všechny otázky a problémy společnosti. Toto hledání mělo svůj odraz i v literatuře a jejím nenapodobitelném znázornění hledajícího člověka. V negativním smyslu ale i zde, v popírání tradic, minulosti, státu a církve můžeme nalézt mnoho společného s pozdějším režimem. Hodně pozornosti věnuje Berďajev marxistickému učení a jeho transformaci v ruském prostředí. Jak bylo naznačeno výše, socialistická revoluce se podle teorie v agrárním Rusku provést nedala, a proto museli ruští marxisté vytvořit novou teorii. Protože ruské myšlení vždy hledalo totalitní koncepty, přijalo především náboženskou a mesianistickou stránku marxismu, hovořící o vykořisťování práce jako etické otázce, na úkor jeho deterministického pojetí dějin a zbožštilo nikoliv proletariát jako takový, ale ideu proletariátu, jejímž nositelem se může stát i bezvýznamná menšina. Je to marxismus transformovaný na ruský způsob. Lenin pochopil, že jedině takováto disciplinovaná menšina opírající se o celistvý světonázor může uchvátit moc. Jde o diktaturu světonázoru, která byla později přenesena na celé Rusko. Stejně jako staré Rusko bylo založeno na víře ortodoxní. V takto opsaném kruhu se Berďajev vrací ke vztahu komunismu a křesťanství. Ten je jako systém založený na jednotě myšlení a je proto k ostatním náboženstvím nepřátelský, jelikož je sám více náboženstvím než sociálním systémem. Uvažuje se teologicky, na ose ortodoxie – hereze a náboženská funkce přechází na stát, který chce vychovávat své občany v jediné samospasitelné pravdě. Základním problémem komunismu je podle Berďajeva vztah mezi člověkem a společností, kdy je člověk chápán jen jako ekonomická jednotka.
Na těchto aspektech dokazuje Berďajev, že pro pochopení podstaty sovětského komunismu je nutné si uvědomit jeho determinovanost ruskými dějinami a zároveň vidí v těchto dějinách naději a to v obrození křesťanských principů, který proti totalitním ideologiím postaví duchovně pevného člověka schopného vzdorovat těmto silám.

10.01.2023

Pokud chce kdo pochopit "ruskou duši", její ukotvení, specifika mentality tohoto obrovského národa a jeho kulturu, tak tato kniha svou neobyčejnou sevřeností a bystrými postřehy patří k nejlepším. A navzdory názvu se ani tolik netýká jen tématu radikálně socialistických myšlenek, ale její záběr je mnohem širší.

Neobyčejně plasticky je zachycena tendence Rusů ke krajnostem (v dobrém i zlém - vzpomeňme Dostojevského!) a naopak chybějící smysl pro buržoasní hodnoty. A to v dobrém i zlém - vždyť pracovitost, soustavná píle a praktičnost, pořádkumilovnost a systematičnost, stejně jako jejich rub - tedy puritánství, úzkoprsost, kramářská omezenost a vypočítavá shánčlivost jsou typické měšťácké hodnoty, které obecně Rusům vždy scházely. A schází. Vzpomeňme na protiklad Oblomova a Štolce.

Rusové jsou radikálové: ve svatosti i hříchu, ve schopnosti páchat strašné zločiny a na druhé straně podstupovat neuvěřitelné oběti. Berďajev vidí v ruském upnutí se k ideálu komunismu prodloužení eschatologického cítění, vlastního ani ne tak oficiálnímu /oficióznímu/ pravoslaví, jako spíše pravoslaví (a sektářství) podzemnímu, lidovému, živelnému...

Jde každopádně o velmi inspirativní čtení.

15.11.2020

Zaujímavé fakty k doplneniu znalostí o Rusku, jeho kultúre a dejinách. Odporúčam.