• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Na doživotí - Kamil Bouška

Básnický triptych Kamila Boušky Dokumenty ve třech svazcích (Dokument, Má vlast, Na doživotí) je výjimečný jak uměleckou hodnotou, tak naléhavostí. Zpozornět by... detail knihy

Nové komentáře u knih Kamil Bouška

Dokumenty

„Stejně tak jako mě to dokázalo oslovit, i tak jsem občas autorovi nevěřil. Což je hodně zvláštní. Taková ta nerýmovací poezie, proti které nic nemám, ale i v této změti slov, které bylo pro báseň ažaž...“... celý text
— Kopta

---

Inventura

„Tolik pocitových asociací a nuancí, které text vyvolává a jak mezi tím vším přechází, ač vás místy jakoby až záměrně hypnotizuje svojí skoro až dutostí. Možná je to mým vlastním rozpoložením... a možná jsem se chytil do pavučiny.“... celý text
— JP

---

Oheň po slavnosti

„Tahle Bouškova "rozčtvrcená" sbírka je dost suverénní počin – jednotlivé oddíly se sice vždy zaměřují na něco jiného (zjednodušeně: prostor, lidé, čas, osobní básně), ale dohromady tvoří dle mého dost koherentní celek. Bouška sice mění způsoby pozorování (někdy je subjekt zcela nečitelný, jindy je pouze "spolujezdec", někdy na něm báseň zcela závisí), ale jeho poetika a "nový patos" (ten funguje velmi dobře, představuji si to něco jako nepatetickou emotivnost či jak to říct, každopádně mi to Bouškovy básně evokuje) se nemění. Ostatně i poslední báseň, v níž je subjektem partnerka, už jen názvem odkazuje k návratu a tedy uzavřenosti této sbírky. Bouška nadzvedává lino, ohmatává nábytek, odhaluje lidské pudy v nánosu všedních dní (krásná báseň "Pokojové zvíře"). Šmátrá pod povrchem, nejen v uzavřeném pokoji, ale i vnitřním světě (ostatně je v tom i jistá hra, jako bychom občas nevěděli, o co se teda jedná). Básně z druhého oddílu pak načrtávají různé postavy ze společenského okraje. Mnohdy tuto skutečnost evokuje už samotné prostředí, kde se postavy nacházejí; zašlá kupé, šedivé chodníky, blátivá neurčitá prostranství. Není pak divu, že vsunutý výjev z doby druhé světové války nepůsobí v oddílu nijak ostentativně. Další dva oddíly nabízejí podprahové energické obrazy plné časových změn a rozkolů ("Nad touhle fotografií zamrznou rty a ještě jednou omdlí ve mně den a podlomí kolena"), potažmo partnerské situace mnohdy formované jako rozvětvující se labyrint. Málokdo s jazykem pracuje tak precizně jako Bouška; uhlazené verše prvního oddílu i více rozprostřené a rozmáchlé verše oddílů dalších působí uhrančivě. Kombinují se všechny smysly, nešetří se přívlastky a přirovnáními. Někdy to může působit až příliš okázale, ale popravdě mi Bouškův styl vyhovuje. Dává přednost popisu před odbočujícími metaforami, je přesný, v tom tkví i čtenářská působivost jeho textů. Komu chybí světlo Širokou stěnou šedi vede bílý pruh směrem k městu. Billboardy zalité olověným obzorem vystupují před očima jako přízraky symboly polámaných končetin zašlého světa. Ticho se rozkládá v ulicích jako ve smuteční síni. Až přijedu domů, otevřu okno a mlha sevře obrysy. Sousedé na vedlejším balkóně budou cinkat sklenicemi a rozlévat svůj velký hlučný smích do malého kosmu. (s. 19)“... celý text
— lubtich

---

---

Oheň po slavnosti

„Složitá sbírka Bouškova sbírka, která se mi jevila trošku nesystematická. Bouška je znám svou angažovaností (i když se zde projevuje nejméně), a tak jsem hledal různé náznaky této poetiky. Ty se však v této sbírce mnoho nevyskytují. Nejvíc na mě zapůsobily básně: Stará žena v metru, Rock a Čekárna. Při četbě jsem se také zamýšlel nad místy, kde se asi básně odehrávají. Často byl zmíněn motiv jakéhosi pokoje (místnosti, místa), to ve mě evokovalo vzpomínku na verše P. Hrušky. Ten sice tento motiv využívá odlišným způsobem a naplňuje ho jinou sémantikou, ale obrys je stejný. Jakoby se lyrický subjekt ptal po svém místu zde, po našem místu v minulosti a jaké místo budeme zaujímat v budoucím čase.“... celý text
— mahdal

---

Hemisféry

„Bouška dokáže neotřelými slovními spojeními popisovat otřelou každodennost, která v jeho podání působí obzvlášť dusivě. Vnímá se všemi smysly, mnohdy i svéráznými kombinacemi ("Po zkapalnění jsme si plivali navzájem do pusy novinové zprávy / Pršel z nich kyselý déšť a ptáci"). Básně jsou tělesné, vše je cupováno, tlačeno, řezáno, mnohdy až v extrémním hnusu ("Posaď se pod můj krvavý konečník / a čekej na přídavek.") Košatý suverénní jazyk občas předbíhá sdělení a v pár básních jsem byl poněkud ztracen. Ale nechybí ani vybroušené šokující pointy ("Kdybych ho znovu porodila, / vaše děti by houkaly jako sanitky"), zejména básně ze třetího oddílu považuji za obzvlášť povedené. Chce to klid, pomalé čtení a zapojení obou hemisfér a čtenářský zážitek bude enormní. Pršet Poklepávám se po rameni a přivolávám přívalový déšť kvůli plevelu. Těší mě, že přerůstá pečlivě zastřižený trávník, těší mě, když voda teče a ptáci serou na terasy. Můj cval ucpal kanály. Vrozená láska k anarchii, řeknete si, ale hudbu nenahmatáš jako brýle na nočním stolku – taky nezůstane tam, kde jste ji odložili. A když to začíná, tetovaným holkám padají pecky z uší, neplatí cifry ani ciferníky, košile mávají svým pánům, právníci prchají před odpadkovými koši ve kterých vzdychají zmuchlané noviny a slova sama skáčou do blbých rýmů. Zmokni každý den! Zmokni se mnou v téhle ulici, tratíme všechno v tomhle světle, zmokni se mnou ve zlatém prachu planety, moje oko je letící meteorit, nemá žádnou pravdu pro tebe ani pro sebe. Myslím jako tráva, zkapalněný bůh bude pršet v našem smíchu, až za soumraku svěsím ramena. (s. 60)“... celý text
— lubtich