lubtich
přečtené 472
Násilí bez předsudků
2009,
Jan Těsnohlídek ml.
"by / to / byla ta / největší báseň / jen // jak to napsat", píše Těsnohlídek v otvírajícím textu knihy poté, co stroze vylíčí prostředí dánského pobřeží. Báseň se zde jeví jako cosi předliterárního, přičemž samotný akt psaní už pouze tuto skutečnost poletující si po světě uzemňuje do slov. A v tom vidím úskalí této poezie o slova tady vlastně moc nejde. Celá řada básní je formulována v třetí osobě množného čísla, čímž se naznačuje nadosobní, generační potenciál výpovědi. Generace, kterou neohrožuje žádná evidentní krize, ale i tak se plahočí v nenaplněných očekávání, trmácí se bez jakéhokoliv ideálu a cyklí se v uondaných stereotypech. Je jakoby po všem, ale zároveň nic není dosáhnuto, všechno uplynulo, ale zároveň se nic nezměnilo. Zároveň je zde zřejmá intence směrem ven - okolní svět je protkán konzumem, povrchností a banalizací prožívání. Těsnohlídkův styl ovšem někdy totéž přejímá, takže se zde předkládají prázdné fráze a ohrané (jakkoliv sugestivní) vztahové scenérie. Na jednu stranu to lze číst způsobem "Na světě je málo věcí v pořádku a ani já mezi ně nepatřím.", jak někde píše Elsa Aids, jako poukázání na to, jak z mileniálů, kteří vyrůstají v neúprosném postsocialistickém prostředí, nemůže vzejít nic jiného, než co je zrodilo. "jsou lemovaný klukama co / s chutí někoho zmlátěj / protože je jinej - / klukama co / s chutí někoho zmlátěj / aby byli jiný", píše se trefně o reprodukovaném maloměstském násilí. Na stranu druhou to čtu i jako manýru - některé motivy se úmorně opakují a morální kýč v některých básní pak dává vyvstat pochybnosti, jestli mám před sebou doopravdy autentickou poezii, nebo naopak vypočítavou věc cílící na city. Velkou část sbírky tvoří chrlivé proudy, které se v krátkých (a skvěle rytmizovaných) sekvencích řetězí a řetězí, které svou těkavostí a neuspořádaností umocňují onen motající se životní pocit. To s sebou nese nemálo balastu, který někdy překračuje únosnou mez tohoto jinak efektivního gesta. Zároveň jej ale lze chápat jako potřebu zaobalit se do slov před nelítostnou skutečností (taky že má sbírka lecjaké autoterapické rysy) či jako snahu najít v proudu řeči přece jenom alespoň "těch pár správnejch slov". Větší problém podle mě tvoří neucelenost stylu - zdálo by se, že je přímý a oproštěný od všemožných cingrlátek, ale ve skutečnosti i Těsnohlídek používá řadu laciných metafor ("měsíc sypal jinovatku do trávy"), které ve výsledku tu nepřikrášlenou syrovost dost podemlývají. Navíc ani přímost nemusí znamenat lhostejnou ledabylost výrazu - patvary typu "jseš", zvláštní užívání znamének (+, & či neustálené pomlčky) nebo náhodně vložený kaligraf dělají z básní, které si jinak zakládají na podobnosti s mluveným jazykem, kočkopsa. Co se mi líbilo: opakovaný zájem nejen o vlastní osud, ale i o okolní občany - kluky z učňáků, přestárlé mamky a naivní holky vycházející základku, jakkoliv to někdy vyznívá barvotiskově, tak tam tu urputnou starost cítím. Pak taky verše, které svou úderností a konkrétností působí, a to silně - "jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky / když se nikdo nedívá --" Jinde se píše, že "armáda kluků ve vytahanejch svetrech / svět nespasí" - to nezestárlo. Naopak až archaicky působí obrazy prostitutek kolem hlavních silnic a partnerské předávání vytisknutých fotek; sbírka vyšla roku 2009 a od té doby bující digitální zkušenost proměnila mnohé. I proto pojímám Násilí bez předsudků spíš jako dokument mileniálského prvního desetiletí či jako styčný bod porevoluční české poezie, než že bych mu uznával sršící estetické kvality. v olomouci mívám náladu rozbít každý druhý okno kolem kterýho projdu jen tak ze zájmu rozbíjet okna (s. 28)... celý text
Denní služba
1958,
Miroslav Holub
Už první báseň je poměrně symptomatická pro ladění celé sbírky - role sazeče, nenápadného pracovníka všedního dne, je zde povznesena z praktického účelu na smysl duchovní a stává se jakýmsi strážcem pravdivosti. Tento náhled poté Holub různými způsoby variuje, ať už pomocí biblických metafor, antických narážek či provázáním každodenní skutečnosti s kosmickými motivy: "V očistci sklepů, / na posledním soudu / stolů kuchyňských / kosmické kvílení masa." Někdy se zde krouží kolem všedního objektu, který je vytržen z běžného vnímání - mucholapka se stává zabijákem, mlýnek na kávu nezastavitelným svědkem lidstva, budík předmětem vyvrhující člověka do živelnosti. Jindy, jak už jsem to naznačil se sazečem, se v básni zjevuje prostý občan provozující obyčejnou činnost (často manuální povolání), neplní ovšem pouze pragmatickou funkci, ale stává se nositelem nadosobního poslání - zahradník jako protektorátní strážce života či beznohý pacient jako symbol životní touhy. A pak taky místa, oproštěná od parádivosti a někdy dokonce zanesená ubohostí, ale vždy ta neúprosná fascinace, snaha zahlédnout v nich něco velkého a přesahujícího; kalná řeka i zapadlý dvorek tu mají čestné místo. To, že Holub dokáže dané prostory, osoby či činnosti zobrazit nekonvenčně, dokládá i fakt, že kdyby čtenář nepřečetl název určité básně, který většinou přímo pojmenovává danou skutečnost, možná by se nebyl tak docela jistý, o čem je řeč. Jasně, určitě to není nejproslulejší sbírka všech dob, občas probleskne nějaký ten morální kýč a některé básně ústí do poměrně sešněrované idylky. Na druhou stranu - vážně musí každá báseň znepokojovat i tísnit? Navíc i takové kusy zde nalezneme, možná spíš nenápadně či bezděčně, ale představa světa, v němž dochází k slovutným objevům, zatímco se "pensisti plouží v parku, / peřiny visí z oken, / nad šedou řadou šedých dní", mi nepřipadá zdaleka jen hledící po kožíšku. Vydání roku 1958 by mohlo implikovat nějaké dozvuky socialistického realismu, ale myslím, že je to spíš fuč - motivy soudružnosti, kolektivity a péče zde navíc mají velmi konkrétní podobu a nejsou zaklesnuté v prázdných frázích či stereotypních obrazech, tak proč nevěřit nečekané blízkosti v ranní tramvaji? Jako důležitý aspekt vnímám ve sbírce také poznání, touhu po něm, ale rovněž nemožnost naplnění. "- stokrát popsán ve všem tisku - / žije ten nejmíň známý druh.", píše autor o člověčině, kterou se zároveň snaží neustále probírat. S tím ladí i gradující vědecká atmosféra textů. Již v prvních dvou oddílech čteme výrazy jako "stratosférickou šálou" či "neklidná plasma lidská", poslední část pak téměř kompletně vymezuje prostor fakultních nemocnic a laboratorních interiérů. I v zdánlivě sterilních místech však Holub nachází hromadu tajemství a poukazuje na pouze matnou hranici mezi exaktními vědami a básnictvím; laboratorní pitva není příliš vzdálená poetickému dobývání, byť se závěr "hledat // a nalézat." může jevit v případě poezie až troufale naivní, tam asi vážně spíš to hledání. Vedle básní prvoplánově pacifistických a těch, které příliš okázale vystavují životní dychtivost, tu stojí i takové, jež zaznamenávají zranitelné momenty bílých sálů, kdy se navzdory neoperovatelnosti touží po letu na měsíc a kdy "znovu po prvé / rodí se člověk." Znamenitá mi připadá báseň "Nemocní budoucnosti", která sice vrší obrazy všemožně možných vynálezů, ale záhy tento technooptimismus sráží třeba nenápadným veršem "Fotocela místo imaginace." Kniha bez vzletných gest - jako motta básní zde fungují úryvky z titulků i Einsteinovy citáty, převážně se nevzhlíží ani nezhlíží: "Netočte krky, korouhvičky!" Náběh na Holubův chirurgicky úsečný styl občas překazí odstavce přeplácané metaforami, mix volného a vázaného verše by šlo rovněž zkrotit, ale myslím na jiná díla 50. let 20. století a Denní služba se nelze jevit jinak než malá pecka. Tak malá, aby ji šlo zahlédnout stejně tak jako drobnosti předkládané v básních. Tramvaj v půl šesté ráno V půl šesté ráno město je kroky zotvíráno a tma se sráží do světel. Plazí se tramvaj plná těl. Tváře půl z noci a půl denní, půl v novinách, půl v nevidění. Pes tašky táhne, tlačí bota. Hrou brzd se trhá anekdota. A jak se starý koráb zmítá, valcíře ruka kořenitá s doktorskou rukou z chlorseptolu za jeden řemen chytnou spolu. O ruce ruka tiše ví v červené arše úmluvy. Pod smirkem dne už jiskří střecha, ta tramvaj svým způsobem spěchá. To by ti v autech nevěřili: ta tramvaj bude první v cíli. Ta tramvaj bude první v cíli. (s. 47-48)... celý text
Židle
1995,
Eugène Ionesco
Takové jemně apokalyptické Čekání na Godota, byť vyústění, že po lidstvu zůstanou vlastně jen hůře identifikovatelné zvuky, se mi jeví poměrně šťastně. Líbí se mi, že téma nedorozumění (všemožné papouškování, destrukce řeči na ozvěny a odštěpky, stereotypní promluvy, zkomolená přísloví, prázdné floskule, ztrácení se ve vlastním domě) lehce proniká i do scénických poznámek, jako by sám Ionesco neměl slovo pevně pod rukama - moře zapomnění, kam herecká dvojice na konci mizí, jako by tu bylo pro všechny.... celý text
O zlém brouku Bramborouku
1950,
Ondřej Sekora
Bezesporu nejroztomilejší dílo české literatury, nicméně mě Sekora neobalamutil, neboť jsem i v jiných jeho knihách fandil krtonožkám, splešťulím a dalším tzv. škůdcům:( Och, kdyby se jim tak povedlo zničit všechnu úrodu našich brambor! To by zajásali: "Splnili jsme úkol, který nám dali páni ze západu. V ČSR nebudou brambory!" (s. 7)... celý text
Poslední cestopisy
2023,
Zofia Bałdyga
Poslední cestopisy se bezesporu vzpírají hladkému čtení, pro mě především tím, že se jedná o poezii, která se nesvazuje celistvostí, natož pointou ("Pointu si musíš vymyslet. Přijít na citlivé místo a kousnout."), která mnohem víc promlouvá než zobrazuje - a já jsem zhýčkaný vizualitou, takže mnohdy tápu a váhám: představuje daná sekvence metaforu, přemítání nebo přece jenom ten obraz? První oddíl Přechodná bydliště s sebou nese zejména téma domova, který se zdaleka nevztahuje jen k rodnému území. Naopak s oním prvotním bydlištěm se zde vede tichý zápas druhá báseň celku přímo evokuje komplikovanost vztahu k němu, když je rodinný dům se zahradou následně pojmenován jako "barák, který nám všem patří." Bałdyga píše chladným stylem s minimem obrazů, takže nedochází k vyvstání nějakého konkrétního prostoru, ale spíš k pečlivému upřesňování náhledu na něj. A i ty obrazy, které se objeví, jsou jaksi smyslově zakrnělé - jako by je musela mluvčí oživit a vydolovat jejich podstatu teprve svým viděním, nikoliv prostým počitkem ("Stará houpačka krčí rameny. Vzduch tomu přihlíží."). Příznačné mi připadá i využití různých ustálených frází, které si většinou k prostoru domova nevážeme - kapesní atlas manuálních prací, územní plán symetrického vyčerpání či podle lékařské zprávy; při čtení básně na straně 16 si připadám skoro jako v sterilní výslechové místnosti maskované za domov. Ale zároveň z těch textů lze cítit jakási příslušnost a účastnost, potřeba neustále se zaobírat možnou blízkostí. Mluví se zde i v množném čísle, byť někdy možná jen proto, aby se odhalila iluze kolektivní identity: "V tomto kraji to takhle děláme, / takhle to tady dělají." Báseň noční hudba na mě působí vskutku zalidněně, ale zároveň tak mlžně a náznakově, s nemožností nahmatat skutečný kontakt: "Něčí prsty porůstají cizí kůží, nesměle zkoušejí, / jestli se průměrné srdce vejde do průměrného mozku." Nebo nahmatat sebe sama. Některé texty mi krapet připomínají nějaký intimní deník - snad je to plynulostí syntaktických celků (jejichž souvislost se však na významové rovině rozplývá), názvy některých textů ("záznam", ostatně i ty titulní cestopisy evokují průběžné zápisky) či monologickými obraty. Takovéto psaní lze pak chápat rovněž jako zabydlování svého druhu - jazyková entita se ve sbírce ostatně s tou prostorovou mnohdy překrývá. "Tato místnost je dopis někomu třetímu.", píše Bałdyga a z prostoru je rázem médium. Činitelem se stávají ostatně i grafické prvky jazyka, které se nevyslovují: "Zbytek noci trávíme spolu v závorkách. / Znakovým jazykem jednáme o prostoru." Možná právě jazyk se stává prostředkem vyrovnávaní s oněmi "pravěkými tahy" rodných míst, přestože to mluvčí může zahnat do ambivalentní situace: "A kdyby ses ztratila, zůstaň stát / uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní." Z básní druhého oddílu již vyprchává stálá esence určitého (byť vágně nekonkrétního) prostoru, texty jsou to fluidnější a nejasnější ve všemožných pohybech a přesunech, když už víme, že andělé našich míst "(c)estují noční dopravou, pobývají v jazyce". Směřuje se zde odněkud někam, jenže co je východ a co vchod? "Jdeme na dlouho procházku do nádražní haly" - už tento verš obsahuje jemný paradox a neurčitost toho, jestli bude docházet k přijíždění, nebo k odjíždění; kde je mezi tím vlastně hranice? Všechny ty přechody jako by implikovaly i jistou nejednoznačnost mluvčí, která se v monolozích dopátrává své identity: "Je krev voděodolná? Jsem já voděodolná? / Kterou sebe myslíš? Za kterou hranicí?" A zase ta potřeba "rozhovořit jazyk", který se opět vměšuje do prostorových úkonů - "Já asi půjdu. Venčit slovesa pohybu (...)" -, přičemž někdy dokonce není možné ani rozpoznat, zdali je řeč o jazyku, či o prostoru: "Dejme šanci i zkratkám." Hranice je zkrátka rozpitá. Poslední oddíl má plně putující charakter - některé básně jsou věnovány i určitým městům, jejíž hranice mluvčí ohledává, zároveň se zde deklaruje neoddanost žádnému konkrétnímu místu: "Nechci, aby mi střecha nad hlavou kradla oblohu. Teď ne." Postupně zde graduje podíl přírodních procesů, které jsou jaksi napůl personifikovány, díky čemuž si uchovávají svou specifičnost a zároveň je jim umožněno být docela formujícím činitelem: "I přívalový déšť by možná chtěl někam přejít / suchou nohou. Vyprávěl o tom vodopád. / Šuměl o tom, že žádný druh tu není na dlouho." V básni putování soukromého měsíce pak vyjadřování subjektu v ich-formě zcela mizí, jako by se mluvčí rozhodla dát prostor/hlas i jiným trasám, když už se do jazyka (možná) zabydlela. Sbírku zakončuje verš "Vodopád spolkl moje dávné jméno, aby je vrátil půdě." - a je hledání na konci, nebo na začátku? Ale možná jen obzvlášť nadinterpretuju a míjím. Každopádně: radost číst. prohlídka města pro město H. Interpretovat nestačí. Polehčující okolnosti neuznáváme. Překročení hranice považujeme za trestné. Prostor se odmítá vyjadřovat, jen mě mlčky bere do náruče. Mapy a pověsti intrikují, jiná cesta není. Probíhám opuštěnou porodnici. Obsazená čára skrz okupovaný střed. Chystala ses k periferiím? Překračování plynulých hranic považujeme za trestné. Polootevřené branky prohlašujeme za zavřené. Vysoké obrubníky střeží divoké zahrady, zahradnice volají o pomoc. (s. 43)... celý text
V závalu: sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty
2020,
Petr Hruška
Suverénní (ale chvílemi taky velmi morálně razantní a postojově neoblomné, což s hodnotami, které Hruška ve svých textech proklamuje - nejasnost, tajemnost, pochyby, nerozumění, neuchopitelnost, mnohoznačnost - působí krapet paradoxně, jako by politická rovina neumožňovala "poetické" čtení!). Nejúchvatnější texty: Mezi potravou a noclehem - legendární odstavce o touze po nenadálém vystoupení z vlaku, o pozorování strnulé zvěře a mimoděk taky shrnutí toho, co je na poezii tak nenápadně subversivní; celé věty vybízející k vypsání. Katedrála - próza o šplhání po lešení na katedrálu, hořko-milostný pohled na Ostravu, prostor k podnájmu. Právě "rostou lesy" - jen prostá radost z hub a jejich názvů, a tak to stačí! Výročí, kterému jsem se chtěl vyhnout - ambivalentní vztah ke Kainarovi vystihnut nesmírně subtilně, připojena zrovna i (má nejoblíbenější) báseň Vycpávač. Myši poezie a Radost - nacházení básnickosti v atlasech hub a regionálních pamětech. Dálniční jazyk - jazyk jako entita určována typem cesty, žasnutí nad pojmenováním, nad klikacením; nechat se navést okreskou. Věty zaťaté do hlavy: "...už nemluví, jenom říká verše." "V Ostravě, ze které se tak obtížně posílají pohlednice." "Svalnaté mužské paže, zbytečně silné, neboť zdvihají jen hebkost malých koťat." "Člověk pustí rádio a vstoupí náhle, nečekaně doprostřed promluvy, neví, kdo mluví, ani jak vypadá, a ztrácí tak na chvíli předpojatost."... celý text
Dny plné usínání
2016,
Jakub Řehák
Řehákovo básnické vidění je plné touhy a úžasu, verše se (někdy však monotónně) valí, energie neustává - a to navzdory tomu, že se zde sleduje svět ve svých proměnách. Všechno se jeví jako změněné od původního stavu, všemožné (sešlé, oprýskané, prošlé, zaprášené, zrezivělé, rozmočené) objekty ztrácí svou funkci, a přesto zůstávají předmětem fascinace. O "funkčnost" světa asi Řehákovi předně nejde, byť ty ubíhající dny lze číst určitě i s ohledem na postupující globalizaci: "Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skřínky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny." Minulost však sehrává ve sbírce i roli činitele, který nutně utváří představu o prostoru, když se "přítomné město" vytváří i skrze minulé děje. Subjekt je ve sbírce plně zapuštěn do univerza ("Okamžik nelze odečíst od nás samotných."), prodírá se mezi absurdními hlídači padajícího sněhu, obchodních zástupců s mimozemskou krví, úřednicemi Ministerstva jitra a dalšími bizarními postavami. Řehák je na ulici jako doma - a to vskutku, v básních se tu a tam prolamuje hranice mezi soukromým a veřejným, třeba když "město zavíralo v pět hodin" a je třeba "navštívit domácí kabinety ". Několik interiérových básní, v nichž se rozvíjí motivy nemoci a izolace, působí až dusivým dojmem; subjekt, který se "účastní procedury dýchání města", náhle kvůli nemožnosti kontaktu s vnějším světem náhle střídá zoufalství a nechuť za touhu. A v takovém stavu je vítána i pouhá vyslankyně vzduchu. Ta tužba po obklopení okolím a přitom - je to svět tak divoký a snad nebezpečný, kde nastává "hodina policejních psů", kde číhají agenti a kde sebemenší pohyb nutně působí neuroticky; člověk se chvílemi cítí skoro jak v nějaké žánrově pokleslé literatuře, slovy ovšem ne. Dochází zde k smyslové smršti, všechno je tak fyziologicky citelné, všemožné synestezie umožňují pocítit nepředstavitelné. Řehákova poetika chvílemi připomíná zběsilé filmové záběry, ale o příběh tu nejde, spíš o vršící dávku zasáhnuvších postřehů: "Zvuk od budovy porodnice, / tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / rozmačkanou plechovku." Když se v první básni píše o "pojmech v čistém vzduchu", čtu to trochu jako odmítnutí abstraktních sousloví, jako příklon k co nejkonkrétnější skutečnosti - vždyť se v básních míhají pražské reálie a ostatně i vysvětlivky odkazují k přímé inspiraci od nejrůznějších básníků, filmů a událostí. Ale autor samozřejmě není nějaký kronikář metropole, tady jde o vidění, tady se skutečnost přetváří do nekonvenčních tvarů. Kromě již uvedených groteskních figurek, skrz něž se Řehák současnému světu možná trochu směje, se v básních vyskytují taky hromady žen, prostřednictvím nichž dostává tato lyrika i erotický náboj, někdy společně s poměrně objektifikujícími a voyerskými konturami. Na druhou stranu je tato rovina často sebeironicky shazována ("Pomýšlel jsi na revoluci, ale přibral si na váze."), případně se naznačuje její unikavost a bizarnost. Ženy jsou povrchně obdivovány a tvrdě se zadírají do hlavy, přičemž se tato perspektiva překlápí do neútěšné situace subjektu: "(...) léto, kdy pod každou ulicí jsem cítil tvoje paty. / Ještě jednou jsem tě potkal v metru na Náměstí míru, / ale ani jsi nevěděla, kdo jsem." V poslední básni se objevují tezovité deklamace Řehákova pojetí poezie, třeba když ironizuje počínání angažovaných studentů a dodává: "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol." Jako by to bylo v rozporu! A přitom v předchozích textech to autor naplňuje, akorát nekomentuje takto jednoznačně, třeba báseň Dojmy z Vršovic je doopravdy krásná - cykličnost všedních dnů se v ní prolíná s vědomím konce, což vytváří fascinující napětí: "Planety usedají na neviditelné potrubí, / auta se potápí v poledním žáru. / Dny začínají sestupem do schodů, / končí jízdou do vyšších pater domu." Nevím, nakolik si užívám celek sbírky tak jako jednotlivé básně (někdy spíš verše), přece jenom se jedná o poměrně různorodou skrumáž bez oddílů, v níž se střídají dlouhatánské skladby, malé básně v próze i oslavné texty napodobující beatnickou poetiku. I tak jsou pro mě Řehákovy verše zdrojem nesmírného čtenářského blaha - je to jízda, kterou si dopřávám opakovaně, a pokaždé se zahryzne jiný a jiný detail. Nepozornost V neděli vcházíme do vestibulu kina a já zapomínám, na polibek, co se vysypal z horních lóží. Myslel jsem na to, jak ses na kluzišti uhodila do hlavy. Odvětilas: strašně to bolí, ale lebky jsou z papírových vlnovek, nemůžou se rozbít. (...) Řekla jsi: velké dny jsou jako velké boty, propadáváš skrze ně, jsi jenom zvířátko, co si potřebuje odpočinout od kostí. (s. 57)... celý text
Anděl
2017,
Jáchym Topol
Na jednu stranu poměrně jasně ukotvené - Anděl, který sice trochu víc zaplnily korporace a jiná strašidla, ale stále si zachovává takovou hemžící obejdovskou atmosféru, a i dobové reálie, kromě zjevných narážek na léta "probíjení" i přesný rok 1997, jako by Topol ukazoval, haha to je strašný, ale vás to ještě čeká (kniha vyšla v prvním vydání v roce 1995). Na stranu druhou se tam míhají pasáže časově naprosto vykloubené - fantasmagorická pařížská vidění, všemožné novodobé mytologie (vstup do metra jako "jáma") a nakonec i onen motiv poslední ingredience vytváří spíš mytický obraz Prahy než snahu o věrohodný záznam. Jasně - alkohol, násilí a bída, ale nakonec mi tahle obsahová stránka nepřišla až tak dominantní. Důležitější se mi jeví předkládaná perspektiva, ať už tím provázejícím prvkem krvavého vidění ("nebe nad Andělem bylo rudé"), které je překonáno přivyknutím (smířením, prohlédnutím?), či spíš nenápadně vyjádřené pohlížení hlavní postavy, směřující za jakýmsi blahem, přičemž samotná motivace je spíš zastřená - hlavně se nějak vykouňat ze světa, který je před rozkladem, nebo se tak přinejmenším jeví (ostatně závěrečná scéna tuhle představu velmi umocňuje). Jazyk nějak tak ležérně konstruovaný, s neznačenou přímou řečí a sklouzávající k hovorovosti, ale zároveň přesně tesaný v krátkých sekvencích. Obecně mi připadá, že se Anděl rozkládá na více zvláštních opozicích. Některé pasáže působí vyloženě upachtěně, takové ledabylé voukounění po nonstopech a bufetech, bizarní rozjíždění devadesátkových byznysů a náboženství v takových formách, které svádí spíš k úsměšku (ale pasáž o umisťování soch Znamení na parkové periferie je mistrovská, úvodní scéna z kostela jakbysmet). A tyhle tlumené části zase protínají opojně fantasmagorické drogové jízdy z bytových laboratoří, velmi naturalisticky líčené násilí (a obecně všechny smyslové orgány vypravěče působí napnutě) a neustálá oscilace mezi sebezáchovnou izolací a svévolným nacházím "starých známých". Nevím, jestli je Anděl hvězdné dílo devadesátých let, ale za všechnu tu lidskou specifičnost a nespořádanost musím říct, že je to krásné, "a říkám to velkejma písmenama". (Možná křečovitá paralela, nicméně: trochu takové devadesátkové Přípravy na všechno od Elsy Aids - očekávání krize, která již nastala, pražská lokalizace, protkání básněmi, cit pro okrajovost, úsečné členění; avšak tam, kde je Aids chladně konkrétní, je Topol spíš vypjatě senzitivní.) Když nemohl spát, poslouchal ty zvuky světlíku, to, co tam bublalo, slyšel ty jejich rádia, ty nájemnický splachovací turnaje, slyšel zvracet opilce a slyšet ženský pláč a slyšel ječet puberťačku a byla slyšet krev, jak chlístá z mísy, a slyšel kašel měnící se v chropot. Zvuky šly světlíkem stejně jako kyselý páry z vařičů a mazlavý noční vedro z teplometů, co tam měli na černo. Slyšel i cítil, co k němu šlo světlíkem ze všech těch lidí, když v noci zhasínali světla domu, jedno po druhém, a temnota šla až k němu. Ale taky, a to snad skrz zdi, cítil z lidé stoupat světlo, jeho stopu, neznámou látku, tu nesmírně silnou tajemnou ingredienci, která dělá život životem, cítil ji a tma všude okolo byla hustá a vražedná, ale temnota ty lidi nepohltila. Ani jeho ne. (s. 107)... celý text
Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky
2022,
Elena Pecenová
Už název mi implikoval dva rysy, které se posléze skutečnosti rozvinuly: zaprvé fakt, že digitální zkušenost proměnila naše (i "mimodigitální") vnímání světa, zadruhé jistou cykličnost - opakování pohledu, který se snaží ve vlně podnětů zorientovat. Pozici mluvčí v prvním oddíle si představuju tak, že se jedná o tasemnici, která obratně prolézá orgány. Tento vnitrotělní pohled umožňuje pomocí odměřeně deskriptivního jazyka ohmatávat tělesnost velmi specifickým způsob. Smyslové jevy nabývají hmotný charakter ("pátrám po místě / ve kterém je zavřený sluch", "ale tvůj tep jsem viděla jinde"), ale zároveň zde dochází k rozmazávání hranic identity - tělo se jeví jako fluidní a rozkouskované. Vlastně mi básně z tohoto oddílu samy o sobě nepřipadají bůhvíjak fantastické, ale z hlediska vývoje sbírky je podle mě jeho zařazení zcela na místě - už tady je zpochybňována pevná pozice jedince, a to ještě nezavítal do digitálních zákoutí. I druhý oddíl vychází ze zvláštní perspektivy - "když se vracím na začátek / nacházím svou matku jako dítě / dlouho mluvím jejím jazykem", píše se v úvodní poznámce pod čarou. Právě tento pseudoparatext doprávazející každou báseň mnohdy "hlavní" útvar přebíjí. Dochází zde k jakémusi rozdvojení "těhotného" těla - odlišný charakter každé části vede k různým rozporům a posunům: "vyslovení obrovského zavalitého těla / které se najednou pohne / tebou". Třetí oddíl s bezvadným názvem "Poslední lovesong z muzikálu náhod" se již zanořuje do digitálních sfér. "v každém záhybu mého obličeje / se napojuje obličej někoho jiného", píše Pecenová v první básni a je jasné, že identita zde bude nabývat méně a méně samozřejmé podoby. Jasně, ražení těchto básní je veskrze milostné, ale občas není tak docela jasné, jestli spíš nepromlouvá nějaký algoritmus než osoba: "chci vidět to překvapení / až zjistíš, že vidím / jak nohama svíráš / kus kabelu od nabíječky". Nikdy se zde ale nepadá k doslovnému moralizovaní - nepřipadá mi ani, že by docházelo k výraznému odcizení, tužbu po blízkosti lze z básní určitě vyčíst, jen možná dochází k přiznání, že intimita po vstupu do digitálního prostředí dostává zcela novou podobu, širší a trochu víc při ruce. Dále se zde pracuje s vědomím, že stejně jako např. rodné místo či historická památka obsahuje digitální prostor vrstvy minulých dějů: "žiju pouze historií / i pole, která nejsou aktivní / jsou stále součástí obsahu". Napětí a nejasnou hranici mezi prostorovou dimenzí digitálního a nedigitálního ("v mém světě za mnou běžíš obráceně / i když nevíš, jak vypadám") trochu oslabují básně, které jmenují názvy určitých sítí a platforem. Zároveň tyto texty, čerpající z konkrétnější skutečnosti, umožňují nahlédnout naše počínání v názorné podobě a odkrýt jeho naivní poťouchlost (vlastně bych se nebál tyhle texty označit za docela humorné). Třeba když se o koupi bot z facebookových reklam poháněných algoritmem hovoří jako o "osudu" či zadřené vzpomínce, nebo když se na základě všedního proplouvání pornhubem rekonstruuje lidská identita. Spíš než o depersonalizaci zde možná kráčí o neustálou zprostředkovanost, nemožnost dopátrat se čehokoliv původního: "někdo ji do mě zanese, uloží / a následně přeloží / do jazyka / který neznám". Následný "pošťácký" oddíl čtenáře zavádí do zacykleného světa, kde z něčeho plyne to samé, kde člověk trackuje pohyb jednoho a zároveň se stává sledovaným objektem pro jiného. A zase rozpory: mezi mírou pohybu "v" a "mimo" ("tikám v palci / měním adresu doručení") či mezi časovou rovinou ("chci zůstat, jaká budu"). Nápaditě se zde pracuje (jako ostatně v každém oddílu) s vizuální stránkou - básni je přikládán i vizuální ráz, když se v knize rozkládají i kusy, které se zkrátka nenačetly. Poslední oddíl je zaručeně pinákl sbírky - jen tři básně, ale každá má říz (akorát jsem řádně zmatený z motivu auta, který má pro sbírku zřejmě poměrně určující roli, ale spíš u něj tápu). Člověk se zde uvnitř konverzačních aktů rozmazává do tvarů digitálních mechanismů a pohybů ("vrníš se mi v kapse"), graduje nesoulad mezi úkony ("scrolluješ směrem dolů / tedy nahoru") a intimita nemá pouze přítomnou povahu, ale důraz je kladen i na její absorbovanost v minulých jednáních. Když jsem tu sbírku viděl poprvé, měl jsem z ní až jakýsi mimogalaktický pocit (a byl to pitomý pocit) - ta nezvyklá fialová, svérázná grafika, ořízka - jako by se v ní mělo odehrává něco zcela nekonvenčního a neznámého. Ale ne, nekonvenční je jen předkládaná perspektiva. Obsah je až moc dobře známý. Vlastně civilní lyrika, rozehrána do té nejvyšší možné míry. 0 z preferencí tvého premium na pornhubu vygeneruji stvoření tak děsivé že při pohledu na něj budeš chtít umřít rozeber ho a společně ho sestrojíme znovu vím, že jsi nesmělý když váháš kliknout na profil ženy, která se ti líbí (s. 74)... celý text
Modrá agáve
2022,
Petr Borkovec
Když si prohlížím koláže Kukovičové, vzpomenu si na obludný samorost, který měla babička v zimní zahradě - vždycky mě vylekal, já zaskočil za roh a pak jsem se k němu opět zkoumavě vrátil. Listuju a je to skoro to samé. Všechny ty mimikry - tady může být kdeco kdečím a naopak. Výstřižky z pobledlých normalizačních příruček botaniky (tak si alespoň původ materiálu představuju) vytvářejí skutečnosti, u nichž si nikdy nejsem jistý. Vždycky tak tři až čtyři bytosti naráz, pak sjedu očima k doprovázející větě a hned se to hemží dalšími. Kareta (?) z monstery (?) si mě získala nejvíc. A ty doprovázející věty gnómického charakteru jsou taky výstřižky, a to z Borkovcových básní. Jedná se o takovou soft verzi Herbáře k čemusi horšímu - hromada jazykového dovádění, neobratného tápání po výrazu, taky dost poťouchlých a imaginativních veršů a matoucích signálů ("Když ti říkám, že musíme ven, / zatáhni závěs.") Z cílové skupiny skupiny (12 až 18 let) jsem už vyšel, ale uzmu a čtu toto: bestiář a herbář dohromady, bestherbář zvídavosti. z mých misek Všechny stromy jsou plaché, nechtějí mě potkat, mizejí v trávě, když se blížím, tak jako hadi. Všechny můry jsou krotké, jedí z mých misek a vítají mě, když se blížím, tak jako kdysi ty.... celý text
Maminka
1990,
Jaroslav Seifert
Taková patriarchální idylka, ale myslel to určitě hezky. Obraz květin v skleničce od hořčice je bezkonkurenčně nejlepší pasáž.
Zbabělé zápisky z ukrajinské války
2023,
Adéla Knapová
Kamenem úrazu se pro mě stává druhové zařazení této knihy: obálka hlásí prózu, v čem ale její fiktivnost vězí? Stylizace je - jak naznačuje i titul - spíš dokumentární, což umocňuje i skutečnost, že text je vskutku psaný nějak tak horkou jehlou, byť retrospektivně. Všechnu tu neuspořádanost a občasnou stylistickou neohrabanost (některé pasáže i výrazy se opakují) bych chápal, kdyby kniha měla doopravdy sloužit jako autentický dokument výjezdu na Ukrajinu. Jenže v případě prózy očekávám, že to zkrátka k něčemu bude směřovat, že bude její tvar mnohem ucelenější a nedostanou se mi jen trochu zbrklé záznamy. Připadal reportážní výjezd Knapové málo šokující a senzační, že jej musela přibarvit a označení fikce tak představuje jistou obranu před případnými nesrovnalostmi? Kdo ví. Aspekty, které se jeví smyšleně, mi ale moc funkční nepřipadají - například výskyt dvou trans žen jako by jen umožňoval vypravěčce se nad někým morálně povýšit, protože její motivace je ušlechtilejší, případně produkoval různé "problémky", které cestu zatraktivňují. Důležitým aspektem knih, v nichž se vstupuje na neznámé území, by podle mě měla být reflexe vlastní pozice, z které vypravěčka/autorka dané události zaznamenává, kor když se jedná ještě o tak nedávné děje. Ne že by tohle v knize Knapové úplně absentovalo, ale má to bohužel spíš podobu jakéhosi sebestředného budování vlastního obrazu - třeba když vypravěčka nápadně upozorňuje na to, jak je její stájový deník "slovutný" (a zase ta vazba na mimoliterární skutečnosti - vybaví se mi Reflex a ona slovutnost má hned spíš nádech parodie), jak jí píšou hromady uživatelů a její zprávy hltají "stotisíce lidí". Jindy se zase staví do role morálního soudce, který vede bohužel jen povrchní úvahy o vlivu sociálních sítí a o tom, jak je člověk "nejubožejší ze všech zvířat". Tahle vrstva intimního deníku bohužel knihu hodně podráží, včetně různých průpovídek a frází v závorkách, které zbytečně zahlcují odstavce. Až v druhé polovině knihy jako by se vypravěčka dostávala k pořádnější reflexi svého postavení, byť to často dělá poněkud tezovitě a s obsedantní potřebou zdůrazňovat svoji "zbabělost". Naopak chvíle, kdy se dostává do styku s místními lidmi a na základě reakcí se nepřímo dozvídá svou perspektivu, patří k tomu nejvydařenějšímu z díla. Obecně by se dalo říct, že fascinující se kniha stává v momentech, kdy vypravěčka dává prostor lidem a dění se vymyká z kontroly jejích představ. Když se zkrátka neví, není co říct a ona nemá zapotřebí oplývat obecnými moudry. Vznikají pak rozporuplné, nejednoznačné okamžiky -třeba rozpačité události na ubytovně v Lvově nebo snaha dopřát uprchlíkům omezený počet teplých míst v autě. Takové momenty jsou mnohem víc "nekorektní" než zřejmá pseudonekorektnost plynoucí z různých jadrných výrazů v kabině auta (následné závorkové dodatky o tom, že si zkrátka vypravěčka dané slovo - například "posrat", hrozná sprostota! - nemohla odpustit, pak tu syrovou stylizaci navíc spíš shazují). Zejména stylizace trans žen do naivních a připitomělých slečen, které jedou na Ukrajinu sbírat followery na instagramu, mi připadá dost nešťastná. Rozumím snad snaze ukázat jistou západní pohodlnost a odstřižení od jádra problému, ale v této formě to má spíš karikaturní ráz, který vytváří akorát vyjasněnou binární opozici. Ani obzor vyprávění mi nepřipadá příliš široký. Snad s výjimkou postřehů o situaci zvířat během války nedochází v knize k propojování souvislostí, přitom se to několikrát vyloženě nabízí. Když místní obyvatelé vypravěčce neustále sdělují, jak "kdosi v rodině pracoval v Česku", tak se mi hned vyjevuje paralela mezi tím, jak se mnozí čeští občané k Ukrajincům chovali před vypuknutím války, když docházelo (a stále dochází) k tichému vykořisťování v podobě nekonečných směn načerno, a jak náhle (naoko) přeřadili. Tohle ale vypravěčka bohužel ignoruje a lamentaci směřuje spíš na chabý sortiment hotelových snídaní a na tvrdé odsudky těch, co přítomnost války popírají - aniž by se zabývala tím, odkud jejich představy vyvěrají. Výprava "holky z Československa", jak ji častují místní, tak nakonec přináší pár zajímavých pasáží, ale zejména hromadu intimního balastu, který by bylo potřeba mnohem pečlivěji protřídit.... celý text
Dům daleko
1968,
Věra Linhartová
Prózy s vyrvanou kostrou děje, maximálně fluidní; pevné body ihned mizí a spouštějí řetězce úvah a obrazů, domněnek a nejistot. V textech Linhartové se znejišťuje leccos, ale nejvýrazněji zřejmě schopnost slovy vyjádřit něco úplného, kompletního. Už v titulní próze převažují krátké, jakoby usekané věty, jejichž souvztažnost není vždy úplně zřejmá, významově spojitelná do kompaktního celku odstavce. Jindy se tu vyloženě lapá po slovech - a když slova nepřichází, je nutno vytvořit si vlastní ("neje spásmění") nebo přejít do jiného jazyka. Řeč se svíjí pod rukama tak, že i syntaktické vazby si dělají svoje, čímž najednou prosvítá nedostatečnost jejich pravidel. Chvílemi z proudu subjekt vyvstává, aby příměji tematizoval akt samotného psaní, ale záhy jsou nastolené teze opět spláchnuty: "Zdají-li se být věci stejné, patrně tedy nutno se probdít k jiným očím." (Nebo k fasetovanému oku včely.) Dalším způsobem, kterým je řeč transformována k dokonalejšímu (ale stále nedostatečnému) tvaru, jsou nezvykle užité negace; například dvojitá negace ("zdi mříže neneprostupné") má sice blízko k prvotnímu tvaru, ale není již vzhledem k jedné proměně tento stav již nenavratitelný? Próza následující jako by byla skeptická i vůči klasickému grafickému členění - mezi slovy vznikají mezery a jednotlivé části tak dostávají i výtvarný charakter. Nejvýrazněji zde vyvstává prostorový aspekt - tápání po hranicích i nekonečnosti, snaha vymezit si svůj racionální katastr světa, který se však záhy rozpadá. Mnohost (čili fragmentární prostorové částečky řeči) se hrne tak, že není možné ji smysluplně uchopit, přestože úvahové celky na stránkách jednotnou linku mají. Konvenčnost dějů podrývají i další aspekty: v jedné básni se dynamickým impulsem stává prázdno ("nezachytitelný nezasažitelný původce"), jinde Linhartová pokouší zdánlivě protikladné významy slov ("Třebaže na první pohled vypadá jako tříšť jeho vnitřní vazba je pevná trvale proměnlivá") nebo jejich použitelnost obhajuje nikoliv sdělností či ozdobností, ale prostou silou. Jasno však není nikde. Pluralitu ještě umocňuje proměňující gramatická osoba - jako by docházelo k jakémusi vnitřnímu sváru, kdy na jedné straně je něco postulováno, ale vyjádřením v odlišném rodě/čísle/osobě je totéž náhle shazováno. Poslední oddíl pak vytváří jakýsi dojem prostorovosti tím, že vnitřní představy "vtahuje" ven, do tekutého univerza. Geometrické pojímání světa se v cuku letu mění v imaginativní výjevy: "Zakroužím-li však rukou ve vzduchu, vznikne hliněný nádoba, snad hrnec nebo mísa: fictile. Opatrně ji kladu na stůl. Z kouřící vody lovím jednu škebli po druhé. Nabízím kolem stolu. Jsme spokojeni, jíme." Zase se tu nad ledasčím pochybuje, byť už vzhledem k předcházejícím oddílům, které mlžily rovněž o sto šest, nemá neustálé znejišťování takovou údernost a když Linhartová píše "To je moje jediná starost: hovořit jasně.", je docela jasné, že se tahle teze co by dup rozplyne. Z celého díla je pak vyvozován jediný zisk: netrpělivost. To se jeví jako nepříliš nadějná vyhlídka, ale možná právě princip netrpělivosti je pro sbírku určující: cukavé myšlení, které sice k žádnému cíli nevede, ale nutí čtenáře probádat kdejaký kout. Ano ale však právě toto jsou ty chvíle kdy tě už téměř ani nevidím a zjišťuji s ne- omylnou přesností že tě doopravdy ne- znám Prohrabuju se náměsíčně tmou v níž se rozsýpají lastury hlemýždi ježovky Stříká sem pěna se hřbetů vln usazuje se v písku svod špíny Drobnohledná mnohost se na mne hrne ze všech stran uhýbá všemi směry ro- zestupuje se před uchopením Nesmyslně se veselím ale pročpak by ne trochu té radosti i když je dětinná Zcela určitě nemá svůj původ v důvodu ale v pod- mořských korálech Kladou tuhý odpor nepřejí si být vymýceny Nedokona- lost ano jenom tou se k tobě dobírám naprostá nedokonalost je moje nejvlast- nější cesta (s. 47)... celý text
Lazarská v zimě a jiné básně
2023,
Elsa Aids
https://www.iliteratura.cz/clanek/46608-aids-elsa-lazarska-v-zime-a-jine-basne
