Poslední cestopisy
Zofia Bałdyga
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/518419/bmid_posledni-cestopisy-mHB-518419.jpg
4
24
24
Zofia Bałdyga je v jazyce přítomna tak jako v prostoru, tedy nahodile. Vždy má vztah k místu, ten však není určený státními hranicemi, byť by tím místem byl rodný dům a jazykem mateřština. Její verše vytrhávají věcný i symbolický kontext ze světa a shromažďují jej kolem sebe, kolem nás. Je intimita cizí, nebo naše?
Přidat komentář
Víceméně to vystihl kolega V_M. Zároveň je tu jistý protipól a velmi dobrý příspěvek kolegy lubticha, který (a je to moje dojmologie) svou veskrze pozitivně laděnou kritikou vystihuje pro mě ty hlavní nedostatky Posledního cestopisu. Na první dojem zaujme Baldyga neotřelým stylem psaní, který se jako by vzpouzí jakémukoliv zaškatulkování. Bohužel je to jen dojem, nebo přesněji: měl jsem ten dojem. Ve výsledku se totiž jedná o takové dost halabala psaní, spousta útržků třebas i zajímavých a neotřelých, ale poskládáno je to tak nějak prapodivně. I to by přece mohla být definice současné poezie, mohl by někdo namítnout. To jistě, ale mě tenhle styl psaní přijde tak nějak zaumně nijaký nebo spíš nic neříkající. Kdybych to měl nějak zemitě popsat pár slovy: neurazí, nenadchne. Je to často jen takové pěkné víření slov. Ale zároveň mám pochopení pro ty, jimž se Poslední cestopis líbí. A nějak skrytě a skorem trpitelsky bych chtěl, aby se mi tahle poezie taky líbila. No, nelíbí.
Autorku jsem slyšel předčítat básně z této sbírky na jedné besedě, což mě zlákalo k tomu, abych si po čase knížku pořídil a přečetl jako celek. Poezie je to bezesporu kvalitní a zaujme především stoupence reflexivně-analytického básnění. Autorka si zaslouží obdiv, jak skvěle vládne českým jazykem a jak hluboce je schopna jej vnímat a upotřebit - není to překlad, ale sbírka opravdu napsaná česky (po několika sbírkách vydaných v autorčině rodné polštině). Zaskřípalo to snad jen na dvou třech místech, ale to jde na vrub redaktora knihy, který se měl v součinnosti s básnířkou přičinit o úpravu. A samozřejmě ani tam nemohu vyloučit, že šlo o záměr (ovšem pokud ano, pak podle mě nešťastný).
Moc rád bych knihu hodnotil výš, ale mám s ní určitou individuální potíž: Jakkoli se mi autorský přednes básní líbil a měl jsem pocit, že mě to osloví, kniha samotná mě nevtáhla. Není obvyklé prohlašovat něco takového o básnické sbírce, ale byla jednoduše nečtivá. Kýženou vlastností poezie je pro mne mj. to, že po přečtení jednoho verše mám chuť přejít na verš další, zajímá mě, co se v básni "bude dít" dál, kam se to vyvine a posune. Odráží se v tom i jistá touha po dynamice, spění k závěru, vrcholu básně. A platí to i pro náročnou poezii a pochopitelně to nemyslím doslovně, jako že bych všude očekával prvoplánovou pointu, syntezi, nějaké poselství... Jedná se mi o závěr v pravý čas a/nebo v podobě, díky níž bude celá báseň rezonovat.
To v Posledních cestopisech bohužel nenacházím. Přestože jsem většinu básní četl víckrát, jako celek ve mně v podstatě žádná z nich neutkvěla. Obrazy, reflexe, postřehy či obraty se tam vyskytovaly trefné a působivé, ale mnohokrát jsem měl pocit, že kdyby báseň v určitém místě skončila, nic by se nestalo, ba by dokonce možná byla i lepší, než když tam následovalo třeba dalších čtyři pět veršů. Snad jsme se jen s autorkou fatálně minuli a já ty básně nedovedu pojmout v jejich celku, patřičně intelektuálně či emocionálně uchopit. Bude to jistě i tím, že je sbírka téměř zcela prosta méličnosti. A nejde o to, že není rýmovaná ani zvukomalebná, ale nemá žádný rytmus, žádnou vnitřní hudbu, kterou nacházíme mnohdy i v próze (a ne nutně jen próze poetické). Jako by to bylo porcováno a řazeno za sebe jaksi překotně, a to nikoli ve smyslu zbrklé nepromyšlenosti, nýbrž velmi malé vzájemné provázanosti, potažmo provázanosti jen hodně těžko průhledné. Jako by spolu jednotlivé úseky básní, ba zpravidla i jednotlivých veršů nesouvisely nebo přesněji: neladily. Snad je v tom nakonec přece jen snížený cit pro češtinu, jazyk pro básnířku přese všechno nějak druhý, cizí. Nebo rozdílnost poetických tradic (polská reflexivnější, česká méličtější). Anebo prostě jen autorčin specifický tvůrčí naturel, na který se mi nedaří uvyknout. Budu to ale ještě zkoušet, myslím, že ke sbírce se začas vrátím.
Příkladem a ukázkou budiž bezejmenná báseň ze s. 38:
Pravidelně podvádím své rodné město s periferií bývalých říší.
Nikdo by to do nich neřekl a ony taky ne, už ne,
ani jedním přecitlivělým jazykem vytrženým zpod kůže a zašitým v půdě.
Divoké leukocyty pořád naslouchají, stále neslyší.
Myslíš, že místa, která máme rádi, po nás taky touží? Šťastný návrat
hraje šachy s nezdvořilým sousedem. Kdo vyhraje, ten má kam
pověsit klobouk. Ještě pořád mám kam odejít, říkám si.
Na pravém stehně si ponechávám modřinu ve tvaru slepé mapy.
Poslední cestopisy se bezesporu vzpírají hladkému čtení, pro mě především tím, že se jedná o poezii, která se nesvazuje celistvostí, natož pointou ("Pointu si musíš vymyslet. Přijít na citlivé místo a kousnout."), která mnohem víc promlouvá než zobrazuje - a já jsem zhýčkaný vizualitou, takže mnohdy tápu a váhám: představuje daná sekvence metaforu, přemítání nebo přece jenom ten obraz?
První oddíl Přechodná bydliště s sebou nese zejména téma domova, který se zdaleka nevztahuje jen k rodnému území. Naopak s oním prvotním bydlištěm se zde vede tichý zápas druhá báseň celku přímo evokuje komplikovanost vztahu k němu, když je rodinný dům se zahradou následně pojmenován jako "barák, který nám všem patří." Bałdyga píše chladným stylem s minimem obrazů, takže nedochází k vyvstání nějakého konkrétního prostoru, ale spíš k pečlivému upřesňování náhledu na něj. A i ty obrazy, které se objeví, jsou jaksi smyslově zakrnělé - jako by je musela mluvčí oživit a vydolovat jejich podstatu teprve svým viděním, nikoliv prostým počitkem ("Stará houpačka krčí rameny. Vzduch tomu přihlíží."). Příznačné mi připadá i využití různých ustálených frází, které si většinou k prostoru domova nevážeme - kapesní atlas manuálních prací, územní plán symetrického vyčerpání či podle lékařské zprávy; při čtení básně na straně 16 si připadám skoro jako v sterilní výslechové místnosti maskované za domov. Ale zároveň z těch textů lze cítit jakási příslušnost a účastnost, potřeba neustále se zaobírat možnou blízkostí. Mluví se zde i v množném čísle, byť někdy možná jen proto, aby se odhalila iluze kolektivní identity: "V tomto kraji to takhle děláme, / takhle to tady dělají." Báseň noční hudba na mě působí vskutku zalidněně, ale zároveň tak mlžně a náznakově, s nemožností nahmatat skutečný kontakt: "Něčí prsty porůstají cizí kůží, nesměle zkoušejí, / jestli se průměrné srdce vejde do průměrného mozku." Nebo nahmatat sebe sama.
Některé texty mi krapet připomínají nějaký intimní deník - snad je to plynulostí syntaktických celků (jejichž souvislost se však na významové rovině rozplývá), názvy některých textů ("záznam", ostatně i ty titulní cestopisy evokují průběžné zápisky) či monologickými obraty. Takovéto psaní lze pak chápat rovněž jako zabydlování svého druhu - jazyková entita se ve sbírce ostatně s tou prostorovou mnohdy překrývá. "Tato místnost je dopis někomu třetímu.", píše Bałdyga a z prostoru je rázem médium. Činitelem se stávají ostatně i grafické prvky jazyka, které se nevyslovují: "Zbytek noci trávíme spolu v závorkách. / Znakovým jazykem jednáme o prostoru." Možná právě jazyk se stává prostředkem vyrovnávaní s oněmi "pravěkými tahy" rodných míst, přestože to mluvčí může zahnat do ambivalentní situace: "A kdyby ses ztratila, zůstaň stát / uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní."
Z básní druhého oddílu již vyprchává stálá esence určitého (byť vágně nekonkrétního) prostoru, texty jsou to fluidnější a nejasnější ve všemožných pohybech a přesunech, když už víme, že andělé našich míst "(c)estují noční dopravou, pobývají v jazyce". Směřuje se zde odněkud někam, jenže co je východ a co vchod? "Jdeme na dlouho procházku do nádražní haly" - už tento verš obsahuje jemný paradox a neurčitost toho, jestli bude docházet k přijíždění, nebo k odjíždění; kde je mezi tím vlastně hranice? Všechny ty přechody jako by implikovaly i jistou nejednoznačnost mluvčí, která se v monolozích dopátrává své identity: "Je krev voděodolná? Jsem já voděodolná? / Kterou sebe myslíš? Za kterou hranicí?" A zase ta potřeba "rozhovořit jazyk", který se opět vměšuje do prostorových úkonů - "Já asi půjdu. Venčit slovesa pohybu (...)" -, přičemž někdy dokonce není možné ani rozpoznat, zdali je řeč o jazyku, či o prostoru: "Dejme šanci i zkratkám." Hranice je zkrátka rozpitá.
Poslední oddíl má plně putující charakter - některé básně jsou věnovány i určitým městům, jejíž hranice mluvčí ohledává, zároveň se zde deklaruje neoddanost žádnému konkrétnímu místu: "Nechci, aby mi střecha nad hlavou kradla oblohu. Teď ne." Postupně zde graduje podíl přírodních procesů, které jsou jaksi napůl personifikovány, díky čemuž si uchovávají svou specifičnost a zároveň je jim umožněno být docela formujícím činitelem: "I přívalový déšť by možná chtěl někam přejít / suchou nohou. Vyprávěl o tom vodopád. / Šuměl o tom, že žádný druh tu není na dlouho." V básni putování soukromého měsíce pak vyjadřování subjektu v ich-formě zcela mizí, jako by se mluvčí rozhodla dát prostor/hlas i jiným trasám, když už se do jazyka (možná) zabydlela. Sbírku zakončuje verš "Vodopád spolkl moje dávné jméno, aby je vrátil půdě." - a je hledání na konci, nebo na začátku?
Ale možná jen obzvlášť nadinterpretuju a míjím. Každopádně: radost číst.
prohlídka města
pro město H.
Interpretovat nestačí. Polehčující okolnosti
neuznáváme. Překročení hranice
považujeme za trestné. Prostor se odmítá
vyjadřovat, jen mě mlčky bere do náruče.
Mapy a pověsti intrikují, jiná cesta není. Probíhám
opuštěnou porodnici.
Obsazená čára skrz okupovaný střed. Chystala ses
k periferiím?
Překračování plynulých hranic považujeme za
trestné.
Polootevřené branky prohlašujeme za zavřené.
Vysoké obrubníky střeží divoké zahrady, zahradnice
volají o pomoc.
(s. 43)
Poslední cestopisy
Zklamání, prázdné rádoby zajímavé věty bez jakékoli ambice k... čemukoli.