Apo73 přečtené 1092

V paměti a v srdci 1961, Čestmír Jeřábek

Čestmír Jeřábek nepatří sice k nejznámějším osobnostem české literatury, ale myslím, že i kdyby nic jiného nenapsal (a že napsal celou řadu románů, některé reflektují zážitky vojáka první světové války, jiné jsou generační výpovědí apod.), že si zaslouží úctu. Podle těchto vzpomínek to byl člověk zapálený pro literaturu a její kultivaci, na všech frontách (zejména jako divadelní recenzent mj. do Lidových novin) estetických, organizačních se snažil, aby se jeho generace měla jak vyjádřit ke světu. Spoluzaložil Literární skupinu, což byl "protispolek" konzervativně smýšlejících a starších Kola moravských spisovatelů, a podílel se mj. na založení časopisu Host. To jsou zrovna moc pěkné kapitoly, v nichž líčí, jak se skupina dávala dohromady, jak se hledal název pro časopis, jak se snažili semknout pod jedním názorovým manifestem, ale jak se to vlastně dařilo těžko. Cenné na jeho vzpomínkách je, že byl skutečně u všeho podstatného, co se během první republice v Brně na poli kultury dělo. Vzpomíná na pokusy E. F. Buriana zřídit experimentální divadlo také v Brně (nevyšlo to pro nezájem diváků a příliš avantgardní pojetí), na Jindřicha Honzla, který po odchodu z Osvobozeného divadla pozvedl úroveň Národního divadla v Brně, na všechny spolubásníky a literáty (Chaloupka, Chalupa, Blatný, Arne Novák, Jiří Mahen apod.), na kavárny, v nichž se všichni potkávali a kde to kvasilo. nezapomíná přiblížit ani rodinné a soukromé poměry, cesty do zahraničí a pokračující společenské problémy, až do obsazení republiky nacisty. (Vzácně) sebekritický je i ke svému vlastnímu dílu, které se s velkým ohlasem příliš nesetkávalo. Jeho vzpomínky jsou hojně citovány literárními historiky a vědci, protože málokdo takto vylíčil pozadí literárního života a provozu první republiky, je to na úrovni nakladatelů Firta nebo Pilze, kteří také odhalují zákulisí tehdejší kultury. Zážitek z četby se mi propojuje se zážitky ze Seifertových Všech krás světa, je tam řada společných momentů (Wolker, vzpomínka na Teigea, Paříž, Osvobozené divadlo apod.), i když Jeřábek není tak lyrický. Za velmi cenné považuji jeho konkrétní vzpomínky přímo z bojů ve slavné bitvě první světové války na Piavě. Nedávám úplně pět hvězdiček, protože sice se to četlo pěkně, ale v druhé půli už to začalo sklouzávat spíše k takovým výčtům a ztratilo to určitý vypravěčský švih, jaký to mělo na začátku. Ale je pravda, že poslední kapitola, literární sen přímo z piavského bojiště, to zase vrátil na koleje. Doporučuji každému zájemci o literaturu a nejen moravskou.... celý text

Tři dni 1947, Maxim Gorkij (p)

Upřímně, bál jsem se, že půjde o jurodivou propagandu. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen. Když pominu fakt, že kniha vyšla jako první svazek sdice románů v Nakladatelství Svazu přátel SSSR, text je označen za román (104 strany!), a že doslov je komunistický blábol, tak je to docela pěkná povídka. Mladý muž se chce v životě zařídit po svém, ale má despotického otce, který ho nutí, aby po jeho smrti převzal mlýn. A mladík přemýšlí, jak to udělat, aby nebyl jako otec, jak by mohl vycházet přítelsky a pozitivně se svými sousedy, nicméně je již poznamenán "stínem" svého otce, o kterém se na vesnici ví, jaký je pruďas a vlastně zlý člověk. A abych nespoileroval, je to dobrá výchozí situace, protože za ty tři dny, během nichž otec opravdu umře, se všechno v něm změní a projde si skutečně vnitřním peklem. Je to tedy pozoruhodná psychologická sondička do ruské vesnice, bez jakýkoliv náznaků budoucího budovatelství a nic tam skutečně nesměřuje k vítězné revoluci. Je to osobní drama mladého člověka, který vůbec neví, co si počít s vlastním životem. A napsané je to vlastně docela pěkně, ani to nepůsobí příliš archaicky.... celý text

Markéta Lazarová 1980, Vladislav Vančura

Jestli to někdo s češtinou uměl, tak to byl Vančura. Jeho čeština nepopisuje situace, ale rovnou svojí melodičností nastoluje i atmosféru - a protože je květnatá, pro baladické příběhy se nesmírně hodí. Jakoby se Vančura nevymanil sám ze středověku nebo z vln dávných dob. Vždyť takhle píše i Rozmarné léto i Obrazy z dějin národa českého... Zkrátka Marketa Lazarová je jeho vrcholné dílo, s tím se nedá nic dělat. Je to plastický obraz středověku, který se Františku Vláčilovi podařilo vyjádřit úplně stejně intenzivně, taky se na něj dokázal naladit. Síla příběhu je v té proměňující se dynamičnosti, dramatičnosti a v tom, že titulní hrdinka se stává částečně obětí své doby. Je v tom vše - láska, zrada, vášeň, smrt, všeho jakoby se Vančura dotýkal nějak bazálně, základně, jako by sahal někam ke kořenům civilizace. Opravdu magické dílo.... celý text

Z doby „Strany mírného pokroku v mezích zákona“ 1956, Jaroslav Hašek

Hašek je gejzír slov, absurdit a "švejkovského" přístupu ke světu. S naprostou vážnou tváří, v tomto případě v rouchu různých vážných politických projevů, vykládá takové hovadiny, že se člověl musí smát. Tento výbor jeho textů je skutečně esencí (poněkud ale jednostranného) myšlení o politice, je mnohomluvný, permanentně se pohybuje mezi velkolepostí a naprostou miniaturní drobnou pitomostí. Haškovi se daří využívat různé metafory, přirovnání, mluví o konkrétnostních absurdnostech jako o základních pilířích lidstva - kapř. kapitola Pronásledování prvních křesťanů na Vinohradech, , kde jde o pana Kopejtka, který musel, aby mohl hrát v hospodě karty, odvolat, že věří v Boha. Je to zároveň dokument jeho doby, ale je fakt, že politika viděná jeho očima je velmi současná. Například dokáže napsat naprosto dehonestujícím způsobem životopis dr. Karla Kramáře ("Dr. Kramář má totiž ve zvyku, že v dobách nejtěžších zápletek politických, když je českému národu nejhůře, odjede z Čech na Krym, a když se vrátí, již je po bouři...", s. 63) nebo dr. Františka Soukupa (přirovnává jeho parlamentní vystupování k jednotlivým indiánským kmenům, s. 67), umí napsat plamennou obhajobu toho, jak je nám tady krásně a jak je neuvěřitelné, že si někdo vůbec může stěžovat na poměry ("Věznice jsou zařízeny takřka přemychově, a zavedeno v českých věznicích králičí maso...Nelze si představiti větší spokojenosti, jako když si můžeme zakouřit dobrá rakouská viržinka...", s. 49), a všechno je dotaženo do naprosté krajnosti. Když někoho uráží, líbezně se u toho usmívá a je tak přeslušný, až se sluníčko rozzáří. Takže je to roztomilá knížka, plná roztomilých zlovoností, špílců a urážek, které ale přesně cílí na obor politiky jako na dějiště lidských malostí a velikášství. A to asi tak bude vždycky.... celý text

Typografická písma latinková 1957, Oldřich Hlavsa

Souhlasím s Corsem, že to je "typografický orgasmus". Díky seriálu Identita na ČT jsem objevil postavu Oldřicha Hlavsy, kterému se skláním až k zemi, protože to byl podle mne naprostý génius. Sehnal jsem si nejenom tutu učebnici latinkového písma, ale i jeho Opus magnum Typografie 1-3, které popíšu dále. Je to ozvuk poctivého řemesla, vpodstatě vzpomínka na něj, jak se dělalo. Typografie měla nějaká psaná i nepsaná pravidla, a dbalo se na výraz, kompozici, autoři a sazeči byli spoluatory knih, nikoliv pouhými techniky, kteří to "provedou". Na knize (učebnici) o písmech je to vidět krystalicky čistě - těch typů je tolik, těch možností využití i zkažení je tolik, že typograf musí mít nejen znalost řemesla, ale i specifický výtvarný cit. Je to umění. A takhle kniha je jakoby základní pilíř, se kterým by se měl každý milovník knih seznámit.... celý text

Typographia 3 1986, Oldřich Hlavsa

Kdo měl v ruce Typographii 1, Typographii 2, nemůže nevzít do ruky Typographii 3. Tato trilogie je Opus magnum Oldřicha Hlavsy, génia české knihy, který v každé realizaci přemýšlí oi tom, jak to udělat jinak, zajímavě, nově, ale čistě a ve vztahu k textu knihy, kterou upravuje. Krásným příkladem je mimochodem knihy novinových článků Karla Čapka Na břehu dnů (1966), která je celá zalomena jako noviny a její přebal jsou složené Lidovky...Nádhera. Ale zpět k této tečně za trilogií. Tento díl nenechá nikoho na pochybách, že typografie je výsostný umělecký obor. Za skvělý považuji experiment, ke kterému Hlavsa vyzval své kolegy typografy Milana Jaroše, Ľubomíra Krátkého, Václava Kučeru, Jiřího Rathouského, Jana Solperu, Josefa Týfu, Rostislava Vaňka a Zdeňka Zieglera, kterým zadal obálku na Goethova Fausta. A všichni udělali svou variantu a ty v knize vedle sebe defilují. Takže člověk žasně, co to znamená výtvarný výraz, jaké možnosti knižní úprava a obálka má, jak to pokaždé posouvá knihu trochu někam jinam, i když jde stále o jednoho Fausta. Takže nevím, kde je pan Hlavsa pochován, ale budu-li to vědět, půjdu se mu poklonit.... celý text

Typographia 2. Fotosazba 1981, Oldřich Hlavsa

Nezbývá než pokračovat v chvalozpěvu, jaký jsem pěl na Typographia 1. Oldřich Hlavsa a Karel Wick se opět rozmáchli a udělali si vznešený a strhující výlet do světa fotosazby. A nás, čtenáře a milovníky knih, vzali s sebou. Musím říct, že od té doby, co jsem měl možnost takového Setkání s umem typografickým, se dívám do tiráží nejen na ilustrace, ale i na typografii a sazbu, aby člověk věděl, s kým má tu čest. Fotosazba nabízela samozřejmě ještě větší možnosti než tisk z výšky, o kterém byl první díl. A paradoxně až tady si člověk uvědomí sílu a neuvěřitelnou technickou náročnost té předchozí knihy, když je každý strana vlastně originál. U fotosazby je to už trochu jednodušší, což neznamená, že je možné přestat klást umělecké požadavky na výtvarnou stránku knih. Vůbec ne. Naopak. A ještě jedna věc mne vlastně překvapila - na to, jaké politické a ideologické škváry se za normalizace vydávaly, musím říct, že úroveň úpravy knihy jako oboru byla zcela v duchu 60. let na světové úrovni. A tu mj. zajistil právě Oldřich Hlavsa. Skvěle, opět klobouk dolu!... celý text

Typographia. Písmo, ilustrace, kniha 1976, Oldřich Hlavsa

Nádhera! Oldřich Hlavsa byl génius. Není divu, že tato kniha dostala Grand Prix na mezinárodní soutěži. Procházet si ji, číst si vysvětlivky, komentáře, znamená kochat se a brodit nepřeberným množstvím variant typografických řešení obálek i zlomů, písem a ilustrací, což všechno ukazuje, že typografie je výsostný výtvarný obor, který dokáže z knihy udělat umělecký zážitek bez ohledu na její text. A když se to podaří komplementárně vystihnout, může typograf text povýšit do dalších uměleckých dimenzí. Pro mne je z této knihy největší poučení, že je třeba NEBÁT SE být čistý ve výrazu. Klidně to přehnat, rozmáchnout se, ale zůstat prostý, neprosazovat svoje ego. Když se člověk dívá na ta výtvarná řešení stovek knih, vidí ty nepřeberné možnosti, jaké jsou a při návštěvě knihkupectví nebo Světa knihy lituje, kde to je dneska. (Netvrdím, že se dnes nedělají dobré typografie, ale určitě ne u mainstreamové literatury.) Takže Oldřich Hlavsa a Karel Wick stvořili neuvěřitelné, přesahující dílo, které se sice tváří téměř přehledově, ale samo se stává uměleckým artefaktem. Klobouk dolu!... celý text

Velká Praha: Drobnovhledy: Zvídavýma očima ke 100. výročí jejího založení (1922-2022) 2022, Vladislav Dudák

Škoda, že autoři nevyužili možnosti udělat k takové události (100. výročí založení Velké Prahy) skutečně reprezentativní publikaci. Je tam spousta fotek, které jsou tak mrňavé, až jsou zbytečné, a je tam spoustu zajímavých údajů, ale ta "drobnohlednost" je strašně roztříštěná. Nevím, proč je kapitol 38, když tam spoustu věcí chybí, takže minimálně dvě další by to vydalo. Je vidět, čím se autoři ve svých profesních zájmech zabývají, na to je položen vždy větší důraz, u jiných oblastí je to spíš vždy řečeno tak okrajově nebo jen vyjmenováno. A to nemluvím o tom, že některé věci nejsou dotaženy dál než do roku 1949. Myslím, že kdyby se nakladatelství nebálo udělat ve spolupráci s Hlavním městem Prahou velkou fotografickou publikaci, dalo by se všechno dotáhnout, a každý hrdý Pražan by si rád takovou knihou listoval. Takhle se to dá díky malému formátu a vazbě s tím křídovým papírem sotva otevřít a udržet. Strašně nepohodlné.... celý text

Josef Čapek 1996, Jiří Opelík

Monumentální dílo, vpravdě celoživotní Opelíkovo opus magnum. Velmi podrobná monografie, která na 600 stranách představuje, analyzuje, do nejrůznějších kontextů zařazuje, komentuje, vytrhává a spojuje, zamýšlí se a promýšlí Josefa Čapka jako výtvarníka, spisovatele, novináře, redaktora, syna, bratra, manžela a otce ze všech myslitelných stran. Je to prostě zcela zásadní kniha. Hloubka ponoru je úctyhodná, skvělé jsou tu reprodukce nejen známých děl, ale i drobných náčrtků a skic, dokonce tu a tam se porovnávají s možnými inspiračními zdroji světovými. Čapková literární díla jsou rozpitvána do nejmenších detailů, přičemž autor permanentně hledá různé řezy, jak svůj předmět zájmu co nejplastičtěji charakterizovat. Po přečtení a prohlédnutí tohoto sukusu vyvstává Josef Čapek jako robustní postava české kultury, nikoliv však pomníkovitého charakteru, ale postava-člověk tápající, pochybující, neustále hledající, neobdařený vírou v boha a přesto doufající v mystickou povahu umění. Jeho skromnost a zároveň neuvěřitelná šíře záběru, jakási univerzálost, je až odzbrojující, ale ne tím, že by byla ohromující (jako třeba mezinárodní úspěch Karla), ale tou křehkostí, poetičností, určitou znejasněnou zamlžeností ve výrazu (jazyce i malbě), a přitom jednoduchostí a prostotou. Velmi těžko se to vyjadřuje. Josef Čapek je pro mne jedna z nejdůležitějších postav české kultury 20. století, protože ať člověk píchne prstem do kteréhokoliv části jeho díla v kterémkoliv okamžiku, je inspirující. Je hloubavý a nepřináší konečné soudy. Prostě miluji ho.... celý text

Kavárny & spol. 1990, Karl-Heinz Jähn

Skutečně rozkošná kniha. Výběr vzpomínek různých literátů na pražské kavárny, a to jak na konkrétní (zejména Unionka), tak na kavárny jako přístav jejich životů nejen ve studentských letech. Karel Čapek burcuje, aby se zachránila Unionka, protože to je národní památka, kde v nevyvětraném vzduchu je dosud obsažen dech všech těch umělců, dco zakládali spolky, odtrhávali se, bořili domácí i zahraniční vzory, rodili nové směry, diskutovali, vzdělávali se apod., dokonce on sám by tam možná ještě našel svůj dech mladíka dvacetiletého. Roztomilé jsou texty z konce 19. století, kde autoři vzpomínají, jak potkávali slavné "výtečníky", jako třeba "otce národa" Palackého nebo další obrozence. Je skvělé, že všichni přiznávají, jak atmosféru kavárny a jeden z důvodů (kromě toho, že v podnájmech nebývala teplá voda a netopilo se), tak intenzivního navštěvování, byli i kavárníci sami, kteří každému podniku vtiskli určitou specifičnost. Kniha je vlastně holdem kavárníkům (zejm. panu Paterovi), za což jsem moc rád, protože právě tyto osoby v pozadí, na které literární a jiná uměnovědná historie nevzpomene, byli často spolustrůjci řady nápadů a objevů. Nejen, že tu a tam někoho seznámili, ale vytvořili tak příjemnou atmosféru, že se tam přirozeně talenty prostě setkávaly a chtěly setkávat. To je přeci také strašně důležité. Knížka je původně převzatá z východoněmeckého vydání, pan Jähn je východoněmecký bohemista, a výběr textů byl pro německé vydání trochu jiný. Je dobře, že čeští editoři jej přizpůsobili českému čtenáři a udělali dobře. Je to, opakuji, rozkošná knížka.... celý text

Josef Sudek 1982, Zdeněk Kirschner

Mistr. Skromný, poctivý, důsledný. Josef Sudek podle mne patří mezi světové fotografy. Fascinující svět jeho Kouzelné zahrádky, v němž ulpívají kapky na větvičkách, v protisvětle se leskne opěradlo bíle natřené železné židle, zamlžená a jen tušená dálka skzre okenní tabulku....skvělé panoramatické fotografie Prahy včetně její periferie nebo série o katedrále sv. Víta, kterou snad takto nikdo nikdy nevyfotil (ani Karel Plicka)...skvělá produktová a reklamní fotografie, od které by se dnes mohl každý učit, jak pracovat se světlem a stínem a propracovaností zdání hmoty a jak zároveň zůstat čistý ve výrazu....portréty...nebo Sudkův ateliér, který ač mohl působit jako doupě bezdomovce, sám majitel jej ve svách fotkách povýšil na umělecké dílo. Prostě Mistr nad mistry. Knížka je pěkným průřezem Mistrova díla a života, Zdeněk Kirschner se s ním léta znal a i v textu se mu podařilo vystihnout Mistrovu skromnost, zápal a tíhu života - přijít o ruku v 1. světové válce a nevzdat to a pak celý život tahat obrovksý fotoaparát se stativem při focení na velké fotografické desky, to už samo o sobě je fyzický heroický výkon. Takže kdo ještě Josefa Sudka nezná, nechť se třeba právě touto knihou seznámí. A neplést se Saudkem, prosím! To je jiný vesmír.... celý text

Světakrásy 2023, Jan Svěrák

U lidí, které mám rád, a vážím si jich za jejich dílo, je každý výlet "jinam" vždycky tak rizikový, že se bojím, aby "si to nezkazili". Takhle jsem se bál, když pan Zdeněk Svěrák, "na němž jsem vyrostl" začal psát své povídky, ale ulevilo se mi, když jsem zjistil jednoduše, že i v těch povídkách je prostě Zdeněk Svěrák. Se vším, co lze na něm obdivovat i kritizovat. Pro mne spíš obdivovat. U syna Jana je to podobné. Skvělé filmy, u nichž si člověk však nemůže odmyslet vliv táty, protože fakticky jen Jízda, Kuky se vrací a čístečně Akumulátor I jsou skutečně Janovy, kde víc než u jiných jeho filmů probleskuje jeho poetika a vidění světa. Se zájmem jsem si tedy přečetl jeho Bohemii, ale nenadchla mne a myslím, že není škoda, že z toho film nakonec není. Dobrá. Každý režisér má možná někde nějaký nerealizovaný film, tedy nechme být. Tohle je však něco jiného. To je skutečně literární "procházka" vnitřním světem Jana Svěráka, je to pelmel forem a žánrů, je to velmi svobodné a doprovozené jeho vlastními ilustracemi. Kniha je nádherně zalomená, už dlouho jsem takhle svobodomyslný, volný a vzdušný zlom neviděl. I ten je zde autorským dílem. Svět J. Svěráka, jak ho zde lze číst, je mi určitým klíčem k jeho filmovým dílům. Připadá mi, že je to tak trochu všechno po povrchu, a i když jsou to niterné zážitky, často "světakrásy" jemné jak nafouklý balónek, kterého se bojíte dotknout, aby nepraskl, je to prchavé, ale odplyne to a stopu literárního zážitku to (pro mne bohužel) nezanechá. Když to srovnám se Seifrtovými Všemi krásami světa, to je skutečně jiná káva. Oceňuji nejvíce ty Svěrákovy příběhy, které si kladou nějakou otázku, třeba viny (text o psovi, o srnečkovi, o rybách v jejich rybníce). Tak se dostal nejhlouběji. Velmi překvapující je, že nejdelší text, o návštěvě na Papue Nové Guineji je sice zajímavým zážitkem, ale žasnul jsem nad tím, s jakou naivitou tam jel a jak ještě naivněji to zpětně všechno hodnotil. Jako žánrovému pelmelu samozřejmě lze odpustit různou úroveň nesouměřitelných textů, ale nenašel jsem žádný top, na který bych třeba dlouho nezapomněl. Tedy možná až na jednu věc: v úvodním meditativním textu Krása a pravda píše: "Umění tedy může volně překračovat hranici mezi poznaným a nepoznaným světem, aby se mohlo nazývat uměním, musí splnit jednu podmínku, musí se líbit. Aspoň někomu." (s. 10). Jestli se autor domnívá, že "líbit se" je podmínka toho, aby se tomu mohlo říkat umění, tak se obávám, že se celoživotně plete, protože u opravdového umění je to často naopak a je to ten druh zážitku, který s člověkem otřese, povznese, někam ho posune, nezapomene na něj, je to jakési setkání s něčím, co ho přesahuje a to se rozhodně líbit nemusí. (Zde bych doporučil přečíst si úvahy Josefa Čapka...) Ale když si tento životní postoj u Jana Svěráka spojím s jeho filmy, jakoby mi to všechno zaklaplo do sebe. Skvělé, řemeslně poctivé a udělané filmy, se smyslem pro žánr, citlivost, všechno, co na nich máme rádi, ale mají v sobě podmínku, že se musí líbit. Proto je asi v budoucnu nenajdeme mezi nejpodstatnějšími uměleckými díly české kinematografie. (Oscar je v tomto případě jen nejprestižnějším potvrzením této kategorie dokonale vyprávěných filmů.) Vracím se ale k tomu, že Jana Svěráka jako režiséra obdivuji, jsem rád, že jsem se prošel jeho vnitřním vesmírem, a největším překvapením pro mne zůstává asi fakt, že jsem nevěděl, že tak krásně maluje a kreslí.... celý text

O sobě 1987, Jan Amos Komenský

Velebím osudu, že mi přihrál tuto knihu! Navíc, je to pro mne na Databázi knih 1000. položka, jubilejní, a myslím, že je dostatečně důstojná. Komenský sám nikdy žádný vlastní životopis nenapsal. Komeniologové s pozoruhodnými jmény Amadeo Molnár a Noemi Rejchrtová prošli celé jeho dílo a korespondenci a sestavili zcela unikátní pásmo, ve kterém Komenský mluví o svých zážitcích, myšlenkách, touhách, přáních, a to jak konkrétních světských tak velkých, uvažuje, káže, napomíná a vybízí. Vše je seřazeno od jeho dětství až k poslednímu dopisu. Toto musela být neskutečná editorská práce. A když to člověk pročítá, objevuje Komenského jako velmi plastickou figuru. To nebyl jen kněz a pedagog, ale také otec, trojnásobný manžel, muž, samozřejmě filosof/myslitel, ale taky vizionář s mesiášskými sklony, jehož svět se točil kolem pevné víry v boha, ale věřil i různým viděním a proroctvím. A hlavně z textů vysvítá jeho urputná snaha zanechat dílo, které by přetrvalo, ne kvůli němu jako autorovi samotnému, ale kvůli účinku jeho díla na všenápravu světa. Musím zmínit skvělé názvy kapitol, které editoři vyzobli z jeho textů: „Na začátku záleží všecko“, „Zavolán k pastýřské službě“, „Začal jsem pozorovat jedny věci z druhých“, „Dal jsem se vyvléci před hlediště“, „Chci psát díla, která přetrvají“, „Zjinud jinam přecházeti“, „Co mně, starci, bylo dáno vidět“ a velmi výstižný je název editorova úvodu „Trýzeň úkolu změnit svět k lepšímu.“ Komenský patrně věděl, že je (samozřejmě bohem) nadán vidět víc a jeho nápady se v praxi osvědčovaly. Jeho Dvéře jazyků mu skutečně otevřely dveře do celého tehdejšího světa, všude (v nekatolických zemích) ho chtěli pozvat, aby jim pomohl jeho didaktické metody zavádět, byl vlastně na roztrhání. („Pravá metoda zasluhuje uznání. Je-li moje taková, je dobře: ale zda je taková? Oni mínili, já až dosud pochybuji.“ s. 304) Ale on sám věděl, že to byla jen podmínka nutná, a že vidí dál – že by měl snad návod na nápravu světa, zrálo to v něm pomalu, a byl neustále vyzýván, ať už to vydává, třeba po kouscích, mecenáši chtěli vidět výsledky a přihřít se na jeho slávě. („Prosím tudíž, přestaňte naléhat na uveřejnění, dokud u mne neuzraje, co konám. Nesnažíme se vyhovět průměrným mozkům, nýbrž věcem samým; a nemůžeme vyhovět sobě samým, dokud se nevyhoví věcem,“ s. 204) Ty tlaky byly obrovské, dokonce někteří vydávali kusy jeho děl i bez jeho svolení. („Jinak si obvykle stěžuji na svou pomalost: je-li komu dáno chrlit knihy, mně to dáno není; avšak je mi dáno – velebím dobrotu boží, která tu nepohrdá jako nástroje užívat mé nedostatečnosti – chtít psát taková díla, která přetrvají,“ s. 208). Zároveň ho ale jeho církev neustále volala k pastorační službě, zatímco on trávil dlouhé měsíce v různých zemích na různých dvorech a ve městech, byl v permanentním rozkolu, co má dělat dřiv. („Tu však na mne ještě mnohem více naléhali, že mimořádná práce je práce mimořádná, z vlastní vůle podstoupená, kdežto povolání církevní je božské, tu prý jsem víc vázán. Odpověděl jsem, že nestačím obojí úloze.“ s. 247) Ve vrcholném okamžiku, kdy už by měl završovat své pansofické dílo, ke kterému se cítil být povolán, lehlo popelem město Lešno a jeho veškerý majetek, včetně rukopisů a knihovny. („Nebylo možno zachránit nic kromě života. Tak také mi zašlo celé mé jmění, domek, nábytek, knihovna, skutečně všechny moje poklady po čtyřicet let shromažďované prací po nocích, mimo ty nečetné spisy, které již byly vydány nebo byly za poplachu namáhavě naházeny do jámy a zakryty zemí,“ s. 259) Obdivuji, že ho to zcela nezlomilo, a díky příznivým okolnostem mohl posledních 12 let života v Amsterdamu toužebné dílo skutečně vykonat. Ale celým textem se vine zoufalství, volání po klidu na soustředění a podstatnou práci, chtěl se vyhnout všem návštěvám, oficialitám, řízení a zavádění škol („Zlořečena budiž každá hodina a každý okamžik kterékoliv práce, jestliže jsem ji na něco jiného vynaložil.! s. 292). Vždycky prosil své ochránce o zachování anonymity, ale ne – hned druhý den se to rozkřiklo a už ho zase zvali na městskou radu, poslové přicházeli, z Polska ho zvali do Londýna, z Londýna do Holandska, z Holandska do Švédska, ze Švédska ho posílali do Německa, z Německa ho zvali do Uher, pak přišlo osudné Lešno, a nakonec zas Amsterdama... To vlastně s pocitem permanentního vyhnance, který musí poníženě prosit a žebrat ne pro sebe, ale pro jeho druhy a společenství. („Celý můj život byl putováním a neměl jsem vlasti.“ s. 298). Komenský byl mimořádná osobnost, které se nakonec poštěstilo dílo završit a umíral (tak jak před tím žil) s představou, že najde klíč a návod pro svět, jak se zlepšit. („Nenabízím prostě knihu, nýbrž pochodeň, klíč a lučavku na knihy, co jich vůbec je, a na myšlenky, řeči a činy Vaše a všech lidí. Pochodeň, aby se všechny tyto věci daly číst jasněji, aby se jim rychleji rozumělo, lučavku, aby se s větší jistotou dalo zjistit, zda to neb ono přináší zlato, nebo stříbro, nebo struzku.“ s. 329). Je to skvělá kniha, patří mezi skvosty mé knihovny.... celý text

Rodné krajiny 1985, Josef Čapek

Přistoupil jsem k této knize nedůvěřivě. Různé výbory z jeho děl, různě povytrhané myšlenky bez kontextu, různé ukázky apod. chodívají po povrchu a bývá to jen taková „reklamní ochutnávka" autora. A tato kniha tak na první pohled vypadala - je to výběr různých kapitol z Krakonošovy zahrady, Lelia, Pro delfína, Nejskromnějšího umění, Ledacos, Psáno do mraků, Kulhavého poutníka a O sobě. Ač název Rodné krajiny, který je jedním z Čapkových textů, odkazuje snad k nějaké autobiografii, není to tak - autobiografii sám nenapsal. Bál jsem se, že si kniha hraje na něco, co není. Začetl jsem se a pochopil jsem, že tak subtilní autor, jako je Josef Čapek, se nejenom nedá, ale ani on sám se prostě nechce dát spoutat. Ať už jsou ty vybrané texty odkudkoliv, jsou celkem. Jeho vidění je zcela konzistentní. Jsou to pronikavá zastavení tu a onde, v mikrosituacích (jeho) života, které ho vedou tu k úvaze nebo k literárnímu obrazu; před očima kreslí prchavé dojmy, pocity, ale tak, že mají obecnou platnost. Jeho texty jsou prodchnuty obdivuhodnou obrazotvorností, jemností, citlivostí. Není tak vstřícný ke čtenáři jako jeho bratr Karel, je na první pohled nepřístupnější, číst Josefovy formulace znamená prodrat se jakousi mlhou jazyka a metaforičnosti. A když se ale člověk naladí, je šťastný. Musím uznat, že celý výběr je skvělý řez Čapkovým světem, jeho zájmem o věci všední i transcendentní, jsou v zde zastoupeny všechny jeho polohy, včetně humoru i snového vzpomínání, dotýkáme se pocitů teplých (domov, bratr) i mrazivých (válka). Velmi pěkné jsou jeho studie o nejobyčejnějších předmětech, při nichž si klade otázky hranice umění a kýče, přičemž i v diletantismu vidí hodnotu autentičnosti. Dovolím se podělit o pár příkladů: „Velkoprůmysl. Ale údolí se ježí továrními komíny, zastřeno závojem sazí a dýmu. Továrny dýchají kouřem, hlukem a párou; špína z nich prýští a plyne jako duhové mastné cáry bezrybnou horskou řekou. Chórem ječivých a temných píšťal počíná i končí se den. Bezpočetně proudí modré blůzy páchnoucí strojem: jutou, olejem, kovem, škrobem a prachem tkaniva. Jsou cítit jedinou člověčinou, a to je pot.“ (s. 8) „Čas je smutková míra věcí. Avšak čas je více; neboť je utrpení. Všichni, kdož se provinili proti řádům tohoto světa, jsou trestáni ztrátou svobody, říká se; budiž. Ale nesvoboda žalářů skládá se z práce a čtyř stěn, tedy z téhož, z čeho se skládá normální svoboda. Ale věznice má svou trýzeň: čas.“ (s. 16) „Bojovníka hubí střela, námořníka bouře, dělník hyne svou prací a dobrodruh mstou. Motýl i květ zanikají láskou a plodností, led se rozplývá v paprsku a kámen věky se mění v prach. Pochopte a litujte, chcete-li, snad musí tak býti: na svém místě a po svém vyplnění.“ (s. 41) „Upozorňuji všechny, a sebe zvláště, že jsme přežili světovou válku. Že všichni, kteří tu jsme (a je nás vlastně dost), jsme se zachránili z náramné katastrofy, zanechávajíce za sebou milióny mrtvých a zmrzačených, šílených a zbědačených; vydechnuvše a přestavše jektati zuby, my zbylí, ještě celí potřísnění od moře krve, jímž jsme se přebrodili, pokračujeme nyní na takzvané “dráze života“. (s. 69) „To někdy v červenci se stýská po jeseni.“ (s. 174) „Služba je sama ušlechtilost, není-li otroctvím. (s. 213)“ „Ba ne, těším se cele ze života, jsem si příliš vědom rozkoše prožívat život na sobě a skrze sebe. K tomu tu přece jsme. Dělám v tom opravdu, co mohu. Jsem maximalistou, kterému i málo stačí.“ (s. 215) „V školním kreslení jsem nikdy nevynikal, nudilo mě a nenasycovalo, ale vždy jsem byl naplněn takovým tichým vnitřním snem, ba spoléháním, že nepochybně je to umění, čím se lze nejpronikavěji přiblížiti k životu a ke všem těm tajemstvím, která jsem v něm viděl, a to že bude někdy má pravá věc.“ (s. 235) „Ale pokud je rodný kraj zároveň domovem, vracejí se ztracení synové nejinam než k otcům, domů, až tam, odkud vyšli, neboť pak teprve je dokonána každá veliká cesta a každé toulání, a já, nezdráhám se to přiznati, mám nadmíru rád rodný kraj i rodné toulání, trvale přitahován, trvale se odpoutávajíce, v ustavičném návratu.“ A ještě něco pro uživatele Databázeknih: „O ničem se u vyhřátých kamen tak dobře nečte jako o nepohodě, o vánicích a jakého stupně dosáhly mrazy. Ba vzbuzuje to i jistý pocit uspokojení a pýchy, když se dočteme, že byly v těchto dnech obzvlášť znamenité.“ (s. 178) Naprosto doporučuji.... celý text

České snění 2010, Pavel Kosatík

Vynikající kniha, protože je nesmírně inspirativní. To není jen publicistický popis událostí, to je v tom nejlepším smyslu nejlepší esejistika, jaká může být. Jiným, ale osobitým způsobem navazuje na Macurův Český sen, ale i Šťastné zítřky - hutné, inteligentní přemýšlení nahlas, které snáší různé argumenty a situace v kontextu historického vývoje, přičemž provádí různé řezy českým mentálním prostorem. Přitom autor nenabízí nějaké konečné odpovědi, naopak - v chronologickém líčení se nedostává dál než k 2. světové válce nebo k roku 1989, takže naopak po každém textu zůstává viset ve vzduchu položená, ale nevyřčená otázka: A co nyní? Jak je to dnes? Co my Češi a - moře, Slovensko, zdatnost, vyhrané bitvy, cesta na jih....apod. dnes? Jak jsme si to v sobě porovnali? Patří ro ještě do nějakého systému národních hodnot? A nebo alespoň osobních? Kosatík se nesnaží o "národní charakterologii", jak píše v úvodu, nicméně tím, jak osvětluje pomyslným kuželem světla různé části české duševní krajiny, tak se vždy zvýrazní nějaký aspekt a považuji to za velmi zdravé. Takže tato Kosatíkova kniha je podle mne jedním z jeho vrcholů, hned vedle Jiného T. G. M.... celý text

Praha 1848 - 1914 1984, Pavel Scheufler

Další luxusní kniha! Listovat v ní znamená procházet se nejen starými ulicemi Prahy, ale být svědkem nejrůznějších situací z pražského života, slavnostních i malinkých, vznešených i komických, nahlédnout do různých hospod, obchodů, továren, podívat se - to třeba mě překvapilo velmi, to jsem nikdy před tím na fotografii neviděl - jak vypadal Vyšehrad před novogotizací dnešní baziliky, a takových zážitků jsem měl při tom spoustu. Málokdo je takový systematik v mapování českých zemí skrze fotografii jako pan Scheufler. Moc mu za celou jeho práci děkuji!... celý text

František Drtikol 1989, Kateřina Klaricová

Vynikajicí monografie, která je dnes poměrně nedostupná. Je skvělé, že na sklonku 80. let se podařilo takovou knihu vůbec vydat, a pak, že je to jakási komplexní sonda do Drtikolovy tvorby. Nejenom známé akty, které mají světovou úroveň, ale i dokumentární fotky pražských dvorů a dvorečků, portrétů (Emy Destinnové například), různá pražská zákoutí, ale stylizovaná nejen kompozicí, ale též různými chemickými procesy...Drtikol byl evidentně skutečný mistr s originálním viděním i rukopisem. Knihu jsem koupil v antikvariátu a budu chránit jako oko v hlavě. Krása!... celý text

Lady Fuckingham 1999, Oscar Wilde

Nic moc objevného k předchozím komentářům nepřidám. Čistá pornografie 19. století, bohužel bez náznaku literární kvality. Takovéhle povídky a sexuální situace jsem si v pubertě psal taky, proč by to nedělal Oscar Wilde? (To se s ním nechci srovnávat, probůh!) Já jen, že není proč se na něj zlobit. Je otázka, zda takovou věc vydávat. Protože už jsem tady komentoval Erotickou revue, Knihu o kundě, Knihu o čuráku a Irenu, tak musím konstatovat, že tohle je opravdu brak. Literární brak. Zmiňované publikaci mají určitý humor, nadhled, jsou prostě projevem určité umělecké pronikavosti, se kterou se dá sexuální akt také líčit, tady je to čistý popis. Říkám, proč ne, ale taky proč jo. Dodal bych k tomu: "Jen pro osobní potřebu." Pak je to v pohodě.... celý text

Liberec 2017, Robert Kvaček

Skvělá kniha! Celá edice měst je pěkná, a loni jsem tu hodnotil Turnov a nemohl jsem si to vynachválit. Ale musím přiznat, že Liberec je ještě lepší. Zaprvé ta neuvěřitelná podrobnost, která je ale stejná ve všech obdobích historie, to je tedy majstrštyk. Ta komplexnost, kdy kniha přináší i Komentovaný přehled pramenů a literatury podle kapitol, a celkový nezaujatý pohled na nejrůznější (i kontroverzní) události, to je opravdu radost. Nejzajímavější na knize je, jak z ní vychází Liberec jako zcela podstatné a nepominutelné město českých zemí, v určitých chvílích dokonce druhé po Praze, resp. první co do počtu německých obyvatel. A s tím je spojena určitá specifika tohoto horského/podhorského města, která se promítá do všeho. ty česko-německé zápasy o vzájemné prosazení a soužití, na všech úrovních a ve všech rovinách života, to jsou někdy skutečné detektivky. Není to kniha přehledová a popularizační pro běžné čtení, je tak hutná a hustá (včetně možná moc hustého zlomu), že to potěší srdce takových zapálenců, jako jsem já. Takže moc autorskému týmu děkuji, je to olbřímí práce, kterou každý občan Libereckého kraje musí mít doma!... celý text