lubtich přečtené 472

Krvavý román 2011, Josef Váchal

Od úvodní studie má člověk trochu pocit, že si z něj někdo dělá šoufky. Ona je ta hranice mezi obhajobou pokleslého žánru, výsměchem, mystifikací a parodií poněkud tenká. Málokterá kniha skýtá seznam knih, které autor akutně shání a prosí o jejich poslání – kdo by totiž pohrdnul krváčkem? Pak jsou tam další parády, jako například údajné prémie pro kupující knih (kočáry!). Váchal vymezuje žánr a líčí jeho. Dějiny (s nemálo otravnými výpady proti současnosti, to mi přišlo zbytečné, na to je dost prostoru v samotném díle). A pak to začne. Spleť dějových linek, jedna linoucí se Čechami, druhá až někde v Barceloně – to však rozhodně není problémem, aby se pěkně sešly. Nejlépe s časovými hrubkami, podle nichž se Machar de facto potkává s Jezuity. Postavy naprosto podléhají ději, klidně se po rozříznutí krční tepny zase postaví na nohy a jde se, vždyť o napínavost a drama nemůže být nouze! Motivace žádná, psychologizace aby člověk rovněž pohledal, ale senzace hromady. Váchal vyhrocuje typické krvákové prvky do absurdna, nedbá na fyzické zákonitosti – přece to působí velmi promyšleným dojmem, když se na to díváme jako na parodii. Vypravěč, jenž neustále čtenáře o něčem ubezpečuje, vysvětluje mu a zbytečně naléhá, jen aby vybudoval napínavý moment, je svou lidovostí taky k popukání. Skvělý je i jazykový humor – španělské nejsou jen chřipky, ale i ptáčci. Na bázi takovýchto drobností dokáže autor vykonstruovat celou zápletku (protože kaple a kapela není to stejný). Ten humor se vyskytuje i situačně, někdy s jakousi iluzí – nůž není nůž, ale jen papír psaný za běhu, nejedná se o hlavu nepřítele, nicméně o obyčejný knoflík. Jindy se zas pokládají za zeď drahokamy místo střepů, pluje se v sudech se soleným masem, řežou se žebříky z matrace, zapadá se do lavin kvůli kořalce a vůbec – každá krátká kapitola poskytne něco tuze zvláštního. Nejde ale jen o prostý výsměch, což dosvědčuje jakási druhá část, v níž figuruje nakladatel Paseka – část osobnosti samotného Váchala. Dochází tak k románu o románu, kde po jezuitech, svobodných zednářích a tak ironizuje autor i sám sebe. Korektury probíhají, ale proč je využít, když se jedná jen o bibliofilii o pár kusech, ovšem s luxusním papírem? Závěrečný příchod dalších dvou postav do sebe skládá celou osobnost. Nedostatek papíru ořezává děje, ale vlastně se nic neděje – stálo to za to i takhle. Možná že i "pokleslé žánry" mají své kvality, své prvky, které by neměly být přehlíženy. Váchal se nebere vážně, ale vytváří knihu, která je vhodná jak pro postmodernistické badatele, tak pro do literatury nijak zaslíbeného čtenáře. Elitářské možná není nic a pokleslé taky ne – špatné může být cokoliv, když je to podáno jak rohlík se salámem. Když to je naopak rafinované, pak si člověk s radostí přečte i takový roztomilý krváček. Tomu hraběti umírající otec odkázal velkou sumu peněz s podotknutím, aby za ně pořídil kapli domácí. Syn však rozuměl, že si otec přál domácí kapelu a proto si za dědictví koupil harmonium, na kterém velmi krásné valčíky a smuteční pochody vyhrával. (s. 171)... celý text

Radúz a Mahulena 2019, Julius Zeyer

No, on je to prostě archetypální pohádkový příběh, s ním si člověk moc interpretačně nevyhraje. Čtenářsky velmi příjemný, byť toho za těmi vznešenými slovíčky zas tolik není. Ale zajímavý prvky lze najít určitě, líbily se mi náznaky symboliky (bílá srna), opakující motiv vztahu k zemi, když už nezbývá nikdo jiný – a přestože je v díle patrný národovecký charakter, zde bych si rád myslel, že se jedná spíše o sepjetí s přírodou, s níž si i při vylíčení místa dává Zeyer záležet a která je od člověka neoddělitelná. Pak taky motiv snění, do kterého Radúz upadá, chápu jako únik od tíživé skutečnosti do světa fantazie. Z romantické tradice čerpá hra vůbec hojně, jen nevím, jestli se to povedlo dát do nějak objevného kontextu. Přijde mi spíš, že je to příběh všemocné lásky, což je pěkný, ale pouze pěkný.... celý text

Romance pro křídlovku 1998, František Hrubín

Ten námět je celkem banální, jenže o syžet tady nejde, byť pasáže s odpovídáním dědečkovi za jiné lidi, které si plete s bezovým keřem, mi přijdou vtipný i situačně. Spíš je to rafinovaně konstruovaný, jediná metafora a přirovnání zde není jen tak zbůhdarma pro zdobnost, naopak se týkají dějového rámce. Líbí se mi to vybalancování abstraktního a konkrétního, když si autor všímá i lopuchů ve škarpě pod hospodou, nevyznívají pak ty obecné výrazy "břímě lásky a smrti" či život je jako dar nad jeho síly" jako odemletá klišé. I to variování a repetice dávají slovům, větám i strofám jiný význam, jak se postupně vyskytují v různých časových a místních rovinách. To pak vůně kopřiv není jen tak! A kontrasty, jasně, různé podoby mezních poloh. Ještě je teda zajímavá ta časová dvojitá hradba, či jak to říct: psáno roku 1961, ale deníkové záznamy jsou datovány třicátými léty, což vytváří jakousi fiktivní přítomnosti či budoucnost, co už se stala. Vypořádávání se vzpomínkami z dětství není jen tak. Nic objevného, nic pro mě, ale kvality tomu nelze nepřiřknout. Cítím tam jakýsi cit pro míru všeho, i z hlediska čtenářského mi to přijde moc přístupný. (...) za šestadvacet let, až na jaře přijdu k tvému čerstvému hrobu a spatřím tam kvést jako první rostlinu zlatý kopr, poroste zrovna z těch hlubokých míst, kde jsou tvá ústa, a z vysokého stonku bude se smát všem neživým uschlým věncům. (s. 12)... celý text

Višňový sad 2021, Anton Pavlovič Čechov

Je tam moc zajímavých prvků, vůbec na drama až revolučních: promluvy mezi postavami se mnohdy jaksi míjejí, někdy ani není poznat, zdali se jedná o dialog, či postava pouze mluví k sobě, čili monolog. K tomu přehršle detailních scénických poznámek, které jsou kvůli vznětlivosti mnoha postav důležité – nicméně i to je diskutabilní, neboť postavy se chovají poměrně jinak, než jak prohlašují (Trofimov a jeho odmítání lásky). Netypickou formální stránku završuje mnoho pauz, které v psané formě pochopitelně tolik nevyzní, ale mně minimálně došlo, jak málo bývá v jiných dramatech ticha – a to je škoda! Všechny postavy působí "jak ze špatný grotesky" – jejich řeči neodpovídají jejich činům, neschopnost jednat a pasivita převyšuje svědomitost a zájem o rodné místo (postava Varjy), dravost demoluje starý, nemoderní svět, jehož tradice a sentimentální stránka se zase rozkládají v povrchnosti a primitivnosti. Pak není vůbec divu, že některé postavy lze charakterizovat pomocí toho, že hrají kulečník (Gajev) či doufají, že na jejich pozemku někdo najde vzácný nerost, aby utržil zisk. Ukazuje se, jak lidé srostlí se starým řádem (který má bezesporu také své trhliny), nedokáží kvůli své nepřizpůsobivosti konkurovat bezpáteřnosti kapitalismu, třebaže Lopachin jako jeden z mála nepodléhá pohodlí a pasivitě. Ostatní nedokáží vhodně hodnotit svoje sociální postavení, takže je to buď tlačí ekonomickému dnu (Raněvská), nebo se za každou cenu snaží napodobovat své nadřízené a tím ztrácí svou identitu (Duňaša). Vnitřní osamělost a citová prázdnota zaručena. Ještě se mi líbí, jak je drama prosté vzletných gest a emocí, spíš pracuje s náznakem, s detailem a každodenností, rozhodně se nejedná o prvoplánové události s přeplněným syžetem – a v tom je to kouzlo. JEPICHODOV: Pro zamilovaného blázna je to mandolína... (Zpívá.) Jen kdyby, ach, jedna žena, lásku svou chtěla mi dát... JAŠA se přidá. CHARLOTTA: To je hrůza, jak ty lidi zpívají... fuj! Jak kojoti. DUŇAŠA (Jašovi): To musí být stejně úžasné, pobýt si v cizině, že? JAŠA: Ano, ovšem. Nemohu s vámi nesouhlasit. (Zívá, potom si zapálí doutník.) JEPICHODOV: Pochopitelně. V cizině je už dávno všechno zcela kompletní. JAŠA: Přirozeně. (s. 28)... celý text

Labyrint světa a ráj srdce 2014, Jan Amos Komenský

Pokud jde tuhle knihu rozdělit na humanistickou a barokní část (což teda rozdělit nelze, protože se to mísí), tak zůstávám nadšen tam, kde Komenský zůstává u průchodu města, u přesné deskripce marných a záhubných mechanismů a u sarkastických poznámek. Jednotlivé neřesti u všech těch učenců, vrchnosti a manželských svazků, to je něco, co ve světě nadále přebývá (třeba nelze nevidět ve scéně, v níž učený rovná na poličku knihy, které ani nehodlá číst, nějakou dnešní bookstagramerku atd). Je tam mnoho promyšlených symbolik a alegorií, vše obráceno na ruby jest a jediný pohled zpod brýle mámení ukazuje nezkreslenou skutečnost, která se snaží být stejně jako pravda ututlána. Vůbec mi přijde zajímavé, jak je každá epizodní postava redukována na archetypální označení, povětšinou dle svého povolání. Otravný byl naopak až kazatelský tón hlavní postavy, jejíž prozíravost nejenže občas vytváří groteskní momenty (přestože je skutečnost popisována jinak, ona prohlédne), tak mě chvílemi štvalo to nekonečné láteření; byť to je dáno tím, že sám mám radši literaturu, které stačí problém zobrazit z nové perspektivy a není třeba jej komentovat. I tak, když poutník po dvacáté pravil "I nelíbí se mi to, poďme odtud.", vzal jsem jej za slovo a knihu odložil (pak zase uzmul, nečte se to dle mého nějak obtížně, přestože starý lexikum je občas zákeřné a má dokonce jiný význam i u slov, která jsou čtenáři známá). Ten mystický a duchovní závěr mi nesedl, to jsem očekával. Modlitby a nekonečné opakování duchovních a biblických motivů. Nicméně nebude-li člověk návrat k srdci chápat striktně jako obrat k Bohu, nýbrž třeba k nějakému vyššímu ideálu, je mi to vlastně po té deziluzi z disharmonie světa sympatické. Jen jestli po konverzi nedochází k dalšímu zkreslení pohledu, neboť je zřejmý i postupný vývoj hodnocení poutníka od intelektuálního k emocionálního. Ten diametrální kontrast mi, jak už to u barokních děl, po chuti není, nicméně dílo je to velké, s mnoha rafinovanými odkazy a propracovanou alegorizací. Já mezi tím opět jiné spatřím, kteříž ani ne do kapsí sobě škatule dávali, než nosili do pokojíků kamsi: za nimiž vejda, vidím, ani pěkná na ně pouzdra strojí, rozličnými barvami líčí, někteří i stříbrem a zlatem obkládají, do polic pořádají a zase vytahujíc na ně hledí: pak zase skládají a rozkládají, přistupujíce a odstupujíce, sobě i jiným, jak to pěkně stojí, ukazují, vše po vrchu; někteří také časem na titule, aby jmenovati uměli, nazírali. I dím: "Co pak tito laškují?" Odpoví tlumočník: "Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti biblioteku." "I když se ji neužívá?" dím já. A on: "I ti, kdož biblioteky milují, mezi učené se počítají." Já sobě na mysli: "Jako někdo, kladiv a klíští hromady maje, a k čemu jich užívati nevěda, mezi kováře." Říci však toho, abych sobě nětco neutržil, nesměl jsem. (s. 49)... celý text

Krysař 2016, Viktor Dyk

Líbí se mi ta náznakovost a symbolika, která se v díle vyskytuje a která z něj dělá i něco víc, než adaptaci německé pověsti s gradujícím závěrem a pointou, která otevírá interpretační dveře dokořán. I pasáže s ďáblem, kdy se nejednoznačnost a vnitřní monology projevují nejvíce, to dost ozvláštňují. Jinak je ten archetypální příběh vcelku nepřekvapivý, občas s zjednodušujícím popisem (když je někdo chytrý, napíše Dyk, že je chytrý; chápu, že je to relevantní způsob vyprávění, ale občas by stačilo zobrazit, ne komentovat). I tak jsou postavy celkem živé a pozoruhodné, jen těžko si neoblíbit zpomaleného dobráka Jörgena, kterému se směje celé město, odplaví ho proud řeky a usmrtí ve vypětí svou jedinou útěchu (drozda), ale nakonec se stejně ukáže jako jediný, kdo nepodlehne mámení idealistického světa a je ochoten konat jinak než eskapisticky. Stejně tak krysař má své tajemné, toulavé a outsiderské kouzlo, to jo. Ostatní postavy už jsou spíš takový ten měšťácký plevel, bez jehož kritiky by to na přelomu 19. a 20. století prostě nešlo. Naštěstí o ten plevel tolik nejde a je to spíš o poutu k životu díky lásce, deziluzi a přijetí denního života.... celý text

Po nás ať přijde potopa! 2015, František Gellner

Není divu, že se tahle sbírka drží na maturitních seznamech kdejaké střední, protože z poezie 19. století je to asi nejpřístupnější a nejbližší (i když dnes už to bude tím, že se kdekdo rád stylizuje do role bohéma a bojovníka proti konvencím, jenže je v tom spíš jen póza). Každopádně jo – je to psáno věcně, jednoduše, žádné zakroucené ornamenty, zpěvnost, až to občas hraničí s ledabylostí. Nezaměnitelný je způsobem, jak na skutečnosti Gellner pohlíží: s cynismem, sarkasmem, bědováním, výsměchem a ironií k čemukoliv přesahujícímu, k čemukoliv vyššímu. Jenže to by bylo moc jednoduché. Vypravěč svým výsměchem čemukoliv sám zakrývá zoufalý smutek a touhu po citu, kdejaký nadřazený posměšek vyrovnává sebeironií. I subjekt je nedokonalý a ubohý, však jen lozí po hospodách a veřejných domech. Touha po prožitku a vášni a žití okamžikem je zde protkáno deziluzí, osamělostí a nenaplněností. V kontextu doby asi nevídaná provokace, dnes (i přes nenafoukanou sebeironii) asi nic zvláštního. Navíc to je i přes svou útlost celkem monotónní sbírka – postoje a názory subjektu odhadnete po pár básních, některé motivy (sexuální láska) jsou navíc variovány až do vyprázdnění (to stejné se ostatně děje s tou láskou). Navíc si nejsem úplně jist, jestli se Gellner nějak trápil s kompozicí. Zatímco první básně jsou hloubavější a rozjímavější, postupně dochází spíš k degradaci a ledabylosti, až k aforistické jednoduchosti. Ostatně i to může korespondovat s postupnou rezignací a deziluzí, ale nevím. Stejně si dokážu představit, že to je pěkně pružný odrazový můstek k poezii. A na nic si to nehraje! Perspektiva Má milá rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veseli na naší bílé posteli! Zejtra, zejtra co? Kdožpak ví. Zejtra si lehneme do rakví. (s. 37)... celý text

Imagisté 2002, Ezra Pound

Zásadní hnutí, které ukázalo, že není třeba svazujících prvků. Že se stačí kouknout kolem sebe, vnímat okolní svět, zaměřit se na vizualitu a přesně kladené obrazy. A přestože bylo hnutí celkem centralizované (výborný doslov i medailonky Josefa Jařaba), napříč výborem se ukazuje, že téměř každý imagista má osobitou poetiku – někdo se inspiruje řeckou mytologií, jiný kombinuje orientální motivy, někdo překládá francouzské symbolisty a vpouští do angloamerického prostředí svěží vlivy. I forma, třebaže se u většiny básní blíží rytmu mluveného slova, je různá; například Hulme melodičnost umocňuje občasnými rýmy, naopak Pound přinejmenším experimentuje s řádkováním a zlomy. Vůbec největší radost mi dělají básně, které nezůstávají pouze u milostných a přírodních témat, ale tematizují i pozorování a vnímání, případně selhání lidského zraku a následnou iluzi. Ale některé kondenzované obrazy mi stačí samy o sobě – třeba ikonické dvojverší od Pounda inspirované japonskou tradiční formou ("NA STANICI METRA / Zjevení těch tváří v davu; / Lístky na vlhké černé větvi."), Hulmeho báseň výstižně pojmenovaná "Obrazy" (" Staré domy kdysi žily lešením / a hvizdem dělníků"), ale i verše pozapomenutých, nicméně neméně pozoruhodných básníků, kteří lakonickými a přesnými obrazy nešetří ("Ticho v pokoji / snáší trpělivě / kroky na ulici." od Flinta; "Tříštivý praskot bruslí, které narážejí na led, / je jako šustění konečků tenkých stříbrných křídel." od Fletchera). A přitom stačí tak "málo". Vyjít ven, koukat se, zobrazit. Někdy stačí i radost z toho být součástí vnějšího světa, nesobecky si všímat okolí, které chtě nechtě vypoví i o nás. Obrazy obstojí samy o sobě. STÍN Hebké jako lůžko v zemi, kde leží kámen – tak jemné a tak chladné mne jaro svírá ve svých pažích, ve svých rukách. Bohatá jak vůně nová země na kameni, který leží a dýchá vlhko svými póry – jaro mne svírá, svými kvetoucími vlasy přináší do mých očí tmu. (s. 49, William Carlos Williams)... celý text

Slon na Zemplíne 2018, Andrej Bán

Pestrý a všímavý průjezd napříč Slovenskem, o kterém jsem, jak jsem se taky dozvěděl, věděl trapné minimum. A Bán na to jde celkem rafinovaně –⁠ všímá si spíš detailů, marginálií, periferie –⁠ z toho všeho však lze vyvodit celkem komplexní obraz slovenského národa, byť občas chybí spojitosti a hloubka. Začátek knihy mi přišel vůbec nejsilnější. Východ Slovenska, v němž se snad kupí všechny neduhy líčené i později (z toho pramení taky jistá monotónnost). Je toho mnoho: vylidněné vesnice, absence služeb, spory s ostatními národnostmi/etniky, bezpáteřní podnikatelé, působení italské mafie, pofidérní nakládání s dotacemi, necitlivá péče o památkové bohatství atd. Celkově jde poznat, jak to vypadá v zemi, kde očividně naprosto selhává státní aparát, jak nedostatečné jsou jeho zásahy, jak státní místa obsazují akorát úplatkáři. Například u policie: strážníci sice nemají ani potřebné vybavení, aby mohli pronásledovat pytláky, jinde si však policisté svoji nadřazenost hýčkají násilím vůči Romům. A vůbec: péče o veřejný prostor je minimální. Musím říct, že jsem měl při četbě často otevřený mobil a hledal jsem si uvedené vesnice/města. Byl to smutný pohled, když na stránkách obce rozklikl okénko "Kulturní a společenské akce" a poté, co se po dvou minutách nic nenačetlo, mi bylo jasné, že se taky už nic nenačte. Však i měsíčník městského úřadu dokáže situaci vystihnout výstižně, když jelšavský dorostenecký fotbalový tým prohrál 7:0: "(...) Možná jen na omluvu tolik, že jsme nastoupili pouze v deseti a z toho byli dva brankáři." Zoufalost tohoto prostoru je rapidní i v tom, že zatímco třetina obyvatel nemá práci, někdo měl v plánu si koupit slona či zaplatit si posedový odstřel medvěda. Téměř na každé stránce autor promlouvá s nějakým místním či odborníkem, celkově jde poznat silné sepjetí s daným územím. Územím, ve kterém doznívají pozůstatky socialismu a naopak se vrší produkty kapitalismu –⁠ a obojí ne zrovna ve tvaru, který bychom si přáli. Žánr kapitol se rozkládá mezi črtou, reportáží, cestopisem a historickým exkurzem. Někdy je to však málo; nestačí přijet, vidět zajímavé věci, vpašovat je do územím vymezeného textu a dělat, že dobrý. Právě mi občas chyběla propojenost jednotlivých střípků, aby to nebyla jen koláž historek a pozorování, ale také to k něčemu tíhlo. Příliš výživně se nejeví ani texty, v nichž převažuje historický ponor, mnohdy bohužel nepříliš poutavý, zatímco na spojitost se současností se téměř rezignuje. Oželil bych některé opakující se názorové vzorce (SMER = ŠPATNÉ, potřeba to zmínit pokaždé, jasný, víme), případně vysvětlování (minimálně pro československé čtenáře, pro cizojazyčné čtenáře by nebyl problém přidat poznámku překladatele) naprostých samozřejmostí, jako je například tuzex. Ale jinak mě to vlastně moc bavilo a spousta postřehů pokládám za velmi nosné, třebaže se může jednat o zdánlivé fádnosti. Třeba případ psa komunitního psa Ťapky, za kterého se kdo kdo postaví, zatímco lidské problémy není schopen ani zaregistrovat, případ zbitých Romů odbyde slovy "ti si to zasloužili" a podobně. A mrtvého zajíce taky nikdo neodklidí, vždyť přece nemusí! Tu pinoživost a malost některých postav nabourává také hrstka angažovaných občanů, kterým jejich rodné místo není ukradené a snaží se zde pečovat, o co se dá (Zamagurské noviny). A vůbec, lze se vůbec za tu malost občanům smát, když čtenář vidí, jak se zmítají v mocenských hrátkách? Je to vlastně dost smutný čtení: hromada památek UNESCO, skvostní tetřevové hlušci a slovenská inteligence se dostává do konfrontace s bezohledností a mocichtivostí oligarchů. Pak není divu, že se lidi upínají ke Kotlebovi, k patetickým sochám národních pseudohrdinů (skvělá demytizace Jánošíka) a k práci na černo. Jistoty nejsou a lidé neví, co s tím. Fotky moc pěkný, to bych v reportážních knihách uvítal i častěji. "Žiju tu od narození, bylo to hezké městečko. Měli jsme kino, koupaliště i hotel. Teď tu není nic. Úpadek nastal po pádu socialismu," vzdychne si v lednu 2018 viceprimátor Čierné nad Tisou, nominovaný za dnes vládnoucí maďarsko-slovenskou stranu Most-Híd, a dodá: "Kdysi jsme se těšili, že přivezou mandarinky a pomeranče." Exotické ovoce je dnes samozřejmost, není se už ani na co těšit. (s. 33)... celý text

Slečna Júlia / Sonáta príšer / Ľudia z Hemsö 1988, August Strindberg

Četl jsem do školy Strašidelnou sonátu a hodím sem samotnou analýzu, nicméně subjektivně: správně temný, snový a groteskní drama, umně užité symboly a výborná předzvěst třeba Ionescovy tematizace neschopnosti komunikace. Zřejmě nejfrekventovanějším motivem v díle je klam. Ten se vyskytuje třeba na bázi smyslů, a to u všech pěti: čich (vůně květin oslňující studenta), chuť (jídlo předkládané rodině plukovníka od kuchařky), hmat (při zahrání na harfu nástroj nevydává zvuk), zrak (dům se jeví být krásným, ale uvnitř jsou hrůzy), sluch (některé rozpravy mezi postavami se v textu nevyskytují). Mnoho postav se chová falešně, schovává své mizérie, aby zakryly nepříjemnou realitu, která na ně i tak doráží. Hned v první scéně si čtenář utváří obraz o téměř všech postavách – nikoliv však skrz jejich výskyt, nýbrž zprostředkovaně od starce. Subjektivní pohled vytváří vlastní realitu, která se liší v závislosti od člověka. Viděním vnímáme svět a tvořím si názory svými zkušenostmi – může to však být pouze iluze. Stařec přisuzuje lidem identity, které se nemusí shodovat s realitou. Proces deziluze začíná již na konci prvního dějství, když se student setkává se sluhou starce. Ten líčí svého pána jinak, než si student dosud myslel, a nabourává tak obraz hodného staříka, který chce pomoci chudému studentovi. Ještě před strašidelnou večeří dochází ke konverzaci mezi plukovníkem a starcem, přičemž vychází najevo plukovníkovy peněžní závazky vůči starci, falešnost jeho šlechtického původu a neplatnost hodnosti. Stařec také prohlašuje, že plukovníkova dcera je ve skutečnosti jeho – což je zřejmě pravda, neboť se k tomuto „poklesku“ přiznává i mumie. Během strašidelné večeře však dochází k obratu – mumie a Bengtsson starci přičítají vraždy, lichvářství, manipulaci, zákeřnost a parazitizmus. Starcova identita je tím obnažena, byť důvěryhodnost odhalení od postav, které v sobě rovněž nechovají nějaký vyšší mravní princip, nemusí být zrovna velká. I tak je stařec otřesen a není schopen adekvátní odpovědi – místo toho začne napodobovat ptačí zvuky. Ani to, že studentův otec dlužil starci, není pravda, bylo to právě naopak. Stařec však využívá naivity idealistického studenta a buduje v něm pocity viny, díky čemuž nad ním získává moc. Ani plukovník a mumie však nejsou bez viny. Plukovník krom výše zmíněného klamání týral svou ženu, svedl starcovu snoubenku a tím mumii podváděl. Mumie, dříve krásná a půvabná žena, je zase zavřená již čtyřicet let ve skříni, a to za blíže nespecifikované hříchy. Nemorální vzorce chování nejsou vzdálené ani druhé rodině žijící v domě, tedy rodině zavražděného plukovníka. Jeho dcera má v plánu si vzít urozeného barona, jenž však již manželku má. Mumie nemravnost, zkaženost a ubohé vlastnosti sebe i ostatních zjemňuje tím, že tvrdí, že si jsou svých provinění vědomi a příčí se jim, zatímco stařec těchto chyb a vad využívá. Jeho pomstychtivý plán však k zabití plukovníka nedospěje, naopak je on sám oběšen. Dalším výrazným tématem v knize je neschopnost komunikace. Ta se projevuje třeba u postavy mumie, která se občas dorozumívá pomocí dětského žvatlání a skřeků papouška. Nejvýraznější je při samotné strašidelné večeři, při níž veškeré postavy mlčí. Nemají si co říct, jsou obaleni ve falši, kterou si uvědomují, takže redukují veškerý verbální projev („Mlčení nic neskrývá… ale slova ano“). Komunikace by stejně nebyla upřímná a autentická, tak proč ji vůbec začínat? To, že se v domě s falší už počítá a je brána jako samozřejmost, výborně vystihuje jedna z replik dcery plukovníka: „Kdybychom byli doopravdy upřímní, svět by se zhroutil.“ Zprostředkovaně se také dozvídáme, že studentův otec pronesl upřímné promluvy na večeři, za což byl zavřen v blázinci. Odcizenost postav umocňuje i jejich archetypální označení (stařec, plukovník, kuchařka), přestože jejich samotná jména se ve hře vyskytují. Třebaže se nejedná o hlavní téma, v knize dochází k zajímavému střetu postav náležících do různých tříd. K tomu dochází hned v první scéně, kdy se potkávají před domem bohatý stařec a chudý student. Stařec má svého sluhu, který je vzdělaný a má předpoklady k dobrému zaměstnání, musí však sloužit za drobné množství jídla pánovi, jenž se dozvěděl o sluhově chybě a nyní ho tím vydírá. Ani okolí honosného domu není čistě aristokratického charakteru – hned za rohem posedávají žebráci. Vůbec nejzvláštnější je vztah mezi rodinou plukovníka a jejími služkami, kuchařkou a panskou. Ty totiž neplní své role, právě naopak: kuchařka (ze stejného rodu jako stařec) vybírá z připravených pokrmů výživné části a sama je jí, panská dělá nepořádek, který musí dcera plukovníka uklízet. Členové rodiny, pravděpodobně kvůli své degenerovanosti a domnělé nadřazenosti, nejsou schopni parazitující služebnictvo vyhodit. Hra tak zobrazuje stav, v němž nikdo není spokojen – služebné usilují o to, co mají jejich nadřízení, ti se zase snaží udržet nadvládu nad tím, co je jejich. Všichni vstupují do jakéhosi stagnujícího vzorce, v němž není tento spor o moc nikdy vyřešen. V díle se objevuje mnoho symbolických motivů, což je pro období kolem přelomu 19. a 20. století typické. Hned v první scéně se objevuje symbol vody – u kašny se setkává přízrak mlékařky a student, který si přišel umýt obličej. Voda zde symbolizuje čistotu a nevinnost, obě postavy se nedopouštějí zlých činů, pouze jsou lapeny v síti špatností ostatních. Podobnou funkci může mít také symbol hyacintů, podle nichž je i nazván pokoj, v němž se vyskytují student a dcera plukovníka. Tyto rostliny symbolizují nevinnost a mládí, na druhou stranu mohou mít i tajemnější konotace – krásné hyacinty ve skutečnosti jen zakrývají vady a hrůzu pokoje i celého domu, která vychází najevo ve druhé a třetí scéně. Již v první scéně si student všímá sochy krásné ženy. Ta symbolizuje minulost, neboť její předloha se změnila v podivnou mumii, která je zavřená v šatníku.... celý text

Předvoj 2019, Adéla Knapová

Četl jsem podruhé, neboť po prvním čtením mi to přišlo jako galimatyáš s potenciálem. A doopravdy – náznaky začaly dávat jasné kontury. Zároveň si stále myslím, že propojení emigrantské dvojice se světem, kde už ani hrách nemá kořeny, trochu dře. S jazykem se nakládá velmi umně s citem pro detail. Jasně, je to květnatý a někdy si říkám, že bych bez některých obratů obešel, na druhou stranu je Knapová v tom živelném jazyku ukázněná a má to promyšlené, žádné halabala: ať už se jedná o variování promluv v různých kapitolách, dlouhé výčty či přímá řeč, na kterou nereaguje druhá osoba, ale mluví stále ten jeden. I díky těmto prvkům jsem si na styl brzy zvyknul a četlo se mi to líp než kdeco. Zajímavé je střídání dynamiky, třeba v první části se až pitvavě vypravěč zaobírá výstupem do schodů, zatímco samotný odjezd do zahraničí (čili nejvíc dramatickou pasáž) popíše letmo pár větami. U tématu, které by mohlo jednoduše upadnout do patosu, si i tímto uchovává patřičný odstup. První část s dramatikem Rudolfem a novinářkou/herečkou Miladou, kteří odjíždějí do zahraničí, funguje v knize nejlépe. V cizím prostředí se najednou plně ukážou vratká místa jejich vztahu, odlišnosti přístupů a vnímání, z euforie ze svobody se stává vyprázdněnost. Komplikovaný vztah pak dává k zamyšlení, co se mezi nimi vůbec odehrává: boj o moc, kariéru či nesmrtelnost? Knapová navíc podává informace v náznacích, epizodicky, což znejasňuje už tak vachrlaté souznění. Skvěle vystavěná je třeba pasáž, kde se Milada a Rudolf radí s ředitelem divadla, který jim má zajistit místo – Rudolf však v tu chvíli zahlédne v dalekohledu starou pasteveckou chatrč a je jasné, co bude následovat. Perfektní je také kapitola po roce 89, v níž Milada formuluje a pečuje o Rudolfův odkaz – a přemýšlí, jak s ním naložit, protože se do něj chtě nechtě otiskne i ona. Druhá dějová linie je ještě zašmodrchanější, už vzhledem k tomu, že dochází k propojení s částí první – bohužel velmi matně, takže se mi to mnohem líp četlo jako dva oddělené příběhy, přestože jde zpozorovat jasné opakující se motivy duše a kamene, které jisté sepjetí konstruují. Příběh uměle vytvořené Evy je situován do nějaké blízké budoucnosti, v níž se vyskytují obří skleníky plné transportních plošin, obřího rychlohrachu a automatičtí čmeláci, kde jsou lidé očipovaní a kontrolují se jejich tělesné hodnoty. Ale co duše? Šlechtění lidí je jako šlechtění rostlin – když jsou bez kořenů, je to ještě jednodušší: ovládnout je, zmanipulovat, mít dohled. Odosobněný a odcizený svět líčí autorka přesvědčivě, technologický pokrok na úkor duševní vyprázdněnosti, jasně, ale knih, kde "lidé uvažují v 1 a 0", zas tak málo není a nenabyl jsem dojmu, že by se jednalo o něco objevného, přestože mě dílčí motivy zaujaly (třeba ty hologramy, komunikace s neexistujícím Adamem atd.). A i přes tu chaotickou nejasnost moc pěkný a vybočující z běžného modulu české prózy. Brala kameny, které Rudolf sbíral a schraňoval na polici v zádveří, a cestou do vsi je odhazovala co nejdál. Rudolf dělal, že o tom neví, a dál je domů nosil. Fascinovalo ho, že i když zdánlivě vypadají jeden jako druhý jako stý, při pohledu zblízka má každý jiné žilkování, svou unikátní kresbu, rysy; říkal si, že byť neživé, jsou jako lidé – zaměnitelné a zároveň nepodstatným způsobem jedinečné. Nosil je po kapsách, uklidňovaly ho, záviděl jim. (s. 24)... celý text

Soudný potok 2010, Radek Štěpánek

Všímavé záznamy podávané ve zhuštěných obrazech. Číší z toho poznání, touha odpozorovat, snad i v přírodě nacházet takové věci, které můžeme závidět (třeba báseň o narážející mouše do skla), nebo to, co není lidskou činností snad ani možné ("místo slov vítr / přináší mi vůni / všech ohňů / kterými plane svět"). Snad nejvíc se mi líbí ten aspekt zpochybnění běžného vnímání reality, třeba když najednou "popel volavek je majákem pro tmu". Škoda že občas se ta jedinečnost pohledu (někdy až s dětskou zvídavostí), která může být popsána i celkem prostě a bez virtuozit, vytrácí a nastupují trochu křečovité metafory (třeba česající se slunce). V prvních oddílech miniatur jsou spíš drobné imprese, ve Spáleném času jsem nabyl dojmu, že už se jde víc za hranice kulis. Ale ze všeho jde cítit ta pospolitost, vzájemnost a koloběh substancí, které utvářejí svět ve své přirozenosti. A už tady vidím to, co Radek Štěpánek rozvádí ve sbírkách dalších – touhu s přírodou splynout ("přijímají mezi sebe / i můj stín"). Dva zaryté verše – "a dlaně abych pohladil / a nesevřel" a "a řeka odplouvá / i bez lodí". OBLEVA Sníh taje ale země k vůni ještě nedozrála Spálená obloha se zcelila jako rána A voda znovu váží tolik kolik váží voda (s. 45)... celý text

Po troškách 2019, Weronika Gogola

Čtenářsky moc příjemná kniha, myslím, že nejsem sám, kdo v dětských hrách, průpovídkách a událostech neviděl trochu i sám sebe, takže už díky tomu nostalgického návratu do dětských let to bylo uklidňující ("Nevím proč, ale nejvíc mě bavilo, když jsem tu panenku házela do kopřiv" – jo). Ale zároveň to u toho příjemného pocitu nekončí. On ten dětský pohled je ošidný narativní postup. Při knihách s dětským vypravěčem často nabudu dojmu, že mě tady někdo trochu obelhává. Ale tady to celkem fungovalo (až na pár příměrů), zvídavost, naivita, tvrdohlavost (skvělá pasáž s rozbitím nerozbitného talíře). Samotný vesnický život by se mohl jevit fádně a banálně, ale právě tím dětským pohledem se odkrývá ještě jiná stránka skutečností, případně díky způsobu popsání čteme i humorné odstavce. Když se do toho připočte vesnická mytologie (pověry, vyprávění), vzniká unikátní a prapodivný mikrokosmos, kde je i všednost výjimečná. I po jazykové stránce to funguje (možná bych vytknul jen občasné zbytečné používání kurzívy, netypické užití slov vynikne samo). Pevná dějová linie mizí, knihu tvoří spíš sled různých příhod a vypravování, přičemž se vypravěčka mnohdy u nějakého detailu rozpomene na další skutečnost, kterou musí opět odvyprávět. Častý výskyt "no a" je dán tím, že to vložené povídání skončí a najednou se musí Gogola rozpomenout, co předtím povídala – je to sice detail, ale díky tomu mi to přišlo právě tak plastické. A zároveň to není jen volný sled asociací, což dokládají opakované motivy (mléko, pěna, "rak"), které nám zprvu přijdou jako banální srandičky, následně se však mohou týkat něčeho vážnějšího, stejně tak jako odbíjení hodin. Hlavním tématem je ovšem smrt, ke které dochází téměř v každé kapitole. Jenže zde nejde jen o sentiment a drama, ale díky dětské otevřenosti a lehkosti jde i o okolní situace, které jsou třeba s pohřbem spojené. I přes časovou neuspořádanost lze zpozorovat jistý vývoj v pohledu vypravěčky – zprvu touha něco jako smrt potlačit, nepřipustit si, že něco takového existuje. Následuje pohřbívání motýlů, sice vážné, ale spíš symbolické. Postupně však pojetí smrti eskaluje, vypravěčka všímavě popisuje odcházení různých postav z malé vsi, což vrcholí v poslední odbité hodině. Děj zdaleka nezůstává jen u samotné Veroniky, naopak se větví do vyprávění, které jí poskytují členové rodiny – je tak téměř vytvořen rodinný rodokmen. Mnozí již nežijí, ale skrz vyprávění se vypravěčce de facto objevují před očima a jsou pro ni důležití, třebaže se s nimi nikdy nesetkala. Někdy u těchto zprostředkovaných událostí chybí specifický dětský pohled, takže je obtížnější udržet u několikátého strýce pozornost. Krom smrti je ale vykreslen i každodenní okolnosti dospívající dívky – patálie ve škole, kamarádské rozpory, mezigenerační nedorozumění. Příznačné je, že vypravěčka zaznamenává zejména mužské rodinné příslušníky, což o uspořádání polské společnosti také něco svědčí. A jasně, některé pasáže se do mysli zaryjou více, některé méně. Mě nejvíc zaujaly děti shromážděné u vyhořelé jednoty, jak se brodí v černém popelu. Nebo taky manžel "na služebce". Touha po zranění, aby se rána mohla zalít peroxidem. Návštěvy na infekčním přes okap. Strýc Vladek a lety při zvonění. Návštěvy, aby se "odbyly" spalničky. Člověk je sám. Se svými blánami. Jo a krásný grafický zpracování, moc příjemný sladění barev a ta fotka! Když jsme se dívali na večerníček, Medvídka Pú, ale na večerníček jsme se mohli dívat jenom jednou za týden a bylo tam strašně moc dětí, tak mě posadili dozadu a nic jsem neviděla. Slyšela jsem jenom Tygra. A ta paní doktorka ke mně přišla, i když jsem ji nevolala: přišla a přesadila mě úplně dopředu, abych mohla všechno vidět. Občas jsou takoví lidé, že jim ani nestačíš nic říct, co máš za problém, a oni sami vědí. A pomohou. (s. 73)... celý text

Život svaté Kateřiny 2016, neznámý - neuveden

Díky výbornému novočeskému překladu Jiřího Pelána velmi srozumitelné i čtivé dílo, které lze pokládat za jedno nejlepších ve své době (zdravím podkoního a žáka), i tak se mi při četbě trýznil ten všudypřítomný radikální dualismus, umocněný expresivním vypravěčem, přičemž jediný pohan nemohl být neodměněn přívlastkem "obludný", zatímco Kateřina je pokaždé spjata s krásou, moudrostí, čistotou... ale co se divím, zkrátka enormně odlišný kulturní kontext, než ve kterém se nachází naše společnost. Přesto tam jsou motivy, které mi přijdou nosné – v anotaci zmíněná psychologizace je doopravdy přítomna, projevuje se i do vnitřního života Kateřiny. Nejvýrazněji vnímám proměnu po pokřtění. Kateřinina pýcha a jistá nadřazenost vůči jiným (méně učeným) je tu a tam a středobod vnímání je vnější, byť dle mého spočívá v urputném následování boží vůle a rafinovaném šíření křesťanství, nikoliv v nějaké uvědomělé společenské pomoci a empatii. Zajímavý je i střet světského náboženského, jak je zpočátku dominantní profánnost vytlačována, nakonec se ke křesťanství přidávají i císaři nejbližší osoby, nebo také v tom, jak autor čerpá z typických prvků dvorské lyriky (symbolika), což je vcelku osvěžující. Oné symboliky tam však zas tolik není (asi hlavně proslulé barvy při bičování, popisu vzhledu a popravy Kateřiny a drahokamy,), biblické odkazy, kompozice s pomocí výtvarných děl, jasně. Ale ta hlavní myšlenka je černobílá až běda, což asi doba zasluhovala. Některé pasáže jsou kvůli formální svázanosti nanejvýš ukecané. Ale nelekal bych se toho, ona ta středověká literatura není zas tak nedobytná.... celý text

Markéta Lazarová 2008, Vladislav Vančura

Ona má ta jazyková stránka svoje pěkné i otravné stránky. Na jednu stranu je to smršť neotřelé obraznosti, zhuštěných metafor, máme zde dynamický kontrast archaismů s obecnou češtinou až vulgarismy, starobylý slovosled s upachtěností konání. Na druhou stranu je můj postoj k subjektivizovanému vypravěči rozpolcený – dodává knize renesanční a starobylou atmosféru, jako by nám to říkal nějaký lidový vypravěč, který se v sebevíce napínavé chvíli neostýchá oslovit čtenáře. Už tak oslnivý není expresivní a apelativní tón vypravěče, který ohodnotí danou situaci dříve než se čtenář vůbec zorientuje. Což – opět na druhou stranu – znamená, že i sám čtenář přehodnocuje svůj konvenční morální postoj, najednou se loupežníci jeví jako autentičtí obyvatelé lesa, nikoliv jako suroví hrdlořezové. Všechny postavy jsou zejména lidské. Propukají u nich slabosti i ctnosti, dochází k vinám, trestům, odpuštěním. Zajímavá se mi jeví zejména postava Kozlíka, od kterého lze očekávat surovost a hněvivost, ale tu a tam je vyobrazen zase jako obětavý a statečný "loupežnický rytíř", který si své předchozí nevycválanosti uvědomuje. Jinak je ve středu zájmu základní hodnota lásky, která se však nachází v nehostinném prostředí, a ani její podoba není idylická (znásilnění, vnitřní rozpor mezi zaslíbení Bohu a opravdovou láskou) a naplněná. Je sympatické, že historický pozadí zde neslouží jako bazén plný emocí, do kterého by autor lehkovážně skočil, čemuž svědčí i vybrané společenství loupežníků. Vančura se vrací do dob, kdy byla autenticita a opravdovost daleko realizovatelnější než dnes. I tak je příběh banální a spíš plný archetypálních motivů (dvě znepřátelené družiny), že jeho unikátnost tkví zejména v suverénním stylu a netypické roli vypravěče, který umí být lehce štvoucí. Kdysi se říkalo, že se hněv podobá káněti, jež si zraňuje zobanem hruď. Okrouhlé oko mu vystupuje a jeho žlutý terček proniká krvavé žilkoví, na krku mu vstalo peří, ale potvora sklání vždy znovu zoban plný krve. Je puzen vášní, jež provede svou, byť by mu stálo v cestě vlastní srdce. (s. 35) Tady zrovna velmi rafinovaně použitá animizace, která podtrhuje soužití loupežníků v lesním prostředí.... celý text

Velký pád 2013, Peter Handke

Bývalý pokladač dlaždič a nynější herec (byť už na konci kariéry) se vydává z loveckého zámečku na jedno z posledních natáčení a na předání ceny. Jenže ani na jednu lokaci se nakonec nedostaví. Hlavní hybnou jednotkou knihy je chůze ("To všechno říkal herec neslyšně a nevyjadřoval to než chůzí, tak jako vůbec byla jeho chůze způsobem mluvy. Jeho chůze, ta mluvila, ta vyprávěla.") Jenže zatímco zpočátku má chůze značný smysl – tedy dostavit se na daná místa – postupem času se tyto cíle rozplynou. Chůze vede herce přes příměstské lesíky, frekventované ulice, městské křoviny a náměstí s obřími obrazovkami, ale nakonec musí dojít k velkému pádu. Celou knihu lze tedy chápat i jako velkou metaforu lidského života. Zřejmě se nejednalo o nijak dlouhou cestu, ale i ta dává postavě prostor k nenadálým myšlenkám, zaklesnutým vzpomínkám a pitvavým reflexím. Krom nich knihu dotváří mikropříběhy, v nichž hrají roli vyšinutá snůška postaviček – sběratelé bobulí s handsfree, znetvořený a citlivý "známý" vykřikující v lesíku, dobrý soused zjevující se v nutné dvojici či kněz s nákupními taškami. Právě tyto postavy otevírají cestu k mnoha pozastaveními nad společenskou situací, i když dost často pouze v lehkých narážkách, Handke situaci spíš zobrazí, než aby mrmlal. Mnohem víc vypovídá o skutečnostech krajina, s jejíž líčením si dává autor záležet, konstruuje důvěryhodný, ale zároveň v lecčem poťouchlý kosmos, jenž v náznacích zobrazuje i hercovo počínání. Jako opakující motiv shledávám jakýsi klam či iluze – už na začátku knihy se dozvídáme, že průpovídka o přízemním, vlaštovčím letu před bouřkou jsou lživé. Realita je zpochybňována neustále. Narážíme na "naučnou cestu klamů", řadu uvozovek, atrapy havrana i havrana skutečného, skupinka teenagerů jde s baseballovými pálkami, ale nakonec se ukáže, že nechtějí herce zbít. Představuju si to jako takovou formu odcizení skutečnosti, jako vnímání prezentovaného obrazu, který se následně vyjeví jako iluze. Čtenářsky to někdy není úplně komfortní, Handkeho věty nabývají košatých rozměrů, zároveň mu nedělá problém skákat od jedné reflexe k jinému příběhu. Zpočátku jsem byl z těch jednotlivých postřehů nadšen, po nějaké (ale dlouhé) to trochu začalo ztrácet dech. I tak jsem nadšen, v některých rýpavých postřezích nad každodenními věcmi mi to připomnělo Gombrowicze, kterého mám moc rád. Velký pád je taky pecka, i když hůře stravitelná. Někoho pak za sebou uslyšel. Po podrážkami toho druhého křupl klacík. Ale než se otočil, uvědomil si: ten zvuk pochází od něho. A nezůstalo u jednoho klamu. Blíž a blíž hučela helikoptéra – jeho košile ve vanu chůze. Praskot houští pocházel od péra na jeho klobouku. Řítil se strom: jeho zívání. Kdesi vpředu kňučel neviditelný pes: jeho žaludek. Skupina chodců, kteří se ve velké dáli pustili do sborového zpěvu: on sám, samojediný, aniž si toho všiml, upadl do zpěvu, do pobrukování. Někdo mu zespoda z kapradí a vysokých travin vyšplíchl něco do tváře: opět on, když jen tak mimochodem za chůze vzal po svém boku do prstů lusk netýkavky nafouklý k prasknutí. (s. 70)... celý text

Tání 2019, Radek Štěpánek

Když jsem otevřel knihu a první věta, kterou jsem uviděl, zněla "V bílé barvě smutku", byl jsem vcelku překvapen –⁠ očekával jsem, že sníh/led zde bude hrát jasně pozitivní roli, že bude líčen jako nebohá materie. Jenže místo toho, aby byl žal majoritní (ne že by to šlo bez bolesti, i zde se "vzlyká, vzdychá, vzdouvá se, hloubí, naříká s ústy dokořán", nicméně: "V bolesti radost, v radosti bolest"), jde zejména o pohyb, splynutí a hledání. Celá báseň působí vskutku pohyblivě, snad i kvůli tomu, že jednotlivé části na sebe plynule navazují a některé verše ("měníš skupenství a těžkneš mi v dlaních") se vyskytují napříč knihou. První část je plná bělosti, "svět strnul, těžký a mokrý v závějích", samá čistota, bílá se překrývá bílou. Pohybu zde ještě moc není, což lze však pokládat za přirozené –⁠ "kořeny prorůstají zmrzlou zemí", není kam spěchat, ono to teprve propukne, i tato fáze je důležitá, i zde je jedinečné skupenství. Postupně "srůsty povolují, v krustách praská", jenže zároveň s pohybem vznikají jizvy. A třeba v páté části už se skutečnosti bortí, kroutí, drolí, ryjí, prolínají. V Tání není nic jednoznačné, naopak vyskytující motivy mají různé významy: čistota sněhu může bodat do očí, ale zase se díky němu zacelují a hojí rány. Každý element má své specifika a na jeho proměny je potřeba nahlížet s citlivostí. Znatelně se promítá i milostný aspekt, nikoliv však na sílu vtlačený, ale naprosto přirozený: příroda a člověk nejsou v opozici, naopak tvoří jedinečný celek, jehož vnitřní hranice nejsou pevně dány. To, co vidíme v ekosystémech neobydlených lidmi, se promítá i do našeho "lidského života", ať už to je splynutí kapek, bezbřehá jezera nebo koryto potoka. I naše nazírání na zdánlivě odlišné skutečnosti (člověk x potok) je v podstatě velmi podobné. Nevím, zdali se Radku Štěpánkovi podařilo koukat se na svět "nelidskýma očima", vyhnout se antropocentrickému vnímání okolí, ale musím uznat, že jsem chvílemi při čtení úplně zapomněl na lidské tělo, zabydlené prostory a nebyl si jist tím, kdo a na koho vlastně promlouvá. Empatie a péče je tam ale požehnaně, bolest je sdílená a nevyhnutelná, "modřiny zrají, rozlévají se a mění barvy až do ztracena", ale dokud je utrpení sdílené, může být snesitelné. Koloběh vody je něco velmi tvořivého, pohyblivého, přirozeného. Narušit jej by byla chyba. Směr je jen jeden. Grafická úprava krásná a křehká, vevnitř samozřejmě taky. A poznámky! Žádná vtíravá vysvětlení, ale ponuknutí k odkazům a zajímavostem, o kterých jsem neměl potuchy (těším se, až zahlédnu potočnici!) V. Bdění v mapě Blízkost se plíží tvou dlaní v mé dlani, teď se chce vydra nechat spatřit. Teplá a studená prorůstají, sníh odtává, srůsty povolují a v krustách praská; aby křeč povolila, musí se tlačit opačným směrem, aby řeč, musí se ticho. Odtud je báseň milostnou: tady se z úplného rodí řeka, v proláklině mezi čtyřmi znaménky kousek pod žebry, zuby nehty škrábe na okraji pánve, nebo klouže po hřebeni mezi klíční kostí a lopatkou. (úryvek, s. 16)... celý text

Kniha omezení 2017, Elsa Aids

Výjimečná věc. A tak upřímná – nebo už jsme doopravdy tak pohlceni nalháváním si a skrýváním se? V Aidsově poezii se kloubí intimní a společenskokritická vrstva a unikátní jsou zejména to, jak se prolínají. Lyrický mluvčí se prakticky ani nemůže dostat do role mravokárce, protože na všem, co popisuje jako "ošklivé Česko", se vědomě podílí. Pak nezbývá než sledovat kolibříky v televizi, myslet na pornohvězdy při odletu letadel a zůstat sám uprostřed prázdné zahrady. Básně ve formě každodenních záznamů. Popisy únavy, pomalosti, zbytečností. Mnohdy nezajímavé skutečnosti ("Uprostřed chodníku ležela krabice od dortu / jako dárek / a pomalu ji pokrýval sníh.") vyústí v alarmující závěry ("Byl jsem zmatený, / jako by mě někdo pohladil.") Básně se v žádném případě nenachází v nějakém vakuu, naopak nekompromisně a přitom klidně zobrazují současnost. Obecné výrazy (jindy pro mě – zejména ve velkém množství – iritující) zde působí jako pečlivě zasazené miny, přechází se z konkrétního na obecné, i naopak. Současnost se zjevuje jako neuspokojivá, maximálně tělesně uspokojující. Ošklivé Česko se ukazuje snad v každé básni ("Nutnost, peníze, jídlo. / Pozoruji trpaslici, jak se snaží vylézt na obrubník /a vytáhnout za sebou vozíček.") Veškerá determinace hraje v básních velkou roli. Je zde i spoustu motivů, které to "ošklivé Česko" v mnohém zpodobňují – ať už je to porno (stereotypy, role, nadřazenost), auta (izolace, osamění, odcizení – oddálení) nebo další (často typicky maskulinní) skutečnosti: zbraně, nemoc, onanie, válka. Jenže subjekt z vysokých pozic nemoralizuje, nýbrž sám do těchto problémů zapadá, ostatně nám to říká zcela vědomě a klidně, přestože se mu hnusí. Nepřichází žádná katarze, žádné osvobození, žádné řešení, pokračuje unavené a pomalé protloukání po znepokojivých interiérech. Přesto na mě má v něčem to temné zobrazení uklidňující efekt. Snad v tom, že vidím říkat věci na rovinu, bez afektu, bez sebemrskačství, bez touhy předvést se. Subjekt ztrácí zájem, pocity, je plný prázdnoty, ale alespoň si nic nenalhává. To je pro mě jeden uspokojivý aspekt celé knihy. Pro lyrického mluvčího to tak slavné není, ten pociťuje prchavé uspokojení jen při excitaci tělesných šťáv (následuje však vyprahnutí a touha nová) a v jedné vzácné chvíli, kdy "americký vědec oznamuje, že / mávne křídly padesátkrát za vteřinu / a to je pro něj důkaz stvoření světa." To je ale dáno jen náhodou, ne vlastním přičiněním. "Čistota zbavuje obtíží, / smrt léčí, / světlo odhrnuje noc ke straně." Jenomže nic z toho se netýká postav v knize – "Kdo se neléčí, může jen nakazit." Vůbec nejvíc patologicky ze sbírky číší vztahy. Vyhořelé, odtažité, deformované na biologické potřeby, redukované na minimum komunikace, svázané předstíranou vzájemností, vedené ze setrvačnosti, připomínající víc válečnou situaci než uklidňující prostředí ("Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.") Subjekt blízké sleduje jakoby z dálky, nikoliv jako své příbuzné, ale jako pozorované objekty. Nejtemněji se to projevuje ve vztahu k malým dětem ("To jsou mé děti, / říkám si s údivem, když otevřu oči, a dívám se / na jejich hladové obličeje."), jejichž bezbrannost a podmíněnost je ještě markantnější než u ostatních. I odporně se jevící postava plešouna, který se ve sbírce tu a tam vyskytuje, se ve výsledku jeví spíš jako nebohá persona, která "se světem uzavřela příměří" a "každé dopoledne musí nakrmit sumečky." To je pinoživý a směšný osud někoho, kdo "jde po kraji silnice / a z každého, kdo projede kolem, / se stává jeho nepřítel." Vůbec se setkáváme s řadou událostí, kterém mohou svoji bizarností přijít krapet humorné, následně nás však vyvádějí z míry (třeba již citovaná báseň s kočkou v krabici od dortu). To auto na obálce se mi líbí. Ale to celá sbírka. Čtenář je na tom najednou stejně jako plešoun v jedné básni: "Zatímco spal, venku se setmělo. / Otevírá oči / a místo okolí vidí v okně sám sebe z nečekané blízkosti." Silnice jsou pokryty sněhem, příměstské autobusy se míhají za oknem jako záhada. Samota ke mně promlouvá hlasem mravokárce a opět mě dělá tím, kdo rozbité věci dokáže vyhodit. (s. 60)... celý text

Trans-Atlantik 2007, Witold Gombrowicz

Trans-Atlantik do jisté míry považuji za oddechové čtivo, neboť obsahuje atributy, které se k svižné četbě vztahují – humor, parodii, absurditu, groteskno, paradoxy. Zároveň však umožňuje zamyšlení nad tématy stále aktuálními. A nebyl by to Gombrowicz, kdyby nešlo o formu. Během ožehavé doby v polském státě přijíždí vypravěč do Argentiny. Od prvních chvil je zřejmé, že polskost je mu poněkud k smíchu. Nemožnost odtrhnout se od národní povahy však nezobrazují pouze ti Poláci za mořem a exulanti, kteří si v době bojů hoví v domnělé důležitosti a plni elitářství pěkně v Latinské Americe, ale i sebeironický vypravěč. Setkáváme se se spoustou směšných figurek, nabízejí se nám podivné a absurdní situace, valí se všude, není možno jim uniknout a nebýt její součástí. Kontinuita se rozpadá, vrství se vyšinuté postavy a počiny: nezvladatelné chození při banketu, hádky ohledně škrábání, "atrakce se baví", peníze jsou cpány do cizích kapes, nábytek se pere, funguje Spolek rytířů ostruhy (z něhož kvůli všeobjímající kontrole nelze uniknout, přestože všichni trpí). Ale při střetu miliardáře Puta a Syna polského Rodáka se ukazuje, že je to všechno takové jako výstřely – prázdné. Forma dominuje, svazuje nás, ale ztrácí obsah, funkci. Pak není divu, že je veškeré konání tak upachtěné a těkavé ("Na stromě visely švestky a já jednu snědl, poté se mě však ještě větší hrůza zmocnila: že jím švestky, místo abych se děsil. Ale nedělo se nic, všude prázdno jako Mech, jako Mateřídouška..."). Prázdnota prosakuje i do Gombrowiczova stylu: nejen že píše o prázdných aktech, ale i výrazové prostředky k tomu používá vyprázdněné, opakuje konstrukce až do úplného vyprchání. Umné je i inspirace různým klasickým materiálem, archetypy, v čele si žánrem utopie či okázalým sídlem plným podivných tvorů a většího haraburdí i bibelotu. I občasná anachroničnost jazyka a na první pohled vznešenost kapitálek na atypických místech jako by připisovalo skutečnostem větší hodnotu – to je však pouhou zástěrka. Román sice neskýtá takovou psychologickou sondu jako Kosmos (naopak uvádí do hry specificky ploché karikatury), na druhou stranu musím říct, že až v téhle pro mě zřetelně prosvítá téma formy, od které se ne a ne odloučit. A i kdyby nic – je to velký humor. A Chodím! Sledovali mě s úzkostí, protože takhle asi ještě nikdy nikdo na žádném banketu nechodil. Krčí se vyděšeně u zdi, jeden zalezl pod nějaký kus nábytku, druhý se schoval za stůl... a já chodím, chodím, a už nejenom chodím, ale má chůze naznačuje, že tu snad všechno rozmlátím. Ježíšikriste! Ti Moji už nejsou moji, stáhli oháňky, zalezli a jen koukají, a já chodím a chodím a chodím, mé kroky duní jako na mostě, krucinál,, nevím, co si s tím chozením počnu, protože pořád chodím a chodím, už supím jako do kopce, je to těžší a těžší, co je to za Chození, co to dělám, chodím jako nějaký Šílenec, chodím a chodím, budou mě mít za Blázna, a já chodím a chodím, kčertu, chodím a chodím... (s. 51)... celý text

Domeček pro panenky (Nora) 2013, Henrik Ibsen

Útulný obraz biedermeieru se postupně obnažuje až k vzpouře vůči společnosti a touze najít vlastní identitu. Velmi rafinovaně konstruované drama, které nechává čtenáře zpočátku mást charakteristikou postav: Nora se jeví jako marnotratná a veselá manželka, Helmer jako rozumný a úspěšný bankéř, Krogstad jako absolutní vyvrhel a morálně zkažený člověk. Třetí jednání uvádí pohnutky k jednání na pravou míru. Ibsenovo psaní není na první pohled feministicky angažované, stačí mu v podstatě načrtnout situace bez příkras a tak, jak si je značná část společnosti tehdy nedokázala připustit. Už během poklidnějšího začátku se vyjevuje šovinistické chování Helmera, byť prozatím skrze nadřazené průpovídky a nevkusné zdrobněliny. Umně pracuje Ibsen se symbolikou, kterou neopomíjí ani detaily (makronky – ani drobnost si žena nemůže dovolit, sundání masky po bálu – odkrytí reality, kostým Nory – moment, kdy je sama sebou). Vztah mezi Norou a Helmerem lze považovat jako tehdy konvenční, ale zároveň jako hrubě patologický. Neexistuje mezi nimi vážná a empatická komunikace, jsou jasně rozděleny role a Helmerova nadřazenost čiší z kdejakého projevu ("Já že se nemám dívat na svůj nejvzácnější majetek?"). Ani Nora zpočátku nenachází odhodlání ke vzpouře, se situací je spokojena, přestože si jisté napětí a odlišnosti uvědomuje ("Ale zase to byla ohromná legrace, takhle pracovat a vydělávat si. Málem jako bych byla muž.") Zatímco Nora dbá o to, aby se v jejím okolím měli všichni dobře (její podvodné úkony nejsou sobecké, nýbrž zoufale obětavé), Helmer v závěrečné scéně, ve které vyjde podvod najevo, klade důraz akorát na svoje postavení a čest. Krogstad se sice ze začátku profiluje jako záporná postava, které jde pouze o postavení a moc, posléze se však ukazuje, že jeho vyděračné chování není jen tak. Sám postrádá lásku a pochopení, společnost jej kvůli dřívějším pochybením zavrhla, takže nyní nemá šanci na ospravedlnění. Jeho konání ostatně rozpoutá Nořina pochybení, která vedou k hroužení nad její momentální situací. Jako pozitivní postavu (byť bych se – stejně jako Ibsen, který ani Noru zkrátka nelíčí jako idylickou osobu – vyhnul polarizaci) lze vnímat i Lindu, která je brzy zavlečena do sledu Nořina tajemství, uvažuje nad tím, co by bylo nejlepší pro všechny – přestože ona sama je osamělou stařenou, která již "nemá pro koho být". Z povrchní štěstěny rodinného krbu a vánočního stromečku k zabouchnutí vrat. Nutný čin, díky němuž bude (třeba) možné se odpoutat od zažitých zvyklostí a společenských konvencí, možné najít sama sebe. Interpretace Ibsenova Domečku pro panenky se tak nemusí vztahovat nutně jen na mizerné postavení žen (už pohled na obsazení s JUDr a chůvami však o něčem vypovídá), ale na jakéhokoliv člověka, který nemůže být "především a na prvním místě člověk". Důležité dílo pro rozpoutání společenské debaty (dobré i k porovnání toho, co bylo v různých dobách "únosné), na druhou stranu se divím, proč takový boom nezaznamenala třeba Zolova Nana, která líčí postavení žen ještě z bídnějších pozic. Norou, jakožto ženou poměrně slušně zajištěnou, si Ibsen možná mnohé ulehčuje – i když: někde se začít musí a zrovna u elitnější domácnosti to vyvolává otázku, že jestli není rovnocennost tam, tak kde jinde?... celý text