Apo73 přečtené 1123

To je Ales 2024, Jon Fosse

Líbilo se mi to, bylo těžké se trochu naladit na ten vypravěcí způsob, který je jakoby nekonečná jedna věta. Nedávám tomu všechny hvězdičky jen proto, že právě ten způsob mi přišel tak od půlky vlastně trošilinku jako formální vyprázdněná schválnost. Zvlášť, když použil ještě jeden originální trik - neustálé opakování ve mě vytvořilo pocit, že každým životem neustále vstupujeme do týchž situací, že je vlastně jedno, kdy, které generaci v rodině se co stalo, protože principelně je to totéž. Podařilo se mu zmatnět hranic mezi časy a skrze to se dotknout něčeho podstatnějšího, pod povrchem našich běžných dějů. Taky tam střídá perspektivu náhledu, dokonce hlavní postava vidí sebe sama nejen v minulosti, ale i v tuto danou chvíli jakoby z nadhledu, odstupu - to se mi totiž taky stává a někdy si díky tomu přijdu opravdu komický. Takže - škoda, že to pan Fosse překombinoval. Kdyby to nevyprávěl tak formálně efektně, samotný princip opakování by úplně stačil, aby vyjádřil repetitivnost života a vlastně dojem, že život je jen jeden, ať ho prožíváme jednou nebo i několikrát. Ale to nemění nic na tom, že se mi to líbilo. Byla to taková severské jednohubka, která Vás stahuje do Fjordu a k zamyšlení. A do tmy.... celý text

Hana 2018, Alena Mornštajnová

Když jsem hodnotil Tiché roky, měl jsem za to, že je to odpad bestselleristky, a že to není literatura. A už jsem myslel, že není nutné si žádnou Morštajnovou brát do ruky. Život to chtěl jinak. Dcera mi k Vánocům dala Hanu, o které jsem ale z různých stran slyšel, že je to Morštajnové nejlepší kniha. A tak jsem se zapřel a přečetl. A nelituju. Je vidět, že autorka psala o něčem, co opravdu zná, co se jí zřejmě nějak dotýká, podařilo se jí prostým a nepřekalkulovaným způsobem (na rozdíl od Tuchých roků a Listopádu) vylíčit spletitý život jedné rodiny v (Valašském) Meziřičí, a to strhujícím způsobem. Ty různé vyprávěcí perspektivy se vhodně časově doplňují a ve čtenářovi vzniká tak plastický obraz a umožní mu vcítit se do dvou hlavních postav zároveň, což nebývá běžné. Takže skvělé. Snad jen o píď to nedosahuje na Země od Marka Epsteina, kterou doporučuju všem, kteří si právě Hanu přečetli/y. Zkrátka, rád si poopravuju názor na bestselleristku, která chrlí knihu ročně a je k tomu už nadosmrti odsouzena. Kniha Hana je její vstupenkou do české literatury, stejně jako třeba u Viewegha jsou to Báječná léta pod psa a pak už nic. Omlouvám se, že jsem paní Morštajnovou nepovažoval za spisovatelku.... celý text

Vlny 2019, Virginia Woolf

No nedal jsem to. Od půlky jsem to spíš už jen prolistoval. Přesto tomu dávám půl hvězdiček, protože nápad i provedení je pěkné, celý život, všechny situace se jakoby vlní, proměňují, přebírají iniciativu, reagují na sebe, vztahy vysokoškoláků - té party - na sebe narážejí a zase odplouvají. Je to vlastně skvělé. A celou tu změť drží pohromadě východ a západ slunce nad mořem. Zkrátka oceňuji to jako literární nápad i provedení, jako čtenáře mě to nechytlo, bylo to moc náznakové, moc symbolistní, moc metaforické a když už jsem se na tu "vlnu" nenapojil, začalo mi to splývat do jedné velké změti. Ano, paní Woolfová má pravdu, život takový je, tak vypadá jeho dynamika, a zároveň se jen tak houpáme a jsme na vrcholech a propadáme se. Ano, ano! Jsem rád, že jsem se ke knize dostal, ale Mezi akty se mi líbila určitě víc.... celý text

Místopis srdce 1973, Jarmila Glazarová

Jako u všech výborů různých starších textů je to naprosto nesourodá změť. Něco jsou nekrology, něco úvahy, něco projevy na Šrámkově Sobotce, něco texty do odborného časopisu o krásě českého jazyka apod. Je zajímavé, že když si třeba přečtete nekrolog Jaroslava Havlíčka, tak to opravdu není běžný nekrolog - je to velmi osobní, romantický - ona je ve všech těch textech tak jemně naivně citlivá, ale je to hezké. Protože nikdy nenapsala žádné vzpomínky nebo autobiografii, tak oceňuji, že tam jsou tři texty, které se přeci jen vztahují k jejímu životu, mládí a manželství - jsou to upřímné texty, plné něhy. A pak mám takový drobný nález: text Nad rodným krajem, kde právě vzpomíná na své mládí, vyšel nejenom zde, ale také ve výboru Píseň o rodné zemi (viz). Tady je poloviční délky. Protože jsem četl obě knihy, tak mě to zaujalo a zjistil jsem, že ta půlka v tomto vydání chybí z toho důvodu, že původně se právě v tom místě konce její původní text mění v obžalobu imperialismu a nepřátel, vpodstatě ve fanatickou vizi konce světa. Text totiž vyšel v padesátých letech, výbor Píseň o rodné zemi v roce 1960 (tam to je takto celé) a tady v Místopisu srdce už to paní Jarmila zkrátila, protože bylo po roce 1968, ona s invazí nesouhlasila a prozřela. Nejen, že to tam nechybí, ale je to čistá vzpomínka.... celý text

Píseň o rodné zemi 1960, Jarmila Glazarová

Jak jsem paní Jarmilu chválil u Adventu a Vlčí jámy, tady to prostě nedokážu. Ten ideologický nános reportáží je tak silný, že jsou to vpodstatě z hlediska novinařiny naprosté bláboly. Co ale je třeba ocenit, že Glazarová zůstala spisovatelkou, to vlastně nejsou novinářské reportáže, ale literární sondy do různých prostředí - ona "neumí" psát novinářsky, za vším hledá nějaký příběh, nějaký vztah, snaží se charakterizovat ty figury, o nichž píše - takže je v to i přes tu budovatelskou machu a jazyk cítit zájem o obyčejného člověka - ať už je to paní u pásu v továrně, nebo pohraničník. A pak - tedy nechtěně, je celý soubor dobrým odrazem té doby - jak je vidět, že i do normálních textů pronikala tehdejší interpretace epochy tak silně, že to prostě nešlo obejít. Tedy šlo - pokud jste to nechtěli publikovat v Rudém právu. Což se tady právě dělo. Ale aby byclo jasno - já si paní Jarmily velmi vážím. Zaprvé kvůli jejím románům, které patří k vrcholům meziválečné psychologické prózy a pak kvůli tomu, že svůj zápal padesátých let dokázala korigovat a dokonce jej reflektovat jako svou chybu. To dokázal málokdo - a nemusel hned jít do disentu. Myslím, že základní míra sebereflexe jiným fanatikům chyběla.... celý text

Šlechta v českých zemích: Aristokracie od středověku po současnost 2022, Hana Kneblová

Opět jako autorčiny knihy o životě našich prababiček a pradědečků nebo o životě za první republiky věcná, přehledová kniha, které je fajn si přečíst. řada věcí je člověku neznámých, objeví různé souvislosti, dozví se i trochu toho bulváru (nevěry, popravy, defraudace apod.), připomene si zcela zapomenuté staročeské šlechtické rody, utřídí si trochu představy o jednotlivých "výtečnících" českého národa a vlastně si v letu připomene i vývoj českých dějin až do současnosti - protože šlechta byla jedním z výrazných činitelů a hybatelů dějin, jak velkých, tak malých. Takže je to taková "servisní" knížka, což je pěkné.... celý text

Vlčí jáma 1959, Jarmila Glazarová

Nemohu si pomoci, ale Jaroslav Havlíček, Václav Řezáč a Jarmila Glazarová jsou mistři meziválečné české psychologické prózy. Havlíčkovy Neviditelný a Petrolejové lampy (a mnoho dalšího), Řezáčovy Svědek, Černé světlo a Rozhraní a Glazarové Advent a Vlčí jáma - jsou prostě vybroušené mistrné kusy. Advent řadím mezi nejlepší knihy, jaké jsem kdy četl. Trochu zklamáním pro mne byly Roky v kruhu, které podle mne ani nelze považovat za román - je to její prvotina, napsaná jako vzpomínka na krásné manželství, které skončilo úmrtím (o dost staršího) muže. Zklamání bylo jen v tom, že jsem z toho cítil zaslepenost oddané ženy, která si vůbec neuvědomuje, v jak nerovném svazku žila a jak byla v určité zlaté kleci. A taky styl té knihy je dost dokumentární, což mám sice rád, ale sentimentálně romanticky dokumentární. Nuže. A teď se mi rozjasnilo. Glazarová sama jako válečný sirotek z Českého ráje jede za příbuznými na Ostravsko, kde je přijata se sestrou jako schovanka. Tam se zamiluje do o dost staršího lékaře a toho si vezme. Ten po 12 letech zemře, a ona se vrací do Prahy. Ještě stihne v Beskydech a na Valašsku nasbírat spoustu etnografického materiálu a skutečně je s tím prostředím sžita. A jako prvotinu, pod nátlakem emocí po smrti muže, napíše Roky v kruhu. Pak se ve své zkušenosti vrátí před své manželství a vylíčí pocit vykořeněnosti a cituplného nazírání na svět očima schovanky, 18-leté dívky, která se ocitne v nové rodině v knize Vlčí jáma. Tam zesílí určitý společenský rozměr jejího psychologického psaní, už to není jen osobní a soukromé, postavy Vlčí jámy jsou vkořeněny do městečka Rozvadov (příznačný název), a podaří se jí vylíčit zásadní rozpory v morálce "maloměšťáka", to nemyslím teď v komunistické rétorice, ale ve stejném duchu jako rozcupoval Havlíček svou Jilemnci v Petrolejových lampách. A následuje vrcholné dílo, baladické - Advent, kde tyto dvě předchozí autorské zkušenosti přejdou do dimenze zobecňující a vpravdě umělecké. A "na odchodnou" zpracuje ještě zvyklosti a etnografické materiály z Valašska v knize Chudá přadlena. A v Praze nastoupí politickou dráhu, odjede do Leningradu a až do roku 1968, kdy se ohradí proti okupaci, jede na vlně režimní umělkyně, dokonce národní umělkyně. Je pochována na lesním hřbitůvku na Malé Skále, nedaleko místa, kde se narodila, komunisti tehdy respektovali její poslední přání - upřímně, v roce 1977 by kritičku "bratrské pomoci" těžko umístili na Vítkov, do tehdejšího mauzolea komunistických výtečníků. Takže Vlčí jáma a Advent hodnotím vysoko pro jejich čistotu, krásný jazyk, pronikavou psychologii a prostě zážitek. Roky v kruhu a Chudou přadlenu pro autentickou osobní zkušenost sdělenou rovněž krásným a čistým jazykem, se smyslem a citem pro všechny nářeční a další zvláštnosti. A jsem rád, že takovou spisovatelku, jako je Jarmila Glazarová, v kánonu české literatury máme.... celý text

Život pro knihu 1985, Ladislav Kuncíř

Ladislav Kuncíř žil pro knihu. To není jen název, to je životní úděl a poslání. Každý, kdo má rád českou knižní kulturu, si s chutí přečte toto vzpomínání, jak a čím se dalo prosadit na trhu za první republiky a jak zároveň zachovat určitou úroveň a přispívat skutečně k hodnotám té doby. Kuncíř byl specifickým zastáncem náboženské, a katolické literatury, a jeho podnik se vypracoval na úroveň Aventina a dalších avantgardních nakladatelství. Je to samozřejmě osobní text, citově zabarvený, ale může sloužit i jako dobrý zdroj poznání o meziválečné československé kultuře. To, že mu bylo po roce 1948 všechno zabaveno, a nakonec tyto paměti vydal v exilovém nakladatelství, hovoří za vše.... celý text

Muž s břitvou 1999, Jaroslav Putík

Skutečně milé překvapení. Jakkoliv název vyvádí na detektivku, je to rozverné líčení životních osudů "muže s břitvou", tedy vypravěčova strýce - holiče. Kolem něj se odehrávají jednak dějiny (první republika, protektorát i komunistický převrat), jednak nejrůznější vztahy v malém městečku u Labe. A ty jsou jak milostné, tak nenávistné, konkurenční, udavačské, pomstychtivé a tak - jak to v životě a v převratech bývá...přičemž hlavní hrdina, syn železničáře, je vedle svého holičského povolání i snílek, romantik a velmi odvážný chlapík. Fór spočívá v tom, že mu holičstvím, tedy pod jeho břitvou projdou všichni muži města, a to i jeho nepřátelé, takže čtenář neví - fikne? Nefikne? Městečko se mu různě odměňuje za jeho činy, třeba i vězením - když se sám rozhodne vytvořit po roce 1948 vlastní družstvo, za což ho paradoxně právě zaváděči družstevnictví zavřou. Ve Slovníku literatury jsem se dočetl, že Putík je z rodu vančurovských vypravěčů - to bych rád opravil. Podle mě je tento román kombinace Okresního města od Karla Poláčka a Můj strýc Oddyseus od Jiřího Marka. A určitě zajímavé je, že první vydání muselo vyjít v exilu - je pravda, že Putíkovo líčení komunistického převratu bylo ještě v perestrojkové době málo. Pěkné čtení.... celý text

Příběhy Dona Quijota 1962, Jaromír John (p)

Je třeba poděkovat panu Johnovi, že převyprávěl a zjednodušil to košaté a dneska v podstatě neučitelné Cervantesovo dílo. Je to vlastně série historek, postavených na hlavním principu - pošetilý, ostatními považovaný za bláznivého, muž se rozhodne zachraňovat tradici, čest a starý řád v podobě chrabrého rytířství. K němu patří samozřejmě ochrana dam, ale také boj se všemi, kdo by jejich čest chtěli ničit. A protože se to už nenosí, doba se změnila, je to nejen pošetilé, ale v podstatě nemístné. A celý komediální nápad knihy spočívá v tom, že většina lidí, které Don Quichote potká, přistoupí na jeho "hru" (kterou však on myslí smrtelně vážně), a jednají s ním jako s rytířem. Ale ve skutečnosti si z něj jen dělají legraci pro vlastní potěšení. No - mám s tím drobátko problém, podobný jako se Švejkem. Ten literární typus je na začátek 17. století zajímavý, ale není zřejmé, jestli to a) on tak opravdu myslí, b) jestli to sám vlastně hraje a nebo c) je blázen. Tady alespoň jde o ideály, o chrabrost, mužství, oddanost a čest, což jsou hodnoty. (To u Švejka je to horší, to je patrně blbství a nebo vychcanost, a snaha se hodnotám vyhnout, s čímž se nedokážu ztotožnit, natož abych to vztáhl na "švejkovství" a "češství".) Ale ten svět, který se on snaží udržet a chránit, už tehdy neexistuje. Natož nyní. Nevím tedy, jestli to ještě dne může v někom rezonovat. Tak zůstává jen tzv. klasické dílo, slupka humoru a lítosti, je to vlastně tragikomická figura, "rytíř smutné postavy". A nemyslím, že bych musel historek, které jsou všechny na jedno kopyto, číst tolik. Proto se vracím zpátky k panu Johnovi - díky, že Cervantese zestručnil a zpřístupnil. Ale k mým oblíbeným knihám to bohužel patřit nebude.... celý text

Klaunovy názory 1966, Heinrich Böll

Měl jsem dost očekávání, přeci jen nobelista, humanista...Nebylo to špatné, ale nemělo to šmrnc. Nápad: klaun, kterého vypískávají i z těch nejzapadlejších štací a hroutí se mu kariéra, dojede domu a během jednoho dne se snaží se svým životem něco udělat - obvolává svoje známé, přemýšlí, jak z nich dostat peníze a tak se mu rekapituluje celý život. Tento paprskovitý dramaturgický způsob vyprávění je velmi svobodný, postava může takto telefonovat klidně dalším pěti nebo i deseti lidem, a nebo jen dvěma, a vždycky se k té další linii váže nějaká souvislost, kontext, historie jeho života. To je věc, která se ale podle mého obrací proti příběhu, protože pak nedrží a je to typická "cochcárna". Co je pro mě ale zklamání, je ten ukňouraný a zároveň militantní a nesmiřitelný tón, v jakém je to napsáno, nebo jakým klaun uvažuje. Nechci to ztotožňovat s autorem, ale myslím, že ten nenávistný antiklerikalismus je podle mne úplně zbytečný. Ta postava je plná traumat, včetně z nacismu a z pokrytectví jeho matky, ze ztráty sestry, z konverze jeho bratra, z nepovedeného vztahu, atd. atd. a chudák neumí najít absolutně nic pozitivního, co by jeho životu dalo nějaký impuls. Tohle plácání, kdy hlavní postava neumí zaujmout k životu vlastní postoj a jen kritizuje a kňourá, to mě nebavilo. Když si člověk přečte, jak se choval ke své milé, vůbec se nedivím, že od něj odešla. Myslím, že v tom jsme se s autorem minuli - on se skrze postavu snaží kritizovat ideologie, a já si myslím, že právě klaun je plný jedné vzteklé ideologie - vychcánkovství a naprosté pasivity. S takovou postavou se neumím ztotožnit. Jinak ale knihu hodnotím jako lepší průměr, ale na to, aby si získala místo v mé knihovně, to není.... celý text

Na konci dne 2024, Claire Keegan

To je teda slabota, to vám řeknu. Prý mistryně literárních miniatur! To by musely být intenzivní miniatury a ne toto. Skoro si říkám, že je škoda to vůbec překládat a vydávat. Jsem možná příkře kritický, ale já naopak miluju jak zkratku, hutnost, miniaturnost mi vůbec nevadí, ale musí se autorovi podařit kondenzovat životní pocit, sitauci, náladu, atmosféru, něco, co odletí jako vyplašený pták...Tohle jsou popisy, které Vám protečou prsty, ani Vás to nedojme ani nenapne. Neříkám, že tam není u každé ze tří povídek nějaký nápad (muž macho po rozchodu přijde domu - to je všechno, ano), (spisovatelka chce v rezidenčním domě pro umělce psát a navštíví ji nehorázně sprostý Němec a zase odejde) (vdaná žena si chce zasouložit s někým jiným a doplatí na to), ale jakoby tomu chyběl tah, nějaké uhranutí, bravura. Škoda. Alespoň, že to mělo velká písmenka a bylo to během dvou hodin odbytý.... celý text

Jak nevyloupit poštu 1987, David Jan Novotný

Přesně, jak tu píše někdo jiný - je to příjemné letní čtení. (Na to, že je únor...) Povídky jsou napsány lehkým stylem, připomíná to Čapka nebo Poláčka, nejsou to velké problémy a velké dějiny, je to taková dramatičnost každodennosti, okořeněná detektivními zápletkami. Nejvíc se mi asi líbila hned ta první povídka Prdelka (to není erotické, to je míněna dětská prdelka). Novotný je výborný, i když někdy trochu přemluvený a mnohoslovný, vypravěč, má smysl pro absurditu, se kterou pracuje se zvláštní lehkostí. Jeho Sidra Noach a Dybuk a ďábel jsou podle mě skvosty. Na této sbírce povídek je poutavé i to, jak v ní zůstávají krásně zakonzervovány reálie československých 80. let, a to jak problémy, které se tehdy řešily, tak i přístroje a jídla atp. Skutečně úsměvné, co jsme tehdy žili.... celý text

Avantgardisté: Ruská revoluce v umění 1917—1935 2023, Sjeng Scheijen

Škoda, že těch palců nemám třeba 10. To je naprosto dechberoucí kniha, kterou člověk (i přes její tloušťku) přečte opravdu se zaujetím téměř hedním dechem. Autor má nespornou výhodu, že není Rus, ale Nizozemec, který ale prolezl všechny možné ruské archivy, nahlédl do nejrůznějších pramenů, korespondencí, deníků, oficialit apod., a vylíčil neuchopitelné a nelapitelné osudy ruské avantgardy v době, kdy se rozdil, ustavoval a definoval nový zázrak, Sovětský svaz. Hlavní předností knihy je, že autor dal té vší změti informací nějaký řád. Ten je fakticky chronologický, ale také opírá se o politický vývoj - jak bolševici uchopovali moc, jak si s ní nejdříve nevěděli moc rady, a jak po smrti Lenina se toho Stalinovýma rukama uchopili velmi pevně. Tahle amorfní proměnnost politických dějin Ruska zároveň dodává dynamiku té stejně amorfní avantgardě. Autor ukazuje, že východisko měli avantgardisté a bolševici jakoby společné - však boření starých pořádků, nové vize (ať už futuristické, konstruktivistické, suprematické a další) jsou přirozené jak výsostným umělcům, tak naivně-revolučním politikům. To vyvrcholí tím, že bytostní umělci, jistě administrativně ne příliš schopní, jsou zvoleni a pověřeni vysokými organizačními funkcemi (řízení muzeí, zřizování uměleckých škol apod.). Ale pak se začnou rozcházet. Umělci totitž lpí na individuálním projevu, i sdruženi do různých "škol" zůstávají sví a jsou to fakticky intelektuálové plni různých teorií světa. A to politici přestanou v určitou chvíli potřebovat. Tuto dynamiku autor právě krásně vylíčil, člověku se až svírá hrdlo, jak se to všechno proměňovalo. Většina těchto umělců, které obdivovala Evropa (což byl pro ně v SSSR jen hřebíček do rakve a potvrzení jejich nepatřičnosti), skončila buď v lágru, gulagu a nebo rovnou zastřelením do zátylku. Hlavní postavou je Kazimir Malevič, který je suverén, egomaniak, trochu jde "přes mrtvoly", a který se považuje se svým Černým čtvercem za krále avantgardy. Ale je i Vladimir Tatlin, který mu vážně konkuruje, který však postupně propagne ve stihomam, že právě Malevič po něm jde a chce mu ukrást všechny jeho nápady. Mezi tím vším samozřejmě Kandinskij, Chagall, Rodčenko, Jakulov, Punin, Lisickij, Filonov, Šterenberg, Gabo, Rozanovová, Boguslavská, Popovová, Exterová, Dymšicová-Tolstá, dále Chlebnikov, Charms, Majakovskij, Mejerchold, samozřejmě Gorkij. Je to neuvěřitelná změť osobností, která se neustále dostává do vzájemných vztahů a díky tomu je to vyprávění velmi plastické. Každý je svůj. Nad tím vším kralují dohližitelé umění Alexandre Benois a Anatolij Lunačarskij a nejodpornějším antihrdinou je Malevičův švagr Jevgenij Kacman. Je to opravdu bravurní studie na téma individuality a kolektivismu, umění a politiky, role umělce v politickém systému a způsobech, jak ničit vlastní inteligenci. Autor má výhodu, že Rusko roku 1915 je opravdu úplně jiný vesmír než Sovětský svaz roku 1938 a tak všechny postavy mají svůj vývoj, osahávají si meze možného a jsou drceni nejprve nuceným komformismem, ale pak i politickým a násilným tlakem. Působivé je například líčení zavření a mučení Maleviče. Zkrátka dlouho jsem se k této bichli odhodlával a jsem nadšen. Doporučuju! Zůstává hořko-bolný pocit zmaru, přestože je člověk celou dobu blízko géniů.... celý text

Adam stvořitel 1927, Karel Čapek

Jakýsi předstupeň R. U. R. nebo Bílé nemoci, chytrá hra s možnostmi ničení a tvorby světa. Zajímavé je, jak se oba autoři pohybují na hraně prvoplánové plakátovosti myšlenky a hlubokého filozofického přesahu - v tom je to opravdu mistrné. Komu "stačí" příběh bořitele, kterému se při tvorbě nového světa všechno vymkne z ruky a nedá se s tím vlastně už nic dělat, může být uspokojen. Kdo si ze hry vezme apel na právo tvořit a bořit, na rozkoš spojenou s oběma těmito činnostmi, odnáší si další dimenzi. A někoho ještě obestoupí ještě vrstva filozofická, odkazující ke kulturním dějinám, k principu humanismu, tázající se po lidské identitě a smyslu života. Výborní Čapci, poklad české literatury.... celý text

Jak ulovit malou štiku 2024, Juhani Karila

Velmi příjemná literární směska humoru, tajemna a současných laponských reálií. Myslím, že pokud se na titulní straně mluví o magickém realismu, tak autor této knihy jde ještě dál. Je to realistické magično. Mýty, nadpřirozené postavy v podobě různých těžko představitelných tvorů se tu mísí s personifikovanými nemocemi, které se procházejí po náměstí, mrtví jsou zcela přirozenou součástí světa živých a opačně, když potřebujeme s něčím pomoci, musíme navštívit Huhňavého Oliho, který je už ale dávno mrtvý a ten nám možná pomůže. Tato naprostá samozřejmost souběhu tří různých světů (současnost, svět mrtvých a svět přírodních mýtů) je napsána tak, že působí nejen nenuceně, ale i jako něco přirozeného. Tyto střety světů jsou jedním ze zdrojů humoru, ale zároveň se s nimi nakládá jakoby "po indiánsku" - vše je přirozené, vše je součást všeho i nás a my toho všeho, prostupuje to námi a my s tím vším musíme umět pracovat. Ono to podle mě v životě tak je, jen jsme v naší racionální civilizaci ty dva světy, co nejsou současný realismus, prostě potlačili. A tady pan Karila to jenom znovu otevřel a nastavil tak, jak to podle mne má být. Nápad detektivní linky, tedy policistky, která do tohoto místa děje přijíždí vyšetřit vraždu, je umná spojka mezi všemi světy, zároveň permanentním zrcadlem těchto světů. Tedy - moc se mi to líbilo, není to bezuzdné veselí, kde je možné všechno a my se tím bavíme, je to chytrý humor vycházející z reflexe toho, že to všechno tak JE. Skvěle!... celý text

Identita: Příběh českého grafického designu 2024, Linda Kudrnovská

Skvělá výstava, a ještě lepší kniha. To není katalog k výstavě, to je samostatné dílo, dokonce bych řekl lépe strukturované, plastičtější. Směle se tato kniha může postavit vedle geniální třídílné Typographia Oldřicha Hlavsy. Je to suverénní, mnohožánrové zamyšlení, představení, zvolání, poukázání, uvedení do kontextu, napínavý příběh v oblasti českého grafického designu ve všech jeho možnostech, válérech a uplatnění. Od navigačního systému pražského metra přes vývoj časopisů a knižní grafiku, až po filmové plakáty, piktogramy v hotelích a loga měst- je to opravdu opulentní, skvěle graficky a tiskoařsky vypravená bichle, kterou by podle mě měl mít každý, komu není lhostejný vizuální smog kolem nás. Tato kniha ukazuje, že to může vypadat dobře, že máme u nás vysokou výtvarnou úroveň, jen ji vidět a jen jí dát prostor při stavbách nových domů, čtvrtí a dalších možnostech. Kniha je to skvělá!... celý text

Souvislosti tvorby 1971, Petr Bogatyrev (p)

Ačkoliv tady ve dvacátých letech pan Bogatyrev působil při diplomatické sovětské misi, a pohl být tedy vnímán jako oficiální představitel Sovětského svazu, bylo to složitější. Zajímal se velmi o pražský lingvistický kroužek (skrze Jakobsona), posedla ho doslova vášeň českého a hlavně slovenského folklóru a divadla, byl vlastně etnografem a etnologem, milující československý živel. Takových bohemistů a slovakistů bylo v Sovětském svazu víc a řadě z nich vděčíme za to, že když se jim podařilo něco prosadit k vydání tam, tak tady to pak bylo možné také. Soubor statí o divadle, folkloru, sémiotickém znaku v divadle, divadlo jako obřad a rituál, problém lidového a vysokého umění, výrazové prostředky divadla (a to i loutkového) - vypadá nesourodě, ale ve výsledku je jakýmsi tématickým celkem. Co mě trošilinku vadilo, že se tu mísí žánry, že vyloženě publicistiké a až esejictické zamyšlení je tu vedle odborné etnologické a folkloristické studie, ale jinak jsem si opravdu se zájmem pročetl. Jeho názory na některé věci nesdílím, ale považuji je za podnětné.... celý text

Poledne 1971, Věroslav Mertl

Mertl je duchovní autor, který víru však neprosazuje, ale jakoby na ni upozorňuje. A to ještě ne ani víru v Boha, ale jakoukoliv víru v cokoliv, co nás přesahuje. Touto skromností je velmi sympatický. Jeho první povídkový soubor Stín blaženosti je skvělý. Nejenom ten jazyk, který je plastický a přitom ne zbytečně košatý, ale i ty náměty - jde o velmi křehké životní situace, které nám protékají prsty jako písek, které se nedají zachytit, ale jsou pro život podstatné, určující. V témže duchu je tato sbírka Poledne. Situace, postavy, a najednou to všechno vyplyne do stavu, který je hraniční - ať už se týká smrti, nebo představ o ní, nebo života, který nějak utekl jinam, než postavy chtěly a nebo nesměřuje tam, kam by chtěly. Ale to nejsou ságy, to jsem optě oživlé obrazy, situace TEĎ - protože za chvíli je všechno jinak. Přitom se ty věci dají napsat téměř jednou větou: čeká na milého (Tikot vesmíru), cítí nebo necítí vinu (Šustot smrti), udělá či neudělá zásadní změnu života dnes v noci (Planoucí noc), odejde člověk na onen svět spokojen a usmířen či s nenávistí (Místo posledního okamžiku)....Ale Mertl to rozehraje do kulis, času a hlavně postav, které jednají tak jemně! Těch povídek se člověk téměř bojí dotknout, aby se nerozprskly jako mýdlová bublina. Knihu jsem bral do ruky nikoliv náboženě, ale jako to nejkřehčí zboží. Nechtěl jsem ta slova rozbít ani nějakým násilným nebo neurvalým čtením - i tím by se mohla rozsypat... Pro mne je suverénně nejlepší titulní povídka Poledne. Paní žije u kapličky na kopci, kam už v roce 1970 nikdo nechodí. A ona touží, aby celé městečko, ležící pod kopcem, někdy přišlo - tedy aby úplně neztratilo onu víru. A když se jí to povede, má člověk skoro na krajíčku tou krásou. Zkrátka Věroslav Mertl, je skvělý, málo známý autor. Jemný, chytrý, pronikavý. Štěstí, že takové u nás máme.... celý text

Má Amerika 1998, Josef Václav Sládek

Nejprve jsem si přečetl knížku Oldřicha Kašpara Tam za mořem je Amerika, kterou hodnotím níže, na které jsem ocenil autenticitu sebraného materiálu - intimních osobních dopisů českých vystěhovalců v 19. století. A pak jsem vzal do ruky soubor textů Josefa Václava Sládka a žasnu. 1. Sládek je mistr slova, je to krásný příklad kvalitní české fejetonové žurnalistiky 19. století, která si skutečně podává ruka s kvalitami Nerudovými. Jazyk, schopnost vyjádřit atmosféry a nálady, ale i dramatičnost a směšnost situací, určitý sebeironický pohled, to všechno dělá z textů literaturu. Právě to odlišuje tyto texty od zmiňovaných dopisů, jejich kvalita tkví v autenticitě, ale jejich literární hodnota je kolísavá, až pochybná. 2 Sládkovy texty vypovídají o bystrém nejen pozorovatelském talentu autora, ale i schopnosti promýšlet konexty. Například není samozřejmě, že je vlastně k vystěhovalcům značně kritický, že vidí, jak zpřetrháním pout s domovinou hyne národní vědomí, jak "tavicí kotel" Ameriky člověka mění, ale zároveň klade otázky, jestli je možné je udržet a co je vlastně dobře. Sládek byl svým způsobem poněkud v opozici s tehdejší dobovou českou žurnalistikou, kde emigrační vlny byly líčeny spíše pozitivně a nadějeplně - zejména po 1848, resp. po rakousko-uherském vyrovnání. 3. Je nesmírně cenné, že Sládek byl během své dvouleté cesty svědkem různorodých situací (například prezidentských voleb prezidenta Ulyssa Sydneje Granta, ale také krachu českého časopisu, misionářské činnosti Evropanů, života na farmě, apod.), a velmi plasticky dokázal vylíčit různé dimenze amerického života (společenský život, příval čínské levné pracovní síly, chování černochů po zrušení otroctví, samozřejmě vztah k Indiánům, včetně drobného pohledu na jejich báje a mýty). Zároveň je zpravodajem o možnostech tehdejšího tamního cestování, a to jak na moři, po železnici i na parníku po Mississippi. Když toto všechno sečtu, je výbor Sládkových textů pro Národní listy či pro Lumír plastickým, a literárně velmi kvalitním obrazem Ameriky poloviny 19. století. 4. J. V. Sládek evidentně nebyl na této cestě "jen" žurnalista (samozřejmě je to hlavně básník a překladatel), ale intelektuál promýšlející nový svět jako novou příležitost, se všemi výhodami, nevýhodami, výzvami, planými i reálnými nadějemi. Velmi přesně charaterizuje chování Američanů, stejně jako přistěhovavších se Čechů. Trápí ho a předpovídá konec českého národního vědomí v tomto světě, ale zároveň naprosto nadčasově charakterizuje americkou společnost, která se od jeho dob příliš nezměnila, neboť její základní rámce uvažování, principy vidění světa se tehdy spoluvytvářely a trvají do dnes. Takže knihu doporučuji každému, kdo se nechce jen informovat nebo nostalgicky v duchu 19. století novoromanticky pobavit a zasnít nad Amerikou zašlých časů, ale zejména těm, kteří chtěji Ameriku pochopit. Sám za sebe vyzdvihuji zéjména fejetony Chicago, Novinářství, Povaha amerických Čechů, Volba amerického prezidenta, dále příhody Česká opera v Americe, Můj pan šéf, Jaru vstříc, Na českém dvorci v Texasu a pak celou část o severoamerických Indiánech. Klobouk dolu, pane Sládku, klobouk dolu Česká knižnice!... celý text