lubtich
přečtené 495
Přistoupili, prosím
2024,
Tine Høeg
Konečně normální román – tzn. servírován v překotných verších, příběh smrsknut na minimum, naopak v popředí: zlomkovité registrace, úštěpky hovorů, náhlé pohnutky, trhané retrospektivy a nutkavé představy za obzorem viděného. Neotrkaná učitelka v nevědomém paktu s žáky – ne, že by byla nějak "cool" nebo "chill", ale jakoby se ještě nedokázala oprostit od atributů dospívajících: žvýkání, úleva, že nemusí hrát na tělocviku, i úděs z toho, že by někomu omylem olikovala starou fotku. Milostná linka rytmizována pravidelnými cestami vlakem i "viděním nahoty"; v této rovině je nakonec nejvýmluvnější motto: "ty mi nepiš / já se ti ozvu" – potřeba nezanechat na sobě stopy X naprostá posedlost a vžívání se do vzdálených rolí. * když tě vidím nahého poosmé moje ložnice potom stojím u okna a sleduju jak tlačíš kolo přes dvůr dětská sedačka je prázdná jako by vzadu seděl malý přízrak (s. 77)... celý text
Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk
2024,
Anna Řezníčková
Šibalský nebo ňoumovský – hrozně se nemůžu rozhodnout. Rozpliznout, rozvléct, rozmáchnout – a zůstat při tom na místě. Posedlost kouknutím nebo šuchráním; erbovní zvířata jsou deka na vrátnici, plži a přerostlý smrk. Někdy se podívat jak je koukáno a šuchrat si o tom jak je šuchráno. Vyšťourávat, žmoulat a odloupávat – dotknout se něčeho mimo spektrum pozornosti, ale okraj se z toho nikdy nestane, to by bylo na tyhle básně moc okázalé a nárokové. Courat se a čekat, až se stud a trapas možná v něco překlopí. Ústřední téma? Jen tak.... celý text
Jako bys jedla kámen
2017,
Wojciech Tochman
Postválečná bosenská situace prolínající se převypravovanými záběry z táborů a útočišť – roznesené a nezvěstné kosti jako symbol zatíženosti pamětí mimo dosah, hledění do prázdná bez kontemplace, ustavičná úzkost z toho, že někdo přijde s něčím tak "nehorázným", jako je právo na svůj rodný dům. Komise, tribunály a laboratoře na zpustošených zbytcích důstojnosti. Klasický reportážní střih bez takové té vábné (a podle mě zcela iluzorní) představy, že je nutno v duchu empatie v textu exponovat (zpravidla excentrickou) sebereflexi vlastního postavení – houby, ono se to vyjevuje v konkrétních situací samovolně – třeba srbští muži (všichni tvrdící, že během války byli kuchaři) uhýbající před objektivem. Nebo prosté mlčení a nevyptávání. Popouzela mě občas akorát taková ta snadná snaha evokovat dramatičnost skrz jednovětné odstavce.... celý text
Bílé manželství
2006,
Tadeusz Różewicz
Tak z tohoto mám ale velkou radost. Děj je velmi obtížně specifikovatelný. Dospívání dvou mladých odlišných dívek, které vnímají věci naprosto odlišně. A kolem nich naprostý bizár. Sexuální pokroucenost, divoké surrealistické metafory... na rovinu, vidět tuto hru zinscenovanou musí být zážitek. A vyvrcholení jak se patří. Osobně nejvíc vnímám rovinu Biančinu, která zažívá vnitřní trýzeň a kvůli obsesím v jejím okolí se z nich neumí dokázat vymanit. Postavy mezi sebou mnohdy mluví – tedy spíše pouze mluví, mezi sebou pouze přítomností – ale nejsou schopny naslouchání a každý si mele své. Ovšem dialogy mezi Paulínou a Biankou jsou geniální, vtipné, nápadité, infantilní, autentické. Postava dědy je nesmírně děsivá, otec-býk jako metafora jakbysmet. Taková pěkná vzpoura proti konvencím, která by občas nemusela být tolik jasně jednostranně kritická, ale chápu tu myšlenku. Téma je toto stále nesmírně aktuální (ne-li nyní ještě více tabuizované než dříve) a tohle bych na 1975 vážně netipoval. A ještě taková politická glosa – při premiéře hra vyvolala rozruch: Ta smutná skutečnost, že v dnešním konzervativním Polsku by to vyvolalo zřejmě rozruch též... BENJAMIN: Tak tedy srozumitelně, je to hadovka smrdutá, nejedlá houba, nejedlá pro svůj nepříjemný zápach, a nemá také žádný hospodářský význam. PAULÍNA: Něco mi připomíná... BENJAMIN: Raději pojďte do společnosti, ještě by si o nás mohli něco myslet. PAULÍNA: (dá si prst ke rtům): Něco mi připomíná... už vím! už vím! BENJAMIN: Uklidněte se! PAULÍNA: To vy! To by jste inthyphallus impudicus... nesnáším vás! Všem to řeknu, všem to řeknu, co jste se v tom vašem Heidelbergu naučil. BENJAMIN: Ale Linko... (s. 48)... celý text