lubtich přečtené 430

Auta vjíždějí do lodí 2007, Petr Hruška

Těžko uchopitelné chvíle, s kterými si jaksi nevíme rady, dokáže Hruška precizně zachytit ve svých přímých, ale zároveň rozhodně ne antistylizujících verších ("Jídlo v kyselé zálivce světla.", "poryv spěchu", "Stěny si škrábou záda / pazourami bezu." – krása! Snad dokonce začnu mít rád genitivní metafory). Velmi umně také pracuje s repeticí, mnohdy na začátku psaný verš jako by se na konci najednou jevil v jiném světle. To zvláštní každodenní pnutí, podivnosti momentu. Osobám v básních stačí někde stát ("stáli vedle sebe / bezradně a pevně / ve svetrech a světlech / nádherný kouř od úst") nebo se prostě jen vyskytovat – i v tom lze nalézt nějaký postřeh, který dosud nebyl viditelný. Možná je ten úvodní text (ještě ve spojením s hutnou a obšírnou anotací) je i zbytečný, vše zmíněné dojde čtenářovi po pár básních, svoji fascinaci není třeba si obhajovat. Navzdory té cizotě prostředí, rychlým uzavřeným autům, tísni města a matné noci na mě sbírka působí tak příjemně melancholicky. Snad je to bizarností některých scén ("beznozí lvi") či lidskou blízkostí, která se v Hruškových verších tu a tam objeví ("když jsme se chtěli otočit / museli jsme se obejmout"). Četl jsem z části v autě. OPEL V bazaru aut najednou poryv spěchu vítr bere slova tráva u plotu běží pryč chlápek před budovou gestikuluje něco o životnosti vlasy ukazují každou chvíli jinam Konec váhání – tenhle opel ten ještě uveze dva lidi obstojnou rychlostí podél strkanic bezejmenných dálničních keřů. (s. 16)... celý text

Tady je všechno ještě možné 2020, Gianna Molinari

Na pozorujících postavách (vypravěčích), které nemají potřebu dávat najevo své dojmy a niterné pocity, ale skrze sledování okolí stejně poznáváme jejich vnitřní svět, je něco fascinujícího. Noční hlídačka z této knihy mi připomněla Witolda z Kosmu – zejména v hroužení se nad drobnostmi a v schopnosti kolem zdánlivé banality postavit celý příběh. A obsesivně sleduje smysl svého konání, tedy vlka, který možná ani není, nebo vlastně je, ale uvnitř ní; čímž odkrývám jednu z mnoha symbolických rovin v knize. Celé to na mě působí tak nějak "jinak", ale zároveň velmi přirozeně. Vypravěčka si vede de facto deníkový záznam (čemuž nasvědčují i drobné kresby, dopisování slovníkových hesel) svého skromného života, ve kterém se kouká do monitorů, navštěvuje kantýnu, kope jámu. I tak v ní pulzuje nejistota a neklid. Každodenní zápisy jsou ale zpestřovány různými podivnými příběhy (Stínonožec, který si na sebe stíní nohou, je ostatně i na obálce; k němu přibude i ostrovní cyklus, pátrání po irbisovi či návštěva seismoložky). Vypravěčka se ráda seznamuje s jinými profesemi, prýští z ní zvídavost, přesto zůstává na první pohled emocionálně chladná, čemuž nasvědčuje i strohý styl. Její emoční pochody vysvětlují jiné skutečnosti – plot se třemi dírami, její hala, samotná továrna ("Možná továrna stojí na porézním základě. Možná je to důvod pro její uzavření." s. 155), vlk, ostrovy, země. Ze začátku, kdy čtenář nemá pevný základ, se čtení napěchované symboly trochu drolí, ale po pár pomalých pasážích se dokáže opět naladit a odkrývat jednotlivé významové vrstvy. Liboval jsem si v invenčním formě: přes jmenované obrázky (od samotné autorky) a evidování pojmů do lexikonu, přes dvě trojice černobílých fotografií až k fyzikálním výpočtům (kolik blech by muselo táhnout letadlo? jak rychle padá ze stolu lego panáček?). A vlastně by mi stačilo jen to zajímavé prostředí, jen ty zvláštní postavičky, jen ty podivné minipříběhy. Ale těch vybízecích bodů k zamyšlení je tam tolik, že to nelze odmítnout. S jámou už jsme tak daleko, že při kopání nevidíme přes její okraj. Často si představuji, že vlk spadne do jámy v okamžiku, kdy uvnitř budu kopat. Vlka by pád a stísněný tady dole tak rozzuřily, že by na mě zaútočil. Snažím se představit si, jak bych mohla z jámy utéct, a uvažuji, jestli by vlk dokázal vylézt po žebříku. (s. 139)... celý text

Putin 2020, Roman Rops-Tůma

"že nejvražednější ideologií v dějinách není nacismus komunismus ani křesťanství ale fundamentální víra že lze s člověkem zacházet jako s člověkem" (s. 42) Ufff. Tůma míří a strefuje. Průchodem dějinami od počátku českého státu až po čerstvé události vystavuje národu krutý účet českému národu a odkrývá skutečný národní charakter. Pokrytectví, hrdopyšnost, zároveň tendence se nechat vším a všemi vléct – což se ukazuje třeba ve vztahu k Němcům, na jedné straně je velebí, na druhé straně nacházíme "bez Němců židů a cikánů bude líp"; zkrátka tak, jak se to hodí. Tristní mi z celé knihy vychází také jakási česká pasivita ("chceme pravdu / a to je pravda kterou chceme"). Po kýženém 17. listopadu se nekoná žádná utopie a autor tepe do kapitalismu stejně jako do předchozích dekád. Snad ještě víc vychází najevo vrstvení společnosti ("je úžasné jak pestrá je naše společnost / když o existenci celých vrstev nemusíme mít vůbec tušení") a bezpáteřnost politické moci (dobrá možná jsem byl svině / ale byl jsem občanská demokratická svině). Protože vzpomínat na husity nestačí. Vše ještě umocňuje styl; často psáno ve "we-formě", to všeobjímající zájmeno nutí čtenáře uvědomit si, že ani on není jiný, že určitě nějakému zobrazenému nešvaru propadl. Místo přímé drsnosti a chlapáctví Tůma kombinuje laciné fráze, počátky politických proslovů či vyprázdněné floskule ("zde měly kvést růže / nicméně je zde místo pro vaši reklamu"). Výtečné jsou taky ironické koláže doplňující knihu, kde se střetává Klaus se Stalinem a Schwarzenberg jede na koni – Masarykovi. Tahle kniha mi je "odvěkým novým přítelem". ale jinak je národ očištěn jako nikdy předtím od Němců židů a Slováků některé skvrny byly obzvlášť zažrané cikány mi radši nepřipomínejte už tatíček Osvoboditel jasně řekl že tábor je náš program a pan kníže Schwarzenberg a pan ministr vnitra Bienert je z Letů původně chtěli poslat na Erasmus to všechno krajané totiž Němci vlastně nacisti a moc se o tom nemluví ale je třeba to přiznat že ten jejich odsun byl doprovázen mnohými tragédiemi například plány na vyhlazení Čechů dějiny jsou vůbec dlouhá řada zašlapaných projektů a promarněných příležitostí (s. 25)... celý text

Sešit antén 2010, Liāna Langa

V poezii Liany Langy stále vidím kombinaci senzuálního a vizuálního vnímání, které je vyjadřováno (někdy i dost divokou) imaginací, která má ale vždy základ na něčem realistickém a všedním ("Droboučcí krabi větru ukázali směr, vyškrábali se na hasičské věže, odvracejíce keramické pohledy od našich tváří" nebo "kolibříci v mých vlasech pletli hnízda). Někdy ty větné konstrukce působí dost rozevlátě a komplikovaně, ale v tom mi problém nepřijde – Langa nemá problém se k něčemu vracet opakovaně, ostatně lze odpozorovat i takové motivy (pára, kámen). Od podstaty odtrhují čtenáře jen občas velmi četné "jak" a "jako"; jakoby autorka neměla mnohem zajímavější způsoby jak danou skutečnost popsat ("zimní zvíře se už dozmítalo na oprátce šály"). Tato poezie je každopádně živelná a podmanivá. Tematicky se sbírka rozprostírá na docela velké ploše (ostatně: je to výbor, když z jiných sbírek než ze Sešitu antén jsou tam pouhé tři básně? Měla v originálu oddíly? Proč zrovna takto, je to v tom tedy nějaký systém? A vlastně – není to jedno?). Každopádně dává Langa prostor hodně neživým věcem – ty dokážou mnohdy oživovat zaprášené vzpomínky. Ty v knize nefungují jako nostalgické rozjímavé body, spíš než slovo "vzpomenout si" se mi hodí slovo "vybavit si". Jako v básni, ve které "královna zahrad" (starší žena – ano, když lidé, tak staří) jede vlakem a pohled na mladíka v ní vyvolá dávnou skutečnost. Lidská řeč se však objevuje málokdy; mnohem více je zde pomlček, "němých rozhovorů", "nervů ticha" či "slov bez významu" – to jako by se blížilo spíš přírodním zvukům, citoslovcím, než nějaké řeči. I příroda má ostatně v tomto díle prostor, v různých ročních obdobích. Hojně se zde uvažuje o čase, pomíjivosti i konečnosti. Třeba v cyklu esemesek, které připomínají nějaké miniaturní zápisky do mobilu (ale vždy vycizelované), se Langa skoro až závistivě dívá na kameny a jejich trvalost. Krom toho v cyklu nalezneme i jednoveršové řečnické otázky, závany ironie i velmi překvapivé verše typu "Rychle potřebuju informaci o planetární gotice". A kameny, samozřejmě, ty to celé i uzavírají: "Pevně zavírám oči a přidávám se k valounům. Pokud ti neodpovídám, nemám signál." A jak píše Langa jinde: "Už v dětství jsme milovali bezcenné věci". Ano. Milý materialismus: chroust v postýlce z chmýří pampelišky, mrtvý motýl, Šťasten ten, kdo nachází... Hrachor a sasanky už odkvetly Ležím pod drnovou kůží – já, kukla – a přemítám, kam ulehly barvy okvětních lístků, jaký je postup semena Moje schránka je tichá a melodická nažloutlá, tučná Pod zemí je nebe nejblíž, mezi kořeny třezalky, mezi šťávami mrtvých časů Cedím je spolu s hlínou A jak tak bráním paměti v líhnutí vzpouzím se, vibruju, pištím, dorůstám (s. 33)... celý text

Lýsistraté 2019, Aristofanés

Lze vůbec hru, v níž je očividně mezi ženami hierarchie (rukojmí podle původu, už samotný název knihy), v níž je socioekonomický apel docela nezřetelný a v níž je dělení podle pohlaví velmi striktní, pokládat za feministickou/emancipační? Možná to ani nebyl Aristofanův záměr, poté však nastává otázka, o čem ta komedie je. Pochybuju, že o pacifismu, v případě války s Peršany by autor asi tak shovívavý nebyl. Ani sociálně slabší nejsou nijak zastávání (někdy dokonce naopak). Možná jde jen o zobrazení tehdejších nešvarů a neblahé morálky, decentní aktuální reflexe; což je málo. Stejně tak ten emancipační apel je velmi slabý, neobstál by snad ani v první vlně feminismu (na druhou stranu, jsme v Antice, nemůžu se divit). V mužích však neproběhne příliš velká duševní obměna a pochybuji, že po ukončení "ženského aktivistického činu" se něco změnilo. Dostává se nám tedy 80 dost utlachaných (v poměru s vcelku jednoduchým dějem) stran plných fraškovitých výjevů, odvolávání se na božstva a někdy více, někdy méně vtipných dvojsmyslů. Co velmi chválím – napěchované vysvětlivky, které méně erudovanějšímu čtenáři dokreslují kontext, upozorňují na nepřesnosti, vysvětlují úděl božstev i seznamují s geografickým rozpoložením řeckého státu. Ve spojení s šikovným a jazykově neotřelým překladem (použití slovenštiny jako mluvy Sparťanů) se z toho stává zajímavé dílo alespoň takto, když už ne námětem.... celý text

Oheň po slavnosti 2011, Kamil Bouška

Tahle Bouškova "rozčtvrcená" sbírka je dost suverénní počin – jednotlivé oddíly se sice vždy zaměřují na něco jiného (zjednodušeně: prostor, lidé, čas, osobní básně), ale dohromady tvoří dle mého dost koherentní celek. Bouška sice mění způsoby pozorování (někdy je subjekt zcela nečitelný, jindy je pouze "spolujezdec", někdy na něm báseň zcela závisí), ale jeho poetika a "nový patos" (ten funguje velmi dobře, představuji si to něco jako nepatetickou emotivnost či jak to říct, každopádně mi to Bouškovy básně evokuje) se nemění. Ostatně i poslední báseň, v níž je subjektem partnerka, už jen názvem odkazuje k návratu a tedy uzavřenosti této sbírky. Bouška nadzvedává lino, ohmatává nábytek, odhaluje lidské pudy v nánosu všedních dní (krásná báseň "Pokojové zvíře"). Šmátrá pod povrchem, nejen v uzavřeném pokoji, ale i vnitřním světě (ostatně je v tom i jistá hra, jako bychom občas nevěděli, o co se teda jedná). Básně z druhého oddílu pak načrtávají různé postavy ze společenského okraje. Mnohdy tuto skutečnost evokuje už samotné prostředí, kde se postavy nacházejí; zašlá kupé, šedivé chodníky, blátivá neurčitá prostranství. Není pak divu, že vsunutý výjev z doby druhé světové války nepůsobí v oddílu nijak ostentativně. Další dva oddíly nabízejí podprahové energické obrazy plné časových změn a rozkolů ("Nad touhle fotografií zamrznou rty a ještě jednou omdlí ve mně den a podlomí kolena"), potažmo partnerské situace mnohdy formované jako rozvětvující se labyrint. Málokdo s jazykem pracuje tak precizně jako Bouška; uhlazené verše prvního oddílu i více rozprostřené a rozmáchlé verše oddílů dalších působí uhrančivě. Kombinují se všechny smysly, nešetří se přívlastky a přirovnáními. Někdy to může působit až příliš okázale, ale popravdě mi Bouškův styl vyhovuje. Dává přednost popisu před odbočujícími metaforami, je přesný, v tom tkví i čtenářská působivost jeho textů. Komu chybí světlo Širokou stěnou šedi vede bílý pruh směrem k městu. Billboardy zalité olověným obzorem vystupují před očima jako přízraky symboly polámaných končetin zašlého světa. Ticho se rozkládá v ulicích jako ve smuteční síni. Až přijedu domů, otevřu okno a mlha sevře obrysy. Sousedé na vedlejším balkóně budou cinkat sklenicemi a rozlévat svůj velký hlučný smích do malého kosmu. (s. 19)... celý text

Ti, co mě nesou 2017, Sławomir Mrożek

Mrożek se čte velmi příjemně a líbí se mi především to, že lze číst více způsoby: na jedné straně tady máme velmi specifický a zvláštní humor, grotesku, absurdno (snad jen jeden polský kolega se mu v tom vyrovná), na druhé straně mohou nějaké nevinné srandičky odkazovat na politické dění (povídka Šachy) či zobrazovat psychologické smýšlení (Mé milované Beznožky). Tento výbor je docela různorodý, některé kusy jsou stručné, úderné, jako je to v prvním výboru Mrożka ve Fra, jiné však dosahují až 60 stran. Trochu mě mrzí, že se v knize nenachází datace jednotlivých kusů, mohlo by to čtenáři pomoc při případných odkazech. Homodiegetický vypravěč se ale většinou nemění – od prvních stran nám ukazuje absurdní vnímání světa, kterým čtenáře postupně přesvědčuje, že je to přeci úplně normální. Sám si staví překážky a intenzivně se hrouží nad každou skutečností, velmi často jsou jeho cíle velmi absurdní (v titulní povídce touha "být nesen", jinde zas nespouští zrak ze svého kufru s klobásou, následování mrtvoly po proudu řeky...). Hlavně v delších textech jsme zaplavováni pseudofilozofickým balastem, který vypravěč produkuje, a čtenář neví, co jsou jen kecy a co vážně brát v potaz. Mrożek si pohrává. Umně popsané je i středoevropské prostředí, všechny ty příkopy a křoviny – jistě, nějaký lyrický popis asi není autorův středobod, ale i tato poloha je zajímavá. V povídce Moniza Clavierová zas nekompromisně předkládá polský národní charakter. A konečně: kde jinde se scházejí fanoušci tučňáků, darované opice se stávají generály, prahne se po nesení na zádech, hrajou se lidské šachy a v mlýně se zadrhávají mrtvoly? Jedině v povídkách Sławomira Mrożka! Klobásu jsem měl jen já, jedině já jsem nesl v kufru specialitu, kterou domorodci neměli. Nevěděli ani, jestli mají klobásu rádi nebo ne, protože ji neznali. Klobása mi byla štítem i kopím. Její pomocí jsem odrážel rány, jež mi zasazovaly bohaté stoly, překypující na ulici sněhobílými ubrusy, květinami, koši ovoce a pestrými vůněmi. Útočil jsem i sám na sebe, říkaje si v duchu s mazaným a současně hrdým úsměškem: "No a? Oni zas nemají klobásu." (s. 34, povídka Moniza Clavierová)... celý text

Pomlčky v těle 2015, Petr Borkovec

i tato báseň bude součástí příběhu! Pěkný výběr; třeba i pro toho, kdo si chce koupit nějakou sbírku ve Fra a neví, co by mu sedlo, sešit může de facto fungovat jako takový aktuální katalog. Oceňuji i zařazení zesnulých básníků (Urianek a Buryánek) nebo i těch, kteří ve Fra nakonec nepublikovali. Nejvíc zaujal Bouška, Láníková, Borkovec toulající se po fórech, úžasný grafik Rydval či Aleš Kovář: Axiom nemám rád bonsaje do svého stínu mě pozvat nemohou přes jejich větve nepřehodím provaz a z kořenů jen to tak trochu křupne pod hlínou je vyrvu dvěma prsty kdybych měl důvod (s. 24)... celý text

Poupátka 2021, Hana Lehečková

Opět silná kniha, už jen názvy (posléze vyskytující se v textu) jednotlivých kapitol dávají najevo, že to bude sugestivní. Spojení dětské (a výborně zvládnuté) perspektivy s ohavnými činy, které si Františka ve svém okolí neuvědomuje na rozdíl od čtenáře, z toho dělají vážně znepokojující četbu. Možná není nejvíce šokující konání hlavního predátora Mirka, ale spíš pasivita okolí, neschopnost vystoupit z komfortu, z davu, najít v hlavě krapet volné vůle. Vypravěčka je zmítána ve světě, ve kterém nemá oporu – rodiče neberou dětskou citlivost v potaz, dětský kolektiv není idylický. Když k tomu připočteme touhu po uznání a po tom někam patřit, tak se nemůžeme divit, že Františce sexuální obtěžování není divné. Manipulace Mirka je dost rafinovaná, dána i jeho autoritativní povahou, která je z divadelního kroužku schopna udělat něco, co nemá daleko od sekty. To je umocněno neotřele konstruovanými dialogy mezi dětmi – naopak Mirkovy projevy jsou zaznamenávány polopřímou řečí, i v tom je jistý vůdcovský kontext, jako by byly děti zbaveny svobodného vyjadřování. Trochu mi právě u hlavního "padoucha" chybělo nějaké psychologické opodstatnění, to by knihu mohlo posunout ještě na další úroveň. Na druhou stranu chápu, že dětská perspektiva hluboké hroužení nad ostatními postavami neumožňuje. V knize se nachází úsek ze života dítěte nějak tak na pomezí, před dospělostí a zároveň ještě hodně v dětství. Právě kvůli tomu, že se jedná hlavně o autentický záznam (mimořádně skvěle popsány detaily a dětská citlivost), můžou motivy na 350 stranách působit trochu roztříštěně. To ale pro čtenáře, který je stržen atraktivitou vyprávění, nemusí být problém. Docela by mě zajímalo, jak by tahle kniha rezonovala u dětského čtenáře, pro nějž může působit jako varování, ale i možnost se v příběhu najít. Ačkoliv to nepřekonalo mé nadšení ze Svaté hlavy, která představovala přece jenom důkladnější sondu do duše a zajímavější formu, i tak nesou Poupátka velmi důležité poselství, jež má originální a autentické zpracování. Sedim na obrubníku a čumim na popelnice. Lentilkárna nemá jen normální stříbrný popelnice, ale taky tříděnej odpad, papír, plasty a sklo. Civim na ně a říkám si, proč zrovna plasty žlutý, proč sklo zelený a proč papír modrej. Jasně, plasty zežloutnou, sklo je i zelený jako vltavíny, ale proč zrovna papír modrej? Třeba proto, že ho vyráběj ze stromů a ty rostou celej svůj život tak, aby se dostaly co nejblíž nebi? (s. 14)... celý text

Fotbalová válka 2021, Ryszard Kapuściński

V jedné ze svých reportáží Kapuściński popisuje averzi vůči psacímu stolu, s kterým "vede tichou válku". Už to vypovídá o přístupu autora k žurnalistice – nestačí mu se o událostech dočíst, ale samotné je zažít, až poté je schopen o nich podat skutečně autentickou zprávu. Ve dvaceti pěti reportážích představuje obraz (českému čtenáři ne tolik známých) států v bouřlivém období, například Ghany, Konga, Alžírska, Nigérie, Salvadoru, Hondurasu, ale i nám geograficky vcelku blízkému Kypru. Většina reportáží se alespoň lehce dotýká revolučních událostí afrických států, které vypukly zejména v padesátých a šedesátých letech. Kvůli absenci zkušenosti demokracie, nedostatku surovin, nezaměstnanosti, korupci či rozdělenosti společnosti posléze velmi často docházelo k občanským válkám, které byly doprovázeny krvavými konflikty. Dostává se i na území Latinské Ameriky, která sice netrpí materiálním nedostatkem, ale spíše úpadkem hodnot. Poslední reportáž je situována na ostrov Kypr, v němž je zobrazen univerzální problém mnohých společností: samotní lidé proti sobě nic nemají (ba naopak si Turci a Řekové v tomto nepříjemném období pomáhají), ale jakási vyšší moc si nedá říci a bojuje bez ohledu na dopad na civilisty. Kapuścińského přístup však v žádném případě není senzacechtivý. Obraz události velmi často vyvozuje z jednotlivých lidských osudů, které jsou rozhodně pozoruhodné: hned v první reportáži se setkáváme s různorodým osazenstvem hotelu Metropol, který se nachází na úrovni prvního patra a skládá se z voru; starý indián na poušti v Mexiku, jenž sedí ve vyhrabaném důlku zakrytý kloboukem a poslouchá svou jedinou gramofonovou desku; rolník, se kterým se Kapuściński setkává při útěku od dění hondurasko-salvadorské války, jenž neodolá botám mrtvých vojáků, aby je zajistil pro svoji bosou rodinu. Právě příběh jednotlivce vypovídá o mnohem širší skutečnosti, než se zpočátku může zdát. V knize se nenacházejí pouze "čistokrevné" reportáže, ale autorovy osnovy k dalším chystaným (a nikdy nenapsaným) knížkám, ve kterých je zřejmý Kapuścińského cit pro detail a nastínění situace na malém rozsahu. Krom osnov se v knize vyskytují i další formálně zajímavé texty: dopis od funkcionáře Mosambiku, který se nemůže oženit; část textu o jihoafrické rasové segregaci je psán pásmem výroků různých osob; vyprávění o útěku přes bolívijský prales nahrané na magnetofonovou pásku; "slovník" slov z cest. Kapuścińského autentické a i emočně nabité vyprávění se například v reportáži o občanské válce v Alžírsku mění – text je odbornějšího rázu, autor zaujímá obecnější pohled, popisuje skutečnosti až analyticky. I tyto (a nutno říci, že velmi čtivě napsané) texty působí osvěžujícím dojmem, neboť pro méně znalého čtenáře mohou představovat klíč k chápání kontextu. Autor tematizuje i svoji novinářskou práci a líčí nejistotu, nevyzpytatelnost a nebezpečí cest. Například v nigerijské reportáži Hořící zátarasy popisuje své zápolení s agresivním kmenem Jorubů, po němž ho na nebezpečí upozorňuje i sám šéfredaktor, kterému Kapuściński velmi horlivě posílá dosavadní informace o dění. Také se mnohdy vyskytne v nepříjemných situacích, když se vyskytuje na jednom území ze dvou soupeřích skupin/národů, je tedy ovlivněn svým okolím – i tak se mu daří podat skutečnosti objektivně. Fotbalová válka dokazuje, že vracet se do minulosti stále nemusí být od věci, že minulost neznamená jen vytěžení atraktivních témat (druhá světová válka). Může jít i o neotřelý náhled do míst, která jsou čtenáři neznámá a vzdálená, přitom se na nich dějí věci, které si nedokážeme představit. Byli tři. Chodili všude spolu a jezdili ve velkém zaprášeném chevroletu. Auto zastavilo před hotelem, bouchly dveře a na schodech zadupaly tři páry nohou. Klepali na dveře našeho pokoje, vstoupili a usadili se ve křeslech. Jestliže chodí tři lidé stále společně, v Polsku z toho samozřejmě ještě nic nevyplývá. Ale tři lidé v Kongu – to už může být politická strana. (s. 47)... celý text

Zatopený estuár 2021, Marzanna Bogumiła Kielar

Už dlouho jsem nečetl něco tak senzuálního, něco, z čehož raší tak moc citlivé pozorování plné detailů, něco tak jazykově neotřelého. V poněkud tenoučkém výboru lze zpozorovat jisté nuance, ale to nejdůležitější (první odstavec) zůstává stejné. Nejlépe poezii Kielar popisuje název třetí sbírky – Monodie, což je hudební styl sestávající z jednohlasého zpěvu se skromným doprovodem. Jednohlasý zpěv = příroda, která bezpochyby hraje v této knize zásadní roli. Skromný doprovod = Kielar, která funguje jako jakýsi průvodce, který nám pomáhá nahlížet pod povrch. V prvních dvou sbírkách sice figuruje i intimní lyrika a zřejmé je i zobrazení vztahů, ale většinou to působí tak, že teprve až ze samotného pozorování fauny, flóry i neživé přírody vyvěrá prožívání subjektu. Krom křesťanských odkazů a archaismů se setkáváme i s nespočtem geologických a dalších odborných termínů – jde poznat, jak je Kielar nadchnutá pro to, co píše, že si o daných věcech i čte a její zájem je de facto odborný. A já se alespoň dozvěděl, co to jsou drumliny, húlavy a outory! To ale není zdaleka jediné, co dělá jazyk Kielar zajímavým; nikoliv artistní, ale významy napěchovaná slova ("sukovitý vesmír se rozlamuje na zemi") se mísí s rozevlátějšími pasážemi, funguje to, i u delších útvarů si drží pozornost. A přestože neznám otravnější trop než přirovnání, tak si výrazy jako "A hřbet jako z černého emailu, kropenatý." či "A země mizí v hrdle nicoty jako kropenaté vejce nalezené v mělké prohlubni času vystlané travou." užívám. Kielar má myriády způsobů, jak popsat světelné změny během dne, myriády způsobů, jak zobrazit vodní hladinu. Líbí se mi, jak jsou básně situovány do takového místního mikrokosmu, netýkající se globálních problémů, spíš tak vyhlížející blízké obzory. A ani umístění do přírody nemusí znamenat výhradně tematiku environmentální – například v prvním či posledním oddílu jsou četné úvahové básně o smrti, nemohu nezmínit báseň "Příliv", v níž by i smrt zemřela při nárazu do pobřežních skal. Zajímavá je i tematizace pozorování (třeba hrabající perličky) nebo báseň "Kameny a básně", v níž se paralelně vyskytují kameny a básně – skutečnosti, ke kterým má autorka již od dětství vřelý vztah. Nevím, jestli by takto psalo zvíře, kdyby ho někdo obdařil jazykem – to asi říct nelze, vždyť zvířecí pohled nedokážeme popsat. Možná ale doopravdy vidím Kiealar jako vránu sedící na větvi jabloně, která se rozhlíží po Gotlandu. Možná to není zvířecí pohled, ale alespoň nelidský – vymykající se běžnému vnímání světa. Což popřít nelze. Jsem vděčný za tento útlý výbor, dobré básně musejí vykrystalizovat časem. Zde to rozhodně stálo za to. MORÉNY Eskery, drumliny – pásy vrchů a hrbů s nesouměrným profilem; v tomto balvaništi šumí světlo, tvoří splavy a peřeje. A cirry, zvěstovatelé níže, se nad ním zbarvují do krvavého nachu. Hejno vran krouží, jako by nahoře hledalo větev či římsu, kam by se mohlo posadit, vyčkat. Někde na nebi se smršťuje a roztahuje sval trojdílné mlhoviny, nad nakupenou vodou v lovišti. (s. 34)... celý text

Mezipřistání 2020, Matěj Hořava (p)

Víc příběhové a více vnější než Pálenka, ne že by se teda Hořava začal zajímat o nějaké společenské problémy, ale přijde mi, jako by přesunul objektiv ze sebe na univerzálního člověka, což jsem po sebestředném (či přinejmenším hodně niterném) debutu ocenil. Co přináší menší zklamání; opakující se schéma knihy. Hořava si zas odcestoval do pro čtenáře atraktivní exotiky, cítil se tam cize a osaměle a pomocí asociací opět vyloudil mnoho vzpomínek. Zkrátka tak na jistotu – což neznamená, že to nefunguje. Tentokrát se setkáváme s více postavičkami, kteří ať už se společností alkoholu (stále zřejmý motiv) či nikoliv konfrontují vypravěče, který jim pozorně naslouchá. Dochází pak z jeho strany jakémusi nevyřčenému soucitu; nedivá se na lidi z vrchu, zároveň se do jejich života přespříliš nemontuje, ale díky citlivosti vytuší jejich osudy. Prostřednictvím těchto osob pak dostáváme další perspektivy nejen na Gruzii (některé postavičky jsou spjaty dokonce i s Českem), ale i na univerzálnější skutečnosti. Setkáváme se s holičem v metru, posledním senilním Duchoborem či s mužem, který si do knihovny přináší svoji vlastní lampu; a kouká na stůl... Se spojením obou knih už docela dobře známe vykreslení vypravěče; nemusí tak docházet k častému obracení do sebe (ne že by ho bylo vysloveně málo) a přijde mi, že mnohdy Hořava povídku vypointuje tak, aby až na konci odkazovala na něj. Za zmínku stojí určitě i tematizace jazyka, tentokrát dochází ke křížení gruzínštiny, ruštiny, češtiny; četná nedorozumění (babička donáší vypravěči dokola a dokola hrušky) i nečekané konfrontace (taxikář ukazuje svoji schoulenou polohu v autě). Přitom nemusí jít o vyloženě cizí řeč, třeba povídka hapekiki ("A on mi psal zpět; ale protože nebyls to vymyslet další dopis, opisoval písmenko po písmenku dopisy, které mu předepisovala jeho sestra. Pokud sestra neměla čas nebo se rozhádali, přepisoval dopisy, které jsem mu posílal já." s. 32) A energický a tepající jazyk, pln závorkových odboček a středníků, nezaměnitelný. Otázkou je, jestli je Hořava schopen ještě jiného konceptu, jestli čtenář příště nedostane to samé například z Turkmenistánu. Doufám, že ne, postava třicátníka, co neví, co se sebou, nemusí mít nekonečnou účinnost. Povídka "železné dveře" je nesmírně brilantní: Pajdavý pes leží na mém prahu. Chvilku se škubavě pokouší nadzvednout; ale nakonec opět klesne na bok (ta věčná otázka v psím pohledu: v tom pohledu jen a jen zespod, ze dna propasti). Nebojím se psa překročit (ač jizva po kousnutí toulavé fenky stále svrbí); cosi mě přesto zadrží: jakési neurčité – v tu chvíli však neodbytné – vědomí, že bych stínem oblouku svého jediného kroku toho tak věrně a marně vyčkávajícího psa k neunesení ponížil; ba dokonce zneviditelnil... Zacouvám zpět do svého bytu. Zavřu těžké železné dveře. Opřu se dlaněmi a rozpáleným čelem o chladný kov. Z druhé strany pocítím úlevné zapření měkkého, huňatého těla; a čím dál tím klidnější tep a dech... (s. 47)... celý text

Horečka 2012, Václav Hrabě

Hranice mezi dětstvím a dospělostí, hranice mezi naivitou a nadhledem, hranice mezi povrchním chrlením kdejakých literárních jmen a naopak opravdovým žitím literatury. A jasně, je to de facto "o ničem", ale tady jde vyloženě o atmosféru a můžu říct, že jsem se během četby nenudil: ať už je to díky vnitřnímu hodnotícímu monology Jana, díky protkání knihy hudebními texty, díky údernému cynismu mládí vůči jiné generaci. Jazz, cigarety, divadlo, jídelna, ženy, vodka, literatura. Vlastně úplně o ničem, ale vůbec to nevadí. A hlavně, tahle věta, tahle věta: Mně nadáváš do senzitivů, ale já myslím, že to není zbytečný všímat si věcí, který vypadaj jako kus nenapsaný básničky. (s. 38)... celý text

Pálenka: Prózy z Banátu 2014, Matěj Hořava (p)

Čteno podruhé: přestože z toho nejsem nijak na větvi a popravdě mě spoustu těch impresí a dojmů nechalo chladným, nelze tomu nepřipsat jisté kvality. Próza je situovaná do Banátu, ten však hraje až druhotnou roli - je to především sonda do vypravěčova nitra. Trochu jsem se s tím nemohl zpočátku smířit, tak nezvyklé prostředí a on se stejně obrací do sebe. Ačkoliv mi ta zahleděnost přijde furt trochu na obtíž, syrové a věcné (ale bohužel taky příliš letmé) popisy banátského prostředí bych klidně více rozvedl, tak oceňuji, že exotický prostor Hořava nefetišizuje, nedělá z něj výletní místo, zároveň není schopen se do tamějšího společenství začlenit. Nejedná se o žádnou senzachtivost, jasně, tu a tam se stane nějaká smrt, ale nevykřikuje se to z plných plic. A hlavně – k charakteru vypravěče, vykořeněného a neukotveného učitele základní školy, se to perfektně hodí. Ukazuje se, jak je snaha obnovit svoji citlivost vůči vnějšímu světu marná, když se člověk nedokáže vypořádat s vlastními traumaty a citovou vyprázdněností. Stačí sebemenší detail a vyprávění se přenáší z multikulturní oblasti Balkánu do vypravěčova dětství, dospívání i dospělosti, zkrátka do minulosti. Severní Čechy, Brno, Bavorsko. Nelze přilnout k současnému světu, když vše kolem nás připomíná dávné vzpomínky, které nás tíží. Ten krátký formát jednotlivých kapitol mi přijde trochu na škodu, chvílemi jsem doufal, že vypravěč setrvá u některých skutečností trochu déle; naťuknuto je sportovní počínání na gymnáziu, multikulturní složení Banátu či příběh Ingeborg a Floriana. A těch výtečných pasáží je tam mnohem víc, například ty o doprovázení starých lidí, o otci a psi, kapitola s rozházenými kostmi (tam nádherně funguje to sepětí s minulostí). A jasně, pak jsou tam pasáže silně obrácené do sebe, dokonce se v té minulosti ani nemíhají lidé, a když ano, tak rozhodně ne pojmenovaní a určití, působí to spíše odosobněně. Neschopnost mít trvalejší zájem a větší citlivost vůči lidským vztahům okolo je pro Hořavova hrdinu také příznačné, což může být chvílemi iritující. Jazyk je dobrý, o tom žádná, precizně rytmizovaný a zajímavě metaforicky vyjadřující i vypravěčův vnitřní stav; jako by ta hojnost středníků, dvojteček a výpustek nasvědčovala něco i o neuzavřenosti a nejistoty hrdinova tápání. Míň závorek bych ocenil, ty mi přišly občas zbytečně zdobné a osvětlující. Naopak je brilantní Hořavův cit pro popis krajiny, opět úzce související s hrdinovým počínáním, hledající nízká a izolovaná místa, ale i návrší, odkud lze všední realitu sledovat s nadhledem. Mezipřistání mi přišlo lepší, byť opakovaná konstrukce, tak méně zahleděná, více všímající si lidí, ne jen okouzlená dojmy a vůněmi. Ale i s tímhle období se musel Hořava asi vypořádat. Samomluva... Občas je to vše maskováno: jako potrhlý stařeček či indián mluvím ke kamenům, mluvím k noži, k habrovému polenu, které se už už chystám rozštípnout kalačem nebo vhodit do žáru ohně; mluvím k visacímu zámku, k petlici, klíči, koštěti... I šepot modliteb jako by se zde měnil v samomluvu... Čtu nahlas; recituju nahlas řecké a římské klasiky; říkám vtipy Sherlocku Holmesovi a sám se jim směju... Opakuji dětská slova; opakuji překrásná slova a podivné věty zdejšího nářečí; mluvím rumunsky, anglicky, německy: samomluva se ráda skrývá, ráda si půjčuje cizí hlasy, cizí řeči, ráda si vymýšlí roztodivné mluvčí a ještě roztodivnější adresáty... (s. 32)... celý text

Zeď 2019, Marlen Haushofer

Středoevropský Robinson s nesmírně větším přesahem – kdo by to řekl, že omezený prostor, žena a pár zvířat dokážou na krátkém knižním rozsahu rozehrát velmi zajímavou podívanou. Přitom je všechno zaznamenáváno skromně a stroze, deníková forma je zde vskutku patřičná a vlastně i se zasazením do příběhu uvěřitelná; vypravěčka trousí nepravidelně trousí i informace, o kterých se detailněji dozvídáme až později. Obří izolace, odkázání na přírodní zdroje – právě jejich nutnost učí vypravěčku opravdovému a opodstatněnému vztahu k přírodě, nikoliv k povrchnímu zájmu z důvodu estetiky. Lov pstruhů, drobné políčko, chov krav i sekání trávy se stávají hlavními událostmi, které vypravěčka koná. Musí se ale vypořádat i s dalšími útrapami: se ztrácením zvířecích společníků, s vtíravými myšlenkami či s permanentní nejistotou a klesajícím počtem zásob. I když se zdá být situace se zdí velmi trudná, pro vypravěčku znamená tato událost zejména přehodnocování bývalých postojů a reflexi přeměny či vnímání času. Úvahové pasáže dělají z knihy něco víc než popis každodenních prací (přestože i to mě velmi bavilo!). Snad jen konec může být pro čtenáře mírným znepokojením, neb nejedno nahlodá absence vysvětlení samotného výskytu zdi. To však možná není ani nutné – kladu si otázku, zdali se nejednalo o jakousi pouhou "mentální zeď". Pro feministický apel mi v knize chybí přece jenom lidé (a to je dobře), navíc mi přijde styl "silná žena, co všechno zvládne" už trochu přežitý, takže tohle bych v tom nehledal. Po environmentální stránce (i té papírové, zdařilá grafika!) velmi důležitá kniha, která zřejmě asi nebude okupovat bestsellerové žebříčky, ale alespoň někoho naučí zpomalit tak, jak se to naučila právě hlavní protagonistka ve Zdi. A ten motiv bílé vrány! Vyber z krmelců solný liz a smiř se s tím, že všichni dravci jsou káňata! Často jsem také vůbec nic nedělala a přihlížela Belle a býkovi nebo pozorovala káně, které kroužil nad lesem. Nevím, jestli to bylo opravdu káně, mohl to být zrovna tak sokol nebo jestřáb. Navykla jsem si říkat všem dravým ptákům káně, protože se mi to slovo líbilo. (s. 131)... celý text

Velké obcování 2020, Radek Štěpánek

Radek Štěpánek rozhodně více zve k objevování přírody, než lamentuje, byť sem tam je zřejmý i nějaký angažovaný apel, například opakující se motiv sucha. Setkáváme se s nespočtem různých geografických poloh, spoustou živočišných i rostlinných druhů i s neživou přírodou, povětšinou vše nazývané konkrétně. Ale nezůstává se pouze venku, postupuje se i do interiéru (musím zmínit skvělou báseň o dřezu), ostatně někdy si stačí promnout oči a i z toho je báseň! Postupně přibývají také milostné motivy (i když ty jsou přítomné od začátku směrem k přírodě, třeba "Milostná" o vodě) k milované osobě. A právě v ten moment začne splývat vnímání člověka a přírody, vždyť nejde o žádné pevné členění. Mimochodem, cyklus z tří básní o Vltavínu je vážně nádherný, že konci knihy odpouštím pro mě někdy přespřílišnou emotivnost. Moc příjemná vazba, formát i ilustrace! A pro duchovní přeměnu vnímání přírody je tahle kniha doopravdy dobrým důvodem k vydání. Návrat do staré zahrady Ve vypálených kruzích trávy pod ořešákem srší vosy z myších děr a monotónním bzučením staví zvukotěsné bariéry svých domů. Kdysi tu žily i ropuchy. Dnes skrývá vyschlá zem jen hlízy papírových hnízd. Myšlenka na konec mi leze v hlavě, šestinohá příšera, kloš ve vlasech, nepříjemná a neodbytná, až po krvavé půlměsíčky za nehty. Ne, báseň nedovede zbavit bolesti. Jen ji zvěční, aby pak rychle zestárla. (s. 50)... celý text

Beránek 2013, Karel Urianek

Už dlouho jsem nečetl básně, které by působily tak bezprostředně a upřímně. Přestože celkově "antistylizačním" básním příliš neholduji, nelze Uriankovi nepřiznat autentické vystihnutí situací na okraji. Každodenní unylost, docházení do nelibých prací i pletichy s drogami a alkoholem; jasně, mohlo by se zdát, že je to taková bohémská póza. Ale s tím, jak Urianek dávkuje (sebe)ironii ("kdo nezná Bondyho / jako by nežil / kdo zná mě / jako by nežil"), do smutku vkládá humor a sarkasmus a jak i v bídných podmínkách chrlí všechny ty známá jména, mi to v žádném případě jako póza nepřipadá. Hlavně poslední oddíl, v němž jsou časté básně povídkového rázu, specifickou atmosférou srší. Jen mi docela vadilo to neustálé tematizování psaní básně – jasně, báseň jako nutnost, ale zrovna s těmito básněmi bych byl ve výboru opatrný. Jinak je však doslov a zejména editorská činnost úctyhodná; vybrat z chaosu v igelitkách takto stručné dílo, to smekám. Zasloužená kniha. Malíř pokojů jednou jsem byl na tom tak zle že jsem zavolal tátovi jestli bych u něj mohl přespat a on mi po dlouhém vytáčení se řekl: měl bys studovat nějakou pořádnou školu ne tu kterou děláš ale potřeboval bych vymalovat byt po chvíli mrtvého ticha jsme oba zavěsili přibližně ve stejném okamžiku (s. 104)... celý text

Madona zabijáků 2019, Fernando Vallejo

Docela jízda, nepamatuju si dílo, kde by tak silně působil vypravěč, který promlouvá ke čtenáři a je vážně číslo po všech stránkách. A hlavně kritizuje fotbal a rádia, čímž si mě získal už od začátku. Vypravěč se vrací do rodného Medellínu a už od výskytu děr na kolumbijských cest začíná s nekompromisní kritikou společenských poměrů. Jenže neočekávaně – jasně, taky lamentuje nad politickými představiteli, ale na mušce má hlavně chudší obyvatelstvo, které nemilosrdně odstřeluje jeho milenec Alexis. Smrt je značně nadlehčována, protože se děje všude a bere se jako samozřejmost. A nejen smrt, všechno je to takové cynické a chvílemi i groteskní – aby se vypravěč nemohl zabít, vystřílí mu Alexis všechny náboje do televize. Nebo nehoda taxíku: "Jak nádherná exploze!" "Hořel úplně luxusně". Jediná smrt, která našeho kverulanta mrzí, je ta tonoucího štěněte. Hodně zvláštní vztah má vypravěč k církvi. Ta se přirozeně rovněž nevyhne jeho kritice, zároveň mezi jeho jednu z mála oblíbených činností (vedle vzpomínání) patří návštěvy kostelů, ve kterých si libuje ve vzácném klidu a chválí jejich architekturu. Po jazykové stránce je to taky docela rachota. Divoký proud, v němž není jedno slovo navíc (přestože text chvílemi působí ukecaně, tak to nevadí, ukecanost je vypravěči intenzivně komunikujícímu se čtenářem typická), obsahuje krásné lyrické pasáže ("Zástupy reflektorů se pomalu sunuly po ucpaných silnicích jako světelní červi, pozemské světlušky, které se odevzdaně plazí močálem tohoto života."), ale i jadrné výrazy typu "zkurvysyn" či "syfl". Dochází i k tematizaci samotné mluvy, když Alexis vysvětluje vypravěčovi svůj zabijácký slang. Nutno podotknout, že překlad Petra Zavadila je skvělý a plynulý. Jak mohlo lidstvo vůbec dýchat, než vynalezlo rádio? Netuším, ale tenhle zatracený papoušek udělal z pozemského ráje peklo: to jediné pravé peklo. Žádný rozpálený rožeň, žádný vroucí kotel: pravá pekelná muka představuje hluk. Hluk spaluje duše. (s. 65)... celý text

Pomlčka v těle 2015, Kristina Láníková

Skutečnosti tiché, pomalé a osamělé (jen občas probleskne decentní přítomnost jakéhosi partnera – "když to polykám / zachraňuje mě vědomí, že se chováš divně") jsou v kontrastu s divokým jazykovým vyjádřením. Láníková pečlivě natírá jednotlivé obrazy z banální šedivé každodennosti, je "sama sobě zedníkem", "ráda pere, ale máloco unosí". Právě tělesnost se projevuje v každé básni – šlape se, chmatá, objevují se jizvy, prsty tlačí, pokrývá se potem, rýpe se, vtlačuje se. Otázkou je, jestli to obsesivní popisování vlastního stavu má nějaký vývoj, jestli k něčemu vede a jestli i přes unikátní jazyk nezačne čtenáře ta strnulost nudit. Mě to nenudilo, také díky opakujícím se motivům (hlavně materiálům – bavlna, dřevo, maso; ale i motiv vany a cirkusu pokrytého sněhem nelze přehlédnout), který mi připomněl hru s barvami z Láníkové nejnovější sbírky, jejíž koncentrovanější verše mi sedí přece jenom více. míjíme cirkus pokrytý sněhem mám křeč ve stehně u slabin, která směřuje ven z auta dodržuji svoji bavlněnou hygienu je mi zima od odřeného boku večer téměř začal zdomácním v místě mezi svetrem a zády aut pokrýváme se sypkým potem v tunelech svítí rudě (s. 18)... celý text

Cizinec 2015, Albert Camus

Většinou to tak nemám, ale tady mě velmi bavilo jakési upnutí se k hlavní postavě – Meursaultovi, člověku netečnému a apatickému, ale okolím vnímaný negativně zejména tím, že nepodléhá vnějším normám; nebrečení na pohřbu matky a následná návštěva biografu se tak stává hrozivější skutečností než vražda Araba "kvůli horku". Pěkná připomínka, že hodnoty jsou velmi relativizující. A těžko cizince vnímám jako postavu zcela emočně vyprázděnou a chladnokrevnou, spíše uvědomělou ve svém chováním a jdoucí si pro svoji nehrdinskou pravdu za každou cenu. A jasně, bez Boha se stává lidský úděl absurdním a tak. Ale zaměřil jsem se spíš na detaily – nastávající horko jako upozornění Meursaltových nesnázích (připomnělo mi to Praskliny od Kláry Vlasákové, byť v úplně jiném kontextu), výstřižky z novin a despotický, ale milující Salamon se svým nebohým psem. Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že jí podle všeho nemiluju. (s. 48)... celý text