vlkcz
komentáře u knih
Oldřich z Chlumu
Vlastimil Vondruška
Přiznávám, že pan Vondruška mým favoritem není a zřejmě se jím už ani nestane. Přečetl jsem několik dílů celé série, některé mě i docela zaujaly (hlavně Strážce boleslavského mystéria), ale většinou jsem je krátce po přečtení bez velké lítosti zapomněl. U Tajemství abatyše z Assisi bych za to byl rád, ale tam se mi to, bohužel jako na potvoru, stále nedaří.
K této knize jsem tedy přistupoval s tím, že se dozvím něco ze "zákulisí". A opět z toho jsou rozpaky. První část je místy trochu samožerská, když si autor tu stěžuje, jak nemohl psát pod svým jménem, tu zas nenápadně podotkne, jaký byl za mlada horolezec a jak ho nebavil pískovec atd. Vše navíc psané takovým strejcovským hospodským stylem. Byl jsem zvědav na část, kde vysvětluje omyly, kterých se ve svých knihách dopustil. Bohužel se věnuje pouze takovým, jako například, jak vybruslil z toho, že Blanka byla Oldřichova první manželka, když už předtím žil s Annemarie a měl s ní dítě. A podobné drobnosti. Na zásadní věci, jako obsazení místa kancléře POII. kancléřem Karla IV. a podobné historické nesmysly, ale nedošlo. Chápu, že jde o oddechovou literaturu, která má pobavit, ale trvám na tom, že když už se v historickém románu použijí skutečné osobnosti a události, je třeba se držet historických faktů a nefabulovat o nich. A když už to je nutné pro spád příběhu, tak to někde v Epilogu uvést na pravou míru a vysvětlit, jako to dělají ve svých knihách například Steve Berry nebo Hana Whitton.
Nejsvětlejší částí jsou tedy přidané povídky, kde se setkáváme s Oldřichovou konkubínou Annemarie, jak Oldřich přišel k Divišovi, s písařem Wolfgangem a jak se Oldřich setkal se svou ženou Blankou. V tomto případě však povídka, alespoň u mě, dojela na příliš velký počet postav propojených ještě větším počtem rodinných, příbuzenských či mileneckých vztahů, ve kterých jsem se prostě neorientoval.
Takže pro obdivovatele Oldřicha z Chlumu asi must read, pro ostatní pak víceméně zbytečnost.
Batman: Vánoce
Lee Bermejo
2,5*, ale v podstatě jen za grafickou stránku. S nápadem převést Dickensovu Vánoční koledu do Batmanova světa jsem se prostě nepotkal. Ale to neznamená, že to u někoho jiného nemůže být jinak.
Zdroj
Ayn Rand (p)
Několik dní jsem přemýšlel, jaké hodnocení knize dát a jak ji vlastně hodnotit. S Ayn Randovou jsem se poprvé potkal zásluhou jejích esejů ve sborníku Ctnost sobectví a nedlouho poté i seriálové zpracování Atlasovy vzpoury (To je mimochodem pozoruhodné tím, že v každém díle hrají hlavní postavy různí herci). Měl jsem tedy zhruba představu, s čím mohu počítat. Předně jsem měl jasno v tom, že opět budu hodně polemizovat s určitým černobílým viděním autorky. Zejména s tím, že vidí především "elity", lidi tvůrčí a jejich závislost na práci ostatních poněkud přehlíží. Je pravda, že se v románu objevuje např. postava elektrikáře Mika, který do určité míry sdílí Howardův pohled a vášeň, ale dělníci v lomu jsou popisováni jako stádo, které následuje nějaký zvyk a nízké zájmy. Přitom logický další krok v úvaze by byl, z čeho by Howard své domy stavěl, kdyby i tito "obyčejní" následovali svou "vášeň", protože lámání kamene jí může být jen těžko.
Literárně je třeba se smířit s tím, že postavy jsou především typy, které mají své vlastnosti (a chtělo by se říci osud) jasně dány a procházejí jen minimálním vývojem. Také motivy jejich jednání jsou sice často jasné, ale přitom jen těžko uvěřitelné a pochopitelné.
Těch minusů by se dala najít ještě pěkná řádka, ale přesto nakonec těch 5* dávám bez výčitek, protože jde o knihu nesmírně podnětnou, možná inspirující, ale hlavně zanechávající spoustu otázek. Jako třeba jak by se autorka stavěla k současným USA (u EU je to zřejmé). Zda by Trumpa s Muskem viděla jako vizionáře, kteří vedou tupé masy k lepším zítřkům nebo jako psychopaty, kteří stejné masy manipulují kvůli uspokojení svojí hybris.
Jednoznačně doporučuji všem, kteří v knize nehledají jenom příběh, ale jsou ochotni přemýšlet a klidně s autorkou polemizovat. Protože prostoru k obojímu je v této knize spousta.
Sudetenland
Leoš Kyša
Zajímavý myšlenkový experiment: Co by mohlo být, kdyby nebylo tolik Němců po válce odsunuto. Jako koření přidána detektivní zápletka, skvělé bylo i prokládání vlastního textu "novinovými" zprávami z roku 1990, ať už skutečnými či smyšlenými či odkazy na dobové události.
V kontextu příběhu jsem si často kladl otázku, zda si autor při psaní uvědomoval, že při popisu života neodsunutých Němců ve své alternativní historii do značné míry popisuje podmínky, ve kterých žila německá menšina po vzniku ČR v roce 1918.
Na knize je znát, že jde o "vypsaného" autora, děj se valí kupředu, kde je třeba být vážný, je autor vážný, kde to tak nutné není, pustí uzdu svému smyslu pro humor, takže čtenář je ke knize doslova přikován.
Jako drobné mínus vidím velké množství postav, kde jsem se zejména v klanu Bittmanových často ztrácel jako mezi Aureliány Buendíi ve Sto rocích samoty, a poněkud kýčovitý závěr, který šlo už zhruba od poloviny knihy předvídat.
Ale určitě jde o příjemné překvapení na závěr roku 2024.
Sedmikostelí
Miloš Urban
Před lety bylo Sedmikostelí románem, který pro mě objevil Miloše Urbana a byl počátkem mého obdivu k autorovi. Od té doby uplynulo ve Vltavě hodně vody, tak jsem byl zvědav, jak moc se moje vnímání Sedmikostelí za ty roky a množství přečtených Urbanových děl změnilo. A ono moc ne. Je pravda, že pár epizod se mi z hlavy vykouřilo, něco jsem jako už poučenější čtenář pochopil lépe. A myslím, že se Urbanovi ten gotický román, jehož koncept v ději osvětluje, podařil na výbornou.
Ale jak říkám. Já v případě Miloše Urbana neumím být objektivní.
Rabínka v zácviku
Kamila Kopřivová
Střípky osobního příběhu prokládané osudy významných žen židovské historie doplněné reáliemi židovského způsobu života tvoří nevšední koktejl, který se díky krátkým kapitolám dobře čte a poskytuje čtenáři spoustu zajímavých informací. A to i těm, pro které judaismus není úplně neznámý.
Závěrečný průchod židovskými svátky v průběhu roku už jenom podtrhuje celkový dojem.
Tufova dobrodružství (6 povídek)
George R. R. Martin
Autistického Tufa si musí každý zamilovat. Jednotlivé povídky se dají číst samostatně, ale ještě větší smysl dávají, pokud se čtou jako román s časovými skoky. Přestože se často řeší ekologická témata, nabízí Martin i spoustu náhledů do lidské psychiky, setrvačnosti naučených názorů.
Za mě naprosto skvělé.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Na jednu stranu uchvacující jazyk i forma, na druhou stranu určitá schematičnost postav i děje. Kundera sám se vymezoval proti tomu, aby román byl vnímán politickou optikou, ale zasazením do doby i reálií roku 68 a následující normalizace se od dobových konotací jde jen těžko oprostit.
Ale i přes drobné výhrady jde o vynikající román, který na mě subjektivně ale působil zbytečně chladně, díky snaze o co největší objektivitu.
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Ten základní nápad s knihovnou je výborný. Samotné téma už tak objevné není, mě osobně se vybavovaly dvě knihy, které pracovaly s podobnou myšlenkou, byť zpracovanou jinak (a subjektivně řečeno poutavěji). Veronika se rozhodla zemřít a Čapkův Obyčejný život (i když ten jsem četl už dávno, takže možná, že jde spíš o můj dojem z knihy, kterou jsem četl před nějakými 40 lety, než o skutečnou knihu).
Ale i tak je to napsané velice čtivě a to i přes nelehké téma.
Přitažlivost planety Krypton
Jiří Mádl
Prvotina a hned takováhle pecka. Co by za takovouhle knihu dali i ostřílenější autoři.
Pravda, občas jsou dialogy trochu chaotické, ale jinak...
Celé to působí, jako kdyby Mádl psal o sobě, přitom (až na tu starší partnerku) se svým hrdinou toho moc společného nemá. Ale ten prokres (autokorekce mi to teď opravila na progres, ale vlastně proč ne?) vnitřního světa postav, klobouk dolů. Asi největší překvapení letošního končícího roku.
O andělovi
Pavel Čech
Poetické, s nostalgickou atmosférou. Kresby jsou nedílnou součástí textu a výsledný dojem ještě znásobí.
Nejsme tady pro zábavu
Nina Lykke
Nevím. Asi to není špatné, ale mě tahle knížka prostě nesedla. Možná jsem čekal něco jiného, našel jsem i pár pasáží, které mě zaujaly, ale jako celek mě to nezaujalo. V podstatě všechny postavy jsou na ránu, ta hlavní asi nejvíc, a to i přesto, že jsem jí dobře rozuměl a svým způsobem i chápal. Často se mi vybavovaly Podivuhodné příhody Ingrid Winterové, které taky napsala Norka a které na mě působily stejně. Rozháraně a chytající moc zajíců najednou.
Noční směna (20 povídek)
Stephen King
Sbírka povídek, takže klasicky některé výborné, jiné slabší. Z těch, které mi přišly nejlepší bych vyjmenoval žánrově čisté Prokletí Jeruzalémské, Děti kukuřice nebo skvělého Trávníkáře, kterého ovšem beru jako parodii na strašidelné příběhy. Na druhou stranu je zde ale i několik v podstatě jen lehce nahozených, ale nedotažených nápadů (Noční příboj nebo Muž, který miloval květiny).
Gulliverovy cesty
Jonathan Swift
Stylem odpovídá době, kdy byla kniha napsána. Obsahem je bohužel až nesnesitelně současná. Za těch 300 let se toho moc nezměnilo.
Zaujalo mě, že ačkoliv byl Swift stejně jako C. S. Lewis duchovní, tak se bez Boha a náboženství, alespoň v téhle knize obešel.
Fazóna
Miika Nousiainen
"Minulý týden se konala sestřenčina svatba. Stejní lidé, stejné jídlo a víceméně stejná nálada.
Na pohřbu se nakládá o talíř míň. Čili jednodušší sešlost. Taky na oslavence se nekladou moc vysoké nároky a tolik se nehýří veselými vtipy."
Může být kniha, která začíná na pohřbu zábavná? Překvapivě ano, pokud tedy člověk rozumí a vychutnává trochu cynický severský smysl pro humor. Možná, že ho Nousiainen ve Fazóně nepoužíval tolik jako v Kořenech, taky to stáří, nemoc a smrt jsou v téhle knize cítit víc, ale díky kontrastu pak více vynikne.
Kromě toho jsme konfrontováni s tématy, která jsou často vnímána jako kontroverzní, ale zde jsou podána tak lidsky (i když občas politicky nekorektně), že to snad nikoho nemůže pobouřit.
Neuvěřitelně osvěžující a nelze jinak než 5*.
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Taková YA pohádka pro bibliofily. Četlo se to dobře a v rámci YA literatury kvalitní. Na druhou stranu zase nic až tak výjimečného.
A už vůbec nechápu, jak se tahle kniha může objevovat jako desátá nejčtenější v letošní ČV (téma 1). Vždyť Rintaróovi jsou kočky obecně lhostejné a i Tygr ho spíš štve, i když na konci se mu po něm stýská. Prostě nechápu.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Při čtení knihy jsem si často připomínal Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Stejně jako japonský autor se zde Rudiš vypisuje ze své "úchylky".
Ale co už, každý nějakou máme. Jenže je jen málo takových, kteří dokáží svou lásku k něčemu tak nepoetickému jako je běh, při kterém se člověk akorát zpotí, nebo hlučná a špinavá železnice přetavit do slov a vět, které poetické jsou. A představit předmět svého zájmu takovým způsobem, že i laik je nakonec zvědavý a zaujatý.
Autobiografické vyprávění, doplněné spoustou historických faktů a zajímavostí, stejně jako praktickými postřehy i pro obyčejného uživatele železnice, který ji používá výhradně pro přesun z místa A do místa B.
Klobouk dolů.
Děvčátko Momo a ukradený čas
Michael Ende
Stejně jako Nekonečný příběh i Děvčátko Momo ukazuje bohatost fantazie, kterou měl Michael Ende.
Název i styl vyprávění člověka jakoby nasměrují k pohádkám, ale ten příběh je veskrze současný, i když je už přes padesát let starý. A přestože je hrdinkou malá holčička, je především o nás dospělých. Téměř hororový závěr se vůbec nevylučuje s pohádkovým finále, takže nezbývá než smeknout před autorovým mistrovstvím.
Jasných 5*
Severská mytologie
Neil Gaiman
Uvědomuji si, že tenhle komentář by patřil spíš do diskuze, ale tam by si to hodnotící těžko přečetl. Takže jenom malé historické shrnutí pro ty, kteří by chtěli Gaimana obviňovat z nedostatku spisovatelského umu.
Ono to k tomu sice svádí, ale jen do té doby, než si člověk přečte původní Eddu, ze které téměř všechny naše vědomosti o germánském panteonu pocházejí. Sturlusson ji psal v době, kdy už na Islandu dominovalo křesťanství a k pohanským tradicím se pochopitelně stavělo nepřátelsky. Edda tedy není psaná jako mytologie, ale jako učebnice básnických forem. Z toho vyplývá i to, že pozornost věnuje primárně básnickým figurám, které ilustruje na příbězích starých bohů, a samotné příběhy pro něj nejsou tak důležité. Tenhle trik, jak uchovat staré příběhy, který by jistě ocenil i Loki, je na celé Eddě možná tím nejúchvatnějším. Samotné příběhy jsou však zhuštěné v podstatě do několika vět. Teprve když si člověk tohle uvědomí, může naplno ocenit, jak se s tématem vypořádal Gaiman. Tyto mikropříběhy rozpracoval do plnohodnotného vyprávění, aniž by marvelovsky překroutil jejich vyznění.
Permanentní portfolio: Dlouhodobá investiční strategie podle Harryho Browna
Craig Rowland
Rozhodně je dobře, že kniha byla přeložena. Jedná se totiž o skvělého průvodce po investičních možnostech, které i nám svět nabízí.
Ke knize samotné mám pouze dvě drobné výhrady. První je geografická, kdy se pro Neameričany řeší, podle mně zbytečně, problematika amerického daňového systému. Informace to jsou sice zajímavé, ale pro našince vcelku k ničemu. Ale když jsem tak procházel ten popis federálních, státních či lokálních daní a jak je minimalizovat, jsem vděčný za náš, byť nedokonalý a v podstatě jednoduchý systém. V souvislosti s tím, jak autoři kladou důraz na potřebu hlídat každou desetinu procenta, kterou nám z investic odčerpávají, mi přijde až trochu úsměvné, řešit geografickou diverzifikaci majetku. Chápu, že proti politickým rizikům jde o solidní prevenci, ale z pohledu nákladů na uschování majetku, cesty za ním a dalších s tím spojených... No nevím
Druhá drobná výhrada se týká doby vydání. Podle všeho jde cca o rok 2012. Proto zřejmě chybí zmínky o kryptoměnách. Tipoval bych, že autoři by je řadili do spekulativního variabilního portfolia, ale mám za to, že v dnešním světě bych je už považoval za plnohodnotnou investici už s ohledem na to, že nejsou závislé na fiat měnách.
Ale to jsou víceméně drobnosti. A pro začínajícího investora jde o skutečně hodnotnou příručku.