Elizabeth Finchová
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488691/bmid_elizabeth-finchova-QJU-488691.jpg
4
81
81
Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej. V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá knihovnu i poněkud záhadné osobní zápisky. Esejistická část se týká života Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusil zvrátit křesťanský vývoj své říše. Jakkoli pro Elizabeth Finchovou platí to, co pro předcházející autorova díla, dost možná je román jeho nejhlubším i nejradikálnějším textem, pokud jde o úvahy o historii a křesťanství či o koncepci alternativních dějin. Navíc jde o román vysoce aktuální, neboť v sobě odráží pochybnosti a roztříštěnost současného světa.... celý text
Přidat komentář
Můj třetí Barnes, Některé věci se opakují, jako třeba nespolehlivý vypravěč, sebeironie, spíše nesympatický hrdina, filozofující přesahy, banální zápletka. Přiznám se, že ne všechny autorovi záměry jsem během čtení odkryl. Nicméně skvělý doslov L. Nagyho mi pomohl lépe ten celek a záměr autora pochopit. Vnitřně se ptám, čí je to chyba, když kniha potřebuje vysvětlení? Odvedl autor špatnou práci, nebo je vina na straně čtenáře? Pravda bude někde mezi, ale určitě se tahle kniha nedá číst samostatně bez znalosti jiných autorových děl. Ale co mne zpětně nadchlo, byl trik se špatnou až podprůměrnou prací "vypravěče" o Juliánovi, i když mne při čtení neuvěřitelně otravovala, tak zpětně vidím, že tam má své jasné místo a roli. Kniha je rozhodně skvělá tím, že nutí čtenáře během čtení přemýšlet a filozofovat s autorem.
Občas se mi stane, že u svých oblíbených autorů narazím na svůj intelektuální strop. Tak tohle je ten případ. Prostřední část, esej o Juliánovi, to byla vskutku těžká výzva. Barnesovi nemám co vytknout, a na sobě musím zapracovat :)
Tentokrát jsem se s autorem úplně nepotkala. Krásný jazyk, mnoho zajímavých podnětů, ale Juliána podle mne bylo až příliš. Jakoby příběh Elizabeth byl jen autíčko pro skutečný příběh, který chtěl Barnes vydat.
-selhání může být zajímavější než úspěch a poražení nám toho sdělí víc než vítězové
-sebelítost není přitažlivá
Mám pocit, že knize chybí jednota. Elizabeth Finchová byla neobvyklá učitelka, která učila studenty přemýšlet samostatně a přijde mi, že tak přistupuje i autor ke čtenáři. První část jsem si to užívala a četla se zaujetím, v druhé jsem se šíleně nudila a třetí už byla jen slabým odvarem části první.
Možná mi ale něco uniklo
Skvělé.
Jen drobné střípky:
str. 78: být samotář je přednost; být osamělý je slabost. a lékem na osamělost je samota
str. 143: jaká cesta vede kupředu?
str. 157: nic než lásku nemáme
str. 176: život není to vyprávění, jaký očekáváme a jak ho chápeme
str. 177: láska je vždycky směsicí niterného a teoretického
str. 178: v lásce jde spíš o pravdu než o štěstí
str. 180: cesty osvícení mi byly vždycky podezřelé, jakkoli se dokázaly tvářit racionálně
str. 189: paměť je koneckonců závislá na představivosti
Barnesovy knihy miluju. Přes příběh se k nám dostávají úvahy o životě a smrti, o poznatelnosti druhých lidí. prolínání historie, filozofických narážek. Kniha se nečte jednoduše, ale čtením získá náhled na kupu věcí...Kniha, co obohacuje.
(SPOILER) Tato kniha je zajímavý pokus o portrét intelektuálky Elizabeth Finch. Autorův fiktivní hrdina obdivuje její přehled, inteligenci, stoicismus a zásady. O její názory, myšlenky a způsoby vedení seminářů se s námi autor podělil a bylo to krásné, zajímavé, inspirující. Hlavní myšlenka, kterou E.F. nosila v hlavě bylo, zda šlo zabránit křesťanství, aby ovládlo Evropu a svět. Podle ní jde o největší neštěstí lidstva a zkoumá posledního římského císaře, pohana. Celá kniha je takové přemýšlení o přemýšlení, ale podle mě je to úžasně zábavné. Ukazuje se, že dějiny národů jsou nahlíženy tak, jak je to potřeba k živení národní soudržnosti a jinak to z principu nejde. A hlavní hrdina vidí, že E.F., na kterou vzpomíná, nedokáže v její podstatě zachovat. Všechno může a mohlo být jinak, snad v tom je kouzlo knihy.
Kniha se mi líbila tak z půlky. Psaní o profesorce E.F. bylo působivé a dokonale popsalo femme fatale. Historický esej o císaři Julianovi byl moc dlouhý a chvílemi mě i nudil. Přesto knihu nezatracuji, protože autora mám moc ráda.
Julian Barnes předvedl další román na pomezí beletrie a filozofického textu. Otázek čtenáři nabízí mnoho, řešení žádná. Pokud mu na tuto hru ale pristoupite, ceka Vas pozitek ze cteni primo gurmansky. Barnes zůstává panem spisovalem par excellence.
Prvá tretina sa číta výborne. Spoznávame učiteľku, podľa ktorej je kniha pomenovaná, a obdiv rozprávača (Neila) k nej. Je to pútavé. Samotná osoba Elizabeth Finchovej určite zaujme svojou netuctovosťou, stoicizmom, rozhľadom a múdrymi odpoveďami i otázkami, ktoré svojim študentom kladie. Bavila ma aj časť, takpovediac detektívna, kde sa Neil snaží dopátrať nejakej pointy či skrytého významu v zápisníkoch E. F. Po tom, čo tento oriešok rozlúskne (druhá tretina knihy), ma to už bavilo pomenej. Mám na mysli stať o Juliánovi Apostatovi. Netvrdím, že som sa nedozvedela niečo nové, ale pripadalo mi to tam vsunuté ako päsť na oko. Akoby sa autor zasekol v opise E. F., tak si "pomohol" iným príbehom. Vypchal vatou prázdne miesto v románe... A potom sa v tretej časti knihy k zaujímavej postave pedagogičky vrátime, ale to čakanie, čo sa z toho vlastne vykľuje, nevyústilo nikam. Akurát v skonštatovanie, že muži a ženy vnímajú ľudí vo svojom živote inak. Že tú istú osobu vnímajú mnohí rozdielne, každý iným, svojským spôsobom. To je asi jasné, nie? Pre mňa je takýto výstup málo. Rovnako ako spôsob, pomerne únavný, akým k nemu autor došiel. Škoda, lebo začínalo sa to sľubne...
Vynikající, podmanivé, vytříbené... precizní. Inspirativní pedagožka a pokus jejího studenta, přítele, filozofujícího vědce či filozofa užívajícího vědecké metody poznat ji a zachytit v psaném textu - a zachycujícího nemožnost téhož. Protože jsou věci, které jsou v naší moci, věci, které nejsou v naší moci - a bylo by fajn je rozeznat... včas.
Juliana Barnese jsem si zamilovala díky jeho knize Jediný příběh - to bylo tak nádherné, dojemné čtení, které ve mně probudilo snad všechny emoce, doteď si vzpomínám na ten čtenářský zážitek... Od té doby jsem si přečetla pár dalších autorových knih, ale Jediný příběh stále vedl. Letos mu vyšla novinka Elizabeth Finchová, podle anotace jsem měla dojem, že to nebude čtení pro každého a nepletla jsem se.
Příběh popisuje jedno nevšední přátelství mezi mladým hercem a starší učitelkou, která po smrti právě tomuto svému příteli odkáže své zápisky... Ty ho přivedou k dopsaní textů, které do té doby nebyl schopný vytvořit...
Tato kniha opravdu není pro každého čtenáře, někomu sedne, někomu ne. Sama ni nevím, do které skupiny bych se zařadila, protože si připadám tak někde uprostřed. Moc mě bavilo přátelství mezi hlavními postavami a to, jak autor vykreslil to, jak moc se vzájemně ovlivňovali. Pak ale přišly pasáže samotných textů (eseje) a byť byly plné zajímavých myšlenek, tak jsem se v nich nenašla a místy jsem se i ztrácela a vracela se v příběhu zpět.
Za mě to tedy bylo náročnější čtení, které je velmi originální a na které si každý musí udělat názor sám. Za sebe mohu ještě jednou doporučit autorův Jediný příběh.
Julian Barnes rozhodně nepíše jednu knihu stále dokola, ale po celou svou kariéru s různou intenzitou prozkoumává otázku poznatelnosti jiného člověka a schopnosti podat o životě druhých (ale i sebe sama) věrohodné svědectví (nebo aspoň relevantní zprávu). Někdy to dělá románově (Vědomí konce), jindy více esejisticky (Flaubertův papoušek) nebo v podobě téměř čisté literatury faktu (Muž v červeném kabátě).
A v Elizabeth Finchové to udělal znovu a tentokrát je strašně obtížné knihu jakkoliv popsat, kamkoliv zařadit. Otázek, které nastoluje, je celá řada (lze druhého poznat? jak o něm vyprávět? lze nalézt nezaujatý postoj? jak se vyrovnat s protichůdnými pohledy? je nutnou součástí každého citu a každého vyprávění lež?), stejně jako postupů, které k tomu využívá. Vprostřed románu vás přepadne historická esej, která s celkem díla zdánlivě nesouvisí avšak pro Barnese platí něco podobného jako pro Kunderu: sjednocujícím prvkem románu není příběh, je jím téma. Zdejší exkurz do antických dějin tedy také (mimo jiné, samozřejmě) ukazuje závislost našeho poznávání historie na jejích vypravěčích, roli mýtů v příbězích, na kterých stojíme (jako společnost nebo jako jednotlivci)...
Baví mě, že název knihy vzbuzuje naprosto falešná očekávání: vždyť vidíme-li jako titul jméno postavy, očekáváme (snad celkem po právu), že jí se bude román týkat, že ji budeme v románu poznávat (vemte si Paní Bovaryovou, Annu Kareninu, Jana Kryštofa, Paní Dallowayovou, ...). Avšak román o Elizabeth Finchové je román o neúspěšné cestě za sepsáním románu o Elizabeth Finchové.
Pro mě jeden z nejlepších autorových románů, kniha, která mne donutila načíst si
dalších pět knih, což je přesně to, co od knih očekávám...že mě někam posunou a
rozšíří mi obzory. Prolnutí beletrie a eseje mi velmi vyhovuje.
Bohužel obálky Odeonu v poslední době jsou dost děsivé, v tomto případě absolutně
neodpovídá textu a tudíž může mást čtenáře... díky bohu se dají sundat a hodit do koše.
Nebylo to jednoduché čtení, zvláště dlouhé pasáže o římském císaři Julianovi, ale jak už to tak u Juliana Barnese bývá, konec dá všemu zcela jiný rozměr, převrátí to, co si čtenář doposud myslel, naruby.
I během čtení předkládá spoustu otázek, zajímavých myšlenek...a to se mi líbí.
"Některé věci v naší moci jsou, jiné v naší moci nejsou." (Epiktetos)
Překvapivě neobratné, nezáživné, plné neobjevných úvah, sotva dočteno, s přemáháním.
Britského spisovatele Juliana Barnese (*1946) mám rád, i když jsem nečetl vše, co od něj u nás vyšlo; nejvíc se mi líbil brilantní Flaubertův papoušek (jistě i proto, že mám rád Flauberta stejně jako Barnes), zaujalo mě Vědomí konce, Hukot času nebo Muž v červeném kabátě. Z nového románu Elizabeth Finchová (2022) mám dobrý pocit: Barnes zraje jako víno a nabývá moudrosti starého muže, kterou ale nikomu nevnucuje a nedává ji na odiv; připomíná mi třeba pozdního Philipa Rotha a krátkým románem s minimem děje a s esejistickými pasážemi i Milana Kunderu. Elizabeth Finchová je román až filozofický a zaujme každého čtenáře, který má rád náročnější prózu plnou otázek a úvah o plynutí času, o paměti, životě, společnosti a počátcích křesťanství a také o historii a o tom, jak skoro nemožné je poznat druhého člověka (což mi zase připomnělo Nabokovův Skutečný život Sebastiana Knighta). A připomene nám, jak důležité je, když potkáme dobrého a inspirativního učitele nebo učitelku, kteří nás nějakým způsobem ovlivní či formují.
Vypravěč románu (typicky nevěrohodný), neúspěšný bývalý herec Neil, takovou učitelku potkal až po třicítce, když si dodělával vzdělání. Elizabeth Finchová byla charismatická, zvláštní, originální, trochu provokativní a tajemná. Neil s ní udržoval pravidelný kontakt i po studiích a Elizabeth mu odkázala své knihy a zápisky. Neil se pak snaží dopátrat, kdo a jaká Elizabeth vlastně byla; důležitou roli tu hraje osobnost dávného římského císaře Juliána Apostaty, o němž Elizabeth mluvila i psala a Neil o něm napíše esej a uvažuje, že by napsal i něco o Elizabeth, ale nestačí na to...
Je však morální šťourat se v něčí minulosti, v něčím životě? Další otázky a úvahy... A právě ty jsou v nepříliš rozsáhlém díle důležitější než děj. Není to kniha pro každého, pro leckoho bude asi méně přístupná, ale mně se líbila moc.
Hledáte román o mezilidských vztazích? Nebo snad o dávné historii? Chcete si přečíst o křesťanství? Chcete odhalit tajemství podivínů? Už více nehledejte! Toto všechno a mnohem více Vám přinese nová kniha Juliana Barnese Elizabeth Finchová.
Neúspěšný herec Neil popisuje svůj přátelský vztah se svou starší učitelkou Elizabeth Finchovou. Žena, která jen tak někoho nenechala nahlédnout do svého soukromí, odkáže po své smrti Neilovi svou knihovnu a veškeré své písemnosti. Součástí knihy je i esej o životě Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusí zvrátit křesťanský vývoj své říše.
Toto rozhodně nebylo lehké čtení, je potřeba se soustředit a vše vnímat. Za odměnu však dostanete propracované dílo. Jsou tu skvěle vykreslené postavy a zároveň historicky zajímavý příběh. V něm se ocitáme kolem roku 300 našeho letopočtu a čekají nás některá historická fakta, ale hlavně pak domněnky a filozofické myšlenky o historii křesťanství.
V první části poznáváme E.F. jako učitelku, která vede kurz Kultura a civilizace. Měla jsem pocit, že jsem studentkou společně s Neilem a ostatními. Dozvěděla jsem se něco nového, zajímavého a dostala jsem spoustu podnětů k zamyšlení.
Ač se tu probírají vážná témata, je to psáno s lehkostí, příběh se dobře čte a máte pocit, že jste jeho součástí. Čtení je však lepší si dávkovat, abychom se nezahltili a stále se tak mohli těšit na nové informace.
Nečekejte klasický příběh, není tu žádná velká akce ani děj, ale jsou tu převážně domněnky, myšlenky, historická fakta a vzpomínky a vše dohromady nám dává kompaktní děj, kde spolu všechno se vším souvisí.
Musím se Vám přiznat, že ta historická část na mě byla moc složitá, až do takovýchto dějin se nerada pouštím a nerozumím jim. Stačila by mně kniha bez této eseje a z knihy by rázem byla zajímavá novela pouze o lidských osudech.
3,5*/5*
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Tato rozsahem i názvem docela nenápadná knížka ve skvělém překladu Petra Fantyse ukazuje umění Juliana Barnese v celé jeho kráse. Nespolehlivost vypravěče, nespolehlivost vyprávění, nespolehlivost domněnek i historických interpretací nestaví čtenáře do jednoduché pozice. Ale o to dobrodružnější a zábavnější ta četba je. Za mě jde zatím o nejepší autorovo dílo, co jsem dosud četla.