lubtich
přečtené 506
Nová země
1991,
Emil Juliš
Asi nejživotnější sbírka experimentální poezie, na kterou jsem prozatím narazil. Zdánlivě odlehlá východiska (chladná kombinatorika formy X bouřlivé krajiny) vytvářejí velmi rafinované sepětí – pokud se prostor zdá být zoufale odkouzleným, pojďme to všechno rozebrat a můžeme to zkusit sestavit znovu (odtud taky snad ona titulní Nová země). Tento postup se realizuje již v prvním oddílu, kdy se jednotlivé prvky krajiny neustále přeskupují a tím v roztřesených obrazech dynamicky a plně evokují všemožné scenérie, postavy i momenty. Juliš jako by skrz neustálá zbržďování a zadrhávání již v 70. letech předznamenal videa ve slowmotion nebo zalagované videohry – s tím rozdílem, že se vyjevuje nadhodnota básnické obraznosti, která sice napodobuje určitou skutečnost (často v jakémsi specifickém stojatém pohybu), ale zároveň úvodní "pevný obraz" rozmetává do přeskládaných spojení, které mají potenciál vyjevit nenadálý jazykový objev. V kontextu toho jsem si vzpomněl i na frázi o "smývání hranic přírody a kultury", která se mi zdá být již poněkud obehraná a taky spíš vytoužená než realizovaná. Ne tak u Juliše. Ten k míšení člověka a krajiny dochází postupně, prostřednictvím racionálně-herního mechanismu, který v nestřeženém momentu vyplivne pasáže obsahující geomorfizaci těl a antropomorfizaci plání. To, že se zde ztvárňují podobným způsobem přírodní scenérie i milostná vzplanutí páru, pak nepůsobí na sílu, nýbrž jako přirozený důsledek permutační metody. Druhý oddíl částečně mate svou formou – navzdory zarovnání do prozaických bloků básně vykazují zřetelnou rytmickou kvalitu, prostřednictvím které se uskutečňují obřadná zaříkávání, a to v sepětí s široširým okolím, od rozpraskaných cihel po kosmické procesy. "Hledat ekvivalent života mimo život" – tato opakující se sentence se mi zdá být nakonec kvintesencí celého oddílu, v němž se již repetice neobměňují pro zhuštěně zostřené napodobování světa, ale pro magické účely vynalezení světa zcela nového, položeného na jazykově-duchovním základě. A mimo to – ta čtyřstránková báseň o váhavém rozlišování havrana a vrány (ještě s fikaným odkazem na Poea). Další důkaz, jak chladné způsoby ve výsledku nemusí být v rozporu s emočním podmaněním na straně vnímatele. Nová země na obzoru.... celý text
Vladimíra Čerepková: Beatnická femme fatale
2014,
Alice Horáčková
Kniha se šťastně zvolenou metodou: zkrátka se urputně pídit po dokumentech, ptát se případně (a vzhledem k "bombastickému" materiálu vesměs vkusně) a nakonec to zručně zkomponovat. Úskalím se stávají pasáže, když Horáčková promešká příležitost zůstat v zákrytu textu, např.: Chvílemi až srandovní exponování "pátrací" linky – Horáčková si v Národní knihovně půjčuje Čerepkové debut, ale "musí si ho nejprve zarezervovat", aby jakoby zdůraznila jeho "nedostupnost", proboha. Nadbytečná hodnocení – chápu, že Horáčková nevystupuje z literárněvědných pozic, nemá bůhvíjaké interpretační ambice, ale rozhodně (nebo spíš: právě proto) nerozumím tomu, proč se pod (nijak dechvyrážejícími, ale zase rozhodně ne úděsnými) krátkými rozbůrky jednotlivých sbírek dopouští tak velkohubých tvrzení jako "Ztráta řeči je Vladimířinou nejlepší sbírkou"; naopak u debutu zoufá nad juvenilními nezveřejněnými básněmi a spřádá spekulace o zásazích Floriana – a v tomto uzoufaném zápalu úplně vynechává vystupující stěžejní téma řeči, byť jindy vypichuje různé možné biografické předobrazy (oněmění po konfliktech v dětství, neschopnost navázat trvalejší vztah, zkušenost exilu). Neobtěžování se s některými fakty – myslím, že knihu mohl přehlídnout někdo s literárním vzděláním: Florian nezemře groteskně "v době nejtužší normalizace", ale v 90. letech (ostatně nevidím důvod pro zmínku této příhody); jasně, "Husák a normalizátoři zavírali jeden časopis za druhým", ale to neznamená, že se Čerepkové debut nedočkal hned několika kritických ohlasů (Slovník české literatury po roce 1948 jich eviduje pět). Za vhodné nepovažuju ani natlačení úředních dokumentů do fiktivních otázek – jako by těch dialogů nebylo v knize málo; přilepené otázky nic nenasvěcují a ani nezpřístupňují, naopak vzhledem ke kontrastnímu stylu odpovědí působí matoucím dojmem. (V kontextu celku jsou to spíš titěrnosti, které drajv knihy příliš nezbržďují, přesto jsem se kvůli nim nemohl ubránit dojmu, že Horáčková v některých oblastech pajdá a že půvab knihy utváří zejména předkládané dokumenty a charismatičtí zpovídání, nikoliv momenty, kdy se autorka snaží o něco víc než naslouchat či sestavovat.)... celý text
Přistoupili, prosím
2024,
Tine Høeg
Konečně normální román – tzn. servírován v překotných verších, příběh smrsknut na minimum, naopak v popředí: zlomkovité registrace, úštěpky hovorů, náhlé pohnutky, trhané retrospektivy a nutkavé představy za obzorem viděného. Neotrkaná učitelka v nevědomém paktu s žáky – ne, že by byla nějak "cool" nebo "chill", ale jakoby se ještě nedokázala oprostit od atributů dospívajících: žvýkání, úleva, že nemusí hrát na tělocviku, i úděs z toho, že by někomu omylem olikovala starou fotku. Milostná linka rytmizována pravidelnými cestami vlakem i "viděním nahoty"; v této rovině je nakonec nejvýmluvnější motto: "ty mi nepiš / já se ti ozvu" – potřeba nezanechat na sobě stopy X naprostá posedlost a vžívání se do vzdálených rolí. * když tě vidím nahého poosmé moje ložnice potom stojím u okna a sleduju jak tlačíš kolo přes dvůr dětská sedačka je prázdná jako by vzadu seděl malý přízrak (s. 77)... celý text
Ahoj my už se přece dávno známe ty jsi taky člověk
2024,
Anna Řezníčková
Šibalský nebo ňoumovský – hrozně se nemůžu rozhodnout. Rozpliznout, rozvléct, rozmáchnout – a zůstat při tom na místě. Posedlost kouknutím nebo šuchráním; erbovní zvířata jsou deka na vrátnici, plži a přerostlý smrk. Někdy se podívat jak je koukáno a šuchrat si o tom jak je šuchráno. Vyšťourávat, žmoulat a odloupávat – dotknout se něčeho mimo spektrum pozornosti, ale okraj se z toho nikdy nestane, to by bylo na tyhle básně moc okázalé a nárokové. Courat se a čekat, až se stud a trapas možná v něco překlopí. Ústřední téma? Jen tak.... celý text
Jako bys jedla kámen
2017,
Wojciech Tochman
Postválečná bosenská situace prolínající se převypravovanými záběry z táborů a útočišť – roznesené a nezvěstné kosti jako symbol zatíženosti pamětí mimo dosah, hledění do prázdná bez kontemplace, ustavičná úzkost z toho, že někdo přijde s něčím tak "nehorázným", jako je právo na svůj rodný dům. Komise, tribunály a laboratoře na zpustošených zbytcích důstojnosti. Klasický reportážní střih bez takové té vábné (a podle mě zcela iluzorní) představy, že je nutno v duchu empatie v textu exponovat (zpravidla excentrickou) sebereflexi vlastního postavení – houby, ono se to vyjevuje v konkrétních situací samovolně – třeba srbští muži (všichni tvrdící, že během války byli kuchaři) uhýbající před objektivem. Nebo prosté mlčení a nevyptávání. Popouzela mě občas akorát taková ta snadná snaha evokovat dramatičnost skrz jednovětné odstavce.... celý text
