• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 14 knih

Nové komentáře u knih Bedřich Fučík

Zakopaný pes

„Nejprve jedna výtka. Na dědkovské oči, byť jsou zkrášleny brýlemi, je písmo v knize něco jako seskupení blešího trusu. A nyní zásadní plus. S očními kapkami a solidní lupou se dozvíte zábavnou formou hromadu věcí. Je jich tolik, že se tato kniha spíše jeví jako studijní. K tomu dopomáhá i obsahový rejstřík a také kapitola Vysvětlivky a výslovnost. Členové KMČ (Klubu mladých čtenářů) měli na zakoupení slevu celých 15 Kčs. Jak jistě víte, tento klub vznikl v roce 1964. Některá témata v knize byla ve své době jistě pro mládež přitažlivá a to například Adamovo jablko (dodnes nevím, kde vzal jeho syn Kain nevěstu), Bohatý jako Krésus, Eros nebo Sodoma a Gomora. Rozhodně je co studovat! A studovat se musí. Už slavný Ámos věděl, že mozek není obočí – nemáš, tak dokreslíš.“... celý text
— Česneksmedem

---

Čtrnáctero zastavení

„Nejsem bez výhrad, ale v té hotové zanícenosti a blaženosti ze všech setkání (ať už radostných či těch plných rozepří – vždycky ústících když ne do harmonie, tak do částečné vyrovnanosti, vzájemného prozření) čtu nesmírnou životní napínavost. Monumentální pomníky jsou zbavovány své sošnosti, vybarvovány do nejjemnějších nuancí – a to od člověka, který by místo senzitivní smířlivosti měl jistě právo na zahořklost. Fascinující je ten výběr – mísí se "katoličtí" a "levicoví" autoři (s důrazem na uvozovky, neboť tyto kategorie se Fučík právě snaží rozprášit), kteří ve výsledku mají mnoho společného, ať už to je sociální citlivost či odpor vůči měšťáctví (a taky to všechno handrkování, nejlepší je vzájemné sundávání svých idolů – Lenina a Panny Marie – ve společném bytě Zahradníčka a Halase). Jsem moc rád i za zařazení lehce zapadlých autorů (Černý), případně těch, u nichž se může zdát jejich obcování za komunismu lehce zavrhnutelné, přesto se dané konání ukazuje jako ten nejopravdovější zápas se svým svědomím, bázlivostí a tužebnou věrností (Závada); v tom se ukazuje, jak je Fučíkův výběr osobností takový, aby dostál především sobě. A taky – vykreslení rodných prostorů, které u kdejakého z těch čtrnácti hrají závažnou roli, cloumající podklad. Kamarádství je skvělý vynález a už funguje pěknou řádku let. Je pozdní večer, mlčí se nad knihami; zničehonic se Vilém zvedne a odchází, prý na procházku. Do noci. Jan ho mlčky propouští a k půlnoci se ukládá ke spaní; za hodinu se probouzí, bdí a čeká, až se k ránu rozhoduje jít na policii – větří neštěstí, jak taky jinak –, neboť tentokrát je ta kamarádova procházka už příliš dlouhá. O půl deváté ráno konečně vstupuje ztracenec do dveří, nevyspalý, ale jinak svěží. "Odkud jdeš?" – "Kupoval jsem si kartáček na zuby," odpovídá Vilém, přeskakující tak deset temných hodin, a klade doličný předmět na noční stolek. "A kdes byl v noci?" – "Procházel jsem se na pankrácké pláni," – tehdy ještě holé. (s. 297, z kapitoly o Vilému Závadovi, z části o společném bydlení s Janem Čepem)“... celý text
— lubtich

---

Ztroskotání Pacifiku 1

„Plně souhlasím s Turlogh, jen dodávám, že dost mizerně převyprávěný. Howgh.“
— Rup

---

---

Listovní příležitosti

„Knížku jsem pořídil v antikvariátě na pardubickém náměstí víceméně bez větších očekávání především z nostalgie, protože jsem se kdysi zabýval Bedřichem Fučíkem a "jeho" autory - Demlem, Zahradníčkem, Čepem, trochu jsem se znal i s jeho spolupracovníkem Vladimírem Binarem. Mojmíra Trávníčka jsem osobně nepoznal, ale vybavuji si jej jako pečlivého, skromného a věrného, lze-li to tak říci, editora a komentátora české (vlastně spíš moravské) spirituálně zaměřené literatury, jehož studie mám kdesi hluboko v knihovně a možná se k nim pod vlivem četby Listovních příležitostí vrátím. Byť šlo v otištěné Fučíkově korespondenci v podstatě celou dobu především o všemožné odborné, technické a logistické záležitosti, s velkým gustem jsem se do jeho dopisů začetl. A s napětím sledoval nejen pokroky v práci z dnešního pohledu nepředstavitelné. Vše totiž probíhalo v době bez počítačů a oficiální techniky, jednalo se tedy o práci extrémně náročnou, a přitom nefinancovanou žádnými granty a dotacemi, v podstatě nadšenecké (Fučík byl v důchodu, Trávníček působil v jakési ozdravovně v horách), vykonávané jen z lásky k autorům, jen díky pocitu nutnosti uchovat literáty komunistickou mocí vytlačené mimo oficiální oběh aspoň nějak ve čtenářském povědomí, a to v co nejkvalitnější textové podobě. Jejich ilegálně vydávané samizdaty si pochopitelně našly své zájemce ochotné za ně platit, ale při skrovném počtu exemplářů šlo bezpochyby o odměnu víc než symbolickou (zajímavé je, že byť Fučík Trávníčka v dopisech opakovaně prosí, aby si sledoval a připomněl mu, kolik je mu za editorskou práci, přepisy a opisy dlužen, konkrétní částky prakticky nikde nepadnou). Prožíval jsem s nimi leckdy dramatické osudy textů, zejména rukopisných, které se v době prakticky nedostupné reprodukční techniky a současně velmi nespolehlivých poštovních služeb často ztrácely, zpožďovaly, na čemž nesli mnohdy vinu i různí zbrklí badatelé a zájemci o jejich zapůjčení. Přestože žil Fučík v té době v Praze a Trávníček až při slovenských hranicích, nezřídka volili formu osobního předání určitých textů či dokumentů. Korespondence je zároveň zdrojem kritické reflexe díla autorů, jejichž spisy oba pisatelé zpracovávají. Není sice nijak soustavná, jde o občasné zmínky, ale kdokokoli se vážněji zabývá Čepem, Zahradníčkem a Demlem, neměl by tento pramen vynechat. Hodnotící poznámky se týkají i některých současníků a souputníků. Tak například Radovan Zejda, jehož jsem měl možnost krátce osobně poznat a vážím si jej jako regionálního autora a všestranného usilovného pečovatele o literární a vlastivědný odkaz Jaroměřicka a Třebíčska, v dopisech působí jako poněkud amatérský nadšenec. Vladimír Binar jako Fučíkův dost nespolehlivý parťák, k němuž však pisatel chová zvláštní náklonnost a prakticky pokaždé jej něčím omlouvá. Zajímavé zmínky padnou i o Stanislavu Vodičkovi, Janu Kameníkovi a Marcelu Kabátovi. Na vzájemném vztahu obou pisatelů překvapí, že ač vedou korespondenci patnáct roků a o přátelském charakteru jejich vztahu nelze pochybovat, celou dobu si vykají. O to zvláštnější je, že v jednom či dvou dopisech Fučík Trávníčkovi tyká (a není to proto, že by jej peskoval), pak se ovšem opět vrací k vykání. Do toho všeho vzácně, ale o to působivěji probleskují různé osobní trable a potíže, zmínky o zdravotních problémech, pobytech v nemocnici, ale i jedna z nejsilnějších a nejzvláštnějších pasáží, kdy Fučík jen tak mimochodem Trávníčkovi sděluje, že mu zemřela nejmladší, sedmiletá dcera (dopis č. 26). Anebo dopis, kdy Trávníčka konejší a posiluje po smrti jeho otce (č. 78). I proto se vyplatí tuto nenápadnou publikaci číst a editorovi Jiřímu Hrabalovi patří velký dík za to, že vyšla.“... celý text
— V_M

---

Zakopaný pes

„S určitou dávkou humoru se dozvíte, odkud se vzala různá pořekadla, rčení, slova, slovní spojení apod. Některá mají původ v Bibli, některá v antické literatuře... Je to zajímavé čtení. Mně osobně nejvíc vadily ilustrace.“... celý text
— slunicko1958