Poslední cestopisy přehled

03.12.2023

Autorku jsem slyšel předčítat básně z této sbírky na jedné besedě, což mě zlákalo k tomu, abych si po čase knížku pořídil a přečetl jako celek. Poezie je to bezesporu kvalitní a zaujme především stoupence reflexivně-analytického básnění. Autorka si zaslouží obdiv, jak skvěle vládne českým jazykem a jak hluboce je schopna jej vnímat a upotřebit - není to překlad, ale sbírka opravdu napsaná česky (po několika sbírkách vydaných v autorčině rodné polštině). Zaskřípalo to snad jen na dvou třech místech, ale to jde na vrub redaktora knihy, který se měl v součinnosti s básnířkou přičinit o úpravu. A samozřejmě ani tam nemohu vyloučit, že šlo o záměr (ovšem pokud ano, pak podle mě nešťastný).

Moc rád bych knihu hodnotil výš, ale mám s ní určitou individuální potíž: Jakkoli se mi autorský přednes básní líbil a měl jsem pocit, že mě to osloví, kniha samotná mě nevtáhla. Není obvyklé prohlašovat něco takového o básnické sbírce, ale byla jednoduše nečtivá. Kýženou vlastností poezie je pro mne mj. to, že po přečtení jednoho verše mám chuť přejít na verš další, zajímá mě, co se v básni "bude dít" dál, kam se to vyvine a posune. Odráží se v tom i jistá touha po dynamice, spění k závěru, vrcholu básně. A platí to i pro náročnou poezii a pochopitelně to nemyslím doslovně, jako že bych všude očekával prvoplánovou pointu, syntezi, nějaké poselství... Jedná se mi o závěr v pravý čas a/nebo v podobě, díky níž bude celá báseň rezonovat.

To v Posledních cestopisech bohužel nenacházím. Přestože jsem většinu básní četl víckrát, jako celek ve mně v podstatě žádná z nich neutkvěla. Obrazy, reflexe, postřehy či obraty se tam vyskytovaly trefné a působivé, ale mnohokrát jsem měl pocit, že kdyby báseň v určitém místě skončila, nic by se nestalo, ba by dokonce možná byla i lepší, než když tam následovalo třeba dalších čtyři pět veršů. Snad jsme se jen s autorkou fatálně minuli a já ty básně nedovedu pojmout v jejich celku, patřičně intelektuálně či emocionálně uchopit. Bude to jistě i tím, že je sbírka téměř zcela prosta méličnosti. A nejde o to, že není rýmovaná ani zvukomalebná, ale nemá žádný rytmus, žádnou vnitřní hudbu, kterou nacházíme mnohdy i v próze (a ne nutně jen próze poetické). Jako by to bylo porcováno a řazeno za sebe jaksi překotně, a to nikoli ve smyslu zbrklé nepromyšlenosti, nýbrž velmi malé vzájemné provázanosti, potažmo provázanosti jen hodně těžko průhledné. Jako by spolu jednotlivé úseky básní, ba zpravidla i jednotlivých veršů nesouvisely nebo přesněji: neladily. Snad je v tom nakonec přece jen snížený cit pro češtinu, jazyk pro básnířku přese všechno nějak druhý, cizí. Nebo rozdílnost poetických tradic (polská reflexivnější, česká méličtější). Anebo prostě jen autorčin specifický tvůrčí naturel, na který se mi nedaří uvyknout. Budu to ale ještě zkoušet, myslím, že ke sbírce se začas vrátím.

Příkladem a ukázkou budiž bezejmenná báseň ze s. 38:

Pravidelně podvádím své rodné město s periferií bývalých říší.
Nikdo by to do nich neřekl a ony taky ne, už ne,
ani jedním přecitlivělým jazykem vytrženým zpod kůže a zašitým v půdě.
Divoké leukocyty pořád naslouchají, stále neslyší.

Myslíš, že místa, která máme rádi, po nás taky touží? Šťastný návrat
hraje šachy s nezdvořilým sousedem. Kdo vyhraje, ten má kam
pověsit klobouk. Ještě pořád mám kam odejít, říkám si.
Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.