• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 125 knih

Nové komentáře u knih Anton Pavlovič Čechov

Černý mnich

„Krátká mystická povídka v aknize, ve které hlavní hrdina Kovrin hledá útěchu na vesnici a hledá "stejně postiženou" manželku......Najde zklidnění ve fatě morgáně v podobě černého mnicha? Dílo k zamyšlení a trochu autobiografické, průměrné.“... celý text
— Naďa2411

---

Melancholický dekameron

„To se tak probírám knihovnou, občas (často), narazím na knihu, kterou jsem zatím nečetla, a tentokrát mě zaujal klasik ruské literatury A. P. Čechov, kterého jsem dřív měla docela ráda. Začetla jsem se a ejhle, kniha povídek o vztazích mezi muži a ženami, spíš pesimistického rázu, mě docela zaujala. Navíc krásně popisný jazyk mistra. A zajímavé, skutečně "melancholické" černobílé ilustrace Stanislava Kolíbala. A jako bonus si ji mohu jako letošní první zařadit do čtenářské výzvy 2025, protože to moje vydání z roku 1976 (Lidové nakladatelství) má krásně fialovou obálku.“... celý text
— Hanina61

---

Step

„Ach, čo by som dala za to, keby som mohla sadnúť do kočiara, na voz a nechala sa unášať ukrajinskými a ruskými končinami! Nádhera. Čechov ma stiahol nazad k poézii. Vlastne zvyknem ku koncu každého roka dať si trochu poézie, hoci sa jej inak radšej vyhýbam. Tak ma Čechov naladil, že som si dnes v knižnici nazbierala zase priveľa kníh. Klasické porušenie záväzku, že vezmem iba dve zbierky básní a budem čítať konečne vlastnú knihu Cronina, Kľúč do kráľovstva. Avšak Heinrich Heine čaká.“... celý text
— zipporah

---

---

Tři sestry

„„Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“ Další notná dávka Čechovovy truchlivosti. Jako i jinde u mistra dramatika, ani teď jsem nevěděl, jestli všechny ty ruské zoufalce litovat, nebo prostě konstatovat, že si za to můžou sami a proto dobře jim tak. Nebo jinak slovy Helenky Součkové z Hrdého Budžese: jestli je to jako spíš komédie nebo spíš tragédie. Nakonec u mě asi převládla lítost, na těch vnitřně různě deformovaných a nerozvinutých hrdinech je prostě něco bytostně truchlivého, co ke čtenářům nemůže nepromlouvat. Nejvíc jsem se navzdychal s Olgou, ale ten pověstný čistý pramen na dně zanesené studny jsem cítil u všech Prozorovových dětí, a nejen u nich. Ještě poznámka: hra je o rozporu mezi sněním a schopností své sny uskutečnit. Zdá se (i při průletu komentáři zde), že navrhovaným receptem je odhodit okovy svých tužeb a vykročit za snem. Ale musí to být pouze takto? Nemá opodstatnění pohled Starmoon, která upozorňuje na to, že tráva vedle je vždy zelenější? Je každá vysněná budoucnost nutně lepší než přítomnost? Nehrozilo by třeba Máši, že kdyby naplnila svoji touhu po Veršininovi, začala by pokukovat po někom jiném? Nezdálo by se třeba Irině po pár letech v Moskvě, že i ta je jen velké maloměsto a nechtěl by stěhovat jinam? Nemůže být řešením zkusit dát smysl životu tady a teď, starat se s maximální oddaností o sobě svěřené? (hm, zní to jako obhajoba pasivity a přitakání fatalismu, žejo? Vím, ale nemyslel jsem to tak.) Každopádně: „Milé sestry, život ještě neskončil.““... celý text
— mirektrubak

---

Medvěd

„Překvapilo mě to, asi nejvíc mě překvapilo, jak se mi to líbilo. Vtipné dialogy, i ten happy end se mi líbil.“
— Kackac77