lubtich přečtené 422

Dny plné usínání 2016, Jakub Řehák

Řehákovo básnické vidění je plné touhy a úžasu, verše se (někdy však monotónně) valí, energie neustává - a to navzdory tomu, že se zde sleduje svět ve svých proměnách. Všechno se jeví jako změněné od původního stavu, všemožné (sešlé, oprýskané, prošlé, zaprášené, zrezivělé, rozmočené) objekty ztrácí svou funkci, a přesto zůstávají předmětem fascinace. O "funkčnost" světa asi Řehákovi předně nejde, byť ty ubíhající dny lze číst určitě i s ohledem na postupující globalizaci: "Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skřínky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny." Minulost však sehrává ve sbírce i roli činitele, který nutně utváří představu o prostoru, když se "přítomné město" vytváří i skrze minulé děje. Subjekt je ve sbírce plně zapuštěn do univerza ("Okamžik nelze odečíst od nás samotných."), prodírá se mezi absurdními hlídači padajícího sněhu, obchodních zástupců s mimozemskou krví, úřednicemi Ministerstva jitra a dalšími bizarními postavami. Řehák je na ulici jako doma - a to vskutku, v básních se tu a tam prolamuje hranice mezi soukromým a veřejným, třeba když "město zavíralo v pět hodin" a je třeba "navštívit domácí kabinety ". Několik interiérových básní, v nichž se rozvíjí motivy nemoci a izolace, působí až dusivým dojmem; subjekt, který se "účastní procedury dýchání města", náhle kvůli nemožnosti kontaktu s vnějším světem náhle střídá zoufalství a nechuť za touhu. A v takovém stavu je vítána i pouhá vyslankyně vzduchu. Ta tužba po obklopení okolím a přitom - je to svět tak divoký a snad nebezpečný, kde nastává "hodina policejních psů", kde číhají agenti a kde sebemenší pohyb nutně působí neuroticky; člověk se chvílemi cítí skoro jak v nějaké žánrově pokleslé literatuře, slovy ovšem ne. Dochází zde k smyslové smršti, všechno je tak fyziologicky citelné, všemožné synestezie umožňují pocítit nepředstavitelné. Řehákova poetika chvílemi připomíná zběsilé filmové záběry, ale o příběh tu nejde, spíš o vršící dávku zasáhnuvších postřehů: "Zvuk od budovy porodnice, / tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / rozmačkanou plechovku." Když se v první básni píše o "pojmech v čistém vzduchu", čtu to trochu jako odmítnutí abstraktních sousloví, jako příklon k co nejkonkrétnější skutečnosti - vždyť se v básních míhají pražské reálie a ostatně i vysvětlivky odkazují k přímé inspiraci od nejrůznějších básníků, filmů a událostí. Ale autor samozřejmě není nějaký kronikář metropole, tady jde o vidění, tady se skutečnost přetváří do nekonvenčních tvarů. Kromě již uvedených groteskních figurek, skrz něž se Řehák současnému světu možná trochu směje, se v básních vyskytují taky hromady žen, prostřednictvím nichž dostává tato lyrika i erotický náboj, někdy společně s poměrně objektifikujícími a voyerskými konturami. Na druhou stranu je tato rovina často sebeironicky shazována ("Pomýšlel jsi na revoluci, ale přibral si na váze."), případně se naznačuje její unikavost a bizarnost. Ženy jsou povrchně obdivovány a tvrdě se zadírají do hlavy, přičemž se tato perspektiva překlápí do neútěšné situace subjektu: "(...) léto, kdy pod každou ulicí jsem cítil tvoje paty. / Ještě jednou jsem tě potkal v metru na Náměstí míru, / ale ani jsi nevěděla, kdo jsem." V poslední básni se objevují tezovité deklamace Řehákova pojetí poezie, třeba když ironizuje počínání angažovaných studentů a dodává: "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol." Jako by to bylo v rozporu! A přitom v předchozích textech to autor naplňuje, akorát nekomentuje takto jednoznačně, třeba báseň Dojmy z Vršovic je doopravdy krásná - cykličnost všedních dnů se v ní prolíná s vědomím konce, což vytváří fascinující napětí: "Planety usedají na neviditelné potrubí, / auta se potápí v poledním žáru. / Dny začínají sestupem do schodů, / končí jízdou do vyšších pater domu." Nevím, nakolik si užívám celek sbírky tak jako jednotlivé básně (někdy spíš verše), přece jenom se jedná o poměrně různorodou skrumáž bez oddílů, v níž se střídají dlouhatánské skladby, malé básně v próze i oslavné texty napodobující beatnickou poetiku. I tak jsou pro mě Řehákovy verše zdrojem nesmírného čtenářského blaha - je to jízda, kterou si dopřávám opakovaně, a pokaždé se zahryzne jiný a jiný detail. Nepozornost V neděli vcházíme do vestibulu kina a já zapomínám, na polibek, co se vysypal z horních lóží. Myslel jsem na to, jak ses na kluzišti uhodila do hlavy. Odvětilas: strašně to bolí, ale lebky jsou z papírových vlnovek, nemůžou se rozbít. (...) Řekla jsi: velké dny jsou jako velké boty, propadáváš skrze ně, jsi jenom zvířátko, co si potřebuje odpočinout od kostí. (s. 57)... celý text

Textologie dnes. Příručka pro začínající editory 2019, Michael Špirit

Anděl 2017, Jáchym Topol

Na jednu stranu poměrně jasně ukotvené - Anděl, který sice trochu víc zaplnily korporace a jiná strašidla, ale stále si zachovává takovou hemžící obejdovskou atmosféru, a i dobové reálie, kromě zjevných narážek na léta "probíjení" i přesný rok 1997, jako by Topol ukazoval, haha to je strašný, ale vás to ještě čeká (kniha vyšla v prvním vydání v roce 1995). Na stranu druhou se tam míhají pasáže časově naprosto vykloubené - fantasmagorická pařížská vidění, všemožné novodobé mytologie (vstup do metra jako "jáma") a nakonec i onen motiv poslední ingredience vytváří spíš mytický obraz Prahy než snahu o věrohodný záznam. Jasně - alkohol, násilí a bída, ale nakonec mi tahle obsahová stránka nepřišla až tak dominantní. Důležitější se mi jeví předkládaná perspektiva, ať už tím provázejícím prvkem krvavého vidění ("nebe nad Andělem bylo rudé"), které je překonáno přivyknutím (smířením, prohlédnutím?), či spíš nenápadně vyjádřené pohlížení hlavní postavy, směřující za jakýmsi blahem, přičemž samotná motivace je spíš zastřená - hlavně se nějak vykouňat ze světa, který je před rozkladem, nebo se tak přinejmenším jeví (ostatně závěrečná scéna tuhle představu velmi umocňuje). Jazyk nějak tak ležérně konstruovaný, s neznačenou přímou řečí a sklouzávající k hovorovosti, ale zároveň přesně tesaný v krátkých sekvencích. Obecně mi připadá, že se Anděl rozkládá na více zvláštních opozicích. Některé pasáže působí vyloženě upachtěně, takové ledabylé voukounění po nonstopech a bufetech, bizarní rozjíždění devadesátkových byznysů a náboženství v takových formách, které svádí spíš k úsměšku (ale pasáž o umisťování soch Znamení na parkové periferie je mistrovská, úvodní scéna z kostela jakbysmet). A tyhle tlumené části zase protínají opojně fantasmagorické drogové jízdy z bytových laboratoří, velmi naturalisticky líčené násilí (a obecně všechny smyslové orgány vypravěče působí napnutě) a neustálá oscilace mezi sebezáchovnou izolací a svévolným nacházím "starých známých". Nevím, jestli je Anděl hvězdné dílo devadesátých let, ale za všechnu tu lidskou specifičnost a nespořádanost musím říct, že je to krásné, "a říkám to velkejma písmenama". (Možná křečovitá paralela, nicméně: trochu takové devadesátkové Přípravy na všechno od Elsy Aids - očekávání krize, která již nastala, pražská lokalizace, protkání básněmi, cit pro okrajovost, úsečné členění; avšak tam, kde je Aids chladně konkrétní, je Topol spíš vypjatě senzitivní.) Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšet ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá z mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot. Zvuky šly světlíkem stejně jako kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidé stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírně silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne. (s. 107)... celý text

Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky 2022, Elena Pecenová

Už název mi implikoval dva rysy, které se posléze skutečnosti rozvinuly: zaprvé fakt, že digitální zkušenost proměnila naše (i "mimodigitální") vnímání světa, zadruhé jistou cykličnost - opakování pohledu, který se snaží ve vlně podnětů zorientovat. Pozici mluvčí v prvním oddíle si představuju tak, že se jedná o tasemnici, která obratně prolézá orgány. Tento vnitrotělní pohled umožňuje pomocí odměřeně deskriptivního jazyka ohmatávat tělesnost velmi specifickým způsob. Smyslové jevy nabývají hmotný charakter ("pátrám po místě / ve kterém je zavřený sluch", "ale tvůj tep jsem viděla jinde"), ale zároveň zde dochází k rozmazávání hranic identity - tělo se jeví jako fluidní a rozkouskované. Vlastně mi básně z tohoto oddílu samy o sobě nepřipadají bůhvíjak fantastické, ale z hlediska vývoje sbírky je podle mě jeho zařazení zcela na místě - už tady je zpochybňována pevná pozice jedince, a to ještě nezavítal do digitálních zákoutí. I druhý oddíl vychází ze zvláštní perspektivy - "když se vracím na začátek / nacházím svou matku jako dítě / dlouho mluvím jejím jazykem", píše se v úvodní poznámce pod čarou. Právě tento pseudoparatext doprávazející každou báseň mnohdy "hlavní" útvar přebíjí. Dochází zde k jakémusi rozdvojení "těhotného" těla - odlišný charakter každé části vede k různým rozporům a posunům: "vyslovení obrovského zavalitého těla / které se najednou pohne / tebou". Třetí oddíl s bezvadným názvem "Poslední lovesong z muzikálu náhod" se již zanořuje do digitálních sfér. "v každém záhybu mého obličeje / se napojuje obličej někoho jiného", píše Pecenová v první básni a je jasné, že identita zde bude nabývat méně a méně samozřejmé podoby. Jasně, ražení těchto básní je veskrze milostné, ale občas není tak docela jasné, jestli spíš nepromlouvá nějaký algoritmus než osoba: "chci vidět to překvapení / až zjistíš, že vidím / jak nohama svíráš / kus kabelu od nabíječky". Nikdy se zde ale nepadá k doslovnému moralizovaní - nepřipadá mi ani, že by docházelo k výraznému odcizení, tužbu po blízkosti lze z básní určitě vyčíst, jen možná dochází k přiznání, že intimita po vstupu do digitálního prostředí dostává zcela novou podobu, širší a trochu víc při ruce. Dále se zde pracuje s vědomím, že stejně jako např. rodné místo či historická památka obsahuje digitální prostor vrstvy minulých dějů: "žiju pouze historií / i pole, která nejsou aktivní / jsou stále součástí obsahu". Napětí a nejasnou hranici mezi prostorovou dimenzí digitálního a nedigitálního ("v mém světě za mnou běžíš obráceně / i když nevíš, jak vypadám") trochu oslabují básně, které jmenují názvy určitých sítí a platforem. Zároveň tyto texty, čerpající z konkrétnější skutečnosti, umožňují nahlédnout naše počínání v názorné podobě a odkrýt jeho naivní poťouchlost (vlastně bych se nebál tyhle texty označit za docela humorné). Třeba když se o koupi bot z facebookových reklam poháněných algoritmem hovoří jako o "osudu" či zadřené vzpomínce, nebo když se na základě všedního proplouvání pornhubem rekonstruuje lidská identita. Spíš než o depersonalizaci zde možná kráčí o neustálou zprostředkovanost, nemožnost dopátrat se čehokoliv původního: "někdo ji do mě zanese, uloží / a následně přeloží / do jazyka / který neznám". Následný "pošťácký" oddíl čtenáře zavádí do zacykleného světa, kde z něčeho plyne to samé, kde člověk trackuje pohyb jednoho a zároveň se stává sledovaným objektem pro jiného. A zase rozpory: mezi mírou pohybu "v" a "mimo" ("tikám v palci / měním adresu doručení") či mezi časovou rovinou ("chci zůstat, jaká budu"). Nápaditě se zde pracuje (jako ostatně v každém oddílu) s vizuální stránkou - básni je přikládán i vizuální ráz, když se v knize rozkládají i kusy, které se zkrátka nenačetly. Poslední oddíl je zaručeně pinákl sbírky - jen tři básně, ale každá má říz (akorát jsem řádně zmatený z motivu auta, který má pro sbírku zřejmě poměrně určující roli, ale spíš u něj tápu). Člověk se zde uvnitř konverzačních aktů rozmazává do tvarů digitálních mechanismů a pohybů ("vrníš se mi v kapse"), graduje nesoulad mezi úkony ("scrolluješ směrem dolů / tedy nahoru") a intimita nemá pouze přítomnou povahu, ale důraz je kladen i na její absorbovanost v minulých jednáních. Když jsem tu sbírku viděl poprvé, měl jsem z ní až jakýsi mimogalaktický pocit (a byl to pitomý pocit) - ta nezvyklá fialová, svérázná grafika, ořízka - jako by se v ní mělo odehrává něco zcela nekonvenčního a neznámého. Ale ne, nekonvenční je jen předkládaná perspektiva. Obsah je až moc dobře známý. Vlastně civilní lyrika, rozehrána do té nejvyšší možné míry. 0 z preferencí tvého premium na pornhubu vygeneruji stvoření tak děsivé že při pohledu na něj budeš chtít umřít rozeber ho a společně ho sestrojíme znovu vím, že jsi nesmělý když váháš kliknout na profil ženy, která se ti líbí (s. 74)... celý text

Modrá agáve 2022, Petr Borkovec

Když si prohlížím koláže Kukovičové, vzpomenu si na obludný samorost, který měla babička v zimní zahradě - vždycky mě vylekal, já zaskočil za roh a pak jsem se k němu opět zkoumavě vrátil. Listuju a je to skoro to samé. Všechny ty mimikry - tady může být kdeco kdečím a naopak. Výstřižky z pobledlých normalizačních příruček botaniky (tak si alespoň původ materiálu představuju) vytvářejí skutečnosti, u nichž si nikdy nejsem jistý. Vždycky tak tři až čtyři bytosti naráz, pak sjedu očima k doprovázející větě a hned se to hemží dalšími. Kareta (?) z monstery (?) si mě získala nejvíc. A ty doprovázející věty gnómického charakteru jsou taky výstřižky, a to z Borkovcových básní. Jedná se o takovou soft verzi Herbáře k čemusi horšímu - hromada jazykového dovádění, neobratného tápání po výrazu, taky dost poťouchlých a imaginativních veršů a matoucích signálů ("Když ti říkám, že musíme ven, / zatáhni závěs.") Z cílové skupiny skupiny (12 až 18 let) jsem už vyšel, ale uzmu a čtu toto: bestiář a herbář dohromady, bestherbář zvídavosti. z mých misek Všechny stromy jsou plaché, nechtějí mě potkat, mizejí v trávě, když se blížím, tak jako hadi. Všechny můry jsou krotké, jedí z mých misek a vítají mě, když se blížím, tak jako kdysi ty.... celý text

Maminka 1990, Jaroslav Seifert

Taková patriarchální idylka, ale myslel to určitě hezky. Obraz květin v skleničce od hořčice je bezkonkurenčně nejlepší pasáž.

Zbabělé zápisky z ukrajinské války 2023, Adéla Knapová

Kamenem úrazu se pro mě stává druhové zařazení této knihy: obálka hlásí prózu, v čem ale její fiktivnost vězí? Stylizace je - jak naznačuje i titul - spíš dokumentární, což umocňuje i skutečnost, že text je vskutku psaný nějak tak horkou jehlou, byť retrospektivně. Všechnu tu neuspořádanost a občasnou stylistickou neohrabanost (některé pasáže i výrazy se opakují) bych chápal, kdyby kniha měla doopravdy sloužit jako autentický dokument výjezdu na Ukrajinu. Jenže v případě prózy očekávám, že to zkrátka k něčemu bude směřovat, že bude její tvar mnohem ucelenější a nedostanou se mi jen trochu zbrklé záznamy. Připadal reportážní výjezd Knapové málo šokující a senzační, že jej musela přibarvit a označení fikce tak představuje jistou obranu před případnými nesrovnalostmi? Kdo ví. Aspekty, které se jeví smyšleně, mi ale moc funkční nepřipadají - například výskyt dvou trans žen jako by jen umožňoval vypravěčce se nad někým morálně povýšit, protože její motivace je ušlechtilejší, případně produkoval různé "problémky", které cestu zatraktivňují. Důležitým aspektem knih, v nichž se vstupuje na neznámé území, by podle mě měla být reflexe vlastní pozice, z které vypravěčka/autorka dané události zaznamenává, kor když se jedná ještě o tak nedávné děje. Ne že by tohle v knize Knapové úplně absentovalo, ale má to bohužel spíš podobu jakéhosi sebestředného budování vlastního obrazu - třeba když vypravěčka nápadně upozorňuje na to, jak je její stájový deník "slovutný" (a zase ta vazba na mimoliterární skutečnosti - vybaví se mi Reflex a ona slovutnost má hned spíš nádech parodie), jak jí píšou hromady uživatelů a její zprávy hltají "stotisíce lidí". Jindy se zase staví do role morálního soudce, který vede bohužel jen povrchní úvahy o vlivu sociálních sítí a o tom, jak je člověk "nejubožejší ze všech zvířat". Tahle vrstva intimního deníku bohužel knihu hodně podráží, včetně různých průpovídek a frází v závorkách, které zbytečně zahlcují odstavce. Až v druhé polovině knihy jako by se vypravěčka dostávala k pořádnější reflexi svého postavení, byť to často dělá poněkud tezovitě a s obsedantní potřebou zdůrazňovat svoji "zbabělost". Naopak chvíle, kdy se dostává do styku s místními lidmi a na základě reakcí se nepřímo dozvídá svou perspektivu, patří k tomu nejvydařenějšímu z díla. Obecně by se dalo říct, že fascinující se kniha stává v momentech, kdy vypravěčka dává prostor lidem a dění se vymyká z kontroly jejích představ. Když se zkrátka neví, není co říct a ona nemá zapotřebí oplývat obecnými moudry. Vznikají pak rozporuplné, nejednoznačné okamžiky -třeba rozpačité události na ubytovně v Lvově nebo snaha dopřát uprchlíkům omezený počet teplých míst v autě. Takové momenty jsou mnohem víc "nekorektní" než zřejmá pseudonekorektnost plynoucí z různých jadrných výrazů v kabině auta (následné závorkové dodatky o tom, že si zkrátka vypravěčka dané slovo - například "posrat", hrozná sprostota! - nemohla odpustit, pak tu syrovou stylizaci navíc spíš shazují). Zejména stylizace trans žen do naivních a připitomělých slečen, které jedou na Ukrajinu sbírat followery na instagramu, mi připadá dost nešťastná. Rozumím snad snaze ukázat jistou západní pohodlnost a odstřižení od jádra problému, ale v této formě to má spíš karikaturní ráz, který vytváří akorát vyjasněnou binární opozici. Ani obzor vyprávění mi nepřipadá příliš široký. Snad s výjimkou postřehů o situaci zvířat během války nedochází v knize k propojování souvislostí, přitom se to několikrát vyloženě nabízí. Když místní obyvatelé vypravěčce neustále sdělují, jak "kdosi v rodině pracoval v Česku", tak se mi hned vyjevuje paralela mezi tím, jak se mnozí čeští občané k Ukrajincům chovali před vypuknutím války, když docházelo (a stále dochází) k tichému vykořisťování v podobě nekonečných směn načerno, a jak náhle (naoko) přeřadili. Tohle ale vypravěčka bohužel ignoruje a lamentaci směřuje spíš na chabý sortiment hotelových snídaní a na tvrdé odsudky těch, co přítomnost války popírají - aniž by se zabývala tím, odkud jejich představy vyvěrají. Výprava "holky z Československa", jak ji častují místní, tak nakonec přináší pár zajímavých pasáží, ale zejména hromadu intimního balastu, který by bylo potřeba mnohem pečlivěji protřídit.... celý text

Lazarská v zimě a jiné básně 2023, Elsa Aids

https://www.iliteratura.cz/clanek/46608-aids-elsa-lazarska-v-zime-a-jine-basne

Dům daleko 1968, Věra Linhartová

Prózy s vyrvanou kostrou děje, maximálně fluidní; pevné body ihned mizí a spouštějí řetězce úvah a obrazů, domněnek a nejistot. V textech Linhartové se znejišťuje leccos, ale nejvýrazněji zřejmě schopnost slovy vyjádřit něco úplného, kompletního. Už v titulní próze převažují krátké, jakoby usekané věty, jejichž souvztažnost není vždy úplně zřejmá, významově spojitelná do kompaktního celku odstavce. Jindy se tu vyloženě lapá po slovech - a když slova nepřichází, je nutno vytvořit si vlastní ("neje spásmění") nebo přejít do jiného jazyka. Řeč se svíjí pod rukama tak, že i syntaktické vazby si dělají svoje, čímž najednou prosvítá nedostatečnost jejich pravidel. Chvílemi z proudu subjekt vyvstává, aby příměji tematizoval akt samotného psaní, ale záhy jsou nastolené teze opět spláchnuty: "Zdají-li se být věci stejné, patrně tedy nutno se probdít k jiným očím." (Nebo k fasetovanému oku včely.) Dalším způsobem, kterým je řeč transformována k dokonalejšímu (ale stále nedostatečnému) tvaru, jsou nezvykle užité negace; například dvojitá negace ("zdi mříže neneprostupné") má sice blízko k prvotnímu tvaru, ale není již vzhledem k jedné proměně tento stav již nenavratitelný? Próza následující jako by byla skeptická i vůči klasickému grafickému členění - mezi slovy vznikají mezery a jednotlivé části tak dostávají i výtvarný charakter. Nejvýrazněji zde vyvstává prostorový aspekt - tápání po hranicích i nekonečnosti, snaha vymezit si svůj racionální katastr světa, který se však záhy rozpadá. Mnohost (čili fragmentární prostorové částečky řeči) se hrne tak, že není možné ji smysluplně uchopit, přestože úvahové celky na stránkách jednotnou linku mají. Konvenčnost dějů podrývají i další aspekty: v jedné básni se dynamickým impulsem stává prázdno ("nezachytitelný nezasažitelný původce"), jinde Linhartová pokouší zdánlivě protikladné významy slov ("Třebaže na první pohled vypadá jako tříšť jeho vnitřní vazba je pevná trvale proměnlivá") nebo jejich použitelnost obhajuje nikoliv sdělností či ozdobností, ale prostou silou. Jasno však není nikde. Pluralitu ještě umocňuje proměňující gramatická osoba - jako by docházelo k jakémusi vnitřnímu sváru, kdy na jedné straně je něco postulováno, ale vyjádřením v odlišném rodě/čísle/osobě je totéž náhle shazováno. Poslední oddíl pak vytváří jakýsi dojem prostorovosti tím, že vnitřní představy "vtahuje" ven, do tekutého univerza. Geometrické pojímání světa se v cuku letu mění v imaginativní výjevy: "Zakroužím-li však rukou ve vzduchu, vznikne hliněný nádoba, snad hrnec nebo mísa: fictile. Opatrně ji kladu na stůl. Z kouřící vody lovím jednu škebli po druhé. Nabízím kolem stolu. Jsme spokojeni, jíme." Zase se tu nad ledasčím pochybuje, byť už vzhledem k předcházejícím oddílům, které mlžily rovněž o sto šest, nemá neustálé znejišťování takovou údernost a když Linhartová píše "To je moje jediná starost: hovořit jasně.", je docela jasné, že se tahle teze co by dup rozplyne. Z celého díla je pak vyvozován jediný zisk: netrpělivost. To se jeví jako nepříliš nadějná vyhlídka, ale možná právě princip netrpělivosti je pro sbírku určující: cukavé myšlení, které sice k žádnému cíli nevede, ale nutí čtenáře probádat kdejaký kout. Ano ale však právě toto jsou ty chvíle kdy tě už téměř ani nevidím a zjišťuji s ne- omylnou přesností že tě doopravdy ne- znám Prohrabuju se náměsíčně tmou v níž se rozsýpají lastury hlemýždi ježovky Stříká sem pěna se hřbetů vln usazuje se v písku svod špíny Drobnohledná mnohost se na mne hrne ze všech stran uhýbá všemi směry ro- zestupuje se před uchopením Nesmyslně se veselím ale pročpak by ne trochu té radosti i když je dětinná Zcela určitě nemá svůj původ v důvodu ale v pod- mořských korálech Kladou tuhý odpor nepřejí si být vymýceny Nedokona- lost ano jenom tou se k tobě dobírám naprostá nedokonalost je moje nejvlast- nější cesta (s. 47)... celý text

Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa 1974, Václav Šašek z Bířkova

Král 2020, Szczepan Twardoch

Bezpochyby ta snesitelnější podoba historického románu. Ať už díky způsobu narace či tématu rozplývavé identity. Na druhou stranu jsem se nemohl ubránit dojmu, že se autor přece jenom líbivě rochní ve vcelku senzachtivě brutálních obrazech plných tělesnosti. Ono taky co čekat od předválečné Varšavy. Naopak rozvržení "rolí" už tak samozřejmé není - od začátku se sice rýsuje opozice "socialisté-židé-chudí" X "falangisté-křesťané-bohatí", ale tahle binární opozice je jedna dvě narušována. Socialismus v pojetí titulního krále je spíše performativní, funguje zejména jako nástroj moci nad nutnými čtvrti města, od nichž nekompromisně vybírá obnosy. Ani s židovstvím to není tak horké; jako by se u hlavní postavy vyznačovala jen využitím jidiš ve vypjatých situacích a obsesivním zmiňováním obřezaného penisu. A svět chudoby a bohatství se rovněž mísí - stejná postava si hoví se svou lokalitou v chudinské čtvrti, přestože je jedním z nejzámožnějších obyvatel. Hrůznost je prostě všude. Víc než obsahem je však dílo zajímavější svou vypravěčskou strukturou. Od začátku je zjevné, že ne každé kladné slovo je tak nezpochybnitelné, vypravěč jako by matně vzpomínal, neustále připomíná nejistotu svého rekonstruování, prostě to "tak nějak muselo být". S tím souvisí i otázka identity, která je v knize v mnoha rovinách načrtnuta - generál ve výslužbě se nepoznává ve svých minulých činech, vypravěč v perspektivě sirotka se postupně vytrácí pod vlivem mocného boxera, postava pomocníka se dvěma tvářemi pak vyloženě vybízí k zamyšlením nad splýváním a oddělitelnosti identit. V souvislosti s tím se postupně perspektiva vypravěče překlápí, až dojde k již dříve naznačovanému obratu - a život je náhle jinde. Uvědomění si, koho příběh je vlastně vyprávěn, je však nadále rozkolísáné, osoba se mění i v rámci jedné věty. Román mi trochu vzdoroval poměrně stereotypně maskulinním laděním, vyznačujícím se typickými rekvizitami jako jsou bordely, drogy, alkohol, box a všechny tyhle věci. Všudypřítomné násilí se však střídá i s meditativnějími pasážemi a zdánlivě poklidnými scénami z rodinného prostředí, na první pohled neochvějná maskulinita se náhle roztřese kvůli "černé kuličce", vychytralému "ženskému" elementu a jakýmsi symbolickým dohledem vorvaně na obloze, který člověku na povrch vynáší i to z nejspodnějších proudí svědomí.... celý text

Povídky malostranské 1981, Jan Neruda

Naratologie: Strukturální analýza vyprávění 2013, Tomáš Kubíček

Moskva-hranice 2021, Jiří Weil

Nečtu Moskvu-hranici ani tolik jako deziluzi ze stalinistického Sovětského svazu (a už vůbec ne z levicového směřování), ale spíš jako vypořádávání se jednotlivce s prostorem, který se vzpírá a dere proti. Ostatně více než hrůzostrašný teror líčí kniha každodenní úzkostné plahočení - jasně, s nemilosrdnou loutkařinou čistek se zde taky setkáme, ale trýzeň zde způsobuje spíš všední pěchování se do tramvaje a kultem práce zohyzděný volný čas. První oddíl, zaměřující se zejména na osud dcery továrníka Ri, zpracovává zejména odlišnost dvou světů, dichotomii "Asie-Evropa", které při kulturním nárazu protagonistka musí čelit. Její vnímání se však, čtenáři obeznámenému se situací Ruska 30. let, jeví vlastně poměrně nemístně - na Rusku jí přijdou v nepořádku spíš podružné věci, jako je pudr či způsob oblékání. Nový svět, který na ni dotírá svou jinakostí a zachmuřeností, se snaží ohradit a vytvořit v bytě jakousi enklávu evropskosti s černou kávou a gramofonem. Posléze se však snaha vymezit si svůj svět bortí, protože vnější prostředí, včetně jejího muže, působí neúprosně, z naprostého nerozumění se stává alespoň vlažné přijmutí. Až továrenská práce však Ri zapustí to místní niky - validace, zapadnutí a vytvoření identity (která se však záhy rozpouští v mase) je umožněno až s přijetím budovatelského nadšení, až s dychtivou touhou po splnění "plánu". A Ri, po dřívější deziluzi vůči myšlenkám a snům způsobené pobytem v Palestině, si poprvé nachází svůj svět - jenže jaký je tento svět? Zde je Weil ještě velmi jemný, zobrazení trhlin v systému se děje spíš zezdola, podrývavě a nenápadně. Neustálé předhánění a dravost, olbřímí nerovnosti (periferie X centrum Moskvy), vyprázdněnost mechanických floskulí - takovéto skóre by nemohlo těšit stranu, která hlásá spravedlnost a rovnostářství. Odhalení opravdové tváře země se zde nevede skrz pohrdavé odsudky ze shora, ale skrze prožitou, každodenní skutečnost, v níž se kdejaký detail může jevit patologicky. Druhý oddíl představuje postavu Jana Fischera, československého překladatele a člena strany, který je sice systému podroben, ale zároveň nedovedl příliš zapustit kořeny, potlouká se stranou, budí podezření kvůli chladu a nedostatku nadšení. Pochybnou jasnost světa a přesně vytyčený systém nabourává "jiný" svět, který Fischer znovuobjevuje po seznámení s Ri. Obecně návštěvy u Ri a jejího manžela získávají vzácný punc veselí a opravdovosti, na kterou okolní svět již spíše rezignoval. Jenže právě návštěvnické jádro se začne pomalu drolit a drolit. Nikdo neodchází, všichni mizí. Straník Fischer není nikterak průbojný a statečný, takže vůči většině nekalostem zůstává spíše netečný a pochyby téměř neventiluje, zároveň ve vypjatých chvílích dokáže najít drobet morálního kreditu, zvlášť když se jedná o rumunského kolegu Herzoga, odevzdaného revolucionáře, který se však razantně liší od zabedněných a zmechanizovaných mocenských struktur. Tomu je věnována poslední část, byť jeho "mise" je líčena spíše náznakově. "Litina nemůže být ocel", ale litinový Fischer se vymaňuje z obyčejné šedi překládání a vydává se na heroickou misi, která je oproti pečlivým moskevském scénám zobrazena spíš ve svižném duchu. Zpátky v Moskvě se však už proplétá mašinérie masivních čistek, vůči nimž nelze nic, jen stát s vědomím neviny po dnech izolovaného vnitřního svírání. Posledních pár stránek pak líčí události, při nichž se všechny tři individuality rozpouští, každá po svém - aklimatizovaná Ri v davech ulic, nebohý Herzog v zemi a vyvržený "bývalý člověk" Fischer ("mimo plán, mimo skutečnost") v moskevské mlze. Určitě se u Weilovy prózy nabízí označení jako "reportážní" či "dokumentární" román, čemuž by napomáhalo i množství sovětských reálií (černoch Robinson, vražda Kirova, ale i název kdejaké továrny či lokální dobroty skvěle popsán ve vysvětlivkách, které jsou výborně spojeny i v souvislosti s již souborně vydanou publicistkou). Ale navzdory zdánlivě objektivnímu a faktickému stylu do knihy vpadá mnoho hledisek - fokalizace se mění i v rámci odstavce, nenápadně se přechází do polopřímé řeči, vnitřní monology a pohnutky víří ve vší parádě a celé to v poslední kapitole eskaluje až do chvilkového vyprávění v druhé osobě. A napětí mezi střízlivým, reportážním jazykem a neurvalým vnitřním pnutím postav možná dělá z Moskvy-hranice tak skvělou věc. Bylo moskevské jaro, zamračené a pochmurné, pleskavý zvuk tisíců párů galoší sjížděl po asfaltovaných chodnících, z plášťů prosáklých vlhkem a naftalínem se kouřilo, a přece vycházelo jaro, byť opožděně a pomalým krokem a hlavně jen ve výkazech a bulletinech o stavu jarní osevní kampaně. (s. 234)... celý text

Jak vrabec na šlahounu svlačce 2022, Anna Gažiová

Ve sbírce se to hemží záchvěvy, problesknutími, výjevy, ustrnutími - doopravdy síla okamžiku, která nenadále přichází a působí ve vší intenzitě, že náhle se i odnášení odpadu či zátiší kbelíků jeví zázračně. Dlouho jsme neměl tendenci si při čtení básnické sbírky číst jednotlivé kusy nahlas, chvílemi připomínají jakési zasekané zaříkávání, jindy kvůli množství sykavek evokují štěbetání, vrkočení a cvrlikání. Sbírka je uspořádána chronologicky, což by mohlo vyvolávat dojem kompoziční ledabylosti, ale podle mě je důležitý i druhý údaj pod názvem sbírky - místo. První, jihočeský oddíl vytváří zvláštní napětí, kdy se na jednu stranu v básních cituje Kant a hoví si v nich různé odkazy, na druhou stranu jsme na místě, kde "obloha má přece rám - / větve ořešáku". Onen domovský, zabydlený charakter způsobují i cesty, spíš cestičky; výšlapy, cesta na dvůr, průchody, proletění. Větší cesta se koná až se změnou poledníku a s nástupem druhého oddílu situovaného do anglického Glasgow. Zde se naplno ukazuje důležitost motivu ptáků - už v předchozím oddílu nabývali podoby jakýchsi spirituálních souputníků ("jiřiny stojí zpříma / žlutá oranžová fialová / strážkyně citadely rána"; "prázdnem co zbývá po třešních / hrdličky věří"), nyní se stávají dokonce spojovníkem mezi jihočeským domovem a anglickými pobřežími ("jak na ostrovech tak na kontinentu // všude je stejné cvrlikání v křoví / váhání strak nad zárubněmi dveří"). V posledním oddíle, kde se podlažím stává Praha, se stupňuje prostupování doteků těla a krajiny, vyjevuje se, jak je přibližování a obracení se spjaté s prostorovým i lidským zároveň. Stoupá taky množství novotvarů (již předtím "střemzobák", "konvaliční") povětšinou hromadného rázu, jako by nestačily slova pro jednotliviny, ale bylo by nutné dané substance rozplynout, dát jim přesnější formu - a vskutku, třeba "bezhraboší" - to přece není jen absence výskytu, ale celá doba. Půl bratr se snaží chytit slunce co plazí se mu k nohám po dlaždičkách léto se houpe sem a tam jak vrabec na šlahounu svlačce a já (v rukou dva černé pytle vedra) se tříštím přes sklo do barevného spektra harampádí července letí mezi perličkami plotu do dvora přilétá srpen sedřený a křídly stírá rez z ok plotu (s. 17)... celý text

Šest procházek literárními lesy 1997, Umberto Eco

Smrt v Breslau 2008, Marek Krajewski

K detektivnímu pojetí románu jsem měl nejblíž při bizarním pátrání nezletilců u Gombrowicze, takže musím předestřít, že z hlediska žánru jsem absolutní zelenáč. Zároveň jsem od prvních stran vycítil, že Krajewski se přinejmenším pokouší trochu vystrnadit z klasických žánrových poloh. Používá různé dokumenty - záznamy, kroniky, novinové i vědecké články -, což je ještě ve spojení s ústředním motivem záhadného vzkazu celkem sugestivní. I jasně rozvržený černobílý charakter pátrajících a hledaných je poněkud rozmělněný; v knize všichni tak trochu podléhají nabubřelému machismu, ale díky detailně líčeným neohrabanostem a banalitám se i tenhle rys celkem zpochybňuje. Nadosobní poslání je fuč a vyšetřování chvílemi spíš připomíná jakousi poťouchlou hru plnou dobrých i groteskních intrik, výhružek a fíglů. Ale navzdory všem těm výkladům klasické filologie a historickým exkurzům na Blízký východ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autorovi stále jde hlavně o pořádnou senzaci - jinak si nedokážu vysvětlit ty labužnické popisy rozedraných těl a sexuálních praktik. I to propojení se semitskou sektou a současnou židovskou situací v Německu (román se odehrává v 30. letech 20. století) se mi jeví spíš nahozeně, jako by nakonec stejně šlo o to vytěžit prostory bordelů a psychiatrie. Vlastně co s tím. Iritovaly mě i ty násilné dialogy, které se zčistajasna zjevily a byl v nich vysvětlen celý dosavadní průběh vyšetřování. Naopak celkem organicky se v knize skrz detaily vynořovaly traumata z minulosti hlavních postav, to ve výsledku nejvíce rozbíjelo ustrnulé závěry ve vyšetřování. A taky to poťouchlé lpění na pečlivém popisu (původních) jmen ulic (dokonce se slovníčkem), ha, z toho snad nelze moc vyčíst, ale docela zajímavě to rytmicky odměřovalo jinak rozjařené vyprávění.... celý text

Kde život náš je v půli se svou poutí 1994, Josef Jedlička

(Pokračování předchozího komentáře) Navzdory dominantnímu řízení prózy vypravěčem se jeho nejosobnější prožitky textem spíše jen míhají, i přes to, že je součástí tohoto vykloubeného světa, spíš nahlíží do soukromých (a hranice mezi soukromým a veřejným je zde stejně často smývaná, např. teatrální soudní zkoumání manželského rozvratu způsobeného) událostí spoluobyvatel. Náhled je to trudný, tragikomický a jen málokdy katarzní - poměry jako by posilňovaly neschopnost se naplno přiblížit v partnerských vztazích, odcizenost, frustraci. Nenaplňují se vlastní ambice ani očekávání kladená na druhého (bizarní scéna s pračkou), mladistvé vztahy dostávají jakýsi groteskně mytický nádech (Dafnis a Chloe). Svět se soustředí na vše hmatatelné, a tak se vytrácí jakékoliv prahnutí po duchovním přesahu, po něčem, co by narušilo stereotypní ráz maloměstských životů. Banální chvíle se v novele spojují se světovými událostmi, což jako by přehazovalo váhu z jedné na druhou: "Chodit mě učili na béžové strakonické pokrývce s meandrem toho listopadového večera, kdy se zhroutila newyorská burza." Vůbec fungování času je specifické a jeho plynutí je absolutně v moci vypravěče: ten jej přetváří ve flexibilní skutečnost, linearita je tu tam, navazuje se nikoliv chronologicky, ale na základě asociací. Maďarské revoluční události se vlévají mezi všední cestu litvínovského zaměstnance, sen prosakuje realitou. Osobní čas předkládaný v knize má sice vypravěč pod kontrolou, ale zároveň si uvědomuje dunící blízkost smrti, třebaže ji komunistická společnost odsunula na samý okraj (postava bývalého majitele pohřebnictví, který se dostává do paradoxní situace potřebnosti a odsunutí). "Stárnu s epochou," píše vypravěč a je zjevné, že plíživosti smrti se nelze vyhnout, ani když se potuluje hřbitovem ve snaze "vstoupit do času, který není jeho." Hlásané výborné zítřky a naděje budoucnosti dosahují v době, kdy je část Litvínova de facto vyloučenou lokalitou a stupňuje se tam sociální napětí, ještě větší hořkosti než v Jedličkově ironickém reflektování. I to svědčí o tom, že se nejedná o knihu pevně fixovanou na určité období, ale o nadčasový text o životní rozklíženosti, osudovosti, deziluzi či neodlučitelnému spojení času-jednotlivce a času dějin. Nejdřív je to tragický mollový akord smyčcového ansámblu nad jednotlivými údery kotlů. Krajina pustá a rozrytá, s disonantními cellovými motivy komínů. Všechno. Všechno. Po silnici se blíží auto, v jehož světlech šumí déšť. V opačném směru, klopýtavě retardujíce, táhnou dva shrbení lidé čtyřkolový vozík. Pak složitá tónová architektura zvolna klesá až na prapůvodní a překvapující melodii sladkého zvlnění krajiny Jako dlouhé oblé tóny fléten a hobojů vyznačují dráty elektrického a telefonního vedení její hrubý obrys, znejasňovaný smyčcovými glissandy kouře a mlhy. Stále a stále se to opakuje. Kaluže, marně a neukojitelně svolné zrcadlit hvězdy. Žesťová světýlka povrchového bagru. A náhle je zřejmé, že smyslem toho původního tragického akordu není ani tma, ani to retardující klopýtání muže a ženy vedle žebřiňáčku, ale po půltónech stoupající hmota tmavých zavlhlých baráků za tou branou s nápisem Domov Stalinovců. Obnažen tiskne ten motiv prapůvodní sladký obrys kraje. A kaluže marně civí jak generální pauzy. Pak se vše sráží v nepřehlednou a tísnivou kakofonii, zachraňovanou jen o vlas kolektivním lidským pulzem tympánů. (s. 38)... celý text

Zimohrádek 1965, Ivan Wernisch

Zimohrádek je plný matoucích signálů, neuvěřitelných dějů a poťouchlého vnímání, ale zároveň se za tou nalomenou logikou ukrývá něco důvěrně známého. Všechny ty polouzavřené zahrady, lodní cesty a záhadní tvoři jako by odkazovali k jakémusi starobylému světu, který jsem sice nezažili, ale proudí nám v podvědomí. Wernischův subjekt v leckdy hovoří s naivní, dětskou dikcí imaginativně a nevšedně, ale zároveň zcela spontánně, nenuceně a s nevědomostí toho fascinujícího. Ale ona zasněná idyla většinou ústí spíše do znepokojivých stavů (Na sněhových podpatcích / mluvím u studny / ke svým mrtvým psům.) Tento zkonstruovaný svět se jeví chvílemi jen jako ledabyle nahozený, ale jak čtenář sbírkou postupuje, ukazuje se, že se jedná o pečlivě promyšlený kosmos autor je motivům tuze věrný, prochází se zde neustále zahradami, projíždí šífy, prohání se němí jezdci, všude mezi tím drásavá lítost zřejmé provázání zde je, ale jakákoliv linka se trhá, stejně jako sny se nedějí posloupně. Vůbec nejsilněji vnímám v knize topos zahrady, který se vyznačuje různými protiklady skýtá zahalenost tajemných prostranství, ale také má intimní, rodinný charakter; budí k prozkoumávání a k napínání imaginace, ale zároveň je to prostor (ať už jakkoliv chabě zdi drolené psím vínem) ohraničený. Místo vnikání i úniku. V Zimohrádku tam dochází k refrénovitému líbání i k pohřbům mima. Domovský charakter zimní verandy pak úplně narušuje neustálé poutnictví. Nikdy se nedovede navrátit, píše se v jedné básni o kolesovém parníku a zdá se, že se to dá vztáhnout i k subjektu. Ten rovněž věčně cestuje však se zde objeví místa z širého světa, zejména orientálně svět se otiskuje v ikebanách a kimonech , dychtí po neznámém, ale toto neustálé putování se po čase zdá být spíše blouděním, vykořeněností, nemožností setrvání a nalezení útočiště. Sotva se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné, sotva se někde subjekt ustálí, už zase říká potutelné a plaché PA. I přes nekonečné putování se v básních vyjevuje nemožnost prozkoumání a probádání, míhají se zde nenalezené, nedosažitelné a nedotknutelné skutečnosti (hledám dveře, které tu nikdy nebyly; Tužkami od krabice od doutníků jsem kreslil jedno zvíře, / které jsem ještě nepotkal.) Mnoho básní by šlo označit za až lačnivě milostné Wernisch se chvílemi pohybuje na hranici sentimentu, patosu a omamnosti. Ale toto neustálé obracení k milovanému subjektu (a kdo to vlastně je? ničemnice? paní domu? Barbara? Helena?) se neobejde bez peripetií a pochybností je plné zárazů, disonancí, nepochopení a vzdálení (Se mnou? podivila se. Proč se mnou.; Jsem jinde.) To neustálé prahnutí po nových a nových místech jako by i tak vedlo jen k částečnému propojení, nedokončené vzájemnosti (Ty, útlý, ty mi do očí pláčeš, / říkala mi a plakala.) Zdánlivě autonomní svět vzdálený naší každodennosti, se tak stává do jisté míry její projekcí i zde je hromada stesku, hořkosti a marnosti, třebaže se do toho vklínili sumýši a ovce spásající pelyněk. Právě v nich to mnohdy všechno třímá. Zatímco v oddíle Sen o Barbaře se vrství sny na sny, fiktivnost se prohlubuje s každým obrazem, tak z posledního oddílu už ono snění pomalu vyprchává. Jako by zde docházelo skoro i k reflexi konstrukce předchozích stránek bůh (nevědomí?) připisuje několik vlastních poznámek / na okraj mé básně, dále se nepřímo uvádí inspirace obrazy Heleny Wernischové. Subjekt propadá deziluzi, těžko přijímá vdechy reálného světa (už nejsem jenom tvá). Jako když člověk upadne do vtahujícího snu a po probuzení lapá po dechu. Poslední báseň Mlha však onu hranici mezi reálným a snovým světem zahaluje, subjekt mine zvířata s rozsvícenými svícny místo paroží, projde skrze švestkovou zahradu ale stále prochází neprostupnou mlhou. Zimohrádek je sbírka, která svým opakováním veršů ukolébává, aby nás následující variací z onoho poklidu vyhodila. Na pampelišky se budu dívat už jen s představou chrtích očí. PAMPELIŠKY Pěší pomocníci lovců vyvlekli jelena z lesa a lámou tyče, v pampeliškách stojí chrti se žlutýma očima. (s. 31)... celý text

Smrad 2009, Wojciech Kuczok

Kuczokův román zpočátku rozpíná poměrně širokou genealogii rodiny, záhy se však stahuje do blízkého okolí vypravěče; dětské prizma líčí peripetie slezské patriarchální rodiny s brutální naivitou (touha po vyvolání války vůči otci) i chladem, knihu nakonec uzavírá reflexivnější pasáž z dospělosti, v níž mj. vypravěč zobrazuje neschopnost ze sebe setřást vše "nechtěně nanesené", vše z dvoupatrového domu. Rodina vypravěče v sobě nese pozůstatky aristokratické pýchy z předválečného období - bydlí v prvním patře, dříve měli služku, dům byl poctivě postaven rodinnými příslušníky. Zejména otcovo (starého K.) vztahování k minulosti (důraz na staré způsoby léčby, údajně renomovanou školu, na staré drsné časy) však působí spíše groteskně, neboť v přítomnosti jakousi vznešenost člověk těžko pohledá. Navzdory dětskému vypravěči se velká část děje ovíjí kolem otce, tedy starého K. - od něj je odvíjena i celá řada pojmenování dalších postav. Starý K. se jeví despoticky, autoritativně, se sklony k verbálnímu i neverbálnímu násilí. Požaduje disciplinovanost a touží mít ostatní pod kontrolou, ale zároveň je sám lehce ovladatelný (všudypřítomný vztek, naletění na politické klamy). Snaha vychovat z vypravěče "správného" muže a vyrazit z něj "chcípáctví" se však naprosto míjí účinkem - ve skutečnosti se brzy dostavují následky rozkymácené identity, například když se vypravěč zúčastňuje maškarního bálu - zatímco kostýmy ostatních kluků odpovídají povolání jejich otců, vypravěč by se musel "představit jako někdo přestrojený za někoho, kdo se vydává za magistra nejvýtvarnějšího umění". Kromě rodinných nesnází se ukazuje být zásadním motivem románu jazyk, jeho vzpírání a vytváření bariér. Komunikace v rodině se omezuje na ritualizované průpovídky a signály, na vyprázdněné otcovy úsloví, na úsečné výčitky, výhružky a lamentace, na něž se očekává jediná odpověď. Jazyk matky, která se pokouší bitého vypravěče bránit, v napjatých chvílích selhává a vyjevují se (nepřeložené, takže lehce zahalené) úseky slezského dialektu (podle starého K. "kanálního jazyka"). Ilustrací patologičnosti rodinné komunikace můžou být třeba řevnivé monology, které rodiče v odlišných patrech provozují, takže o mluvě druhého vědí a tušeně reagují na druhého s dráždivou razancí; domluva však možná není. Téma jazyka však probleskuje téměř všudypřítomně, třeba i v okrajových momentech, kdy se bratr starého K. vzepře své sestře, fundamentální jeptišce, což se projeví i v jazyce jako překonání jazykové vady. Obraz bezpečného a přijímajícího domova je zhroucen; rodný dům nepůsobí jako neskonalé útočiště, ale naopak se v něm hmoždí všechna vypravěčova traumata. Poslední oddíl tak reflektuje nemožnost vysápat ze se stínu stísňujícího dětství, a to i přes to, že ve fantasmagorickém snu se celá prokletá budova zhroutí. "Celý otec", říká na adresu vypravěče matka a i mírně cynický tón vyprávění jako by byl pozůstatkem neútěšného dospívání. Možná lze chápat text i jako akt zadostučinění, jako nijak neomezenou promluvu, která nebyla vypravěči v rodném domě dopřána. Ve výsledku ale text nepůsobí zatěžkaně tragikou a syrovostí, neboť mnohé situace Kuczok stupňuje až na hranici grotesky, případně tíhu odlehčuje záhadnými momenty slasti, kdy stačí projíždět kolem uhelno-chemických elektráren a je z toho nezapomenutelný zážitek. Stejně jako z celého Kuczkova románu. Slyšel jsem je tedy nejlépe, když jsem stál v mezipatře, když jsem se chtěl ujistit, že musím utéct, když jsem si chtěl ověřit, že ani dnes večer nemám na vybranou nic jiného, než se toulat po sídlišti, nakukovat lidem do oken, za nimiž jen tak seděli, jedli a povídali si spolu; do oken, z nichž skrze záclony pronikalo světlo. Objevoval jsem se v cizím světle jako uprchlík, jehož pohraničníci odhalili díky velkým reflektorům, který, aniž by tušil, na čí straně se ocitl, opakuje ve všech jemu známých jazycích slůvko "azyl". (s. 73)... celý text