engelbert komentáře u knih
Vždy jsem si říkal, jak neuvěřitelná doba to musela být, naprostý převrat v hudbě, spousty legendárních skupin, které stojí za poslech ještě i dnes. Tady to mám pěkně zevnitř i s odvrácenou tváří. Hloubka v hudbě, plytkost v životě. Životní trable členů skupiny, které dlouho vypadaly neřešené. Dlouho mi tu chyběly motivy mimo realit, jak jsem si je pamatoval z jiných knih autora, ale dočkal jsem se.
(SPOILER) V Klubu nenapravitelných optimistů mě zajímaly osudy všech postav, které autor průběžně odhaloval. Velmi mě to bavilo, a tak jsem šáhnul po této knize s očekáváním, že budu zase netrpělivě zdolávat stránky a odkrývat naznačovaná tajemství. Dost mě tedy tato kniha zklamala. Příběh byl vcelku předvídatelný, ozvláštněný hlavně postavou malíře. Opakovaly se situace, kdy hrdinka nepozorovaně nahlíží malíři přes rameno, a to tak často, že jsem už už začínal přeskakovat text. Pointa je dobrá, ale tušil jsem ji. Žádné racionální vysvětlení, nač potřebuje venkovský doktor revolver, proč ve své puntičkářské nátuře pošle doktor dceru k puškaři s pistolí a nezajímá ho výsledek. Také není jasné, jak se hlavní hrdinka v kritické chvíli vymanila ze svého domácího vězení, najednou byla venku. Chvíli jsem si myslel, že jde o retrospektivu. Ale naštěstí to nebylo dlouhé.
Zajímavá práce. Oceňuji zejména, že se autorka nespokojila s texty autorů, kteří zaznamenali nešťastnou událost, ale prošla veškeré dostupné prameny, včetně vyšetřovacích protokolů.
Ten nekonečný kolotoč chudoby, prolité krve a nenávisti je děsivý a nejde zastavit. Mám velmi skličující pocity, když pohlédnu na současné dění a šíření nenávisti jedněch proti druhým.
Dovolím si nehodnotit. Knížka je poměrně krátká, přesto jsem se už v jejím začátku cítil zahlcen autorovým neustálým vyznáváním víry a výčty důkazů boží přítomnosti.
Celkem duchaplné a vtipné psaní o smrti, která je naší jedinou jistotou. Má cenu se jí obávat? A pak už nebude opravdu nic? Nebo se na věčnosti tísní miliardy odumřelých živých bytostí?
Souhrn všeho moderního, co se v Brně po válce postavilo. Mnoho z nich mi, jako laikovi a uživateli, nijak zvláštní nepřipadá. Asi by mi byl milejší užší výběr s více podrobnostmi.
Hlavní hrdinka mi připadala velmi dlouho hloupá, neviděla neslyšela. Velmi oceňuji sice zdlouhavou, ale pro účely pochopení problému nezbytnou, rozvleklou část, kde sledujeme všudypřítomnou propagandu, udavačství a kariérismus v Říši. Po zdlouhavém začátku nastala jízda, která byla (alespoň pro mně) emociálně velmi silná.
Dráždí mě vykonstruované svévole organizátorů, kteří pro svou kratochvíli zničí, nebo zamotají osudy tolika lidí. Právě tak se mi nikdy nelíbila pohádka Nesmrtelná teta, kdy se Štěstí a Rozum vsadí, kdo je důležitější. Nelíbila se mi nekonzistence autorky, která vrhla na šachovnici postavy ovládající čáry, tvrdíce že se jedná o manipulaci. Zásadní rozpor této knihy je, že nedodržuje vlastní pravidla. Nelze manipulovat někým jiným bez jeho souhlasu. Přesto celá kniha je složitou cestou jak se vymanit z manipulace, ke které nikdy souhlas nedali. Přesto fantastické prostředí nočního cirkusu mě bavilo. Místo důležitého setkání, které proběhlo v Praze, působilo cize, nepražsky. Spíše jsem si představil Pijáky absintu od Edouarda Maneta. Další drobná nepřesnost, kterou bych připsal spíše překladateli, je terminologická. Taroky jsou karetní hra, kterou mastí karbaníci o peníze, . K vykládání slouží tarotové karty. V tarokách nikdy nenajdete karty, které byly v románu vyloženy.
S povzdechem si promnul unavené oči a odložil právě dočtenou knihu na stůl, jehož rozlehlé pláně místy zakrýval spadený měsíční prach. Pozdvihl zrak, a jeho pozornost upoutal pavouk zavěšený na nepoužívaném okenním závěsu, vyhlížející svou prolétající okřídlenou večeři. Cyklista Cort Nielsen právě proťal cílovou pásku v čele svých unavených pronásledovatelů na populárním závodě obdivovaném všemi cyklisty světa. Pavouk se zatím večeře nedočkal.
Chápu, že autor ve svých knihách nastřádal dostatek střípků o nejrůznějších osobnostech našich dějin, i těch bezejmenných, ale tento způsob prezentace zdá se mi poněkud nešťastným. Lyrická manýra se mi zajídala velmi brzy, naštěstí knížka je to velmi štíhlá.
(SPOILER) Myslel jsem si, že budu číst něco na způsob steampunkové fantasy. Nemohl jsem se více mýlit. Jsem ale rád, že jsem směl pohlédnout do nevábné historie hospodářského vzestupu Spojených států. V našich končinách otroctví nepamatujeme, těžko jsem se tak vžíval do beznadějné bezvýchodnosti živého majetku. V Evropě jsme se k sobě taky vždy nechovali pěkně. Coře jsem samozřejmě držel palce. Podzemní železnici jsem si vyložil jako alegorii organizace umožňující uprchlým otrokům začít nový život. Těžko se mi ale věří ta černobílost vidění světa. Příliš mnoho zlých bílých prospěchářů a násilníků.
Jde mi z toho hlava kolem. Stále není jasné, kdo je představitelem dobra a kdo zla. Těším se na další díl, i když je jasné, že kolem nás je urrumae a nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu.
Autor si mě jako čtenáře povodil, kudy chtěl. Pokračoval jsem v četbě jen abych odhalil předpokládané tajemství, které nebylo jasně dané, spíše vyplývalo z podivného chování postav. Přečkal jsem všechny zevrubné popisy místností, osob, krajin, všechna prudká hnutí mysli, dmoucí se ňádra a nakonec byl zklamán rozuzlením, které mě nepřesvědčilo. Žádná s postav, která hýbe dějem nevysvětlí svůj osobnostní veletoč. Prostě neuvěřím, že vykonáním zločinu se z brutálního vojáka stane během minuty filantropický dobroděj.
Jako neznaboh mohu těžko posoudit vliv církve na každodenní manželský život. Docela mě překvapilo jak lehkým perem se dá popsat, pomocí panoptika karikatur, významný společenský problém.
Napínavé od samotného začátku, do samotného konce s mírným zvolněním před finále. Bylo fajn vidět do hlav hlavním postavám, ale tady mám trochu problém. Přes četné reminiscence obou hlavních postav, víme velmi málo o tom, kde Prescott získal své nechvalné schopnosti. Příběh o brigádě u deratizátora zaujatého svou prací mi přijde málo věrohodná. Také je pozoruhodné, že zatímco jeden neustále trénuje, cvičí, posiluje, plave, chodí střílet, tak druhý se jen vyskytuje na správných místech. Na spád příběhu to však nemělo neblahý vliv. Pobavilo mě moudro ostřelovačů - prchající cíl umře zadýchaný. Teď, když vím jak se vše událo, nemám důvod si knížku číst znovu.
Velmi rychlé a dosti plytké čtení o autorčině dosavadním životě. Psáno je to docela obratně, přesto mi docela vadilo neustálá přednost formě před obsahem. Například o majitelce bytu, kde právě autorka bydlela, víme, že byla hodná a měla legrační předkus. Všudypřítomná slovní vata, konkrétně hojně užívané "tvl", v psaném textu působí ještě hloupěji, než při mluvené projevu.
Kniha dostála svému názvu. Byly to hodiny z olova a běžel ten čas, kdy jsem chtěl knihu odložit, protože jsem v nekonečných hovorech o literatuře, tradicích, doktríně středu proložených řadou setkání, večírky, komentovaných imaginárními průvodci, nebyly sto zahlédnout cíl a smysl vyprávění. Naštěstí jsem vydržel, ale zvláštní potěšení se nekoná - děj se zrychlil, zdramatizoval a mě zbývá přemýšlet v jak otráveném světě to žijeme, a co mohu, vlastně musím, udělat abych pomohl dosáhnout nápravy.
Možná ji, pokud se někdy ještě přiměji po této knize sáhnout, ocením lépe, ale pocit rozvláčné bezvýchodnosti teď u mně převládá. Pokud se tak stane, budu si vypisovat myšlenky, moudra a duchaplná sdělení, kterými kniha oplývá.
Poněkud mě štvalo, že všechny trable světa má na svědomí mužská nadvláda nad otročícími ženami. Neboť muž od ženy ledacos očekává a nesnese, že by jej žena v něčem mohla převýšit, zatímco ženy zřejmě neočekávají od muže nic, a nemají žádnou možnost jak si prosadit svou. Tento způsob soužití se však dosti rozchází se zkušeností, kterou jsem zatím učinil.
Je zvláštní jak mě knížka hned chytila a nepustila. Vypravěč, přemoudřelý svým založením a omezený svým prostředím, povídá příběh, ze kterého nešlo uniknout. Po odložení knížky si najednou uvědomuji nepravděpodobnosti, které příběh doprovázejí.
Nebylo to lehké čtení. Ten nekonečný monolog hlavního hrdiny, plný nářků, nepochopení, pokrytectví a prázdnoty, nejistoty, kde každodenní život je sebeanalýzou vlastních minulých selhání bez jakékoliv vyhlídky na změnu, mi připomínal děsivé sny, kde nic není jak by mělo být. Naštěstí je to dostatečně proloženo absurdními situacemi.
Jeden příklad: (ve snackbaru) "...zdálo se mi, že za pultem vidím svého holiče. "Jak to, že pracujete ve snackbaru?" zeptal jsem se. "Já nejsem váš holič," odpověděl.
Celé mi to tahalo mozek ven z hlavy. Kdo vydrží až dokonce se dočte, jen tak nenápadně mezi záplavou pochybností o sobě a o světě kolem, letmou zmínku o tom, že se něco opravdu stalo.