incognit komentáře u knih
Miroslav Válek je výjimečná zjev ve slovenské literatuře.Do této knížky se vešlo vše, co kdy napsal. Jedna kniha, to není moc, ale ta koncentracesíly slova uvnitř, to je tedy něco!
Miroslav Válek je asi opravdu nejlepším slovenským básníkem- a pokud ne, tak je nejblížším alespoň pro mne. Objevil jsem ho někdy v 80 letech za gymnaziálních studií a opomenu-li Préverta a Ferlinghettiho, nenašel jsem od těch dob sobě bližšího. Jeho subtilní dílo i subtilní jednotlivé básně jsou pro mne koncentrátem doby, ve které jsem prožil své mládí a dozrávání.
Jako devítiletý kluk jsem Africký zápisník a Horami Sumatry doslova zhltl. Krásně napsaná dobrodružně-naučná knížka, která kluky podobného věku musí nadchnout.
Vždy, když se k Odyseji vrátím, překvapí mne, jak moc je současná a moderní jak po obsahové, tak i po formální stránce. Vše co bude v budoucnu objevovat literatura, drama a film, v ní už je. Je to Shakespeare, Dostojevskij, Fellini i Tarantino v jednom.
Je Těžké hodnotit takto osobně pojatý text poté, co čtenář několik krát viděl film a logicky ho tady miluje, ale jako scénář se mi dílo líbilo také a moc. Je to laskavá a upřímná vzpomínka na střípky toho, co člověku utkví v paměti po letech, s patřičnou mírou nadsázky, situačního humoru, dobře vystavěnými situacemi a do sebe nenápadně ale přesně zapadajícími kousky konstrukce, která jednotlivé imprese, příběhy drží krásně pohromadě.
Ano, je to prosociální sentiment 30 let, ale dobře napsaný. Cílí na emoce čtenáře a zasahuje je docela spolehlivě- ve mně to dokonce místy vyvolávalo opačný efekt, tedy sebeobranu proti dráždění citů, které mi chce někdo naordinovat, ale nešlo to - příběh byl silnější. Současně je to (mírně tendenční- a trochu plakátově jednostranná) výpověď o době, která není zas až tak vzdálená a ve které bylo všechno jinak, než dnes a jinak , než se nám teď zdá. Četl jsem ji jako povinnou četbu někdy v 11 letech a už tehdy jsem chápal, že vzbuzuje velké emoce a že funguje. Za pročtení stojí!
Takhle si představuji popularizaci vědy (podobně to kdysi dělal Carl Sagan). Poměrně složité matematické úvahy, jsou zde podány způsobem, kterému porozumí i poučený, nebo alespoň "poučení-chtivý" a "poučení-hodný"čtenář.
Nemám rád životopisy (hlavně když jsou podle skutečné události), s autobiografiemi je to už trochu lepší, ale tato knížka (dnes už pro mnohé možná nekorektní, jelikož její autor adoruje cigarety a alkohol) mne samozřejmě nadchla, jak upřímností, tak i obsahem.
Mezi divadelními hrami, je toto jedna z perel. V době, kdy ž se v divadlech neveršuje, přináší Rostand plně veršované drama, které není žádnou akademickou nudou, má brilantně vystavěný děj, docela svižně plyne a funguje jak na papíře, tak i na jevišti. No a kouzelný Vrchlického překlad je samozřejmě stejně výjimečný, jako ta hra.
Ukázka brilantně napsané moderní situační komedie - takové, jakou máme rádi ve francouzské kinematografii 60-90 let. Výborně napsané dialogy nejen posouvající děj, ale i dokreslující atmosféru, nosné a dvácky i inscenačně vděčné, situace, které skýtají překvapivé zvraty, dobře zvolené tempo a samozřejmě výborný námět. V takové komedii by se každý herec viděl rád a ještě větší radost by z jejího dobrého inscenování měl divák.
Svěží humor, blízký Čechovovi, krásný jazyk, prosté vedení děje a krásná charakteristika postav přes dialog a jednání, navíc výborně přeložná Janem Štrasserem- je to vysloveně jeho parketa. Noc složitého a přesto je pod smíchem a nadsázkou ukryt hlubší podtón. Stojí za pročtení - pobaví i pohladí.
Ragtime patří k těm knihám, které jsem pročetl na jeden zátah. Pamatuji si, jak jsem ho kdysi v 80 letech přinesl z knihkupectví, otevřel a pročetl za jeden víkend. Vždy jsem měl rád fikce opřené o reálné historické děje. Líbí se mi vedení děje, to jak se jednotlivé dějové linie postav slévají do hromady, nebo protínají v těch pravých okamžicích, i to jak jsou zasazeny do dobových reálií (potopení lodi Lusitania, vypuknutí světové války, válka v Mexiku, Houdiniho vystoupení, kampaň viceprezidenta Jamese Shermana...), takže vše dohromady tvoří uvěřitelný a poutavý, celek do sebe zapadajících okolností. Když se k tomu přidá atmosféra, jazyk, chytře budované napětí, pomalé rozkrývání souvislostí a čtivost, není dílu co vytknout.
Ucelený a funkční koncept teorie divadla- velice koncizní, praktická, pro každého kdo chce uvažovat o dramatickém díle, o jeho interpretaci a o vztahu mezi literární formou a konkrétní inscenací.
Já mívám v životě už od dětství taková "tematická období". Jedním z nich bylo (někdy mezi 9-10 lety období "Verneovek". Nevím jestli následovalo po "Mayovkách" nebo jim předcházelo, ale pamatuji si čím to období začalo: Dvěma lety prázdnin. Bylo léto cca 1977, první den prázdnin a já ulehl na lavičku, kterou jsme měli v zahradě pod jabloní, otevřel knížku a začetl se do příběhu, který jsem pak i po dočtení, po několik týdnů mohl prožívat. Byl to výborný prožitek. Dodnes patří k nejhlubším v mém životě a to už jsem toho načetl hodně. Holt když se desetiletý kluk vžije do postav desetiletých kluků snažících se přežít na pustém ostrově, když s nimi loví želvy a staví šalupu, nikdy na to nezapomene.
Pamatuji si, jak jsem na tuhle knihu narazil kdysi za hlubokého socializmu a jak moc mne bavil, tenkrát nevídaný humorní až groteskní přístup ke 2. světové válce, který byl v socialistických zemích téměř výhradně pietní. Líbil se mi i princip vyprávění jednoho příběhu z úhlů pohledu různých postav a samozřejmě vzhledem k tomu, že jsem byl "náctiletý", líbil se mi i romanticko-heroický závěr.
U Platona mne vždy fascinovalo, že jde o filosofii, která se dá číst jako umělecké dílo, dokonce i s emotivním nábojem a přesahem (myslím přesahem přes logicko-pojmové vyjádření). Je to dáno tou dialogičností, která ze spisů dělá vlastně drama, navíc drama docela moderní (text nemusíte upravovat, stačí ho dát do úst hercům a bude to fungovat). No a přes Platona mne vlastně vždy napadne také myšlenka o tom, jak jsou ti staří Řekové vlastně nesmírně moderní a moudří.
Málo Platona - hodně klišé. Nejstrašnější slátanina o Platonovi, jakou jsem kdy četl. Nejspíše je zamýšlena jako čtení pro mentálně zaostalejší studenty středních škol. Příšerné zjednodušování, přebíraná klišé, názory jsou kompilací těch, které jsou notoricky známé, bez jediného vlastního motivu, či úvahy. Co už se dalo čekat od autora směsi "knih" o filosofovi, fyzikovi a Fotbalistovi...schází ještě kuchařka a bude to mít kompletní. Ještě, že to stálo jen 29 Kč.
Úplně geniální teorie uměleckého textu! Pro mne úchvatná kniha o umění jako prostředku komunikace, které je tedy možné chápat jako zvláštním způsobem organizovaný strukturovaný jazyk. Umění jako jazyk pak užívá znaků, které tvoří jeho „slovník“, a obsahuje pravidla pro kombinaci těchto znaků.
Vzhledem k jazykům přirozeným a umělým je umění jazykem sekundárním a umělecké dílo pak lze chápat jako text v tomto jazyce.
Protože struktura básnické řeči je složitější než struktura přirozených jazyků, nese ve srovnání s nimi i větší objem informace pokud by tomu tak nebylo, ztratila by právo na existenci (Pro mne geniální obhajoba jedinečného smyslu umění). Neexistuje žádná forma odtržená od obsahu jen jejich průnik který tvoří ideu. Ta se realizuje jen a pouze v adekvátní struktuře a vně této struktury neexistuje. Změněná struktura přináší odlišnou ideu, V uměleckém textu tedy nejsou „formální prvky“ v obvyklém slova smyslu. „Umělecký text je složitě konstruovaný význam a všechny jeho prvky jsou prvky významovými. Za mne geniální.
Attické drama (nezmýlil jsem se, klasická dramata jsou doménou Attiky, nikoli Antiky) je nutné číst jako drama- vec k předvádění na jevišti, navíc ve slavnostní den, před publikem, znalým okolnosti. Z tohoto pohledu jde o úctyhodné dílo a pořád živé dílo, ve kterém lze naleznout všechno, s čím v budoucnu bude evropská literatura pracovat - metaforu, dialog, stichomythii, zvrat, gradaci děje, stupňování napětí, práci s rozdílnou mírou poznání diváka a jednající postavy (kterou mají tak rádi tvůrci moderních detektivek) dokonce ironii. Kdo se umí poprat s veršem a nebojí se zamyslet na obsahem, ten si užije.