Milované řemeslo přehled

19.08.2024

Vlastně navazuji na chválu jeho první knihy Nenáviděné řemeslo. I zde jde o soubor textů, tentokrát však nikoliv publikovaných v různých kulturních a literárních týdenících (ty všechny rok 1970 zrušil), ale jako předmluvy k různým edicím či doslovy nejrůznějších knih. Opelík tu tedy měl možnost velmi komplexních hlubokých textů, které jsou podle mne klenotem české literární vědy. A platí opět to, že jeho jazyk je krásný a myšlení pronikavé.
Zde jsou studie o Bezručovi, Josefu Haisu Týneckém, o Jiřím Sumínovi, o Olbrachtově Žaláři nejtemnějším, o českém literárním eseji, o Vančurově Hrdelní při, o Čapkově noetické trilogii, o Josefa Čapka Psáno do mraků, o Peroutkově Budování státu, o Čeňku Kramolišovi, Vojtěchu Martínkovi, Václavu Řezáčovi, Jiřím Weilovi, Oldřichu Mikuláškovi, Skácelovi a Oldřichu Králíkovi. Všechny jsou zajímavé tím, že vždycky nasvěcují danou osobnost různým odstínem světla, vsazují ho do různých kontextů a pečlivě daný kontext rozebírají. A kniha také obsahuje, jako evidentně poslední Opelíkovo dílo, kompletní Opelíkovu bibliografii.
Souhlasím s ním a jsem nadšený, že někdo to dokáže tak pěkně formulovat. Například to, že Václav Řezáč před Nástupem by měl být na stejné rovině jako Jaroslav Havlíček, na kterého se však při přirovnávání Řezáče vždycky zapomnělo. Je radost číst o beletristických tendencích Peroutky při psaní vlastně faktografického díla Budování státu, je to nový pohled a velmi osvěžující. Souhlasím s Opelíkovým názorem na Jiřího Weila, zcela se ztotožňuji s jeho názorem na Čapkovo psáno do mraků: "Došel-li tedy Josef Čapek při svém přemítání až na sám kraj vesmíru a k všeobecnému zákonu ovládajícímu veškeré jsoucno, došel při svém psaní - vezmeme-li tuto knihu jako slovesný tvar - také na jistý kraj: na kraj takzvané krásné literatury. Čtenář "myšlenek" - jak by Čapkův žánr, i s ohledem na pascalovskou inspiraci, měl být nejvhodněji označován - se ocitá na konci protilehlém artismu a na pólu protichůdném epice." (s. 173). A ještě: "Kdy konečně pochopíme, že je tu Josef Čapek moralistou Montaigneovy či Pascalovy velikosti? Sama o sobě je to kniha iniciativní; lze ji číst mnohokrát a nikdy neznudí. Sama však také potřebuje iniciativního čtenáře, který právě nestůně potřebou se bavit a který bere život vážně. ,... Naplňuje zcela jiné potřeby, ty úplně základní." (s. 181)
Takhle se také dá psát a myslet o literatuře. Klobouk dolů, pane Jiří Opelíku! Díky vám za toto setkání!