Česneksmedem komentáře u knih
Nejprve jedna výtka k panu spisovateli. Ve všech knihách, které jsem o Perry Masonovi přečetl, je neustále v naprostém celibátu. Žádná erotika, nic, zero.
Jinak se musím přiznat, že mám tuto sérii moc rád a i tento díl hodnotím dost vysoko.
Tábor, popisovaný v deníku se uskutečnil v roce 1916 ve Vorlovských lesích u Lipnice. Místy je jeho vyprávění docela poetické: „Mlha snesla se až k zemi. Slunce zapadlo, jen trochu růžového zlata chvělo se na západě.“. Popisuje zde celkem 41 táborových dnů a končí opět poeticky, a to statí s názvem „Na poslední hlídce“. Knihu doplňují kresby a fotografie. Na jedné z nich je Wolker se svojí maminkou.
Pokud si uvaříte trošku větší kafe, tak vám to k přečtení tohoto příběhu v pohodě vystačí. Je to sice krátké, ale dobře napsané a svojí pointou i pořádně drsné. Víc vykecat nelze.
Asi to není úplně fér, ale podvědomě srovnávám knihu tohoto mladšího spisovatele s Vondruškou nebo Horákovou. Rozhodně to není špatné, i když těch historických nepřesností či omylů je zde celkem dost. Pokud to nebudete rozebírat do podrobností, tak to není špatné čtení. Je tam ovšem pár jedinců, kteří byli zřejmě děláni ve vaně, a to lepší holt uplavalo… To je samozřejmě nadsázka, protože v té době vany nebyly.
Pokud máte zrovna šťastné a optimistické období, tahle kniha vás posune k normálu. To ale neznamená, že by to bylo špatně napsáno. Hodně mi vadil vztah matky k synovi. Má to sice otevřený konec, ale na ten pohádkový to rozhodně nevypadá. Naštěstí je to docela krátké.
Hlavní postavou příběhu je drogový dealer Vilém Louka (William Lee). Prodej knihy možná zvýšil soud za obscénnost, který nakonec autor vyhrál. Knihu napsal během svého pobytu ve městě Tanger, což je v Maroku. V úvodu píše, že titul navrhl Jack Kerouac. Čtení je obtížné, neboť se jedná o fragmenty, které na sebe často nenavazují. Ten líčený hnus už asi není pro dědka mého věku.
O tom, že pan Bryndza píše zajímavé knihy, není snad pochyb. I tato je čtivá a stránky odsýpají. Dnes už asi nikoho nepřekvapí až poněkud úzkostlivá snaha o hyperkorektnost, takže alespoň jeden z vyšetřovatelů musí být černé pleti, další z vyšetřovatelů má manžela (stejně jako RB) a naopak vyšetřovatelka prohlásí, že by ze své postele ženu nevyhodila. Takže nám už snad zbývá jen někdo, kdo si ještě svým pohlavím není jistý. Erika ze Slovenska je samorost, který knize vždy dodává potřebnou šťávu.
Tak tohle je takový zajímavý erotický hantec, který (po jeho nastudování) můžete použít pro zpestření vašeho dovádění. Začíná se termínem Abatyše, což prý je označení pro bordelmamá a končí se termínem Žít. To má být termín pro zhýralý život. No, u někoho určitě. Doslov napsal Jiří Žák.
(SPOILER) Hned na začátku knihy se objevuje informace k zamyšlení. Po rozpadu SSSR se najednou dostaly do Moskvy ohromné spousty peněz, díky kterým se Moskva začala rapidně měnit. Ono je to ale vlastně logické. Vzniklo 15 „nezávislých“ států, takže část výdajů na jejich kontrolu se mohlo použít v Moskvě. Zajímavé také je, že sem přijelo mnoho západních odborníků, kteří se snažili Rusku opravdu pomoct. Jinak si myslím, že je to kniha, kterou příznivci Moskvy číst ani nebudou, nebo ji označkují jako nepravdivou. Ti z opačného tábora budou kroutit hlavou, až je bude za krkem bolet. Jsou tu takové drobné příklady, jak si polepšit. Například místní policajti občas vymění značku jednosměrné ulice za zákaz vjezdu a pak vybírají svoji rentu. Nebo taková školní akademie, která naučí děvčata klofnout milionáře.
Je to tak dobře napsané, že často lovíte v paměti, co je vlastně fikce a co historický fakt. Jisté postupy uváděné v knize jsme zažili i u nás, a to před víc než třiceti roky. Píše se zde například o úkolu, který si v poválečném Německu Odessa vytkla, a sice znovu proniknout do podnikání, do obchodu a průmyslu. A samozřejmě i do politických a bezpečnostních organizací. Nepřipadá vám to povědomé?
Celkem dvacet šest, více či méně, zajímavých a tajemných příběhů. Některé z nich se v literatuře objevují často, například Marilyn Monroe, Bermudský trojúhelník, Lochneská příšera nebo Tutanchamon. Možná i z tohoto důvodu spíše oceňuji méně známé případy, jako Marguerite Steinheilová nebo Mary Celeste.
Zajímavostí je, že kniha byla vytištěna v Indii. Obsahuje velké množství dobových fotografií. Některé názvy kapitol hovoří za vše. Například: Hlavní město světa Germania nebo Smrt ve vůdcově bunkru. Posledně jmenovaná kapitola obsahuje i jeho plánek. Zajímavé dílko!
Tahle detektivka byla svižná jak ploužák. Nakonec zvítězila Maigretova zarputilost a logika. Nostalgicky jsem si také zavzpomínal na Paříž s vůní pernodu, ve které ještě bylo vše v pořádku...
U této knihy o justici a politice po roce 1950 by dnešní pesimista nejspíše prohlásil: „Spravedlnost? Rozebraná. Není a nebude! To, co bez problémů projde pánovi, kmána semele.“.
Ovšem my naivní optimisté pouze konstatujeme, že se při čtení často zasmějete a bude i erotikuš. Ta absurdní doba je snad pryč a ve stejné podobě už se nevrátí. Opakuji - snad. Tak čtěte a užívejte života!
Další pohodový příběh s Perry Masonem, ve kterém opět ukáže svůj geniální mozek. Námět je už ale dost porostlý mechem – dědictví. V příběhu je jedna dáma, které by měl někdo vysvětlit, že mozek není obočí – nemáš, tak dokreslíš. Velká spokojenost.
Pár knih už jsem od něj přečetl a vždy jsem byl spokojen. To samé mohu s klidem konstatovat u tohoto vlastního životopisu, který je ale tak trochu zvláštní. Dozvíte se velkou spoustu věcí okolo. Hodně je toho z Afriky. Pokud se toužíte dozvědět něco o psaní jeho knih, musíte mít trpělivost a vydržet zhruba do poslední třetiny knihy. Parádní kousek!
„Česneku, nestahovalo se ti hrdlo studem, že čteš takovou hluboce pokleslou literaturu?“, zeptalo se Svědomí.
„Ano, hluboce jsem se styděl, ale když ten název zněl tak zajímavě!“, pípnul Česnek.
„A líbilo se ti to?“, zajímalo Svědomí.
„Bylo to takové trochu jednotvárné, a občas i poněkud smutné.“, konstatoval Česnek.
Vestálka ve dvaceti? Tomu by neuvěřil ani apoštol. Jinak opět hodně dobrá detektivka s Perry Masonem a jeho pomocníky.
Je to jedna velká hromada lásky, nenávisti, mamonu a navíc i dost naivity. Prostě takové oddechové čtení, jehož otevřený konec nabádá k sehnání další knihy.
Chápu, že říct o někom, že je normální, je poněkud fádní a nejasné. Přesto si dovolím konstatovat, že v této knize není normální prakticky nikdo. To teda je sestava! Fakt ale je, že je to dobře napsáno a ti, co mají sklony si při napětí kousat nechty, mohou při čtení této knihy přijít i o část prstů. Možná si, stejně jako já, budete myslet, že pachatel je zcela jasný... Jsou to moc dobří a chytří pisálkové. Na závěr by si dámy měly připravit kapesníček.