Apo73 komentáře u knih

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele této knihy a vysvětlím proč.
Ta kniha je výborně usazená v místě, kolem kterého jdou dějiny a jím procházejí lidské osudy, které na sebe navazují. Oceňuji onu navázanost, ty "háčky", kterými se každá kapitola - příběh další generace - navazuje na tu předchozí. To je někdy až důmyslné a překvapivé. A člověka vlastně baví, jak je daný příběh s tím předchozím propojen. Dále oceňuji atmosféru, nebo genius loci místa, odlehlého "dvoustatku" nedaleko lesa, mokřadů a blat, s nimiž je třeba také vycházet v soužití dobře. Tím se do příběhů dostává jakési transcendentno, nebo alespoň tajemno, a pracuje se s ním zde jako se samozřejmostí, ať si křesťanství říká, co chce. Dál musím pochválit některé z příběhů, které jsou skutečně velmi silné.
Chyběla mi však určitá vypravěčská bravura, která by knize dala tah. A dokonce se to ani autorce nedá vytknout, protože ona ten tah mít nemůže. Způsob, jak je konstruovaná, je principielně rozpadlý a roztříštěný - je to série různě silných příběhů, malých povídek, někdy umně spojených malými háčky, ale autorce se nepodařilo vytvořit ten spodní proud návazností. Nemyslím dformální spojení, které jsem nazval "háčky". Myslím jako generační řešiště, kterým tečou osudy. Tu roztříštěnost podporuje i podle mne zcela zbytečné střídání různých žánrů (popis, dopisy, deníky), které jsou spíš výsledkem toho, jak to chtěla autorka oživit, ale je to tam jen několikrát, nemá to opodstatnění ani v celku, ani ve struktuře. (I když se mi třeba líbil zrovna nápad s dopisy, které píše jedna kamarádka druhé, a nevidíme jedinou její odpověď a jsou to dopisy právě z Usedlosti ven.) No a pak mi scházelo to, že kniha nemá jednostně nastavenou poetiku v míře tajemnosti. Zatímco v první kapitole je samozřejmé, že lesní žena chce zastavit usadivšího se vojáka v dalším zúrodňování mokřadů, tento přirozený život s lesem postupně umlká, pak se v druhé půli knihy omezí jen na jeřáb a na výra, který věští neštěstí, a jediným leitmotivem je ona žlutá květina, neznámá orchidej, která jakoby téma přirozené tajemnosti lesa zastupuje. To je podle mne velmi slabá linie, a vypadá to, že autorka, která dosud psala Young Adult Fantasy, když se vrhla na román pro dospělé, a jakoby si to uvědomila až v půli psaní a tak začala tuto fantaskní linku omezovat, až ji uspala úplně. A je to škoda, protože to jí právě velmi dobře šlo. Navíc bych s ní souzněl i ideově, les a jeho tajemství je přirozenou součástí našich životů, jen s tím umíme míň a míň pracovat - což může být i pochopení této linky, ale abych nevkládal autorce něco, co tak nemyslela.
Zkrátka je to dobrá kniha, ale pokud si přečtete Stefánssona Tvá nepřítomnost je tmou nebo Tokarczukové Pravěk a jiné časy, pochopíte, že Usedlost se autorce sice povedla, ale výrazem, překvapivostí, tahem a vypravěčskou bravurou je to o řád níž.

3 19.11.2024

Ano, jedním dechem. Souhlasím. Tu "tmu" si totiž pan Štorch Marien způsobil sám. Líčí, jak různé nátlakové skupiny, exekutoři a další se vrhali na jeho dluhy a pohledávky, a je to vlastně plastické vylíčení konce jedné z nejdůležitějších kapitol české knižní kultury mezi válkami. Tady člověk nemůže být soudce, jsou to subjektivní vzpomínky a hodnocení, kde byla vina, kdo co dělal a komu řekl a jaké kroky podstupoval, to všechno je dnes zaváto časem. Já to četl jsko drama člopvěka, který se upřímně snaží držet úroveň české kultury, a přestává na to mít peníze, postupně se propadá do hlubších a hlubších problémů. Pak přichází ještě druhá "tma" v podobě nacistické okupace, a to "co bylo potom", je pozoruhodný dovětek. Pokus o další Aventinum už nevyšel, tak jak by autor chtěl, zůstal nakladatelkým redaktorem, spoluautorem různých edic a to v "konkurenčním podniku", a vzhledem k roku vydání se o té další "tmě" už vlastně skoro nevyjadřuje.
Tak jako tak, všechny tři díly jsou klenotem, který s nejvyšší možnou mírou intenzity představuje kontext, poměry i konkrétní počiny v české meziválečné nakladatelské oblasti. Budiž pani Štorch Marienovi velký dík za tento základní pilíř české vzpomínkové literatury!

3 14.11.2024

Pokračování vzpomínkové jízdy. Opět obdivuji, s jakou šíří ponoru je pan Štorch Marien schopen pojmout své vzpomínky, vlastně rok po roku. Někdy se text trochu utápí ve výčtech, chápu, že potřebuje zaznamenat všechno - přeci jen je to uzavřená kapitola a tady se jí "staví pomník". Přitom je autor i k sobě částečně kritický, zvlášť, když ve vzpomínání na nejlepší léta Aventina cítíme zárody postupného krachu. Což jistě přinese další díl.

2 14.11.2024

Tak zaprvé doporučuji návštěvu Automatickách mlýnů v Pardubicích - zážitek ze skvělého prostoru. Za druhé doporučuji návštěvu Gočárovy galerie v Automatickcýh mlýnech - zážitek evropské galerijní úrovně. A za třetí doporučuji návštěvu stálé expozice Transmise a koupi katalogu, který je:
- moderně proveden
- s grafickou lehkostí a nápaditostí
- jednotlivé obrazy stálé expozice jsou uvedeny do dostačujícího kontextu
- jejich autoři jsou představeni odpovídajícím způsobem
- jde o vzdušný zlom, originální vazbu i přebal - odkazující na technický původ někdejších mlýnů, což ostatně i samotný název rozvíjí od technologie k estetice. Cituji odůvodnění: "Samotný pojem transmise však nemusí být chápán pouze v technickém směru, ale setkáme se s ním například i v humanitních oborech. Ve významu zprostředkování, předávání, posílání či propuštění se dostáváme až ke kulturnímu obsahu. Název transmise v sobě nese několik konceptů vnímání samotné expozice: ukazuje lineární proměny v dějinách umění a předělů jako vymezování se vůči tradici a tvorbě nových hodnot; představuje pojem transmise jako samotný přenos prožitku mezi umělcem a jeho dílem a v neposlední řadě sama výstava je pochopena jako uchovávání a předávání paměti."
Uměřenost, profesionalita, nápaditost a lehkost se vztahuje jak na výstavu, tak na katalog. Zážitek.

3 14.11.2024

Tato kniha je čirý odpad. Ale dávám jí jednu hvězdičku proto, že jako celek je dnes krásným dokumentárním artefaktem ryzí propagandy. Myslím, že i o takových knihách bychom měli vědět a případně i tady na Databázi knih si je připomínat. Když to člověk pročítá - a je to na křídovém papíře s množstvím historických a tehdy dobových současných fotografií, tak na něj zavane ten duch doby v plné intenzitě. Možná jsem mírně perverzní, ale musím z dnešního hlediska ocenit ten jazyk, který už dneska nedá nikdo dohromady. Kdo by z Vás bych schopen napsat s tou přesnou terminologií odstavec třeba: "Proces konsolidace zahrnoval obnovení práce celé stranické organizace a jejích orgánů, upevnění vlivu ve společenských a masových organizacích, upevnění autority a vlivu strany ve státních orgánech a řešení problémů v ekonomice a ideologické oblasti. Postupnou trpělivou a principiální politickou prací dozrály podmínky k uskutečnění nezbytného předpokladu úspěšné konsolidace, k očistě strany od těch, kteří opustili zásady marxismu-leninismu." ? Doufám, že nikdo. Kéž je to zapomenuto. Tedy 20%, aby kniha nepropadla tady do propadliště dějin (jakože ona sama již propadla), ale zůstala jako maják varování.

3 14.11.2024

Nedá se nic dělat, je to prostě dobrý. Přistupoval jsem ke knize trochu s nedůvěrou a její stavba mne trochu překvapovala a jednu tu část (traktát) jsem považovat za přehnané intelektualizování. Ale když se na to dívám zpětně, musím velmi ocenit, jakým způsobem autor de-konstruoval osobnost hlavní postavy, až na prvočinitele. Vypadá to, že to je smutná kniha o chlapovi, co chce spáchat sebevraždu, protože nesnáší měšťáky, ale zjišťuje, že jím sám je (to je velká zkratka, to má Hess velmi propracovaně odůvodnění a vysvětlené), až zjistí, že ten boj musí nejprve podniknout sám se sebou, resp. s dalšími verzemi sama sebe. Hess vychází z teze, že západ se mylně domnívá, že člověk svýma očima vnímá sebe jako jednotu, ale to se velmi plete - v každém z nás je stovka variací na nás samotné a tato kniha se je snaží právě rozehrát a uvést do pohybu. Je mi jasné, že takový titul se musel líbit mládeži 60. let, protože to je naprostý boj proti autoritě, ale i jednotnému názoru a dokonce s užitím kokainu či jiných drog. Nicméně to je jen efekt a pozlátko, které si někdo může z knihy vzít. Hesse je fakticky psychologický vypravěč, jako například Zwieg nebo náš Havlíček, ale nenoří se na rozdíl od nich do psychologické hlubiny postavy a motivů jejího jednání - on zkoumá postavu ze všech možných stran - jako kdyby vzal pitevní skalpel a odkrajoval kousek po kousku, resp. nařízl a umožnil se podívat se na postavu ještě tudy a ještě tudy. Je to jiná práce s psychologií, než zmínění fenomenální vypravěči. Hesse není vypravěč, ale de-konstruktér. Takže se to někomu může zdát těžké na čtení, nebo nespojité nebo nesrozumitelné a chápu to. Pro mne to byl nakonec zážitek v celistvosti oné mnohosti, kterou chirurg Hesse přede mnou představil, aniž by zcela strhl sterilní prostěradlo z celého pacienta. Nechává prostor si domyslet a případně sebezpytovat. Už se šteluju na jeho další román. Proč je tolik krásných knih na světě? Potřeboval bych tři životy, abych to všechno přečetl?

Ukázky:
"Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, vy žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti..."

"Ach, je to těžké najít boží stopu uprostřed života, který vedeme, uprostřed této tak spokojené, tak velmi měšťácké, tak velmi bezduché doby, při pohledu na dnešní architekturu, dnešní kšeftaření, dnešní lidi!"

"Měšťák...se pokouší usadit mezi dvěma extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho jiného, než právě svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné."

"A přesto měšťáctvo žije, je silné a prospívá. Proč? Odpověď zní: díky stepním vlkům. Vitální síla měšťáctva nespočívá nikterak ve vlastnostech jeho normálních příslušníků, nýbrž ve vlastnostech mimořádně početných outsiderů, které v důsledku mlhavosti a pružnosti svých ideálů je měšťáctvo schopno do sebe pojmout."

"Všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací....Ve skutečnosti žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo."

Při setkání s Goethem říká Mistr hlavní postavě: "V mé povaze je mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat."

"A že to všechno, tak jako dnes počátky rádia, bude lidem sloužit jen k tomu, aby prchali před sebou a před svým cílem a obklopovali se stále hustší sítí rozptýlení a bezúčelné činorodosti."

"Posledně jsi vypadal, jako kdyby tě zrovna odřízli z oprátky, a teď jsi už skoro zase člověk..."

A na konec jen ukázky z nápisů komor, kam se člověk v rámci magického divadla může dostat:
Sebevražda požitkem - Usměješ se k smrti!
Rozbrečíš se smíchy - Kabinet humoru!
Poustevnické hry - Plnohodnotná náhrada veškeré družnosti.
a dvě nejlepší:
Mít tak tisíc jazyků! Jen pro pány.
ZÁNIK ZÁPADU - Za snížené ceny. Dosud nepřekonáno!

4 12.11.2024

Bezvadná kniha. Ten podtitul "v pardubickém kontextu" je poněkud matoucí, protože to svádí k jakémusi lokálnímu regionalismu. Ale naštěstí kniha taková není, asi proto, že Reynek je naprosto všeobímající autor bez ohledu na krajské uspořádání. Jeho jemnost, biblický mysticismus, něha a vztah k místu a přírodě, vyjádřený nejen suchou jehlou, ale dalšími subtilními tiskařskými a výtvarnými technikami je naprosto odzbrojující. A kniha je naštěstí i koncipována tak, že představuje Reynka právě v různých řezech (jako nakladatele, básníka, výtvarníka, ilustrátora), a je velmi bohatá na obrazový doprovod. Velmi oceňuji, že publikace obsahuje vedle obrazů také titulní strany knih, dopisy tiskaře Vokolka, ale i Vladimíra Holana, Ivana Diviše a mnohé další. Máme doma velkou reynkovskou monografii, tak tato útlá kniha je spíš takovou ochutnávkou, ale sevřenou, precizní a velmi zdařilou.
Až člověk dojde do poslední kapitoly, kde je onen "pardubický kontext", a náhle zjišťuje, že je to kontext fascinující. Východočeská galerie v Pardubicích na přelomu let 60. a 70. od Reynka osobně koupila 131 jeho obrazů reprezentujících všechna jeho tvůrčí období. Takovému kurátorovi, nebo řediteli nebo kdo to tehdy rozhodl a zprostředkoval, by patřila medaile kraje, protože díky tomu má dnešní GAMP (Galerie města Pardubice) - která nyní sídlí v přenádherných Automatických Winternitzových mlýnech - nejrozsáhlejší sbírku Reynka u nás. Klobouk dolu. A v publikaci je jejich soupis, včetně ukázky kartotéčního "nákupního" lístku.
Vynikajicí publikace, lahůdka, koupená v prostoru mlýnů, které jsou muzeem a galerií evropského formátu. Jeďte do Pardubic, stojí to za to! A Reynka si rozhodně kupte!

3 12.11.2024

Nádhera! Pošušňáníčko pro každé milovníka knih, knižní kultury první republiky. Paměti napsané s rozeběhem, a zároveň s neuvěřitelnou pečlivostí a přesností údajů i soudů. Při čtení se člověk nestačí divit, jak jeden muž mohl být takovým magnetem, jedním z epicenter kulturního dění své doby, (a to je jen první díl!). Je půvabné, s jakou otevřeností pan Štorch líčí nakladatelské poměry (třeba hádka s kolegy o to, jestli se má do tiráže psát výše nákladu neb ne - argument proti Štorchovi, který to uváděl, bylo, že by si náhodou autor mohl spočítat, kolik by mu náleželo honoráře, kdyby měl procenta! - nebo že se nemá psát na knihy ani rok vydání (!), aby čtenář zhltl i marketingový tah, když se u pět let staré knihy napíše "Novinka"). Nebo jak odhaluje své "triky" a "úskoky", když chtěl získat nějakého nového autora (třeba S. K. Neumanna). Být se Štorchem Marienem znamená nahlížet do tvůrčí kuchyně bratří Čapků, Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Jaroslava Durycha, a také různých tiskařů a knihkupců. je to zkrátka svědomitě napsaná kniha, kultura první republiky pohledem nakladatele, který něco znamenal. Paráda, těším se na druhý díl.

4 12.11.2024

Ano, souhlasím s Andrea81, že styl Wintersonové není pro každého. Ale je pro toho, kdo má rád lehkou nadsázku, náznaky magična (kdy se zcela samozřejmě dějí věci dost nesamozřejmé, přesto ale logické), a takový napůl sdělovací styl vyprávění. Tak jako se nesamozřejmé stává samozřejmým, tak o tom i autorka vypráví, když se na tuto notu naladíte, nic Vám nepřijde zvláštní - jen Vás čím dál víc baví kouzlo jazyka, jakým Wintersonová vládne (a tady obdiv i překladatelce Lence Urbanové!), a zcela nestandartní obrazivost líčených situací. Přečetl jsem si její Jak naštěpit třešeň, o které jsem měl drobounkou pochybnost, ač se mi velmi líbila, ale tuto Vášeň jsem zhlt jako malinu. Podle mě ještě lepší než "třešeň".
Jsou to dva příběhy, které pak podivuhodně propojí, a odehrávají se v Napoleonově době. Nebudu spoilerovat, ale Henri (napoleonův kuchař) a Villanella (benátská prostitutka) jsou zcela originální bytosti se svérázným pohledem na svět. Oba jsou vybaveni mírně nezvyklými vlastnostmi, zejména Villanella, která je dcerou převozníka. A toto nastavení je přivádí do nejroztodivnějších situací, které překvapují a baví. Autorce se podařilo skrze onen "sdělovací", tak trochu odtažitě sarkastický, styl velmi plasticky vylíčit atmosféru Benátek a jejích proměn v době karnevalů, stoupající hladiny moře, v době Vánoc i vítání nového roku, a stejně tak atmosféru na bojištích a v zázemí Napoleonovy armády. Všechno je to vlastně zábavné a přitom si (a čtenořovi) román klade základní otázky.
Ukázka č. 1:
"Budeš zabíjet lidi, Henri?"
Přidřepl jsem si vedle ní. "Lidi ne, Luiso, jenom nepřítele."
"A kdo jsou nepřátelé?"
"To jsou ti, co nestojí na naší straně." (s. 17)

Ukázka č. 2:
Já bych však knězem být nemohl. I když mě srdce bije stejně hlasitě jako její, nedokážu předstírat, že slyším hlučnou odezvu. Křičem jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek. Bůh přece může oplácet vášeň vášní.
Podle maminky ano.
Tak ať to dělá." (s. 19)

Ukázka č. 3:
Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Détěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je a nebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou nejsou. (s. 32)

Ukázka č. 4:
Každá sněhová vločka prý je jiná. Kdyby to byla pravda, jak by se mohl svět ubírat dál? Jak bychom vůbec mohli, klečíce, povstat? Jak bychom se vůbec mohli vzpamatovat z údivu nad tím? Jen tak, že zapomeneme. To nejde, mít v hlavě tolik věcí. Je jen přítomnost a žádné vzpomínání." (s. 47)

Ukázka č. 5:
Co se mne týče, až budu mít umřít, chtěla bych to prožít o samotě, daleko od světa. Ležet v květnu na vlahém kameni, dokud ze mne nevyprchá všechna síla, a pak hladce sklouznout do kanálu. Takové věci jsou v Benátkách dosud možné. (s. 61)

Ukázka č. 6:
Kdesi mezi strachem a sexem je vášeň. (s. 64)

Ukázka č. 7:
Nepřátelé zabírají víc místa než přátelé. Jak se mohlo tolik upřímných a obyčejných lidí zničehonic proměnit v muže, jež je nutno střílet, a v ženy, jež je nutno znásilňovat? (s. 79)

Ukázka č. 8:
Pokud nám láska byla vášní, pak nenávist se stává posedlostí. Potřebou vidět, jak kdysi milovaný je slabý, ušlápnutý, že ho ani není možno litovat. ... Nenávidíme však jen toho, koho jsme kdysi milovali, nývrž i sebe - jak jsme jen mohli milovat něco takového? (s. 83)

Ukázka č. 9:
Když vášeň přichází prvně ve zralém věku, hůř se s ní loučí. Kdo se s tou saní střetne ve své zralosti, stojí před ďábelskou volnou. Dá vale všemu, co dobře zná, a zvedne kotvy vstříc neznámému moži, aniž si je jist, že znovu dopluje na pevninu? ... Většinou ne. A pokud ano, musíte ho při odplutí přivázat ke stěžni, neboť volání Sirén je příšerné, a mohl by se pominout na rozumu, kdyby si připomněl, oč přichází. (s. 135-136)

A s Henriho lakonickým konstatováním: "Píšu dál (deník), abych měl pořád co ke čtení" (s. 147) ještě jednou vřele doporučuju výborný román!

3 05.11.2024

Vlastně by byl omyl, pokud by někdo tuto knihu považoval například za literaturu faktu nebo dokonce jakési místopisné paměti. Podle mne to je čistá poezie, která vypadá jako místopisné paměti. Ta lehkost, svoboda, se kterou jsou vybírana jednotlivá hesla, a jak jsou pojednávána, nesvědčí o touze sdlěit fakta - je to esence vzpomínky na Prahu, která již neexistuje, ale zároveň v niterném detailu je nesmírně intenzivní. Příklad za všechny:
Tramvaje podle čísel - citový povahopis všech linek tramvají...autor jde číslo po čísle a sděluje nám buď fakta, nebo historku nebo pocit, nebo...nic. Například tramvaj č. 3: "Pro mne bez příznaku, nikdy jsem jí nikam nejezdil." Tramvaj č. 7: "Cize žižkovská na rozdíl od 9 a 21 - důvěrně žižkovských".
Podobně je na tom heslo Nádraží, kde je také výčet, jako:
- "Wilsonovo: nádraží buržoazní, kosmopolitní, světácké..."
- "Smíchovské: jakoby až sem sahala Plzeň, smutné, sazovité, vedlejší nádraží, daleko k němu, daleko odtud"
- "Libeňské: dokonalý přízrak"
- "Holešovice-Bubny: odtud jeden z naprosto neznámých pohledů, být už v Praze, ale stále ještě být na cestě..."
A tak dále a tak dále. Mísení naprosto nepodstatných detailů s konkrétními příběhy, mikrovzpomínkami, zásadními hodnoceními celku - to je roztomilá kombinace, která si nejen nečiní nárok na úplnost (viz složitá redakční a ediční práce líčená v editorské poznámce), ale zároveň je to všechno jenom hra. Kdo si ji chce zahrát, je vítán a bude velmi spokojen.
Heslo Stesk: "Stesk po Praze - roven stesku po milence, táhlý jak posečené strniště, stesk po Bohu, mystickém středu. Nedá se mu uniknout, v něm obsažena mnohočetná výčitka, ovšem i ona našemu zanedbání a propasení. Stesk po Praze, nejen krutý trestm ale jedno z atematických "témat": láska." Zní z emigrace počátkem 70. let, ale lze se s tím ztotožnit i z Liberce, i jako Pražák v Praze pražákující.

3 31.10.2024

Nedalo mi to, protože jsme byl stržen románem Moskva-hranice. Chtěl jsem, aby to pokračovalo. A Dřevěná lžíce na tento román jakoby navazuje. Užil jsem si to tedy dosytosti.
"Strohé konstatování", které tomu vytýká kolega níže, je to nejlepší, co mohl Weil udělat. Ta téměř dokumentární přesnost, jednoduchost je totiž podle mého nejsilnější. Přestože miluji psychologický román, Weil tady dokázal skrze tuto strohost a téměř absenci psychologie postav vylíčit plastický obraz nejen situace při stavbě továrny v Kazachstánu, ale celkové situace v Sovětském svazu, nebo v totalitním režimu. Není třeba se nořit hluboko, stačí pozorovat a porovnávat.
Pozoruhodná je stavba románu, která působé jakoby schematicky, ale beru ji jako různé přítoky do jedné řeky. Každý z přítoků reprezentuje jiný typ života ve Svazu, taky jiné naděje a jiná zklamání. Všechny postavy vlastně směřují na stavbu jedné továrny, zároveň se tam ale skoro všechny minou, nevznikne mezi nimi ani žádný konflkt, všechno tak plyne, socialismus se buduje, budovatelské nadšení tryská, a svoboda myšlení, individuality se postupně ohoblovává až k neexistenci.
Přitom je třeba mít na paměti, že Weil byl přesvědčený komunista a že i když jeho zkušenost ze SSSR ve 30. letech byla trpká, a zde líčí také svůj autobiografických zážitek, že komunistou zůstal. Takže ta kritika režimu není nenávistná, jakoby "z druhé strany barikády", o to je vlastně silnější, že to píše přesvědčený intelektuál, který "jen" zažívá trpké zklamání. A to i přes optimistickou vidinu celku, nicméně konkrétní detaily a projevy, chování lidí, nefunčnost aparátu, meze lidskosti ho čím dál intenzivnějši zbavují iluzí - a bere čtenáře s sebou.
Jsem opravdu šťastný, že jsem se k těmto dvěma románům dostal. Skutečně jsou na úrovni Čevengura a Dětí Arbatu, s tím rozdílem, že to je český pohled, tedy nám důvěrnější. Skvěle!

5 31.10.2024

Podobně jako u knihy o životě našich pradědečků a prababiček - je to přehledový, značně povrchní přístup, který určitě slouží k základní orientaci toho, co se v období první republiky dělo. Některé věci jsou zbytečně do hloubky (například o zimě v roce 1929, nebo o láskách TGM), jiné jsou trochu letem světem a je vidět, že opět to koncepční uchopení není autorčinou silnou stránkou. Pak vždycky "zbyde" něco na konec, tady zbyl například Štefánik nebo Němci, ale beru to, jak to je, víc od toho nečekám. Popularizační knížka, vhodná pro prvotní zájem. Ale pak je třeba jít dál. A hlouběji.

4 25.10.2024

"Polský Franz Kafka!" píše se na obalu knihy. Člověka to zaujme, čte to jako "polského Franze Kafku" a je zklamán. Kafka je jenom jeden. Ano, člověk se nechá nachytat na nakladatelskou marketingovou fangličku. A přitom to textu vlastně ubližuje. Dobrá, odhlédněme od toho.
Je to soubor povídek, kde hlavním hrdinou u většiny z nich je autorův otec, který se pohybuje na hranici šílenství, neustále s utíká do nějakých svých světů, je to bizarní, roztodivné, neuvěřitelné a svým způsobem magické. Na rozdíl od Kafky z toho ale nic nevyplývá, nepredestinuje to osud, je to zajímavůstka, libůstka, která je popsána zcela opulentním jazykem. Chtělo by se mi napsat, že to je nádherný jazyk, kdyby - podle mne - právě jazyk tu nebyl na závadu. Je tak košatý a mnohovrstevnatý, že se stává manýrou a kudrlinkou, což mi fakticky vadilo tak, že se mi to stalo překážkou čtení. Neříkám, že obraty nejsou zajímavé a inspirativní - třeba povídka popisující vichřici, ta je vyloženě povedená, ale je to pro mne bohužel zapleveleno záplavou krásných a rozkošatělých slov. Chtělo by to víc soustředěnosti. ještě se mi líbila hranice magična, do kterého autor plynule vstupuje a zase z něj vystupuje - třeba když jde z divadla a ztratí se v uličkách štetlu, vezme ho nečekaně vozka, jede těmi podivnými uličkami...Má to určitě atmosféru.
Ale bylo to málo.
Příklad zajímavých formulací:
"Slyšeli jste někdy v noci strašné vytí voskových figurín zamčených v jarmarečních boudách, ten žalostný chór dřevěných a porcelánových trupů bušících pěstmi do stěn svého vězení?" (s. 44)
"Je tím vina stařecká nestřídmost léta, jeho chlípná a pozdní vitalita. Stává se někdy, že srpen končí a starý silný kmen léta ze zvyku rodí dál a dál a z jeho tlející hniloby se valí dny: zdivočelé a plevelné dny, neplodné a idiotské dny. Aloe on nepřestane a dál a dál se na něj hrnou, a to úplně zadarmo, dny v podobě kukuřičných klasů, prázdných a nepoživatelných, a bílé dny, celé užaslé a úplně k ničemu." (s. 98)
Je mi to líto, ale třeba jsme si jen nesedli.

3 22.10.2024

Vynikající kniha. S tématem Moskvy 30. let a utahováním šroubů stalinského režimu jsem se již potkal ve skvělých románech Čevengur (Andrej Platonov) a Děti Arbatu, resp. Třicátý pátý a další roky (Anatolij Rybakov), a toto je český zářez jako hrom.
Jiří Weil se vrátil se SSSR a napsal velmi originálním stylem, téměř dokumentárním, až samozřejmě popisným stylem (a jakoby velmi nezaujatým) příběhy dívky Ri, která přijíždí do SSSR a postupně odhazuje své evropské zvyklosti a pohled na svět a přizpůsobuje se sovětskému životu, způsobu myšlení, a překladatele Jana Fischera, který už v Moskvě pracuje a dostane se do soukolí stalinských čistek. Ten popisný způsob není nudný, je naopak jak na miskách vah přesně odměřovaný, velmi umně střídá přítomný a budoucí čas, nikde nenalezneme vnější autorovo hodnotící hledisko. Vše se odehrává jen s postavami, které se ocitají v různých situacích, maximálně sledujeme jejich vnitřní myšlenkové nebo citové pochody, ale nikdy se nedozvíme, zda je to dobře nebo špatně. Tento princip je něco, co dodává odstup od popisované reality a my jako čtenáři máme pocit, že jsme taky "jen" pozorovatelé. Ono se zdánlivě neděje nic převratného ani strašného, to nejsou zápisky z Gulagů, to je jen zcela precizní a podrobné vylíčení sovětské reality té chvíle se všemi frontami v obchodech, tlačenicemi v tramvajích, stranickými schůzemi, situacemi u pásů v továrnách, chvílích odpočinku, atd. atd., které postavy prožívají a tyto situace postupně proměňují jejich vztah k sovětské realitě - různým způsobem. Když se začnou dít věci zdánlivě nevysvětlitelné (připomíná mi to opět skvělý román Egona Hostovského Nezvěstný, který je ovšem o roce 1948), je všechno vylíčeno tak jasně a přehledně, až z toho mrazí. Myslím, že právě ta "jednoduchá" metoda líčení zesiluje účinek, že se čtenář dokáže vcítit do běžného života v SSSR a nechat na sobě dotknout i mechanismus moci, který postupně utahuje ony pověstné šrouby.
Podle mne je tato kniha vrcholem Weilovy tvorby, není divu, že vyvolala prudkou odmítavou reakci tehdejší komunistické publicistiky a pronásledovala Weila až do konce života, dokonce se podařilo jej zlomit, aby se za tuto knihu chudák omlouval. To nemění nic na tom, že zanechal zcela nadčasové dílo o hodnotě lidského života, o vztahu individuality a mechanismu moci, o soukolí spouštěné fanatismem a patologických jevech, které musí účastníci autoritářského režimu prožívat a na sobě aplikovat. Ohýbání páteře se tu děje soustavně, vždy ve jménu velké myšlenky - bez hodnocení, nicméně čtenář dešifruje hrůznost a dehumánnost takového režimu celkem jasně.
Takže doporučuji, skvěle, pane Weile!

8 16.10.2024

Kniha je cenná tím, za co nemůže - že je to jediný souhrnný pramen o spisovateli a novináři Jiřím Weilovi. Škoda, že je to bezuzdné vzpomínání paní Vondráčkové, která do toho plete svůj vlastní příběh, chvílemi to vypadá, že je to spíše o ní, není úplně jasné, jak blízko k Weilovi měla, je tam cítit jakýsi odstup, který ostře kontrastuje s familiérností, jakou je text psán. Je pro mne nepochopitelné, že tato kniha má tak špatnou redakční úroveň, ať už za to "může" Jan Vladislav v exilovém vydání nebo Jan Šulc v současném. Není jasné, kdy začíná přímá řeč, a hlavně kdy končí - může to být záměr autorky, ale místo uměleckého dojmu dochází jen ke zmatení, text si zaslouží proškrtat. To je opravdu velká škoda. Familiérní tón mne celou dobu iritoval, Vondráčková nebyla Weilovou partnerkou, nevím, kde k tomu vzala oprávnění, jen to, že žila ve stejné době a měla tu odvahu (nechci říci přímo drzost) na Weila zavzpomínat. Když to srovnám s poeticky upřímnou vzpomínkou Ludmily Vančurové na svého manžela Dvacet šest krásných let, kterým lze vytknout určitý patos, tak zaplať pámbůh za to ve srovnáním s tímto textem. Abych ale i něco ocenil, tak to, že v toku jejích rádobyuměleckých reflexí prožívané doby se jí tu a tam podařilo vystihnout určitou atmosféru, v níž její generace žila. Takže škoda přeškoda, Jiří Weil by si zasloužil seriózní monografii. Není divu, že jsem knihu koupil ve výprodeji Torstu za 25 Kč.
Naštěstí kniha obsahuje výborný doslov - skutečný alespoň náčrt profilu J. Weila od Markéty Kittlové, který je informačně hutný a nosný, značně objektivní a po plkajícím vzpomínání osvěžující.

2 16.10.2024

Tady musí všechny předsudky, předpojatosti, natož fanatismus stranou! Knihu jsem dostal od naší dcery, vzápětí jsem se dozvěděl, že je to příběh dospívající dívky v Nigérii a že to napsala nigerijská spisovatelka žijící v Americe spolu s dlouhou řadou feministických manifestů. Takže jako mužský čtenář jsem nejprve našlapoval opatrně.
Ale nebylo třeba. Od okamžiku, kdy syn Jaja se hned v první kapitole vzepře svému otci, a ten mrští misálem po skříňce se skleněnými figurkami, už není nic jako dříve a kniha se rozeběhne tak, že se nestačíte divit. Realistické vylíčení života minimálně dvou nigerijských světů, které žijí ať už vedle sebe nebo spíš proti sobě, vypadá věcně a jednoduše, je mnohovrstevnaté, šťavnaté a pestrobarevné, asi jako svět v Nigérií. A když zrovna není období dešťů, tak je zrovna všudypřítomný načervenalý písečný prach. Hlavní hrdinka Kambili celou knihu zjišťuje, jaké podoby může mít život, a není dlouho schopná se jim otevřít. To její brácha Jaja je dál, a to až tak šokujícím způsobem, který mi vehnal slzy do očí.
Vše se točí kolem základních lidských potřeb, naprosto specifického způsobu afrického života (například Vánoce a Velikonoce, ale i běžné zajišťování potravin, benzinu...), ale i prožívání, mezi vírami, misionáři a místními tradicionalisty, mezi korupcí a mocí, mezi svobodou a utlačováním myšlenek, a hlavně mezi otcovskou/manželskou láskou i nenávistí.
V průběhu knihy se člověk s hlavní hrdinkou sžije, cítí spolu s ní její vnitřní pochody, i zraňují ho všechny útoky slovní i v situacích, strašně by nějak chtěl pomoci. Když se dívce podaří sama od sebe usmát, to už jako čtenáři víme, že to bude ještě cesta dlouhá, ale že první krok byl učiněn. A že to byl velký krok v tom pekle podmínek.
Zkrátka - doporučuju všemi deseti. Strhující citlivé, realistické, pestrobarevné čtení, kdy si člověk uvědomí, co to znamená být Evropanem. A že cesta ke štěstí je všude stejná.

5 03.10.2024

Nenápadná knížečka nás strhává, vnořuje a nenechává v klidu do československého kulturně-historicko-politického kontextu let 1936-1952. Mladý začínající básník z Jičína se dostává postupně mezi kruhy různých uměleckých přátel a my téměř s napětím sledujeme, jak se tyto společnosti vyvíjejí, proměňují, jak různí členové se obdivují a následně nenávidí - což u umělců asi není nic neobvyklého, ALE mezi tím se postupně proměňují politické režimy. Je to mnohovrstevnatá kniha, Hiršal co řekne, také hned doloží, například úryvkem z korespondence nebo přímo básní od toho kterého autora, nebo ukázkou sjezdového projevu.
Hiršal nás velmi autenticky a k tomu detailně přivádí do společnosti s antipody a zároveň giganty české poezie Nezvalem a Halasem (dokonce se jde podívat na zesnulého Halase do nemocnice) a sám se točí zejména kolem skupiny Kamila Bednáře, která se pak po válce začíná hlásit o slovo. Ovšem hned vzápětí neladí novému komunistickému režimu, a tak je hned všude plno starostí jak o to sehnat práci, tak udržet rovnou páteř. To řada kolegů zcela nezvádá (Jan Pilař, Ivan Skála a mnozí další), a tak dostředivou silou se Hiršal ocitá v kruhu sebestředného, avšak geniálního Jiřího Koláře. Je to cudná, nijak nepřehánějící, ani neadorující procházka českým kulturním "minovým polem" nástupu komunismu, v níž defilují přátelé jako Jan Masaryk, a zejména Egon Hostovský. Kdo si chce udělat ucelený obraz o složitosti doby, vřele doporučuju. Historka o tom, jak na setkání se sovětskými spisovateli dorazil sám Gottwald stojí za to, stejně jako mnoho dalších. Pochopil jsem, že zásadním vzpomínkovým dílem je Let let, který napsal se svou ženou, už jsem si ho objednal a těším se na něj.

4 30.09.2024

Vícevrstevnatá publikace - rozkoš. To není jen zveřejněná korespondence dvou citlivých duchů, kteří musí spolu překonat řadu protivenství (například nevůli matky ke vztahu dcery s umělcem, který se sotva sám protlouká životem), ale hledají spolu všechno co je spojuje, ať už je to v umění, hudbě, běžných věcech života. Tato korespondence zcela odhaluje oba jako lidi z masa a kostí, zvláště Josefa, který si dokáže nejenom zasnít, ale i pořádně zanadávat - nadto nádhernou češtinou. Třeba pasáže, jak se stal redaktorem Uměleckého měsíčníku (SVÚ Mánes), jak ho to odvádí od práce, co všechno musí snášet a o řadu stránek dál, jak ho z tohoto "postu" sesadili, vlastně vyšachovali. Jsou to konkrétní starosti, aby vůbec přežil, které musel řešit ten, jehož olej na stěně má nyní hodnotu desítek milionů korun....
Vícevrstevnatost zajistil opět Jiří Opelík, který dodal vrstvu dalších textů buď o Čapkovi (V. V. Štech, bratr Karel...) nebo jeho (jejich) textů - celé Zářivé hlubiny, Josefův text o Antonínu Matějškovi, o Apollinairovi, nebo některé jeho kratší prózy jako Lelio, Chlapec, Záchrana či zamyšlení nad prvním berlínským salonem, resp. nekrolog Bohumila Kubišty.
Další vrstvou jsou Čapkovy obrazy (vybral Jaroslav Slavík), dokumentární fotografie (vybral Jaroslav Dostál) a dvě skvělé studie na konci o Čapkovi jako takovém a spisovateli zvlášť (Opelík) a výtvarníkovi (Slavík). Samozřejmostí jsou pečlivě vyvedené rejstříky, a to včetně časopisů, sborníků a kulturních institucí.
Zkrátka radost, radost, radost. Čtvercový formát je důstojný, zajišťuje pěkné grafické řešení jakýchkoliv materiálů (Milan Grygar). kdo má rád Josefa Čapka, tak si tzv. pošušňá.

3 24.09.2024

Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální.
Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina?
Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného.
A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk.
Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.

9 22.09.2024

Opět skvělý Havlíček. Od Petrolejových lamp a Neviditelného se posunul k zobrazení života (hlavně vnitřního) malého úředníčka spořitelny, který bydlí s maminkou v Nuslích a kterého si všichni v rodině velmi váží. Straní se žen, má definitivu a budoucí vzestup zajištěn. Na posledních stránkách je nejen vyvrhelem rodiny, ale ukáže se, že je naprostý sobec a nejčernější ovce.
To je ona proměna, kterou ve strhujícím Havlíčkově líčení sledujeme, přicházejí různé menší i větší postavy (chytře jsou všichni představeni hned na začátku knihy najednou, a to na pohřbu), z nichž nejdůležitější jsou samozřejmě dvě ženy, Adélka a Milda, každá typem přitahujícím jinak .A dál nechci spoilerovat.
Co však mohu říci, že Havlíček je podle mne stále nedoceněný mistr psychologické prózy, jako kdyby otevřel mozek i duši/srdce Jiřího Mánka a nechal nás do něj nějakým přízračným chirurgickým teleskopem nahlédnout. Emotivně mně to nenechalo v klidu, chvíli jsem mu fandil, neustále jsem přemítal, co bych udělal já, pak jsem byl za něj (nebo spolu s ním) zoufalý, pak jsem (si) nadával, pak jsem nad ním zlomil hůl a přestal si ho vážit, a přesto ho člověk nemůže nějak nemít rád. Prostě skvělé, skvělé, skvělé. A je výborné, že to nemusí být romány z daleké exotické krajiny, tenhle se odehrává mezi Nuslemi, Malou Stranou, Stromovkou a Krčí. Doporučuji!

5 18.09.2024