Apo73 přečtené 1107

Identita: Příběh českého grafického designu 2024, Linda Kudrnovská

Skvělá výstava, a ještě lepší kniha. To není katalog k výstavě, to je samostatné dílo, dokonce bych řekl lépe strukturované, plastičtější. Směle se tato kniha může postavit vedle geniální třídílné Typographia Oldřicha Hlavsy. Je to suverénní, mnohožánrové zamyšlení, představení, zvolání, poukázání, uvedení do kontextu, napínavý příběh v oblasti českého grafického designu ve všech jeho možnostech, válérech a uplatnění. Od navigačního systému pražského metra přes vývoj časopisů a knižní grafiku, až po filmové plakáty, piktogramy v hotelích a loga měst- je to opravdu opulentní, skvěle graficky a tiskoařsky vypravená bichle, kterou by podle mě měl mít každý, komu není lhostejný vizuální smog kolem nás. Tato kniha ukazuje, že to může vypadat dobře, že máme u nás vysokou výtvarnou úroveň, jen ji vidět a jen jí dát prostor při stavbách nových domů, čtvrtí a dalších možnostech. Kniha je to skvělá!... celý text

Souvislosti tvorby 1971, Petr Bogatyrev (p)

Ačkoliv tady ve dvacátých letech pan Bogatyrev působil při diplomatické sovětské misi, a pohl být tedy vnímán jako oficiální představitel Sovětského svazu, bylo to složitější. Zajímal se velmi o pražský lingvistický kroužek (skrze Jakobsona), posedla ho doslova vášeň českého a hlavně slovenského folklóru a divadla, byl vlastně etnografem a etnologem, milující československý živel. Takových bohemistů a slovakistů bylo v Sovětském svazu víc a řadě z nich vděčíme za to, že když se jim podařilo něco prosadit k vydání tam, tak tady to pak bylo možné také. Soubor statí o divadle, folkloru, sémiotickém znaku v divadle, divadlo jako obřad a rituál, problém lidového a vysokého umění, výrazové prostředky divadla (a to i loutkového) - vypadá nesourodě, ale ve výsledku je jakýmsi tématickým celkem. Co mě trošilinku vadilo, že se tu mísí žánry, že vyloženě publicistiké a až esejictické zamyšlení je tu vedle odborné etnologické a folkloristické studie, ale jinak jsem si opravdu se zájmem pročetl. Jeho názory na některé věci nesdílím, ale považuji je za podnětné.... celý text

Poledne 1971, Věroslav Mertl

Mertl je duchovní autor, který víru však neprosazuje, ale jakoby na ni upozorňuje. A to ještě ne ani víru v Boha, ale jakoukoliv víru v cokoliv, co nás přesahuje. Touto skromností je velmi sympatický. Jeho první povídkový soubor Stín blaženosti je skvělý. Nejenom ten jazyk, který je plastický a přitom ne zbytečně košatý, ale i ty náměty - jde o velmi křehké životní situace, které nám protékají prsty jako písek, které se nedají zachytit, ale jsou pro život podstatné, určující. V témže duchu je tato sbírka Poledne. Situace, postavy, a najednou to všechno vyplyne do stavu, který je hraniční - ať už se týká smrti, nebo představ o ní, nebo života, který nějak utekl jinam, než postavy chtěly a nebo nesměřuje tam, kam by chtěly. Ale to nejsou ságy, to jsem optě oživlé obrazy, situace TEĎ - protože za chvíli je všechno jinak. Přitom se ty věci dají napsat téměř jednou větou: čeká na milého (Tikot vesmíru), cítí nebo necítí vinu (Šustot smrti), udělá či neudělá zásadní změnu života dnes v noci (Planoucí noc), odejde člověk na onen svět spokojen a usmířen či s nenávistí (Místo posledního okamžiku)....Ale Mertl to rozehraje do kulis, času a hlavně postav, které jednají tak jemně! Těch povídek se člověk téměř bojí dotknout, aby se nerozprskly jako mýdlová bublina. Knihu jsem bral do ruky nikoliv náboženě, ale jako to nejkřehčí zboží. Nechtěl jsem ta slova rozbít ani nějakým násilným nebo neurvalým čtením - i tím by se mohla rozsypat... Pro mne je suverénně nejlepší titulní povídka Poledne. Paní žije u kapličky na kopci, kam už v roce 1970 nikdo nechodí. A ona touží, aby celé městečko, ležící pod kopcem, někdy přišlo - tedy aby úplně neztratilo onu víru. A když se jí to povede, má člověk skoro na krajíčku tou krásou. Zkrátka Věroslav Mertl, je skvělý, málo známý autor. Jemný, chytrý, pronikavý. Štěstí, že takové u nás máme.... celý text

Má Amerika 1998, Josef Václav Sládek

Nejprve jsem si přečetl knížku Oldřicha Kašpara Tam za mořem je Amerika, kterou hodnotím níže, na které jsem ocenil autenticitu sebraného materiálu - intimních osobních dopisů českých vystěhovalců v 19. století. A pak jsem vzal do ruky soubor textů Josefa Václava Sládka a žasnu. 1. Sládek je mistr slova, je to krásný příklad kvalitní české fejetonové žurnalistiky 19. století, která si skutečně podává ruka s kvalitami Nerudovými. Jazyk, schopnost vyjádřit atmosféry a nálady, ale i dramatičnost a směšnost situací, určitý sebeironický pohled, to všechno dělá z textů literaturu. Právě to odlišuje tyto texty od zmiňovaných dopisů, jejich kvalita tkví v autenticitě, ale jejich literární hodnota je kolísavá, až pochybná. 2 Sládkovy texty vypovídají o bystrém nejen pozorovatelském talentu autora, ale i schopnosti promýšlet konexty. Například není samozřejmě, že je vlastně k vystěhovalcům značně kritický, že vidí, jak zpřetrháním pout s domovinou hyne národní vědomí, jak "tavicí kotel" Ameriky člověka mění, ale zároveň klade otázky, jestli je možné je udržet a co je vlastně dobře. Sládek byl svým způsobem poněkud v opozici s tehdejší dobovou českou žurnalistikou, kde emigrační vlny byly líčeny spíše pozitivně a nadějeplně - zejména po 1848, resp. po rakousko-uherském vyrovnání. 3. Je nesmírně cenné, že Sládek byl během své dvouleté cesty svědkem různorodých situací (například prezidentských voleb prezidenta Ulyssa Sydneje Granta, ale také krachu českého časopisu, misionářské činnosti Evropanů, života na farmě, apod.), a velmi plasticky dokázal vylíčit různé dimenze amerického života (společenský život, příval čínské levné pracovní síly, chování černochů po zrušení otroctví, samozřejmě vztah k Indiánům, včetně drobného pohledu na jejich báje a mýty). Zároveň je zpravodajem o možnostech tehdejšího tamního cestování, a to jak na moři, po železnici i na parníku po Mississippi. Když toto všechno sečtu, je výbor Sládkových textů pro Národní listy či pro Lumír plastickým, a literárně velmi kvalitním obrazem Ameriky poloviny 19. století. 4. J. V. Sládek evidentně nebyl na této cestě "jen" žurnalista (samozřejmě je to hlavně básník a překladatel), ale intelektuál promýšlející nový svět jako novou příležitost, se všemi výhodami, nevýhodami, výzvami, planými i reálnými nadějemi. Velmi přesně charaterizuje chování Američanů, stejně jako přistěhovavších se Čechů. Trápí ho a předpovídá konec českého národního vědomí v tomto světě, ale zároveň naprosto nadčasově charakterizuje americkou společnost, která se od jeho dob příliš nezměnila, neboť její základní rámce uvažování, principy vidění světa se tehdy spoluvytvářely a trvají do dnes. Takže knihu doporučuji každému, kdo se nechce jen informovat nebo nostalgicky v duchu 19. století novoromanticky pobavit a zasnít nad Amerikou zašlých časů, ale zejména těm, kteří chtěji Ameriku pochopit. Sám za sebe vyzdvihuji zéjména fejetony Chicago, Novinářství, Povaha amerických Čechů, Volba amerického prezidenta, dále příhody Česká opera v Americe, Můj pan šéf, Jaru vstříc, Na českém dvorci v Texasu a pak celou část o severoamerických Indiánech. Klobouk dolu, pane Sládku, klobouk dolu Česká knižnice!... celý text

Tam za mořem je Amerika 1986, Oldřich Kašpar

Výborná kniha, uspořádána z "neijntimnějšího" materiálu - z osobních dopisů vystěhovalců do Ameriky v průběhu 19. století. Pan Kašpar si dal práci a skutečně "vyčmuchal", kde se co dalo, v různých muzejních depozitářích (v místech, odkud emigrace byla nejsilnější), ale také po různých tiskovinách, neboť některé dopisy vyšly časopisecky jako svědectví. Kniha je uspořádána "chronologicky", od cesty samotné (Daleká cesta), pokus o sehnání zaměstnání, usazení se, stavbu domu apod. (Nový domov), různé dojmy a zážitky se setkání i konflikty s indiány (Můj bratr Indián?), až k jakési duchovní nebo politické esenci Ameriky, tedy jak přistěhovalci reflektovali svobodu a zřízení, které tam nalezli, a kvůli kterému vlastně opustily své evropské domovy (Bojovali jsme za svobodu). Je to pečlivě vybráno a seřazeno, jsou ta moc pěkné autentické ilustrace, kniha je příjemně zalomena a má pěkný podlouhlý formát. Je to jako by člověk listoval nějakým albem vzpomínek, což přesně žárnově je. Za přínosné považuji i průvodní slovo jak autora, tak amerikanisty prof. Robka - je dobré připomenout, že kniha vznikla v roce 1986 jako bezplatná prémie Slunovratu - a vpodstatě tam není skoro žádný dobový ideologický komunistický nános. Takže mohu opravdu doporučit, kdo se chce dotknout Ameriky 19. století, nadějí, úspěchů i zklamání lidí, kteří svému překořenění dali vše. Je to vlastně hrdinská epopej. A ještě rád doporučuji knihu téhož autora o zámořských objevech 16. století, kterou jsem hodnotil níže.... celý text

Zločin a trest 2023, Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Jak hodnotit klasiku, neutonout ve frázích, případně nepapouškovat, co jsme se o dílu dozvěděli v gymnaziálních hodinách literatury? A navíc co dodat ke 2795 hodnocení na Databázi knih? Asi jen osobní dojem, všechno ostatní by bylo zbytečné. Dostojevský je génius. Naprosto rozumím jednomu českému spisovateli, který ve svých vzpomínkách říká, že po přečtení Zločinu a trestu dostal horečku a týden se z ní dostával. To je dílo - cloumák. Ta naléhavost, s jakou Dostojevský klade naprosto zásadní, a morálně velmi (za)hraniční otázky, je i dnes nenejvýš aktuální. Jsou lidé skutečně rozděleni na "materiál", který jen žije své životy a je tu kvůli udržování rodu, a na "mimořádné osobnosti", které posouvají svět kupředu a mají tak i právo například zabít, když za jejich jednáním stojí nějaká vznešená idea? (Například dobýt nějaké území za cenu statisíců mrtvých? Je jedna vražda staré ženy víc nebo míň, než vražda sto tisíc lidí, když za tím stojí dobrá idea? Co to je dobrá idea? Kdy je dobrá? Kdy se svět posouvá dopředu? Existuje vůbec nějaké PRÁVO zabít druhého? ...) To není jen nějaký banální příběh vraždy a výčitek svědomí, to je vrcholně společenský román o jednotlivci a jeho vztahu k lidstvu. Ještě když povážíme, kdy to napsal, muselo to v tehdejším Rusku působit jako bomba. Společnost byla v určitém rozkolu, nastupovala už nová generace "bezvěrců" popírajících "tradiční hodnoty" - jak už to třeba psal i Turgeněv a na tomto pomezí se tady vše pohybuje. Samotná hlavní postava, Raskolnikov je toho čelným představitelem (proto to jméno raskol - rozkol v ruštině) se nejenom chová značně rozporuplně a je zmítán vnitřními rozepřemi, ale zárpveň je hnán fixní ideou své výjimečnosti. To se může stát komukoliv a z Raskolnikova není daleká cesta k vrahovi nebo diktátorovi. Ta záplava vnitřních úvah a dialogů, které v románu probíhají jsou samy o sobě závažnými příspěvky k hlubokému promýšlení pozice jedince, vnitřní a vnější svobody. Zároveň je román vyloženě ruský i celou tou všeobjímající exaltovaností, s jakou postavy jednají (a která může střídmého českého čtenáře štvát), na druhou stranu to podle mne také patří k obrazu ruské duše, je to její přirozená součást. Mezi "lidskou vší" a výjimečným jedincem, který "má právo i vraždit" se pohybují všechny postavy, každá z nich si nese nějaký vlastní kříž - násilník, prostitutka, opilce jeden vedle druhého, despota otec, podpantoflák manžel, atd atd., všichni se točí kolem ústředního hrdiny, který nese ten kříž největší, ačkoliv si to sám nemyslí. Uf. Dílo, které nutí přemýšlet, zamýšlet se nad sebou, při pohledu na zprávy nad celým světem, až se mu točí hlava. Klesám v pokoře k zemi a raduju se, že literatura dokáže takto přidusit a povznést zároveň.... celý text

České umění 1900-1990 1990, Miroslav Petříček

Kniha byla původně doprodným katalogem ke stejnojmenné výstavě, která se uskutečnila v roce 1990 v domě U zlatého prstenu v Praze. Celá byla sestavena ze sbírek Galerie hlavního města Prahy. Bylo tehdy důležité, protože velmi komplexní představení vývoje českého výtvarného umění. A protože jak výstava, tak tato kniha je několikaúrovňová, tak se z katalogu stala vyhledávaná příručka pro středoškoláky a kohokoliv, kdo chce takový základní vhled do našeho umění 20. století. Autoři (to není jen Vojtěch Lahoda, ale také Karel Srp a Lenka Bydžovská) se přiklonili k druhému, rozšířenému vydání. A to je skutečná perla. Na knize oceňuji, že to není nějaká otrocká chronologie, že se autoři snaží o skutečné průniky do stylu a témat, jakoby se snažili odkrývat pozadí myšlení autorů - jak obraz přibližue nebo vyjadřuje stav duše, vzpomnínky, jak se staví utopie nebo řád, v čem spočívá tzv. strnulý neklid, záhada vnějšku, neboi jak vypadají vzdálené ráje. To vše uvozuje esej o "Skutečnosti v obraze" a "obrazu ve skutečnosti" od filozofa M. Petříčka. Skvělé reprodukce nejen doplňují text, ale jsou svébytnou rovinou knihy, a činí z ní vizuální zážitek. Mně přišla zajímavá i ta poslední část, která už není na křídovém papíře, a která se týká historie sbírek Galrie hlavního města Prahy, jejich formování a putování po různých méstech Prahy, a velmi zajímavý seznam všech výstav, které byly po celou dobu existence galerie uskutečněny. A na konci je i soupis vystavených děl, takže si člověk může trochu o tehdejší výstavě udělat představu. Zkrátka to je lahůdková kniha, která neotřele, skutečně nově, vtahuje za oponu českého výtvarného umění a tak ji musím prostě doporučit. Nedá se nic dělat.... celý text

Faktomluva 2018, Hans Rosling

Knihy jsem se obával, asi jako se bojím všech knih popkulturního žongléře s údaji a fakty, pana Harrariho. Ale musím uznat, že tady je to jiný kalibr. Pan Rosling se celoživotně zabýval potíráním nevědomosti v oblasti povědomí o světě a činil to těmi nejpopulárnějšími prostředky - všechny jeho úvahy, náčrty, grafy, srovnání apod. jsou do značné míry efektní a proto velmi nebezpečné. Na druhou stranu jeho zkušenosti z různých "příjmových vrstev" světa a běžný pohyb v Davosu na ekonomickém fóru a mezi podobnou klientelou je docela dobrý mix, který musí nutně vést i jeho k tomu, že má o světě jakousi "střední", až "mírně pozitivní" mínění. V deseti bodech, velmi přesvědčivě ukazuje, že informace, které o světě máme, pocházejí z dob našeho mládí a řekli nám je pedagogové, kteří se to dozvěděli zase za jejich mládí, tzn. jsou velmi neaktuální. Například pojem "rozvinuté země" zcela zahazuje a představuje 4 příjmové skupiny světa a ukazuje, jak se z jedné dá dostat do druhé. Na začátku je dotazník, který jsem udělal (vysokoškolsky vzdělaný) tak, že ze 13 otázek jsem měl dobře 2. Byl jsem na tom - jak mi Rosling dokázal - stejně, jako šimpanzi. A následuje velmi podrobný, zevrubný a z mnoha úhlů rozbor toho, proč jsem dopadl tak špatně. Musím mu dát za pravdu. Naše povědomí o světě je naprosto neaktuální, neopírá se o současná fakta (nesledujeme je, spoléháme na média), média všechno přehánění, zveličují, obviňují apod., což patří k jejich přirozenosti, ale my to dělat nemusíme. Je třeba si všímat změn, které se kolem nás odehrávají a nemyslet se, že se svět nevyvíjí, dále se nesoustřeďovat jen na negativní zveličené věci - fakta ukazují dokonce zlepšování - a drobátko se uklidnit. V tom je kniha pozitivní, jakkoliv se nesnaží uklidnit, že je na světě všechno v pořádku - top by byla hloupá. Ona se snaží provokovat k aktivitě, k myšlení o věcech, k porovnávání, k otevřenosti druhým názorům a neuzavírání se do bublin. V tom je to velmi potřebná publikace a pan autor zaslouží opravdu obdiv. A když jsem začal obavou, že to bude další Harrari, který je pouze efektní žonglér s fakty, tak jsem o ni definitivně přišel, když jsem viděl posledních 40 stran knihy se zdroji, odkud byly jaké údaje přejaty, co se porovnává s čím a jak. A všechny ty údaje vypadají dohledatelně. Takže to vypadá velmi podloženě a dodává to celému konceptu relevanci. Proč jsem nedal úplně 5 hvězdiček, je asi onen efektní styl, jakým to je napsáno a připomíná to takové ty motivační knihy, které jsou většinou odpad. To je škoda. Toto rozhodně odpad není. Doporučuji! Smutné na tom je to, že je to čtení pro příjmovou skupinu č. 4, a skupiny 1-3 se ke knize možná ani nedostane. Takže je možné to dočíst, uvědomit si, co si chybně myslíme o světě, pustit si vodu z kohoutku, napustit si vanu, případně odletět na dovolenou all inclusive.... celý text

Václav Hollar a umění kresby / Wenceslaus Hollar and the art of drawing 2019, Lenka Babická

Výborná kniha, přibližující Václava Hollara nikoliv skrze jeho grafiku a světoznámé rytiny, ale skrze kresbu. Ta v jeho případě sloužila spíše jako náčrt pro budoucí grafické listy, které nepořizoval v terénu, ale "v klidu", když na to měl více času. K některým motivům se vracel, a je příznačné, že jedna z posledních velkých rytin je Praha. Kniha líčí jak v češtině tak v angličtině nejen Hollarův životní příběh, který byl vlastně velmi zajímavý a na tu dobu exkluzivní (měl štěstí, že se dostal do služeb anglického šlechtice, který cestoval a potřeboval, aby někdo ta místa po cestě zachycoval), takže měl možnost žít dvě dlouhá období v Anglii. Ale byla to zrovna bouřlivá doba, tak museli prchnout do Antverp, než se zase mohli vrátit. A potom druhá rovina knihy jsou výborné reprodukce jeho kreseb, přičemž se v textu podrobně popisuje, jak je tvořil, jakou měl techniku, jaká olůvka a pera používal, zkrátka, je to skvělé poodhalení jeho metody. Dokonce se zachovaly rozkresy k pozdějším kresbám a rytinám, takže je možno zpětně rekonstruovat jednotlivé tvůrčí fáze. Takže je to opravdu radůstka, která mě moc potěšila.... celý text

Slavní čeští skladatelé 2020, Aleš Březina

Koupil jsem si tuto knihu, resp. už její dotisk, abych trochu vzdal hold Roku české hudby a svoustému výročí B. Smetany. Četl jsem Kosatíka, vím o Štádlerové, a nakonec musím říci, že tato kniha všechno předčí. Je to sonda do života čtyř slavných českých skladatlů od čtyř různých autorů, přičemž se podařilo udržet koncepci knihy, všichni Mistři jsou pojednáni podobně "hluboce", v podobných profilech a na konci je dokonce lahůdková kapitola o tom, jaký měli mezi sebou vztah. Takže to je kniha - kontext, jakkoliv to vypadá jako kniha čtyř portrétů. Co se na ní ovšem mimořádného, je to, že to vydalo Národní muzeum jako doprovodnou publikaci k výstavě, a je tedy plná i fotografií různých artefaktů (naslouchado B. Smetany, viola Antonína Dvořáka, metronom Leoše Janáčka, střevíčky Bohuslava Martinů apod.), včetně výborných fotografií (i jakoby neoficiálních, přibližujících soukromí nebo povahu skladatelů), reprodukcí partitutur nejvýznamnějších děl, atd. Tento obrazový doprovod je dobře strukturován, stejně jako životopisné texty. Oceňuji například vždycky jedno větší zastavení u jednoho díla (Má vlast, Novosvětská, Sinfonietta, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H271), na němž je ukázáno leccos i z autorovy tvůrčí metody. O inspiracích a tvůrčí metodě je vždy samostatná kapitola, skvělé jsou i mapy, kde daní hudebníci pobývali nebo cestovali. Je to kniha skrze tyto detaily přibližující Mistry skutečně zblizka, zlidštěně - některé momenty jsou vyložené zábavné - jako Janáčkův zachycený "nápěvek mluvy" Zdeňka Nejedného, když někde hřímal svoji větu: "Můj Smetana...!" (s. 191) Skvěle! Bravo! Chce se mi vstát a tleskat!... celý text

František Kaván: Symbolistní, dekadentní 2012, Zuzana Novotná

Proč to mělo jen 80%? Skvělá kniha, která ukazuje "zaškatulkovaného" Františka Kavána - realistického krajináře jako originální výtvarnou osobnost, která se snaží vymanit z vlivu svého profesora, Julia Mařáka. (Spolužáky mu byli např. Antonín Slavíček nebo Jaroslav Panuška.) To se mu povedlo, byl dokonce vyloučen z akademie a právě se nalzel na škále od "poetického naturalismu k symbolistně dekadentnímu projevu" (s. 2), o čemž svědčí tyto nově objevené obrazy v Památníku národního písmenictví a vystavené Národní galerií v roce 2012. Nechápu, že jsem tehdy takovou výstavu minul - Kaván patří k mým rodákům (narodil se u Jilemnice a je pochován v Libuni u Trosek). Výborná kniha, přibližující různé kontexty Kavánova života, a různých poměrů na Akademii výtvarných umění a mezi umělci na sklonku 19. století, výborné reprodukce a krásné obrazy, které Kaván namaloval/nakreslil v krátkém časovém období así 8 let, než se pak nalezl v realistické krajinomalbě. Doporučuji všem, tady alespoň ty krásné názvy obrazů jako Šílenství (1896), Unavil se kraj touhou po Nekonečném...(1896), Na obzoru město snění (1896), V neznámu tone...(1896), Umrlčí cesta (1896), Tma mě připravuje o oči, hustá... (1896), Po bouři (1896), Vzrušení (1896) - je i na obálce knihy, Mrazivé vzpomínky krajiny (1896), Proč se zděsily stromy? (1896), Milosrdenství přetrvává (1897), Vír výsměchu (1897), Bludička (1897), Zapadlo v černu slabé pastorale (1898), Mdlý večer, měsíc stonavý (1899), Tání - Příprašek (1899), Zoufalství (1899). Není už to samo o sobě poezie? Pak přišel rok 1900 a jeho obraz Podmrak byl oceněn Zlatou medailí na Světové výstavě v Paříži. Skvělý malíř, který si ke svému stylu přišel z různých stran a já moc děkuji za zaplnění této mezery.... celý text

Negativy z popelnice 1900 – 1945 2024, Martin Wágner

Dokonalý nápad. Pan Wagner sbírá negativy v popelnicích, případně v pozůstalostech, ke kterým se nikdo nehlásí. Obrázky digitalizuje, vyčistí a pak vytvoří knihu, která je "vizuální stopou první poloviny 20. století", u které vůbec nejde o to, kdo je kdo a kde je co, ale je to monumentální svědectví, se všemi technickými problémy, které se ale v tomto zvětšení proměňují v novou estetiku, v přidanou estetickou vrstvu. A tak se z fotek na nás dívají nejen pózující dělníci, železničáři nebo hospodští štamgasti, ale i nádherná holčička na louce (i titulní strana knihy), nahá manželka na divanu, a spousta náhodných chodců, kolemjdoucích na odpočinku, při práci, ne výletě, stejně jako máme díky těmto průhledům možnost být přítomni i na frontě 1. a 2. světové války. Je to fascinující, skvělé a až dokonalé. Jedinou vadou na kráse jsou popisky k fotkám, které jsou v přiložené brožurce, která není součástí vazby, ale je jen vložená. Chápu, že takto působí obrazy čistěji, ale není to všechno jen od anonymních autorů, bylo by přirozené mít tyto informace u fotky. Ale budiž, takto to působí samo o sobě, jako když to vytáhnu z popelnice a nevím nic, tedy nezbývá, než aby fotografie působily přes hranu času samy za sebe. A to byla patrně cíl. A ten funguje. Skvěle!... celý text

Penis monology 2014, Michal Dunda

Pokud u Vagina monology šlo o nějaký druh emancipace a probuzení lásky žen k vlastnímu tělu (skrze podstatný orgán), a kniha působila ve své době jako bomba hozená do popkulturního prostoru, inspirovala k řadě divadelních a jiných adaptací a šířila se téměř jak zakázaná literatura, pak Penis monology je skutečně jako odvar - dokonce si ho představuju naložený v láku ve sklenici v kabinetu biologie. Rádobyvtipná, přemoudřelá odvozenina, která mi nejen nepozvedla ani orgán samotný ani mužské sebevědomí, spíš mi způsobila drobné trauma - z marného volání chlapa, který taky chce, ale nezbývá mu nic jiného, než se hlásit o svá práva a dál už nic. Rozumím projektu, rozumím snaze po genderovém "vyrovnání", ale asi mi je celá ta humoristicko-satirická anebo pseudovážná stylizace cizí. Bude to asi tím, že tyto problémy jsem ani s ním, ani se sebou nikdy neměl. Myslím, že sebevědomí v tomto bodě mám (zatím) dostatečně pevné.... celý text

Vagina Monology 2002, Eve Ensler

Na knize asi oceňuji nejvíc knihu jako samotný počin ve své době. Je mi blízké, že podporuje nejen sebeúctu (zvlášť u žen, které svůj orgán dokonce nikdy neviděly!"), ale také dalsí psychologické aspekty ženskosti. Hned jsem si přečetl i Penis monology a musím i jako muž říci, že jde spíše o trapnou napodobeninu - jak obsahu, tak stylu. Tady mám pocit, že se skutečně něco otevírá - něco podstatného, něco, co je potřeba brát vážně. Je to jakýsi manifest identity, který opravdu oceňuji. Nedávám moc hnězdiček, protože nemám rád manifesty, které jsou autoritativní. I když chápu, že manifest ve správnou chvíli může způsobit změnu. A to je asi případ této knihy.... celý text

Rozhraní 1986, Václav Řezáč (p)

Mistrovské dílo. Měl jsem tu čest od Řezáče číst už Větrnou setbu, Černé světlo, Svědka a nyní toto jeho patrně vrcholné dílo. Všechny mohu doporučit. I když je to všechno psychologická literatura, každá je jiná, řeší své téma nově a neotřele. V té neotřelosti je právě Rozhraní na vrcholu. Dvě linie románu, které se neustále propojují, jsou zdánlivě dvěma příběhy, ale vlastně jsou jen jedním. I když jeden je fiktivní a jeden "realisticky" reálný, v obou jde o hlavní hrdiny, kteří se snaží něčeho deosáhnout, něco překonat, nějak se pohnout. Herec Vilém Haba jde za slávou a zapomene na všechno ostatní kolem sebe, dokonce jde tak říkajíc "přes mrtvoly", aniž by ale někoho konkrétně zabil, a musí nakonec zjistit, jak prázdný život to byl, když popřel sám sebe. A spisovatel Jindřich Aust, vypravěč románu, se snaží vymotat ze svého zoufalého postavení, kdy nedělá, co by dělat chtěl, a zároveň se nedokáže přinutit nic dokončit. I tady dojde k posunu, který nechci spoilerovat. Nicméně tyto dva zcela odlišné typy (spolu)prožívají své životy paralelně, ukazují dvě tváře života a tedy i jeho plastičnost a dávají tak možnost čtenáři se do jednoho či do obou vžít. Za mistrovské považuji nejen toto proplétání, kde není téměř chvílemi jasné, který příběh je který a přitom je to stále jeden svět (tedy kdy rozhraní mezi příběhy je někdy setřené či nezřetelné), ale i jiné pomyslné rozhraní, kterému čelí každá z figur - jakási mez, kterou je výzva překročit, případně mez, která je nedosažitelná, a nebo k jejímuž překročení musí být silná motivace nebo odvaha. V tom je podobnost s románem Svědek, který zkoumá takovou mez v různých obyvatelích malého městečka, a je díky této permanentní přítomnosti nevyslovitelného v každém z nás až hrůzostrašná. Každý ji totiž má. A tady Haba a Aust se jí oba dotknou a musí se k ní nějak postavit. Zkrátka myslím, že Rozhraní je základní kniha české literatury 20. století. Je mnohovrstevnatá, otevírá základní otázky lidské identity, kdo je ve skutečnosti kým, kde je maska a co hrajeme (i před sebou) a jistě v tom sehrál fakt, že bylo psáno v době Protektorátu, podobně jako Svědek. Otázku této meze si musel jistě klást opravdu každý. A fakt, že Rozhraní vyšlo i po revoluci jako součást prestižního kanonického projektu Česká knižnice, podle mne jen dokládá to, že Řezáč do české literatury patří jako mistr psychologických próz stejně silně, jako patřil do socialistického kánonu svým Nástupem a Bitvou. Havlíček-Řezáč-Glazarová je moje česká nejsvětější trojice psychologického románu.... celý text

Rybářská knížka 1947, Jiří Mahen

Nejsem sice rybář, ale rozumím tomu, že tato kniha mikropovídek, črt, vzpomínek a dalších drobných žánrů může pro rybáře představovat totéž, co pro zahradníky Čapkův Zahradníkův rok. Milé čtení drobných postřehů, vyznání lásky, plné atmosféry pohody a pokory vůči přírodě, přitom napsané originálním stylem, do kterého je možné se plynně začíst a nechat se jim nést (jako na hladině vody).... celý text

Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka 2015, Jiří Zikmund

"Bylo to jednoho podzimního odpoledne. Mistr Sudek pracoval v komoře. Náhle jsem zahlédl oknem ateliéru vysokou štíhlou postavu blížící se k domečku. Hned jsem toho muže poznal, ač jsem jej nikdy osobně nespatřil. "Mistře, jde sem architekt Gočár!" vzpomíná Sudkův žák Jaroslav Kysela. A vzpomínka dál pokračuje, jak Gočár přišel osobně požádat Sudka, zda by nezajel do Hradce a nenafotil jeho realizace pro výstavu. Sudek osmítl, že má jinou práci, ale pak řekl: "Počkejte, myslím, že tu něco mám...Jo, tak to je vono." A vytáhl krabice s desítkami fotografických desek s negativy Gočárových architektur. "Sudek totiž sám, o své vůli, dalo by se číci jen tak pro sebe, si zajel do Hradce Králové a tam si tyto významné objekty vyfotografoval. Není třeba dodávat, že byl architekt Gočár mile překvapen a nanejvýš spokojen." Tolik krásná situace popsaná na str. 37-38 této knihy, která je drobným skvostem. A to nejsem ani hradečák. Zkrátka autorům se podařilo ze Sudkovy pozůstalosti vypátrat neznámé (resp. dosud nenalezené) negativy, které ve městě pořídil kolem roku 1928 a vytvořit půvobnou knížku, téměř bibliofilii, která musí potěšit nejen každého milovníka Hradce, ale i fotografie, Sudka a moderní architektury. A v kontextových kapitolách provedli patřičné představení jak Sudka samotného, tak vývoj města, a na závěr i přesný popis v "albu" zobrazených lokalit. Takže skutečně radost nad radost! Takto má vypadat výstup z vědeckého projektu!... celý text

Život s Juliem Fučíkem 1971, Gusta Fučíková

K takové knize člověk přistupuje s řadou předsudků, a zejména s obavou, že půjde (vzhledem k autorce, jejímu osobnímu přístupu k tématu, roku vydání, nakladatelství a celkovému Fučíkově kultu) o nesnesitelně patetický nebo sentimentální paján. Byl jsem velmi mile překvapen, že obavy byly zbytečné. Jistě, jde o osobní svědectví Fučíkovy manželky, přesvědčené komunistky, a proto je text psán ze zcela jednoznačného stanoviska. První republika byla buržoazní, největší zvěrstva v ní páchali bankéři a byla plná reakčních nepřátel (například Peroutka), a tato "demokratická" republika se neostýchala střílet do stávkujících dělníků (např. v Moskvě). A při krizi KSČ v letech 1928-1929 jedině soudruh Gottwald dokázal vizionářsky vidět tu krásu, kterou si nejen Fučík, ale i ona ověřila několika návštěvami ve vytoužené SSSR. Tento ideový nálev, či ideologický lák, ve kterém je text naložen, si lze ale dokonce i téměř odmyslet nebo přinejmenším dělit 50% (či raději váce) a přiřknout ho osobnímu názoru autorky. A kupodivu zbyde velmi plastický, až živočišně-realistický obraz komunistického novináře, schopného, břitkého, nesmírně pracovitého, politicky oddaného a taky krásného a charismatického muže. Ta plastičnost je dána neuvěřitelnou informační podrobností a hutností, s jakou Gusta Fučíková líčí nejmenší detaily z jeho života (jejich), podrobně představuje Fučíkovy cesty (včetně těch do střední Asie, kde ale nebyla), sama šla do archivů a strávila v nich spoustu času. Takže jakkoliv by bylo možné tuto knihu apriori odmítnout jako další z kamínků kultu, oceňuji na ni její provedení, zaujetí, provedení, a absenci patosu či sentimentality. Jakkoliv však s ani Gustiným, ani Julkovým politickým zaujetím nesouzním.... celý text

Na domácí frontě 2006, Kari Hotakainen

No - oddechová srandička. Je plná dobrých nápadů (včetně té paralely názvů kapitol od "Základů a kanalizace" až po "Den stěhování"), psaní má tah, je hutné a dokonce stupňuje napětí a absurditu. Ta lehkost mi ale nakonec vlastně vadila, s čím jsem se ale musel doslova "prodírat", byl absolutní nesouhlas s chováním hlavním hrdiny - tedy s jeho způsobem řešení jeho problému. To, že se pohyboval na hraně zákona, to jsem považoval za nadsázku, ale to, jak se k věci postavil, mi nevyhovovalo. Na druhou stranu musím ocenit, že se autorovi podařilo vystihnout celý klam a šalbu realitního trhu a to v mnoha jeho rovinách - to člověka, který shánění domu a jeho stavbu řešil, naopak velmi potěší. Ale jsou lepší finští autoři - knihu odkládám a posílám dál.... celý text

Svědek 1964, Václav Řezáč (p)

Nemůžu si pomoci, Václav Řezáč byl do nástupu komunismu skvělý spisovatel. Opravdu je z generace i typu Jaroslava Havlíčka, ještě bych přiřadil třeba Jarmilu Glazarovou s Adventem. Přitom ale je svůj, od Havlíčka se liší. Svědek je mnohovrstevná sonda do života malého městečka, a mohla by připomínat Havlíčkovy Petrolejové lampy, ale nemá v sobě tu ironii a mírnou krutost pohledu. Řezáče na jednotlivých postavách zajímá ona hranice, kterou člověk vnitřně a skrytě touží překročit, ať už je v čemkoliv, po čem toužíme, co nemáme, čeho se nám nedostává, nebo co nám naopak přebývá. Například máme vnitřní nutkání otevřít zámek na dveřích obchodu, kolem kterého 30 let jako strážník chodíme a hlídáme ho. Jak člověk zvládá tento boj sám se sebou? Tím, že podlehneme, se však naprosto a nadostmrti změní pohled na sebe sama, úplně se nám změní životní perspektiva. Může to být uspokojení z toho, že jsme to zvládli, nebo naopak otřes, že si přestaneme vážit sebe sama. Ona "nepřekročitelná hranice", která je ve Svědkovi hlavním motivem, je velmi subtilní záležitost a Řezáčovi se podařilo ji skvěle vyhmátnout. Někdy je tam trochu moc popisu, ale vždycky, když mi to už už přišlo na mysl, tak děj pokročil, takže jsem mu to v průběhu četby odpouštěl. Po Větrné setbě a Černém světlu je to pro mne další Řezáčův posun, oceňuji, jak z mozaiky vytvořil městečko jako živoucí organismus plný akcí a reakcí, motivací a činů, některé scény jsou vyloženě filmové (scéna na náměstí statkáře na kobyle, obě měsíční noci apod.). Moc se těším na Rozhraní, které má být jeho vrcholným dílem. Skvěle!... celý text