• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 16 knih

Nové komentáře u knih Věra Linhartová

Přestořeč

„Autorka v této experimentální próze ukazuje, jak komunistický režim zneužíval jazyk, a to tím, že si sama s jazykem hraje a rozvíjí hru s ním až do krajní absurdity. K přečtení člověk musí vládnout filozofickým myšlením a schopností hledat nevypovězené. Náročné dílo, kterým byla celkem legrace se prokousat.“... celý text
— DrCocktail

---

Rozprava o zdviži

„Za mě dost dobré. (Yes, well) A skutečně je to divadelní hra. Autorka má pravdu.“
— ZuzziŠ

---

Prostor k rozlišení

„"To nejpodivnější, co nás na počátku každého vyprávění nejvíc zaráží, je dokonalá prázdnota, rozprostírající se před námi. Ještě okamžik dříve, než jsme začali psát, nebylo nic." (s. 41) ..."Až potud má naše vyprávění přirozený spád. Nyní jej porušíme tím, že uvedeme na scénu novou postavukterá zde nebude mít jiný úkol než promlouvat Marine do svědomí." (s. 45) ... "Mohlo by se zdát, že jsme nyní chyceni, že, zatímco doposud jsme osudy svých postav pracně vršili před sebe, nyní jsme s nimi splynuli a ony, vázány už jen svou minulostí a tím, co o nich bylo řečeno, dokončí saym svůj příběh jediným nevyhnutelným možným způsobem...."(s. 59) To jsou tři ukázky z jedné části souboru textů, které byly prvotinou autorky, s názvem Povídka nesouvislá. Nesouvislost je daleko podstatnější vlastnost, než povídkovost textu a je to vlastně princip. Věra Linhartová je pronikavá v jednotlivých myšlenkách a situacích, ale úmyslně nevypráví, je to permanentní zcizování postav, jejich jednání, směs autorčiných úvah nad možným dějem, občas ji napadne nějaká souvislost, pak se vrátí k jakémusi ději....Lihnartová touto knihou zlikvidovala příběh jako vyprávění odněkud někam, nutí se k tomu, a na proud slov a myšlenek navěšuje různé úvahy a esejistické odbočky. Je to originální, souhlasím, ale jedním dechem dodávám, je to nesnesitelné. Původně jsem byl nadšený, že někdo k textu přistupuje jinak. Ale pak následoval pocit, že jsem oklamán, až podveden. Je to denarativizace jako intelektuální hra, jako póza, která sice umožní autorce cokoliv, ale nevím, jestli tím autorka podvádí čtenáře, slovo, nebo text. Možná všechno. A nebo jestli se mi vlastně nesměje přímo do obličeje. A přitom ji nemohu upřít upřímnou snahu myslet textem, ale sebezajímavější myšlenky se tu rozplývají v proudu nesouvislostí, zcela mimo jakékoliv žánry a zůstává chumel na hranici srozumitelnosti. Ano, možná nejsem ten správný čtenář a intelektuálně nedostačuji. To uznávám. A také uznávám, že Povídky o čemkoliv (zejména Skladatelé, Pokoj, Cesta do hor, Zápas s andělem) nebo kafkovská Povídka k obrazu a ještě kafkovštější Pan Lancelot neboli Východ z nouze v sobě mají zajímavou atmosféru, jsou to definované stavy nebo absurdní situace, s nimiž si autorka před čtenářovýma očima prostě pohrává a že to má určitou přitažlivost. Nezajímavější pro mne bylo Rekviem za W. A. Mozarta, které má různé vrstvy, ačkoliv končí opět poznamenáno jakýmsi netečným nezájmem autorky o své postavy a vlastně i o čtenáře. Zkrátka a dobře, potýkal jsem se permanentně s tím, jestli čtu geniální autorku, kterou všude opěvují (na internetu i v doslovu), a nebo potměšilou intelektuální hráčku literárního pokru, jíž žádný čtěnář nemůže být rovnocenným partnerem. A protože mi to nakonec přišlo jako povýšená hra, odkládám paní Linhartovou a už se k ní nebudu nikdy vracet. Nakonec ona sama můj pocit definovala přesně na straně 69: "Tak dlouho jsme marně bušili na vrata slov, až najednou, když se nám pootevřela, se nám zdá, že nemáme proč do nich vstoupit. Vystoupili jsme s námahou na vrchol hory v domění, že se nám odtud naskytne nezapomenutelný pohled, ale kolem nás je mlha a každý krok hrozí zřícením." To se právě stalo mně a paní Linhartové.“... celý text
— Apo73

---

---

Dům daleko

„Prózy s vyrvanou kostrou děje, maximálně fluidní; pevné body ihned mizí a spouštějí řetězce úvah a obrazů, domněnek a nejistot. V textech Linhartové se znejišťuje leccos, ale nejvýrazněji zřejmě schopnost slovy vyjádřit něco úplného, kompletního. Už v titulní próze převažují krátké, jakoby usekané věty, jejichž souvztažnost není vždy úplně zřejmá, významově spojitelná do kompaktního celku odstavce. Jindy se tu vyloženě lapá po slovech - a když slova nepřichází, je nutno vytvořit si vlastní ("neje spásmění") nebo přejít do jiného jazyka. Řeč se svíjí pod rukama tak, že i syntaktické vazby si dělají svoje, čímž najednou prosvítá nedostatečnost jejich pravidel. Chvílemi z proudu subjekt vyvstává, aby příměji tematizoval akt samotného psaní, ale záhy jsou nastolené teze opět spláchnuty: "Zdají-li se být věci stejné, patrně tedy nutno se probdít k jiným očím." (Nebo k fasetovanému oku včely.) Dalším způsobem, kterým je řeč transformována k dokonalejšímu (ale stále nedostatečnému) tvaru, jsou nezvykle užité negace; například dvojitá negace ("zdi mříže neneprostupné") má sice blízko k prvotnímu tvaru, ale není již vzhledem k jedné proměně tento stav již nenavratitelný? Próza následující jako by byla skeptická i vůči klasickému grafickému členění - mezi slovy vznikají mezery a jednotlivé části tak dostávají i výtvarný charakter. Nejvýrazněji zde vyvstává prostorový aspekt - tápání po hranicích i nekonečnosti, snaha vymezit si svůj racionální katastr světa, který se však záhy rozpadá. Mnohost (čili fragmentární prostorové částečky řeči) se hrne tak, že není možné ji smysluplně uchopit, přestože úvahové celky na stránkách jednotnou linku mají. Konvenčnost dějů podrývají i další aspekty: v jedné básni se dynamickým impulsem stává prázdno ("nezachytitelný nezasažitelný původce"), jinde Linhartová pokouší zdánlivě protikladné významy slov ("Třebaže na první pohled vypadá jako tříšť jeho vnitřní vazba je pevná trvale proměnlivá") nebo jejich použitelnost obhajuje nikoliv sdělností či ozdobností, ale prostou silou. Jasno však není nikde. Pluralitu ještě umocňuje proměňující gramatická osoba - jako by docházelo k jakémusi vnitřnímu sváru, kdy na jedné straně je něco postulováno, ale vyjádřením v odlišném rodě/čísle/osobě je totéž náhle shazováno. Poslední oddíl pak vytváří jakýsi dojem prostorovosti tím, že vnitřní představy "vtahuje" ven, do tekutého univerza. Geometrické pojímání světa se v cuku letu mění v imaginativní výjevy: "Zakroužím-li však rukou ve vzduchu, vznikne hliněný nádoba, snad hrnec nebo mísa: fictile. Opatrně ji kladu na stůl. Z kouřící vody lovím jednu škebli po druhé. Nabízím kolem stolu. Jsme spokojeni, jíme." Zase se tu nad ledasčím pochybuje, byť už vzhledem k předcházejícím oddílům, které mlžily rovněž o sto šest, nemá neustálé znejišťování takovou údernost a když Linhartová píše "To je moje jediná starost: hovořit jasně.", je docela jasné, že se tahle teze co by dup rozplyne. Z celého díla je pak vyvozován jediný zisk: netrpělivost. To se jeví jako nepříliš nadějná vyhlídka, ale možná právě princip netrpělivosti je pro sbírku určující: cukavé myšlení, které sice k žádnému cíli nevede, ale nutí čtenáře probádat kdejaký kout. Ano ale však právě toto jsou ty chvíle kdy tě už téměř ani nevidím a zjišťuji s ne- omylnou přesností že tě doopravdy ne- znám Prohrabuju se náměsíčně tmou v níž se rozsýpají lastury hlemýždi ježovky Stříká sem pěna se hřbetů vln usazuje se v písku svod špíny Drobnohledná mnohost se na mne hrne ze všech stran uhýbá všemi směry ro- zestupuje se před uchopením Nesmyslně se veselím ale pročpak by ne trochu té radosti i když je dětinná Zcela určitě nemá svůj původ v důvodu ale v pod- mořských korálech Kladou tuhý odpor nepřejí si být vymýceny Nedokona- lost ano jenom tou se k tobě dobírám naprostá nedokonalost je moje nejvlast- nější cesta (s. 47)“... celý text
— lubtich

---

Soustředné kruhy

„Četl jsem pouze texty k výtvarnému umění, které mě zajímá. I tak to byla dost nuda. Hrozně nezáživně a těžkopádně napsané.“
— radim777