Utopia Avenue
David Mitchell
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/464256/bmid_utopia-avenue-AVp-464256.jpg
4
49
49
Nejnovější román Davida Mitchella přichází jako samostatný, osobitý příběh, zároveň ale i jako další díl „nadrománu“ jejž autor píše po celý dosavadní život. Tématem a stylem se od závratného mnohovýznamového Atlasu mraků nebo od Tisíce podzimů Jacoba de Zoeta liší, je pevně a s příjemnou konkrétností zasazen do šedesátých let – jde o román o dospívání. Utopia Avenue není ani zdaleka jen mistrně odpozorovaným portrétem hudební scény v Soho na přelomu 60. a 70. let. Zajímá ho, odkud se berou autorské nápady a jak potom putují světem – popová hudba mu k tomu nabízí ideální příležitost. „Myslím, že většina spisovatelů závidí hudebníkům přímý kontakt s publikem a okamžité ocenění,“ říká v jednom rozhovoru, „musí to být nádherný pocit! Ať vymyslím jakkoli skvělý výjev, ať napíšu jakkoli dokonalý odstavec, nikdy, nikdy, nikdy tuhle drogu neokusím. Když před publikem přečtete něco nového , co se vám opravdu povedlo, je to jen dost slabá náhražka“. Kdo v románu Utopia Avenue dospívá, je hudební skupina stejného jména, „nejpodivnější britská kapela, o které jste v životě neslyšeli“, a román líčí nejen její vzestup, ale i pád. V první části kapela získává úspěch, nadšené fanoušky a pořádný kus proslulosti… jenže nikoli spravedlivý díl štěstí. Mitchell s dokonalým vcítěním odkrývá pod tlustou vrstvou slávy i její skrytou tvář: z cesty svedené ambice, poraněné duše, lidské ztráty i působení náhod. Muzikanti cítí čím dál větší napětí mezi požadavky publika, odměnami z provozování umění a na druhé straně změtí protichůdných sil závazků, obav ze selhání, kruté nostalgie a na dřeň jdoucího smutku. Láska přichází a promarněna mizí, smrt přichází znenadání. Puzení k hudbě, k jejímu tvoření, je ale nevysvětlitelně stálé, nedá se mu odolat. Stylově jde o prózu záměrně snadnou, až nenáročnou: tak mimořádně čtivý román dokáže napsat jen málokterý autor. Text oživuje pozoruhodný smysl pro zachycení detailů, jako když „neukotvená oblaka plují jako vraky bez kormidel…“, nebo když se při večeři „mušle podávané v podlouhlé míse z hráškově zeleného porcelánu se zvenku černají domodra a zevnitř našedle svítí jako oblázky…“. Jako všechny Mitchellovy romány se i Utopia Avenue silně zabývá myšlenkou určujícího setkání, okamžikem, kdy se zdánlivě náhodná shoda okolností ukáže být opojnou směsí kosmické ozvěny, přepisem minulého, zápletkou osobního osudu i celého vyprávění.... celý text
Přidat komentář
Jsem velký fanouškek DAvida Mitchella, ale tahle kniha byla trochu zklamáním. Nevadí mi velký objem stran, vždyť třeba Tisíc podzimů... jsem zhltla jako nic. Ale vyprávění Utopia Avenue se nekonečně a nezáživně táhlo.
V předchozích komentářích se objevuje hodně kritiky překladu. Ano, kniha se hemží otrockými překlady názvů do češtiny, ale to mi osobně nevadilo. Brala jsem to jako součást stylu překladatele. Ovšem (a teď se mi asi budete smát) musím přiznat, že souvislost "Utopia Avenue" a "Cesta do Tramtárie" mi během čtení vůbec nedošla. Tady dávám zapravdu všem kritikům, že je to fakt víc než divné!
Kniha táhlá, kdyby byla třetinová, asi by mě zaujala víc. Dočetla jsem ji trochu na tlak, bavily mě jen části a poměrně pěknej závěr.
Musim se ale přidat ke komentujícím níže, že překlad je OTŘESNEJ. Mně fakt až za polovinou došlo, že název Cesta do Tramtárie má bejt vlastně Utopia avenue, jak se jmenuje celá ta kniha. Že někdo nechá název knihy v originále, ale název kapely pak v celý knize překládá do češtiny (a ještě takhle), mi přijde tak debilní, že jsem si to za celou tu dobu fakt nespojila dohromady. Asi spíš nedoporučuju.
(SPOILER) David Mitchell je zvláštně píšící spisovatel. Tahle kniha je co do obsahu reálná, přesto se zde objevují nějaká snová témata z jiných knih. Uznávám, že zpočátku mi vadil překlad, nicméně to nebylo tak strašné. Autor umí z klidného vyprávění plynule přejít k nečekaným tragédiím. A zde tomu nebylo jinak. O tomto díle toho lze napsat spoustu, bylo to takové pocitově plné čtení. Suma sumárum, hezký příběh, nový, čtivý.
Já fakt strašně nerad dávám téhle knížce jen tři hvězdy, ale co mám sakra dělat, překladatelka mi nedává jinou možnost. Je to totiž knížka fakt dobrá a zajímavá, navíc o muzice, a to o muzice z let, kdy frčelo "flower power". Prostě super. Potkáte tu velkou spoustu legendárních muzikantů včetně Janis Joplin, Johna Lennona, Leonarda Cohena, prostě skoro každého kdo vás napadne. A ten příběh v podstatě náhodně vzniklé kapely z Anglie, která udělá díru do světa, mě vážně hodně bavil. Kluky z kapely i Elfinu jsem si prakticky okamžitě oblíbil a ta jejich muzika byla místy skoro slyšet.
Ale ten překlad! Proč krucifix přejmenovávat kapelu "Utopia Avenue" na "Cesta do Tramtárie"? Notabene když název knížky necháte původní, vám se to zdá normální?
A to není všechno, kdejakou kapelu, desku i písničku nepoznáte, protože je na sílu přeložená do češtiny. Neuvěříte vlastním očím, na konci je dokonce několikastránkový rejstřík, kde vám vysvětlují, co znamená co. A že je to potřeba.
Co to kruci je, "Kuba a ryba"? Nebo "Skupina Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře"? Proč "Rokec z krimu", "Prima Rita", "Uhranul jsem tě", "Satisfakce" nebo "Brouci"? Dokonce "Psychedelický rachot výtahů ve dvanáctém poschodí". Chápe to někdo?
Vysvětlující seznam má šest (!) stran.
Takže takhle: doporučuji si tuhle knížku přečíst, ale udělejte to raději v originále.
Nedočteno, a to jen kvůli naprosto příšernému překladu. Možná se ke knize vrátím, ale jedině v originálním znění a překladatelce se vyhnu obloukem i u ostatních knih. Překládat Beatles jako “Beatlové” je příšerné, horší už je jen přeložit názvy jejich písní, které zná celý svět v angličtině (“Lucy In The Sky With Diamonds” přeloženo jako “Lucie v sedmém nebi s diamanty”?). Napadlo mě, že třeba chtěla překladatelka historizovat text a zasadit ho do 60. let u nás. Ale takhle debilně snad ani tady nikdo nemluvil, i když doba to tady byla debilní dost.
súhlasím s úžívateľom 3497299.
Niekto by mal napísať Davidovi Mitchellovi, čo sa deje s jeho knihami. Mám jedného kamaráta, s ktorým poväčšinou vedieme vtipné reči o ničom, ako by to vyzeralo v románe, toho je názornou ukážkou táto kniha, lenže tu to ani vtipné nie je. Ani v origináli to asi nie je najlepšia autorova kniha, avšak podporené zmrveným prekladom, toto vydanie z nej robí takmer nečitateľný blábol.
Chápem, že názvy diel by sa mali prekladať, ale robiť tak pri vlastných menách, je grc! Najmä keď zažité názvy ako Beatles, Blowin' In The Wind, a iné, nám hneď v hlave rezonujú, v preklade to nefunguje. Vrchol podľa mňa je Třetí kámen ze slunce, 3rd Stone from the Sun je predsa niečo iné, pričom by stačilo vymeniť predložku.
Jasper v knihe zažíva flashe s tabuľou návestidla Utopia Avenue, a predsa sa kapela volá Cesta do Tramtárie, to ako má čitateľ pochopiť, že reč je o tom istom mene?
A to by som mohol pokračovať do nekonečna. Pani Martínková preložila mnohé z kníh mojich obľúbených autorov (P. Auster, A. Smith... za čo jej patrí moja chvála), ale tu predviedla zbytočnú nadprácu. Túto knihu nielen nikomu neodporúčam čítať, ale navrhujem, že všetci, čo si knihu kúpili (vrátane mňa) by dokonca mali požadovať vrátenie peňazí aj keď druhá polovica knihy nám tie investície čiastočne kompenzuje.
Překladatelka Martínková se posrala v kině. Všechny postavy v jejím překladu mluví jako hrdinové Čtyřlístku. Např.:
‘Oh, for fucksake! You can’t bloody do this to me.’ = "No kurňafix, takhlenc mě přece vyšplouchnout nemůžete!"
Thank fuck for that. = Z prkna klika.
Janis twists a string ofamber beads around her little finger. ‘I – lost – my – shit.’ = Omotá si šňůru jantaru okolo malíčku. "To sem si teda cákla do bombarďáků."
A tak podobně to jde celou dobu.
Kapela Utopia Avenue se zde mimochodem z nějakého důvodu, který jsem kurňafix doprkna úplně nepobral, jmenuje Cesta do Tramtárie (!!). Kytary jsou zde "kejtry", v kapele řádí neustále nějaký "bicák", agentura Whalemoan se zde nazývá Prima brumendo atd. Možná se překladatelka sjela kyselinou, aby získala odpovídající flow, ale vyšla jí z toho spíš volná fantazie ve stylu Vorlíčkových komedií, v níž si pouliční gangsteři ve vypjatých chvílích při přepadení říkají "Ty bambulo!" (sic!)
V českém překladu se nenacházejí žádná sprostá slova a proto by jej neměl nikdo číst.
Vždy jsem si říkal, jak neuvěřitelná doba to musela být, naprostý převrat v hudbě, spousty legendárních skupin, které stojí za poslech ještě i dnes. Tady to mám pěkně zevnitř i s odvrácenou tváří. Hloubka v hudbě, plytkost v životě. Životní trable členů skupiny, které dlouho vypadaly neřešené. Dlouho mi tu chyběly motivy mimo realit, jak jsem si je pamatoval z jiných knih autora, ale dočkal jsem se.
Jako každý správný jinoch z vesnice, jsem chtěl hrát v heavy metalové kapele, toto se mi sice nepovedlo, nicméně u hudby jsem vydržel alespoň jako její věrný fanoušek, tudíž mě velice bavilo číst si o bandě budiž k ničemů kteří se prosadili v neúprosném světě POP music, jediné co mě na knize vadilo byl pan de Zoet, který jako by vypadl s acidového pera pro mě největšího odběratele psychotropních látek pána Murakamiho... Tudíž za bludného Holanďana hvězda dolů....
Kapela jako projekt, čtyři talenty uměle, ale funkčně spojené rukou hudebního manažera. Povede se a cesta za snem se otevírá... Konec šedesátých let, kdy se toho v hudbě dělo tolik, že z toho lze čerpat dodnes, kluby a turné, hitparády, dekadentní muzikantské večírky, kde ten co nic nebere je za bílou vránu, nechybí ani Amerika, Vietnam a hippies... Cesta do Tramtárie je do známých reálií napasována tak zručně a přirozeně, že ji čtenář úplně vidí na starých záznamech z Woodstocku.
Členové kapely se poznávají a nacházejí k sobě cestu pomalu a postupně, tak jako ke čtenáři. Každý má v knize svůj hlas, i na bubeníka a manažera se dostane po jedné kapitole (u manažera bych uvítala i větší prostor, zrovna ta jeho se mi hodně líbila), hlas nezaměnitelný odlišným slangem i pohledem. A v čem je poznatelná ruka D. Mitchella? Hudební svět je nepochybně jedním z jeho témat, ale ani v Utopia Avenue nechybí odkazy na jeho ostatní díla a fikční teorie. Možná je to manýra, ale pro mne milá, vyvolá takový příjemně domácký dojem návratu k něčemu důvěrně známému.
Společně s Domem za zdí se pro mě jedná o nejslabší knihu autora, jinak mého velkého oblíbence už od Hybatelů. V zásadě mohu souhlasit se zde již napsaným, ale co mě po celou dobu rušilo nejvíce a nezvykl jsem si na to ani za více než 600 stran, byl ukrutně nepřirozený slang, kterým postavy mluví, když používají slova, která snad ani neexistují. Nevím, zda se na tom podílel více překlad nebo originál, asi obojí, ale tahalo to oči. Chápu snahu navodit atmosféru, ale na mě to působilo rušivě a přehnaně. Velké množství postav také úplně neusnadňovalo orientaci, hlavně zpočátku.
Jinak všudypřítomné odkazy na ostatní knihy autora jsou opravdu fascinující a vzbuzují ve čtenáři chuť se k nim vrátit a přečíst si je v nové perspektivě. Mitchellovo dílo je v tomto ohledu opravdu unikátní. Oceňuji také zajímavý nápad členění knihy na hudební alba.
Moc nerozumím tomu vysokému hodnocení. Michella mám ráda a četla jsem od něho téměř vše. Tohle ale bylo něco strašného. Naprosto ploché postavy, zbytečné dialogy, nikam nesměřující děj a ještě si to vše můžete užít na 600 stránkách čistého utrpení. Tu jednu hvězdičku dávám jen ze slušnosti vůči autorovi a za pěknou obálku. Tohle byl podle mě obrovský přešlap.
Nebýt to o muzice a šedesátkách, dal bych minimálně o hvězdičku méně. Knize nejspíš škodí překlad, kdy se ztrácí Mitchellova stylistická mnohotvárnost a samoúčelné počeštění názvů písniček (ještě k tomu poněkud svérázné).
Strašně nevyrovnaná kniha. První polovina, kdy sledujeme počátky kapely, pro mě byla čirým utrpením. Haldy postav, v první fázi ploší hlavní hrdinové, spousta názvů a jmen, které mi často nic neříkaly. Teprve zhruba od italské epizody nabrala kniha konečně spád. Ale co bylo záměrem autora, to netuším. Horologie je zde odsunuta do pro příběh nepodstatné vložky (potkáme Bolívara v další knize?) a pokud má jít o příběh kapely ve zlatých šedesátých, tak naopak až ruší. I když mi postavy ve druhé půlce knihy konečně přirostly k srdci, za mě u Mitchella průměr. Holt Nagano není každý den...
David Mitchell je skvělý. Četba více než šesti set stránkového opusu frčela, i když to tak nevypadá; knížku jsem četla na své poměry dlouho, protože jsem na její každé nové otevření potřebovala soustředění a speciální naladění, ale pak to fakt odsejpalo - jako Satisfaction, nebo Help, nebo Cohenova The Future... Utopia Avenue - Cesta do Tramtárie - patří mezi kapely, co nikdy neexistovaly a přitom jste přesvědčeni, že jste je určitě museli slyšet, poletují někde na periferii vaší hudební paměti či fantazie; s tímto námětem se v posledních letech roztrhl pytel (viz Daisy a The Six nebo u nás Janebovi Revolvers), ale vždycky záleží na tom, co z toho autor vytříská, jaké téma postaví do popředí. V tomto případě co postava, to vlastní silný příběh a sdělení; osobně jsem vnímala zejména hledání vlastní identity (u Elfiny přes ujasňování si vlastní hodnoty skrze cestu ze vztahů toxických do těch neběžných, ale uspokojivých, u Jaspera přes boj s vnitřními? rodovými? běsy, u Griffa přes prosté existování a u Deana přes vymezování se vůči otci a dalším spolupoutníkům). A z toho zběsilého popisu šedesátek, vtipného díky dialogům fiktivních hrdinů se skutečnými postavami zejména z hudební branže a napínavým mimo jiné díky zasazení reálií příběhu do Mitchellova universa (sextet Atlas mraků jako jeden z inspiračních zdrojů kapely potěší, návrat do Japonska taky...), nakonec kromě ohledávání, co je vlastně tvorba, a zprávy o tom, jak se srovnat s prudkým přechodem od bezvýznamnosti k popularitě či od zoufalství z banality k žití svého snu, vyplývá zejména úvaha o tom, co je vlastně v životě lidském podstatné...
Přes 600 stránek prázdného muzikantského tlachání o ničem rádoby navozujících o atmosféru pop scény z konce 60-tých let.
Trochu jsem váhala mezi 5 a 4 hvězdami, ale nakonec se přikláním k mírně nižšímu hodnocení (v reálu bych dala tak 4,35) i z důvodu, že některé Mitchellovy knihy mě sebraly ještě o kousek víc. A to je to můj velmi oblíbený autor, pro kterého mám velkou slabost. Kdo ví, možná v nižším hodnocení hraje trochu roli i překlad - jak již někteří zmiňovali, přeložení názvů písniček, alb či i interpretů do češiny je poněkud zvláštní a musela jsem si na to dost dlouho zvykat. A vlastně spíš nezvykla.
Jinak ale skvělé, sonda do šedesátých naprosto výborná. Takový dokument o vzniku a dalším působení kapely, jak to určitě mohlo vypadat u některé reálné. Zároveň prošpikováno realitou, čtenář se potká s nejednou ikonou hudební scény (teda Elfino, žes to nakonec přece jen neroztočila s Lennym...) a skoro by až zatoužil být na místě "Cesty do Tramtárie".
Ač by to člověk v tomto typu knihy úplně nečekal, prokmitne i klasický Mitchell a odkazy na jeho další knihy. Provázanost všech děl je pro něj prostě příznačná. Stejně tak jeho "nadpřirozené" vsuvky. A tak to má být, bez toho by Mitchell nebyl Mitchellem .
PS: Jak nejsem úplně kovaný čtenář v angličtině, tady mám chuť pořídit si originál a prokousat se jím, jak jen mi to půjde.
Nejnovější kniha od jednoho z mych nejoblíbenějších autorů. Bohužel nemohu dat plný počet hvězdiček i přesto, že se odehrává v mem oblíbeném “historickém” období druhé poloviny 60.let 20 století. Knížka popisuje vznik a zánik kapely Utopia Avenue. 4 naprosto rozdílni lidé (plus manager) se daji do kupy a sledujeme jejich peripetie - od hraní v zapadlych britských klubech po úspěšná vystoupení v Kalifornii.
Kritika: Knížka mohla byt o 150 stran kratší - rozjezd byl hrozne pomalý. Nelíbil se mi styl překladu. Všechny názvy písni byly přeloženy do češtiny. To mi nesedlo.
Klady: mitchell jako vzdy bravurně pracuje s jazykem. Nechybí provazba na jeho ostatní knihy. Skvěle podána atmosféra 60. Let. Doporucuji
Opět výborný Mitchell. Kdo ho ještě nečetl, asi některým částem neporozumí. U jinak výborného překladu mi vadily názvy kapel a písní v češtině, hlavně Cesta do Tramtárie.
Štítky knihy
anglická literatura dospívání 60. léta 20. století hudební skupiny, kapely
Autorovy další knížky
| 2012 |  Atlas mraků |
| 2007 | Třináct měsíců |
| 2013 | Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta |
| 2017 | Hodiny z kostí |
| 2016 |  Dům za zdí |
Výjimečný zážitek. Mám pro tohle období, místa, lidi a hudbu do něj vsazenou slabost, taky pro dialogy a místy jéééj, ale místy už jsem tlačila písmena, žvatlání skoro přes míru. Zvláštní, že mi ruka po poslední stránce skočila znovu na tu první, takže Dean je zas tady, míjí hudební agentury, které jeho hudbu sepsuly a ... padá vstříc cestě do tramtárie :). Skvělý překlad.