Apo73 komentáře u knih

Dokonalý nápad. Pan Wagner sbírá negativy v popelnicích, případně v pozůstalostech, ke kterým se nikdo nehlásí. Obrázky digitalizuje, vyčistí a pak vytvoří knihu, která je "vizuální stopou první poloviny 20. století", u které vůbec nejde o to, kdo je kdo a kde je co, ale je to monumentální svědectví, se všemi technickými problémy, které se ale v tomto zvětšení proměňují v novou estetiku, v přidanou estetickou vrstvu. A tak se z fotek na nás dívají nejen pózující dělníci, železničáři nebo hospodští štamgasti, ale i nádherná holčička na louce (i titulní strana knihy), nahá manželka na divanu, a spousta náhodných chodců, kolemjdoucích na odpočinku, při práci, ne výletě, stejně jako máme díky těmto průhledům možnost být přítomni i na frontě 1. a 2. světové války. Je to fascinující, skvělé a až dokonalé. Jedinou vadou na kráse jsou popisky k fotkám, které jsou v přiložené brožurce, která není součástí vazby, ale je jen vložená. Chápu, že takto působí obrazy čistěji, ale není to všechno jen od anonymních autorů, bylo by přirozené mít tyto informace u fotky. Ale budiž, takto to působí samo o sobě, jako když to vytáhnu z popelnice a nevím nic, tedy nezbývá, než aby fotografie působily přes hranu času samy za sebe. A to byla patrně cíl. A ten funguje. Skvěle!

2 29.12.2024

Knihy jsem se obával, asi jako se bojím všech knih popkulturního žongléře s údaji a fakty, pana Harrariho. Ale musím uznat, že tady je to jiný kalibr. Pan Rosling se celoživotně zabýval potíráním nevědomosti v oblasti povědomí o světě a činil to těmi nejpopulárnějšími prostředky - všechny jeho úvahy, náčrty, grafy, srovnání apod. jsou do značné míry efektní a proto velmi nebezpečné. Na druhou stranu jeho zkušenosti z různých "příjmových vrstev" světa a běžný pohyb v Davosu na ekonomickém fóru a mezi podobnou klientelou je docela dobrý mix, který musí nutně vést i jeho k tomu, že má o světě jakousi "střední", až "mírně pozitivní" mínění. V deseti bodech, velmi přesvědčivě ukazuje, že informace, které o světě máme, pocházejí z dob našeho mládí a řekli nám je pedagogové, kteří se to dozvěděli zase za jejich mládí, tzn. jsou velmi neaktuální. Například pojem "rozvinuté země" zcela zahazuje a představuje 4 příjmové skupiny světa a ukazuje, jak se z jedné dá dostat do druhé. Na začátku je dotazník, který jsem udělal (vysokoškolsky vzdělaný) tak, že ze 13 otázek jsem měl dobře 2. Byl jsem na tom - jak mi Rosling dokázal - stejně, jako šimpanzi. A následuje velmi podrobný, zevrubný a z mnoha úhlů rozbor toho, proč jsem dopadl tak špatně. Musím mu dát za pravdu. Naše povědomí o světě je naprosto neaktuální, neopírá se o současná fakta (nesledujeme je, spoléháme na média), média všechno přehánění, zveličují, obviňují apod., což patří k jejich přirozenosti, ale my to dělat nemusíme. Je třeba si všímat změn, které se kolem nás odehrávají a nemyslet se, že se svět nevyvíjí, dále se nesoustřeďovat jen na negativní zveličené věci - fakta ukazují dokonce zlepšování - a drobátko se uklidnit. V tom je kniha pozitivní, jakkoliv se nesnaží uklidnit, že je na světě všechno v pořádku - top by byla hloupá. Ona se snaží provokovat k aktivitě, k myšlení o věcech, k porovnávání, k otevřenosti druhým názorům a neuzavírání se do bublin. V tom je to velmi potřebná publikace a pan autor zaslouží opravdu obdiv. A když jsem začal obavou, že to bude další Harrari, který je pouze efektní žonglér s fakty, tak jsem o ni definitivně přišel, když jsem viděl posledních 40 stran knihy se zdroji, odkud byly jaké údaje přejaty, co se porovnává s čím a jak. A všechny ty údaje vypadají dohledatelně. Takže to vypadá velmi podloženě a dodává to celému konceptu relevanci. Proč jsem nedal úplně 5 hvězdiček, je asi onen efektní styl, jakým to je napsáno a připomíná to takové ty motivační knihy, které jsou většinou odpad. To je škoda. Toto rozhodně odpad není. Doporučuji! Smutné na tom je to, že je to čtení pro příjmovou skupinu č. 4, a skupiny 1-3 se ke knize možná ani nedostane. Takže je možné to dočíst, uvědomit si, co si chybně myslíme o světě, pustit si vodu z kohoutku, napustit si vanu, případně odletět na dovolenou all inclusive.

2 29.12.2024

Výborná kniha, přibližující Václava Hollara nikoliv skrze jeho grafiku a světoznámé rytiny, ale skrze kresbu. Ta v jeho případě sloužila spíše jako náčrt pro budoucí grafické listy, které nepořizoval v terénu, ale "v klidu", když na to měl více času. K některým motivům se vracel, a je příznačné, že jedna z posledních velkých rytin je Praha.
Kniha líčí jak v češtině tak v angličtině nejen Hollarův životní příběh, který byl vlastně velmi zajímavý a na tu dobu exkluzivní (měl štěstí, že se dostal do služeb anglického šlechtice, který cestoval a potřeboval, aby někdo ta místa po cestě zachycoval), takže měl možnost žít dvě dlouhá období v Anglii. Ale byla to zrovna bouřlivá doba, tak museli prchnout do Antverp, než se zase mohli vrátit. A potom druhá rovina knihy jsou výborné reprodukce jeho kreseb, přičemž se v textu podrobně popisuje, jak je tvořil, jakou měl techniku, jaká olůvka a pera používal, zkrátka, je to skvělé poodhalení jeho metody. Dokonce se zachovaly rozkresy k pozdějším kresbám a rytinám, takže je možno zpětně rekonstruovat jednotlivé tvůrčí fáze. Takže je to opravdu radůstka, která mě moc potěšila.

1 29.12.2024

Koupil jsem si tuto knihu, resp. už její dotisk, abych trochu vzdal hold Roku české hudby a svoustému výročí B. Smetany. Četl jsem Kosatíka, vím o Štádlerové, a nakonec musím říci, že tato kniha všechno předčí. Je to sonda do života čtyř slavných českých skladatlů od čtyř různých autorů, přičemž se podařilo udržet koncepci knihy, všichni Mistři jsou pojednáni podobně "hluboce", v podobných profilech a na konci je dokonce lahůdková kapitola o tom, jaký měli mezi sebou vztah. Takže to je kniha - kontext, jakkoliv to vypadá jako kniha čtyř portrétů.
Co se na ní ovšem mimořádného, je to, že to vydalo Národní muzeum jako doprovodnou publikaci k výstavě, a je tedy plná i fotografií různých artefaktů (naslouchado B. Smetany, viola Antonína Dvořáka, metronom Leoše Janáčka, střevíčky Bohuslava Martinů apod.), včetně výborných fotografií (i jakoby neoficiálních, přibližujících soukromí nebo povahu skladatelů), reprodukcí partitutur nejvýznamnějších děl, atd. Tento obrazový doprovod je dobře strukturován, stejně jako životopisné texty. Oceňuji například vždycky jedno větší zastavení u jednoho díla (Má vlast, Novosvětská, Sinfonietta, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H271), na němž je ukázáno leccos i z autorovy tvůrčí metody. O inspiracích a tvůrčí metodě je vždy samostatná kapitola, skvělé jsou i mapy, kde daní hudebníci pobývali nebo cestovali. Je to kniha skrze tyto detaily přibližující Mistry skutečně zblizka, zlidštěně - některé momenty jsou vyložené zábavné - jako Janáčkův zachycený "nápěvek mluvy" Zdeňka Nejedného, když někde hřímal svoji větu: "Můj Smetana...!" (s. 191)
Skvěle! Bravo! Chce se mi vstát a tleskat!

3 27.12.2024

Proč to mělo jen 80%? Skvělá kniha, která ukazuje "zaškatulkovaného" Františka Kavána - realistického krajináře jako originální výtvarnou osobnost, která se snaží vymanit z vlivu svého profesora, Julia Mařáka. (Spolužáky mu byli např. Antonín Slavíček nebo Jaroslav Panuška.) To se mu povedlo, byl dokonce vyloučen z akademie a právě se nalzel na škále od "poetického naturalismu k symbolistně dekadentnímu projevu" (s. 2), o čemž svědčí tyto nově objevené obrazy v Památníku národního písmenictví a vystavené Národní galerií v roce 2012. Nechápu, že jsem tehdy takovou výstavu minul - Kaván patří k mým rodákům (narodil se u Jilemnice a je pochován v Libuni u Trosek). Výborná kniha, přibližující různé kontexty Kavánova života, a různých poměrů na Akademii výtvarných umění a mezi umělci na sklonku 19. století, výborné reprodukce a krásné obrazy, které Kaván namaloval/nakreslil v krátkém časovém období así 8 let, než se pak nalezl v realistické krajinomalbě. Doporučuji všem, tady alespoň ty krásné názvy obrazů jako Šílenství (1896), Unavil se kraj touhou po Nekonečném...(1896), Na obzoru město snění (1896), V neznámu tone...(1896), Umrlčí cesta (1896), Tma mě připravuje o oči, hustá... (1896), Po bouři (1896), Vzrušení (1896) - je i na obálce knihy, Mrazivé vzpomínky krajiny (1896), Proč se zděsily stromy? (1896), Milosrdenství přetrvává (1897), Vír výsměchu (1897), Bludička (1897), Zapadlo v černu slabé pastorale (1898), Mdlý večer, měsíc stonavý (1899), Tání - Příprašek (1899), Zoufalství (1899). Není už to samo o sobě poezie? Pak přišel rok 1900 a jeho obraz Podmrak byl oceněn Zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži. Skvělý malíř, který si ke svému stylu přišel z různých stran a já moc děkuji za zaplnění této mezery.

2 27.12.2024

Na knize asi oceňuji nejvíc knihu jako samotný počin ve své době. Je mi blízké, že podporuje nejen sebeúctu (zvlášť u žen, které svůj orgán dokonce nikdy neviděly!"), ale také dalsí psychologické aspekty ženskosti. Hned jsem si přečetl i Penis monology a musím i jako muž říci, že jde spíše o trapnou napodobeninu - jak obsahu, tak stylu. Tady mám pocit, že se skutečně něco otevírá - něco podstatného, něco, co je potřeba brát vážně. Je to jakýsi manifest identity, který opravdu oceňuji. Nedávám moc hnězdiček, protože nemám rád manifesty, které jsou autoritativní. I když chápu, že manifest ve správnou chvíli může způsobit změnu. A to je asi případ této knihy.

Pokud u Vagina monology šlo o nějaký druh emancipace a probuzení lásky žen k vlastnímu tělu (skrze podstatný orgán), a kniha působila ve své době jako bomba hozená do popkulturního prostoru, inspirovala k řadě divadelních a jiných adaptací a šířila se téměř jak zakázaná literatura, pak Penis monology je skutečně jako odvar - dokonce si ho představuju naložený v láku ve sklenici v kabinetu biologie. Rádobyvtipná, přemoudřelá odvozenina, která mi nejen nepozvedla ani orgán samotný ani mužské sebevědomí, spíš mi způsobila drobné trauma - z marného volání chlapa, který taky chce, ale nezbývá mu nic jiného, než se hlásit o svá práva a dál už nic. Rozumím projektu, rozumím snaze po genderovém "vyrovnání", ale asi mi je celá ta humoristicko-satirická anebo pseudovážná stylizace cizí. Bude to asi tím, že tyto problémy jsem ani s ním, ani se sebou nikdy neměl. Myslím, že sebevědomí v tomto bodě mám (zatím) dostatečně pevné.

1 26.12.2024

Mistrovské dílo. Měl jsem tu čest od Řezáče číst už Větrnou setbu, Černé světlo, Svědka a nyní toto jeho patrně vrcholné dílo. Všechny mohu doporučit. I když je to všechno psychologická literatura, každá je jiná, řeší své téma nově a neotřele. V té neotřelosti je právě Rozhraní na vrcholu.
Dvě linie románu, které se neustále propojují, jsou zdánlivě dvěma příběhy, ale vlastně jsou jen jedním. I když jeden je fiktivní a jeden "realisticky" reálný, v obou jde o hlavní hrdiny, kteří se snaží něčeho deosáhnout, něco překonat, nějak se pohnout. Herec Vilém Haba jde za slávou a zapomene na všechno ostatní kolem sebe, dokonce jde tak říkajíc "přes mrtvoly", aniž by ale někoho konkrétně zabil, a musí nakonec zjistit, jak prázdný život to byl, když popřel sám sebe. A spisovatel Jindřich Aust, vypravěč románu, se snaží vymotat ze svého zoufalého postavení, kdy nedělá, co by dělat chtěl, a zároveň se nedokáže přinutit nic dokončit. I tady dojde k posunu, který nechci spoilerovat. Nicméně tyto dva zcela odlišné typy (spolu)prožívají své životy paralelně, ukazují dvě tváře života a tedy i jeho plastičnost a dávají tak možnost čtenáři se do jednoho či do obou vžít. Za mistrovské považuji nejen toto proplétání, kde není téměř chvílemi jasné, který příběh je který a přitom je to stále jeden svět (tedy kdy rozhraní mezi příběhy je někdy setřené či nezřetelné), ale i jiné pomyslné rozhraní, kterému čelí každá z figur - jakási mez, kterou je výzva překročit, případně mez, která je nedosažitelná, a nebo k jejímuž překročení musí být silná motivace nebo odvaha. V tom je podobnost s románem Svědek, který zkoumá takovou mez v různých obyvatelích malého městečka, a je díky této permanentní přítomnosti nevyslovitelného v každém z nás až hrůzostrašná. Každý ji totiž má. A tady Haba a Aust se jí oba dotknou a musí se k ní nějak postavit.
Zkrátka myslím, že Rozhraní je základní kniha české literatury 20. století. Je mnohovrstevnatá, otevírá základní otázky lidské identity, kdo je ve skutečnosti kým, kde je maska a co hrajeme (i před sebou) a jistě v tom sehrál fakt, že bylo psáno v době Protektorátu, podobně jako Svědek. Otázku této meze si musel jistě klást opravdu každý. A fakt, že Rozhraní vyšlo i po revoluci jako součást prestižního kanonického projektu Česká knižnice, podle mne jen dokládá to, že Řezáč do české literatury patří jako mistr psychologických próz stejně silně, jako patřil do socialistického kánonu svým Nástupem a Bitvou. Havlíček-Řezáč-Glazarová je moje česká nejsvětější trojice psychologického románu.

3 26.12.2024

Nejsem sice rybář, ale rozumím tomu, že tato kniha mikropovídek, črt, vzpomínek a dalších drobných žánrů může pro rybáře představovat totéž, co pro zahradníky Čapkův Zahradníkův rok. Milé čtení drobných postřehů, vyznání lásky, plné atmosféry pohody a pokory vůči přírodě, přitom napsané originálním stylem, do kterého je možné se plynně začíst a nechat se jim nést (jako na hladině vody).

3 19.12.2024

"Bylo to jednoho podzimního odpoledne. Mistr Sudek pracoval v komoře. Náhle jsem zahlédl oknem ateliéru vysokou štíhlou postavu blížící se k domečku. Hned jsem toho muže poznal, ač jsem jej nikdy osobně nespatřil. "Mistře, jde sem architekt Gočár!" vzpomíná Sudkův žák Jaroslav Kysela. A vzpomínka dál pokračuje, jak Gočár přišel osobně požádat Sudka, zda by nezajel do Hradce a nenafotil jeho realizace pro výstavu. Sudek osmítl, že má jinou práci, ale pak řekl: "Počkejte, myslím, že tu něco mám...Jo, tak to je vono." A vytáhl krabice s desítkami fotografických desek s negativy Gočárových architektur. "Sudek totiž sám, o své vůli, dalo by se číci jen tak pro sebe, si zajel do Hradce Králové a tam si tyto významné objekty vyfotografoval. Není třeba dodávat, že byl architekt Gočár mile překvapen a nanejvýš spokojen." Tolik krásná situace popsaná na str. 37-38 této knihy, která je drobným skvostem. A to nejsem ani hradečák. Zkrátka autorům se podařilo ze Sudkovy pozůstalosti vypátrat neznámé (resp. dosud nenalezené) negativy, které ve městě pořídil kolem roku 1928 a vytvořit půvobnou knížku, téměř bibliofilii, která musí potěšit nejen každého milovníka Hradce, ale i fotografie, Sudka a moderní architektury. A v kontextových kapitolách provedli patřičné představení jak Sudka samotného, tak vývoj města, a na závěr i přesný popis v "albu" zobrazených lokalit. Takže skutečně radost nad radost! Takto má vypadat výstup z vědeckého projektu!

2 19.12.2024

No - oddechová srandička. Je plná dobrých nápadů (včetně té paralely názvů kapitol od "Základů a kanalizace" až po "Den stěhování"), psaní má tah, je hutné a dokonce stupňuje napětí a absurditu. Ta lehkost mi ale nakonec vlastně vadila, s čím jsem se ale musel doslova "prodírat", byl absolutní nesouhlas s chováním hlavním hrdiny - tedy s jeho způsobem řešení jeho problému. To, že se pohyboval na hraně zákona, to jsem považoval za nadsázku, ale to, jak se k věci postavil, mi nevyhovovalo. Na druhou stranu musím ocenit, že se autorovi podařilo vystihnout celý klam a šalbu realitního trhu a to v mnoha jeho rovinách - to člověka, který shánění domu a jeho stavbu řešil, naopak velmi potěší. Ale jsou lepší finští autoři - knihu odkládám a posílám dál.

2 19.12.2024

K takové knize člověk přistupuje s řadou předsudků, a zejména s obavou, že půjde (vzhledem k autorce, jejímu osobnímu přístupu k tématu, roku vydání, nakladatelství a celkovému Fučíkově kultu) o nesnesitelně patetický nebo sentimentální paján. Byl jsem velmi mile překvapen, že obavy byly zbytečné. Jistě, jde o osobní svědectví Fučíkovy manželky, přesvědčené komunistky, a proto je text psán ze zcela jednoznačného stanoviska. První republika byla buržoazní, největší zvěrstva v ní páchali bankéři a byla plná reakčních nepřátel (například Peroutka), a tato "demokratická" republika se neostýchala střílet do stávkujících dělníků (např. v Moskvě). A při krizi KSČ v letech 1928-1929 jedině soudruh Gottwald dokázal vizionářsky vidět tu krásu, kterou si nejen Fučík, ale i ona ověřila několika návštěvami ve vytoužené SSSR. Tento ideový nálev, či ideologický lák, ve kterém je text naložen, si lze ale dokonce i téměř odmyslet nebo přinejmenším dělit 50% (či raději váce) a přiřknout ho osobnímu názoru autorky. A kupodivu zbyde velmi plastický, až živočišně-realistický obraz komunistického novináře, schopného, břitkého, nesmírně pracovitého, politicky oddaného a taky krásného a charismatického muže. Ta plastičnost je dána neuvěřitelnou informační podrobností a hutností, s jakou Gusta Fučíková líčí nejmenší detaily z jeho života (jejich), podrobně představuje Fučíkovy cesty (včetně těch do střední Asie, kde ale nebyla), sama šla do archivů a strávila v nich spoustu času. Takže jakkoliv by bylo možné tuto knihu apriori odmítnout jako další z kamínků kultu, oceňuji na ni její provedení, zaujetí, provedení, a absenci patosu či sentimentality. Jakkoliv však s ani Gustiným, ani Julkovým politickým zaujetím nesouzním.

2 19.12.2024

Nemůžu si pomoci, Václav Řezáč byl do nástupu komunismu skvělý spisovatel. Opravdu je z generace i typu Jaroslava Havlíčka, ještě bych přiřadil třeba Jarmilu Glazarovou s Adventem. Přitom ale je svůj, od Havlíčka se liší.
Svědek je mnohovrstevná sonda do života malého městečka, a mohla by připomínat Havlíčkovy Petrolejové lampy, ale nemá v sobě tu ironii a mírnou krutost pohledu. Řezáče na jednotlivých postavách zajímá ona hranice, kterou člověk vnitřně a skrytě touží překročit, ať už je v čemkoliv, po čem toužíme, co nemáme, čeho se nám nedostává, nebo co nám naopak přebývá. Například máme vnitřní nutkání otevřít zámek na dveřích obchodu, kolem kterého 30 let jako strážník chodíme a hlídáme ho. Jak člověk zvládá tento boj sám se sebou? Tím, že podlehneme, se však naprosto a nadostmrti změní pohled na sebe sama, úplně se nám změní životní perspektiva. Může to být uspokojení z toho, že jsme to zvládli, nebo naopak otřes, že si přestaneme vážit sebe sama. Ona "nepřekročitelná hranice", která je ve Svědkovi hlavním motivem, je velmi subtilní záležitost a Řezáčovi se podařilo ji skvěle vyhmátnout. Někdy je tam trochu moc popisu, ale vždycky, když mi to už už přišlo na mysl, tak děj pokročil, takže jsem mu to v průběhu četby odpouštěl.
Po Větrné setbě a Černém světlu je to pro mne další Řezáčův posun, oceňuji, jak z mozaiky vytvořil městečko jako živoucí organismus plný akcí a reakcí, motivací a činů, některé scény jsou vyloženě filmové (scéna na náměstí statkáře na kobyle, obě měsíční noci apod.). Moc se těším na Rozhraní, které má být jeho vrcholným dílem. Skvěle!

5 13.12.2024

Pozoruhodný artefakt, téměř relikvie. Jde o výbor statí, recenzí a zamyšlení předního komunisticko-normalizačního literárního vědce, který považuje českou beletristickou tvorbu poloviny 80. let za "léta zrání" naší krásné normalizované literatury. Něco na tom je, i když já bych to charakterizoval spíš jako zoufalé hledání, když už jsme se vymanili ze sevření 70. let, a kdýž už ze Sovětského svazu vane volnější svěží vítr v podobě perestrojky.
Nicméně - nechci to nijak hanět, jsou to suverénní kritiky, které jsou pro mne pozoruhodné zejména tím, jak minimálně komunikují s dnešní dobou. Problémy, které se v románech řeší, jsou dnes vlastně irelevantní a nebo pouze dobově zajímavé, vědecko-populární literatura je také částečně v začátcích, sociální romány jsou poplatné situaci. Takže proto mluvím o relikvii, protože nám Vlašín takto zachovává nejen úvahy a díla známých autorů jako Valja Stýblová, František Stavinoha, Miroslav Švandrlík, Alexej Pludek, Jaromír Tomeček, Jan Burian, Jiří Marek, Vojtěch Steklač, Jan Pluhař, Ondřej Neff, Petr Prouza, Petr Šabach, Václav Erben, Jana Štroblová, Jiří Šotola, Josef Nesvadba, Radek John nebo Jan Konstrhun, ale ZEJMÉNA autorů, na něž česká literatura podle mého již zcela zapomněla. Buď to byli tehdejší debutanti, a nebo jakoukoliv jiskru v perestrojkovém kontextu prostě roznesl rok 1989 na kopytech. Musím říci, že těch pro mne (a to může být jen moje nevzdělanost, omlouvám se) se to hemžilo celou plejádou neznámých jmen, která v současném literárním diskurzu vůbec nefungují a neprosadili se. To mně fascinovalo a proto jsem si dovolil jich pár vypsat: Miroslav Rafaj, Oldřich Šuleř, Jan Dvořák, Roman Ráž, Slávka Poberová, Bohumil Nohejl, Pavel Bojar, Petr Novotný, Josef Frais, Vladimír Přibský, Eduard Hončík, Miroslav Jandovský, Jan Morávek, Zdeněk Volný, Milan Pávek, Věra Kistlerová, Eva Schmidtová, Richard Sobotka, Helena Longinová, Ivan Foustka, Petr Ritter, Alžběta Šeberová, František Bálek, Otakar Chaloupka, Jarmila Bednaříková, Svatopluk Řehák, Karel Minař, Jana Moravcová, Josef Kebza, Miroslav Hlaváč, Miroslav Jelínek, Jiří Bigas, Stanislav Vácha. Omlouvám se, pokud jsem právě do "propadliště dějin" poslal nějakého kvalitního autora, ale obávám se, že jde většinově o literární mlhu, která se prostě rozplynula.
Z tohoto hlediska je tento výbor skutečně pozoruhodným mauzoleem kdysi nadějných autorů, na něž se už nedostalo.

3 09.12.2024

To je vskutku luxusní sestava. Podotýkám, že je to pro mne první Ladislav Fuchs. Přečíst tento svazek České knižnice znamená přečíst tři díla najednou, která si samozřejmě zaslouží každé z nich samostatné hodnocení. Co ale mají společného: 1. Neotřelý vypravěčský styl, kde chvílemi není jasné, co je pravda a co ne, co se hrdinovi zdá nebo je skutečné - pro příběh je však důležité všechno. 2. Nápaditou stavbu, která je ve všech třech případech jakousi roztáčející se spirálou, poměrně přesně matematicky vypočítanou, ale nabalující se nebo zrychlujcí se až ke konečné katastrofě. 3. Pohybují se na hraně realismu a psychologického románu, ale s nevyjasněnými prvky, případně jsou podobenství. 4. Řešení základní situace je vždy důsledné. Pan Mundstock se připraví na odjezd do koncentračního tábor nejlépe, jak umí (přitom by to mohla být vlastně komická zápletka, kdyby však nešlo o koncentrační tábor, takže při té komické důslednosti mrazí v zádech), pan Kopfrkingl to se svým "jízdním řádem smrti" myslí opravdu smrtelně vážně a sestava putujících na lodi pod hákovým křížem postupně propadá vlastní apokalypse, aby to vyřešil rabi "ve spolupráci" s Mojžíšem. Právě ona důslednost je dokonalá, je to Fuksův nástroj absurdity, a vlastně i nástroj hororového napětí. Přitom - tedy zároveň je všechno psáno jakoby lehkou rukou, věty tak trochu poletují, a stejně zároveň je za tím cítit i chladný autorův kalkul. Ten mi ovšem (na rozdíl od kritiků zmiňovaných v Komentáři) nevadí, naopak - jen znásobuje hororovost ve strojovosti či inženýrsko-technokratickém přístupu ke smrti (Spalovač mrtvol).
Páni Mundstock a Kofrkingl jsou v Komentáři líčeni jako slaboši, jako typičtí představitelé "malých", přizpůsobivých lidí, prý typických pro Fuksovy romány. Nečetl jsem jiné, ale ani jednu z postav nepovažuji za slabocha - Mundstockova zmiňovaná důslednost je obdivuhodná a nakonec i pokus o sebevraždu chce obrovskou dávku odvahy, pan Kopfrkingl, jakkoli je to šílenec, prokazuje nezměrnou necitelnost vůči svému okolí a jako démon s laskavostí sobě vlastní bere osud do svých rukou.
Zkrátka jsou to skvělé texty. Nedivím se, že rezonovaly jako novátorské, Pan Theodor Mundstock je skutečně zjevením (rád ho někdy porovnám s Weilovým Životem s hvězdou), Spalovač mrtvol je chutný horor, jehož hororovost spočívá v démoničnosti chladu v horku žárovišť krematoria, a Cesta do zaslíbené země je částečně groteska, která se promění v biblický akt spásy. Dokonalé. Takové skvělé spisovatele máme!

5 03.12.2024

To je naprostá bomba!
Za prvé výstava Nové realismy v Městské knihovně v Praze byla podle mne výstavní událost roku. A za druhé tato (okamžitě rozprodaná a již nedotisknutá) kniha je poklad.
Předně revoluční je koncept (výstavy/knihy). Zcela vyvrací zažitou představu československého umění mezi válkami, jak ji formovala česká kunsthistorie (samozřejmě i včetně té marxistické v době socialismu), hodně akcentující Devětsil, Levou frontu, surrealismus a vazby na Paříž. Habánovi a kolektiv představují v některých případech i zcela neznámé autory, hnutí a vlivy, které pocházejí ať už z Německa (kromě Bauhausu nebo funkcionalismus v architektuře, který poslední dobu vešel více ve známost mj. díky seriálu nebo rekonstrukcemi různých význačných vil a objektů) nebo od jinonárodnostních autorů žijících v meziválečném Československu - například ze Sudet, nebo třeba v Košicích. Takže kniha naplňuje velmi odvážnou ambici představit, propojit a dát do souvislostí všechny možné směry a nuance, týkající se realismu v meziválečném období a ukazuje, že to zdaleka nebyla "jen" nová věcnost a teigiovský kruh.
Kniha pracuje s přístupem nových realismů, snaží se je definovat, vymezovat, pátrá po tom, kde se vzaly, z jakých zdrojů čerpaly, jak byly reflektovány buď jinými autory nebo v tehdejším kulturním žurnalistickém i odborném kontextu. Habánova kapitola Československo: nové realismy v éře avantgard lze brát i jako jakýsi "manifest" nových realismů na půdě české uměnovědy a i kdyby pan Habán už nikdy nic nenapsal, tímto se zapisuje podle mne do kánonu našich dějin umění.
A protože kniha pracuje s nuancemi, velmi oceňuji kapitoly o uměleckém dění na Slovensku (Zsófia Kiss-Szemán), o nové věcnosti a realismech ve fotografii v Čechcách a na Slovensku (Helena Musilová, Bohunka Koklesová), o extrémních podobách realismů jako byl verismus a jejich tematických proměnách (Jana Migašová) a závěrečné dvě kapitoly o zobrazovaných "věcech" a jejich možných interpretacích (Alena Pomajzlová) a Skupině 42 (Milan Pech). Každá kapitola je suverénní vědeckou studií, pamatující na souvislosti, v mnohém je každá objevná a dohromady říkám skvělý celek.
A to by vlastně stačilo, ale kniha pokračuje dalšími detailními zastaveními porovnávajícími československou scénu a americký regionalismus (Ivo Habán), zobrazování průmyslové výroby (Keith Holz), odrazy realismů v meziválečném filmovém dokumentu (Jiří Horníček), odlesky nové věcnosti v literatuře (Barbora Svobodová), v hudbě (Lubomír Spurný), a knihu zakončují dvě téměř protichůdné kapitoly o starém klasickém realismu 19. století, který předcházel (Anna Habánová) a o realismu současném (Barbora Kundračíková). Tyto kapitoly jsou dalšími valéry a "barvičkami" zkoumaného jevu a dodávají mu jemnost pohledu i hloubku ponoru.
Navíc je kniha výborně vypravena daleko větším množstvím materiálu, než bylo možné vidět na výstavě, je to velmi pečlivý výběr obrazů a reprodukcí, které nejsou "jen" ilustrací k textu (ani text není "jen" ilustrací k obrázkům), je to samostatná rovina, výborně reprograficky i typograficky zpracovaná.
Klobouk dolu, zásadní kniha každého milovníka československého výtvarného umění. Doporučuji. Doufám, že bude dotisk, aby se tato sláva a kvalita mohla šířit dál!

4 22.11.2024

Byl to dobrý záměr, ale editorsky se nepovedl. Dramaturgie této knihy je sice v doslovu vysvětlována a obhajována, ale už to, že editorka přiznává, že nejde o u mnohých z vybraných autorů o jejich silná díla, je smutné, že to ví. Díky těmto propastným rozdílům v kvalitě je pak celá kniha jen formálním spojením toho, čemu se snad říká balada, když je to tragické, až elegické, ale to je podle mně málo. Třeba Winterovy Dvě košile tam podle mně nemají co dělat - je to kraťoučká povídečka, jakýsi smutný okamžíček, vůbec jsem nedokázal číst Frantinu Jaroslava Kratochvíla, zvláštně plochá a bezvýrazná mi přišla Balada o deštníku od Karla Schulze a zklamal mne i Vladislav Vančura s Dobrou mírou. Mile mne překvapil Václav Beneš Třebízský s Kolednicí, která v sobě má skutečně tragiku zakletou již v samotné zápletce, nezklamal mne Alois Jirásek s Baladou z rokoka - plnobarevnou malou dobovou freskou, jak on to umí, a z předchozí četby už jsem znal pěkného Jaroslava Havlíčka s Amorkem smrti. Šlejharův Pohřeb, který tu jiní vychvalují i zatracují, mi přišel poněkud přepjatý, ale podle mne sem patří i s tím patosem, stejně jako Šrámkova Lavina. Čapkova Balada o Juraji Čupovi je známá z Povídek z jedné nebo Druhé kapsy, a má v sobě dílu morálního zamyšlení českého policajta tváří v tvář lidské síle, která přesahuje i zločin. Vrcholem pro mne byla Dykova Panenka, O velké vášni od Růženy Svobodové a Mrtví se nevracejí od Karla Klostermanna. Za tyto tři dávám tři hvězdičky. Jinak je to výbor nevyrovnaný úrovní i ponorem povídek, výběr autorů nemá žádnou vnitřní logiku a tematicky je to také mišmaš. Což u antologií může být, ale pojivo je zbytečně formální. Škoda.

2 22.11.2024

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele této knihy a vysvětlím proč.
Ta kniha je výborně usazená v místě, kolem kterého jdou dějiny a jím procházejí lidské osudy, které na sebe navazují. Oceňuji onu navázanost, ty "háčky", kterými se každá kapitola - příběh další generace - navazuje na tu předchozí. To je někdy až důmyslné a překvapivé. A člověka vlastně baví, jak je daný příběh s tím předchozím propojen. Dále oceňuji atmosféru, nebo genius loci místa, odlehlého "dvoustatku" nedaleko lesa, mokřadů a blat, s nimiž je třeba také vycházet v soužití dobře. Tím se do příběhů dostává jakési transcendentno, nebo alespoň tajemno, a pracuje se s ním zde jako se samozřejmostí, ať si křesťanství říká, co chce. Dál musím pochválit některé z příběhů, které jsou skutečně velmi silné.
Chyběla mi však určitá vypravěčská bravura, která by knize dala tah. A dokonce se to ani autorce nedá vytknout, protože ona ten tah mít nemůže. Způsob, jak je konstruovaná, je principielně rozpadlý a roztříštěný - je to série různě silných příběhů, malých povídek, někdy umně spojených malými háčky, ale autorce se nepodařilo vytvořit ten spodní proud návazností. Nemyslím dformální spojení, které jsem nazval "háčky". Myslím jako generační řešiště, kterým tečou osudy. Tu roztříštěnost podporuje i podle mne zcela zbytečné střídání různých žánrů (popis, dopisy, deníky), které jsou spíš výsledkem toho, jak to chtěla autorka oživit, ale je to tam jen několikrát, nemá to opodstatnění ani v celku, ani ve struktuře. (I když se mi třeba líbil zrovna nápad s dopisy, které píše jedna kamarádka druhé, a nevidíme jedinou její odpověď a jsou to dopisy právě z Usedlosti ven.) No a pak mi scházelo to, že kniha nemá jednostně nastavenou poetiku v míře tajemnosti. Zatímco v první kapitole je samozřejmé, že lesní žena chce zastavit usadivšího se vojáka v dalším zúrodňování mokřadů, tento přirozený život s lesem postupně umlká, pak se v druhé půli knihy omezí jen na jeřáb a na výra, který věští neštěstí, a jediným leitmotivem je ona žlutá květina, neznámá orchidej, která jakoby téma přirozené tajemnosti lesa zastupuje. To je podle mne velmi slabá linie, a vypadá to, že autorka, která dosud psala Young Adult Fantasy, když se vrhla na román pro dospělé, a jakoby si to uvědomila až v půli psaní a tak začala tuto fantaskní linku omezovat, až ji uspala úplně. A je to škoda, protože to jí právě velmi dobře šlo. Navíc bych s ní souzněl i ideově, les a jeho tajemství je přirozenou součástí našich životů, jen s tím umíme míň a míň pracovat - což může být i pochopení této linky, ale abych nevkládal autorce něco, co tak nemyslela.
Zkrátka je to dobrá kniha, ale pokud si přečtete Stefánssona Tvá nepřítomnost je tmou nebo Tokarczukové Pravěk a jiné časy, pochopíte, že Usedlost se autorce sice povedla, ale výrazem, překvapivostí, tahem a vypravěčskou bravurou je to o řád níž.

5 19.11.2024

Ano, jedním dechem. Souhlasím. Tu "tmu" si totiž pan Štorch Marien způsobil sám. Líčí, jak různé nátlakové skupiny, exekutoři a další se vrhali na jeho dluhy a pohledávky, a je to vlastně plastické vylíčení konce jedné z nejdůležitějších kapitol české knižní kultury mezi válkami. Tady člověk nemůže být soudce, jsou to subjektivní vzpomínky a hodnocení, kde byla vina, kdo co dělal a komu řekl a jaké kroky podstupoval, to všechno je dnes zaváto časem. Já to četl jsko drama člopvěka, který se upřímně snaží držet úroveň české kultury, a přestává na to mít peníze, postupně se propadá do hlubších a hlubších problémů. Pak přichází ještě druhá "tma" v podobě nacistické okupace, a to "co bylo potom", je pozoruhodný dovětek. Pokus o další Aventinum už nevyšel, tak jak by autor chtěl, zůstal nakladatelkým redaktorem, spoluautorem různých edic a to v "konkurenčním podniku", a vzhledem k roku vydání se o té další "tmě" už vlastně skoro nevyjadřuje.
Tak jako tak, všechny tři díly jsou klenotem, který s nejvyšší možnou mírou intenzity představuje kontext, poměry i konkrétní počiny v české meziválečné nakladatelské oblasti. Budiž pani Štorch Marienovi velký dík za tento základní pilíř české vzpomínkové literatury!

3 14.11.2024

Pokračování vzpomínkové jízdy. Opět obdivuji, s jakou šíří ponoru je pan Štorch Marien schopen pojmout své vzpomínky, vlastně rok po roku. Někdy se text trochu utápí ve výčtech, chápu, že potřebuje zaznamenat všechno - přeci jen je to uzavřená kapitola a tady se jí "staví pomník". Přitom je autor i k sobě částečně kritický, zvlášť, když ve vzpomínání na nejlepší léta Aventina cítíme zárody postupného krachu. Což jistě přinese další díl.

2 14.11.2024