engelbert
komentáře u knih
Když klec je pořád na spadnutí. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984
Jan Zábrana
Moje první četba vydané korespondence. Získal jsem spoustu námětů k zamyšlení. Líbilo se mi zaujetí obou autorů svou prací a světovou literaturou.
Vypsal jsem si spoustu knih, které bych si ještě měl přečíst.
Sudetský dům: Jaro - léto 1945
Štěpán Javůrek
Knihu jsem začal číst, protože jsem na ni zaznamenal kladné ohlasy. Myslím, že její největší hodnota je v tom, že píše o době, o které se doposud tolik nepsalo. Obě rodiny, česká i německá, jsou tak naivně stylizované, že jim příliš nevěřím. V podstatě by to byla podhorská idyla, nebýt toho Tomečka. Přesto jsou, pro nás zhýčkané současníky, tehdejší události nesnesitelně nepředstavitelné. Blbé je, že pro pochopení celku je nezbytně nutné znát historii, která tomu předcházela. Autor ji sice několikrát zmínil, ale prostor v knize byl až pro ošklivé činy Čechů.
Zvláštní bylo systematicky chybné skloňování rodiny Smolíkových, zatímco v jiných rodinách se tato pravopisná chyba nevyskytovala.
Louky. Dobrodružství poznávání
Stanislav Březina
Pro mně to byla ztělesněná radost z poznávání. Trochu autorům závidím jejich práci.
Anihilace
Jeff VanderMeer
Velmi působivě pojatý výzkum. Nejasné zadání, nejasný cíl, zavádějící výcvik, divné vztahy mezi členkami expedice. Podobně jako Kafka mi to tahalo rozum, na nic se nedá spolehnout, všechny dosavadní zkušenosti jsou v rozporu s realitou.
Hukot času
Julian Barnes
Ze všeho nejvíc mě to navnadilo poslechnout si Šostakovičovo dílo. Formy teroru moci jsou tu velmi velmi přítomné a přesto jakoby ukryté mimo hlavní záběr.
Nejvyšší karta
Petra Hůlová
Po Macoše jsem se Nejvyšší karty trochu obával. Zbytečně. Téma nerovného postavení žen mi není blízké a nahlížím na něj tak, že ženy i muži mají do života jinak rozdané karty, ale jako podnět k zamyšlení to bylo dobré. Když jsem si četl o Sylviině spletitém osobním životě, uvědomil jsem si, že se v životě snažím předběžně takovým situacím vyhýbat. (Ano, nevedu žádný dobrodružný život, na knížku by to byla asi nuda). Nejlepší byl závěr, za kterého jsem si vzal obavu, jak málo vědomostí v kombinaci s pevným názorem může cítit právo zrušit dosavadní, alespoň jaksi fungující systém.
Hannibal - Zrození
Thomas Harris
Četl jsem tuhle sérii, tak jak postupně vycházela. Zatímco Mlčení jehňátek byl parádní napínák. ale zlo a dobro bylo jasně dané. Hanibal Lecter bylo monstrum, které postupně měnilo důležité informace, za nejsoukromější vzpomínky začínající policistky. Knihu Hannibal jsem si pro sebe přejmenoval na Nanebevzetí dr.Lectera. Svými nelidskými metodami ochránil svou oblíbenou policistku, které se děla křivda. No a teď víme, co tomu předcházelo. Z talentovaného, citlivého, vnímavého šlechtického synka učinila konfrontace s hrůzami války mašinu na zabíjení, které vše vychází, prochází a čtenář si ho klidně může přidat do svých oblíbených hrdinů. Jenže vím co se z něj stalo a tak mě jeho dětské osudy až tak nedojímají. Pro mě tohle je zbytečná knížka.
Prezydent krokadýlů
Warren Miller
Ten příběh je dost nevýrazný. Přesto jsem z něj cítil tu propast, ze které se nebylo jak vyhrabat, lépe než jsem si jen uměl představit.
Strach moudrého muže
Patrick Rothfuss
Mám přečten tento svazek, několik více set stran a na konci nevím o moc více, než na samém začátku. V každém případě mě to moc bavilo. Nabízí se srovnání s jiným populárním tlustopisem, ságou G.R.R. Martina (vtíralo se mi začít iniciály J.R.R.). Strach moudrého muže nehledí na svůj svět shora a intriky mocných jsou zde patrné jen na Maersově dvoře. Neválí se tu tisíce mrtvých, magie je podána téměř vědeckým způsobem, přesto je stále za příběhem cítit hrůzu z neznámých sil, které ženou hlavního hrdinu. Ta hrůza je stále hodně skrytá, a o to děsivější. Pro mně jsou to významné body do plusu, domnívám se, že explicitního násilí je všude nadbytek. Stále mě udivuje, kolik lidí považuje za normální sledovat před spaním vraždy v kruhu, pak v labyrintu nebo někde jinde. Ale to odbočuji. Moc se mi líbí, jak mě autor nutí přemýšlet o postavách. Třeba kdo je Bast, kdy se v příběhu objeví Scarpi, vypravěč z Tarbeanu a Kronikářův spolupracovník, proč je Auri tak zvláštní. S odhalováním tajemství autor nespěchá a za každým odhaleným je řada dalších. Vztah Kvotha s Dennou mi brnká na vlastní vzpomínky o dívkách, které mi dokázaly kdysi omámit hlavu a zcela nepochopitelně z toho nikdy nic nebylo.
Hvězdičku navíc jsem nedal, protože je jasné, že příběh zdaleka ještě nespěje k cíli a obávám se, zda se to někdy podaří.
Jméno větru
Patrick Rothfuss
S knihou jsem velmi spokojen. Nejsou tu žádné osudové bitvy, intriky mocných, nekácí se tu trůny. Přesto je příběh poutavý a posedlost hlavního hrdiny hledáním tajemství o zkáze jeho rodiny, je uvěřitelná. Nejsou tu nevyužité příležitosti (vlčí mláďata ve Hře o trůny), ani inflace mimořádných schopností (Píseň krve zná ve stejnojmenné knize na konci skoro každý). Trochu samoúčelná jsou data, která zcela opouštějí náš kalendář.
Anomálie
Hervé Le Tellier
Od krátkých povídek ze života různých lidí jsme záhy přešli ke konfrontaci byrokratického aparátu s anomálním jevem, pokusem o jeho vysvětlení, ukázku následků pro účastníky, kritiku vlastního díla autorem, až po závěrečné finále. Některé kapitoly na mně působily nadbytečně, skoro to vypadá, že autor je při editaci zapoměl vyjmout. Eticko náboženský problém nebyl vyřešen. Přesto mě to bavilo a jsem spokojen.
Kov
Karel Veselý
Hrozně těžko jsem se do knihy začítal. Vypadalo to trochu jako zárodek hnutí šířícího nenávist vůči všem. A vlastně to tak i dopadlo. Jenom doufám, že to není temná věštba. Moc naděje jsem tu nezískal.
Cejch
Zdeněk Šmíd
Mimo jiné se mi líbilo, že to nebyla žádná mnohodílná sága, ale stručný průlet dějinami jednoho místa v pohraničí. A přesto postavy byly uvěřitelné a dokázal jsem chápat všechny ty předsudky, nedorozumění, nenávisti osobní i etnické. Je mi z toho smutno.
Náčelník
Aleš Palán
Jako neúčastný na sociálních sítích jsem se nemohl připojit k těm hlasujícím, kterým Karpatské hry změnily život. Proto jsem se na rozhovor s jejich autorem velmi těšil.
Bohužel je patrné, že Náčelník je již na sklonku života a v rozhovoru již není ta obdivuhodná síla (kouzlo? moudrost? radost?), kterou oslovoval čtenáře Karpatských her. Je to pohled moudrého muže, který má svůj pohled na svět, který ale nikomu nechce podsouvat, nebo snad vnucovat.
Překvapila mě jeho potřeba vytvářet si seznamy. Napadá mě jak by si asi rozuměl s Umbertem Ecem?
Každopádně jsem si Náčelníka přečetl rád, s úctou, ale bez pozitivního uhranutí (uhranutí je spíše záporné). A tiše mu závidím.
Magorův zápisník
Ivan Martin Jirous
Vlastně jsem si doplňoval představu, kdo to ten Magor vlastně je. Z jeho textů, zde zveřejněných, je patrné, že to byla osobnost, kterou lze těžko podezřívat z přílišných kompromisů. Jeho články o výstavách a autorech moderního umění mě bavily, škoda, že nemohl v jejich publikaci pokračovat. Zajímavé bylo jeho hodnocení míry kolaborace s režimem, které bylo mírnější, než bych od něj čekal.
Stopy na cestě
Valerij Markus
Začátek knihy mi připomenul moji základní vojenskou službu, kde armáda na venek dělala ramena a uvnitř to byla bída materiální i lidská. Hlavní rozdíl jsem viděl v tom, že autor se výcviku účastnil dobrovolně. Pak už šlo do tuhého, mně válka v armádě nepotkala. Proces zmoudření hrdiny v armádním prostředí mi připadá jako malý zázrak, vypovídající o mimořádném charakteru, inteligenci a štěstí. Je děsivé, že na krutosti obrovského rozsahu už nemusíme vzpomínat v druhé světové válce. Celkově mě kniha zaujala, tváří se ovšem jako sebezpytný deník. Žádná postava se tu nevyvíjí, kromě vypravěče, pouze přicházejí a odcházejí. Skvěle popsáno jak se v armádě spěchá, aby se pak čekalo.
Český stát v době jagellonské
Petr Čornej
Ze školy je pro mně vláda Jagellonců v Čechách prakticky neznámá, nezajímavá, jen letopočet bitvy u Moháče. Autor mě právě přesvědčil, že to bylo velmi napjaté a zajímavé období. Spousta souvislostí s dějinami světa a Evropy. Zaujaly mě drobné perličky, třeba jak rychle se dostala do vnitrozemí epidemie syfilidy, nebo v jakém inkubátoru doktoři vypiplali narozeného Ludvíka.
Matěj maluje mapy
Michaela Hošková
Tenhle Matěj, asi nejznámější autista, hned po Rain Manovi, mě už docela zaujal v nedělní příloze jednoho deníku. A taky mapy. Já sice žádné nemaluji, ale za to po nich od dětství cestuji prstem. Jenže některým mapám nerozumím, zejména ne té historické. Proč linka Československo končí v upálení Jana Husa? Proč je spojka mezi knížetem Rostislavem a Wolfgangem Amadeem Mozartem? Nerozumím, zneklidňuje mě to. Ale vypadá to hezky.
Asi největší přínos pro běžné čtenáře je, že si mohou porovnat své tuctové děti, s těmi, co se narodili jiní. Protože, kromě zmíněného filmu, asi nikdo moc neví o co běží.
Obnovení pořádku
Milan Šimečka
Pro mně úplná bomba, i když vidím jak plytce to vypadá. Autorovi se podařilo naprosto srozumitelně a bez hořkosti popsat jevy, které si pamatuji z dětství a jinošství, které jsem žil a, které dnes, vyprávěné v jednotlivostech, znějí absurdně. Troufl si napsat kacířskou pravdu, že císař je nahý i se zdůvodněním. Není prázdnější floskule, než heslo: komunismus náš cíl, protože stát, tedy strana, neměla dle skutků jiné cíle, než držet moc a klopotně dohánět kapitalistický materiální blahobyt. Prorocká slova: "Běda státu, který nemá co rozdávat!"
Poučné i dnes, protože lid je ochotný odložit své hmotné blaho ve jménu nějaké ideje, kterou i dnes postrádáme.
Chobotnice
Lubomír Černík
Je to tedy dost působivý popis situace. Ti neodbytní ďáblíci v hlavě a ta spoušť všude kolem.
