vlkcz
komentáře u knih
Michaela - Události v klášteře svatého Anděla
Miloš Urban
Tak tohle bylo ujetý i na Urbana, asi si to uvědomoval, proto to nejdřív vydal jako Unterwasser. Ono by mu to i podle těch náznaků v různých povídkách a románech i odpovídalo.
Jinak je to ale formálně napsáno opět skvěle, jak už je u Urbana tradicí. Sice mu poměrně často unikaly nelogičnosti, ale v téhle ujetosti to vlastně ani nevadí.
Příběh Matoušův
Josef Řeřicha
Útlá knížka, při jejíž četbě se mi několikrát vybavil Kočár do Vídně. Ne až tak příběhem, jako tématem a atmosférou. Příběh vychází z vyprávění autorova strýce, ale je upraven. Nicméně to hlavní protiválečné poselství zůstává.
Sledujeme mladého sedláka z Vitorazska a jeho cestu domů po dezerci z wehrmachtu. Do toho prostřednictvím flashbacků dostáváme informace z jeho předválečného života. Je vidět, že autor první verzi psal jako ročníkovou práci na FAMU, filmové vidění s častými střihy je z knihy výrazně cítit.
Přes určitou nevypsanost (jde o autorovu jedinou knihu), jde o velice působivé čtení.
Doktorka z konce světa
Meredith Appleyard
Ale jo, docela příjemné čtení. Sice jsem nějak nezaznamenal ten, v anotaci uváděný, návrat do Londýna, ale to zase tolik nevadí. Je tam dost ingrediencí, které nemohou zklamat. Lékařské prostředí, exotické prostředí australského venkova, love story, hledání vlastní sebehodnoty... Navíc je zajímavé srovnání australských i našich problémů při zajišťování dostupné zdravotní péče ve venkovských oblastech.
Takže i přesto, že člověk téměř od začátku ví, jak příběh dopadne, jde o příjemnou knihu. I proto, že autorka dávkuje překážky k naplnění příběhu citlivě.
Arcibiskupův noční host
Jan Bauer
Výrazně lepší než úvodní díl, hlavně proto, že jde o jednolitý děj, točící se kolem nejasností Karlovy volby římským císařem a záhadně (a vhodně) se objevivšího, údajně mrtvého, braniborského markraběte. Ani dominikán Pavel už není tím náhodně se objevujícím "deus ex machina", ale je do příběhu organicky vpleten.
Nic, co by už nebylo literárně zpracováno jindy, ale Bauer píše svižně a nedopouští se historických nesmyslů.
Takže jako taková jednohubka, která pobaví a neznalým přihraje informace o zajímavých historických událostech, dost dobré a rozhodně kvalitnější než rádoby odborník Vondruška.
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
Asi 3,5*. U jiného autora bych asi se 4* neváhal, ale na Murakamiho mi to přišlo "odfláknuté", až jsem si občas říkal, že takhle by to napsal někdo, kdo by se ho pokoušel napodobit. Prostě taková light verze Honu na ovci, kterou napsal skoro o 20 let dřív, přesto mi přišel vyzrálejší.
Jinak klasičtí hrdinové, odlišující se od svého okolí, uvědomující si svou jinakost a z toho plynoucí osamělost, s tradiční dávkou mysteriózna v závěru.
Feminismy: Globální dějiny
Lucy Delap
Vzhledem k určitým "ideologickým" rozporům (jsem chlap) to není čistých 5*, ale 4* by mi přišlo málo.
Knihu jsem původně začal číst s myšlenkou, že se konečně dozvím, co to vlastně ten feminismus je a o co mu jde. Nedostalo se mi jednoznačné odpovědi, spíš to jenom posílilo můj názor, že v okamžiku, kdy se z původně dobré myšlenky stane "-ismus", tak jde o ideologii, a v té se dobro hledá těžko.
Za co patří autorce velký obdiv a dík je skutečnost, že ukazuje, jak různorodé směry jsou v tom, co se dá schovat pod pojem feminismu a že tedy nejde o homogenní hnutí. Že se černým, hispánským, muslimským či jinak neprivilegovaným ženám ostře zajídá "mistrování" jejich bílých relativně dobře zajištěných sester. Jakým překážkám a opovržení jsou vystaveny osoby, které se po své tranzici chtěly postavit po bok svým "spolutrpitelkám", případně ty, které jejich řady tranzicí opustily. Prostě těch kontroverzí a animozit je v hnutí spousta a autorka do těchto kyselých jablek kouše odvážně.
Nicméně ani tak nejde o knihu antifeministickou, protože hlavní premisu hnutí, že za všechno jejich utrpení mohou muži nijak nerozporuje. A to ani tak absurdní argumentaci, že když žena zabije své děti, tak skutečným vrahem je muž. Z toho vychází i moje hlavní výhrada. Souhlasím s tím, že náš současný systém je nakloněnější mužům, ale jenom nemnoha "vyvoleným", kteří mohou skutečně efektivně uplatňovat svou moc. A většina těch nevyvolených trpí tímto systémem naprosto stejně jako ženy a možná, kdyby se provedl nějaký výzkum, tak by se ukázalo, že to, z čeho ženy muže viní (násilí, sexuální zneužívání, alkoholismus a jiné závislosti) je jenom jejich projevená frustrace z této skutečnosti, která se vybíjí na těch slabších. V "primitivních" kulturách. které ještě nejsou tou naší zasažené, jde totiž o neznámé jevy. Přes všechny líbivé řeči o rovnoprávnosti mužů a žen totiž, až na čestné výjimky, jde o rovnoprávný přístup do těch pozic, kde je mocenská nadvláda jasně daná. Ale tím, že se do mocenských pozic, ať už v korporátu nebo armádě dostane stejně žen jako mužů se neodstraní základní rozpor, kterým je nadvláda sociopatické menšiny nad ovládanou většinou, ať už se jedná o muže nebo ženy.
Prostě jako kdyby autorce chyběla odvaha udělat mnohdy ještě další krok v uvažování. Ale možná je to dáno tím, že jako historička jen popisuje situaci a nehodnotí.
Druhá drobná výhrada se týká určité asymetrie v náhledu na některé události. Jasně se to ukazuje u adorace mírových táborů u Greenham Common. Myšlenka samozřejmě dobrá, ale od historičky bych očekával i upozornění na to, že myšlenka na tyto akce pocházela od východních rozvědek a samotné účastnice byly jenom "užitečnými idioty" v situaci, kdy se jaderné hlavice rozmisťovaly po celé Východní Evropě.
Podobná asymetrie se pak projevuje při zamlčování toho, že negativní jevy, které feministky vyčítají mužům, se týkají i žen (psychické týrání, závislosti). I když podobně jako u zmiňovaného příkladu s vraždou dětí by se asi i tady uplatnila vina mužů.
Ale pro čtení s otevřenou a kritickou myslí nelze než doporučit.
Lehni, bestie!
Jiří Kratochvil
Několikrát jsem se přistihl, že mám pocit jako bych kloktal dehet. Ale narozdíl od Topola, Kratochvil píše lehkým perem, což na jednu stranu trochu odlehčuje atmosféru, ale místy působí až fraškovitě. Tahle nejednoznačnost mi brání dát bez výčitek 5*, ale 4.5* by to bylo určitě, kdyby to šlo.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Se Štifterem to asi budu mít jako s Formánkem. Objektivně uznávám, že píší dobré knihy, jenže mám problém s jejich stylem. Ani tady mi ten odosobněný styl vyprávění moc nesedl. Navíc jazykově a výrazově se odlišuje pouze Dominikova linka, ta před- a poválečná linka si jsou z tohoto pohledu dost podobné, což je divné jednak s ohledem na dobu i věk jejich hrdinů. Přitom u deníkových zápisků autor dokázal, že i s touto rovinou by pracovat uměl.
Jinak ale opět oceňuji, že mi autor přiblížil historii míst, po kterých chodím, kolem toho domu Pumperlových skoro denně.
Perelandra
C. S. Lewis (p)
Skvělá první kapitola s tísnivou atmosférou jako od Poea nebo Lovecrafta. Bohužel pak napínavost upadá do rozvláčných popisů, které ovšem Lewis neumí, nebo alespoň já s ním nejsem na stejné vlně. V okamžiku, kdy se objeví Nečlověk (bohužel to je až skoro v půlce) ovšem začíná jízda. Nejprve jenom brilantní dialogické souboje (někdy trialogické), potom i akce. Nicméně s blížícím se závěrem opět nabývají vrchu popisy a ta poslední kapitola byla vyložené utrpení. Mám pocit, že hlavně kvůli ní psal Lewis ty předchozí stránky, aby mohl náležitě oslavit Boha. Ale já se prostě s Bohem, který požaduje extatické uctívání, každou chvíli doprovázené výkřiky: "Jeho jméno budiž pochváleno." resp. s jeho následovníky, kteří takovéto uctívání praktikují, trestuhodně míjím. Možná je to moje chyba, ale tenhle Lewisův dogmatismus mi spolehlivě zazdí předchozí nadšení.
Nicméně zejména díky těm dialogům v prostřední části a některým esejistickým úsekům jsou, myslím, ty 4* zasloužené a určitě dojde i na závěrečný díl trilogie.
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Vyprávění tří generací žen (matka, její tři dcery a dcera jedné z nich) nabízí různé pohledy na stejné události a ukazuje, jak moc je ten náš podmíněn našimi přáními a zkušenostmi a postojem, který k nim zaujímáme. A tím, jak moc jsme ve vleku tradice.
Jednoznačně je obdivuhodné, jak se s ohledem na svůj tehdejší věk a základnu, z které mohla sama vycházet, autorka s textem popasovala, protože je sevřený a myšlenkově bych ho čekal od zralejší autorky.
Jediné dvě drobnosti, které mě trochu rušily byly mongolské výrazy a pak vracející se úvahy, nakolik kniha skutečně odpovídá mongolským reáliím a pokud ano, kde k takovým vědomostem Petra Hůlová přišla. Ale to je spíš problém mojí hnidopišské povahy.
Cesta staletími
Zdeňka Jordánová
Obsahově skvělé, ostatně jako u paní Jordánové vždy. Bohužel jsem postrádal větší seznámení s předchozím životem ostatních cestovatelů, které by možná přineslo větší propojení s jejich minulými životy a víc osvětlilo vliv "chyb", kterých se tehdy dopustili na jejich současné problémy. Co mi naopak přišlo jako nadbytečné bylo časté opakování zpěvu manter, jakkoliv vím, že jde o povznášející zážitek. Jenže takhle přenesené do slov to u mě nefungovalo.
Autorka měla štěstí, že cestu stihla tehdy realizovat. Azurové okno se v roce 2017 zřítilo, takže jedna z ikon příběhu už je jenom minulostí. Jako kdyby svět chtěl naznačit, že svůj úkol splnilo a je už zbytečné. :-)
Instrukce, insinuace a invektivy
Jan Křesadlo (p)
Svěží a vtipné, i když z některých textů je příliš znát snaha vypořádat se s lidmi, kteří autora "pleskali přes prsty", jindy zase rozčarování stárnoucího muže ze světa, kterému přestává rozumět. Ale styl a forma tyto "nedostatky" vyvažují.
Domácí krabičková dieta
Alena Doležalová
Nevím jak hodnotit kuchařku. Asi jsem od knihy čekal něco trochu jiného. Obecné principy na 30 stranách zbytek recepty, z nichž se řada z nich opakuje, až na to, že někdy určitým způsobem zpracováváme kuřecí, jindy stejně králíka, příště zas rybu... Jinak mě často napadalo, že kniha by se stejně dobře mohla jmenovat Vaříme s česnekem, protože ten je přítomný ve většině receptů, občas v naprosto nečekané kombinaci.
Další výhrada se týká úpravy, graficky mi to připomínalo spíš časopis než knihu.
A myslím, že za těch 12 let se trochu změnila i dietetická doporučení, že dnes už nepanuje tak bezvýhradné nadšení nad všemi těmi Ramami a dalšími našlehanými rostlinnými tuky, u různých nízkotučných alternativ jogurtů a jiných výrobků je dneska slyšet varování před přidanými škroby... A taky si myslím, že definice živého jogurtu by měla vycházet z přítomnosti živých jogurtových kultur a ne z nepřítomnosti přidaných "éček".
Okamžik bouře
Neil Gaiman
Opět graficky výborné a přesně kopírující předlohu. Možná i proto, že Gaiman má filmové vidění i v knihách, takže se to do komiksu adaptuje snadno.
Srdce Evropy
Pavla Horáková
Já tuhle ženskou asi miluju.
Teorie podivnosti to není, ale je to stejně dobré. Sice tu až na několik málo míst chybí humor, ale to vůbec nevadí.
Nicméně k tomu, aby člověk s touto knihou souzněl, je třeba, aby alespoň někde hluboko v sobě cítil smutek nad koncem Rakousko-Uherska. Nebo si ho aspoň připustil jako možnost.
Stejně jako u Teorie podivnosti jde o dost fragmentovaný text. V jedné rovině jde o citace z deníků autorčiny prababičky. Nesmírně zajímavé. Nejen poněkud archaickou češtinou a svébytným stylem, ale hlavně tím, jak popisuje život na moravské vesnici v první polovině 20. století a odhaluje, že vztahy nebyly až tak idylické, jak si dneska namlouváme. Přibližuje osobní trauma talentované ženy, která ale nemá šanci dosáhnout na vzdělání, po kterém touží.
V druhém plánu jde o vyznání lásky k Vídni a českému vlivu v ní. Spousta jmen dělá tuto linii místy hůře čtivou, ale faktografické údaje mohou směle soupeřit s turistickými průvodci a tu horší čtivost plně vynahrazují.
Jako spojovník mezi těmito dvěma liniemi pak je příběh hlavní hrdinky, která během svého studijního pobytu ve Vídni nejen chodí po místech zmiňovaných v denících, ale hledá české stopy v tomto městě. A kromě jiného hledá sama sebe. Z této roviny jsou možná nejzajímavější reflexe rodových traumat a porovnání života před 100 lety a dnes.
Spousta informací, myšlenek k zamyšlení i emocí.
Za mě skvělé.
A ano, i mně občas naskočil Rudišův Winterberg.
Návštěvníci z Mlčící planety
C. S. Lewis (p)
Samozřejmě musí čtenář nejprve odhodit hodnocení technických věcí a představ budoucnosti, které autor před 86 lety měl (i když možná některé věci byly úsměvné už v jeho době). Pokud se soustředí jenom na tu filosofickou a etickou část díla, jde o skvělou knihu. Bouhužel ale, z mého pohledu, jde u Lewise o častý problém formy a obsahu. Určitě ještě sáhnu po jeho esejích, ale v těch "beletristických" alegoriích se ukazuje, že děj je mu občas na překážku a působí dojmem suchopárného popisu, zejména pokud se dostane ke skutečnému popisu prostředí, tam už ty věty často šustí papírem. Pokud tedy nejde o chybu překladu.
Jinak lze z celé knihy cítit, že ji autor psal v předvečer války a ta tíseň je, i přes nadějeplné úseky téměř hmatatelná.
Ale určitě jde o knihu, kterou stojí za to přečíst a já osobně se už chystám na Perelandru.
Johanka z Arku
Leo G. Linder
Asi bych trochu rozporoval to označení román. Jde spíš o obdobu takových těch televizních hraných dokumentů, kdy jsou úseky děje prokládány odbornými komentáři mluvících hlav.
Ale tady to vůbec nevadí. Poutavě podaný příběh, který každý alespoň zhruba zná, ale na mnoha místech ukazuje i mýty, které se kolem postavy negramotné teenagerky, která zachránila Francii, nahromadily. Počínaje šlechticky znějícím jménem D'Arc, které se objevuje až spoustu let po její smrti, narozdíl od skutečného a běžného Darc.
Skvělé.
Čas dluhů aneb co byste měli vědět o penězích
Richard Svitalský
Výborně zpracovaná témata, se kterými by se měly seznamovat už děti, jakmile pochopí základní fungování peněz (a samozřejmě všichni svéprávní dospělí).
Grafické zpracování sice není úplně podle mého vkusu, ale chápu, že pro ty děti a teenagery, kterým je zřejmě sešit určen to může být jinak. Jinak ale oceňuji, že kromě pravidel, jak finančním problémům předcházet, jsou zde rozebírány možnosti, jak je řešit v případech, kdy přeci jen nastanou. Druhé plus je za to, že se autoři ani při takto vážných věcech nebáli oživení ve formě situačních i slovních vtípků.
Ber, po čem toužíš
* antologie
I když u většiny povídek úplně nevím, jak se potkávají s titulem antologie, většinou jde o povedené jednohubky. Samozřejmě s různou kvalitou.
Nejvíc mě bavily ty z pera osvědčených autorů (Rudiš, Kratochvil, Pekárková),
ale zaujala i povídka Markéty Hejkalové nebo trochu mysteriózní počin Sylvie Richterové. Naopak úplně jsem se minul s Edgarem Dutkou a jeho Vánočním balíčkem.
Achilleova píseň
Madeline Miller
U všech zpracování Trojské války mám problém, že se vždycky ve všech těch králích a hrdinech začnu ztrácet. To samé se mi přihodilo i u tohoto knižního zpracování. Achilleova píseň je zajímavá tím, že známý příběh podává z trochu jiné perspektivy.
Trochu divné mi přišlo zasazení homosexuální linky, respektive perspektivy, v které byla podána. Z toho, co se dá z některých antických autorů vyčíst to vypadá tak, že žena je dobrá na zachování rodu, ale skutečná láska je možná jen mezi muži. A součástí samotného vojenského výcviku bylo, že je žádoucí, aby se mezi vojáky vytvořily intimní vztahy, protože při boji za "milence" podá voják "lepší výkon". Takže to usilovné skrývání vztahu mi přišlo jako trochu násilná úlitba současným trendům.
Naopak potěšilo, že Odyssea konečně někdo představil jako bezpáteřní svini, ale celkově mě kniha nijak zvlášť neoslovila. Prostě ukázkový průměr.