lubtich
přečtené 473
Pohlavky pro zvědavé
2022,
Vratislav Effenberger
Příhodný k charakterizaci celého výboru mi připadá onen opakující se obraz procházení se po stromech. Takové postavení poskytuje určitý nadhled, v rámci básníkova zběsilého filmování, umožňuje nasvěcovat skutečnost z různých perspektiv, zabírat různá prostranství. Zároveň jako by mu ve výhledu clonily větvě – nejde ale o překážení, nýbrž o nekonvenční selekci, kterou jeho záběry předvádějí. A právě z toho plyne ta nesmírná znepokojivost – právě to, co si v určitých situacích příliš neuvědomujeme a přehlížíme to, se v Effenbergrových básních stává středem oka kamery. Vystačí si přitom bez všemožných metaforických piruet, stačí prostě jen nečekané kombinace těchto pregnantních zaostření. Ve spojením s tou vyhrocenou konkrétností, zahryzávající se pozorností vůči okolí, znepokojujícím hemžení zvláštních postav (neurvalé jeptišky, slepec s fotografickým aparátem, konkrétní jména) a (navzdory té vší obludnosti světa) s neutuchajícím úžasem a touhou přetvářet skutečnost, to dělá pro mě nejatraktivnější podobu surrealismu, která zvláštním způsobem čerpá z určité neotesané, dobře známé "českosti", ale zároveň z ní dělá něco dosud naprosto nepředstavitelného. Nebezpečí Chladivá obloha mne probouzí ve větvích staletého dubu u jehož úpatí nějaká jeptiška domnívajíc se že není pozorována stačí způsobit takový poprask v mých představách o lásce že jsou náhle všechny tyto pirani zmagnetizovány a že se na mne vrhají (s. 34)... celý text
Rozložíš paměť
2023,
Marek Torčík
Vynikající – a tady pár poznámek především k jazyku a prostoru (dalo by se toho rozebírat mnohem více). Myslím, že nad tou obsahovou složkou, která do sebe absorbuje řadu již poměrně protřelých (byť v lokálním kontextu spíš nezpracovaných a ve své intersekcionálním záběru důležitých) témat, stojí neustále vyplouvající tematizace procesu vzpomínání. Ono lapání po zachycení zásadních momentů, únášení se asociacemi, uvědomování si prázdných míst, relativizace ústřední "faktického" narativu, nasvěcování dávných událostí z různých pohledů, uznání "nenutnosti" držení minulosti v paměti či přemítání nad tím, jak vzpomínky formují naši identitu – to všechno se mi zdá určující i pro formální stránku knihy. Třeba ta nápaditá metafora vody, která se v různých podobách (vlny, protiproud, břeh, dno, varhánky na prstech) stává prostředkem pro vyjádření vyrovnávání se s pamětí i s nelítostnou žitou realitou Přerova. Dále pak metafory, které upomínají na promítání si dávných událostí v hlavě, které jsou tím pádem zbarveny fotografickým/filmovým vnímáním skutečnosti – "všechno potahuje žlutý film" či "venku je horko, jas a kontrast někdo vytočil na maximum". Tím, jak se v knize střídají perspektivy, jak se (i skrz distancující se du-formu) vyjevuje současný a dřívější pohled vypravěče, se v neustálém překlápění pozornosti proměňuje ráz jazyka – od syrově líčených scén k úvahovým přemítáním o paměti doplněných lyrickými popisy scenérií, od srozumitelně věcného výrazu k náročným metaforickým piruetám, od neutrality po kulky vulgarismů a moravského nářečí. Myslím, že to všechno je dáno tou předurčující metodou "hrabání", která rezignuje na chronologicky dávkovaný příběh – zde se vlastně příběh ani nerozebíhá a jeho vyústění není pro dílo zásadní, ani náhodou zde nedochází ke snaze o vytěžení náročného osudu. Po sentimentálním laděním ani potřebě vznášet ortely není rovněž ani potuchy. Jediné, co mi přece jenom přišlo krapet drkotající, byly některé ilustrativní scény a didaktické komentáře (zejména ze současné roviny vyprávění), u kterých si pak říkám "jako jo, ale co s tím, vždyť jo". Na pár místech se taky asi nepovedlo dotáhnout do dokonalosti to vyprávění v druhé osobě (např. druhá osoba sloužící náhle nikoliv jako sebeoslovení, ale jako rétorické máchnutí k jiným osobám, či vkrádající se ich-forma). Nepochybuji o tom, že vyprávění směřuje zejména k obecnějšímu vyznění – ať už se jedná o paměť, jazyk či všemožná znevýhodnění –, ale musím říct, že mě zaujaly i určité místní a dobové reálie. Zatímco ke všem možným epochám se nabízejí jednoduché (či spíše: zjednodušující) klíče (i k těm nejnovějším – "divoké" devadesátky plné "svobody", totální současnost jako chaos a rojení krizí), tak nultá léta 21. století jsou pro mě dosud nerozluštitelnou záhadou, nevím si s nimi rady. Ne že by román jakési určující vodítko pro tohle období ukázal, to by bylo vzhledem k jeho mozaikovitě fragmentární podobě dost naivní očekávání, i tak pro mě bylo zajímavé sledovat určité detaily – rašící rapové gangy, sběry víček a papíru či lásku v době před boomem digitálních technologií. Právě ona absence digitálního prostoru na mě působila vlastně dost bezútěšně. Přerov jakožto město, které není tak veliké, aby se v něm tvořily v tomto období nějaké queer komunity, ale zároveň není ani tak malé, aby se v něm člověk jednoduše ztratil (někde mezi poli a lesy na vesnici). Tahle stísněnost prostoru je umocněna tedy nejen absencí internetu, ale i zázemím vypravěče, který je nucen sdílet malý byt s matkou a babičkou. A zase – klaustrofóbní dojem posiluje úzkost matky, která kvůli dávné neblahé příhodě ze strachu nenechává ani v největších vedrech otevřená okna na noc. Jediná útočiště tak představují místa mimo zraky ostatních, která jsou však limitována časově i vzdálenostně – vypravěč se na bicyklu dostává k osamělým zákrutům vodních toků, o krátkých přestávkách se schovává v úklidové místnosti pod schody. Prostorem úniku se kromě toho stává pak to nejkrásnější – knihy a fantastické příběhy, literatura. A obdivuju, že navzdory takové zkušenosti Marek Torčík přetavil své zkušenosti do díla, které není eskapistické, ale naopak vlídně zve do jader problémů.... celý text
Čtrnáctero zastavení
2016,
Bedřich Fučík
Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad. Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let. Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé. (s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)... celý text
Píseň mládí
1986,
Josef Hiršal
Ono členění včetně dodané cody sice budí dojem spíše klasické skladby, ale myslím, že označení "banger" Píseň mládí taky snese, protože se vymyká tradičnímu schématu pění idyličnosti vzpomínaných časů, ale jde tvrdě a nekompromisně i do trapnosti a upachtěnosti. Několikastránkový základní text se větví do poznámek, které se opět asociacemi přehoupávají k čím dál titěrnějším detailům a rozplétají tak nejen Hiršalova útlá léta, jeho rodinu a spoluobyvatele východočeské vísky, ale i obecně podobu vesnické atmosféry meziválečného období a skrz různé návaznosti známých osobností na lokální kontext i charakter první republiky vůbec. Koláž se nevyskytuje jen na obálce, ale i uvnitř - Hiršal do ústředního vzpomínacího proudu vkládá různé dokumenty, od plebejských deníků a dopisů jeho rodičů až po úryvky světové literatury z všemožných koutů Evropy. Fascinující mi připadá ono napětí, které při čtení zažívám - na jednu stranu úzkost a klaustrofobie z vesnického panoptika, které prorůstá mohutným alkoholismem, perverzními patáliemi s podplácením, patriarchální zkostnatělostí a nelítostnými relikty feudálního řádu s bídáky z pastoušky, na stranu druhou se jedná o nebývale živelné univerzum, kde se to hemží různorodými spolky (Sokol, Volná myšlenka, hasiči), lidovými intelektuály, svéráznou paletou koloniálů či ochotnickými i sakrálními událostmi (např. půvabná inscenace melodramatu na vesnickém rybníku!). Pohled na současnou podobu území mezi Vysokým Veselím a Jičínem je v podstatně unylejší - chátrá jeden obchod za druhým, největší akce jsou náhodná setkání u ranního autobusu směrem tam, kde je práce. "Starý svět" se mi rázem jeví - byť je to vzhledem ke všem výše zmíněným zpropadeným rysům bizarně paradoxní - jako nesmírně vzrušující podívaná (i když právě, jen "podívaná", třeba pozoruhodné pasáže o stíhání homosexuality způsobují svižné vystřízlivění). Nejedná se pouze o dokument určité doby a místa, ale rovněž o záznam samotného procesu vzpomínání - připadá mi třeba fascinující, jak se Hiršalovi onen poznámkový princip, prostřednictvím nějž se noří do čím dál drobnějších zdánlivých malicherností, trochu vymyká z rukou a asociačně přeskakuje i v jednotlivých poznámkách. Nebo třeba všechny ony zaklesnuté popěvky, slogany, regionální i rodinné výrazy či iritování chybně nadepsaných výloh - tato upřenost ke slovu už v raných letech jako by signalizovala i pozdější Hiršalovo potýkání se slovem (vlastně i ona rodová příslušnost - otec muzikant, dědeček kameník tesající nápisy na pomnících - mi připadá příznačná). To vědomí, že "pohnu-li se všechno se vždycky zároveň pohne takřka celé okruhy toho co s sebou vleču se dostanou do pohybu", jak je citován Helmut Heissenbüttel v obstarožním Předznamenáním, je myslím všudypřítomné. Přestože (nebo spíš: i proto když) autor popisuje své milostné oplétání s tím, že dívce kvůli korespondenci nakukal adresu Jičína, aby skryl svůj "buranský" původ, je to docela jasné – celé dílo vyrůstá v Chomutičkách. 41. 2. Na obícku jsem chodíval velmi rád, hrávali jsme si tu na půdě a na špejchárku s bratranci a sestřenicí. Častokrát mě tu strýc Václav s chutí přetáhl řemenem, jemuž říkal člověčina - podle jedné Říhovy pohádky, z níž jsem rád nahlas vykřikoval: "Čichám, čichám človečinu..." Mnohdy měl k výprasku i důvod. Tak jsem jednou při zabíjačce lačně bral z mísy jitrnice a jelita. Protože však jsem už byl přejeden - jak říkávala babička "oči by jedly, ale huba nemůže" - házel jsem je nakousnuté pod stůl za kufr. Našli jich tam osm a já byl bit. Strýci jsem však vyhrožoval: "Počkejte, až budu velkej! Vyučím se četníkem a zavřu vás!" (s. 86)... celý text
Sepie
1935,
František Halas
Je úchvatný, jak Halas dokáže kombinovat unylé (občas sklouzne i k samotné smrti!) motivy s naprostou poetistickou radostí. Na volný verš vcelku formální ucelenost a zároveň hravost. Lyrické smetí dělá čest svému názvu (do té doby to bylo tak krásně ambivalentní) a všechny aluze jsem zřejmě nepochytil, i tak tohle dílo řadím mezi Halasovy nejlepší výtvory. Samotná báseň Sépie je bravurní, nicméně ukážu ukázku jinou, mně blízkou: TICHO Černá tráva ticha saranče slov ji sžírají kouř se vzpíná košík hadů plný díváš se za zrcadlo kdo je tam ukrytý a v tom život je celý Žluť čepiček prstů mimikry snivosti zvedáš je k ústům márnicí hlasů škrcených chtěje tak úkryt jejich pohyb převislý na způsob růží do hrobu hrazených Spirála ticha se rozvíjí ve snubní prstence prázdnoty konfety v nichž jsi zapleten blázen ubohý lítou lítostí posedlý příliš známou aby byla bez tajemství (s. 41)... celý text
Spalovač mrtvol
2022,
Ladislav Fuks
Vždyť je to takový rozkošný a načančaný biedermeier! Jen teda zrovna hraje Mahlerova Píseň o mrtvých dětech, Milivoj dostává k narozeninám kromě věnečků i knihu Smrt v pralese a oběd se připravuje v "našem malém žárovišti". A v rohu pavilonu dravců nacistický had.... celý text
Na vlnách TSF
2011,
Jaroslav Seifert
Prvotina poetismu, hra na pikolu se slovy, skvost! Po typografické stránce je to vážně precizní, člověk by neřekl, že je to dílo z třicátých let. Plus ještě opulentní množství přechodníků, v nichž se já osobně vyžívám :D. Jsem u vytržení jak u vytržení zubu a zde, dle mého nejhumornější: Kolem studeného světla žárovek kmitajících se křídel neúnavný shon A pan EDISON zvednuv své oči z knihy kterou čeť se usmívá Jakému množství nočních můr zachránil život!... celý text
