Když klec je pořád na spadnutí. Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984
Jiří Opelík , Antonín Přidal , Jan Zábrana
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380386/bmid_kdyz-klec-je-porad-na-spadnuti-vzaj-tuY-380386.jpg
5
19
19
Souborná edice 164 dopisů o literatuře, překládání a životě, které si mezi sebou vyměňovali dva vynikající čeští překladatelé a spisovatelé. Editorem svazku je literární historik Jiří Opelík, který svazek doplnil zevrubnými komentáři, čtyřicetistránkovou dokumentární přílohou, jmenným rejstříkem a ediční zprávou. Kniha je důležitým svazkem, inspirujícím současné české překladatele krásné literatury, básníky a všechny ostatní zájemce o českou kulturu druhé poloviny 20. století. Vychází doplněna 26 unikátními fotografiemi.... celý text
Přidat komentář
Kniha jako celek je obrovskou poklonou poctivému a často nesnadnému překladatelskému řemeslu. Stejně tak mravenčí práci J. Opelíka na poznámkách.
Dopisy odkrývají jemné předivo přátelství, profesní spolupráce, vzájemné podpory a radosti z tvořivé práce se slovem. Probouzí úctu k vzdělanosti, osobnímu nasazení i snaze o kultivaci literatury navzdory úpadku lidskosti. Úpadku, který částečně přetrvá věky. To je smutné poselství knihy.
Pravdou je, že prodírání se houštím nezbytných banalit, logické hořkosti a zejména zmaru, také není úplně snadné. Ještě, že je odměněno perlami jazykového i myšlenkového talentu obou statečných mužů.
"V téhle tůni my se svými nečistopisy a úzkostmi o pár slov, s ranečkem něčeho, čemu ještě pořád podkládáme smysl, protože jsme se kdysi takového myšlení nadechli a ten strojek v nás podle toho dávného impulsu klepotá dětinsky dál, zatímco vně už fičí úplně jiný rytmus a řachají jiné válce. Já vím, že je to nakonec úděl lepší než co jiného, ale čím jsem starší . . . .tím víc se mi do toho ("útěšného") vědomí mísí hrůza, že je zničitelná i ta troška, kterou jsme se snažili poponést , že ničím není zaručena její zachovatelnost. . . . . . . . klapne tlama a krásný obláček je pryč."
A. Přidal Brno 20.11.80
Pro mne fascinující vhled do vnitřního života mimořádných osobností v době dusivé normalizace.Neměl jsem ani zbla tušení o tzv. "pokrývačích" a ani tom, jak doopravdy hnusná doba to byla k lidem jejich formátu.Ponižovala inteligenci ,poctivost a vyjímečnost a na piedestal vystavovala šeď,tupost ,lenost a hulvátsví a šířila kolem strach z výjimečnosti a originality.Několik dopisů mne nebavilo,neboť nerozumím literárním finesám a odbornostem,ale dopisy, popisující vnitřní svět ,pochyby, každodenní boje s naprosto neuvěřitelnou byrokracií,puntičkářskou posedlost a snahu
o poctivost na prováděném díle přes všechny ústrky a nepřízně, jsou naprosto úžasné.
Kniha mne inspirovala k sehnání a přečtení knih přeložených Zábranou a Přidalem a k pokračování čtení Zábranových deníků,které jsem odložil pro velké množství depresivity v nich.
Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl (a nebylo jich málo) jsou Zábranovy deníky, které vyšly pod názvem Celý život. Proto jsem nedočkavě sáhl po jeho korespondenci s Antonínem Přidalem, kterého si pamatuji nejen jako kultivovaného moderátora Klubu Netopýr, ale i jako překladatele Pana Kaplana, nad kterým jsem řval smíchy.
Tato korespondence mě nezklamala a snad nezklame ani vás. Sice ze začátku může trochu nudit, ale posléze vyvstává obraz komunismu neméně zachmuřený než v Celém životě. Ale též radost z umění, z jazyka, z krásné básně. Ke konci jsem se bál, protože se neodvratitelně blížilo chmurné finále. A i když Plathová nebyla nikdy mojí nejoblíbenější básnířkou, rozhodl jsem se, že asi už přišel čas ...
Kniha zahrnující 123 dopisů, které si mezi rokem 1963 a 1984 vyměnili přátelé, intelektuálové v nejlepším slova smyslu a výsostní překladatelé Antonín Přidal (zakotvený v Brně) a Jan Zábrana (žijící v Praze). Doplněno podrobným poznámkovým aparátem, jmenným rejstříkem a vysvětlivkami (díky, editore Jiří Opelíku!), díky nimž se to trochu dobrodružné, tu a tam rébusové čtení stalo fascinující výpovědí o době a žití v ní, o posedlosti jazykem, literaturou a zejména myšlením, o pevnosti pracovní, občanské i lidské. A završeno trojím rozhovorem, statí A. P. o zamlčovaných překladatelích, dvěma variacemi na nekrolog a dvojím parte... Jako doplněk k Celému životu J. Z. a Toulkám knihami a časem A. P. povinné! Mimochodem, nejvíce mě fascinovaly drobné poetické, ale nemilosrdné glosy, jež se objevovaly neočekávaně ve věcném textu (třeba "přežráni nadějí, padli nosem do kaluže" - A. P. na s. 77 - nebo "Moc světla do štěrbin. Ale po třiceti letech života ve stylu štěnice za obrazem není divu." - J. Z. na s. 190). A čistá krása třeba v následujícím odstavci (A. P. na s. 382, v dopisu z 22. 6.1983): "Občas užasnu, jak mizivý je počet lidí, s kterými za týden, měsíc, rok mluvím. A těch, s kterými mluvím rád a o něčem smysluplném (aspoň zdánlivě snad), je ještě míň. Škoda že nežiješ tady nebo blíž. Ale měli bychom na sebe čas? Občas možná ano. Všeho v životě ubývá, ale netísní mě to tolik, jak bych čekal dřív. Stárnutí má své kompenzace, chatrná z hlediska "věčnosti"; někdy se mi zdá, že líp, intenzivněji vnímám vizuálně, obrazy, krajinu, místa, kde jsem dlouho nebyl. Ta stará místa však ne se steskem, ale jako něco daleko nabitějšího jakousi vnitřní váhou, než to bývávalo; jako by to, co ztěžkne, bylo i závažnější. Už to z člověka nikdo a nic nevytrhne. Co se zdávalo být dávno, zdá se mi teď blíž: jako body v dlani, která se pomalu zavírá."
Moje první četba vydané korespondence. Získal jsem spoustu námětů k zamyšlení. Líbilo se mi zaujetí obou autorů svou prací a světovou literaturou.
Vypsal jsem si spoustu knih, které bych si ještě měl přečíst.