Slečna Júlia / Sonáta príšer / Ľudia z Hemsö přehled

09.01.2022

Četl jsem do školy Strašidelnou sonátu a hodím sem samotnou analýzu, nicméně subjektivně: správně temný, snový a groteskní drama, umně užité symboly a výborná předzvěst třeba Ionescovy tematizace neschopnosti komunikace.
Zřejmě nejfrekventovanějším motivem v díle je klam. Ten se vyskytuje třeba na bázi smyslů, a to u všech pěti: čich (vůně květin oslňující studenta), chuť (jídlo předkládané rodině plukovníka od kuchařky), hmat (při zahrání na harfu nástroj nevydává zvuk), zrak (dům se jeví být krásným, ale uvnitř jsou hrůzy), sluch (některé rozpravy mezi postavami se v textu nevyskytují). Mnoho postav se chová falešně, schovává své mizérie, aby zakryly nepříjemnou realitu, která na ně i tak doráží. Hned v první scéně si čtenář utváří obraz o téměř všech postavách – nikoliv však skrz jejich výskyt, nýbrž zprostředkovaně od starce. Subjektivní pohled vytváří vlastní realitu, která se liší v závislosti od člověka. Viděním vnímáme svět a tvořím si názory svými zkušenostmi – může to však být pouze iluze. Stařec přisuzuje lidem identity, které se nemusí shodovat s realitou. Proces deziluze začíná již na konci prvního dějství, když se student setkává se sluhou starce. Ten líčí svého pána jinak, než si student dosud myslel, a nabourává tak obraz hodného staříka, který chce pomoci chudému studentovi. Ještě před strašidelnou večeří dochází ke konverzaci mezi plukovníkem a starcem, přičemž vychází najevo plukovníkovy peněžní závazky vůči starci, falešnost jeho šlechtického původu a neplatnost hodnosti. Stařec také prohlašuje, že plukovníkova dcera je ve skutečnosti jeho – což je zřejmě pravda, neboť se k tomuto „poklesku“ přiznává i mumie. Během strašidelné večeře však dochází k obratu – mumie a Bengtsson starci přičítají vraždy, lichvářství, manipulaci, zákeřnost a parazitizmus. Starcova identita je tím obnažena, byť důvěryhodnost odhalení od postav, které v sobě rovněž nechovají nějaký vyšší mravní princip, nemusí být zrovna velká. I tak je stařec otřesen a není schopen adekvátní odpovědi – místo toho začne napodobovat ptačí zvuky. Ani to, že studentův otec dlužil starci, není pravda, bylo to právě naopak. Stařec však využívá naivity idealistického studenta a buduje v něm pocity viny, díky čemuž nad ním získává moc. Ani plukovník a mumie však nejsou bez viny. Plukovník krom výše zmíněného klamání týral svou ženu, svedl starcovu snoubenku a tím mumii podváděl. Mumie, dříve krásná a půvabná žena, je zase zavřená již čtyřicet let ve skříni, a to za blíže nespecifikované hříchy. Nemorální vzorce chování nejsou vzdálené ani druhé rodině žijící v domě, tedy rodině zavražděného plukovníka. Jeho dcera má v plánu si vzít urozeného barona, jenž však již manželku má. Mumie nemravnost, zkaženost a ubohé vlastnosti sebe i ostatních zjemňuje tím, že tvrdí, že si jsou svých provinění vědomi a příčí se jim, zatímco stařec těchto chyb a vad využívá. Jeho pomstychtivý plán však k zabití plukovníka nedospěje, naopak je on sám oběšen. Dalším výrazným tématem v knize je neschopnost komunikace. Ta se projevuje třeba u postavy mumie, která se občas dorozumívá pomocí dětského žvatlání a skřeků papouška. Nejvýraznější je při samotné strašidelné večeři, při níž veškeré postavy mlčí. Nemají si co říct, jsou obaleni ve falši, kterou si uvědomují, takže redukují veškerý verbální projev („Mlčení nic neskrývá… ale slova ano“). Komunikace by stejně nebyla upřímná a autentická, tak proč ji vůbec začínat? To, že se v domě s falší už počítá a je brána jako samozřejmost, výborně vystihuje jedna z replik dcery plukovníka: „Kdybychom byli doopravdy upřímní, svět by se zhroutil.“ Zprostředkovaně se také dozvídáme, že studentův otec pronesl upřímné promluvy na večeři, za což byl zavřen v blázinci. Odcizenost postav umocňuje i jejich archetypální označení (stařec, plukovník, kuchařka), přestože jejich samotná jména se ve hře vyskytují. Třebaže se nejedná o hlavní téma, v knize dochází k zajímavému střetu postav náležících do různých tříd. K tomu dochází hned v první scéně, kdy se potkávají před domem bohatý stařec a chudý student. Stařec má svého sluhu, který je vzdělaný a má předpoklady k dobrému zaměstnání, musí však sloužit za drobné množství jídla pánovi, jenž se dozvěděl o sluhově chybě a nyní ho tím vydírá. Ani okolí honosného domu není čistě aristokratického charakteru – hned za rohem posedávají žebráci. Vůbec nejzvláštnější je vztah mezi rodinou plukovníka a jejími služkami, kuchařkou a panskou. Ty totiž neplní své role, právě naopak: kuchařka (ze stejného rodu jako stařec) vybírá z připravených pokrmů výživné části a sama je jí, panská dělá nepořádek, který musí dcera plukovníka uklízet. Členové rodiny, pravděpodobně kvůli své degenerovanosti a domnělé nadřazenosti, nejsou schopni parazitující služebnictvo vyhodit. Hra tak zobrazuje stav, v němž nikdo není spokojen – služebné usilují o to, co mají jejich nadřízení, ti se zase snaží udržet nadvládu nad tím, co je jejich. Všichni vstupují do jakéhosi stagnujícího vzorce, v němž není tento spor o moc nikdy vyřešen. V díle se objevuje mnoho symbolických motivů, což je pro období kolem přelomu 19. a 20. století typické. Hned v první scéně se objevuje symbol vody – u kašny se setkává přízrak mlékařky a student, který si přišel umýt obličej. Voda zde symbolizuje čistotu a nevinnost, obě postavy se nedopouštějí zlých činů, pouze jsou lapeny v síti špatností ostatních. Podobnou funkci může mít také symbol hyacintů, podle nichž je i nazván pokoj, v němž se vyskytují student a dcera plukovníka. Tyto rostliny symbolizují nevinnost a mládí, na druhou stranu mohou mít i tajemnější konotace – krásné hyacinty ve skutečnosti jen zakrývají vady a hrůzu pokoje i celého domu, která vychází najevo ve druhé a třetí scéně. Již v první scéně si student všímá sochy krásné ženy. Ta symbolizuje minulost, neboť její předloha se změnila v podivnou mumii, která je zavřená v šatníku.