vlkcz
komentáře u knih
Fazóna
Miika Nousiainen
"Minulý týden se konala sestřenčina svatba. Stejní lidé, stejné jídlo a víceméně stejná nálada.
Na pohřbu se nakládá o talíř míň. Čili jednodušší sešlost. Taky na oslavence se nekladou moc vysoké nároky a tolik se nehýří veselými vtipy."
Může být kniha, která začíná na pohřbu zábavná? Překvapivě ano, pokud tedy člověk rozumí a vychutnává trochu cynický severský smysl pro humor. Možná, že ho Nousiainen ve Fazóně nepoužíval tolik jako v Kořenech, taky to stáří, nemoc a smrt jsou v téhle knize cítit víc, ale díky kontrastu pak více vynikne.
Kromě toho jsme konfrontováni s tématy, která jsou často vnímána jako kontroverzní, ale zde jsou podána tak lidsky (i když občas politicky nekorektně), že to snad nikoho nemůže pobouřit.
Neuvěřitelně osvěžující a nelze jinak než 5*.
Kocour, který zachraňoval knihy
Sósuke Nacukawa
Taková YA pohádka pro bibliofily. Četlo se to dobře a v rámci YA literatury kvalitní. Na druhou stranu zase nic až tak výjimečného.
A už vůbec nechápu, jak se tahle kniha může objevovat jako desátá nejčtenější v letošní ČV (téma 1). Vždyť Rintaróovi jsou kočky obecně lhostejné a i Tygr ho spíš štve, i když na konci se mu po něm stýská. Prostě nechápu.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Při čtení knihy jsem si často připomínal Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání. Stejně jako japonský autor se zde Rudiš vypisuje ze své "úchylky".
Ale co už, každý nějakou máme. Jenže je jen málo takových, kteří dokáží svou lásku k něčemu tak nepoetickému jako je běh, při kterém se člověk akorát zpotí, nebo hlučná a špinavá železnice přetavit do slov a vět, které poetické jsou. A představit předmět svého zájmu takovým způsobem, že i laik je nakonec zvědavý a zaujatý.
Autobiografické vyprávění, doplněné spoustou historických faktů a zajímavostí, stejně jako praktickými postřehy i pro obyčejného uživatele železnice, který ji používá výhradně pro přesun z místa A do místa B.
Klobouk dolů.
Děvčátko Momo a ukradený čas
Michael Ende
Stejně jako Nekonečný příběh i Děvčátko Momo ukazuje bohatost fantazie, kterou měl Michael Ende.
Název i styl vyprávění člověka jakoby nasměrují k pohádkám, ale ten příběh je veskrze současný, i když je už přes padesát let starý. A přestože je hrdinkou malá holčička, je především o nás dospělých. Téměř hororový závěr se vůbec nevylučuje s pohádkovým finále, takže nezbývá než smeknout před autorovým mistrovstvím.
Jasných 5*
Severská mytologie
Neil Gaiman
Uvědomuji si, že tenhle komentář by patřil spíš do diskuze, ale tam by si to hodnotící těžko přečetl. Takže jenom malé historické shrnutí pro ty, kteří by chtěli Gaimana obviňovat z nedostatku spisovatelského umu.
Ono to k tomu sice svádí, ale jen do té doby, než si člověk přečte původní Eddu, ze které téměř všechny naše vědomosti o germánském panteonu pocházejí. Sturlusson ji psal v době, kdy už na Islandu dominovalo křesťanství a k pohanským tradicím se pochopitelně stavělo nepřátelsky. Edda tedy není psaná jako mytologie, ale jako učebnice básnických forem. Z toho vyplývá i to, že pozornost věnuje primárně básnickým figurám, které ilustruje na příbězích starých bohů, a samotné příběhy pro něj nejsou tak důležité. Tenhle trik, jak uchovat staré příběhy, který by jistě ocenil i Loki, je na celé Eddě možná tím nejúchvatnějším. Samotné příběhy jsou však zhuštěné v podstatě do několika vět. Teprve když si člověk tohle uvědomí, může naplno ocenit, jak se s tématem vypořádal Gaiman. Tyto mikropříběhy rozpracoval do plnohodnotného vyprávění, aniž by marvelovsky překroutil jejich vyznění.
Permanentní portfolio: Dlouhodobá investiční strategie podle Harryho Browna
Craig Rowland
Rozhodně je dobře, že kniha byla přeložena. Jedná se totiž o skvělého průvodce po investičních možnostech, které i nám svět nabízí.
Ke knize samotné mám pouze dvě drobné výhrady. První je geografická, kdy se pro Neameričany řeší, podle mně zbytečně, problematika amerického daňového systému. Informace to jsou sice zajímavé, ale pro našince vcelku k ničemu. Ale když jsem tak procházel ten popis federálních, státních či lokálních daní a jak je minimalizovat, jsem vděčný za náš, byť nedokonalý a v podstatě jednoduchý systém. V souvislosti s tím, jak autoři kladou důraz na potřebu hlídat každou desetinu procenta, kterou nám z investic odčerpávají, mi přijde až trochu úsměvné, řešit geografickou diverzifikaci majetku. Chápu, že proti politickým rizikům jde o solidní prevenci, ale z pohledu nákladů na uschování majetku, cesty za ním a dalších s tím spojených... No nevím
Druhá drobná výhrada se týká doby vydání. Podle všeho jde cca o rok 2012. Proto zřejmě chybí zmínky o kryptoměnách. Tipoval bych, že autoři by je řadili do spekulativního variabilního portfolia, ale mám za to, že v dnešním světě bych je už považoval za plnohodnotnou investici už s ohledem na to, že nejsou závislé na fiat měnách.
Ale to jsou víceméně drobnosti. A pro začínajícího investora jde o skutečně hodnotnou příručku.
Vykolejený čas
Philip K. Dick
Skoro půl knihy jde vlastně o popis života na maloměstě s reáliemi Ameriky 50. let. S trochu zvláštním hrdinou, jeho "normálními" příbuznými a sousedy a novinovou soutěží. Prostě žádné SF. Člověk pořád čeká nějaký Stepford a ono to nakonec přijde odjinud.
Už u tohohle raného Dicka lze vidět jeho klasická témata. A už tady se setkáme s jeho klasickým stylem. Jen je ještě trochu přímočařejší, takže možná na seznámení s autorem jeden z vhodnějších titulů.
Smrt na jazyku
Jan Bauer
Zase o kousek lepší než předchozí díl. Děj se odvíjí zejména od dosud neobjasněné, téměř roční, absence záznamů o činnosti Karla IV., což dává autorovi spoustu prostoru pro fabulace. Druhá linka se točí kolem římského ex-tribuna Coly di Rienzo a jeho snahy vrátit Římu jeho antickou úlohu "osy světa", k čemuž mu má posloužit návrat papeže z Avignonu do Věčného města a nejenom formální titul pro panující římské císaře.
Čtivě napsaný román, bez velkých historických faulů, navzdory více dějovým linkám kompaktní příběh.
Pohádky
Oscar Wilde
Když jednotlivé "pohádky" zprůměruji, tak mi vyjdou asi ty 4*. Osobně mi ten překlad docela vadí a možná moje hodnocení i ovlivnil. Ale to je asi můj problém, já si pod pohádkou představuji něco trochu jiného a nestačí mi, že to morální poselství předávají věci nebo zvířata. Takhle jde skutečně spíš o stories - příběhy.
Když odhlédnu od uvedeného, jde vesměs o mravoučné příběhy často andersenovského střihu, často se sociálním akcentem a až náboženským přesahem.
Zajímavé čtení, jen mi prostě chyběl ten wow pocit.
Ztracená duše
Olga Tokarczuk
Nádhera. Sice je člověk za čtvrt hodiny na konci a to i když věnuje obrovskou pozornost obrazovému doprovodu, ale zážitek je to úžasný. A samozřejmě grafická stránka ho posunuje ještě nad těch 5*.
I když i tady mám trochu obavy, že lidé, kteří knihu ocení, si podobné úvahy už prošli a jenom je neformulovali tak poeticky.
A ostatní, kterým je hlavně určena, ji buď úplně minou nebo si nepřipustí, že se týká právě jich.
Zrození osobnosti
Pavel Vosoba
Štve mě tenhle způsob, kdy se poslední díl série nevydá samostatně, takže i čtenáři, kteří mají předchozí díly si musejí koupit celý soubor. (To samé je Novotného Valhalla). Ale to jen tak na okraj.
Osoba má trochu nezvyklý styl postavený hlavně na dialogu (inspirace v sérii často zmiňovaným Platónem), ať už skutečném nebo vnitřním. Při nich používá velmi úsporný jazyk, jakkoliv při použití metafor umí být i nečekaně poetický. Zde také vidím jediné drobné mínus, kdy ve snaze o sevřenost není občas při větším počtu zúčastněných postav zřejmé, komu patří která replika. Děj posouvá řadou mikropříběhů, kde se mísí nedávná historie s tou opravdu vzdálenou.
Zpočátku jde o reálně působící příběh, ve kterém se ale postupem času stále víc rozostřují hranice "objektivní" reality a může tím vyvolávat asociace na P. K. Dicka. Pro toho, kdo s tím nemá problém, stejně jako s odkazy na filosofii či s konceptem reinkarnace jde o skvělé čtení k zamyšlení. Pro ostatní možná ezo-blábol, ale stejně bych knihu řadil spíš do přihrádky Osobní rozvoj než Duchovní literatura.
Vita Caroli
Karel IV. Lucemburský
Zajímavé čtení pouze z toho pohledu, pokud se člověk chce přesvědčit, jak moc se naše myšlení liší od myšlení lidí středověku. Mocných lidí. Je možné, že dnešní mocní se zase tak moc neliší, možná jenom v tom, že se necítí vyvolení Bohem, ale vlastní "výtečností".
Stylově, pokud se ovšem o něčem takovém dá mluvit, jde víceméně o strohý archivní výčet některých událostí raného Karlova života. Nejčastěji válečná tažení s nějakou bitvou nebo obléháním, když se nezdařilo, tak alespoň s několikatýdenním pleněním okolí. Občas zmínka o nějaké smlouvě, před Bohem uzavřenou na věčné časy, které ovšem trvaly jen tak dlouho, dokud se všem zúčastněným hodilo. K tomu několik věroučných úvah.
Překvapivé je, jak moc se tento největší Čech (?) vlastními slovy liší od představ, které jsme si o něm pod vlivem obrozenců udělali. Jestliže chtěl Karel dát svým následovníkům rady k moudrému vládnutí, já je tam nenašel. Pokud tedy se tou moudrostí nemyslí lstivost a proradnost ve vztahu k ostatním mocným. Jinak z podaného svědectví spíš vyplývá, že to moudré vládnutí spočívalo v tom, mít nějaké vize a jejich realizaci nechat na vhodně vybraných správcích.
Novacén: Nadcházející věk hyperinteligence
James Lovelock
Nemůžu si pomoci, ale mě to přišlo slabé. Zejména ve srovnání se skvělou Gaiou. Ještě tak, pokud by člověk tuto knihu bral jako subjektivní vyznání, ale i tak se v ní objevuje spoustu logických rozporů a slepých skvrn.
První, co mě zarazilo, byla absence nějakého vysvětlení, co autor chápe pod pojmem inteligence. Což je dost překvapující, pokud celou knihu o inteligenci a dokonce hyperinteligenci (WTF?) píše. V úvodu se sice dočteme, že lineární myšlení a logická dedukce jsou nedostatečné, že pro skutečné vhledy do skutečnosti je třeba i paralelního a nelineárního myšlení (intuice), ale přitom se sám toho lineárního výkladu drží.
Další věc, která mi vadila, je absolutní rezignace na úlohu vědomí. Jestliže přijmu autorovu tezi, že vesmír spěje do stavu, kdy prioritní úlohu budou mít informace (a s tím nemám nejmenší problém, naopak si myslím, že to tak bylo vždy), pak mi přijde, že pokud máme mluvit o nějaké evoluci, pak by mělo jít o nějakou reflexi těch informací, a tam je úloha vědomí nezastupitelná.
Kromě těchto dvou základních vad je ve výkladu poměrně dost rozporů. Na jedné straně autor postuluje, že pro stroje je důležité stejné klima, jako potřebuje člověk, takže i cíle budou mít stejné. Ponechám stranou, že opět není jasné, jak k tomuto poznání dospějí, pokud budou odkázány pouze na data, která dostanou od lidí (selekce pouze těch "potřebných"). Souběžně s touto myšlenkou ovšem autor uvádí, že vlastně vlhké, korozivní prostředí je pro stroje nevhodné. Ať tak nebo tak, nechápu, kde se bere autorovo optimistické očekávání, že stroje nám budou při záchraně Gaii pomáhat a nevyhodnotí, že největší škůdce a vlastně jediná překážka harmonického vývoje tohoto organismu je lidstvo a jednoduše ho nevyhladí stejně, jako se my snažíme o vyhlazení Anophelů a dalších zvířat a rostlin, o kterých se domníváme, že nám škodí.
Takže jedna hvězda za, možná nechtěné, chyby v uvažování, které člověka nutí používat vlastní rozum, druhá z úcty k autorovi.
Děti poslouchají Pink Floyd
Alexander Gorkow
Zvláštní a určitě nemusí sednout každému.
Párkrát se zde v komentářích objevuje srovnání s Helenkou Součkovou. Ano, svým způsobem to chápu, ale Gorkowova kniha je výrazně jiná. Sice se v ní také objevuje dětská naivita, ale jednak je poněkud korigována názory obdivované starší sestry, jednak ta západoněmecká realita byla výrazně odlišná. Takže nechtěný humor zde je také, ale v podstatně menší míře než v Budžesovi. Navíc je celý děj posouván k tragice tím věčným stínem smrti.
Originální vhledy do hudby hvězdného období PF mi leckdy připomněly moje vlastní názory, i když já jsem se k jejich hudbě dostal o něco později než autor, občas jsem s jeho názory nesouhlasil.
A ten epilog s Watersem nemá chybu.
Předobrý život
J. K. Rowling (p)
Proslov, ve kterém jsou nejzajímavější střípky informací o autorčině životě. Jinak taková klasika, lehce vtipu, pár moudrostí, které jste už někde slyšeli nebo četli, zmiňované autobiografické prvky, krátký dostatečně na to, aby posluchače nezačal nudit.
Pro fanoušky JKR asi must read, ale jinak asi ne.
Obsluhoval jsem anglického krále
Bohumil Hrabal
Sám Hrabal uvádí, že knihu psal v podstatě metodou automatického psaní a do výsledné podoby už moc nezasahoval. Takže jde o příval slov, místy působící dojmem slovního průjmu, jinde až nečekaně přesně formulující. Samotná postava hlavního hrdiny ve mně vyvolávala pocit mírně retardované osoby typu Forresta Gumpa, kterému jde pouze o vydělávání peněz (kompenzace chudého dětství u babičky - autobiografie?) a souložení s prostitutkami (kompenzace tělesného vzrůstu). Závěrečné zmoudření a zklidnění pak vypadá sice logicky, ale přiznávám, že jsem tomu přerodu nedokázal tak úplně uvěřit. Nicméně právě díky tomu konci přidávám čtvrtou hvězdu, což je vzhledem k mému problému s Hrabalovým stylem opravdu hodně.
Kdysi jsem viděl vynikající dramatizaci Činoherního klubu, která mi vyhovovala větší "učesaností", z filmu jsem viděl jen začátek, který mě odradil právě svou blízkostí předloze a závěr, kde mě naopak nadchl Oldřich Kaiser, ale celý prostě nedám.
Otčina
Nina Bunjevac
Téma, které se v nabídce příliš neobjevuje. Těžká historie velké části Balkánu, poté Jugoslávie i jejích nástupnických států viděna rodinnou zkušeností autorky. Silný příběh s místy kontroverzními názory, podpořený kresbou, která vyprávění dobře slouží.
Propletený život
Merlin Sheldrake
Skvělá. Typ knihy jako Wohllebenův Tajný život stromů, jen zaměřený o úroveň níže do světa hub a občas bakterií.
Psané srozumitelně a chytlavě pro laiky, ale věřím, že i biologové mohou v knize nalézt spoustu nových informací. Největší klad vidím v tom, že autor vidí přírodu skutečně jako propletený celek a snaží se tyto propletence nejen ukázat, ale tam, kde to víme i upozornit na důvody, proč tomu tak je.
Ta obludná síla
C. S. Lewis (p)
Z celé série nejtemnější a nejpřímočařejší. Až na pár krátkých pasáží se zde Lewis nezabývá zdlouhavými popisy a vede příběh plynule. Párkrát jsem si říkal, jestli Holdstock Obludnou sílu četl, protože určitou příbuznost mezi Bragdonským lesem a Ryhopem lze najít.
U tohoto dílu jsem uvažoval o 5*, ale nakonec zůstalo u 4*. Důvody jsou čistě subjektivní a spočívají v Lewisově militantní obhajobě křesťanství. Takže pronásledování "čarodějnic" je naprosto v pořádku, protože to jsou spřeženkyně ďábla. Merlin se sice může hodit, ale protože je to pohan, tak nemá žádnou budoucnost. Atd.
Komu tyhle věci nevadí a líbí se mu balancování na hraně dystopického světa, bude spokojen. I když z dnešního pohledu by si možná mohl vysloužit i nařčení z šíření konspirací. Jenom za vším zlem nehledá ilumináty, Bilderberg a další spolky, ale přímočaře ho přisuzuje rovnou ďáblovi.
Probuzení
Laurent Gounelle
Tak trochu zbytečná kniha. Už u předchozích knih jsem měl pocit, že autor je sice skvělý pozorovatel, ale jako spisovatel sotva průměrný. Takže vždycky to hodnocení bylo jako nějaký kompromis mezi myšlenkovým dosahem a formou. U Probuzení mám bohužel pocit, že těm, kdo s ním myšlenkově souzní vlastně nenabízí nic nového, naopak mohou mít u jeho hloupě zvolených metafor pocit, že téma zesměšňuje. A ty na druhé straně stejně nepřesvědčí. Ostatně osud hlavního hrdiny ukazuje, že si to nejspíš sám uvědomuje a knihu napsal hlavně pro vlastní pocit. A bylo mu jasné, že kdyby děj zasadil přímo do covidové doby, že by mu ji nikdo nevydal.
