• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 15 knih

Nové komentáře u knih Jiří Opelík

Když klec je pořád na spadnutí. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984

„Moje první četba vydané korespondence. Získal jsem spoustu námětů k zamyšlení. Líbilo se mi zaujetí obou autorů svou prací a světovou literaturou. Vypsal jsem si spoustu knih, které bych si ještě měl přečíst.“... celý text
— engelbert

---

Počtení i počteníčko: Vybrané sloupky a entrefilety z let 1921–1938

„Tak to bylo něco, sice jsem některé sloupky četla v jiných knihách, protože vydavatelé stále touží vydávat Čapka v nových a nových dílech. Líbil se mi autorův vývoj za těch 17 let, jeho čeština a vnímání okolí. Nejvíce mě fascinovaly články z roku 1938. Škoda že Čapek nežil déle, ale na druhou stranu, neměl by šanci v nacistickém režimu přežít, o komunistickém nemluvě.“... celý text
— tittanie

---

Milované řemeslo

„Vlastně navazuji na chválu jeho první knihy Nenáviděné řemeslo. I zde jde o soubor textů, tentokrát však nikoliv publikovaných v různých kulturních a literárních týdenících (ty všechny rok 1970 zrušil), ale jako předmluvy k různým edicím či doslovy nejrůznějších knih. Opelík tu tedy měl možnost velmi komplexních hlubokých textů, které jsou podle mne klenotem české literární vědy. A platí opět to, že jeho jazyk je krásný a myšlení pronikavé. Zde jsou studie o Bezručovi, Josefu Haisu Týneckém, o Jiřím Sumínovi, o Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, o českém literárním eseji, o Vančurově Hrdelní při, o Čapkově noetické trilogii, o Josefa Čapka Psáno do mraků, o Peroutkově Budování státu, o Čeňku Kramolišovi, Vojtěchu Martínkovi, Václavu Řezáčovi, Jiřím Weilovi, Oldřichu Mikuláškovi, Skácelovi a Oldřichu Králíkovi. Všechny jsou zajímavé tím, že vždycky nasvěcují danou osobnost různým odstínem světla, vsazují ho do různých kontextů a pečlivě daný kontext rozebírají. A kniha také obsahuje, jako evidentně poslední Opelíkovo dílo, kompletní Opelíkovu bibliografii. Souhlasím s ním a jsem nadšený, že někdo to dokáže tak pěkně formulovat. Například to, že Václav Řezáč před Nástupem by měl být na stejné rovině jako Jaroslav Havlíček, na kterého se však při přirovnávání Řezáče vždycky zapomnělo. Je radost číst o beletristických tendencích Peroutky při psaní vlastně faktografického díla Budování státu, je to nový pohled a velmi osvěžující. Souhlasím s Opelíkovým názorem na Jiřího Weila, zcela se ztotožňuji s jeho názorem na Čapkovo psáno do mraků: "Došel-li tedy Josef Čapek při svém přemítání až na sám kraj vesmíru a k všeobecnému zákonu ovládajícímu veškeré jsoucno, došel při svém psaní - vezmeme-li tuto knihu jako slovesný tvar - také na jistý kraj: na kraj takzvané krásné literatury. Čtenář "myšlenek" - jak by Čapkův žánr, i s ohledem na pascalovskou inspiraci, měl být nejvhodněji označován - se ocitá na konci protilehlém artismu a na pólu protichůdném epice." (s. 173). A ještě: "Kdy konečně pochopíme, že je tu Josef Čapek moralistou Montaigneovy či Pascalovy velikosti? Sama o sobě je to kniha iniciativní; lze ji číst mnohokrát a nikdy neznudí. Sama však také potřebuje iniciativního čtenáře, který právě nestůně potřebou se bavit a který bere život vážně. ,... Naplňuje zcela jiné potřeby, ty úplně základní." (s. 181) Takhle se také dá psát a myslet o literatuře. Klobouk dolů, pane Jiří Opelíku! Díky vám za toto setkání!“... celý text
— Apo73

---

---

Nenáviděné řemeslo

„Když teď zemřel Jiří Opelík, vynikající znalec mj. Josefa Čapka, nedalo mi to a šel jsem si do knihovny vypůjčit dvě jeho knihy - jeho první (Nenáviděné řemeslo) a jeho poslední (Milované řemeslo). Oboje jsou soubory textů, které už někde vyšly, nicméně oboje mají jedno společné. Jsou vynikající. Nenáviděným řemeslem je mu "kritické řemeslo". Nejen ona (asi ubíjející) pravidelnost literárního kritika, vyjadřujícího se na stránkách Hosta do domu, Literárních listů, Orientace, Literárních novin, Kulturní tvorby, České literatury, Kultury, Května, Českého jazyka a literatury apod. (všechno platformy 60. let). Ale také ona nutnost soudu, kritiky, který sám pociťuje jako "mlýnský kámen, který s sebou vláčím". Nicméně v úvodu sám píše: "Ale nenávist není přece ještě to nejhorší, co člověka potkává - to pohrdavá lhostejnost je horší. Nenávist může být i rubem lásky, dokonce jejím vnějším projevem. A také zárukou její přítomnosti." Soubor jeho kritik je skvělým dobovým svědectvím o možnostech tehdejší reflexe literatury. Jde spíše o kratší texty, nemůže v nich jít tedy tak do hloubky, jako se to pak děje v Milovaném řemesle, ale přesto Opelík dokazuje, jak pronikavě myslící autor to je. Dovolím si pár citátů: "Je náramný rozdíl v tom, pozorujeme-li střevlíka, pokud ještě měděně probleskuje mezi stébly bojínku, nebo prohlížíme-li si ho už probodnutého špendlíkem, pod sklem školní entomologické sbírky. Je náramný rozdíl v tom, přistupujeme-li k literárnímu dílu buď jako k živému organismu, který se nějak rodil a zrozen žije ve věčně proměnné době, a nebo jako k hmotě mrtvě narozené nebo mumifikované. Je jasné, v kterém z obou případů máme na poznání určitého jevu větší šance." (s. 80) "Kainar je šťastný básník. Jeho poezie vykřesává spory a zažehuje jimi velké otázky nad životem i uměním." (s. 49) "Jiří Mahen vyzval jednou Halase okřídlenými už slovy: Pojďte do Slávie, budeme mlčet. Jan Skácel je pravý dědic Mahenův, tká své básně z ticha." (s. 60) "Jsme-li tolerantní - nikoli ovšem ke kýči, šmíře, podvodu, nýbrž k bohaté škále uměleckých postupů a hodnot - umíme se poučit, umíme přerůst svá předchozí stanoviska. Jsme také schopni nazírat písemnictví jako velkou kontinuitu, kde sice nesouvisí všechno se vším, ale přece jen něco s něčím - jako by to řada štafet křižovala rozlehlou oblohu literatury. Vždyť ani kritikovi, který ve své práci stojí jenom za určitými hodnotami výhradně soudobé poezie a literatury, který je probojovává a je preferuje, nescvrkává se literatura pouze na ně; i on vnímá současná díla v časových hranicích daleko širších, i on má přece své lásky i mezi autory starými a od prosazovaných hodnot odlišnými, i on má potřebu vnitřní rovnováhy. Zabírat prostor stále větší a pohybovat se v něm stále svobodněji, zůstat svůj a zároveň být i nad sebou - v tom to všecko vězí." (s. 69) A tak dále a tak podobně, jsou to pronikavé črty o Florianovi, Hrabalovi, Řezáčovi, Kainarovi, Josefu Jedličkovi, Miroslavu Holubovi, o cestopisu, o Spalovači mrtvol a tehdy novém Žertu a je třeba to brát nejen jako dobové svědectví, ale sbírku možného myšlení o literatuře. Myšlení otevřenému vlastním posunům stejně jako živému organismu knihy. Vynikající. A na závěr krásný citát F. X. Šaldy uvozující Opelíkovu stať Musí se poezie líbit?: Jen kurvy se musejí líbit, poněvadž by bez toho zemřely hlady. Verše ne." (s. 24)“... celý text
— Apo73

---

Josef Čapek

„Monumentální dílo, vpravdě celoživotní Opelíkovo opus magnum. Velmi podrobná monografie, která na 600 stranách představuje, analyzuje, do nejrůznějších kontextů zařazuje, komentuje, vytrhává a spojuje, zamýšlí se a promýšlí Josefa Čapka jako výtvarníka, spisovatele, novináře, redaktora, syna, bratra, manžela a otce ze všech myslitelných stran. Je to prostě zcela zásadní kniha. Hloubka ponoru je úctyhodná, skvělé jsou tu reprodukce nejen známých děl, ale i drobných náčrtků a skic, dokonce tu a tam se porovnávají s možnými inspiračními zdroji světovými. Čapková literární díla jsou rozpitvána do nejmenších detailů, přičemž autor permanentně hledá různé řezy, jak svůj předmět zájmu co nejplastičtěji charakterizovat. Po přečtení a prohlédnutí tohoto sukusu vyvstává Josef Čapek jako robustní postava české kultury, nikoliv však pomníkovitého charakteru, ale postava-člověk tápající, pochybující, neustále hledající, neobdařený vírou v boha a přesto doufající v mystickou povahu umění. Jeho skromnost a zároveň neuvěřitelná šíře záběru, jakási univerzálost, je až odzbrojující, ale ne tím, že by byla ohromující (jako třeba mezinárodní úspěch Karla), ale tou křehkostí, poetičností, určitou znejasněnou zamlžeností ve výrazu (jazyce i malbě), a přitom jednoduchostí a prostotou. Velmi těžko se to vyjadřuje. Josef Čapek je pro mne jedna z nejdůležitějších postav české kultury 20. století, protože ať člověk píchne prstem do kteréhokoliv části jeho díla v kterémkoliv okamžiku, je inspirující. Je hloubavý a nepřináší konečné soudy. Prostě miluji ho.“... celý text
— Apo73