Apo73 přečtené 1092

Rybářská knížka 1947, Jiří Mahen

Nejsem sice rybář, ale rozumím tomu, že tato kniha mikropovídek, črt, vzpomínek a dalších drobných žánrů může pro rybáře představovat totéž, co pro zahradníky Čapkův Zahradníkův rok. Milé čtení drobných postřehů, vyznání lásky, plné atmosféry pohody a pokory vůči přírodě, přitom napsané originálním stylem, do kterého je možné se plynně začíst a nechat se jim nést (jako na hladině vody).... celý text

Architektura Hradce Králové na fotografiích Josefa Sudka 2015, Jiří Zikmund

"Bylo to jednoho podzimního odpoledne. Mistr Sudek pracoval v komoře. Náhle jsem zahlédl oknem ateliéru vysokou štíhlou postavu blížící se k domečku. Hned jsem toho muže poznal, ač jsem jej nikdy osobně nespatřil. "Mistře, jde sem architekt Gočár!" vzpomíná Sudkův žák Jaroslav Kysela. A vzpomínka dál pokračuje, jak Gočár přišel osobně požádat Sudka, zda by nezajel do Hradce a nenafotil jeho realizace pro výstavu. Sudek osmítl, že má jinou práci, ale pak řekl: "Počkejte, myslím, že tu něco mám...Jo, tak to je vono." A vytáhl krabice s desítkami fotografických desek s negativy Gočárových architektur. "Sudek totiž sám, o své vůli, dalo by se číci jen tak pro sebe, si zajel do Hradce Králové a tam si tyto významné objekty vyfotografoval. Není třeba dodávat, že byl architekt Gočár mile překvapen a nanejvýš spokojen." Tolik krásná situace popsaná na str. 37-38 této knihy, která je drobným skvostem. A to nejsem ani hradečák. Zkrátka autorům se podařilo ze Sudkovy pozůstalosti vypátrat neznámé (resp. dosud nenalezené) negativy, které ve městě pořídil kolem roku 1928 a vytvořit půvobnou knížku, téměř bibliofilii, která musí potěšit nejen každého milovníka Hradce, ale i fotografie, Sudka a moderní architektury. A v kontextových kapitolách provedli patřičné představení jak Sudka samotného, tak vývoj města, a na závěr i přesný popis v "albu" zobrazených lokalit. Takže skutečně radost nad radost! Takto má vypadat výstup z vědeckého projektu!... celý text

Život s Juliem Fučíkem 1971, Gusta Fučíková

K takové knize člověk přistupuje s řadou předsudků, a zejména s obavou, že půjde (vzhledem k autorce, jejímu osobnímu přístupu k tématu, roku vydání, nakladatelství a celkovému Fučíkově kultu) o nesnesitelně patetický nebo sentimentální paján. Byl jsem velmi mile překvapen, že obavy byly zbytečné. Jistě, jde o osobní svědectví Fučíkovy manželky, přesvědčené komunistky, a proto je text psán ze zcela jednoznačného stanoviska. První republika byla buržoazní, největší zvěrstva v ní páchali bankéři a byla plná reakčních nepřátel (například Peroutka), a tato "demokratická" republika se neostýchala střílet do stávkujících dělníků (např. v Moskvě). A při krizi KSČ v letech 1928-1929 jedině soudruh Gottwald dokázal vizionářsky vidět tu krásu, kterou si nejen Fučík, ale i ona ověřila několika návštěvami ve vytoužené SSSR. Tento ideový nálev, či ideologický lák, ve kterém je text naložen, si lze ale dokonce i téměř odmyslet nebo přinejmenším dělit 50% (či raději váce) a přiřknout ho osobnímu názoru autorky. A kupodivu zbyde velmi plastický, až živočišně-realistický obraz komunistického novináře, schopného, břitkého, nesmírně pracovitého, politicky oddaného a taky krásného a charismatického muže. Ta plastičnost je dána neuvěřitelnou informační podrobností a hutností, s jakou Gusta Fučíková líčí nejmenší detaily z jeho života (jejich), podrobně představuje Fučíkovy cesty (včetně těch do střední Asie, kde ale nebyla), sama šla do archivů a strávila v nich spoustu času. Takže jakkoliv by bylo možné tuto knihu apriori odmítnout jako další z kamínků kultu, oceňuji na ni její provedení, zaujetí, provedení, a absenci patosu či sentimentality. Jakkoliv však s ani Gustiným, ani Julkovým politickým zaujetím nesouzním.... celý text

Na domácí frontě 2006, Kari Hotakainen

No - oddechová srandička. Je plná dobrých nápadů (včetně té paralely názvů kapitol od "Základů a kanalizace" až po "Den stěhování"), psaní má tah, je hutné a dokonce stupňuje napětí a absurditu. Ta lehkost mi ale nakonec vlastně vadila, s čím jsem se ale musel doslova "prodírat", byl absolutní nesouhlas s chováním hlavním hrdiny - tedy s jeho způsobem řešení jeho problému. To, že se pohyboval na hraně zákona, to jsem považoval za nadsázku, ale to, jak se k věci postavil, mi nevyhovovalo. Na druhou stranu musím ocenit, že se autorovi podařilo vystihnout celý klam a šalbu realitního trhu a to v mnoha jeho rovinách - to člověka, který shánění domu a jeho stavbu řešil, naopak velmi potěší. Ale jsou lepší finští autoři - knihu odkládám a posílám dál.... celý text

Svědek 1964, Václav Řezáč (p)

Nemůžu si pomoci, Václav Řezáč byl do nástupu komunismu skvělý spisovatel. Opravdu je z generace i typu Jaroslava Havlíčka, ještě bych přiřadil třeba Jarmilu Glazarovou s Adventem. Přitom ale je svůj, od Havlíčka se liší. Svědek je mnohovrstevná sonda do života malého městečka, a mohla by připomínat Havlíčkovy Petrolejové lampy, ale nemá v sobě tu ironii a mírnou krutost pohledu. Řezáče na jednotlivých postavách zajímá ona hranice, kterou člověk vnitřně a skrytě touží překročit, ať už je v čemkoliv, po čem toužíme, co nemáme, čeho se nám nedostává, nebo co nám naopak přebývá. Například máme vnitřní nutkání otevřít zámek na dveřích obchodu, kolem kterého 30 let jako strážník chodíme a hlídáme ho. Jak člověk zvládá tento boj sám se sebou? Tím, že podlehneme, se však naprosto a nadostmrti změní pohled na sebe sama, úplně se nám změní životní perspektiva. Může to být uspokojení z toho, že jsme to zvládli, nebo naopak otřes, že si přestaneme vážit sebe sama. Ona "nepřekročitelná hranice", která je ve Svědkovi hlavním motivem, je velmi subtilní záležitost a Řezáčovi se podařilo ji skvěle vyhmátnout. Někdy je tam trochu moc popisu, ale vždycky, když mi to už už přišlo na mysl, tak děj pokročil, takže jsem mu to v průběhu četby odpouštěl. Po Větrné setbě a Černém světlu je to pro mne další Řezáčův posun, oceňuji, jak z mozaiky vytvořil městečko jako živoucí organismus plný akcí a reakcí, motivací a činů, některé scény jsou vyloženě filmové (scéna na náměstí statkáře na kobyle, obě měsíční noci apod.). Moc se těším na Rozhraní, které má být jeho vrcholným dílem. Skvěle!... celý text

Léta zrání (O české próze osmdesátých let) 1989, Štěpán Vlašín

Pozoruhodný artefakt, téměř relikvie. Jde o výbor statí, recenzí a zamyšlení předního komunisticko-normalizačního literárního vědce, který považuje českou beletristickou tvorbu poloviny 80. let za "léta zrání" naší krásné normalizované literatury. Něco na tom je, i když já bych to charakterizoval spíš jako zoufalé hledání, když už jsme se vymanili ze sevření 70. let, a kdýž už ze Sovětského svazu vane volnější svěží vítr v podobě perestrojky. Nicméně - nechci to nijak hanět, jsou to suverénní kritiky, které jsou pro mne pozoruhodné zejména tím, jak minimálně komunikují s dnešní dobou. Problémy, které se v románech řeší, jsou dnes vlastně irelevantní a nebo pouze dobově zajímavé, vědecko-populární literatura je také částečně v začátcích, sociální romány jsou poplatné situaci. Takže proto mluvím o relikvii, protože nám Vlašín takto zachovává nejen úvahy a díla známých autorů jako Valja Stýblová, František Stavinoha, Miroslav Švandrlík, Alexej Pludek, Jaromír Tomeček, Jan Burian, Jiří Marek, Vojtěch Steklač, Jan Pluhař, Ondřej Neff, Petr Prouza, Petr Šabach, Václav Erben, Jana Štroblová, Jiří Šotola, Josef Nesvadba, Radek John nebo Jan Konstrhun, ale ZEJMÉNA autorů, na něž česká literatura podle mého již zcela zapomněla. Buď to byli tehdejší debutanti, a nebo jakoukoliv jiskru v perestrojkovém kontextu prostě roznesl rok 1989 na kopytech. Musím říci, že těch pro mne (a to může být jen moje nevzdělanost, omlouvám se) se to hemžilo celou plejádou neznámých jmen, která v současném literárním diskurzu vůbec nefungují a neprosadili se. To mně fascinovalo a proto jsem si dovolil jich pár vypsat: Miroslav Rafaj, Oldřich Šuleř, Jan Dvořák, Roman Ráž, Slávka Poberová, Bohumil Nohejl, Pavel Bojar, Petr Novotný, Josef Frais, Vladimír Přibský, Eduard Hončík, Miroslav Jandovský, Jan Morávek, Zdeněk Volný, Milan Pávek, Věra Kistlerová, Eva Schmidtová, Richard Sobotka, Helena Longinová, Ivan Foustka, Petr Ritter, Alžběta Šeberová, František Bálek, Otakar Chaloupka, Jarmila Bednaříková, Svatopluk Řehák, Karel Minař, Jana Moravcová, Josef Kebza, Miroslav Hlaváč, Miroslav Jelínek, Jiří Bigas, Stanislav Vácha. Omlouvám se, pokud jsem právě do "propadliště dějin" poslal nějakého kvalitního autora, ale obávám se, že jde většinově o literární mlhu, která se prostě rozplynula. Z tohoto hlediska je tento výbor skutečně pozoruhodným mauzoleem kdysi nadějných autorů, na něž se už nedostalo.... celý text

Tři prózy 2021, Ladislav Fuks

To je vskutku luxusní sestava. Podotýkám, že je to pro mne první Ladislav Fuchs. Přečíst tento svazek České knižnice znamená přečíst tři díla najednou, která si samozřejmě zaslouží každé z nich samostatné hodnocení. Co ale mají společného: 1. Neotřelý vypravěčský styl, kde chvílemi není jasné, co je pravda a co ne, co se hrdinovi zdá nebo je skutečné - pro příběh je však důležité všechno. 2. Nápaditou stavbu, která je ve všech třech případech jakousi roztáčející se spirálou, poměrně přesně matematicky vypočítanou, ale nabalující se nebo zrychlujcí se až ke konečné katastrofě. 3. Pohybují se na hraně realismu a psychologického románu, ale s nevyjasněnými prvky, případně jsou podobenství. 4. Řešení základní situace je vždy důsledné. Pan Mundstock se připraví na odjezd do koncentračního tábor nejlépe, jak umí (přitom by to mohla být vlastně komická zápletka, kdyby však nešlo o koncentrační tábor, takže při té komické důslednosti mrazí v zádech), pan Kopfrkingl to se svým "jízdním řádem smrti" myslí opravdu smrtelně vážně a sestava putujících na lodi pod hákovým křížem postupně propadá vlastní apokalypse, aby to vyřešil rabi "ve spolupráci" s Mojžíšem. Právě ona důslednost je dokonalá, je to Fuksův nástroj absurdity, a vlastně i nástroj hororového napětí. Přitom - tedy zároveň je všechno psáno jakoby lehkou rukou, věty tak trochu poletují, a stejně zároveň je za tím cítit i chladný autorův kalkul. Ten mi ovšem (na rozdíl od kritiků zmiňovaných v Komentáři) nevadí, naopak - jen znásobuje hororovost ve strojovosti či inženýrsko-technokratickém přístupu ke smrti (Spalovač mrtvol). Páni Mundstock a Kofrkingl jsou v Komentáři líčeni jako slaboši, jako typičtí představitelé "malých", přizpůsobivých lidí, prý typických pro Fuksovy romány. Nečetl jsem jiné, ale ani jednu z postav nepovažuji za slabocha - Mundstockova zmiňovaná důslednost je obdivuhodná a nakonec i pokus o sebevraždu chce obrovskou dávku odvahy, pan Kopfrkingl, jakkoli je to šílenec, prokazuje nezměrnou necitelnost vůči svému okolí a jako démon s laskavostí sobě vlastní bere osud do svých rukou. Zkrátka jsou to skvělé texty. Nedivím se, že rezonovaly jako novátorské, Pan Theodor Mundstock je skutečně zjevením (rád ho někdy porovnám s Weilovým Životem s hvězdou), Spalovač mrtvol je chutný horor, jehož hororovost spočívá v démoničnosti chladu v horku žárovišť krematoria, a Cesta do zaslíbené země je částečně groteska, která se promění v biblický akt spásy. Dokonalé. Takové skvělé spisovatele máme!... celý text

Třináct baladických próz 1982, * antologie

Byl to dobrý záměr, ale editorsky se nepovedl. Dramaturgie této knihy je sice v doslovu vysvětlována a obhajována, ale už to, že editorka přiznává, že nejde o u mnohých z vybraných autorů o jejich silná díla, je smutné, že to ví. Díky těmto propastným rozdílům v kvalitě je pak celá kniha jen formálním spojením toho, čemu se snad říká balada, když je to tragické, až elegické, ale to je podle mně málo. Třeba Winterovy Dvě košile tam podle mně nemají co dělat - je to kraťoučká povídečka, jakýsi smutný okamžíček, vůbec jsem nedokázal číst Frantinu Jaroslava Kratochvíla, zvláštně plochá a bezvýrazná mi přišla Balada o deštníku od Karla Schulze a zklamal mne i Vladislav Vančura s Dobrou mírou. Mile mne překvapil Václav Beneš Třebízský s Kolednicí, která v sobě má skutečně tragiku zakletou již v samotné zápletce, nezklamal mne Alois Jirásek s Baladou z rokoka - plnobarevnou malou dobovou freskou, jak on to umí, a z předchozí četby už jsem znal pěkného Jaroslava Havlíčka s Amorkem smrti. Šlejharův Pohřeb, který tu jiní vychvalují i zatracují, mi přišel poněkud přepjatý, ale podle mne sem patří i s tím patosem, stejně jako Šrámkova Lavina. Čapkova Balada o Juraji Čupovi je známá z Povídek z jedné nebo Druhé kapsy, a má v sobě dílu morálního zamyšlení českého policajta tváří v tvář lidské síle, která přesahuje i zločin. Vrcholem pro mne byla Dykova Panenka, O velké vášni od Růženy Svobodové a Mrtví se nevracejí od Karla Klostermanna. Za tyto tři dávám tři hvězdičky. Jinak je to výbor nevyrovnaný úrovní i ponorem povídek, výběr autorů nemá žádnou vnitřní logiku a tematicky je to také mišmaš. Což u antologií může být, ale pojivo je zbytečně formální. Škoda.... celý text

Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945 2019, Ivo Habán

To je naprostá bomba! Za prvé výstava Nové realismy v Městské knihovně v Praze byla podle mne výstavní událost roku. A za druhé tato (okamžitě rozprodaná a již nedotisknutá) kniha je poklad. Předně revoluční je koncept (výstavy/knihy). Zcela vyvrací zažitou představu československého umění mezi válkami, jak ji formovala česká kunsthistorie (samozřejmě i včetně té marxistické v době socialismu), hodně akcentující Devětsil, Levou frontu, surrealismus a vazby na Paříž. Habánovi a kolektiv představují v některých případech i zcela neznámé autory, hnutí a vlivy, které pocházejí ať už z Německa (kromě Bauhausu nebo funkcionalismus v architektuře, který poslední dobu vešel více ve známost mj. díky seriálu nebo rekonstrukcemi různých význačných vil a objektů) nebo od jinonárodnostních autorů žijících v meziválečném Československu - například ze Sudet, nebo třeba v Košicích. Takže kniha naplňuje velmi odvážnou ambici představit, propojit a dát do souvislostí všechny možné směry a nuance, týkající se realismu v meziválečném období a ukazuje, že to zdaleka nebyla "jen" nová věcnost a teigiovský kruh. Kniha pracuje s přístupem nových realismů, snaží se je definovat, vymezovat, pátrá po tom, kde se vzaly, z jakých zdrojů čerpaly, jak byly reflektovány buď jinými autory nebo v tehdejším kulturním žurnalistickém i odborném kontextu. Habánova kapitola Československo: nové realismy v éře avantgard lze brát i jako jakýsi "manifest" nových realismů na půdě české uměnovědy a i kdyby pan Habán už nikdy nic nenapsal, tímto se zapisuje podle mne do kánonu našich dějin umění. A protože kniha pracuje s nuancemi, velmi oceňuji kapitoly o uměleckém dění na Slovensku (Zsófia Kiss-Szemán), o nové věcnosti a realismech ve fotografii v Čechcách a na Slovensku (Helena Musilová, Bohunka Koklesová), o extrémních podobách realismů jako byl verismus a jejich tematických proměnách (Jana Migašová) a závěrečné dvě kapitoly o zobrazovaných "věcech" a jejich možných interpretacích (Alena Pomajzlová) a Skupině 42 (Milan Pech). Každá kapitola je suverénní vědeckou studií, pamatující na souvislosti, v mnohém je každá objevná a dohromady říkám skvělý celek. A to by vlastně stačilo, ale kniha pokračuje dalšími detailními zastaveními porovnávajícími československou scénu a americký regionalismus (Ivo Habán), zobrazování průmyslové výroby (Keith Holz), odrazy realismů v meziválečném filmovém dokumentu (Jiří Horníček), odlesky nové věcnosti v literatuře (Barbora Svobodová), v hudbě (Lubomír Spurný), a knihu zakončují dvě téměř protichůdné kapitoly o starém klasickém realismu 19. století, který předcházel (Anna Habánová) a o realismu současném (Barbora Kundračíková). Tyto kapitoly jsou dalšími valéry a "barvičkami" zkoumaného jevu a dodávají mu jemnost pohledu i hloubku ponoru. Navíc je kniha výborně vypravena daleko větším množstvím materiálu, než bylo možné vidět na výstavě, je to velmi pečlivý výběr obrazů a reprodukcí, které nejsou "jen" ilustrací k textu (ani text není "jen" ilustrací k obrázkům), je to samostatná rovina, výborně reprograficky i typograficky zpracovaná. Klobouk dolu, zásadní kniha každého milovníka československého výtvarného umění. Doporučuji. Doufám, že bude dotisk, aby se tato sláva a kvalita mohla šířit dál!... celý text

Usedlost 2024, Maria Turtschaninoff

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele této knihy a vysvětlím proč. Ta kniha je výborně usazená v místě, kolem kterého jdou dějiny a jím procházejí lidské osudy, které na sebe navazují. Oceňuji onu navázanost, ty "háčky", kterými se každá kapitola - příběh další generace - navazuje na tu předchozí. To je někdy až důmyslné a překvapivé. A člověka vlastně baví, jak je daný příběh s tím předchozím propojen. Dále oceňuji atmosféru, nebo genius loci místa, odlehlého "dvoustatku" nedaleko lesa, mokřadů a blat, s nimiž je třeba také vycházet v soužití dobře. Tím se do příběhů dostává jakési transcendentno, nebo alespoň tajemno, a pracuje se s ním zde jako se samozřejmostí, ať si křesťanství říká, co chce. Dál musím pochválit některé z příběhů, které jsou skutečně velmi silné. Chyběla mi však určitá vypravěčská bravura, která by knize dala tah. A dokonce se to ani autorce nedá vytknout, protože ona ten tah mít nemůže. Způsob, jak je konstruovaná, je principielně rozpadlý a roztříštěný - je to série různě silných příběhů, malých povídek, někdy umně spojených malými háčky, ale autorce se nepodařilo vytvořit ten spodní proud návazností. Nemyslím dformální spojení, které jsem nazval "háčky". Myslím jako generační řešiště, kterým tečou osudy. Tu roztříštěnost podporuje i podle mne zcela zbytečné střídání různých žánrů (popis, dopisy, deníky), které jsou spíš výsledkem toho, jak to chtěla autorka oživit, ale je to tam jen několikrát, nemá to opodstatnění ani v celku, ani ve struktuře. (I když se mi třeba líbil zrovna nápad s dopisy, které píše jedna kamarádka druhé, a nevidíme jedinou její odpověď a jsou to dopisy právě z Usedlosti ven.) No a pak mi scházelo to, že kniha nemá jednostně nastavenou poetiku v míře tajemnosti. Zatímco v první kapitole je samozřejmé, že lesní žena chce zastavit usadivšího se vojáka v dalším zúrodňování mokřadů, tento přirozený život s lesem postupně umlká, pak se v druhé půli knihy omezí jen na jeřáb a na výra, který věští neštěstí, a jediným leitmotivem je ona žlutá květina, neznámá orchidej, která jakoby téma přirozené tajemnosti lesa zastupuje. To je podle mne velmi slabá linie, a vypadá to, že autorka, která dosud psala Young Adult Fantasy, když se vrhla na román pro dospělé, a jakoby si to uvědomila až v půli psaní a tak začala tuto fantaskní linku omezovat, až ji uspala úplně. A je to škoda, protože to jí právě velmi dobře šlo. Navíc bych s ní souzněl i ideově, les a jeho tajemství je přirozenou součástí našich životů, jen s tím umíme míň a míň pracovat - což může být i pochopení této linky, ale abych nevkládal autorce něco, co tak nemyslela. Zkrátka je to dobrá kniha, ale pokud si přečtete Stefánssona Tvá nepřítomnost je tmou nebo Tokarczukové Pravěk a jiné časy, pochopíte, že Usedlost se autorce sice povedla, ale výrazem, překvapivostí, tahem a vypravěčskou bravurou je to o řád níž.... celý text

Estetik Markalous a literát John 2024, Erik Gilk

Tma a co bylo potom 1972, Otakar Štorch-Marien

Ano, jedním dechem. Souhlasím. Tu "tmu" si totiž pan Štorch Marien způsobil sám. Líčí, jak různé nátlakové skupiny, exekutoři a další se vrhali na jeho dluhy a pohledávky, a je to vlastně plastické vylíčení konce jedné z nejdůležitějších kapitol české knižní kultury mezi válkami. Tady člověk nemůže být soudce, jsou to subjektivní vzpomínky a hodnocení, kde byla vina, kdo co dělal a komu řekl a jaké kroky podstupoval, to všechno je dnes zaváto časem. Já to četl jsko drama člopvěka, který se upřímně snaží držet úroveň české kultury, a přestává na to mít peníze, postupně se propadá do hlubších a hlubších problémů. Pak přichází ještě druhá "tma" v podobě nacistické okupace, a to "co bylo potom", je pozoruhodný dovětek. Pokus o další Aventinum už nevyšel, tak jak by autor chtěl, zůstal nakladatelkým redaktorem, spoluautorem různých edic a to v "konkurenčním podniku", a vzhledem k roku vydání se o té další "tmě" už vlastně skoro nevyjadřuje. Tak jako tak, všechny tři díly jsou klenotem, který s nejvyšší možnou mírou intenzity představuje kontext, poměry i konkrétní počiny v české meziválečné nakladatelské oblasti. Budiž pani Štorch Marienovi velký dík za tento základní pilíř české vzpomínkové literatury!... celý text

Ohňostroj 1969, Otakar Štorch-Marien

Pokračování vzpomínkové jízdy. Opět obdivuji, s jakou šíří ponoru je pan Štorch Marien schopen pojmout své vzpomínky, vlastně rok po roku. Někdy se text trochu utápí ve výčtech, chápu, že potřebuje zaznamenat všechno - přeci jen je to uzavřená kapitola a tady se jí "staví pomník". Přitom je autor i k sobě částečně kritický, zvlášť, když ve vzpomínání na nejlepší léta Aventina cítíme zárody postupného krachu. Což jistě přinese další díl.... celý text

Transmise 2024, Eliška Jedličková

Tak zaprvé doporučuji návštěvu Automatickách mlýnů v Pardubicích - zážitek ze skvělého prostoru. Za druhé doporučuji návštěvu Gočárovy galerie v Automatickcýh mlýnech - zážitek evropské galerijní úrovně. A za třetí doporučuji návštěvu stálé expozice Transmise a koupi katalogu, který je: - moderně proveden - s grafickou lehkostí a nápaditostí - jednotlivé obrazy stálé expozice jsou uvedeny do dostačujícího kontextu - jejich autoři jsou představeni odpovídajícím způsobem - jde o vzdušný zlom, originální vazbu i přebal - odkazující na technický původ někdejších mlýnů, což ostatně i samotný název rozvíjí od technologie k estetice. Cituji odůvodnění: "Samotný pojem transmise však nemusí být chápán pouze v technickém směru, ale setkáme se s ním například i v humanitních oborech. Ve významu zprostředkování, předávání, posílání či propuštění se dostáváme až ke kulturnímu obsahu. Název transmise v sobě nese několik konceptů vnímání samotné expozice: ukazuje lineární proměny v dějinách umění a předělů jako vymezování se vůči tradici a tvorbě nových hodnot; představuje pojem transmise jako samotný přenos prožitku mezi umělcem a jeho dílem a v neposlední řadě sama výstava je pochopena jako uchovávání a předávání paměti." Uměřenost, profesionalita, nápaditost a lehkost se vztahuje jak na výstavu, tak na katalog. Zážitek.... celý text

Kapitoly z dějin budování socialismu na Jablonecku 1981, kolektiv autorů

Tato kniha je čirý odpad. Ale dávám jí jednu hvězdičku proto, že jako celek je dnes krásným dokumentárním artefaktem ryzí propagandy. Myslím, že i o takových knihách bychom měli vědět a případně i tady na Databázi knih si je připomínat. Když to člověk pročítá - a je to na křídovém papíře s množstvím historických a tehdy dobových současných fotografií, tak na něj zavane ten duch doby v plné intenzitě. Možná jsem mírně perverzní, ale musím z dnešního hlediska ocenit ten jazyk, který už dneska nedá nikdo dohromady. Kdo by z Vás bych schopen napsat s tou přesnou terminologií odstavec třeba: "Proces konsolidace zahrnoval obnovení práce celé stranické organizace a jejích orgánů, upevnění vlivu ve společenských a masových organizacích, upevnění autority a vlivu strany ve státních orgánech a řešení problémů v ekonomice a ideologické oblasti. Postupnou trpělivou a principiální politickou prací dozrály podmínky k uskutečnění nezbytného předpokladu úspěšné konsolidace, k očistě strany od těch, kteří opustili zásady marxismu-leninismu." ? Doufám, že nikdo. Kéž je to zapomenuto. Tedy 20%, aby kniha nepropadla tady do propadliště dějin (jakože ona sama již propadla), ale zůstala jako maják varování.... celý text

Ruka v rouně: Bohuslav Reynek v pardubickém kontextu 2021, Lenka Dolanová

Bezvadná kniha. Ten podtitul "v pardubickém kontextu" je poněkud matoucí, protože to svádí k jakémusi lokálnímu regionalismu. Ale naštěstí kniha taková není, asi proto, že Reynek je naprosto všeobímající autor bez ohledu na krajské uspořádání. Jeho jemnost, biblický mysticismus, něha a vztah k místu a přírodě, vyjádřený nejen suchou jehlou, ale dalšími subtilními tiskařskými a výtvarnými technikami je naprosto odzbrojující. A kniha je naštěstí i koncipována tak, že představuje Reynka právě v různých řezech (jako nakladatele, básníka, výtvarníka, ilustrátora), a je velmi bohatá na obrazový doprovod. Velmi oceňuji, že publikace obsahuje vedle obrazů také titulní strany knih, dopisy tiskaře Vokolka, ale i Vladimíra Holana, Ivana Diviše a mnohé další. Máme doma velkou reynkovskou monografii, tak tato útlá kniha je spíš takovou ochutnávkou, ale sevřenou, precizní a velmi zdařilou. Až člověk dojde do poslední kapitoly, kde je onen "pardubický kontext", a náhle zjišťuje, že je to kontext fascinující. Východočeská galerie v Pardubicích na přelomu let 60. a 70. od Reynka osobně koupila 131 jeho obrazů reprezentujících všechna jeho tvůrčí období. Takovému kurátorovi, nebo řediteli nebo kdo to tehdy rozhodl a zprostředkoval, by patřila medaile kraje, protože díky tomu má dnešní GAMP (Galerie města Pardubice) - která nyní sídlí v přenádherných Automatických Winternitzových mlýnech - nejrozsáhlejší sbírku Reynka u nás. Klobouk dolu. A v publikaci je jejich soupis, včetně ukázky kartotéčního "nákupního" lístku. Vynikajicí publikace, lahůdka, koupená v prostoru mlýnů, které jsou muzeem a galerií evropského formátu. Jeďte do Pardubic, stojí to za to! A Reynka si rozhodně kupte!... celý text

Sladko je žít 1966, Otakar Štorch-Marien

Nádhera! Pošušňáníčko pro každé milovníka knih, knižní kultury první republiky. Paměti napsané s rozeběhem, a zároveň s neuvěřitelnou pečlivostí a přesností údajů i soudů. Při čtení se člověk nestačí divit, jak jeden muž mohl být takovým magnetem, jedním z epicenter kulturního dění své doby, (a to je jen první díl!). Je půvabné, s jakou otevřeností pan Štorch líčí nakladatelské poměry (třeba hádka s kolegy o to, jestli se má do tiráže psát výše nákladu neb ne - argument proti Štorchovi, který to uváděl, bylo, že by si náhodou autor mohl spočítat, kolik by mu náleželo honoráře, kdyby měl procenta! - nebo že se nemá psát na knihy ani rok vydání (!), aby čtenář zhltl i marketingový tah, když se u pět let staré knihy napíše "Novinka"). Nebo jak odhaluje své "triky" a "úskoky", když chtěl získat nějakého nového autora (třeba S. K. Neumanna). Být se Štorchem Marienem znamená nahlížet do tvůrčí kuchyně bratří Čapků, Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Jaroslava Durycha, a také různých tiskařů a knihkupců. je to zkrátka svědomitě napsaná kniha, kultura první republiky pohledem nakladatele, který něco znamenal. Paráda, těším se na druhý díl.... celý text

Stepní vlk 1989, Hermann Hesse

Nedá se nic dělat, je to prostě dobrý. Přistupoval jsem ke knize trochu s nedůvěrou a její stavba mne trochu překvapovala a jednu tu část (traktát) jsem považovat za přehnané intelektualizování. Ale když se na to dívám zpětně, musím velmi ocenit, jakým způsobem autor de-konstruoval osobnost hlavní postavy, až na prvočinitele. Vypadá to, že to je smutná kniha o chlapovi, co chce spáchat sebevraždu, protože nesnáší měšťáky, ale zjišťuje, že jím sám je (to je velká zkratka, to má Hess velmi propracovaně odůvodnění a vysvětlené), až zjistí, že ten boj musí nejprve podniknout sám se sebou, resp. s dalšími verzemi sama sebe. Hess vychází z teze, že západ se mylně domnívá, že člověk svýma očima vnímá sebe jako jednotu, ale to se velmi plete - v každém z nás je stovka variací na nás samotné a tato kniha se je snaží právě rozehrát a uvést do pohybu. Je mi jasné, že takový titul se musel líbit mládeži 60. let, protože to je naprostý boj proti autoritě, ale i jednotnému názoru a dokonce s užitím kokainu či jiných drog. Nicméně to je jen efekt a pozlátko, které si někdo může z knihy vzít. Hesse je fakticky psychologický vypravěč, jako například Zwieg nebo náš Havlíček, ale nenoří se na rozdíl od nich do psychologické hlubiny postavy a motivů jejího jednání - on zkoumá postavu ze všech možných stran - jako kdyby vzal pitevní skalpel a odkrajoval kousek po kousku, resp. nařízl a umožnil se podívat se na postavu ještě tudy a ještě tudy. Je to jiná práce s psychologií, než zmínění fenomenální vypravěči. Hesse není vypravěč, ale de-konstruktér. Takže se to někomu může zdát těžké na čtení, nebo nespojité nebo nesrozumitelné a chápu to. Pro mne to byl nakonec zážitek v celistvosti oné mnohosti, kterou chirurg Hesse přede mnou představil, aniž by zcela strhl sterilní prostěradlo z celého pacienta. Nechává prostor si domyslet a případně sebezpytovat. Už se šteluju na jeho další román. Proč je tolik krásných knih na světě? Potřeboval bych tři životy, abych to všechno přečetl? Ukázky: "Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, vy žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti..." "Ach, je to těžké najít boží stopu uprostřed života, který vedeme, uprostřed této tak spokojené, tak velmi měšťácké, tak velmi bezduché doby, při pohledu na dnešní architekturu, dnešní kšeftaření, dnešní lidi!" "Měšťák...se pokouší usadit mezi dvěma extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho jiného, než právě svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné." "A přesto měšťáctvo žije, je silné a prospívá. Proč? Odpověď zní: díky stepním vlkům. Vitální síla měšťáctva nespočívá nikterak ve vlastnostech jeho normálních příslušníků, nýbrž ve vlastnostech mimořádně početných outsiderů, které v důsledku mlhavosti a pružnosti svých ideálů je měšťáctvo schopno do sebe pojmout." "Všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací....Ve skutečnosti žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo." Při setkání s Goethem říká Mistr hlavní postavě: "V mé povaze je mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat." "A že to všechno, tak jako dnes počátky rádia, bude lidem sloužit jen k tomu, aby prchali před sebou a před svým cílem a obklopovali se stále hustší sítí rozptýlení a bezúčelné činorodosti." "Posledně jsi vypadal, jako kdyby tě zrovna odřízli z oprátky, a teď jsi už skoro zase člověk..." A na konec jen ukázky z nápisů komor, kam se člověk v rámci magického divadla může dostat: Sebevražda požitkem - Usměješ se k smrti! Rozbrečíš se smíchy - Kabinet humoru! Poustevnické hry - Plnohodnotná náhrada veškeré družnosti. a dvě nejlepší: Mít tak tisíc jazyků! Jen pro pány. ZÁNIK ZÁPADU - Za snížené ceny. Dosud nepřekonáno!... celý text

Vášeň 2000, Jeanette Winterson

Ano, souhlasím s Andrea81, že styl Wintersonové není pro každého. Ale je pro toho, kdo má rád lehkou nadsázku, náznaky magična (kdy se zcela samozřejmě dějí věci dost nesamozřejmé, přesto ale logické), a takový napůl sdělovací styl vyprávění. Tak jako se nesamozřejmé stává samozřejmým, tak o tom i autorka vypráví, když se na tuto notu naladíte, nic Vám nepřijde zvláštní - jen Vás čím dál víc baví kouzlo jazyka, jakým Wintersonová vládne (a tady obdiv i překladatelce Lence Urbanové!), a zcela nestandartní obrazivost líčených situací. Přečetl jsem si její Jak naštěpit třešeň, o které jsem měl drobounkou pochybnost, ač se mi velmi líbila, ale tuto Vášeň jsem zhlt jako malinu. Podle mě ještě lepší než "třešeň". Jsou to dva příběhy, které pak podivuhodně propojí, a odehrávají se v Napoleonově době. Nebudu spoilerovat, ale Henri (napoleonův kuchař) a Villanella (benátská prostitutka) jsou zcela originální bytosti se svérázným pohledem na svět. Oba jsou vybaveni mírně nezvyklými vlastnostmi, zejména Villanella, která je dcerou převozníka. A toto nastavení je přivádí do nejroztodivnějších situací, které překvapují a baví. Autorce se podařilo skrze onen "sdělovací", tak trochu odtažitě sarkastický, styl velmi plasticky vylíčit atmosféru Benátek a jejích proměn v době karnevalů, stoupající hladiny moře, v době Vánoc i vítání nového roku, a stejně tak atmosféru na bojištích a v zázemí Napoleonovy armády. Všechno je to vlastně zábavné a přitom si (a čtenořovi) román klade základní otázky. Ukázka č. 1: "Budeš zabíjet lidi, Henri?" Přidřepl jsem si vedle ní. "Lidi ne, Luiso, jenom nepřítele." "A kdo jsou nepřátelé?" "To jsou ti, co nestojí na naší straně." (s. 17) Ukázka č. 2: Já bych však knězem být nemohl. I když mě srdce bije stejně hlasitě jako její, nedokážu předstírat, že slyším hlučnou odezvu. Křičem jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek. Bůh přece může oplácet vášeň vášní. Podle maminky ano. Tak ať to dělá." (s. 19) Ukázka č. 3: Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Détěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je a nebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou nejsou. (s. 32) Ukázka č. 4: Každá sněhová vločka prý je jiná. Kdyby to byla pravda, jak by se mohl svět ubírat dál? Jak bychom vůbec mohli, klečíce, povstat? Jak bychom se vůbec mohli vzpamatovat z údivu nad tím? Jen tak, že zapomeneme. To nejde, mít v hlavě tolik věcí. Je jen přítomnost a žádné vzpomínání." (s. 47) Ukázka č. 5: Co se mne týče, až budu mít umřít, chtěla bych to prožít o samotě, daleko od světa. Ležet v květnu na vlahém kameni, dokud ze mne nevyprchá všechna síla, a pak hladce sklouznout do kanálu. Takové věci jsou v Benátkách dosud možné. (s. 61) Ukázka č. 6: Kdesi mezi strachem a sexem je vášeň. (s. 64) Ukázka č. 7: Nepřátelé zabírají víc místa než přátelé. Jak se mohlo tolik upřímných a obyčejných lidí zničehonic proměnit v muže, jež je nutno střílet, a v ženy, jež je nutno znásilňovat? (s. 79) Ukázka č. 8: Pokud nám láska byla vášní, pak nenávist se stává posedlostí. Potřebou vidět, jak kdysi milovaný je slabý, ušlápnutý, že ho ani není možno litovat. ... Nenávidíme však jen toho, koho jsme kdysi milovali, nývrž i sebe - jak jsme jen mohli milovat něco takového? (s. 83) Ukázka č. 9: Když vášeň přichází prvně ve zralém věku, hůř se s ní loučí. Kdo se s tou saní střetne ve své zralosti, stojí před ďábelskou volnou. Dá vale všemu, co dobře zná, a zvedne kotvy vstříc neznámému moži, aniž si je jist, že znovu dopluje na pevninu? ... Většinou ne. A pokud ano, musíte ho při odplutí přivázat ke stěžni, neboť volání Sirén je příšerné, a mohl by se pominout na rozumu, kdyby si připomněl, oč přichází. (s. 135-136) A s Henriho lakonickým konstatováním: "Píšu dál (deník), abych měl pořád co ke čtení" (s. 147) ještě jednou vřele doporučuju výborný román!... celý text

Poslední průvodce Prahou 2023, Ivan Diviš

Vlastně by byl omyl, pokud by někdo tuto knihu považoval například za literaturu faktu nebo dokonce jakési místopisné paměti. Podle mne to je čistá poezie, která vypadá jako místopisné paměti. Ta lehkost, svoboda, se kterou jsou vybírana jednotlivá hesla, a jak jsou pojednávána, nesvědčí o touze sdlěit fakta - je to esence vzpomínky na Prahu, která již neexistuje, ale zároveň v niterném detailu je nesmírně intenzivní. Příklad za všechny: Tramvaje podle čísel - citový povahopis všech linek tramvají...autor jde číslo po čísle a sděluje nám buď fakta, nebo historku nebo pocit, nebo...nic. Například tramvaj č. 3: "Pro mne bez příznaku, nikdy jsem jí nikam nejezdil." Tramvaj č. 7: "Cize žižkovská na rozdíl od 9 a 21 - důvěrně žižkovských". Podobně je na tom heslo Nádraží, kde je také výčet, jako: - "Wilsonovo: nádraží buržoazní, kosmopolitní, světácké..." - "Smíchovské: jakoby až sem sahala Plzeň, smutné, sazovité, vedlejší nádraží, daleko k němu, daleko odtud" - "Libeňské: dokonalý přízrak" - "Holešovice-Bubny: odtud jeden z naprosto neznámých pohledů, být už v Praze, ale stále ještě být na cestě..." A tak dále a tak dále. Mísení naprosto nepodstatných detailů s konkrétními příběhy, mikrovzpomínkami, zásadními hodnoceními celku - to je roztomilá kombinace, která si nejen nečiní nárok na úplnost (viz složitá redakční a ediční práce líčená v editorské poznámce), ale zároveň je to všechno jenom hra. Kdo si ji chce zahrát, je vítán a bude velmi spokojen. Heslo Stesk: "Stesk po Praze - roven stesku po milence, táhlý jak posečené strniště, stesk po Bohu, mystickém středu. Nedá se mu uniknout, v něm obsažena mnohočetná výčitka, ovšem i ona našemu zanedbání a propasení. Stesk po Praze, nejen krutý trestm ale jedno z atematických "témat": láska." Zní z emigrace počátkem 70. let, ale lze se s tím ztotožnit i z Liberce, i jako Pražák v Praze pražákující.... celý text