Vatikánské kobky

06.08.2023

Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...

10.02.2023

Tak tentokrát jsem se pěkně napálil. Patrik Linhart tuto knihu zmínil ve své čítance frenetismu, Hubeňourech, takže jsem se nechal navnadit. Navíc, ten mnohoslibný název! Jenže omyl. To už i fernet je frenetičtější. Též satiry je v knížce poskrovnu, a zajímalo by mě v jaké paralelní dimenzi by mohla nějakého pánbíčkáře pohoršovat. Pokud se kluci, Gid s Claudelem "rozešli", tak tohle jistě nebyl hlavní důvod. Není to ani žádná bláznovská fraška, jak je slibováno, asi jen blázen by tam dokázal najít něco humorného. Co to tedy je zač tato kniha? Klasická, ukecaná salonní snobárna, odvíjející se z drtivé většiny v nekonečných popisech různých místností a škrobených rozhovorech příslušníků vyšších tříd. Celé dlouhé odstavce jsou věnované holení, celé kapitoly popisům různých příbuzných a známých, kteří pak ovšem z románu zmizí a nehrají tam žádnou roli, anebo třeba boji s blechami a komáry. Postavy se chovají naprosto nepochopitelně, nelogicky. Pro jednoho švagra, který přijde o majetek si Julien, vymůže slyšení u samotného Papeže, aby mu pomohl. U druhého, který byl zavražděn, navrhne vrahovi: jděte se vyzpovídat. Shrnuto parafrází výroku jedné z postav knihy: " Pane, pokud jste tím nesledoval něco jiného, pak je neodpustitelné, že jste sepsal takové plky!"

Hemžení postav, absurdně nepravděpodobná setkávání a prolínání osudů a záměny identit mi trochu evokovaly Hoffmannovu Princeznu Brambillu. Téma a celkový tón jsou ovšem (samozřejmě) zcela odlišné.

09.09.2022

Zprvu mi dalo dost zabrat se do příběhu vpravit, ale pak už to mělo spád. Je to celkem milé vyprávění a příběhy mě moc bavily. Postavy jsou moc pěkně vykresleny a všichni se znaj ;-) A ano, je to úsměvné, bláznivé možná na tehdejší poměry ;-)

22.02.2022

Aloha, kemo.

Tak se tady zase potkáváme. Zase jsme oba dva došli k počítačům. To je strhující život.

V tomhle strhujícím dramatu popisuje André Židle, jak se ukradne papež a místo něho dají zločinci falešnýho papeže! Nebo tak nějak. Myslím. Nevím na tuty, protože prvních sto stránek bylo o něčem úplně jiným a bylo to dobrý, ale pak se to nějak zvrtlo a stali se z toho Ptáci v trní a všichni byli nějaký knězi nebo co, až jsem z toho byl zblblej. Já totiž moc rozumu nepobral, protože mi Bůh přidal jen na penisu, kterej je velkej jak tři autobusy Karosa v řadě za sebou. Občas sem už doma, ale on je ještě venku. Je to prostě velkej problém, který tu musím adresovat, ať se vám to líbí nebo ne. Takže jdu adresovat: Koněprusy 182, náměstí Svodoby 31, 555 00.

Slušných 7 z 10 a jsem moc rád, že jsem Vám opět pomohl rozhodnout se, zda číst nebo ne.

André Gide: Vatikánské kobky - bláznivina.

"Bláznivina (sotie, ze sot, které ve staré francouzštině znamenalo totéž, co dnešní fou - blázen) byly středověké divadelní hry, jichž všechny jednací osoby byli blázni, takže svět se podobal království pošetilých.
Oděni byli v šaty z půli žluté, z půli zelené a na hlavách nosili cípaté čepice. ... Na každoroční slavnosti, svátku bláznů, provozovali hry, jež jim dovolovaly svobodně vyslovovati věci, jež by jinak nemohli vyřknouti.
Byly to hry zprvu církevní, pak posvětštělé a blázni v nich brojili proti mocným tohoto světa. Parodovali církev, církevní liturgii, stavy, úřady a později i celou společnost."

(I. a II. poznámka překladatelova k vydání roku 1930, překlad: Jiří Ježek, kniha: André Gide: Vatikánské kobky, vydal: nakladatelství Topičova edice, spol. s r.o., v Praze XII, ulice Jana Masaryka 56, edice: Topičovy Bílé knihy - zrcadlo literárního světa, rok 1948)